Vážení pánovia! Všade na svete, kde je parlamentarizmus, chráni sa parlament takými ustanoveniami. I francúzsky parlament, i francúzský tiskový zákon zakazuje uverejnenie zpráv, o ktorých bolo v snemovni alebo v dotyčnom výbore usnesené, že nemajú byť uverejnené, a ďalej je to v Anglii, kde dokonca nielen jednania v parlamente, ale i na každom verejnom shromaždení sú chránené. Možno o nich písať, ale len takým spôsobom, aby v tej zpráve nebola žiadna "malice", totižto aby o nich vecne a korektne bolo referované. Anglický parlamentarizmus, slobodný anglický štát dáva o veľa väčšiu "latitude", voľnosť uváženia sudcovi, ako ho dáva tento zákon našemu sudcovi v Československej republike. Vážení pánovia, keď musíme priznať zákonodarným sborom a výborom zákonodarných sborov, aby mohly prehlásiť určité ich jednania ako dôverné, tak logicky z toho nasleduje, že i vláda musí mať tú možnosť, aby určité veci vyhlásila za dôverné, aby v určitých veciach mala možnosť, že by o nich nebolo v novinách písané, pretože vláda v našej republike je vlastne len výborom toho parlamentu, alebo len z toho parlamentu resp. s dôverou toho parlamentu môže sa udržať.

Vážení pánovia, iste sú veľmi dôľežité veci a zvlášť v týchto ťažkých dobách, v ktorých žijeme, ktoré vyžadujú takejto ochrany, akej im poskytuje tento zákon. Sú veľmi dôležité branné záležitosti, sú veľmi dôležité zahranično-politické záležitosti, ba sú veľmi dôležité hospodárske a finančné veci, ktoré musia byť chránené pred tým, aby sa dostaly predčasne na verejnosť. Vážení pánovia, ja neviem, ako by bolo dopadlo veľké finančné opatrenie historického rázu nebožtíka Rašína, jestli by o tom boly mohly písať noviny už vopred, a ako by bola vyzerala naša koruna, ktorá svoj základ dostala práve tým, že Rašínovo opatrenie mohlo byť držané v tajnosti. (Posl. dr Hodáč: Na to nepotřeboval nový zákon a zabránil tomu také!) Vážení pánovia, ja viem, že vtedy zákon nebol a zabránilo sa tomu bez zákona, ale od toho času sa pomery značne zmenily. Vtedy sme žili aksi v líbankách existencie nášho štátu a od tých čias vážnosť pomerov dolieha na nás a tým i zvýšená povinnosť, abysme sa chránili proti každému nebezpečiu, ktoré môže hroziť našej štátnej samostatnosti a existencii. (Výborně!)

Z tohoto dôvodu, vážení pánovia, vláda uznala za nutné, aby sa do navrhovanej osnovy dostala tiež ochrana niektorých jednaní vládnych, o ktorých vláda výslovne vyhlási, že nesmie sa o nich písať, a o ktorých sa stanoví ďalšia podmienka, že to musia byť veci, ktorých neuverejnenie vyžaduje dôležitý záujem štátny, čím je dostatočná záruka pre to, aby toto opatrenie nemohlo byť zneužité prípadne vládou, ktorá by prišla v budúcnosti.

Vážení pánovia, jedon článok osnovy bol aksi všeobecne vítaný, a to je § 18 b), ktorý slúži k obmedzeniu zpráv senzačného rázu, týkajúcích sa trestných činov proti životu, proti telu, proti majetku a proti mravopočestnosti. Veľmi sa divím, že práve toto ustanovenie bolo tu pánom kol. Ježkom kritizované. On uvádzal konkretný prípad, že by toto ustanovenie znemožňovalo, aby v novinách bolo písané o tom, že syn nejakého poslanca zadovážil si zbytkový statok. Neviem, na koľko by zadováženie si zbytkového statku bolo trestným činom, ale jestli myslí kol. Ježek, že by bolo týmto ustanovením znemožnené pertraktovanie korupčných vecí v novinách, tak je na omyle, poneváč tento § 18 a) zakazuje len senzačné prejednávanie, ale určí tiež, čo pod týmto senzačným prejednávaním rozumie, totiž jestliže spôsob podania, vňajšia úprava alebo nadpis je takého rázu, že to hoví hrubej túhe po senzácii.

Tedy slušným spôsobom možno o každom delikte písať, tiež o delikte korupčného rázu, o takýchto deliktoch je možno písať v tisku ako o všetkom inom, nielen reportážnym spôsobom, ale tiež v úvahách úplne neobmedzene ako tomu bolo dosiaľ, len senzačnosti, ktorá počíta s najnižšími pudy publika, má byť tým zabránené.

Bolo tiež vytýkané v tejto debate, že určite veľmi správné ustanovenie pôvodného návrhu, aby totiž o deliktoch takého rázu nebolo možno písať na prvej a poslednej stránke tiskopisu, vypadlo pri prejednávanie v ústavno-právnom výboru. Nemôžem, vážení pánovia, za to, že toto ustanovenie vypadlo, ale stalo sa tak na doliehanie a návrh člena opozície, člena živnostenskej strany, a iste mal k tomu veľmi vážné dôvody, ktoré ináč presvedčily tiež nás.

Vážení pánovia! Návrh zákona, ako som podrobnejšie vysvetlil, nijak nie je namierený proti tiskovej slobode a nijak nechce znemožňovať alebo znesnadniť ťažkú prácu, ktorú majú v našom verejnom živote žurnalisti.

O tom, že vláda táto nezneužije danej jej väčšej možnosti na poli manipulovania tiskového práva, myslím, ako najlepší doklad môžem uviesť tú výtku pánov z opozície, ktorá bola učinená vláde a ktorá kulminuje v tom, že je tento zákon vlastne zbytočný, poneváč dosavádne zákony poskytujú dostatočnej možnosti vláde, aby čelila všetkým nebezpečenstvám, ktorým čeliť má tento zákon. V tejto výtke je obsažené konštatovanie jedného fakta, že vláda nevyužíva všetkých možností, ktoré jej zákonami sú poskytnuté, a v tomto konštatovaní je tiež priznanie, že vláda následkom toho nezneužíva tých práv a možností, ktoré jej zákony dávajú. Nezneužila ich dosiaľ, nezneužívala dosavádne zákony a zákonné oprávnenia a nezneužije ani v budúcnosti tých možností a práv, ktoré sú v tomto zákone obsažené.

Pán kol. Stříbrný skončil svoju reč po vehementnej kritike tejto osnovy. V tejto kritike insinuoval vláde rôzné zámery, plány a projekty. Nie je treba, abych prehlašoval, že žiadnych takýchto zámerov táto vláda nemá, a ako som konštatoval táto vláda ani nebude zneužívať tohoto zákona, ktorého sa jej dostalo. Ale pán kol. Stříbrný končil s tým, že on a jeho politickí priatelia v budúcnosti použijú tohoto zákona tak, ako to podkladal nám, podľa toho zámeru, podľa tých úmyslov a podľa tých intencií, ktoré on podkladal nám a ktoré my by sme museli označovať ako zneužitie tohoto zákona; on s tejto tribúny vyhlásil, že použije tohoto zákona proti dnešným vládnym stranám a prívržencom tej ideologie, ktorú zastupujú dnešné vládne strany, že použije ju v plnom znení, ako to on podkladá nám, totiž zneužije tohoto zákona proti nám. - My tento zákon odporúčame ku schváleniu ctenej poslaneckej snemovni práve preto, aby nemohla prijsť v tejto republike za námi žiadna vláda, ktorá by tie práva, tie možnosti, ktoré jej poskytujú zákony našej republiky, zneužívala ku šľapaniu, zneužívala ku odstraneniu demokratických slobôd, základov našej Československej republiky. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je je p. posl. Bródy.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno! Není-li to divné, že my, lidová oposice, stále ještě zde asistujeme při parlamentních zábavách koaliční většiny, když jest každému zřejmé, že se tyto zábavy přímo vysmívají každé věci nám drahé a svaté? Zde v parlamentě mluví se denně o demokracii, o státu, o svobodě a o jejich ochraně. Nuže, pánové, to jest prostá historie mládence s pannou. Mládenec chráně nevinnost panny, nejprve jen tiskne její ruku, pak ji objímá, přivine k sobě, a na konec panna není už pannou, nýbrž jeho milenkou. Naše vláda se takto miluje s demokracií a právem občanské svobody.

Slavná sněmovno! Vloni při rozpravě o novelisaci tiskového zákona projevil jsem svůj údiv, že zpravodajem této novely, který ji doporučoval, byl pan dr Stránský, jeden z nejvážnějších zástupců československého tisku. Co jsem tehdy řekl, na 100% se splnilo. Pan dr Stránský pustil tehdy shora kámen, který se dnes nedá zadržeti, neboť, jak vidíme, nejen tisk pana dr Stránského, nýbrž veškerý československý tisk protestuje proti tomuto zákonu, proti přijetí novelisace tiskového zákona.

Vláda ovšem dnes už nedbá tohoto protestu, veřejného mínění, neboť má za sebou parlamentní většinu, která je ke všemu ochotná, které se rozkáže přijmouti tuto novelu a ona ji přijme. To konec konců nebylo by neštěstí, kdybychom se my poslanci z lidové oposice zde toho neúčastnili, kdybychom my svou přítomností a svou účastí v rozpravě nedodali důležitosti práci, která se příčí demokratickým zásadám republiky, dílu koaličních stran.

Proto mi přichází na mysl otázka, nebylo-li by lépe, kdybychom my, oposice, nechali koaliční strany samy mezi sebou, ať dělají, co se jim líbí, ať usnášejí takové zákony, jaké budou chtíti, za jejichž následky ony samy budou odpovídati, neboť možno-li se příti o to, že ustanovení §u 14 podkopává vážnost zákonodárných sborů, když béře pod ochranu zákona na ochranu republiky politické skupiny, politické strany a politické agitátory?

Pánové, to se dělá v Německu, dělá se to v jiných státech, kde jest diktátorská správa, kde se diktaturou vládne. Ale v Německu stejně jako v jiných diktátorských státech, v Italii, v sovětském Rusku, v Rakousku, v každém zvlášť, existují pro vládu zvláštní methody, ale u nás se zavedla diktatura podle rozličných method, u nás vláda béře jeden příklad z Německa, druhý z Vídně, třetí z Moskvy, čtvrtý z Říma.

§ 18 tohoto zákona zakazuje uveřejňovati věci z důvěrných schůzí. Co to znamená? Vláda nechce, aby se veřejnost dověděla, co se děje na schůzích koaličních stran, zastoupených ministerskou radou, neboť tam jde přímo o dohodu jen mezi stranami. Jedna vládní strana předloží nějaký požadavek a hned druhá vládní strana začne se smlouvati: "Souhlasím s tím, udělá-li se pro mou stranu to a to." Ovšem, kdyby se o tom psalo v tisku, kdyby se o tom dověděla veřejnost, zdiskreditovaly by se tím vládní strany a celá vláda.

Zase § 34 b) ustanovuje třídenní lhůtu k podání námitek proti trestním ustanovením. Pánové, víte, že během tří dnů nelze sebrati materiál, aby bylo lze plně odůvodniti, naprosto odmítnouti nějaká tvrzení, jen aby veřejnost viděla, že vláda poskytuje každému odsouzenému možnost odvolati se, ustanovila tento paragraf, jehož ve skutečnosti nebude lze ani tak ani onak užíti.

Pánové, novelisace tiskového zákona není pro nás, pro oposici, vůbec překvapením. Vždyť i bez tohoto zákona byli jsme zabavováni, stíháni, napadáni a s tímto zákonem budeme zase stíháni a napadáni. Dovoluje-li se na Slovensku na př. četníkům konfiskovati program strany, který prosel censurou a jejž censura propustila, je-li možno četnickému nadporučíkovi Divokému - nikoliv prostému četníkovi - který musí znáti ustanovení zákonů, je-li mu možno vejíti se zbraní v rukou do domu učitele a tam žádati od hostí legitimace bez člena obecního zastupitelstva, proč by se pak, pánové, nemohla chrániti proti veřejnému mínění takovými zákony? Vždyť vláda stejně představuje demokracii, jako ji představuje četnický nadporučík Divoký, který na Slovensku ve Stakčíně zkonfiskoval, vyrval z rukou zápisy a programy mé strany.

Proto se nedivím těmto ustanovením zákona, jimiž budou oposiční noviny nuceny uveřejňovati projevy ministrů a členů vlády. Každý ví, že vládní tisk den ze dne ztrácí své čtenáře, každý ví, že vládní tisk nepožívá vážnosti. Lid opouští vládní tisk a čte jen oposiční. A když se vládní projevy nebudou uveřejňovati v oposičním tisku, zaniknou ovšem beze stopy. Proto bylo zapotřebí tohoto zákona, aby se vládní nařízení neztrácela, aby se o nich dovědělo veřejné mínění a aby byla čtena.

Ale domnívám se, že se vláda mýlí, když si myslí, že takovým paragrafem bude zároveň možno donutiti čtenáře těchto novin, aby vládní nařízení četli. (Zpravodaj posl. Richter: A to budou, když tam budou!) Myslíte? Já myslím, že ne. (Zpravodaj posl. Richter: To je ta loyalita, že se nedá čtenářstvu to, co má vědět!) Když bude čtenář vědět, že je to vynucené, nebude to číst. Považuji přímo za netaktní a urážlivé ustanovení v zákoně v čl. VII, odst. 5, kde se mluví o právu hlavy státu, že i on může uveřejniti opravu v novinách. Já v tom vidím to, že vláda, aby pozvedla svou autoritu, sáhla k autoritě presidenta republiky. (Výkřiky komunistických poslanců: Odpočiňte si, nikdo tu není!) Prosím, není zde 30 účastníků.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Přerušuji schůzi na 5 minut.

(Schůze přerušena ve 12 hod. 38 min. odpol. opět zahájena ve 12 hod. 43 min. odpol.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi, konstatuji, že sněmovna je způsobilá jednati, a prosím pana posl. Bródyho, aby pokračoval ve své řeči.

Posl. Bródy (pokračuje): Slavná sněmovno! Domnívám se, že pan president nepotřebuje paragrafu, zajišťujícího mu právo opraviti nějaký projev v novinách. Dosud se ještě nikdy nestalo, aby byl president něco opravoval, aby noviny nebyly uveřejnily tuto opravu a aby nebyly radostně uveřejnily jeho projev. Zde nelze autoritu pana presidenta spojovati s autoritou vlády. Proto navrhuji, aby ze znění čl. VII, odst. 5 byla vynechána slova "president republiky, jeho náměstek", neboť vláda odpovídá za činy presidentovy a v případě potřeby může také opravovati v novinách, bude-li to považovati za nutné.

Účelem tohoto zákona, slavná sněmovno, jest udržeti za každou cenu vládu koaličních stran nad státem. Nevím, jak jest zde v historických zemích, ale na Podkarpatské Rusi, pánové, toto panování se neudrží. Na Podkarpatské Rusi vládní režim musí rozhodně propadnouti, musí určitě zmizeti. Pánové, vždyť polovice obyvatelstva na Podkarpatské Rusi buď hladoví nebo žebrá, a při tom zástupci vládní moci dělají obchody.

Pan ministr vnitra dr Černý byl na Podkarpatské Rusi a viděl, jak plesnivou kukuřicí je živena Verchovina. Kukuřice kupuje se za hranicemi za 45 Kč a na Podkarpatské Rusi se dnes prodává za 100 Kč. Přišel sedlák, ukázal panu ministrovi tuto kukuřici a řekl: Pane ministře, tuto kukuřici jsme dostali my, ale ani naše prasata ji nechtějí jísti". Ministr vzal do rukou kukuřici a řekl: "To je plesnivá kukuřice", ale pan president Rozsypal řekl, že tato kukuřice není plesnivá.

Druhý příklad, pánové. Ruskému deníku bylo poskytnuto 250.000 Kč podpory. Každý očekával, že se již bude vydávati nový ruský deník, třebas i vládní. A co se stalo? 250.000 Kč vzal jeden pán a zaplatil dluh českému deníku, "Podkarpatským Hlasům", českým novinám, které každý měsíc stejně dostávají 26.000 Kč podpory.

Třetí příklad, pánové. "Obchodní jednota" v Užhorodě na jaře dovezla pšenici na osev a rozdělila ji v berehovském okrese za drahé peníze, ale místo jarní pšenice přivezla a rozdělila pšenici ozimou, takže zasetých 200 nebo 250 kat. jiter nejlepší půdy Podkarpatské Rusi musí býti teď posečeno, neboť zrní z této pšenice nelze dostati, jelikož se na jaře ozimá pšenice neseje. To všechno se stalo pod dozorem inspektora Koudelky v Užhorodě.

Pánové, myslíte, že se při ucházení o místo guvernéra neskrývají temné hmotné zájmy, o nichž prozatím ještě nechci zde mluviti, a zdůrazňuji jen, že národně uvědomělá část karpatoruského lidu i dnes trvá na tom, že především dlužno vymeziti práva a působnost guvernéra Podkarpatské Rusi a teprve potom jmenovati guvernéra, a věříme, že se nenajde čestný Rusín, který by bez práv a působnosti přijal a obsadil guvernérské křeslo. Ale zdůrazňuji zároveň, že v čele Podkarpatské Rusi musí býti ruský guvernér a ruští úředníci. Jsou-li na Slovensku zemský president a vedoucí úředníci Slováci, tím spíše na Podkarpatské Rusi musí býti vedoucí místa obsazena karpatskými Rusíny a nikoliv Čechy, Rozsypalem, Mezníkem a jinými.

Pánové, vicepresident Podkarpatské Rusi dr Jech odešel do výslužby a jako jeho nástupce, místo aby byl jmenován Rusín, byl povolán z Bratislavy pan dr Mezník. Nemám nic proti osobě dr Mezníka, vládního rady, on jest snad velmi dobrým úředníkem, ale proč ho nedají do Prahy, proč na Podkarpatskou Rus, když na Podkarpatské Rusi jest dostatek způsobilých a dostatečně kvalifikovaných Rusínů?

Proti jmenování pana dr Mezníka protestoval celý zemský výbor a celá karpatoruská veřejnost, a přece jen ho poslali do Užhorodu a přece on zaujal místo vicepresidenta Jecha, který odešel do výslužby, s tím, že jest kandidátem na místo presidenta Rozsypala, který se chystá do výslužby.

Pánové! Nejen ve správních úřadech, nýbrž i na př. ve školních věcech provozuje se táž praxe jako ve správě. Ředitel užhorodského ruského gymnasia Aleskěvič odešel do výslužby. Ministerstvo zaslalo dotaz učitelskému sboru, koho si přeje prozatímně za správce gymnasia. Sešel se profesorský sbor 36 profesorů a provedl hlasování. 14 z nich hlasovalo pro jednoho Rusína, 12 pro druhého Rusína, 8 pro jednoho Ukrajince a 2 pro Čecha Janáčka. Zdůrazňuji, že mezi profesory jest 8 Čechů, kteří také hlasovali pro Rusína. A co se stalo? Dočasným správcem byl jmenován Čech Janáček, proti němuž se postavili i čeští profesoři.

Pánové, tak vypadá náš režim na Podkarpatské Rusi. A myslíte, že takovými způsoby lze uspokojiti obyvatelstvo, že takovými zákony lze posíliti demokratický režim a zachrániti republiku? Nikoliv, pánové, to všechno bude na škodu státu. Tuto osnovu zákona považuji za škodlivou pro demokracii, pro sám stát, a proto jsem nucen postaviti se proti ní. Osnovu zákona nepřijímám.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Ježek.

Posl. Ježek: Slavná poslanecká sněmovno! Ujímám se - bohužel, proti své vůli - po druhé slova ve věci tiskového zákona, poněvadž jsem nemohl vyčerpati látku, kterou jsem přednášel, a poněvadž jsem byl velmi rigorosně upomenut a musel jsem opustiti řečnickou tribunu. Ovšem, když se nyní po druhé ujímám slova, použiji té příležitosti, abych také několik slov věnoval tomu, co řekl předešlý pan řečník, pan ministr dr Dérer.

Musím říci, že pan ministr dr Dérer ve svém proslovu líčil tuto věc nevinně a krásně. Když tak svou měkkou slovenčinou chválí ty krásy tiskového zákona, kdo to poslouchá, má skutečně dojem, že se zde přijímá skutečně něco nevinného, něco pěkného, co snad nikomu ani ublížiti nemůže. Dokonce mám určitou radost, že pan ministr potvrdil můj názor stran §u 14 a), o němž jsem řekl, že ochrana skupin a jednotlivců může býti také eventuálně ochranou nár. demokracie, když bude demokracii hájit. Ovšem, já jsem šel ještě dále a řekl jsem, že může býti ochranou nár. demokracie i proti těm, kteří eventuálně nyní oklešťují demokracii.

Pan ministr dr Dérer uváděl některé věci na obranu tohoto zákona. Nemohu říci, že bych měl ten dojem, že by mu to šlo tak příliš od srdce - já to také docela chápu - ale poukazoval zde na cizí tisk, na cizí státy, jak je tam o tiskovou svobodu postaráno, resp. jak tam je postaráno o censuru. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) A tu musím říci, že pan ministr má pravdu jenom do jisté míry. Pan ministr totiž zde cituje, resp. se dovolává určitých zákonných opatření, zákonných možností, které jsou v demokratickém státě. Na druhé straně mně pan ministr přizná, když na př. sleduje francouzský tisk, když sleduje, co všechno je ve francouzském tisku napsáno ve skutečnosti, co není konfiskováno, že musí říci, že ve francouzském tisku vládne skutečná svoboda, kdežto v našem tisku se potlačují i zprávy a věci, jež podle dnešních zákonů docela klidně i ve francouzském tisku mohly by býti uveřejněny.

Uvedu zase ještě některé věci, které byly na př. konfiskovány v "Národních listech", ne podle nového tiskového zákona, ne po dle doplňků, ale podle dosud platných tiskových zákonů, a ukáži na těchto příkladech, jak se zbytečně konfiskuje a jak již dnes není svobody tisku.

Na př. z článku kol. sen. Havlína z 26. června 1934 "Ústup na celé frontě" byly zkonfiskovány tři řádky: "Po usměrněném parlamentu budeme míti usměrněný tisk a usměrněné veřejné mínění. Neholedbá se snad někdo myšlenkou, že by pak mohl býti zřízen jeden "usměrněný" ovčinec politický s jedním pastýřem?" Račte uvažovati o tom, co čtete v novinách, co slyšíte, a najednou ve článku člena zákonodárného sboru jsou zkonfiskovány tyto tři řádky, ve kterých se jenom projevuje obava, že by mohl přijíti nějaký diktátor a že by mohlo býti veřejné mínění gleichšaltováno. Tyto tři řádky podle stávajících zákonů byly zkonfiskovány, ale to nestačí, my musíme míti novou tiskovou novelu, nový zákon, který ještě dosavadní praksi zhoršuje.

Ukážu jiný případ z 27. června 1934, kdy "Národní listy" polemisují se známým výrokem min. předsedy o manekýnech v článku: "Uvidí veřejnost poslance či manekýny? Dnes projedná sněmovna náhubkový zákon. - Jak vláda komanduje parlament. - Předseda vlády v předsednictvu sněmovny. - Vláda prostě ukládá poslancům, aby návrh zákona bez jakýchkoli změn odkývali. A při tom má odvahu v důvodové zprávě tvrditi, že předložila sněmovně tento zákon vzhledem k jeho velké důležitosti. To je postup, který musí vzbuditi ve veřejnosti dojem, že si vláda tropí z parlamentu zcela veřejně posměšky. Veřejnosti hází písek do očí tvrzením, že parlament má míti možnost o tak významné osnově se vysloviti a při tom parlamentu zcela diktátorsky nařizuje, aby osnovu, která ve skutečnosti je již zákonem bez vůle a souhlasu parlamentu, projednal beze změny. Jak nevážně pohlíží vláda na parlament a jeho práci, je ostatně nejlépe patrno z toho, že bylo sněmovnímu výboru uloženo, aby tuto obsáhlou osnovu, na níž vláda pracovala řadu dlouhých měsíců, projednal ve lhůtě 24 hodin! A takovou nechutnou komedii inscenuje před zraky celé veřejnosti.

Kdyby měla vláda jen trochu odvahy, musila by přiznati, že k předložení novelisace sociálního pojištění parlamentu nevedla ji láska k zákonodárným sborům, jak se to licoměrně pokouší namluviti v důvodové zprávě, nýbrž strach před tím, aby platnost novely nebyla snad povolaným soudem zrušena pro nezákonnost postupu při jejím uzákonění."

Ptám se zase parlamentu, jak je možno konfiskovati věc, která směřuje na obranu demokracie? Pan ministr dr Dérer zde k nám měl velikou řeč, v níž dokazoval, jak ubohá vláda se snaží, aby uhájila demokracii, jak se snaží, aby nebylo útočeno proti demokracii a proti státu. A ptám se, kde v těchto řádcích je něco, co by šlo proti demokracii a státu? Prosím, nic!

Jiný citát: "A proto předložila vláda ze strachu rychle vyhlášený zákon ještě ke schválení sněmovně. Aby nemusila doznati oprávněnost pochyb o svém postupu, uchýlila se k nedůstojnému postupu a tvrdí, že chce jen poskytnouti parlamentu možnost, aby se o této osnově vyslovil, ovšem tak, že na ní nesmí nic měniti a že ji projedná v několika hodinách. Tento postup vlády ukazuje nejlépe, jaký má dnes v jejich očích parlament kurs a s jakým despektem pohlíží na jeho práci. Kdybychom měli ve sněmovně svobodné poslance, museli by se vzepříti této nedůstojné hře vlády. Zdá se však, že měl pravdu předseda vlády, když mluvil o manekýnech, zapomněl ovšem dodati, že to je vláda sama, která z poslanců manekýny dělá. Posl. Stivín, který se nedávno rozčiloval v "Právu lidu" nad tím, že tisk snížil v očích veřejnosti vážnost a význam parlamentu, má nyní příležitost zpytovati svědomí." - To je, prosím, také zkonfiskováno. - "A měl by po pravdě doznati, že to je vláda, která ubijí a snižuje parlament, a že to je naopak tisk, který práva parlamentu obhajuje." Prosím, to je podle §u 14 a), patrně to je anticipovaný § 14 a), kde se béře v ochranu jednotlivec, ne však jednotlivec pan posl. Stivín, který by snad šel pro zachování demokracie, nýbrž kde se vytýká posl. Stivínovi, že snižuje parlament, tedy kde se bojuje v kritice pro zachování demokracie a pro zachování parlamentu. Skutečně nevím, je-li za tohoto starého zákona možno takovéto věci konfiskovati, co bude pak za nového zákona.

Uvedu jinou věc: "Předseda vlády prostě trvá na tom, aby náhubkový zákon byl co nejdříve schválen. Svobodní poslanci, kteří by hlasovali podle svého svědomí, by návrh vlády zamítli. Manekýni však pravděpodobně zvednou pro návrh ruce. Parlament tím utrpí ve veřejnosti novou těžkou újmu a vláda si bude mnouti ruce, jak ochotně parlament u nás aportuje, co mu předloží." Konstatuji, že je zde rozpor mezi tím, co pan ministr spravedlnosti nám zde říkal, a tím, jak se provádí již nyní konfiskační prakse. Já jsem, slavná sněmovno, velmi vážně přesvědčen, že ti, kteří provádějí konfiskaci, jsou juristé, kteří znají velmi dobře zákony, znají velmi dobře předpisy, a jsem pevně přesvědčen, že oni ani nechtějí tyto věci konfiskovati. Je to viděti zcela jasně, že minulého a předminulého týdne tyto věci, doslovně tytéž, které jsou v "Národních listech" nyní konfiskovány, konfiskovány nebyly, ale je velmi pravděpodobné, že přišel nějaký vyšší rozkaz, nějaký vyšší pokyn, který, bohužel, tito úředníci jsou nuceni prováděti, i když je to proti jejich juristickému, proti jejich právnickému přesvědčení. Jinak si nedovedu vysvětliti, pane ministře, aby jeden týden tyto věci nezávadně v tisku vycházely, aby dokonce pan min. předseda o nich mluvil, poněvadž ty manekýny přinesl přece pan min. předseda a dva dny nato byly zase zkonfiskovány. Mohl bych říci, že my podle nové tiskové předlohy již nyní uveřejňujeme projevy vládní ve svém tisku a ono se to konfiskuje. Prosím velmi p. ministra spravedlnosti, který zde použil několik velmi pěkných vět, jak se má demokracie zachovávati a jak se má postupovati proti tisku, jak se má těchto zákonů používati, aby upozornil své úředníky, že tyto věci nejsou prostě možné, poněvadž potom tyto věci musí u každého vylouditi naprostou nedůvěru k tomu, co se provádí, a musí vzbuditi v každém ještě větší nedůvěru k osnově zákona, která se nám předkládá.

Prosím, jen račte tato místa, která byla konfiskována, srovnati s tím, co říká zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové. V této důvodové zprávě výslovně čtete (čte): "Pro hodnocení tisku máme určitá hlediska, která možno nazvati absolutními. Je to jeho poměr ke státní myšlence a státu, k demokracii, k objektivitě a k mravnosti. Tisk a novinář, pohybující se v těchto hranicích, není na své volnosti zpravodajské a kritické osnovou nijak dotčen." To praví důvodová zpráva. A račte si vzíti, co ještě před touto osnovou se konfiskuje, a vidíte, že jsou to sice velmi krásná slova, ale nikdo nemůže nikomu vytýkat, že k těmto krásným slovům nemá naprosto žádné důvěry, a to proto, poněvadž prakse je docela jiná.

Uvedu jeden případ. Na příklad u sen. kol. dr Karase z lidového klubu šla konfiskační prakse tak daleko, že pan ministr spravedlnosti by našel těžko jiný stát, i třeba s diktaturou, kde by bylo podobné opatření. Dr Karasovi v úřední funkci zpravodaje senátu byla skonfiskována jeho řeč, kterou měl v senátě. Opakuji, že nevím, zdali bychom našli na celém světě některý stát, který by takovým způsobem jednal s řečmi poslanců a který by takovým způsobem prováděl censurní praksi, jako je tomu u nás.

Pan ministr dr Dérer hájil také § 18 tím, že se zde jaksi ty věci musí prohlásiti za důvěrné. Chtěl jsem říci panu ministrovi spravedlnosti, že necituje správně, co je ve vládním návrhu, ale zatím jsem se dověděl, že je podán určitý návrh, se kterým, myslím, vláda projevila svůj souhlas, kde budou tyto věci změněny, tedy pak by se mohlo mluviti alespoň o částečném úspěchu, že se v jedné věci aspoň poněkud ustoupí a že musí býti usnesením prohlášeno, co je důvěrné a co ne. Že ano, pane ministře? (Ministr dr Dérer: Ano!)