Nikoliv, pánové! Svaz sovětských republik by se postaral, aby v čele byli jeho straníci, straníci III. Internacionály, Haken, Gottwald a jiní a potom, pánové, naše politika by skončila tragedií.

Mluví-li se již o sebeobraně, musíme se brániti nejen zevně, nýbrž i uvnitř, musíme se brániti, musíme zesíliti zvláště na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku, poněvadž právě tato část jest nejvíce ohrožena nebezpečím. Podle slov pana ministra dr Beneše, pronesených při jeho návštěvě v Užhorodě, hlavním úkolem Podkarpatské Rusi jest býti zárukou míru ve střední Evropě. Podkarpatská Rus jest podle jeho slov spojovacím mostem mezi státy Malé Dohody. Tato část musí býti upevněna. A jak se má upevniti? Upevniti lze ji jen tak, že se změní úplně dosavadní politika vlády, že vláda podnikne vážnou práci k povznesení země. Proto Podkarpatská Rus nemůže býti zemí bez jména, nemůže býti zemí, kde jsou možné všechny nemožnosti, nemůže býti zemí hladu, nemůže býti zemí chudoby. Podkarpatská Rus musí dostati svá autonomní práva, zajištěná jí mírovou smlouvou a ústavní listinou, neboť na tom závisí život jejího obyvatelstva.

Dlouho bojujeme za provedení těchto práv. Ovšem, pan ministr pro věci zahraniční dr Beneš jako skvělý politik i na mezinárodním foru vždy lehce odmítal stížnosti a petice, které předložil karpatoruský lid, tím spíše, že Společnost národů a sekretariát Společnosti národů jest od počátku až do dneška expositurou francouzské politiky. Proto se také nepřipustilo rokování ani o jediné petici předložené Společnosti národů nebožtíkem posl. Kurťakem a také se nerokovalo o peticích, které předložil zástupce amerických Rusínů Michal Juhas, ačkoliv tvrzení Michala Juhasa byla dokázána. Odpověď, kterou dal pan ministr na petici zástupce organisace amerických Rusínů Michala Juhase, vyvrátil jsem ve své rozpočtové řeči loňského roku statistickými číslicemi. Vláda vidí, že se staly osudné chyby, ale k nápravě těchto chyb se dosud nic neudělalo, dosud se jen slibovalo.

Nevím, ví-li pan ministr pro věci zahraniční - a domnívám se, že ví - že tento odklad v provedení našich autonomních práv nevede ani k uklidnění obyvatelstva na Podkarpatské Rusi, ani k uklidnění Rusínů v Americe. Připomenu, že boj Slováků proti Maďarům byl zahájen již r. 1906 a pohnutku k tomuto boji dalo tehdy uvěznění Hlinky. Slováci v Americe již r. 1907 založili Slovenskou ligu a každá slovenská farnost v Americe pořádala protestní schůzi a přijala tam resoluce protestující proti zatýkání Slováků. Tento boj Slováků dospěl potom k tomu, že r. 1918 slovenská území byla odtržena od Maďarska.

Nevím, víte-li, pánové, že v Americe mezi Rusíny byla také zahájena akce pro odtržení Podkarpatské Rusi od Československé republiky. Američtí Rusíni, kteří se prohlásili pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice a podle jejichž rozhodnutí Podkarpatská Rus byla skutečně připojena k Československu, zahájili nyní akci pro samostatnost Podkarpatské Rusi proto, že Československá republika za 15 let nesplnila podmínek smlouvy, podle které naše země byla k republice připojena.

Kam tato akce může vésti, nikdo neví. Já jen napomínám vládu, že zvláště dnes musí učiniti všechna opatření, aby odstranila nespokojenost karpatoruského národa jak zde, tak i v Americe a aby odevzdala vládu v naší zemi do našich rukou. Vždyť vláda v minulých 15 letech se ukázala nezpůsobilou vyřešiti problémy našeho života, vyřešiti problémy práce, chleba, vyřešiti problémy k povznesení země. Chce-li vláda zachrániti tuto část republiky, musí především určiti hranice Podkarpatské Rusi, musí učiniti přítrž odnárodňování ve východním Slovensku, kde 200.000 Rusínů nemůže žíti národním životem. Pro 200.000 Rusínů není ve východním Slovensku ani jediného gymnasia. Vláda musí ihned otevříti ve východním Slovensku 2 ruská gymnasia, jedno v Prešově a jedno v Košicích, musí také zříditi měšťanské školy v ruských ústředích, ve Svidníku, Bardejově, Giraltovcích, Humenném, Stakčíně, Havaji, Lukově, Orlově, Kamence a v jiných ruských ústředích.

Zároveň musí býti předložen sněmovně návrh, jímž se připravuje zavedení autonomie. Návrh autonomie předložil sněmovně zesnulý posl. Kurťaka tento návrh již tři roky leží v zásuvce nějakého výboru. Vláda, místo aby něco udělala, hodlá nyní jmenovati zase guvernéra, ale bez všelikých práv, beze vší působnosti. Guvernérovi hodlá také přiděliti jakousi guvernérskou radu, zase bez práv a bez působnosti. Táži se, co bude úkolem guvernéra a co bude úkolem této guvernérské rady?

Pánové, pro nás je autonomie svatá věc, věc národní, a nikdy nepřipustíme, aby se dělala komedie s naší svatou věcí. Žádáme, aby naše práva byla provedena a uvedena v život. Žádáme, aby vláda v naší zemi byla odevzdána do našich rukou, a my vážně a s plnou odpovědností zahájíme výstavbu naší autonomní země ve prospěch našeho lidu a ve prospěch našeho státu.

Vezeme-li vláda na vědomí naše napomínání, jsme ochotni přijíti, přistoupiti k této výstavbě. Neposlechne-li nás vláda, béře všechnu odpovědnost na sebe. Z důvodů výše uvedených nemohu schváliti výkladu pana ministra pro zahraniční věci dr Beneše.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. místopředseda sněmovny Zierhut.

Posl. Zierhut (německy): Vážené dámy a pánové! Obraz, jejž před námi rozvinul pan ministr zahraničních věcí o událostech a proudech v Evropě, jest tentokráte malován tak vážnými barvami, že pan ministr zřejmě v pocitu, aby vážnost situace příliš zřejmě nevystoupila, nakonec zase opakuje své přiznání k optimismu. Světová situace a evropská situace jest skutečně zmatenější než kdy jindy. Staré tradiční, mírovými smlouvami podnícené srážky a pohnutky ke srážkám nezmenšily se za 14 let, naopak, spíše získaly více ostří a síly. Velký, právě tak ožehavý jako nebezpečný evropský problém záleží v tom, jakou novou úpravou styků mezi národy lze zabrániti zhroucení poválečného řádu nebo dokonce nové evropské katastrofě. A vidíme nejen z výkladu pana ministra dr Beneše, nejen z jeho horečné zahraničně politické činnosti, nýbrž i z ostatních evropských kabinetů, že odpovědní státníci vynakládají vše, aby své národy a země přiměřenými předběžnými a ochrannými opatřeními připravili pro těžkou bouři, která se stále temněji stahuje na evropském obzoru. Lze přiznati dr Benešovi, že se jeho zahraniční politika jak dříve, tak i dnes nespokojuje pouze s takovými předběžnými opatřeními, nýbrž pracuje na vytvoření větších mezistátních koncepcí a svazků, v jejichž mezích mohou nalézti silnější oporu nejen náš stát, nýbrž i jiné drobné a střední státy, které povstaly po válce, než v pouhých svazcích místních nebo regionálních. Z tohoto úsilí dlužno chápati nejen jeho politiku pro stále intensivnější prohloubení Malé Dohody, nýbrž i jeho dostiučinění nad balkánským paktem, jeho ochotu ke spolupráci na dunajském paktu Mussolini-Dollfussově, především však jeho úsilí o uzavření východního paktu a nyní provedené uznání sovětského Ruska.

Jestliže jsme správně pochopili výklad pana ministra, pak se zdá, že pan dr Beneš nepovažuje za nejbližší a nejpovážlivější ohnisko nebezpečí ani tak evropské země jako daleký východ a asi nevyhnutelné válečné vypořádání mezi Japonskem a Ruskem. Toto jeho mínění o nejbližší budoucnosti sdílí nepochybně aspoň Rusko samo, neboť jinak nemohli bychom vůbec pochopiti celý náhlý obrat ruské zahraniční politiky, náhlé přátelství Ruska ke Společnosti národů a nikoliv na posledním místě obrysy nové rusko-francouzské entente cordiale. Jistě i francouzský zahraniční úřad jest ovládán stejnými pochybnostmi a úvahami, které směřují k tomu, aby případné srážky na dalekém východě byly lokalisovány. Dr Beneš oděl toto úsilí případnými slovy: "Jde tudíž o to, zabránit především tomu, aby v žádném případě v Evropě nic se nehnulo, ať se děje na východě cokoliv." A připojuje k tomu jistě nikoliv s nesprávným optimismem, že nejpravděpodobněji ve chvíli, kdy bude jisto, že v Evropě zůstane klid, kdy i západní hranice sovětského Ruska zůstanou neporušeny, bude možno vyhnouti se i srážce na dalekém východě. Plně uznáváme úsilí dr Beneše na této cestě a v rámci této koncepce. Ale nemůžeme potlačiti pochybnost, že se tato celá politika pohybuje v bludném kruhu. Jak se zdá, spatřuje dr Beneš, totiž podle našeho mínění, blaho výlučně v čistě mechanickém, politickém zajišťování, neboť hospodářské dané poměry, které by mohly jedině toto politické zajišťování spolehlivě založiti, buď přehlíží nebo aspoň jich příliš málo dbá. Jistě jest jeho povinností spolupracovati na každé záruce a na každé koncepci, které by ve vážném případě mohly poskytnouti našemu státu pokud možno největší a nejspolehlivější oporu. Vždyť z této myšlenky vyplynula i koncepce Malé Dohody, o které dr Beneš v sedmém odstavci svého výkladu pěje tak nadšenou chválu, neboť praví s pýchou otce: "Malá Dohoda je dnes po své téměř čtrnáctileté intensivní práci v mezinárodním světě uznávána všemi vážnými činiteli mezinárodní politiky za rozhodujícího faktora v politice střední Evropy a jednoho z nejdůležitějších faktorů evropské politiky vůbec." Jistě nechceme popírati politickou váhu Malé Dohody. Ale tážeme se, zdali hospodářský obsah a výsledek tohoto útvaru také odpovídá této politické váze. Jako střízliví pozorovatelé se musíme tázati, jakou cenu může míti takový politický útvar v míru a pro mír, když jinak ani nemůže býti hospodářským vyrovnávacím reservoirem mezi zúčastněnými státy, ani nemůže tvořiti schůdný hospodářský most k sousedům. Tážeme se, zdali by význam takového útvaru, jako je Malá Dohoda, nebyl stokrát silnější a zdali by neobsahoval větší zajištění míru, kdyby byl především útvarem, jenž vyplynul z potřeb a příkazů středoevropského hospodářství a kdyby s touto koncepcí byl v praxi spojen tento hospodářský svazek. Vidíme také, že sousedé dobře chápou tuto slabost tohoto svazku, této Malé Dohody, a že sousedé, kteří mají býti proti Malé Dohodě revisní hradbou, dobře prohlédají tuto vnitřní hospodářskou různorodost Malé Dohody a s tím hlavně spojují další svůj odpor proti nynějšímu řádu.

Dr Beneš sám uznal, že pacifikační úkol států Malé Dohody na příklad vůči Maďarsku úplně selhal, a když míní, že pro Malou Dohodu platí totéž, co si často pro sebe vyhrazuje druhá strana, že se totiž za hospodářské l ústupky nemůže platiti územními, a když s jistým dostiučiněním připojuje, že je dobře, že v této věci jest na obou stranách konečná dohoda, nemůžeme sdíleti tohoto dostiučinění, neboť to neznamená nic jiného, než poměr k našim sousedům zaříditi podle formulky: Dohodli jsme se, že se nedohodneme.

My zástupci Svazu zemědělců ztotožňujeme se s tímto státem a jsme ochotni v případě srážky spolu se svými českými spoluobčany hájiti každou píď půdy a nemusíme znovu zdůrazňovati, že neochvějně trváme na celistvosti našeho státu a jeho demokratických zařízení. Poněvadž jsme starostliví o blaho našeho státu a upřímně si přejeme, aby se vyvíjel klidně a úspěšně, musíme právě na příkladu Malé Dohody s politováním konstatovati, že v naší zahraniční politice jsou rozpory mezi politikou a hospodářstvím, které naprosto nemohou zvýšiti vážnost sousedů ani jejich vůli, aby s námi dospěli k pokojnému soužití. Stejnou poznámku nemůžeme potlačiti, když pozorujeme náš poměr k sovětskému Rusku. Jistě jsme získali, zvláště kdyby mělo dojíti k rozšířenému východnímu paktu, nového, neobyčejně cenného ručitele pro neporušitelnost našeho státního území a pro udržení naší státní samostatnosti. Stran hospodářsko-politické vyhlídky tohoto nového poměru je však všeobecná skepse, kterou, nemýlíme-li se, sdílí i zahraniční úřad. A jest zapotřebí v této souvislosti mluviti i o trpkých zklamáních, která nám připravil náš hlavní spojenec, Francie, po stránce hospodářsko-politické a stále ještě připravuje? Shrnujíce chceme tedy říci: Uznáváme upřímné úsilí našeho pana ministra pro věci zahraniční o mír. Stojíme rozhodně za ním, když právě v dnešní těžké době vynakládá vše, aby zabránil srážce pro náš stát nebo pro Evropu. Uznáváme veskrze nutnost dáti státu v dnešní době vše, čeho potřebuje k udržení své nezávislosti a k zachování vnějšího a vnitřního míru. Ale prosíme pana ministra pro zahraniční věci, aby neráčil přehlížeti, že se politika a hospodářství v mezinárodním styku musí právě tak harmonicky doplňovati jako v životě vnitrostátním a že tedy zdravá zahraniční politika musí býti zároveň i zdravou zahraniční hospodářskou politikou.

Pan ministr pro věci zahraniční - a tím přicházíme ku vnitropolitické části jeho výkladu - zabýval se pochopitelně i velkými antagonistickými ideami, které dnes naplňují celou Evropu. Mluvil o boji mezi demokracií a diktaturou a veskrze správně konstatoval, že náš stát musí neochvějně podržeti svou demokratickou čáru a vývoj. To jest stanovisko, které jsme od samého počátku zaujímali nejen jako sedláci, nýbrž i jako sudetští Němci, na němž jsme přes všechny útoky zleva i zprava od té doby pevně trvali a také dále budeme trvati, poněvadž jen v demokratické soustavě vidíme možnost národně se vyžíti a rozumně a bez třenic žíti společně s ostatními národy tohoto státu. Ale při tom nepřehlížíme, že dnešní demokracie a zvláště i československá ještě velmi mnoho jest dlužna z toho, co slibovala. Při tom nepřehlížíme, že nepřátelé demokracie jsou nejen zevně, nýbrž že nejhorší nepřátelé jsou právě uvnitř, když se neodvažují dáti formě pravý obsah. Demokracii se nepomůže, když se stále mluví o ní a pro ni. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.) Pro normální doby snad stačí slova našeho presidenta Masaryka, že demokracie jest diskuse; v dobách jako dnešní, kdy demokracie bojuje na život a na smrt, udrží se jen tehdy, když bude znamenati výchovu, příklad, tvůrčí čin a především provedení zásady "rovní s rovnými". Po této stránce měli by se odpovědní státníci držeti výroku francouzského generála: "Nemluviti o tom, ale stále na to mysliti."

My sudetští Němci jsme vděčni panu ministrovi pro zahraniční věci, že pevně trvá na myšlence demokracie a organicky s ní souvisící myšlence dalšího trvání celostátní koalice. I my jsme odhodláni na tom trvati a můžeme nyní s dobrým svědomím tvrditi, že celý sudetskoněmecký lid sdílí toto naše odhodlání a že se s námi bezvýhradně loyálně staví na půdu společného státu. (Výborně!) To dlužno právě se státně politického stanoviska ceniti tím výše, že se tento obrat provedl a provádí v době, kterou jistě dlužno považovati za nejtěžší a nejkatastrofálnější dobu Němců vůbec. (Výborně!) Na české straně se nesmí ani přehlížeti ani podceňovati, že náš sudetskoněmecký lid při rozličných příležitostech spontánně projevil myšlenku upřímného soužití a příslušnosti k našemu státu. To nesvědčí o vynucené ani o přikázané loyalitě, nýbrž o tom, že náš lid, jak to i náš ministr dr Spina právem několikrát zdůraznil, pokračuje v tradici společného osudu a společné vlasti se svými českými spoluobčany, která se dá stopovati v dějinách naší společné vlasti po celá staletí nazpět. (Výborně!)

Přetvařování a klamání není v povaze Němce, aspoň nikoliv těch Němců, kteří ještě trvají na svých dobrých starých tradicích a nepoddali se psychose dnešní doby. Ostatně náš lid vždy prakticky dával státu, což jeho jest. Žádanou od něho loyalitu ke státu nesčíslněkráte prakticky prokázal. Když se my Němci dnes při rozličných příležitostech zvlášť slavnostně přiznáváme ke státu, klademe tím vlastně jen symbolickou tečku ke skutečnému stavu již dlouho trvajícímu.

Zatím co na straně sudetských Němců jest cesta od praxe k symbolu takto již ukončena, nemůžeme, bohužel, na české straně konstatovati ještě totéž. Spíše musíme říci, že naši čeští spoluobčané dosud kráčeli opačnou cestou, totiž tou, která sice začíná symbolem dobré vůle, ale prozatím ještě často uvázla na cestě praktického provádění dobré vůle. Německý lid jest - a zde bych rád zase opakoval výrok našeho ministra dr Spiny - vděčný za každý projev upřímné dobré vůle a dovede velmi dobře oceniti symbolickou změnu, která se projevuje tak přátelsky, jako účastí československých ministrů na velkých německých lidových slavnostech. Ale v této souvislosti musíme opakovati, že lid nemůže žíti jen ze symbolů. Takové symboly musí úplně ztratiti svou účinnost, když jsou spojeny se současnými útoky proti národním zájmům našeho lidu. Po této stránce musili jsme právě v posledních měsících udělati tak mnoho nepříjemných zkušeností.

A v tomto smyslu musíme, právě proto, že jsme ochotni radostně vyhověti výzvě dr Beneše k udržení celostátní koalice, velmi důrazně varovati, aby se takové nepříjemné zkušenosti neopakovaly. Naši čeští spoluobčani mají právo žádati od nás loyalitu. Ale mají povinnost také se své strany býti k nám loyální. (Souhlas.) I oni musí zase navázati na tradici našeho starého osudového společenství a i oni musí vyvoditi praktické důsledky z tohoto osudového společenství, nemá-li se jinak německý lid dříve nebo později zklamati ve své tak upřímně a slavnostně prohlášené vůli.

Proto vyzýváme v této vážné chvíli naše zpřátelené české strany a celý český lid, aby nyní rychle a bezvýhradně nastoupil cestu od symbolu k praxi. My jsme vykonali svou povinnost a budeme ji dále konati. Nyní závisí jen na našich českých spoluobčanech, aby společné dílo bylo ukončeno. Stane-li se to, pak oba národy tohoto státu a s nimi i společná vlast vydrží tuto těžkou dobu. Potom vybojujeme společně druhou bitvu o nezávislost a svobodu našeho státu, jak to uvedl pan ministr pro zahraniční věci ve svém výkladu.

Očekávajíce, že naše dobrá vůle najde pochopení na druhé straně a že po zahraničněpolitické Malé Dohodě bude následovati vnitropolitická velká dohoda národů obývajících náš stát, budeme hlasovati pro výklad našeho ministra zahraničních věcí. (Potlesk.)