Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má p. posl. dr Peters.

Posl. dr Peters (německy): Slavná sněmovno! Jeden z řečníků přede mnou byl by mi mohl zmásti koncept, když řekl, že ve vývodech pana ministra není nic nového, že z nich člověk nezví více, než co již zvěděl z novin. Stál jsem a stojím na stanovisku a říkám to zde docela otevřeně, že ze zprávy pana ministra pro věci zahraniční lze vyvozovati jisté zásadní vývoje evropské politiky, snad když se nečtou povrchně, ale diskriminujeme-li a analysujeme-li věty a snad umí-li člověk čísti mezi řádky. Rád bych podškrtl tyto zásady a zásadně důležité věci nejen ze zprávy pana ministra, nýbrž i ze všeobecné evropské politiky, jak se musí nějakým způsobem jeviti každému, kdo sleduje vývoj.

Především pokládám za jednu z nejvíce zásadních otázek a za základní směr evropské politiky, o kterou se snad všude neusiluje, ale která se silou a mocí probojovává, že se trvá na dosažení odzbrojovací konvence. Kdo sledoval situaci v Ženevě kolem 1. června, musil pocítiti takové zklamání a konstatovati v Ženevě takovou resignaci, že musil dospěti k přesvědčení, že všechno je ztraceno. A zvláště, když předseda odzbrojovací konference zahodil prostě pušku do žita, vzniklo nebezpečí, že se odzbrojovací konference rozejde sama za všeobecného zmatku. Poněvadž právě nyní úmyslně podléhám dojmu oné rozsáhlé a obšírné literatury, která znamená dobu před 20 lety, a to z nejrůznějších stanovisek, poctivě a otevřeně se přiznávám k názoru, a to vycházeje z vnitřní lidské odpovědnosti, že se již nikdy více nesmějí opakovati takové události, takové náhodné stupňování vášní, osobní ješitnosti, duševních dojmů z nepravdivých a pravdivých zpráv. Hlásím se tedy k pokojnému řešení všech evropských sporů a hájím stanovisko, že může býti povinností nejen odpovědných státníků, nýbrž povinností národů a každého jednotlivce, aby přispěli, aby nezůstalo opět ponecháno nějakým náhlým vášním, zda se politické otázky vyřídí mečem nebo dohodou. Také to málo, co řekl pan ministr o situaci na odzbrojovací konferenci, má velkou cenu, poněvadž i já věřím, že nemusíme býti pesimisty a nepotřebujeme věřiti, že by si svět nemohl pomoci konvencemi a smlouvami přes tu nervosní a říkám otevřeně, strašlivou dobu vzájemného drásání a nejistoty.

Ovšem neuspokojuje jako důsledek další vývoj v Ženevě, poněvadž hlavní úsilí odzbrojovací konference a evropské diplomacie bylo by musilo směřovati k tomu, aby se zabránilo, aby se odzbrojovací konference nerozešla; to byla ovšem ohromná překážka, poněvadž positivní výsledek záležel jen v tomto: nevyhlásíme úpadek odzbrojovací konference. Ale co z toho vyšlo a co učinil v celku pan ministr východiskem svého optimismu, není ovšem uspokojující potud, že se dnes jedině možná a způsobilá cesta spatřuje v budování regionálních smluv. Jsem pevně přesvědčen, že regionální smlouvy nepostačí, že naopak již vzájemným zasahováním a křížením nastane vlastně ohromný zmatek, čímž se Evropa dostane do změti smluv, z nichž pak hrozí nebezpečí, že se spleť vláken tažených nad Evropou může ukázati osudnou právě ve chvíli, kdy opět půjde o válku či mír.

Jako druhý důležitý moment zdůraznil bych ve vývodech pana ministra skutečnost, kterou jsem ovšem vyčetl mezi řádky, totiž konstatování, že sice československá zahraniční politika trvá na Ženevě a odzbrojovací konferenci, ale že ani ona, ani evropská politika není ochotna vykompensovati nějakým způsobem návrat Německa do Ženevy a na odzbrojovací konferenci. Toto konstatování jest proto velice důležité, poněvadž přináší jasnost do situace a snad přispěje k tomu, aby rozptýlilo určité iluse, které se dělaly o těchto kompensacích. Také to by byl kus pokojného vyřešení, také to jest možnost odstraniti zdroje sporů. Rád bych zde naprosto positivně konstatoval, že dohoda sjednaná v Ženevě o Sársku jest jistě velmi cenná, že to bylo rozhodnutí podporující pokojný vývoj, čímž, abych tak řekl, vydalo se Ženevě vysvědčení s vyznamenáním, při nejmenším aspoň po stránce negativní, že tam není vše ztraceno. Ovšem rozhodnutí o Sársku bylo samozřejmou věcí, potvrdilo jen, co bylo smluveno před 14 lety; ale hrozilo nebezpečí, že se zde rozpoutá velmi velký spor, jemuž, jak vidíme, bylo se možno úplně vyhnouti. Řekl bych také: úmluva o Sársku zdá se mi býti počátkem bez pokračování, neboť, když došlo k těmto úmluvám, myslím, že se pomýšlelo na to získati opět Německo pro Ženevu kompensacemi. Řekl jsem již, že jsem vyčetl z výkladu pana ministra, že pro návrat není kompensací. Musím tedy zde konstatovati, že se v Ženevě započalo s kompensacemi - při Sársku - ale že pak náhle došlo k přerušení. Domnívám se, že toto přerušení má především dvě příčiny:

Jednak nové vítězství myšlenky francouzské bezpečnosti nebo bezpečnosti vůbec. Pokládám právní a politickou otázku bezpečnosti za něco, co musíme posuzovati přece jinýma očima než pouze francouzskýma. Na druhé straně se domnívám, že k odstranění napětí u - řekněme - poražených jest nezbytně třeba zkoumati nejen otázku bezpečnosti se stanoviska případného konfliktu, nýbrž se stanoviska míru, což jsou ovšem dvě podstatně různé věci. Se stanoviska míru se domnívám, že právě my, sudetští Němci, úplně chápeme, jestliže se někdo octne před pocitem naprosté nejistoty z působení velkého počtu, moci, děl nebo třebas jen pušek, a že tento pocit nejistoty, ohrožení silným nebo silnějším jest velmi velkým nebezpečím pro mír, poněvadž ovšem z tohoto pocitu nejistoty vyvěrá snaha po ochraně a po vybudování skutečné jistoty. V Německu za všech vlád právě tyto pocity nejistoty, pocit, že jsou ohrožováni a tísněni silnými mocnými vojsky kolem německých hranic, vždy rozhodovaly v touze po zbrojení a vojenském zajištění. Tuto otázku třeba tedy posuzovati s jiného stanoviska: domnívám se, že k mírovému dílu, které konec konců chce každý člověk, vědomý si odpovědnosti, musí přece mnohem silnější měrou přistoupiti psychologický moment slabého, poněvadž slabý ve své slabosti znamená také nebezpečí, jednak poněvadž se kloní k zoufalým státům, a za druhé poněvadž svou vědomou slabost musí změniti v sílu a tím stává se živlem nepokoje.

Jako třetí věc zdůraznil bych toto: Úplně jasně vysvítá z celého vývoje evropské politiky i z výkladu páně ministrova, že Pakt čtyř jest úplně vyřízen. Velectěné dámy a pánové! Také toto konstatování má velký význam a doznávám, že s tím souhlasím, jestliže došlo k zabránění velmocenské politiky v Evropě. Neboť poměry před válkou jsou docela jiné než po válce a pokus přenechati řízení Evropy čtyřem velmocem musel ztroskotati za všech okolností. A jako výborný žák demokracie, který sice není právě v této sněmovně a u mnoha kolegů uznáván, konstatuji, že tento případ Paktu čtyř pokládám nejen za vítězství vlastně demokratického principu v Evropě, nýbrž že jej i vítám, poněvadž - také slabý člověk, také menšina - dovedu úplně pochopiti, jak kulturní národové, i když jsou malí, musí se proti tomu brániti, aby čtyři určovali, k jakému osudu spěje Evropa. Ovšem musím proti tomu namítnouti, že snad se stanoviska vědeckého nebo s vyššího stanoviska má toto konstatování své oprávnění, ale že prakse vypadá poněkud jinak potud, že můžeme přece říci, že v celku Pakt čtyř mohl by se opět jednou vrátiti, kdyby regionální vývoj zašel dále, kdyby nabyl pevnějších forem. Může se tedy státi, že ne již čtyři velmoci samy, nýbrž čtyři velmoci a jejich přátelé rozhodnou se nějakým způsobem určovati evropskou politiku: Francie se svými přáteli z Malé dohody, Italie na podkladě římského paktu, Německo snad samo, snad se svým novým polským přítelem. Na jisto vidíme, že je zde vývoj jen přerušen nebo může býti přerušen, aniž při tom vidíme, kudy se vývoj béře. Myslím, že kol. Luschka má pravdu, domnívá-li se, že tento regionální vývoj musí se projeviti proti významu a síle Společnosti národů, neboť tyto svazky, které navazují mezi sebou jednotlivé státy, mohou se samozřejmě příčiti kolektivním rozhodnutím v Ženevě; vyplývají z toho již mínění předem určená, předem určená stanoviska k některým problémům, jichž nelze pak v Ženevě jen tak beze všeho ovšem přejíti, takže na základě rovnosti států ve Společností národů musí se jednotlivé otázky projednávati ve Společnosti národů ještě namáhavěji než dosud.

Jako další velmi významná myšlenka, která určuje evropskou politiku, jest také vypracována ve výkladu páně ministrově skutečnost, že se sovětské Rusko vrací do evropské politiky. Usilovalo se o to po půl druhého desítiletí; nyní k tomu došlo na podkladě smluv jednotlivých států se sovětským Ruskem a proti tomu nelze již nic namítati. S politického a hospodářského hlediska jest to nutné, i když nemohu sdíleti optimismu po stránce hospodářské, jak jej zde projevil na příklad pan kol. Nečas. Třebas pokládám za logický a přirozený vývoj, že Československo uznalo Rusko, tím méně se mi však líbí, že všechny snahy směřují nyní k tomu, aby se sovětské Rusko dostalo také do sféry Společnosti národů, to jest stát, který stojí na docela jiných kulturních a i světových názorech, včleniti do evropské soustavy. Obávám se nejen, že pro sovětské Rusko bude ženevské podium podkladem velmi rozsáhlé, bezohledné propagandy, nýbrž i že dohody o kulturně-politických otázkách budou nesmírně ztíženy, poněvadž ruský sovětský názor na lidský život, na vzdělání, dítě, ženu a rodinu jest tak odlišný od našeho evropského názoru, že musí vzniknouti zcela jasně překážky spolupráce. Jest velmi zajímavé, že z kruhů církevních a kulturních byly a jsou vyslovovány velké pochybnosti, že se chce jíti tak daleko, aby bylo zapojeno Rusko do evropské společnosti států, tedy do Společnosti národů. Nepochybuji, že musí dojíti k potížím, bude-li zde spolupůsobiti sovětské Rusko. Nepřijde vždy hladký pan Litvinov, někdy přijde také někdo jiný. (Posl. Ruppeldt: Goering!) Ten za Rusko jistě přijít nemůže. Přijdou jiní, kteří naprosto neznají diplomatické prostředí a kteří snad vyšli prostě již z oněch mladistvých lidí, kteří vlastně vyrostli jako divoká zvířata.

Největší nadějí pana ministra věcí zahraničních jest lán východního paktu. Prosím: poměry jsou již tak smutné, pozorujeme-li jednotlivé státy, napětí v jednotlivých státech a také mezi jednotlivými národy, že se vždy musíme držeti nějaké naděje, chceme-li se dostati přes duševní překážky, které se vynořují duševně stejně postupujícímu, duševně spolupracujícímu nebo duševně stísněnému. Tu musím prohlásiti, že bych se připojil k takovéto naději pana ministra věcí zahraničních. Nerad bych při tom naprosto přeceňoval Locarno - nevím, jak jednou bude nazván tento východní pakt - ale domnívám se, že tento východní pakt zůstane pro nás přece jen aspoň po řadu měsíců tichou nadějí a skýtá možnost viděti nějaké východisko, kdežto ten, kdo nemá žádné takové koncepce, musí vlastně všechno kolem sebe viděti černě. Jednotlivostí nelze ovšem z referátu pro východní pakt odvozovati. Jsou patrny jen z toho, že se i pro východní pakt již napřed prohlašuje, že nemůže a nechce míti útočné, ofensivní tendence a že chce sloužiti celku. Vroucně bych si přál, aby naděje, které můžeme klásti v toto východní uklidnění, nezměnily se ve zklamání; se stanoviska pokojného vývoje bych uvítal, kdyby, jak se výslovně praví ve výkladu, zúčastnilo se ho také Německo, poněvadž pokládám za ohromné nebezpečí pro pokojný vývoj, tvoří-li se regionální smlouvy, při nichž jest Německo vyloučeno. Německo musí přistoupiti k těmto smlouvám, poněvadž by se těmito různými utvořenými skupinami států musilo ovšem cítiti nejistým, a musí se tedy také postaviti proti takovým vývojům, které by je poškodily.

Dovolte mi nyní několik slov k vnitřní politice, pokud souvisí s výkladem. Pan ministr praví na jednom místě, že se veškeré obyvatelstvo bez rozdílu stran a národností má postaviti za demokracii a svobodu. Dámy a pánové! Domnívám se, že se nepodařilo podati důkaz, že se nějaká část obyvatelstva vědomě nebo s nějakými skutečnostmi postavila proti tomuto stanovisku, žádanému panem ministrem dr Benešem. Nedomnívám se, že mezi sudetskými Němci bylo nějaké protidemokratické hnutí nebo vývoj, poněvadž jsme přece od prvé chvíle poznali, že demokratickou základnou v ústavě projeví se pro nás jak číselně, tak také prakticky skutečnost, že v tomto státě činíme čtvrtinu obyvatelstva. Nedomnívám se také, že dnes nastala nějaká změna tohoto původního stanoviska: Byli jsme a musíme, tak jako Češi v Rakousku byli pro konstituci, býti přívrženci a zastánci pravé a poctivé demokracie. Ale demokracie, která není pravá a poctivá, nemůže hájiti našich zájmů, na druhé straně nemůže však ani uspokojiti potřeby jednotlivcovy, které má právo uplatňovati u státu. A proto demokratické smýšlení sudetských Němců závisí na tom, jak se provádí tato státní demokracie.

Tu bych konstatoval, že hlava státu svým rozhodnutím o amnestii musila zároveň sprovoditi se světa věci, které by nebyly bývaly nutné, kdyby se byla skutečně prováděla pravá demokracie. Byla doba - asi tak před půl druhým nebo jedním rokem - kdy zvláště úřady a snad také jednotlivá ministerstva zachvátila psychosa, že prostě každý Němec byl pokládán za nepřítele státu a nepřítele demokracie; presidentova amnestie sprovodila se světa aspoň ty nejmenší, ale tím hůře pociťované politické tresty a poskytla také možnost odkliditi další procesy a další odsouzení tam, kde šlo vyloženě o přehmat úřadů. Neváhám vysloviti zde dík za toto presidentovo rozhodnutí. Ale čeho si musíme přáti, jest, aby toto rozhodnutí interpretovaly úřady tím způsobem, jaký byl jeho podklad, totiž, aby došlo k uklidnění mezi Němci a aby bylo sprovozeno se světa vyložené bezpráví. To se může státi, ale ještě se to nestalo.

Nedávno předložili jsme kanceláři presidentově a vládě seznam 490 případů, kde úředníci byli disciplinováni v souvislosti s politickým vývojem loňského roku. V této souvislosti a dovolávaje se výzvy pana ministra věcí zahraničních, abychom se postavili za demokracii a svobodu, musím očekávati, že vláda přezkoumá těchto 490 případů a že napraví těžké bezpráví, které postihlo jednotlivé úředníky a jejich rodiny. Většinu těchto úřednických trestů znám a mohl jsem se přesvědčiti o neudržitelnosti většiny případů. Máme-li věřiti v upřímnost demokratické vlády, musíme žádati, aby tato častokráte úplně svévolná disciplinování, provedená administrativně, byla pět napravena. Proč? Musíte přece počítati s přelomem politických názorů u Němců. Domnívám se, že naše obyvatelstvo dalo vám a zřejmě projevilo to, co jste vždy od něho žádali: loyální smýšlení ke státu, uznání státních nutností, splnění státních povinností. Není to dnes proud v některých směrech obyvatelstva, nýbrž jest to hnutí všeobecné, které jde veškerým obyvatelstvem, z něhož však státní správa musí vyvoditi důsledky, nechce-li je zlomyslně ignorovati.

Poněvadž nejsem vyučený aktivista, nýbrž již mnoho let před svou parlamentní činností hlásil jsem se k positivní politice, rád bych konstatoval, že my jen tak dlouho můžeme dělati positivní politiku, pokud jest Čechy uznávána a má v zápětí změnu dosavadního poměru nejen státu k Němcům, nýbrž i českého národa k německému národu. Nedomnívám se, že dnes v Evropě jde o otázku "diktatura či demokracie". Právě příklad sovětského Ruska a úsilí sovětského Ruska vniknouti opět do evropské oblasti ukázal, že pro to, co se týká poměru státu k sobě, vůbec nerozhoduje režim, že přátelství nebo nepřátelství naprosto nezávisí na režimu a že se lze dohodnouti s každým, poněvadž se považují vnitřní záležitosti za věci soukromé. Nedomnívám se také, že v Československu jde nějakým způsobem o otázku "diktatura či demokracie". Plní-li demokracie svou povinnost, myslím, že zde nenajde žádného nepřítele, který by se jí chtěl dostati na kobylku. Jest snad to chyba, že se neponechává demokracii u nás svobodný vývoj, nýbrž že se ve formě různých zákonů takřka dává pod sklo, kde nemůže dýchati čerstvý vzduch a konec konců stává se otázkou moci, jak se toho dožíváme neustále a každé hodiny zvláště v této sněmovně, když se spolupráce - tedy příspěvek všech ke tvoření a dělání zákonů - vyřazuje prostě s toho stanoviska, že byly uzavřeny kompromisy a že nelze jich již ničím měniti. Pak ovšem může dojíti k tak nemilým událostem, jako byly výroky pana předsedy vlády v ústavním výboru, které bych zde s politováním připomněl.

S německého stanoviska bych zde konstatoval, že vnitropolitický vývoj přece jen posuzujeme hlavně s toho hlediska, že jest zde možný klid, pořádek a pokojný vývoj. Domnívám se, že jako lidé a občané přinesli jsme si již k tomu nejlepší kvalifikaci, neboť my jsme přece spíše vše jiné než nějací revolucionářští, nebo byť i jen negativně založení občané. Ale musíme míti jisté národní záruky. Zvláště po stránce kulturní nemůžeme se podříditi nějaké cizí vůli. Musíme zde v zemi míti také plnou svobodu svého duševního vývoje. Zvláště vy Češi! Považte, v jakém strašlivém duševním rozpoložení dnes jsme. Uvažte, že se na nás řítí zprávy, které nemůžeme posuzovati za pouze vnitropolitické věci druhého státu, nýbrž které těžce doléhají na naši duši a způsobují zmatek v tom, več jsme věřili, co jsme pokládali za největší oporu našeho kulturního, politického a národního života. Již v únoru tohoto roku musili jsme na sebe vzíti hrůzu událostí ve Vídni a nějak se s tím vnitřně vypořádati. Nyní se musíme hluboce uvnitř vypořádati s událostmi v Německu. Zde jde o otázku krve, která darovala světu nejen týž jazyk, nýbrž také tutéž kulturu. Právě při tomto svazku krve cítíme mnohem hlouběji a otřásajícím způsobem tyto události v cizině a, velectěné dámy a pánové s české strany, musíme od vás žádati, abyste nám taktně a s porozuměním umožnili, abychom se s těmito věcmi vypořádali uvnitř, bez mnoha slov na venek.

Smím-li na konec shrnouti, zdůraznil bych dvě věci: předně, že nám, bohužel, pan ministr o hospodářském vývoji, o hospodářských nových svazcích a koncepcích nic neřekl a říci nemohl. Velectěné dámy a pánové! Domnívám se však, že dějiny prokázaly, že všechny politické koncepce, všechny politické plány konec konců jsou určovány jejich hospodářským dosahem, a nejkrásnější politický plán může - ba, řekl bych - musí ztroskotati, nejsou-li hospodářské předpoklady právě tak dobré jako politické. Domnívám se, že skutečnosti, které vznikly v oboru hospodářském, zvláště zničení hospodářských základen v jednotlivých státech a také v Československu, nezbytně vyžadují, aby se hledal nový vývoj v Evropě přece již jednou nejen podle politických koncepcí, nýbrž podle hospodářské koncepce. Za krátko uhlídáme, že rozpočtové základny i v našem státě naprosto ničivým hospodářským vývojem byly opět podstatně zeslabeny. Parlament před krátkou dobou mobilisoval 4 miliardy, aby zlepšil obranu země - za nynější situace jest to nutnost, se stanoviska hospodářského katastrofa. A nedovedu si ještě vůbec představiti, odkud se mají tyto 4 miliardy vzíti.

Druhá věc, kterou bych chtěl říci na konec, jest toto: Zajisté chceme mír. Není v Evropě padoucha, který by chtěl válku, snad tu a tam nějaký poddůstojníček nebo důstojníček, který má nějaké ctižádostivé sny, nebo nějaký politický blázen. Ale kdo cítí politickou odpovědnost, domnívám se, válku nechce! Ale mír, v němž žijeme, jest ozbrojený mír, mír, který se stále více a více ozbrojuje a který proto opět úplně ústí do evropské politiky před velkou válkou. Pokládám to za osudný vývoj, pokládám to za vývoj, který jest snad nezbytně nutný, ale který jest přes to nešťastný. Pokládám to za nezbytně nutné a zároveň říkám: největším dobrodincem lidstva byl by člověk, který by našel cestu, aby ozbrojený mír převedl opět v mír, který by mohl sloužiti přirozeným předpokladům mírové Evropy. Ale jak by se to dalo provésti?

Domnívám se, že by bylo možno, aby se v Ženevě znovu sešly všechny státy, a kdyby se odtamtud přišlo s úplně novou koncepcí, s koncepcí, která by byla vybudována na úplném zrovnoprávnění všech, nejen velkých a malých, nýbrž i velkých s velkými, a kdyby se pod dojmem a vlivem této nové koncepce zbořily hradby nedůvěry, tisícerá duševní přání obyvatelstva po míru vytyčila by se proti přáním jednotlivých státníků jako tvůrčí a formující idea evropské politiky. Prosil bych pana ministra věcí zahraničních, aby právě v tomto směru vynakládal své úsilí o evropský mír. Snad k tomu patří sebezapření, připouštím, ale sebezapření je veliká moc. Ale dokud evropská diplomacie nedosáhne této velikosti, není možné nic jiného než ozbrojený mír, který se může každého okamžiku zvrátiti ve válku bez míru. Při nejmenším drží však tento stav všechny národy a všechny státy v zajetí katastrofální nejistoty, v pocitu opět jako tenkráte před 20 lety, aby byly připraveny a aby se nedaly překvapiti, aby rychle zasáhly, tedy opět v nebezpečí, opět podlehnouti náhodě a ponechati vývoj nějakým náhlým rozhodnutím, která opět mohou vésti jen ke katastrofě.

Shrnuji: Dokud československá zahraniční politika bude hledati cestu míru - snad bude hledati ve smyslu, jak jsem na konci naznačil - domníváme se, že jest to správná cesta, domníváme se, že jsme také povinni ji podporovati, podporovati dobrovolně, poněvadž jiné možnosti nemáme - tím, že přispíváme k vnitřnímu pokoji a pořádku. Ale abychom to mohli uskutečňovati, prohlašuji vám jasně a otevřeně; jen tehdy, změní-li se vnitřní československá politika a přizpůsobí-li se naší naprosto loyální, upřímné spolupráci. To se může státi jen tehdy, ustane-li malicherná nacionální expanse, budeme-li skutečně pokládáni za rovnocenné občany, jimž se poskytne i právo, aby mohli žíti nejen národně, nýbrž i hospodářsky. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) V tomto smyslu se domnívám, že by zahraniční politika potřebovala, a bylo by také úkolem pana ministra věcí zahraničních, aby pracoval k tomu, aby se nám sudetským Němcům umožnilo zachovati poctivou, upřímnou vnitřní politickou linii, k níž jsme ochotni s předpokladem, že nebudou dotčeny ani naše důstojnost, ani naše čest, ani naše národní zájmy. Jinak se obávám, že by zde vznikla neupřímnost a nepoctivost, jimž bych se jako slušný a čestný člověk rád vyhnul. Proto prohlašuji za sebe a za své přátele a za všechny, kteří rovněž jsou ochotni říditi se takovouto upřímnou politickou linií: německou positivní politiku lze dělati jen, dělá-li se vůči sudetským Němcům česká positivní politika; a teprve až se ukáže ochota k tomu u Čechů, budeme moci dělati skutečně poctivou československou vnitřní politiku. (Potlesk!)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Bródy. Dávám mu slovo.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno! Prožíváme těžké historické dny, k jejichž ocenění jest určitě potřebí promyšlenosti, chladné krve a nestrannosti. Nelze zatajovati skutečnost, nemůžeme se oddávati nějakým růžovým nadějím do budoucnosti. Ve výkladu pana dr Beneše, ministra pro věci zahraniční, který jest jinak plný důvěry v budoucnost, plný optimismu, neukrývají se, naopak zřetelně se projevují všechna nebezpečí hrozící samé existenci našeho státu a existenci nynější Evropy.

Ačkoliv se tam stále hovoří o míru, přece jen za mírem se tam skrývá válka. Pilulka války předkládá se již dnes parlamentu, aby ji polkl v krásně upravené číši limonády. Mluví se, že není nebezpečí, že se tedy nemusíme báti, neboť děláme politiku míru s Malou Dohodou a s naším spojencem Francií, se kterou v poslední době žijeme nejen ve styku přátelském, nýbrž přímo bratrském.

Evropská rovnováha se mění, avšak mluví se ve výkladu - my, Malá Dohoda jsme jazýčkem na váze a zachráníme mír Evropy tím spíše, že máme nové spojence, ačkoliv u sousedů na př. není všechno v pořádku. S Německem jsou prý naše styky "korektní", s Maďarskem se nám podařilo uzavříti aspoň částečnou obchodní smlouvu, ačkoliv Maďaři stále ještě blouzní o revisi, co však nemá významu. S Polskem zase jest nějaké nedorozumění, ale to jen přechodně. Polská vláda prý není toho mínění stran běhu evropské politiky jako my.

Ale do běhu evropské politiky se včlenil nový činitel, Svaz sovětských republik, s jehož pomocí se nyní připravuje východní pakt, pakt Československa, Svazu sovětských republik, Německa, Polska a baltických států, kterýžto pakt má zachrániti evropský mír.

Pánové, má-li tento pakt zachrániti evropský mír, pak není tento mír na dlouho zabezpečen. Nevím, jak si pan ministr představuje pakt mezi Československem, Polskem, Německem a Svazem sovětských republik. (Posl. Richter: Jako máte Francii, Anglii, Belgii, Italii, Německo atd., západní Locarno!) Pane kolego, uzavírají se vojenské smlouvy, ale dnes se ukazuje, že Německo, Československo,

Svaz sovětských republik neshodnou se na jedné smlouvě, poněvadž Československo jest straníkem politické orientace francouzské a Francie je dnes nepřítelem Německa.

Proto pan ministr pro záchranu sebe samého prohlašuje, že vláda bude nucena vyžádati si souhlasu našeho obyvatelstva k prodloužení vojenské služby. Hle, pánové, loni jsem již předvídal nynější běh politiky a ve své první sněmovní řeči jsem si dovolil obrátiti váženou pozornost pana ministra pro věci zahraniční na bezmezný egoismus francouzské politiky, jehož obětí se stalo bývalé Rusko za minulé války. Proto jsem upozorňoval pana ministra, aby bděl a dával pozor, abychom se my, Československo, ve službě francouzské politiky nestali její obětí tak, jako se stalo její obětí bývalé mocné carské Rusko, neboť, pánové, všem je známo, že za světové války byly hnány statisíce ruských vojínů na bojiště bez pušek, bez střeliva k ochraně Francie.

Dnes je zřejmo z výkladu pana ministra, že se na dalekém východě stejně jako v Evropě připravuje válka, a výsledek této války nemůže dnes nikdo předvídati, tím spíše, že v této válce se budou srážeti nejen vojska, nejen státy, vojenské bloky, nýbrž i názory na mír, které rozhodně budou míti vliv na konec, na výsledek této války.

A dnes, pánové, musíme vzíti na vědomí i to, že neuplynulo ještě 20 let od války a že všichni vojíni, kteří dostanou do ruky pušku, pomyslí si, proti komu jdou bojovati, zač jdou bojovati a stojí-li jim za to, přinésti oběti krve, oběti života a majetku, neboť po válce může každý viděti, že tyto oběti nikdo neuznává.

Na Podkarpatské Rusi, slavná sněmovno, jest 40.000 invalidů, vdov a válečných sirotků, a z nich dostává 8000 státní podporu, jiní buď se pozdě přihlásili nebo nemají státního občanství, nebo pro nějaké jiné formální vady nemohou dostati zaslouženou pensi. A mluvíme-li o získané svobodě národů po válce osvobozených, jest nutno jednou říci a zdůrazniti, že autonomní Podkarpatská Rus již 15 let nedostala svých práv. Ukáži pouze, že jiné osvobozené národy nejsou spokojeny s nynějším stavem. Tažte se Slováků, tažte se Chorvatů nebo Bosňáků, Černohorců, nemluvě již o haličských Rusínech, jejichž situace jest dnes stokrát horší, než byla za vlády bývalého rakouského režimu. Ovšem, až bude nutno chrániti sebe, až bude nutno chrániti svou půdu, všichni bez ohledu na to vše budeme míti povinnost přinésti všechny oběti, ale, pánové, my jsme povinni a budeme přinášeti oběti jen k ochraně své půdy, svého majetku, svého života a nikdy k ochraně cizích ideálů. Nikdy se nebudeme obětovati pro hegemonii Francie nebo pro jiné její zájmy. Tím nechci říci, že v nouzi nutno podkopati tento bratrský spolek, v němž nyní žije československá vláda s Francií, neboť orientovati se na druhou stranu s hlediska naší zahraniční politiky jest dnes již pozdě. Ale i dnes ještě není pozdě využíti všech možností, učiniti všechna opatření, aby v případě války naše republika zůstala neutrální.

Pánové, ve válce lze pouze ztratiti, nikdy vyhráti. My nemůžeme riskovati nějakou válku, neboť ve válce můžeme vše ztratiti, tím spíše, že se nemůžeme o nikoho opříti, nemůžeme se opírati o Svaz sovětských republik. Svaz sovětských republik nespasí míru, nespasí Evropy. Svaz sovětských republik má své cíle v Evropě a tyto své úmysly chce provésti z každou cenu. Cílem sovětů v Evropě jest diktatura proletariátu, a myslíte, pánové, že kdyby byla válka a kdyby Svaz sovětských republik byl naším válečným spojencem, že by připustil, aby v čele republiky stála naše koaliční většina?