Pan ministr zdůraznil naše spojenecké svazky, zdůraznil, že tyto spojenecké svazky v poslední době spíše nabyly na pevnosti hlavně tím, že nejdůležitější náš spojenec, Francie, vrátila se ke krásnému principu vlády národní jednoty - Union sacré - který ji spojil za války. Jsme rádi, že nepřímo uznává pan ministr - uznáním této skutečnosti ve Francii - důležitost a význam sjednocení národa nejen pro veliký stát, nýbrž jistě i pro státy menší, jako je náš, a přáli bychom si, aby snaha, aby tímto způsobem vlády byla umožněna další a lepší konsolidace republiky a její větší význam i v politice mezinárodní, byla také úsilím pana ministra dr Beneše v dohledné budoucnosti realisována i u nás. Je známo, že žádná zahraniční politika nemůže se domoci jakýchkoli výsledků podstatných, jestliže národ a stát, který representuje, je vnitřně slabý, anebo jestliže v něm je nebezpečí vnitřních otřesů. Je známo zásadní nazíraní na tyto věci velikých státníků minulosti, výrok Talleyrandův, podle něhož může býti dělána dobrá politika zahraniční jen tenkrát, jestliže stát, který tato politika representuje, je v pořádku a silný politikou vnitřní, silný ne snad donucovacími prostředky politickými, jaké vidíme právě v této době aplikovati v některých státech v našem sousedství, nýbrž silný mravním a hospodářským vzepětím národa.

Jestliže se p. ministrovi zahraničí podařilo a daří prohlubovati naše spojenecké svazky s velikou mocností západní, která nám tolik pomáhala za války, i s menšími mocnostmi středoevropskými, které mají význam, o kterém p. ministr správně mluvil, tvoříce spolu jakousi novou velmoc středoevropskou, jsme s tím spokojeni. Přáli bychom si ovšem, aby lepším vybudováním hospodářské základny Malé dohody byla mezinárodní posice tohoto významného mezinárodně-politického útvaru, o jehož existenci se jistě pan ministr Beneš velmi přičinil, posílena co nejvíce. Víme, a chceme si uvědomovat, jaké jsou slabiny naše, Rumunska a Jugoslavie, víme, jaká mimořádná nebezpečí každému z těchto tří států, které se v mezinárodní politice dovedly srovnati na určité linii, hrozí zevně i uvnitř, a myslíme jistě my všichni, že vzájemnou pomocí, dobře založenou zvláštními dohodami, také a hlavně povahy hospodářské, je možné mnoho z těchto nesnází Malé Dohody překonati a učiniti ji opravdu tím významným instrumentem míru a zachování svobody a integrity územní našeho státu v budoucnosti, jak o tom mluvil pan ministr Beneš a jak si to všichni přejeme.

Přál bych si ovšem, aby pan ministr Beneš úsilí, které věnoval vybudování vnitřních svazků států Malé Dohody a našich svazků spojeneckých s Francií, věnoval také prohloubení resp. uskutečnění lepších styků našeho státu s velmocemi, které byly rovněž po našem boku, když běželo o obnovení naší samostatnosti, o osvobození našeho národa. Myslím, že pan ministr Beneš nebude váhati ve vhodné chvíli, jak jsem to naznačil včera několika výkřiky, třeba za cenu osobní oběti - poněvadž jsem přesvědčen, že mu nejde o prestiž osobní - navázati styky, vyhovující našim potřebám a potřebám některého spojence z Malé Dohody, s velkými státy, s nimiž dosud těchto intimních styků neměl a s nimiž tudíž často naše zahraniční politika se ocitá v rozporu zjevném nebo nezjevném, ale který všichni vidíme, po případě cítíme. Mám na zřeteli Italii a Polsko. Myslím, že i po této stránce je možno ještě mnoho získati. Víme přece, že i mezinárodní politika a právě mezinárodní politika velmocenská se dělá často se zřetelem k osobní prestiži těch, kteří stojí této politice v čele.

Jsme přesvědčeni, že utilitarismus státní a národní musí býti pro odpovědného vedoucího činitele naší zahraniční politiky rozkazem, aby překonal určité ideové nebo i osobní nechuti vůči tomu nebo onomu státu, který se k nám staví v politice mezinárodní málo přátelsky, a hleděl získati eventuálním uspokojením těchto prestižních nároků i ty, které dosud svou konciliantností nezískal. Myslím, že máme tím spíše právo apelovati na takovýto postup pana ministra zahraničí, protože vidíme, že velmi rychle a velmi snadno překonal osobní antipatie, které jistě měl také proti režimu určité velmoci, která dnes tvoří speciální předmět jeho zájmu a zájmu ostatních kompaciscentů Malé Dohody na ženevské konferenci, to je Sovětské unie. V této věci ovšem nemůžeme souhlasiti s p. ministrem Benešem, poněvadž jsme přesvědčeni, že nic užitečného z této spolupráce se Sovětským svazem nikdy nevzejde.

Víme, že za všechnu "ochotu", kterou dnes Sovětský svaz vůči evropským zájmům a vůči snahám Malé dohody ukazuje, nemůžeme děkovat nějaké vnitřní přeorientaci a novým názorům politickým, založeným třeba na poznání, že je třeba i v politice říditi se určitými principy mravními. Víme, že jediným důvodem této náhlé "zájmové" politiky evropské Sovětského svazu je starost, co mu hrozí na dalekém východě. Je to z nouze ctnost a jako takovou ji musíme hodnotiti. My ovšem nemůžeme právě proto, že jsme demokraté, souditi, že Sovětský svaz má v budoucnosti lepší vyhlídku trvale se udržet než na př. režimy, které vidíme kolem našich hranic. Jsme opravdu natolik demokraty, jak to zdůrazňuje pan ministr, že jsme přesvědčeni, že jenom slušností, rozumnou dohodou, tolerancí, založenou na správném pochopení spravedlivých nároků a spravedlivě odměřovaných povinností, je možno založiti stálost každého režimu, a v tomto směru pokládáme demokracii za nejlepší režim. Ale právě proto, že jsme tohoto názoru, nemůžeme míti za to, že by bylo správné zakládat nějaké zvláštní naděje naší zahraniční politiky na útvaru, který je produktem daleko hlubšího násilí než to, které vidíme v těchto dnech na našich hranicích. Nejsme také přesvědčeni, že i nejlepší vybudování těchto svazků pomůže jakýmkoliv způsobem našim hospodářským snahám. Za celých 15 let existence našich vztahů k tomuto státu nebylo nikomu na překážku, že nebyly formálně normalisované diplomatické vztahy mezi námi a Sovětským svazem. Já sám vím z úst významných representantů největších podniků průmyslových na Ostravsku, že bylo pro ně práce pro sověty i dosud vždycky dost, ovšem s podmínkou, původně 18, potom 24 a dnes již 30 až 36 měsíců na úvěr. Ale ti, kteří mají tyto zakázky přijímat, aby své dělnictvo a úřednictvo zaměstnali, nemají ovšem chuti tyto riskantní obchody provádět v tom rozsahu, v jakém se jim nabízejí. To je pochopitelné, poněvadž i při existenci našeho zákona o záruce exportních úvěrů je vždy velmi velikým risikem převzíti závazek, dodati na takový úvěr zboží - jak se nabízelo posledně Vítkovicím - dokonce za 600 mil. Kč, když je to na 24 měsíce, po př. 3roční úvěr a když se ví, že vnitřní stabilita tohoto režimu závisí od všelijakých možností, které se ve světě objevují a z nichž nejnebezpečnější je právě japonský tlak na východě. Uznáním a navázáním diplomatických styků normálních naprosto nic nebude změněno. Všechny domněnky že překážkou hospodářského rozvoje a možnosti naší zaměstnanosti byl nedostatek těchto diplomatických normálních styků, všechny naděje v tom smyslu zůstanou sny, jak ukáže nejbližší skutečnost. Kromě toho je ovšem samozřejmo, že nemohou býti než sny, že dnes již opravdu z těch našich průmyslů, které by měly možnost do Ruska něco dodávat, i kdyby to bylo placeno, již mimořádně veliké kvantum tam dodáno býti nemůže, poněvadž právě po této stránce se sověty již dostatečně osamostatnily. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Máme tudíž za to, že kapitál slovanské věrnosti a opravdové vděčnosti za to, co udělalo národní Rusko pro naše národní osvobození a čeho jsme vzpomínali a vzpomínáme právě v těchto dnech dvacetiletí České družiny a 1. pluku rus. legií i jejich vítězství, že tento mravní kapitál uznáním Sovětského svazu byl zbytečně utracen, že nám žádné výhody z toho nevzejdou, ani politické ani hospodářské a již dokonce na vnitřně politické. (Posl. Dubický: Snad máte pravdu, ale proč uznala Rusko Francie, proč Italie a Anglie?) Je veliký rozdíl, pane kolego, mezi bratrem a bratrem a bratrem a cizím člověkem. Mluví-li při této příležitosti pan ministr o "slovanské politice" a o tom, že je jeho ambicí, aby ji dělal, opírá-li své jednání o to, že dělá normální styky se slovanskou velmocí prvního řádu a s největším slovanským národem, tož my soudíme, že tu právě neběží o styky se slovanskou velmocí a s největším slovanským národem, nýbrž s oligarchií většinou neruských lidí, kteří se terorem a násilím tomuto velkému slovanskému národu posadili na šíji! To je náš názor, od kterého neustoupíme, a je na budoucnosti, aby ukázala, kdo měl v té věci stanovisko správně.

A nyní dovolte, abych se věnoval otázce, o které jsem chtěl mluviti i po dr Hajnovi, která tvoří speciálně zájem všech nás, kteří žijeme na Těšínsku, a která je právě oním sporným bodem mezi Československem a Polskem a normálních styků mezi těmito dvěma státy: otázce úpravy kulturních, školských a politických nároků polské menšiny, v tomto území žijící.

Víme, vážené dámy a pánové, že máme jeden hřích vůči Polsku, který přiznáváme. Tento hřích je nám také nejvíce ve všech časopisech a letácích, z nichž některé zde budu citovati, vytýkán velmi tvrdě a pokládá se za to, že nám nemůže býti nikdy odpuštěn. To je hřích, kterého se dopustily na zájmu polském: zabezpečiti se proti útoku bolševickému r. 1919 a 1920 - my, nár. dem. jsme nebyli tehdy ve vládě tak, jako dnes - prostřednictvím svých representantů některé politické organisace, když nedovolily, aby tomuto nejbližšímu slovanskému národu, který je dnes slovanskou velmocí, aby mu od jiných spojeneckých národů a zemí, než od nás, byl dovážen potřebný materiál, aby tomuto útoku bolševickému mohlo odolati. Víte, že jsme v této příčině neplnili ani intencí politiky francouzské, ani intencí jiných států, kterým tehdy i dnes na síle Polska záleží. Rozhořčení z tohoto tehdejšího našeho jednání, které bylo způsobeno hlavně býv. soc. demokratickou oposicí, která se osamostatnila potom ve stranu komunistickou, leží jako těžký hřích na našem svědomí v očích Poláků. A veliká část toho, co nyní nás s Poláky rozdvojuje, dá se svésti na tuto vinu nebo na toto nesprávné hodnocení skutečností, které v poměru vůči Polsku byly vodítkem naší politiky v době bolševického útoku, kdy Polsko pomoci jiných nezbytně potřebovalo. Fakt je, vážené dámy a pánové, že kořen dnešních nesnází, které se vynořily na počátku tohoto roku, leží v jakési antipatii polské oficielní i neoficielní veřejnosti vůči nám od té doby, jež se vyjadřuje i v hodnocení posice nepatrné polské menšiny naší ve vládních kruzích varšavských a ve veřejném mínění polském. Pánové dr Buzek a Chobot, oba hospitanti klubu soc. demokratického, z nichž druhy sám soc. demokrat, mluvili o těchto věcech již několikráte v této sněmovně a nebyla vždy možnost včas jim odpověděti kýmkoliv z nás, kdo jsme o těchto věcech správně informováni. Volím právě dnešní chvíli, abych jim na některé jejich vývody odpověděl, poněvadž i oni setrvali na přesvědčení, že naší polské menšině náš vládní režim v její spravedlivých nárocích nevyhovuje, že polskou menšinu potlačuje a že následkem toho vzbuzuje v široké polské veřejnosti zahraniční odpor proti spojeneckým nebo přátelským svazkům Polska s námi. Z této skutečnosti prý vzniká ovzduší nedůvěry a hněvu, které právě v těchto dobách cítíme na Těšínsku nejzřejměji, jmenovitě z jednání oficielního představitele Rzeczypospolité na Ostravsku, pana konsula Malhomma. Myslím, že mu osud dal příjmení, které správně vystihuje jeho konkretní politické působení. Je to opravdu "nomen-omen". Víte, že "mal homme" znamená francouzsky - nevím, jakým způsobem přišel k tomu francouzskému příjmení - zlý člověk. V čem tkví základ těchto českopolských nedorozumění, o kterých mluví pan ministr dr Beneš? V tom, že naši Poláci na Těšínsku mají za to, že se jim "ukradlo" několik desetitisíc nebo dokonce celých sto tisíc jak oni říkají - lidí od znovuzřízení Československa, provedením sčítání lidu r. 1920, resp. 1931, a že výsledek tohoto sčítání z 1920 a 1931, srovnán s výsledkem sčítání z r. 1910 a po příp. z r. 1890, znamená naprosto nevyvratný důkaz násilné a teroristické počešťovací politiky československé. Věci jsou ve skutečnosti docela jiné. Pan dr Buzek v řeči dne 26. dubna t. r. poukazuje na výsledky těchto sčítání a říká, že nelze ničím odůvodniti, že se v politických okresech frýštátském a těšínském napočítalo na území, které dnes patří k naší republice, r. 1910 123.224 občanů polské národnosti a r. 1930 jenom 75.663, tedy asi o 40% méně, že to nelze ničím odůvodniti, že na témž území ve zmíněných okresech docházelo r. 1916 do polských škol 21.995 dětí a nyní pouze 12.556, čili o 43% méně. Že snad se řekne, že je to zjev dobrovolné asimilace. "Nikoliv, pánové," praví dr Buzek. "Kde lidé bydlí v semknutém území, nepokračuje dobrovolná asimilace tak šíleným tempem jako u nás. Takové národnostní přesuny jsou ve XX. století prostě neslýchané. Co je u nás způsobilo?", praví dr Buzek. "Způsobil to vládní systém, dokonala to vědomá, účelná práce většiny." Poslanec - hospitant této většiny - vytýká to této většině. Směr a účel tohoto systému a této práce nejpřípadněji a bez jakéhokoliv zahalování vytyčila prý "Matice osvěty lidové ve Slezsku" - (naše nejdůležitější obranná instituce, rovná asi svými úkoly Severočeské i či Pošumavské Národní jednotě, Nár. jednotě pro severovýchodní nebo jihozápadní Moravu a Matici opavské) ve své zprávě z r. 1928, v níž prý je řečeno, že "Matice nedojde dříve klidu, dokud motykou a lopatou nezasype posledního hrobu Polákova". Vážené dámy a pánové! Já naprosto nechci p. dr Buzkovi imputovati vědomou lež, když takto mluvil. Jsem osobně s ním v docela dobrých, přátelských stycích. Chápu ovšem těžkost jeho stanoviska v těchto posudcích o správnosti nebo nesprávnosti naší polské politiky v Československu, vyplývající ze skutečnosti, že na př. jeho syn je úředníkem republiky Polské dříve ve zdejším polském vyslanectví, nyní v ministerstvu zahraničí ve Varšavě, zatím co on je poslancem československým za polskou menšinu u nás. Ale řeknu jen jedno: jeho tvrzení je úplná nesprávnost, úplné překroucení skutečnosti, když říká, že Matice prohlašovala ve své zprávě, že "nebude klidu na Těšínsku a že ho Matice nedojde dříve, dokud motykou a lopatou nezasype posledního hrobu Polákova na našem Těšínsku." Věc je taková: Místní odbor této Matice ve Stonavě a Fryštátu ve své zprávě jednatelské uvedl - možná, že to bylo původně jen slovně, ale potom to bylo otisknuto v novinách - že je těžká situace československých obranných jednot národních na Těšínsku, zvláště Matice osvěty lidové a že ještě mnoho z těch 75.000 hrobů, které - podle slov Bezručových nám kopali na Těšínsku, je nezasypáno, a že Matice vytrvá v práci tak dlouho, dokud těchto 75.000 hrobů, které nám kopali Němci a Poláci před válkou, nebude zasypáno! Z toho udělal p. posl. dr Buzek, že naše Matice nedojde klidu dříve, dokud motykou a lopatou nezasype hrobu posledního Poláka na Těšínsku. Tak, prosím, vypadají skutečnosti.

Na druhé straně p. dr Buzek a p. posl. Chobot ve svých řečích několikrát - velmi mírně ve formě, ale velmi energicky zdůraznili, že naše polská menšina, čítající podle posledního sčítání 81.000 obyvatel, nechce nic jiného než to, co jí přísluší na základě všeobecných zákonů a práv občanských jako příslušníkům tohoto státu. (Posl. Dubický: Všecko má!)

Vážení pánové, pan kolega Dubický to řekl krátce místo mne, co má tato menšina 81.000 lidí. Má přes 90 veřejných, nákladem obcí, země a po př. státu, kde běží o státní příspěvky, zřízených a vydržovaných obecných škol, má 10 škol měšťanských, má nyní státní polské gymnasium v Orlové, má samostatné polské paralelky na českém učitelském ústavě ve Slezské Ostravě. Na všech těchto ústavech a školách vyučují lidé aprobovaní samostatnou polskou zkušební komisí. Většina těchto zkušebních komisařů, nebo - lépe řečeno značná část těchto profesorů na polském gymnasiu a na polských paralelkách našeho učitelského ústavu ve Slezské Ostravě, značná část učitelů na těchto polských obecných a měšťanských školách, gymnasiu a paralelkách pochází buď přímo z Polska anebo z polské části Těšínska, byla aprobována tam a byly u nás její dekrety uznány - někteří z nich dosud anebo do nedávné doby nežádali ani o naše státní občanství - ale uznali jsme jejich dekrety a způsobilost učiti ve jménu slovanství, ve jménu dobrých styků s Poláky. Všecky tyto skutečnosti byly našimi úřady shovívavě posuzovány proto, aby se nezdálo, že chceme naše Poláky odnárodňovati a že jim nepřejeme jejich práv.

A co pokládají oni na př. za náš hřích? Za náš hřích pokládají skutečnost, že na př. v takovém Těrlicku, které se prý stalo "symbolem polského útlaku u nás" - podle řeči z 25. února t. r. p. dr Wlad. Michejdy, starosty Polského Těšína, pronesené při vzpomínce na 15 roků od rozdělení Těšínska při pomníku Meškově v Pol. Těšíně, která zahájila protičeskou kampaň vládních i tiskových kruhů v Polsku a která dosud trvá. Prosím, jak vypadá zase historická skutečnost tohoto "symbolu" Těrlicka? Právě v těchto dnech byl vydán zvláštní otisk protestu českého či "moravského" obyvatelstva této obce (švabachem v 60. letech minulého století psaný) proti tomu, že farář Ligotski, který byl v těch letech jako první Polák dosazen na tamní katol. faru a kostel do té doby výhradně "moravsky" obsluhovaný, přeměnil české bohoslužby dosavadní na polsko-moravské. Je to faksimile (ukazuje) fotografie tohoto švabachem psaného protestu původních ryze českých obyvatelů tohoto Těrlicka ještě ze 60. let uplynulého století. Najdete tam otisknutu také resoluci kardinála biskupa vratislavského, který rozhodl, že vzhledem k tomu, že nikdy dříve tam nebyla polská bohoslužba - škola byla do té doby vždycky jenom česká čili "moravská" - nesmějí se tam zaváděti nějaké novoty ve škole ani v kostele. Máte tam otisknuty pozdější výnosy, ve kterých po houževnatém úsilí tohoto faráře a některých jiných činitelů z polského duchovenstva na Těšínsku - přízní rakouských úřadů a církevních vrchností ve Vratislavě postupně byly povolovány vedle českých nejprve paralelní bohoslužby v jazyku polském a na konec pouze v jazyku polském. Kostel byl přes protesty farníků postupně utrakvisován a potom polonisován - v této od nepaměti moravské obci, která byla postupně násilně zevně popolštěna. Vážené dámy a pánové! Když došlo k osvobození našeho národa, když se vláda věcí našich vrátila k nám, dovolili jsme přirozeně, aby se k nám na Těšínsku hlásili lidé, kteří za 50 let na svůj původ nezapomněli a hlásili se nyní za příslušníky českého národa, dovolili jsme, aby se vrátili k národnosti, kterou jejich dědové a otcové od let 60tých, 70tých, 80tých a 90tých předešlého století hájili na mnohých místech opravdu až do hrdel a statků! A to je hřích, který nám Poláci nemohou odpustiti. To je ten "symbol křivdy", kterou jsme prý spáchali na polském Těšínsku! Kdo z vás může říci, že jsme tu nejednali slovansky? Či je slovanské odmítati toho, kdo chce býti českým, a nechati jej na pospas polskosti, jak to chce p. dr Buzek a Chobot, protože byl přechodně po 20 až 50 roků násilím a zevně popolštěn? Dnes je v Těrlicku zase asi 2/3 obyvatelstva, které se při úředním sčítání přihlásilo zas za Čechy, a byla tam proto znovu zřízena česká škola, ovšem i polská tam zůstala. Když tam zemřel nedávno farář Polák, snažili se většinou čeští farníci, aby tam zase přišel farář český. To se konečně stalo. Bylo tak vyhověno přání české většiny obyvatelstva, ale právě proto strhl se ohromný křik v polském veřejném mínění, na pravé straně Olzy i ve Varšavě a Krakově, a Těrlicko se najednou stalo symbolem strašné "křivdy" na našich Polácích a dokumentem prý naší neslovanskosti, terorismu a násilí českého proti polské menšině v Československé republice. Tak to vypadá také jinde, vážené dámy a pánové! Když se propouštějí při nedostatku zaměstnání na šachtách našeho Těšínska horníci, z nichž přirozeně na mnohých závodech, jmenovitě ve východních částech na Karvínsku, je značná část Poláků, nota bene: leckde dosud polských státních příslušníků, z nichž značná část nedostala ještě naše státní občanství, poněvadž o ně včasně nežádala, nechtějíc se zbaviti možnosti vrátiti se domů do Polsky, a když se propustilo při tomto generálním propouštění vedle 40-50 Čechů také 10-12 Poláků, pokládá to pan konsul Malhomme, pan dr Buzek a pan Chobot za protipolské násilí a křivdu. Když nedostane z několika žadatelů o hospodu v obci, kde je většina Čechů a menšina Poláků, tu hospodu žádný Polák, nýbrž některý Čech, na př. legionář, který zápasil o tuto naši republiku, tedy je to "křivda", poněvadž se jí nedostalo Polákovi! A tak to vypadá všude a vesměs.

Také už jsem jindy s této katedry řekl, že se u nás vyučuje leckde na polských školách pořád z učebnic, které jsou vydávány ve Varšavě, či Krakově, v nichž není skoro nic o Československé republice, ale ovšem vše o Polsce. My to všechno dovolujeme, resp. jsme to dosud dovolili, říkajíce si, že běží o nepatrnou a slovanskou menšinu, on to tu říká sám pan dr Buzek nebo pan Chobot, že není třeba, abychom se čeho obávali, že by z toho vznikly nějaké komplikace, při menšině, která činí 0.57% všeho obyvatelstva v naší republice. (Výkřiky posl. Dubického.) Prosím, této menšině právě proto, že jsme ji pokládali za exponenta nejbližšího nám slovanského národa, dávali jsme všechno, trpěli jsme i tyto věci, ač vychovávaly polskou mládež v Československé republice v duchu iredentistickém, jak dosvědčují v těchto dnech na našem Těšínsku rozhazované letáky, v nichž se uráží surově náš národ, jeho stát a představitelé t. zv. "legjonami młodych"; na př. takto (čte): "Polacy! Zbudźmy się. Jesteśmy codziennie prześladowani za nasz język, naszą mowę a nasze polskie pochodzenie. Jesteśmy szykanowani, my członkowie wielkiego narodu, który w historji zdobył sobie zaszczytne miano obrońcy cywilizacji i chrześcijaństwa - i który własną krwią i ofiarami zdobył swą niepodległość, stworzył silne i potężne państwo, cieszące się u wszystkich wielkim autorytetem.

Któž to nas gnębi i prześladuje? Czy Niemiec, odwieczny wróg Słowiańszczyzny? Czy Turek lub Tatar, lub inny pohaniec? Nie! Prześladuje nas i gnębi naród pięciokrotnie mniejszy od naszego, - t. j. pětkrát menší národ než náš - naród, który nie walką i krwią ofiarną, lecz zdradą, szalbierstwem, szwindlem wyżebrał własna samodzielność. Nic też dziwnego, że tak zdobyte państwo jest terenem powszechnych kradzieży, oszust i zdrady. Sam Masaryk jeszcze przed wojną powiedział, (Posl. Dubický: To je škandál!) "że Czesi to najpodlejszy naród na świecie". A któż lepiej zna Czechów od Masaryka? Miał on rację. Wystarczy przy pomnimnieć ohydny napad z przed 15 laty na Śląsk Cieszyński i jego grabież w czasie, kiedy naród nasz krwawił się na wschodzie. Aby poznać Czechów wystarczy wziąśč pod uwagę tę powszechną grabież grosza publicznego, począwszy od najbliższego otoczenia - i samego Masaryka, a skończywszy na najniższym urzędniku w najbardziej zapadłej wiosce. Sam Masaryk przez swą córke Alicę i żone min. Beneša jeszcze przed spadkiem korony wywiózł zagranicę 100 miljonów koron. Taka gospodarka doprowadziła do tego, że Republika czechosłowacka posiada najwięcej w całej Europie bezrobotnych. Najwięcej biedy i nędzy. Odczuwamy to z dnia na dzień. Wyrzucają nas na bruk z hut i kopalń, pozbawiają nas ostatniego kawałka chleba, a nasze miejsca zajmują szowiniści i przybysze od zlatej Prahy. Tak więc na ziemi, na którejśmy sie zrodzili, wyrośli - gospodarują inam złodzieje". A nyní proloženě: "Czesi to przedewszystkiem naród złodziejów i jeszcze raz złodziejów. I nas chcą ukraść i zdeptać w podstępny sposób. Robią to przez szykany gospodarcze, kradzież dzieci do szkół czeskich, urzędy i różne spisy łajdackie."

Nebudu už dále čísti, v takovém stylu to pokračuje. To je leták, na kterém je podepsán "Legjon młodych" v Československé republice, vytisknuto v drukarni Masarykowej, Moravská Ostrava, nr. 2. 10.000. Neexistuje ovšem žádná "drukarnia Masarykowa" v Mor. Ostravě. Toto se dnes rozhazuje v desetitisících výtiscích po Těšínsku a tento Legjon młodych znamená obnovu násilnické, teroristické organisace, t. zv. polských bojůvek, které způsobily vraždy, požáry a ničení majetku českých lidí, nikomu neuškodivších, v době přípravy na plebiscit r. 1919 a 1920.

S tohoto místa žádám Poláky, aby ukázali na jednoho polského člověka, kterému vzali Češi život surovým mordem, jako se to stalo učiteli naší české školy v Dětmarovicích, Majvaldovi, jenž byl zavražděn atentátem polských bojůvkářů za doby příprav k plebiscitu. Ptám se, jestli byla někomu z Poláků bombou rozbita hlava, zničen domek a poraněna žena, jako se stalo řediteli spořitelny Mezerovi v Orlové, který také na toto poranění umřel. A ptám se, jestli se stalo některému Poláku něco podobného na našem či polském území, jako se stalo úředníku ministerstva veř. prací z delimitační komise Rejskovi, (myslím že se tak jmenoval), když vyměřoval po rozhodnutí konference velvyslanců r. 1921 a r. 1922 místo pro hranečníky na hoře Čantoryji a byl při tom pobodán a zmlácen, zůstal dodnes mrzákem! Takových věcí žádná česká organisace a žádný český člověk nikdy na Těšínsku neučinil jako nikdy žádné české pero a žádná česká ruka se nesnížila k tomu, aby takovým hanebným způsobem mluvila o našem nejbližším slovanském bratru polském, jako to činí polský leták, z něhož jsem citoval.

Vážení pánové a dámy! Po tom všem, co se stalo - a uvádím jen některé z těchto nejnásilnějších činů - opováží se pan dr Vladislav Michejda, starosta v Polském Těšíně, na pravé straně Olše, ve své řeči z 25. února t. r. při 15ročním jubileu "povratu polských vojsk", která je nadepsána: "Nie rzucim ziemi, skad nasz ród!" (- tu se teprve dovídáme, co jsme nevěděli z historie, že totiž Poláci vznikli na Těšínsku -) kromě jiných lží a násilností říci na konec toto: (a to je základ napětí, o kterém mluvil pan ministr dr Beneš) (čte):

"Nasze stanowisko jest proste. Istniejący stan rzeczy wytworzyli Czesi wbrew rzeczywistości, wbrew, - jak wykazałem - perswazjom i zaklinaniom przedstawicieli Polski zdradą i gwałtem w momentach, gdy nad Rzecząpospolitą zawisły najcięższe termina."

To uvádí to, o čem jsem se zmínil v začátku.

"Rzeczą Czechów jest obmyślić sposób, by dać Polsce gwarancję pełni wolnego życia dla naszych rodaków pod zaborem, rękojmię, że Polacy tam będą gospodarzemi na swej włassnej ziemi." O této autonomistické snaze polské jsme dosud nevěděli.

Dále říká výslovně pan dr Michejda a to je opravdu programem dnešních šovinistů polských u nás a na druhé straně Olše (čte): "Nie damy sobie zarzucić fałszu że chodzi o kraj mieszany językowo", t. j. nedejme si namluviti, že běží o zemi, která je jazykově smíšenou.

Tedy, vážení, já jsem asi také Polákem, poněvadž bydlím na našem Těšínsku a jsem tam příslušný, a podle názoru pana dr Michejdy a jiných oficielních názorů polských je to kraj ryze polský, oni chtějí, abychom jim přiznali, že je čistě polský, že tam Češi nemají co dělati a že bychom se tam měli pokládati za cizince!! Tito lidé chtějí, abychom souhlasili se statistikou z r. 1900 a 1910, podle které, jak víte, mnozí z vás, třeba jste se specielně o Těšínsko nezajímali, na př. v obci Rychwaldě napočítali r. 1910 - ti, kteří tam hospodařili a s nimi císařsko-královské úřady - 11 Čechů a Ústřední matice školská tam zřídila a vydržovala pro ně r. 1910 3 obecné školy, ve kterých bylo asi 700 (sedm set) dětí. (Slyšte!) Jim se zdá býti nesprávné, že se to r. 1920 a 19.30 změnilo, že dnes jsou v Rychwaldě skoro samí Češi, že tam skoro není ani polské menšiny, že se zbytečné polské školy musily zavříti a že české matiční školy byly zveřejněny a rozšířeny. Chtějí, abychom uznali, že je to násilí, teror, neslovanskost, chtějí, aby se vrátilo všechno k tomu stavu, jaký byl r. 1910! Když přiznáme číslice, které byly způsobeny politikou Rakouska, podle které nejsnazší cesta k poněmčení slovanského obyvatelstva na Těšínsku byla napřed polonisace, bude prý mezi námi bratrskost a "zgoda"! Nenajde se u nás jistě jedna ruka, která by na takovou "zgodę" přistoupila. (Tak jest!) A dále: Co se stalo jinak tak hrozného Polákům na našem Těšínsku? V Karvinné, velkém městě východního revíru, které má dnes asi 26.000 obyvatelů, je dnes starostou za československé vlády a za doby těchto "protipolských násilností" p. dr Václav Olszak, tamní předák polský z doby předpřevratové. V Třinci, dalším velmi důležitém průmyslovém městě na Těšínsku, je starostou polský komunista, v Jablunkově je starostou ředitel polské školy, podobně je jinde - nebudu ostatní menší místa jmenovati - řada polských starostů všude tam, kde byli před válkou jen starostové němečtí. Nemáme tam českého, ale polského starostu. To způsobila Československá republika svým volebním řádem a liberálním postupem vůči polským politickým a národním snahám, umožnila, aby se stali Poláci správci svých věcí i v obcích, ve kterých byli před převratem pod jařmem německých závodů a Němců vůbec. Víme, že na Těšínsku normální postup před válkou byl napřed popolšťovati a pak germanisovati, protože prý Poláci jsou vůči germanisaci měkčí. Před válkou, jako i nyní po válce, velikou část slezských lidí pokládají Poláci za Poláky, i když se přiznali za Čechoslováky či za "Slezáky", nebo když napsali do spisovacích archů, že mluví "po našemu". Pokládají dosud tyto lidi za Poláky tak, jako je za Poláky zapisovaly sčítací císařsko-královské úřady, protože nechtěly, aby rostl početně i na Těšínsku živel český, který byl v oposici proti Vídni, daleko resistentnější proti germanisaci, a domáhal se svých práv energicky, zatím co "Poláci", t. j. Slezáci čili "Šlonzáci", kteří se necítili Poláky, kteří o sobě říkali: "my nejsme Poláci, my mluvíme "po našemu" a ne polsky", byli za Poláky násilím zapisováni - germanisaci přístupnější! A na těch falešných zápisech staví dosud polští šovinisté své nároky, výtky a nadávky, kterými nás zahrnují na schůzích, v tisku i jinde. Tento "polský" lid na Těšínsku, t. j. t. zv. Slezáci či Šlonzáci se nikdy polským necítil, ale byl násilně za Poláky zapisován. Říká dodnes, že nebyl a není polský.