Budiž mi dovoleno, abych se krátce zmínil o poměrech, které jsou v řadách zaměstnanců v této živnosti. Znova opakuji, že nemůžeme nikdy souhlasiti, aby jakýkoliv zákon porušoval smlouvu. Učební smlouva řádně uzákoněná platí pro to, co dává tento zákon těmto třem ročníkům, a je samozřejmostí, není třeba o tom zvláště mluviti. Ale zákon z r. 1920 se dopustil ještě jiné chyby, která se velmi krutě vymstila na celé generaci mladších zubních techniků-zaměstnanců, poněvadž byli přijímáni do učení, řádně se vyučili a podle platných norem živnostenského práva u nás mají vysvědčení, byli a jsou inkorporováni v gremiích a nyní jest otázka, co se má státi s takovým výučným listem. Podle mého mínění není možno, aby chyba z r. 1920 se vymstila jedině na zaměstnancích. Zapomnělo-li Národní shromáždění r. 1920 ať úmyslně anebo nevědomky vyjádřiti myšlenku a připustilo pak v praksi, že se tato chyba tak krutě vymstila, je podle mého mínění třeba, aby velikou část této viny odnášelo také Národní shromáždění tím, že zreformuje zákon. Podle názoru našich ústředních úřadů má však býti toto břemeno převaleno pouze na zaměstnance. S tím nemůžeme souhlasiti, a proto došlo k dalšímu kompromisu při této osnově, podle něhož otázka těch t. zv. mladších se má vyřešiti event. vládním nařízením.

Bylo zde již apelováno kolegou Tučným na státní administrativu, která má vlastně doplniti, co v tomto zákoně chybí. Já jménem těchto zaměstnanců se nemohu než připojiti k tomuto apelu s prohlášením, že tato věc nemůže zůstati bez dalšího náležitého opatření, poněvadž podle mého mínění po stránce živn. řádu bylo vše učiněno, aby vyučení pomocníci dožadovali se svého práva. Připomínám, že zákon č. 303 znemožňuje nabytí koncese, ale v tom je právě ta vada, že na druhé straně připustil přijímání učňů. Mohu zjistiti z prakse, že ani lékaři, ani samostatně výděleční zubní technikové nevěděli, aspoň ve valné míře, že nesmí přijímati učně. Následkem toho došlo k onomu zjevu, o kterém jsem se zmínil.

Pokud pak se má administrativním opatřením sjednati kolektivní smlouva, považuji za svou povinnost prohlásiti, že mzdové a služební poměry těchto zaměstnanců jsou velmi neutěšené. Organisace zaměstnaných zubních techniků mají k disposici statistiky, podle nichž platy a mzdy těchto zaměstnanců jsou neobyčejně nízké, namnoze nejsou také splněny zákony sociálně-pojišťovací. A proto vítáme, že zákonem závazná hromadná smlouva má definitivním a slušným způsobem upraviti poměry těchto zaměstnanců. Obavy, které jsem vyslovil ve výboru a které vyslovuji i zde v tom směru, že nová skupina zaměstnanců, jak je formulována v tomto zákoně, zdravotního personálu, bude buďto patřiti do skupiny manuálně pracujících, anebo i do budoucna zůstanou tito zaměstnanci pensijně pojištěni a musí se na ně vztahovati zákon o obchodních pomocnících.

Pan referent ministerstva zdravotnictví po prozkoumání v prvním oddělení tohoto ministerstva mně sdělil, že není obav, že by tento personál byl vřazován do řádu živnostenského, pokud jde o výpovědní lhůty a dovolené a jiná práva, a že na tomto právním postavení tedy že podléhají pensijnímu pojištění a dnešnímu zákonu o soukromých zaměstnancích a oněm zákonům, o kterých máme dnes ve výborech jednati - nic nemění.

Beru toto prohlášení na vědomí. Prozkoumal jsem znění tohoto prohlášení a dnešní právní stav obchodních pomocníků a jsem toho mínění, že na tomto právním postavení těchto zaměstnanců a osob se nebude budoucně nic měniti.

Chci však ještě poukázati na jednu okolnost, která v budoucích letech pravděpodobně vyvolá možnou situaci, že se bude znovu uvažovati, jakým vydatnějším způsobem by se vyučeným zubním technikům umožnilo udržení koncesí. Na venkově v malých místech podle statistiky, kterou jsme měli k disposici ve výboru, zjistili jsme, že lékaři v malých místech se vůbec neetablují a že tam jsou pouze zubní technikové, takže jsme namnoze před otázkou, zdali je lepší ze zdravotního stanoviska buďme nebo alespoň zkoušený dobrý zubní technik. Měl jsem možnost jednati s pány lékaři i s pány techniky a musil jsem se přesvědčiti, že žádná z těchto skupin neovládá živnostenské právo. Když jsem vykládal, co je učební smlouva a živnostenský řád - na Slovensku živnostenský zákon, obě deputace odpovídaly, že to něm jejich obor, že o tom nejsou informováni a následkem toho nemohou mi dáti odpověď. Ale odpor venku proti této osnově byl právě řízen z hlediska živnostenského řádu, takže je nedůstojností, že se vytýkalo osnově něco, co v ní de facto není. Proto myslím, že v budoucnu, abych pravděpodobně potvrdil obavy, které vznikly ve výbor ech, dojde k novému novelisování. Nicméně považujeme osnovu, o které má hlasovati Národní shromáždění, jako pokrok zejména ve věci zubních techniků a budeme pro ni hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Uděluj slovo p. inž. dr Touškovi. (Hlasy: Není přítomen!) Ztrácí slovo.

Uděluji slovo pí. posl. Kirpalové.

Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Otázka zubních techniků byla po léta otázkou přímo palčivou. O novelování zákona č. 303/1920 Sb. z. a n., se bojovalo nanejvýš úsilovně zvláště v posledních letech. Touto otázkou se zabývaly tři výbory a aby byla vyjasněna, byl zřízen subkomitét, který po četných svědomitých poradách dospěl k návrhu nynější osnovy. Když pak návrh byl podán jako osnova, zahájili prudký boj zubní lékaři, kteří vyzývali veřejnost proti této osnově. Nechci se, slavná sněmovno, zabývati zde způsoby tohoto boje, které nebyly příliš vážné, nýbrž chci se zabývati jen důvody, které uváděli zubní lékaři proti zubním technikům a proti návrhu, zvláště proto, poněvadž mám za to, že by se tyto důvody mohly ještě nyní, když se osnova stane zákonem, často uváděti, a to by nebylo na prospěch zubních techniků. Ale jedno bych ráda dříve konstatovala: Jest správné, že se nynější poměry nedaly prostě udržeti. Spáchaná křivda musila se zase napraviti. Vždyť se po válce sta mladých hochů a děvčat věnovala studiu zubní techniky, domnívajíce se a doufajíce, že si budou moci jednou založiti dobrou existenci. Zatím byl vydán zákon č. 303/1920 Sb. z. a n., který tyto vyhlídky znemožnil. Všichni tito hoši a dívky, kteří byli již v učení, octli se najednou v prázdnu, neboť se po vyučení nemohli již státi samostatnými zubními techniky. Zákon zapomněl i na to, aby zakázal přijímání učňů, takže se vzdělávali noví zubní technici. Tedy přímo křivda ve dvou směrech, a když nyní přistupujeme k novelisaci tohoto zákona, nechceme tím přece projeviti nic jiného, než tuto křivdu zase napraviti.

Nyní bych se ráda zabývala několika málo důvody, které se uváděly. Zubní lékaři ještě dnes vytýkají zubním technikům, že prý nejsou schopni a oprávněni provozovati léčení zubů, neboť jejich předběžné vzdělání prý je nedostatečné. Dovolte mi, abych na to odpověděla: Každý zubní technik, než si zařídí vlastní praksi, musí 9 let pracovati prakticky a technicky; ale než se stane samostatným, uplyne obyčejně 12 let, neboť tito hoši a dívky, kteří se věnovali zubní technice, jsou převážně děti nemajetných nebo méně majetných rodičů, kterým tedy není hned po vyučení možno zaříditi si vlastní praksi. Obyčejně tedy předchází samostatnosti 12letá prakse. Když se tedy někdo domnívá, že snad tato doba nestačí, aby se mohli také skutečně naučiti tomuto povolání, jest jistě na hrubém omylu. Mimo to ráda bych zjistila ještě toto: Zubní technik může si teprve tehdy zaříditi praksi, když dříve vykoná zkoušku, a tuto zkoušku může vykonati zase jen před zubními lékaři. Tedy zde něco nesouhlasí. Tímto dovozováním vydávají si zubní lékaři vysvědčení chudoby, když se domnívají, že zubní technici nejsou dostatečně vzděláni, že je však přes to připouštějí k vykonávání jejich samostatného povolání.

Ale, jak to jest se vzděláním samých zubních lékařů? Také o tom bych nyní ráda pronesla několik slov. Jest známo, že zubní lékař potřebuje dlouhého studia, gymnasia a university, ale když jest po ukončení tohoto studia promován, pak ještě dlouho není zubním lékařem, nýbrž byl promován teprve na doktora veškerého lékařství. Chce-li se státi zubním lékařem, musí dále ukončiti desetiměsíční kurs zubního lékařství. Má tedy jen 10měsíční vzdělání v tomto oboru, zatím co zubní technik má vzdělání 9leté. Jiný lékař, chce-li se státi odborným lékařem, musí nejméně pět až šest let pracovati na klinice v tom oboru, než se může státi odborným lékařem. Domnívám se, že tento protiklad doby vzdělání jasně a zřetelně ukazuje, že dovozování, které uváděli zubní lékaři, jest mylné. Bylo by si velmi přáti, kdyby se i zubním lékařům dostalo jiného vzdělání, asi tak, jak jsme to poznali v Belgii a Francii, kde příští zubní lékař se věnuje jen tomuto studiu.

Nyní bych se ráda zabývala ještě jinou otázkou. Zubní lékaři také uvádějí, že zubní technici jsou vyslovení laikové. Toto dovozování vede k tomu, že se zubní technici před obyvatelstvem snižují, ba mohlo by to vésti přímo k tomu, že by se mohla vzbuditi u obyvatelstva nedůvěra k zubním technikům. Jsou-li zubní technici dosti schopni, aby mohli pracovati u zubních lékařů v jejich praksi, pak jsou také dosti schopni, aby jako samostatní zubní technici mohli pracovati sami pro sebe.

Jak tomu jest s ohrožením veřejného blaha, jak to dnes uvádějí zubní lékaři? Kdyby byl pravdivý důvod, že jest tím ohroženo veřejné blaho, že si lidé dávají své zuby léčiti často u zubního technika, pak bychom opravdu nepotřebovali žádného zákona, pak by jedním rázem ustaly všechny novinářské polemiky, všechny schůze a protesty; neboť pak by obyvatelstvo samo vyvodilo z toho důsledek a kdyby jeho zdraví bylo ohroženo léčením u zubního technika, nevyhledávalo by již tyto zubní techniky. Ale tomu není tak. Naopak! Četné statistiky, o kterých mluvil již předešlý řečník, dokazují, že jsou dobří a špatní zubní technici, dobří a špatní zubní lékaři. Máme také v rukou důkazy, že zubní technici vykonávali svou práci přes 50 let ke spokojenosti obyvatelstva. Důvod lékařů, že jest tím ohroženo zdraví lidu, musíme tedy docela energicky odmítnouti. V Československu jest 551 zubních praksí, které se provozují pod jménem praktického lékaře, ve kterých však léčení zubů vykonává zubní technik. Tu se tedy nikdo netáže, je-li tím ohroženo zdraví obyvatelstva. Ale chceme to nazvati pravým jménem: Zubním lékařům nejde při novelování tohoto zákona skutečně o zdraví lidu, nejde o nepatrné odborné vzdělání zubních techniků, nýbrž zde se bojuje o existenci mezi zubními lékaři a zubními techniky, jest to strach před konkurencí. Chci doznati: Zubní lékaři často právem si stěžují, že četní mladí zubní lékaři proto, že se poskytuje zubním technikům, zvláště třem ročníkům, možnost zříditi si vlastní praksi, budou pak míti méně příležitosti nebo i vůbec žádnou, aby si zařídili praksi. Ráda bych po té stránce pány zubní lékaře uklidnila. Zkušenost učí, že zubní technici jsou usídleni převážně v okrajových územích a na venkově, v horských místech atd., zkrátka všude tam, kde nenalézáme zubních lékařů. Musili jsme konstatovati, že 75% všech zubních techniků jest usídleno převážně na venkově, zatím co zubní lékaři mají svou praksi v hustě zalidněných místech, tedy ve městech. Neposkytneme-li zubním technikům možnost, aby se stali samostatnými, mohlo by se příště státi, že ve venkovských krajinách, kde ještě dnes nejsou zubní technici, nebyli by vůbec žádní zubní technici. Co by to znamenalo pro tamější obyvatelstvo, o tom nemusíme zde příliš dlouho mluviti. Následkem toho byla by nejen ztráta času tím, že by tito lidé byli pak nuceni choditi do měst, aby se obrátili na tamějšího zubního lékaře, nýbrž i ztráta peněz. Jak jest prokázáno, pracuje zubní technik levněji než zubní lékař. Může to činiti, neboť jeho předběžné vzdělání nestálo tolik, jako předběžné vzdělání zubního lékaře.

Vždyť zubní lékaři nechtějí vůbec na venkov. Máme statistiku od Ústřední sociální pojišťovny, která ukazuje, že zubní lékaři odmítli usaditi se ve 363 obcích. Snad by někdo o tom mohl pochybovati a mohl by prohlásiti, že to asi nesouhlasí, neboť dnes jsou poměry takové, že zubní lékaři jdou rádi i na venkov, jen když mohou vydělávati. Že tomu tak není, ukazuje zmíněné konstatování Ústřední sociální pojišťovny.

A na konec: Když jsme usilovali o novelování, nemá se to považovati, jako bychom chtěli bojovati proti zubním lékařům. Novelování nemá se tedy považovati za boj proti zubním lékařům a lékařství. Naprosto nikoliv. Chceme, aby zase jedna křivda byla napravena. Žijeme dnes v demokratickém státě. Zde musí vládnouti spravedlnost a lidskost, i v takovýchto otázkách. Dali jsme se v této otázce vésti demokracií, lidskostí a spravedlností a těšíme se, - říkáme to zcela upřímně - že se dnes aspoň částečně jedna křivda zase napravuje. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. inž. dr Toušek.

Posl. inž. dr Toušek: Slavná sněmovno! Předložená osnova, jak je vám všem známo, byla předmětem tuhých bojů mezi oběma skupinami zájemníků a také předmětem velkých jednání ve výborech. Při posledním jednání v soc. politickém výboru jsem upozornil - a to chci dnes znovu zdůrazniti - že osnovu tohoto druhu je nutno dohodnouti mezi interesenty až do posledních důsledků, že není možno dohodnouti jen gros a pak ještě některé věci ponechati na příště, což vlastně celou dohodu ruší.

Osnova, která v největší části svých ustanovení je dohodnuta přes to, že páni ministři školství a zdravotnictví do sporné věci zasáhli, ponechává, jak to vidíme v pozměňovacím návrhu koaličních stran, v novém §u 9, odst. 4 ustanovení o výjimkách, podle kterého vládním nařízením mohou býti stanoveny zvláštní podmínky, za kterých v pozoruhodných případech bylo by lze udělati oprávnění k samostatnému výkonu zubní techniky osobám vstoupivším do učení živnosti zubotechnické po 6. květnu 1920. Tímto odstavcem, vážená sněmovno, se umožňuje přes to, že vládní nařízení by vlastně podle předložené osnovy musilo vydati 6 ministrů, aby i v budoucnosti to, co mělo býti tímto zákonem upraveno, to je ukončení vývoje této živnosti, mohlo ve zvláště pozoruhodných případech - jak je to všechno krásně zaklausulováno, - býti vládním nařízením umožněno těm, kteří budou tato povolení vydávati.... (Posl. Slavíček: Je to omezeno!) Ano, ale výjimky jsou možné a já bych chtěl konstatovati, že nemáme takovýmto způsobem postupovati. (Posl. Najman: Vy jste proti tomuto zákonu?) Jsme proti tomuto ustanovení. (Posl. Jiráček: Ale vždyť to bylo dohodnuto a váš pan ministr dr Matoušek s tím souhlasil!) Jsme proti tomuto ustanovení, které je úplně analogické s tím, co máme na př. v oboru technickém, kde mohou býti lidé, kteří nemají vysokou školu technickou, prohlášeni za inženýry. To jsou věci, které hraničí na amerikanismus, které si mohlo dovoliti staré Rakousko ve chvíli, kdy císařské nařízení tuto věc zavedlo, ale které se nemají dělati v době, kdy jsou vysoké školy naplněny lidmi, kteří nevědí, jak budou umístěni. (Posl. Jiráček: Vy to všechno utlučete a ubijete!) Nejde o ubíjení živnosti, kol. Jiráčku, nýbrž o to, aby nebyly propůjčovány tituly lidem, kteří je dostanou způsobem docela výjimečným, zatím co druzí si je musili vydobýti velmi těžkým a namáhavým studiem. To je rozdíl v našem nazírání, který nepřekleneme. (Posl. Slavíček: Vždyť dělali zkoušku. Zubní techniku sem nepřinesl lékař, nýbrž obyčejný zubní technik americký. Chcete-li znát historii, mohu vám říci, že Franz Josef měl za Rakouska první zlatý zub od obyčejného zubního technika a od žádného lékaře!) Nemohu býti kterýmkoli z členů této posl. sněmovny obviněn, že bych byl na kohokoli udělal jakýkoli výkřik, tím méně výkřik toho druhu, jaký se pokusil udělati na mne pan kolega Jiráček. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Vrháte-li se na mne v této chvíli se všech stran, z oposice i z koalice proto, že mám odvahu brániti vzdělání proti výhodám, kterým může býti vytýkána politická protekce, pak žádným křikem tu pravdu nezamažete a nepřetáhnete na svou stranu. (Výkřiky posl. Slavíčka a Jiráčka. - Místopředseda Roudnický zvoní.) Konstatuji, že jsem s vámi tuto věc nedělal. (Posl. Jiráček: Tedy zástupce ministerstva obchodu!) Nikoli, kol. Petrovický, který se účastnil těchto jednání, nepodepsal. (Posl. Jiráček: Podepsal!) Konstatuji, že tento návrh nepodepsal a zde přítomný referent Skopal Procházka to může dosvědčiti. (Výkřiky posl. Jiráčka.) Kolego Jiráčku, už vám nebudu odpovídati. Také pan ministr to nepodepsal, poněvadž šlo o návrh iniciativní, který..... (Posl. Jiráček: To není boj dneška!) Ano, vedeme ten boj řadu měsíců a dnes, kdy chcete tyto výjimky v zákoně petrifikovati, stavíme se proti tomu, aby se to tímto způsobem dělalo. Budeme hlasovati proti této osnově. (Potlesk poslanců čsl. nár. demokratické strany.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Netolický.

Posl. Netolický: Vážená sněmovno! Zákon č. 303 z r. 1920 spáchal dvě křivdy, jednu tím, že zapomněl řešiti otázku těch, kteří během 3 let v předchozí době vstoupili do učení na zubní techniku, a vedle toho spáchal druhou křivdu, že dovolil, aby byli bráni učňové na zubní techniku, aniž se postaral o to, jakým způsobem tito učňové po vyučení a absolvování určité doby praxe mohou svoji existenci uhájiti a mohou svoji existenci založiti.

Tedy v prvním případě tato spáchaná křivda zamezila třem ročníkům zubní techniky, kteří vstoupili do učení v tom přesvědčení, že budou moci dosíci koncese a tím samostatné existence, postarati se o vyřešení této věci, zákon na ně úplně zapomněl, ale na druhé straně dovolil ještě nad to, aby jak zubní lékaři, tak zubní technici brali do učení chlapce i dívky kolikrát za poplatek velmi veliký, ale nepostaral se, aby se v budoucím čase mohli státi samostatnými zubními techniky a tím také založiti samostatnou existenci.

Boj o odstranění těchto křivd, jak již zde bylo řečeno, je veden, myslím, více než 9 let. Boj ten počali především ti, kteří náleželi mezi ty 3 ročníky, tedy ti, kteří vstoupili do učení r. 1917, 1918 a 1919 a kterým zákon z r. 1920 potom bránil, aby se mohli státi samostatnými. Nejdříve byl tento boj zahájen těmito několika sty poškozenými a byl veden s velikou úporností. Myslím, že to byl také boj úplně spravedlivý a dočkal se toho, že dnes přistupujeme k odstranění této křivdy, ovšem teprve po 14 letech. Pokud se týče ostatních, kteří byli přijímáni do učení od této doby a kteří ovšem neměli podle zákona z r. 1920 žádných nároků, přece tím, že prodělali dobu učňovskou a dobu praxe, kolikráte za podmínek velmi těžkých, byla zde povinnost a nutnost, aby tato křivda byla napravena a aby jim dána byla přednost, by mohli dosíci koncese za určitých předpokladů, které sice v zákoně výslovně uvedeny nejsou, které však mají býti řešeny vládním nařízením za účasti několika ministerstev. Jsou zde tedy podmínky pro získání nových koncesí, hlavně ročníků vyučovaných od r. 1920 až do nynější doby, takže křivda má býti odstraněna.

Osnova zákona ovšem pamatuje na odstranění těchto křivd tím, že zakazuje pro dobu příští jak zubním lékařům, tak i technikům přijímání učňů vůbec. Tím tato novela zákona z r. 1920 odsuzuje vlastně zubní techniky k zániku. Ovšem to, co bude za 10 až 20 let, nemůžeme dnes předvídati, ale faktem je, že zubní technikové, kteří existují nebo kterým se podařilo získati koncesi, jsou odsouzeni k zániku. Myslím proto, že stanovisko, které zaujala ministerstva zdravotnictví a školství, bylo naprosto neodůvodněné, když bránilo, aby byl dán pouhý titul některým zkušeným a jistě dobře způsobilým zubním technikům. Původně jednalo se o to, aby na titul dentista měli nárok jen ti, kteří měli koncesi podle zákonů dřívějších. Titul dentista je ovšem titulem, kterého se bez závad užívá také u všech sousedních národů. Mezinárodní svazy zubních techniků jsou svazy dentistů a naši zubní technici jsou tam zváni a jsou považováni za úplně rovnoprávné členy. Náš zubní technik může jíti na př. za hranice, tam může prodělati zubotechnický kurs a má právo na titul dentista, ale doma se mu brání tohoto titulu užívati. Pod titulem dentista není nic, co by odporovalo způsobilosti a schopnosti takového zubního technika, a kdyby tomu tak bylo, nedivil bych se tomu.

Ale vezměte si kterýkoli slovník a podívejte se, co pod slovem dentista vlastně se má rozuměti, a přijdete k poznání, že je to určitá způsobilost k zubní technice, že to není něco, co je spojeno s universitním nebo vysokoškolským studiem nebo pod., že je to jenom výraz určité odborné způsobilosti k výrobě v tomto případě součástek zubních. Jestli byl a je odpor proti užívání tohoto titulu pro všechny ty, kteří mají doposud koncese a titul zkoušených zubních techniků, promiňte, pak tento odpor je malicherností a nemáme pro něj naprosto žádného porozumění.

Zákon má býti upraven tím způsobem, že titul dentista bude patřiti jen těm, kteří měli při vydání zákona z r. 1920 koncesi zubotechnickou. Pro všechny ty, kteří této koncese nabyli od té doby a kteří ji nabudou příště, titul dentistů platiti nemá, zákon teď to vylučuje. Tedy ku př. v pražském gremiu je okrouhle asi 350 zubních techniků. Titul dentista bude platiti snad jen pro 50 a pro 300 z nich platiti nebude, nebude platiti také pro všechny ty, kteří v době příští na podkladě novelisace zákona koncesi zubotechnickou získají. To je určitá nespravedlivost, kterou tato novelisace zákona nově zavádí. Vlastně touto novelisací budeme míti zase dva po případě tři typy zubních techniků. Budeme míti techniky, kteří měli koncesi před r. 1920 a kteří mohou užívati titulu dentista, budeme míti druhé, kteří získali koncesi od r. 1920 do doby nynější, ti toho titulu užívati nesmějí, a pak ovšem budeme míti třetí kategorii, která si získá koncesi na podkladě této novelisace zákona.

A nyní, když přihlédneme blíže k věci, vidíme, že jde o titul, který je malicherností a kterému myslím, naše úřady nemusely věnovati tolik starosti a tolik péče a nemusily brániti tomu zákonu, aby se stal skutkem.

Vážená sněmovno! Chci upozorniti ještě na jinou věc. Musíme připustiti, že věda i pokud se týče zubní techniky pokračuje. Nechci říci, že ti, kteří získali koncesi před rokem 1920, jsou snad méně způsobilí, ale připusťme, že neměli tolik příležitosti a možnosti, aby získali tolik vědomostí a praktické způsobilosti, jako získali ti, kteří se učili, kteří po případě dělali praksi od r. 1920 až do doby nynější. Poněvadž je doba modernější, přináší nové a nové poznatky, nové a nové řešení, je tím řečeno, že ti lépe uzpůsobení, ti schopnější nesmějí užívati titulu, který by jim patřil, a že ten titul bude náležeti těm, kteří po případě neměli tolik příležitosti a schopnosti, aby nabyli tolik poznatků, jako nabyli ti v dobách dřívějších.

Pokud se týče dalších ustanovení chci upozorniti, že zákon připouští pomocné pracovníky v laboratoři, ale jsou to jen pracovníci pomocní. Chtěl bych konstatovati, že žádný zubní lékař vlastně nezná praktické, odborné stránky vyrábění určitých náhrad zubových. Vzpomeňme jen, vážená sněmovno, jak se nám zubní technici zasloužili v době válečné a poválečné, kdy bylo tolik úrazů, tolik chorob v dutině ústní a lékaři resp. zubní technici vykonávali v těchto dobách při tvoření náhražek jistě rovna zázraky, jako to dělala chirurgie lékařská na jiném poli, avšak tyto věci nebyly uznány, zapomíná se na ně, a přece není vyloučeno, že i po stránce praktické, tedy po stránce odborné zkušenosti a vyspělosti našich zubních techniků nelze je nahraditi jen pouhými laboranty, kteří snad nebudou míti takového zájmu, jaký má praktický zubní technik, který tím dospívá k určité zdatnosti za tím účelem, aby konkurenčně mohl obstáti a mohl si získati a založiti svoji vlastní existenci. Zubním technikům - to je zase malichernost - není na př. dovoleno, aby označili, co v praxi vlastně provádějí, zdali plombují zuby, dělají-li náhražky zubní, v jakém smyslu to zákon dřívější nepřipouští a co nepřipouští ani zákon nynější.

Pokud se týče vývodů pana kol. dr Touška, chci jenom odpovědět na tři jeho tvrzení. Především poukazuji, nač bylo již výkřikem upozorněno, že lékaři vlastně nedělají zuby, lékaři vždycky musí míti pomocného laboranta, který jim s odborného hlediska a odborné stránky náhražky zubní zhotoví. Tedy zubní techniku nám lékaři nepřinesli, nezdokonalili a nepřivedli na nynější výši, to musili udělati praktičtí zubní technici, kteří po této stránce zasluhují uznání.

Pan dr Toušek poukázal, že máme na vysokých školách třídy přeplněné mediky. O ty měl strach, ale neměl strachu o tisíce a tisíce vyučených techniků, kteří šli na řemeslo v tom přesvědčení a snaze, aby si založili samostatnou vlastní existenci. Jestliže je starost na jedné straně, tedy má plným právem také druhá složka, která snad v hospodářském postavení nachází se na tom hůře, míti takové zastání a oporu, jako ta, které se vede jistě lépe.

Získání nové koncese bude vázáno podle mého mínění na velmi těžké podmínky, ale přece jenom myslím, že tento zákon po této stránce napravuje křivdu dřívější.

Naše strana, ke které kladu si za čest náležeti, podala návrh, který měl řešiti otázku zubotechnickou v celé její podstatě. Mám dojem, že nynější zákonné řešení je zase jen polovičaté a neúplné. Domnívali jsme se, že je potřebí řešiti tento problém a tuto otázku do daleké budoucnosti tím, že vedle praktického vzdělání by bylo také nutné prohloubení teoretického vzdělání založením určitých škol, průpravné výchovy a že by tím otázka zubních techniků nemusila býti řešena drastickým způsobem - odsouzením k úplnému zahynutí, nýbrž k vytvoření určitého stavu, který by byl na svém místě a plnil by poslání, které na se vzal, k dobru, zdraví lidskému i lidstvu samému.

Z těchto vážných důvodů, poněvadž uznáváme za nutné, aby otázka zubotechnická byla novelisována a zmíněná křivda napravena, budeme hlasovati pro tento návrh u vědomí, že činíme jen spravedlivé rozhodnutí a že také toto rozhodnutí přispěje k odstranění různých dalekosáhlých křivd. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Jiráček. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Jiráček: Slavná sněmovno! Po devítiletém úporném boji konečně projednáváme novelisaci zákona č. 303 z r. 1920. Na začátku musím prohlásiti: My s touto osnovou, jak je podána koaličními stranami, nesouhlasíme, ačkoliv pro ni budeme hlasovati. Podnikáme další kroky a všemožně se budeme přičiňovat, aby konečně jasným zákonem byl upraven stav zubotechnický.

Vážená sněmovno! Co předcházelo bojů před předložením této osnovy, ví jen ten, kdo tyto boje prodělával. Na jedné straně stáli zubní technici, na druhé straně zubní lékaři, lékařské komory a ministerstvo zdravotnictví. Zubní technikové byli ústupní, ustoupili a chtěli kompromis, ale druhá strana nebyla ústupná a dokazovala, že zubní technikové nemají práva prováděti, čemu se vyučili. A jestliže se argumentovalo, že v jednotlivých případech zubní technikové léčili a že se snad něco stalo, to jsme lehce vyvrátili tím, že takové případy se staly také u lékařů, a mnohdy ještě horší, jak statistika dokazuje. Ale když konečně ministerstva byla domluvena a konečný elaborát předložen po vypracování podvýborem živnostenskému výboru, tu jsme viděli jednu zajímavou věc, která by v žádném státě a v žádném parlamentě se nemohla státi, která se však stala u nás. Je to velmi smutné, že páni z vládní koalice nevyvodili z toho důsledky. Tam dělal oposici koaličním stranám a vládě p. min. rada dr Dlouhý, který mluvil jménem lékařské komory a nikoli snad jménem ministerstva zdravotnictví. Na dotaz, koho jménem mluví nebo kdo jej tam poslal, řekl: "Já mluvím jménem lékařské komory." To je přece vyloučená věc. Když tam neměli zástupce zubní technici, jak to přijde, že tam měla zástupce lékařská komora v osobě p. min. rady dr Dlouhého? Byla to smutná věc. Ale na druhé straně ministerstvo zdravotnictví se bránilo proti této předloze a nejsmutnější na tom bylo, že zástupce ministerstva obchodu, průmyslu a živností zubních techniků jako živnostníků se vůbec nezastal, což bylo jeho povinností. (Slyšte!) Po dlouhém tahání byl opět boj proti slůvku "dentista". Vždyť, vážené dámy a pánové, řečníci z vládních stran zde mluvili a dokazovali i ve výboru, že slůvka "dentista" se používá i v jiných státech a ne pouze u nás.