Středa 27. června 1934

Pokud jde o donucení přijímati projevy, dalo by se k tomu mnoho říci. Uznávám a také vždy jsem uznával, nejen nyní: jest to bída tisku, že každý darebák může začíti vydávati časopis a že každý přiběhlý darebák může do novin psáti. Už tomu tak jednou je. To může změniti jen obecenstvo časopisy odebírající, když podle toho zařídí svůj vkus, když prostě odmítne spatný tisk. Ale zdali jsou k tomu oprávněny úřady, aby provozovaly tuto pedagogiku, to jest otázka velmi sporná. A troufám si ještě nadhoditi otázku, zdali úřady jsou schopny provozovati takovou výchovnou činnost, neboť že někdo již tím, že vykonal své právnické zkoušky, že byl přijat do konceptní služby, podal důkaz způsobilosti, že smí s absolutní mocí usuzovati, co smí veřejnost čísti a co čísti nesmí, jest rozhodně otázka, řekněme, problematická. Konečně přece stojíme na stanovisku všeobecného volebního práva, stojíme na stanovisku, že každý, kdo dosáhl 21. roku svého věku, jest povolán k vysoce významnému politickému činu, že odevzdáním svého hlasu vykonává vliv na zákonodárství a kontrolu a správu. A dovolujeme, aby témuž člověku úřady přesně vymezovaly jeho duševní stravu?

Při této příležitosti mohl bych ještě mnoho říci o účelnosti duševní odloučenosti republiky od fašistické, komunistické a nedemokratické literatury. Před nějakou dobou byl to pan profesor Rádl, který vytkl inteligenci, že se nestará o nár. socialistické písemnictví, že tedy usuzuje o věcech, kterých nezná. Jistě nezískám pověsti obhájce ex offo nár. socialistické nebo komunistické vlády, (Posl. Hadek [německy]: To jste určitě již byl!) - považujete mne za komunistu? Mýlíte se, pane kolego - když vyslovím své politování, že se člověku tak velice ztěžuje udělati si obraz zde o těchto literaturách. Sortimentáři nesmějí vésti toto písemnictví, nesmějí ho dovážeti. Ani knihkupecký bursovní časopis nepřichází již do Československé republiky. Ve skutečnosti jest mnoho vzdělaných lidí, kteří se prostě nemohou vypořádati s těmito myšlenkami, poněvadž se jim to opatřeními správy znemožňuje. My jsme dnes jak v Rakousku, tak v Italii, jak v Československu, tak i v Německu uzavřeni zdí, kterou správa zřizuje kolem duševního života, a následek toho jest, že národy nebudou časem o sobě vlastně již nic věděti, kromě několika oficielních a vládních projevů, ale i o nich dovídají se jen v tom rozměru a z těch míst, která příslušné úřední tiskové kanceláře budou považovati za vhodná předložiti čtenáři novin. Pro správního úředníka jest přece neobyčejně snadné býti statným a řízným chlapíkem. Neboť nemáme zákona, podle kterého by musil úředník nahraditi hmotnou škodu, kterou způsobil. Když zabavuje všechno šmahem, nu bože, - má-li blahovolného představeného, který jest přítelem řízné konfiskační praxe, dostane pochvalu; když toho zabavil poněkud příliš mnoho a tak jednomu nebo několika nakladatelům způsobil mnohatisícovou škodu, nadřízený úřad v nejlepším případě řekne: "Nuže, milý mladíku, příště nemusíte býti tak řízný!" Tím jest pro něj celá věc vlastně vyřízena.

Jak tomu jest s naší judikaturou v tiskových věcech? Mohu mluviti z vlastní zkušenosti a jen připojiti, že moje zkušenosti potvrzují i jiní kolegové z novinářského světa. Když správní úřad něco zabaví a potom nastane soudní řízení, může se člověk vsaditi nikoliv 100:1, nýbrž 500:1, že soudy toto zabavení potvrdí. Odkud vane tento vítr po léta, nevím. Je-li zde nějaký pokyn, nevím. Co vím, jest, že zabavení může býti podle novinářského citu třebas sebe nespravedlivější a nesmyslnější, přece s největší pravděpodobností může se počítati s tím, že soudy tento konfiskační nález potvrdí. Tak jest dnes celý tisk vydán všanc správním úřadům, a zákonodárství nyní přistupuje k tomu, jak ještě jednou opakuji, aby v tomto případě bez přímého podnětu k tomu tyto tendence ještě více zesílilo.

V ústavně-právním výboru se mluvilo, že náš tisk není na výši, že v celkovém průměru nevykazuje naprosto úroveň, kterou by si bylo přáti. Tvrdím, že tisk v Československu není vyloženě špatný, srovnáme-li jej s tiskem jiných zemí. Jest se zřetelem nato, že žijeme v malém ústředním státě, poněkud úzkoprsý, zabývá se méně velkou zahraniční politikou, má, mluvím-li jako novinář, velkou chybu, totiž že když podává zprávu o parlamentních událostech, stará se pravidelně jen o řečníky vlastního směru, vlastní strany, nikoliv o projevy jiných stran, takže čtenář nedostává úplného, správného obrazu. Ale musím něco připojiti, a to jistě není nedůležité s hlediska tendence tohoto zákona. Dobrý tisk stojí velmi mnoho peněz. Proč? Poněvadž musí míti dobré zahraniční a domácí zpravodajství. Reportáž, spolehlivá informační služba jest však neobyčejně drahá. Tedy se vás táži: Který člověk bude při tomto zákonodárství ochoten strčiti eventuálně miliony do novinářského podniku, když se vystavuje nebezpečí, že konfiskační a soudní praxe tyto noviny prostě zničí nebo aspoň několika nálezy může zničiti? Neboť zastavíte-li sebe lepší časopis na 6 měsíců, předplatitelé a inserenti se rozběhnou a pak se můžete dívati, kde jsou peníze do těchto novin investované. Může se říci, že to jest hledisko kapitalistické. Na to odpovídám: "Kdokoliv vydává časopis, ať soukromník nebo skupina vedená ideálními hledisky, vždy zůstává faktem, že bez peněz nelze noviny vydávati." Takovým zákonodárstvím ovšem odstrašujete kapitál, aby se účastnil na takových novinách. Co tedy snad na jedné straně zlepšujete omezením sensací atd., to zase na druhé straně odnímáte, poněvadž lidem, kteří chtějí noviny vydávati, prostě odnímáte k tomu chuť.

Mluví-li se o usměrnění tisku - nemusíme stále užívati tak velkých slov, která pojmy jen matou - ale dospějeme-li jednou k tomu, že každý ministr může svůj projev vnutiti časopisu, řekněme ve výměře jednoho sloupce, dostaneme se přece více nebo méně do blízkosti tohoto pojmu. To praxe velmi brzy prokáže. Čeho se tím dosáhne? Chce-li vláda rozšířiti své projevy mezi nejširší veřejnost, může sáhnouti k prostředku, který se v západních státech výborně osvědčil, totiž k plakátování. Když jest nějaký projev všude plakátován, většina obyvatelstva jistě jej vezme na vědomí. Ovšem toto plakátování stojí peníze. Ale co děláte vy? Vy ukládáte nakladateli povinnost dáti bezplatně sázeti a tisknouti takové projevy, ukládáte tedy tím nakladatelům časopisů zvláštní daň, která jiné skupiny obyvatelstva nepostihuje. Mám velmi malé mínění o tomto způsobu nuceného uveřejňování. Brüningova vláda se o to pokusila, ale žalostně na tom ztroskotala, ale když se domníváte, že to jest výtečný prostředek, prosím, vždyť pokus ukáže, kam s tím dojdeme. Rozhodně bude každá vláda neobyčejně spokojena s tím, když se jí zašle několik set výtisků, kde budou její projevy otištěny. Ovšem mělo by se požadovati - a očekával jsem, že aspoň to bude do zákona pojato - že když nějakému časopisu bude zaslán projev vlády, bude se tak dalece přihlížeti k jazyku tohoto časopisu, že se tomuto časopisu nebude ještě ukládati povinnost, aby tento projev nebo vyhlášku sám na vlastní nebezpečí překládal. Toto ustanovení chybí v zákoně; ovšem mám zato, že bylo vynecháno jen nedopatřením.

A nyní dovolte mi promluviti ještě něco o §u 18 a), kde se mluví o tom, že zprávy z důvěrných schůzí nesmějí býti tiskem uveřejňovány. Zde vidím rozlišování mezi odst. 1 a odst. 2. V odst. 2 se mluví, že se nějaké ohlášení vydává klamně za rozhodnutí, opatření nebo projev uvedených vládních činitelů. Když se ukáže, že toto tvrzení nebylo pravdivé, stíhá se redaktor jen tehdy, když se dopustil subjektivního provinění. Tedy v zákoně stojí docela správně: "Ačkoliv věděl, že je zcela nebo z části nepravé, nebo měl dostatečné důvody za nepravé je pokládati." Toto subjektivní provinění není však obsaženo v odst. 1. Může se tedy státi toto: Nějaký výbor koná schůzi. Výbor prohlásí ji za důvěrnou. Nějaký poslanec nebo člen vlády přijde příliš pozdě a tedy neslyšel, že schůze byla prohlášena za důvěrnou. Za schůze vyjde zase ven a venku stojí žurnalista a vypráví tomuto žurnalistovi: "Poslyšte, co se zde ve výboru stalo!" Ale můžeme míti i za to, že příslušný poslanec věděl, že schůze je důvěrná a přes to žurnalistovi to oznámil. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) A nyní bude tento žurnalista - a to ukazuje celé smýšlení těchto zákonů tisku nepřátelských, jako nikoliv tak snadno jiné ustanovení - potrestán. Nebude tedy potrestán snad ten, kdo porušil důvěru, nýbrž žurnalista, který ani nevěděl ani nemohl věděti, že šlo o důvěrné oznámení. Proč? Protože v odst. 1 §u 18 a) není řečeno jako v odst. 2, "ačkoliv věděl, že je zcela nebo z části nepravé atd." To jest rozhodně vadou zákona a smýšlí-li se skutečně poctivě s novináři, měla by se ještě v poslední chvíli tato vada opraviti podle hlediska subjektivního provinění. Oddávám se ovšem po této stránce velmi malé naději, ale přece považuji za nutné na tuto věc ukázati.

Trest - a to jsem zdůraznil v ústavněprávním výboru, ovšem bohužel, jak vidím, zcela marně - trest do 5000 Kč a 3 měsíců jest příliš vysoký pro žurnalistu, který patří k povolání, jež dnes pracuje - nemusím ani pomýšleti právě na Wolffův tisk s měsíčními platy 500 Kč - za měsíční platy 800, 1100 a 1500 Kč. To jest přece docela zbytečná přísnost. Ustanovujete-li tak vysoké tresty u lidí s velkým majetkem, s velkým příjmem, jest to snad oprávněné; ale odsuzovati drobného žurnalistu snad hned na 5000 Kč, to jest příliš kruté, a zákon byl by dosáhl tohoto odstrašujícího účinku, jejž zamýšlel, i kdyby v něm nestálo 5000 Kč a 3 měsíce, nýbrž jen 3000 Kč a 2 nebo 1 1/2 měsíce. Ale celé týravé smýšlení v této sněmovně, aby se vždy jen v žurnalistovi viděl obětní beránek a aby se myslelo, že se musí každý rok vydati nový zákon proti tisku na ochranu většiny, která je právě u vesla, vede ovšem i k takovým trestním ustanovením; a hledá-li někdo důkaz pro úmysly většiny, že chce zešněrovati tiskovou svobodu, pak to jest tato částka 5000 Kč, kterou byl zde obdařen chudý, v 95% bídně placený žurnalista. V ústavně-právním výboru podal jsem návrh, aby tato číslice byla snížena, nebo jsem se domníval, že taková částka byla určena ve spěchu, omylem, ale nestalo se nic takového a těch 5000 Kč v zákoně zůstalo. (Posl. dr Rosche [německy]: Měl byste se dát pojistit, dr Bachere!) Pak by byl ihned vydán zákon proti tomuto pojištění!

Pánové! V této souvislosti dalo by se ještě mnoho říci o všech těchto vodách, po kterých se nyní plavíme. Ale nic to nepomůže. Vidím, že celé smýšlení bude trvati tak dlouho, až všem lidem, nejen zde, nýbrž i v Německu, v Rakousku, v Italii bude špatně až k zvracení z těchto totálních států s jejich náhubky, s jejich zešněrováním každé svobody smýšlení a mluvení. Jsem docela přesvědčen, že tato doba přijde. Politický liberalismus vstane opět z mrtvých! Vždyť se lidská přirozenost brání proti tomu, aby se jí stále, a to ještě s předstíráním nově nastávající doby blaha, stavěly nové závory, aby se stále kolem ní budovaly ploty z ostnatého drátu, aby se jí strkaly do úst nové roubíky! To přejde. A přijde jiná doba a tyto tiskové zákony zmizí právě tak, jak přišly. Čeho jen lituji, jest, že se musím obávati, že se naše pokolení již nedožije této lepší budoucnosti, že snad je odsouzeno, aby se dožilo ještě nových vydání těchto zákonů, jimiž se bude demokracie tak dlouho hájiti a chrániti, až z ní již nic nezbude.

Pánové! Co dnes prožíváme, jest therapeuticky řečeno odtučňovací léčení demokracie v ozdravovně, na které jest napsáno "U demokrata". A vidíme, že se do tohoto sanatoria prozatím, bohužel, stále ještě hrne velmi značný počet lidí. Takový pan Stříbrný musí vystoupiti, aby varoval před dalším vstupem do tohoto sanatoria; to se mi zdá do jisté míry víře nepodobné. Ale když již jsme u mediciny, rád bych skončil tím, že řeknu: Tento druh demokratické therapie připomíná mi chirurga, kterému se jednou stalo, že zapomněl svůj operační nůž v břiše svého pacienta. To se nám může jednou státi, budeme-li v tomto zákonodárství pokračovati. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Dobránsky.

Posl. Dobránsky: Slávna snemovňa! Moja povinnosť poslanecká, zrovna ako aj cit ľudský núti mňa k tomu, aby som k návrhu o tlači, t. j. k tejto novele pár slov prehovoril. Zvlášte ale môj ľudský um ma opravňuje, ba sa protiví a búri sa proti tomu, aby v našich terajších ultramoderných časoch, v našej demokratickej republike človek menej práva mal ku prejavu svojich myšlienok, už či perom či slovom, k prejavu svojho presvedčenia, ako jeden vták, ktorý, či mile nebo nemile, ale vždycky podľa svojej prirodzenosti a svojej nálade odpovedajúce piesne spieva a to zcela voľne, slobodne. Pánovia, keď Perun bije, keď hrom buráca, tak ako keď aj delá, kanony strieľajú, ten vták sám od seba utichne. Toľko rozumnosti treba predpokladať o každom človekovi, ktorý buďto pero do ruky bere, alebo do nejakej reči, do nejakého vyslovenia sa dáva.

V užšom smysle za svoju povinnosť si držím prehovoriť v tejto debate k otázke existencie našich menšín. Taktiež ako Slovák ohlašujem, že ako v reči., tak aj v tlači, alebo v písmach, literách my Slováci budeme bojovať za slobodu, ktorú bojom na život a na smrť slovenský národ si vydobyl, bojom za svoju národnú samostatnosť, aby nezhynula, taktiež aj bojom za kultúrne záujmy všetkých tých, ktorí v našej republike sú tu inkorporovaní. Menšiny dozaista majú právo predniesť svoje úrazky vo vážnych národných alebo životných otázkach aj pred Spoločnosťou národov proti brachiálnemu jednaniu bodajktorej vlády. Keď už máme právo naše ponosy predniesť na vonok pred cudzinami, tým viac musíme mať a máme právo k tomu, aby sme tu využitkovali toto právo a naše ponosy predniesli verejnosti v parlamente, vo snemovni nielen skrz slovo, ale tiež skrz využívanie tlače a žurnalistiky. Odpierať toto právo nám nemôž nikto. Toto právo bolo rušené aj pri terajšom zákone tlačovom, a to z prehnanej horlivosti úradných exekučných orgánov. Menšiny podľa axiomatu totižto nášho vysoko váženého p. prezidenta republiky toľko nárokov môžu mať na svoje práva, koľko si ich vybojujú a tedy máme právo bojovať, aby sme mali práva a aby sme si v demokratickom štáte všetké práva spoločenské, politické, kulturné a životné vydobyli. Tu však nie je možné mluviť, slávna snemovňa, len o právach menšín a o ich ochrane, ale tiež o našom preterovaní v mnohých životných otázkach na Slovensku. Pánovia, je tomu tak, že tuná boly mnohé ponosy a bojím sa preto, že táto osnova je najviac adresovaná proti nám na Slovensku, aby sme boli umlčaní, že táto osnova je adresovaná proti všelijakým menšinám, ktoré tam sú. Nám bude znemožnené podľa tejto tlačovej novely ešte viac než dosiaľ, aby sme sa ozvali.

Pánovia, keď v jednej rodine synovia nemôžu uprimne a srdečne dať najavo a sdeliť a prezradiť svoju vôľu a svoje sťažnosti ani svojej vlastnej matke, nemôžu v takejto rodine byť dobré a zdravé rodinné pomery. A podobne je tomu i vo štáte. Ani vo štáte nemôže byť zdravý a pokojný pomer, keď sa nemôže každý občan cítiť spokojný, keď nemôže úprimne všetko písať a argumentovať a keď sa nemôže dať, ovšem pomino hlavy republiky, do debaty s tými, ktorí to všetko činia, totižto s vládou, ktorá je tiež za všetko odpovedná. V takomto štáte, kde toto je znemožnené, nemôžu byť, ako pravím, dobré a zdravé pomery. Je treba, aby nám bolo umožnené uprimné a mužné vyjadrenie všeho, čo nás bolí, čo nás bolelo dosiaľ a čo na nás čaká. Štátu iste nijako neprospeje, budeme-li umlčovaní a nebudeme-li môcť vysloviť úprimne svoje presvedčenie. Myslím, že v demokratickom štáte nie je treba zužovať práva, ktoré tak krásne sú vyslovené v našej ústavnej listine. Prečo v našom demokratickom štáte má byť omedzený a znemožnený voľný prejav v žurnalistike? Čože nebola dosiaľ dosť zhabaná naša žurnalistika a naše časopisy? Čože neboly zakázané najmä časopisy našej strany, ku ktorej mám česť prináležať, a časopisy ľudovej strany ako je "Slovák"? A nielen to, zhabané boly i české, rusínske i nemecké časopisy. Avšak sťažnosti na tieto konfiškácie boly tu častokráť prednášané a bolo ukazované, až do akých absurdností toto konfiškovanie často zabiehalo. Pánovia, ja sa divím, prečo sa bojíte našej oduševnenej slovenskej, vysokoškolsky vzdelanej mládeže, od ktorej ja sám som sa učil a ktorou som sa oduševňoval? Čoho sa bojíte? Čo všetko je znemožňované teraz, keď časopisy sa neboja, keď horlive bojujú za svoju slovenčinu, za svoj národ a za budúcnosť slovenského národa, a tak s nimi jednáte ako s podvratiteľmi a podkopávateľmi celého štátu. To je nemúdre jednanie. Ja i v tom vidím iba preháňanie, lebo ich viaže idea spoločného štátu.

Na mňa vykrikovali, že som maďaron; ja som kresťanský socialista, každého milujem ako kňaz. Ale tá mládež, keď už tak niekedy vykročí, však je mladá, však má i akúsi kuráž, ako my hovoríme na východe. Prosím, tento zápal národný treba časom sa upokojí, ale táto mládež je nespokojná preto, že vidí mlhavú budúcnosť pred sebou. Naša slovenská mládež, naše robotníctvo, naše podniky, naši hospodári, všetci vidia neistý život svojich otcov, existenčný boj svojich otcov, vidia boj svojich bratov, tú neistú smutnú budúcnosť a čo najhoršie, vidia rozdiel medzi tými, ktorí znajú sa uplatniť, dobre organizovať, znajú dobre štreberovať, a medzi tými, ktorí s otvoreným čelom a so svojím presvedčením na Slovensku idú do života a dajú sa do zápasu za všetkú moc.

Ako vtedy, vidíme i pri terajšom zákone, že je umožnené zhabať, zkasírovať a znemožniť všelijaké časopisy i tuná i tam na Slovensku i pre také články, pre aké ani dávno t. zv. cisárske vlády v monarchii by to neboly robily. Ak už konštitúcia po absolutizme nastala, takže bol akýsi liberálny duch v zákone a ten liberálny duch sa až prehnane prejavil i v tlači, ako to vtedy i etika a nútnosť požiadala. Ani tieto monarchické vlády nezachádzaly s tlačou a žurnalistikou tak, ako vy tu teraz zakročujete. O tom ani slova nebolo reči, pánovia, že by prejavy poslancov tuná v snemovni zákonodárcov, skrze parlamentnú cenzúru nemohly byť uverejnené, pred verejnosť sa dostať, ako to bohužiaľ sa teraz u nás stáva. Máme za to, že i toto sa nemôže uverejniť, čo sa tuná predkladá. Keď sa previním nejakým slovom, na to má právo pán predseda, že by mi odňal slovo a sohnal mňa odtuď, ale že sa nemôže uverejniť ani to, čo sa tu prednese v mene tých voličov, ktorí nás sem poslali!

Slávna snemovňa! Nielen cenzúra, ale aj verejnosť je nad námi. (Posl. Polívka: Jaká pak je svoboda v Maďarsku?) To vám hneď poviem. Čo siahate do Maďarska, my tu teraz žijeme na našom území. (Posl. Polívka: Tam je moc dobrá svoboda!) Na čo tam siahate do Maďarska, teraz nás zaujímajú naše zeme.

Snáď ani v jednom modernom štáte, ani tam, kde revolučným, násilným spôsobom niektoré politické strany a spoločenské sdruženia a neviem aké podniky siahajú ku prevratu a vystupujú proti moci vláde alebo společenskému režimu, to nie je také ako u nás s časopismi, ktoré sa dostanú do verejnosti. Keď teraz náš čitateľ tam na Slovensku vezme do rúk jeden časopis, dostane len čisté stránky a čisté obloky a prázdné okná.

Pánovia, že nakoľko nebola oprávnená temer v žiadnom prípade tá stála prísnosť cenzúry a cenzúra článkov a časopisov našej strany a "Slováka" - to vysvitá z tých vycenzúrovaných článkov, ktoré v určitých prípadoch aj pred snemovňou boly predčítané. Pánovia, čo rečí tu hodne bolo vykázané tiež meritorne! Lebo len z toho ohľadu, že sa obávame, že sa jedná o to, aby sa vydalo zmocnenie, aby terajšie vládné strany boly politicky ubezpečené a poistené pre svoju budúcnosť! Zdali nie je našou veľkou povinnosťou proti takejto politike tlačovej tu prehovoriť, pretože z jednej stránky využívajú tlače a na druhej strane najkrajšiu vymoženosť a vývin demokracie: sväté právo tlačovej slobody nazpäť zaháňa tam do tých minulostí, do tých smutných ťažkých žalárov a reakcionárskeho extrému, odkiaľ v minulých storočiach len po ťažkých ojoch a prenasledovaní, po žalárovaní, deportovaní a krviprelievaní vyslobodilo sa z drakonických rúk absolutizmu či už to perom alebo slovom na slobodný vzduch.

Pánovia, podľa mňa divne bude vypadať naša demokracia už aj preto, lebo na jej obranu z arzenálu Bachovej doby posbierané hrdzavé zbrane majú byť použité, tie zariadenia z tak rečeného policajného štátu, ktorý po niekoľko storočí panoval.

To je divnejšie tým, že meritorne tá prísnosť na žiaden spôsob sa nedá odôvodniť.

Pán kolega zpravodajca usiloval sa - však jen on veľmi vážny a učený človek, sudca s takou routinou - odôvodniť z bodu na bod túto novelu. Tým, že by ste mohli konec koncov, ako bude konec tejto debaty, zdvihnúť svoje statočné ruky hore, tým rázom by ste pochovali ten veľký vývoj demokracie, na ktorej vaši buditelia a najväčší filozofovia toľko pracovali. A dnes v tej našej republike je videť ten paradox, že čo by sa mohlo písať bez urážky verejnosti, sa pred nami na takú mizernú mušku zmenšuje.

Na prejavy a vysvetlenia nášho veľacteného ministerského predsedu len to povedám, že tieto prejavy zbytočné sú a síce z toho ohľadu, lebo meritorne i vecne treba písať každému. Tieto prejavy nemôžu mňa nijako uspokojiť, ale ako by mohly uspokojiť mňa, keď ani tých pánov, ktorí jednali vo výbore, to nemohlo uspokojiť, ako sa im ten návrh v originále dostal do rúk. Tam v pojednávajúcom výbore museli sami pánovia prečesať tento návrh, takže teraz už trocha inakšie vypadá ako keď od ministrovho pera sa dostal na program. (Posl. Šalát: Však vládna strana sama napadla pána ministerského predsedu pre ten prejav!) Snáď by ste sa čudovali, keď my svoj protest zadávame. To prijímame, aby ten tisk mal svoje trestné sankcie, ale inakšie to je onerózny zákon a tá horlivosť vykonávajúcich úradov a odborníkov atď. je teraz prehnaná voči tým, ktorí do tej šlamastiky prišli, že pre svoje spisy a články majú čo robiť s prokurátorom, ktorý je vždy prísnejší, ale nie so zlomyseľnosťou, len zo svojho stanoviska, keď sa niekedy viacej prehovorilo, ako by bolo malo vyjsť.

Pánovia, odôvodním túto otázku práve z ohľadu na vysokovážený veľký českomoravský národ. Pohliadnime do minulosti vašich bojov ešte za Rakúska, na hegemoniu tu na tomto území proti Nemcom, ktorá bola tak bajkaná, že čo sa skrze dynastiu využívalo svobody tisku. Písalo sa, organizovaly sa i tak školy, na svoje vlastné veľké ťarchy sa stavaly národné školy, duch obžil, pracovalo sa pre budúcnosť, pre historičné veľiké vaše povolanie, pracovalo sa pre základy tejto republiky, ktorú ste pred 15 rokmi utvorili. Aké boly tieto články české a moravské z tých čias, keď nebola demokracia, nebola republika, ale monarchia, ako sa tam pokračovalo, ako zmužile sa písalo, keď ste boli v svojich národných citoch alebo vo svojich právach!

Keď mi prídu do rúk časopisy pod vlivom českých a moravských žurnalistov písané, obdivujem sa, s akou sbehlosťou, odvážlivosťou a jednomyseľnou zorganisovanosťou sa svých práv domáhaly. Nie je preto pekné od vás, ktorí tejto slobodnej žurnalistike mnoho môžete ďakovať, že s ňou takto macošsky zachádzate. Ale toto vaše jednanie nie je odôvodnené ani z iného ohľadu. Keby ste sa takto chovali voči nám, ktorých podezrievate, keby ste len pre nás robili tento zákon - ovšem pri tom zdôrazňujem, že z našej strany nikdy žiadnej zlomyseľnosti nebolo snáď by bolo možno to pochopiť, ale toto prísné zakročovanie sa týka i vlasteneckých veľkých mužov, ktorí bojovali za ideu slovanskú, týka sa to aj pána Hlinku i pána Kramářa. Zachádzate s nimi na poli tiskovom práve tak ako s nejakými ničomníkmi, ktorí nemajú stejná práva ako každý iný.

Tento prísny návrh nie je odôvodnený ani preto, lebo ani najkrajnejšia opozícia nebola s to zastaviť také zákony, ktoré dodatočne sama vláda, neschopná života, bola nútená pozmeniť.

Tento návrh zákona sme nútení považovať za provokáciu. Je pravda, že žijeme teraz v mimoriadnych pomeroch, že ťažké sú časy, že ťažké sú pomery u nás i v zahraničnej situácii, ale predca nie je treba maľovať čerta na múr.

Zo všeho je videť, že máte záujem na predlžení vašej moci. Táto tendencia je teraz pred nastávajúcimi voľbami naprosto zrejmá. Blahobyt národa, kľud a pevnosť štátu má byť každému zákonodarcovi tým hlavným, ale o tom nie je tuná reč. Nie je reč o salus rei publicae, ale skôr o aeternitas vestra. Že tento návrh kompromituje demokráciu, vysvitá z toho, že všetci žurnalisti bez rozdielu zdvihli hlas proti takémuto omedzovaniu tlačovej slobody.

Redaktori alebo spisovatelia časopisov vládnych i opozície všetci vystúpili proti tejto novelizácii a síce s takou vážnosťou a s takými dôvodmi, že sotva sa najde v opozičných laviciach taký poslanec, ktorý by lepšie bránil právo tlačovej slobody v parlamente, ktorý by to znal lepšie odôvodniť ako to doviedli oni a ktorý by poukázal na zhabnosť, ba zbytočnosť tejto novely, než ako to ukázaly vládné noviny, ba aj české sdruženia novinárov. Tí všetci jednohlasne volali k našej slávnej vláde "noli me tangere".

Tak protestovali proti návrhu československej tlače hlavní vodcovia. O nich vôbec nemožno predpokladať, aby týmto protestom na náš mlyn boli chceli pustiť vodu. O nie, veď tí tlačoví králi neraz ich zasiahli citlive aj tam, kde k tomu ani príčiny ani práva nemali. Protestovali čiste zo zásadného stanoviska. A toto musí každý rešpektovať a mať v úcte a v prvom rade vedúci činitelia demokratickej spoločnosti.

Ja len tomu nemôžu porozumet, že môžu asistovať na tomto funuse tlačovej slobody títo ctení kolegovia, ktorí aj sami sú vynikajúcimi spolupracovníkmi tlače, a preca bez akéhokoľvek hryzania svedomia odhlasujú tento návrh. Či si nepomyslíte, že týmto nielen menšinám budete škodiť, ale na svoje orgány hotujete bič?

Tu ešte jednu vec pán predseda prehlásil, to je akési novum. Toto novum je to, že žiada p. ministerský predseda, aby prejavy konštitucionálnych faktorov vo svojom pôvodnom spôsobe boly uverejňované v každých novinách, časopisoch ako boly prejavené. Prosím, to vypadá tak, ako by dali niekomu motyku do ruky a rýč a aby si sám hrob vykopal, lebo keď bude demonštrovať pri prejavoch vládnych alebo iných faktorov, tak tomu to zhabajú alebo časopis zakážu. Časopis vo verejnosti píše, že podporuje tú vládu a režim toho ducha vládneho, zatým čo v opozícii stojí. To je nonsens a zbytočné, lebo vážné prejavy vládné každý od seba sám uverejní, lebo to je jeho záujem, aby to uverejnil a k tomu svoje mienky doložil tak, ako to on so svojho stanoviska bere. Tento prejav pána min. predsedu sa stal v súvislosti s týmto návrhom, a sú to práve naše časopisy, ktoré to uverejňujú celé, veď sám čítal som veľmi vážné české časopisy, nechcem ich vzpomínať, v ktorých toto prejavenie nebolo uverejnené ani vo 20 riadkoch. Tu musím vzpomenúť túto tak nevážnu vecnosť.

Vecnosť, prosím, takto vyzerá. Vyzerá, ako ja si okuláre veším na svoje oči, či zelené, či černé, či biele alebo červené. Keď jedem po tom krásnom námestí Václavskom, sedím na elektrickom voze, vidím všetky možné barvy, tam červenú, tam fialovú. Takto sa má, pánovia, i tá vecnosť a faktičnosť tisku. Závisí od toho, kto s akého stanoviska, akým okom a cez aké sklá a cez aké presvedčenie pozerá na túto vec. A tu je mi veľmi nemilé to glajchšaltovanie, ktoré sa v mene zásady demokratickej a republikánskej robí proti demokracii. Vo svojich časopisoch a všelijakých knihách proti Hitlerovi brojíte, ale v mene tejto demokracie, hľa, robíte dnes taký tlačový zákon, ktorému sa môže robiť v mene demokracie to, čo robil Hitler a jeho vláda. Je to zelená a červená diktatúra, totiž republikánskej a sociálne demokratickej strany. Vážím si vysokého učenia všetkých pánov, ich schopností, voči ktorým, hľa, moje politické vyškolenie je maličké, (Místopředseda Roudnický zvoní.) ale ako známe zabezpečiť pokoj a blahobyt našeho národa a ľudu? Ten ľud hyne. Nové ťarchy na ľud ukladáte, ako na národnú obranu ste odhlasovali zase milionové obnosy, ktoré musíme opatriť. Nemám vedomosti o tom, ako to zaokryjeme, keď rozpočet štátny ani na každodenné potreby neni dostatečne krytý.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP