Vládní osnova má určitou výhodu pro novináře, že zdůrazňuje subjektivní moment trestného činu. Pachatel, má-li býti trestán, musil věděti, že vláda nebo úřad, t. j. ústřední úřad, ministerstvo, nebo nejvyšší úřad účetní a kontrolní, spis nebo obsah jeho tají, a musil také věděti, že uveřejněním je ohrožen důležitý zájem veřejný. Subjektivní stíhání a řízení je tedy vázáno na podmínky velmi přísné, a poctivá snaha novináře informovat a kritisovat je i v takových věcech podvázána snesitelně nejméně. Řekl bych přímo, že k subjektivní trestnosti je potřebí přímo zlomyslnosti pachatele nesrovnatelné se zájmy státu, že věda o tajnosti věci, věda, že tím ubližuje veřejnému zájmu, přes to tuto zprávu, obsah jednání uveřejnil.

Kromě toho byla kvalifikace činu trestného oproti vládní o snově snížena z přečinu na přestupek. Má to ten význam, že pro případ spáchání kulposního deliktu není možno stíhání pro přestupek zanedbání povinné péče.

Ústavně-právní výbor je toho mínění, že touto formulací §u 18 a) bylo nalezeno nejlepší východisko mezi zájmem státu a utajení jednání a spisů v určitých věcech a zájmem veřejnosti na objektivní a správné informaci a že svoboda tisková za těchto okolností je zúžena snesitelně a co nejméně.

To říkám s plnou výhradou toho, co eventuálně bude pro změnu tohoto paragrafu navrženo. Při tom zastávám, a opakuji to znova, názor, že nejširší publicita vládních prací v demokracii je žádoucí a prospěšná. Naše demokracie je jistě na tolik vyspělá, že k nejožehavějším věcem dovede zaujmouti správné stanovisko. Nemohlo být vážnější předlohy, než byla osnova zákona devalvačního. Jeho zásady byly přetřásány celé neděle, ba měsíce. Počítalo se na některých stranách, že bude na něj reagováno způsobem nejnemožnějším a nejnebezpečnějším, runem na peněžní ústavy. Nestalo se nic, veřejnost přijala zákon s naprostým klidem, ačkoliv se dotýkal nejcitlivějšího nervu, totiž otázek peněžních.

Z toho vyplývá, že naše veřejnost je schopna zaujmouti rozumné stanovisko ke kterékoliv otázce důležitého významu veřejného a že nemá smyslu před veřejností něco tajiti, nejde-li ovšem o věci vysoké státní důležitosti, jež svým obsahem mohou ohroziti zájem státní. Demokracie žádá publicitu administrativy i zákonodárství. Z toho ovšem plyne, že důsledků dávajících se z tohoto ustanovení bude vláda i ministerstva užívati jen v případech skutečné nezbytnosti. Pokud jde o tuto vládu, která je výborem sněmovní většiny a která dovedla převést naši republiku přes největší nesnáze a nebezpečí hrozící demokracii, nemáme o tom nejmenší pochybnosti. Je konečně nutno všimnouti si i prakse. Ta je taková, že z ministerského zasedání vládou se pravidelně dávají novinám obsáhlé zprávy o obsahu jednání a o postupu vládních prací. Ustanovení §u 18 a) vůbec neomezují právo veřejné diskuse o čemkoliv. Jde v něm pouze o to, aby obsah jednání a spisů nebyl v určitých, zákonem stanovených případech tiskem publikován.

Přicházím nyní k ustanovení §u 18 b). Ustanovení tohoto paragrafu, zejména odst. 1 a 2, bylo obecně veřejností přijato sympaticky. Trestně ovšem jako přestupek se stíhá také inserce, která se týká nepochybně pohlavních styků a je vytištěna způsobem, který je způsobilý vzbuditi pohoršení anebo uraziti stud. Ustanovením tímto byla ústavně-právním výborem osnova doplněna.

Třetí odstavec tohoto paragrafu byl škrtnut celý. Námitky proti němu směřovaly především proti ustanovení o zabavitelnosti tiskopisu bezpečnostním úřadem z důvodů přestupku pouze policejního, jak je tam uvedeno.

Dále byly uvažovány, zejména oposice na to poukazovala, technické těžkosti úpravy tiskopisu a těžkosti při určení otázky odpovědnosti. Zpravidla tiskař nemá vlivu na to, kde se zpráva umístí, to je věcí redaktora resp. snad meteura.

Bylo poukazováno také na zvláštní vydání, která mají jen první a poslední stránku. Toto ustanovení bylo takové, že by je znemožňovalo, když zejména události denního života jsou předmětem vydávání těchto zvláštních vydání. Bylo také uvažováno, je-li zaručena již nemožnost sensačního vyšňořování denních zpráv, že je mravní hledisko dostatečně zabezpečeno, neboť to je hlavní prostředek, jak vyloučiti nežádoucí vliv sensačního tisku.

Dále se poukazovalo, že celý zákon možno obcházet; prostě, že by listy uveřejňovaly tyto zprávy ne zevně, nýbrž uvnitř, s upozorněním na první stránce, "co nenajdete na první stránce, hledejte uvnitř listu".

Další změny, které provedl ústavně-právní výbor v této osnově zákona, jsou obsaženy v čl. XI a znamenají prodloužení původní lhůty z 30. června 1935 do 30. června 1936 ve shodě se zmocněním čl. II, odst. 3. Tím, že jsme vsunuli nový čl. VI, bylo nutno přečíslovati veškeré další odstavce.

Navrhuji slavné sněmovně, aby osnovu tohoto zákona přijala ve znění, jak bylo usneseno ústavně-právním výborem s nadpisem a úvodní formulí, jak je obsažena ve vládním návrhu. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni tito řečníci na straně "proti": pp. posl. Stříbrný, Dobránsky.

Dávám slovo prvému řečníku na straně "proti", jímž je p. posl. Stříbrný.

Posl. Stříbrný: Vážená sněmovno! Osnova zákona, která leží před námi a má býti snad dnes sněmovnou schválena, je zahrnuta pod kytici zákonů, které jste dali velmi zdobné jméno "zákony na ochranu demokracie". Stačí už, aby si člověk přečetl jen čl. II, odst. 3, aby si udělal úsudek, jakým způsobem tu demokracii chcete hájit. Cituji (čte): "Jestliže příčiny, pro které došlo k vydání nařízení podle odst. 1, nepominuly, může vláda nařízením, schváleným presidentem republiky, jeho účinnost, třeba i opětovně, prodloužiti, po každé však nejdéle na dobu 2 let."

To je podařená demokracie! Tedy bez parlamentu i v době, kdy bude parlament zasedat, může vláda tento zákon, když uzná za vhodné, na 2 roky sukcesivně vždycky prodlužovati.

Pánové se zde nedávno rozčilovali nad výrokem, že jsou podobni manekýnům. Co je to manekýn? Dřevěná loutka pro ukázku obleků. Nezdá se vám, pánové, že se sami degradujete na dřevěnou loutku pro ukázku vašeho demokratického obleku? (Výkřiky posl. Richtra.) Vážené shromáždění, jest s opravdovým podivením, co referent této předlohy, pan posl. Richter, hned v úvodních slovech v důvodové zprávě praví (čte): "osnova není vůbec útokem proti demokratickým svobodám, není také žádnou újmou svobody tisku a svobody novináře". Dnes to ještě rozšířenější formou a měrou potvrdil a zesílil.

Pokusíme se několika slovy kritisovati tuto předlohu, ale z toho, co jsme četli v novinách, vidíme, jak se rozchází veřejné mínění a mínění jistě i dobrých právníků s názory p. referenta. Myslím, nemýlím-li se, že p. posl. Richter je legionář. Zdá se mně to býti také trochu v rozporu s památnou washingtonskou deklarací, která mluví tak zřejmě a nekompromisně o zaručení svobody spolčovací, shromažďovací, petiční, ale také o svobodě tisku.

Dovolte mně, abych k meritu navrhovaného zákona promluvil aspoň několik málo poznámek. Nebudu podávati žádné pozměňovací návrhy. Ještě za existence našeho parlamentu, která trvá téměř 15 let, neznám jediného případu, kde by se oposičnímu řečníku podařilo přemluviti sněmovnu ke změně svého názoru, svého hlasování a ku přijetí návrhu pozměňovacího. Piroto nebudu také tak naivní, abych to očekával při této příležitosti u předlohy, na které mnohým pánům a činitelům tak mnoho záleží. Dovolte mi těchto několik málo připomínek.

V čl. I se praví (čte): "Kdo popuzuje k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů nebo proti jednotlivci proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské státní formy nebo demokratického řádu Československé republiky, trestá se... atd. atd." Co to znamená? Co je to skupina? Politická strana? To je pokus právně vyjádřiti zákonnou ochranu pro vládní politické strany. Je to velmi nesmělé, podle mého zdání také nepodařené, poněvadž soudci budou s tím míti velmi těžkou práci, ale je to velmi zřejmé. Slavná sněmovno, to druhé, ta ochrana jednotlivců, zdá se mi, je rozšíření zákona na ochranu republiky, který právem hájí osobu presidenta republiky. Páni ministři jako obyčejní smrtelníci měli povinnost žalovati, aby se domáhali satisfakce u soudu jako každý jiný občan, a ten, kdo je urazil, musil dokazovati. Mnozí pánové mají na tom zájem, aby nemohli vůbec býti způsobem, jako až dosud, kritisováni a aby ochrana, poskytovaná v zákoně na ochranu republiky hlavě státu, byla také přenesena na jednotlivé pány ministry.

Další poznámka má se týká čl. IV, lit. a), Kdy je možno zakázati kolportáž? V §u 2, odst. 1 a 2 zákona č. 126/1933 Sb. z. a n., se praví (čte):

"(1) Kolportáž tiskopisů, které přímo nebo nepřímo podvracejí nebo hanobí samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou státní formu nebo demokratický řád Československé republiky, nebo které hrubě urážejí stud, může býti zakázána.

(2) Rovněž tak může býti zakázána kolportáž tiskopisu, který ohrožuje veřejný klid a pořádek, zejména obsahem nepravdivým nebo pravdu zkrucujícím. V takových případech bude zastavena kolportáž, zakázán prodej v trafikách a nádražních prodejnách."

Dovolte mně malý příklad jako praktickému novináři. Kdybych shrnul celou kritiku dnešní tiskové vaší novely ve slova: "Tohle by za Rakouska nebylo možné" - má to v sobě skutkovou podstatu všech těch věcí, které zákon tam taxativně vyjmenovává, a může dojíti k odnětí kolportáže, poněvadž je to ohrožování klidu a pořádku nebo dokonce hanobení a podvracení samostatného státu a mohlo by tudíž dojíti ke všem těm represaliím proti dotčenému listu. A přece je to pravda, že by takový zákon nebyl nikdy spatřil světlo světa v tom starém, zkostnatělém, reakcionářském, zpátečnickém Rakousku. Ba ani za doby Bachovy, ne pouze v době konstituce. Ten starý Bach se jistě v hrobě obrací, jaký to byl břídil proti té naší realisticko-socialistické pseudodemokracii. (Výkřiky posl. Hatiny.)

Ten první zákon jste odhlasovali vy, pánové, všichni. (Posl. Hatina: Pan Stříbrný byl jeho iniciátorem!) Prosím, já ho hájil, poněvadž první zákon - nemusíme se přece rozčilovati - neohrožoval svobodu novinářskou, nýbrž poskytoval ochrany jednotlivcům tiskem napadeným, aby mohl bez dlouhých procesů porotních u kmetského soudu poskytnouti útočníku možnost nastoupiti důkaz pravdy. Nic více, nic méně. (Posl. Hatina: Kolik vy jste vyhodil redaktorů?) Nepropustil jsem ani jednoho. Já jsem nezvedl ruku pro výpověď jediného redaktora, to se moc mýlíte.

Vážená sněmovno! Budiž mi dovolena připomínka k čl. VIII. §u 17 a), "uveřejňování projevů ústavních činitelů". Prosím, tento odstavec zdá se mně býti v navrhované formě ne dosti jasný. Každý denní časopis musí tyto projevy uveřejniti. Já to budu aplikovati třeba na své politické odpůrce. Musí uveřejniti výtah z řeči - řekněme - některého ministra nebo min. předsedy, těch 800 slov, ranní "České slovo", ranní "A-Zet", "Večerní České slovo" i ten "Telegraf", který vychází o 4 stránkách, tedy všechny čtyři? To tu není jasné v tomto zákoně. Kdyby list vycházel 4krát denně, snad tedy všechna čtyři vydání? To zde není jasné. (Posl. dr Suchý: Je to tam jasné!) Prosím, je-li to tam jasné, a má-li to býti pro všechny, může se to týkati vládních listů jako nás.

Vážená sněmovno! Chci při této příležitosti vzpomenouti druhého případu, bez jakékoli tendence, ne ze bych se omlouval. Před 3 lety president republiky učinil 28. října projev proti prý usvědčené korupci a o nutnosti ji bezohledně trestati, a každé dítě vědělo, koho se to týká. [ ]? Projev na 28. října je přece projev, o kterém nutno říci, že je to projev slavnostní, který jistě patří do kategorie oněch projevů, jež má na mysli zákon nám právě předložený. Vážená sněmovno! Nutiti k otiskování projevů dovolilo si pouze Rakousko, a to ještě v posledních 5 letech své existence. Nevěřte, že takové vynucené otiskování projevů někomu prospěje.

Další ustanovení zákona vámi navrhovaného znamená, že do kriminálu přijde příště redaktor, který podle §u 18 a) uveřejní "obsah jednání vlády nebo ústředních úřadů anebo spisů, které mají býti předmětem jednání, věda, že úřad nebo vláda je tají"... (Posl. Mikuláš: To se stalo dnes v zemědělském výboru! Dopoledne měl ministr výklad, odpoledne je to v "Expresu"!) Račte dovoliti, to je velmi krásné ustanovení. Z ministerské rady mohl něco prozraditi pouze ministr, poněvadž jiný tam není. A nyní za to, že to redaktor přinese, zavřou redaktora a nemají ani zájmu, aby se dověděli, který ministr to prozrazoval a který ministr tu důvěrnost porušil. Podle tohoto ustanovení každá zpráva z ministerské rady je trestná, poněvadž jednání ministerské rady, pokud je mně známo, všecka bez rozdílu jsou důvěrná. Chci uvésti příklad: Bude-li vláda na podzim jednati stejně... (Výkřiky posl. Mikuláše.) Nerozčilujte se p. kol. Mikuláši, vezměte na vědomí, že my nejsme v zemědělském výboru zastoupeni, jestli to někdo prozradil, tedy jste to museli prozraditi vy, členové toho výboru. My tam nemáme žádné zastoupení, netrestejte nás tedy, trestejte ty, kteří jsou nediskretní, bylo-li to důvěrné. Pánové, kdybychom se chtěli o to hádati, kdo k nám má blízko, tak byste u té kapličky viděli známých tváří, kdybyste se tak mohli za kulisy koukati.

Slavná sněmovno, není třeba, abychom se tady o tom rozčilovali. Bude-li vláda - jako příklad uvádím - na podzim jednati důvěrně o možnosti - já doufám, že tomu tak nebude, já tomu také nevěřím, já to uvádím jako možnost a příklad - znovu snížiti platy státním zaměstnancům, nebo bude-li vláda jednat o tom, jak vzíti 21letým občanům volební právo, pak předčasné prozrazení takové zprávy, která umožňuje, aby se demokracie bránila proti těmto zásahům, je trestné, redaktor podle vašich zákonů bude zavřen. Tak vypadá ta vaše svoboda tisková v demokratické republice.

O těchto "náhubkových" opatřeních dovolil si říci pan referent v důvodové zprávě, že jimi vláda hájí demokracii, pravdivost a mravnost. (Výborně!)

Předložený tiskový zákon je pouze - a toho jsme si my velmi dobře jisti - malou částí velikého plánu. Pánové, v tomto státě zavádíte diktaturu (Výkřik na levici: Fašistickou!) ne, to není ani fašistická diktatura, já si vám to dovolím říci, ta je horší - k ohlušení svého špatného svědomí. Říkáte si, že tyto zákony dáváte odhlasovati parlamentem. To přec dělal Hitler také. Jenom že Hitler to dělal s tím rozdílem, že než je dal odhlasovati parlamentem, tak se odvolal k lidu a provedl nové volby. Ale vy se těch nových voleb bojíte jako čert kříže. (Posl. Hatina: Jak jste to dělal vy v "pětce"?) Dělali jsme to tak, pane kolego, že kdykoliv se "pětka" na něčem usnesla, šli její členové a musili získati pro to většinu ve straně a prosazovali to ve straně, a vy jste to musili odhlasovat. (Posl. Hatina: Jen si vzpomeňte na ten způsob, jak se to dělalo, dejte si ruku na srdce!) V té době nebylo možno mluvit o nějakém zmocňovacím zákoně. (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Pánové, proč jste podléhali? Bylo by to pro mne velikým vyznamenáním, kdybych se měl o této věci šířeji rozhovořit, když jste pokládali moji individualitu za tak významnou, že tehdy 25členný klub a priori schvaloval všechno, s čím jsem z "pětky" já přišel. Tedy já se tomu nikterak nebudu bránit, ale pánové, není to dosti demokratické a mužné svalovat odpovědnost dnes se svých beder. Hitler to dělal tak, že si napřed dal plnou moc od parlamentu, ale s tím rozdílem, ne na konci legislativní periody, nýbrž odvolal se k národu, vynutil rozpuštění sněmovny, byly nové volby, šel za rok třikrát do voleb.

Krásná je ta vaše demokracie! Stačí se podívati na ten zákon včera nám předložený. 15. června t. r. vydáte vládní nařízení, ale za 14 dní sami víte, že jste k tomu nebyli snad oprávněni a navrhujete dvouřádkový zákon, post festum, s krátkým titulem: "Vládní nařízení 112 z roku 1934 Sb. z. a n. má platnost zákona." V tom je celý ten problém, jakým způsobem dnes pokračujete.

Všecka slova, která bych volil ke kritice vašeho postupu, mohla by býti považována za tendenčně zkreslená. Já se také nijak nerozčiluji. Proto chci užíti jednoho citátu z poslední doby a budete se diviti, k čemu to sahám: k žádným fašistickým novinám ani k oposičním, k žádným nespokojeným frondérům z řad nespokojené koalice. Dovolím si vám citovati zprávu, která byla uveřejněna 29. června 1934 v pražských "Úředních novinách" pod titulem "Dusno". (Hlasy: 28. června?) 28. června 1934. (Hlasy: To bude zítra!) Pardon, 23. června, promiňte, to se vám snadno může státi. Ale originál mám v ruce (ukazuje), to je úřední orgán. (čte): "Ale tento dusný život je ze dvou příčin. Buď se ve státě zmocní moci jeden člověk nebo několik lidí, kteří pomocí ozbrojených sborů zakazují ostatním občanům hlasité myšlení. To vidíme u některých států v Evropě, kde je proto náramně dusno. Horší je to, když lidé zpohodlněli ze snadného vítězství, když zlenivěli z práv, která mají po ruce jako divoch chlebovník. To vědomí, že mají do syta práv, je jaksi ponouká, aby je rozhazovali a nedbali jich jako bohatec peněz. Bohatci se stane, že mu pak zloději pořádně vyberou kasu, až je z něho žebrák. Když občané dobře nehlídají svá práva, ponouká to různé dychtitele po moci, aby buď ta práva od občanů podvodně vymámili nebo jim je prostě násilím odebrali." (Posl. Stejskal: Nepsal to dr Kahánek?) Ten není ještě redaktorem pražských "Úředních novin".

"Proto pozor na takové dusno! Ale my víme, že tam, kde je přílišné dusno, lze fofrováním a sprchou vzduch osvěžit. Demokracie má na to své politiky, kteří mají stále budit zájem lidu o veřejné věci. Tož jen nastoupit proti dusnu a zvonit - aby mraky spadly a osvěžily."

Takto mluví váš bývalý "Pražský deníček", vládní orgán, to je známka nálady ve veřejnosti. A vy se zde bohorovně roztahujete v předpokladu, že můžete dělati zmocňovací zákony, že můžete dělati, co se vám líbí, pojišťovati si panství na řadu let. Bojíte se dnes účtování? Já jsem nemusel citovati nikoho, než co jsem právě naznačil. (Posl. Chalupník: To je tedy satira na vaši stranu!) Divná satira! Krvavě vážně to myslel ten pán. (Hlasy: A vy se tomu smějete!)

Slavná sněmovno! Chcete diktaturu několika stran. To bude podívaná pro bohy. Jeden může diktovat, druzí musejí poslouchat. Ano, ten spolek původně Hitlerův se neosvědčil, za 14 dní svého spojence Hugenberga ztratil na cestě. Diktování ve 4, 6, 7 stranách čirá nemožnost. A pak ten spěch, s jakým tento zákon dostáváte pod střechu!. Tak to vypadá, jakoby v této republice ani nikdo nevolal po sanaci zemědělců, jakoby ani nikdo nevolal po práci pro dělníky dosud nezaměstnané: nejdůležitějším úkolem je náhubkový tiskový zákon a zmocňovací zákon pro všecky potřeby.

Kdo vlastně u nás formuje diktaturu? V Italii je to Mussolini, v Rakousku Dollfuss, v Německu Hitler. Kdo u nás. [ ]. Nikdo vám neřekne, proč chce diktaturu, proč chce diktovat, jaký kdo má plán a co chce dělat. Abych těm pánům nekřivdil, mají jeden plán, totiž aby dnešní Národní shromáždění v tomto složení dosloužilo až do konce, nebude-li možno mandáty prodloužiti, aby ti, kteří se o dnešní jeho majoritu opírají, mohli se udržeti při moci i nadále děj se co děj, a kdyby po nich měla přijíti třeba potopa. Byly doby, kdy by to bylo ve mně všechno vřelo, dnes jsem klidný. Nic protizákonného nebudeme dělat. Nespokojenost je tak živelná, že národ si udělá pořádek sám.

Nechci opakovati zoufalá slova nemocného p. dr Kramáře, který skoro litoval, že jej v Rakousku nepověsili, poněvadž by se tak nebyl dočkal dnešních poměrů v našem státě. Přeji si naopak hodně pevného zdraví, abych se dočkal, až všechny zákony, které jste na nás v poslední době nadělali, budeme moci na vás vyzkoušeti a proti vám použíti. Končím. (Výkřiky.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Bacher.

Posl. dr Bacher (německy): Vážení pánové! Lloyd George opravil během let své mínění o vině na světové válce a v jednom ze svých nejvíce čtených článků odpověděl na otázku, kdo zavinil světovou válku, že národy byly do války vehnány. Na to musím mysliti, když pozoruji zákonodárství republiky z posledních let, které se veskrze dělo ve znamení demokratického vývoje a přece neznamenalo nic jiného než přímo soustavné demontování, soustavné rušení demokratických zařízení.

Stále se říká: Mimořádné poměry, demokracie musí se hájiti. Velmi správně! Demokracie se poměry v Italii, v Rakousku, v Německu, v Polsku, Jugoslavii naučila, že musí býti na stráži a musí něco podniknouti, aby se chránila proti živlům, které zneužívají důvodu demokracie, aby se samy posadily do sedla a odtud pak svými důvody demokracii potíraly. Ale zůstává bez odpovědi otázka: Jak daleko lze jíti v těchto věcech, jak daleko lze užívati takových prostředků, nechce-li člověk jinou cestou dojíti k protidemokracii, o které myslí nebo předstírá, že ji potírá?

Vážení pánové! Bráníte-li takovými prostředky demokracii a vydáváte jeden zmocňovací a ochranný zákon po druhém, jest většina z vás jistě dobré víry, optima fide - to vám přiznávám - vy jste si totiž již tak dalece zvykli šplouchati se v těchto protidemokratických vodách, že to považujete za přirozené.

V ústavě jest vyslovena zásada: svoboda tisku jest zaručena. Když chce někdo skutečně poznati nesmírné množství zákonů, které se zabývají tiskem, ba dokonce když se v nich chce jen vyznati, potřebuje dnes zvláštního domácího učitele, musí bráti hodiny, aby se vyznal v rozličných omezeních a rozličných pastích ochranného a tiskového zákonodárství i vůbec. Jest to soustavně provozované poručníkování tisku, které se zde provádí, ačkoliv se při tom nemění ani jediná slabika ústavy. Co ještě zbylo, zkoumáme-li naše ledví, ze svobody tisku, jak jest obsažena v ústavě? A co to znamená: Ona jest zaručena? Kdo tedy ještě zaručuje svobodu tisku, kdo poskytuje tuto záruku? Nejvyšší a poslední stolice, totiž parlament, po této stránce úplně selhává. Když parlament ztrácí smysl pro cenu tiskové svobody, jest ovšem žádáno příliš mnoho, aby jej pak podržely soudy nebo dokonce správní úřady. Kořen tohoto chování, vůle k tomu musí býti v zákonodárném sboru, který kontroluje i správu, a jak se zdá, tento zákonodárný sbor prostě ztratil vůli a schopnost k tomu.

Mám-li mluviti o tomto zvláštním zákoně, výbor jistě provedl zlepšení a úlevy. Jest vždy potěšitelné, když se výbor postaví na stanovisko, že nemusí polknouti text v tom doslovném znění, jak mu jej vláda předložila, nýbrž když si troufá ještě něco na tomto textu měniti. Musil jsem se dožíti toho, že jednou, když jsem ve výboru žádal naléhavého zlepšení jistého zákona, byl jsem přímo napaden, že si troufám požadovati změnu na tom, co se vláda již jednou usnesla předložiti výboru. Tentokrát výbor provedl změny. Provedl jednotlivá zlepšení, za která jsem mu vděčen. Co si nenamlouvám, jest, že se některému řečníkovi "pro" nebo "proti" podaří s tohoto místa, kde by se měla vésti hlavní rozprava o hodnotě a méněcennosti těchto ustanovení, dosíci byť jen docela nepatrné změny. Nicméně není s prejudiciálního hlediska nedůležité mluviti o těchto věcech, byť jen proto, aby se člověku někdy neudělala a nemohla udělati výčitka, že v těchto vážných dobách mlčel k tendencím, které měl uznati a označiti nejen jako škodlivé, nýbrž dokonce jako nebezpečné.

Dnes jest módou útočiti na tak zvaná liberální zařízení. Bojuje se proti liberalismu, bojuje se proti liberálním zásadám a vůbec se neví, zač má svět děkovati tomuto liberalismu po stránce politické. Zapomnělo se již totiž, co znamená shromažďovací svoboda, co znamená úplná volnost pohybu, co znamená svobodný projev mínění slovem a písmem. Totální stát, který se nyní stal módou, chce asi pohltiti všechny tyto svobody, a my v Československu, kteří se tak rádi označujeme za ostrov demokracie, když se mluví navenek, vůbec nevíme, že náš člun již bystře a vesele pluje v těchto vodách totálních států, protidemokratických a protiliberálních proudů. Co vlastně zbylo ze shromažďovací svobody? Buďme jen upřímní a poctiví! Všechno se měří podle toho, zdali nějaké jednání, nějaké pořádání politické povahy jest vládním stranám příjemné nebo nepříjemné, pohodlné nebo nepohodlné. Když se některá schůze zdá nějak nepohodlnou, nezkoumá se dlouho, je-li skutečně ohrožen klid a pořádek a nepostačili-li by skutečně jeden nebo dva četníci nebo strážníci, aby obnovili pořádek, kdyby měl býti porušen, nýbrž docela prostě se prohlašuje, že ten nebo onen fakt, to nebo ono pořádání poruší klid a pořádek a podle takového proroctví se prostě zakazuje. Nikdo nebude moci popříti, co zde pravím, poněvadž mohu, co jsem řekl, dokázati nikoliv 5, nikoliv 10, nýbrž snad sty příkladů, a to z poslední doby. Když nechceme svobodu tisku, svobodu shromažďovací, dobře, dejme věci volný průchod, proveďme volby, a když z voleb vyjde parlament s takovou většinou, která se rozhodne proti svobodě tisku, proti svobodě shromažďovací, nuže dobře, byla to vůle lidu. Ale ve jménu demokracie dělati stále škrty na vymoženostech, které se s demokratického hlediska musí označiti jako nejvyšší, které udržují to, co převzaly demokratické státy z liberálního smýšlení, z politicky liberálního smýšlení, považuji za nepřípustné. A to se děje. Domnívám se, že dnes většina lidí podvádí sama sebe a právě u tohoto zákona se zdá, že se to ukázalo; neboť v Československu nebylo přímého podnětu, aby se zostřoval zákon na ochranu republiky a ustanovení tiskových zákonů. Ani pan předseda vlády - a na rozdíl od četných mých pánů kolegů poslanců přijímám většinu toho, co řekl pan předseda vlády v ústavně-právním výboru - ani pan předseda vlády nemohl uvésti, nebo zamlčel přímý podnět, proč dnes v Československu musí býti zostřena ustanovení zákona na ochranu republiky a ustanovení tiskových zákonů.

Vidím zlepšení v tom, že původní ustanovení v tiskových předpisech návrhu, podle něhož ustanovení staršího zákona, že omezení mají býti platná jen rok, mělo býti nyní nahrazeno ustanovením "na věčné časy" - neboť omezení "na jeden rok" mělo býti škrtnuto - že tato oprava byla změněna aspoň tak dalece, že tam nyní byla vsunuta slova "na nejvýše dva roky". Ale i to bylo naprosto zbytečné, se zřetelem na vzrušenou dobu prodlužovati zmocnění vlády po této stránce na déle než na jeden rok. A co se musí na tomto zákoně přes zlepšení, která provedl výbor, po stránce tiskové ještě velice vytýkati, jest, že se redaktor činí obětním beránkem za všechno možné a že nakladatel musí hraditi výdaje za to, co chce míti vláda plakátováno.

Pan zpravodaj udělal rozdíl mezi časopisy loyálními a neloyálními a pravil: "Loyální jsou časopisy, které uveřejňují, co jim vláda posílá, a neloyální jsou časopisy, které toho neuveřejňují." Chápe se tedy pojem loyality a neloyality nikoliv s hlediska státu, nýbrž co my z oposice stále vytýkáme - s hlediska vlády v té době. Loyální jest ten, kdo dělá svou poklonku systému v té době platnému, právě úřadující vládě, neloyální jest ten, kdo toho nečiní. Jest pro mne nanejvýš příznačné, když pozoruji, které strany nyní vystupují pro toto zostření a které vystupují proti tomuto zostření nynějšího tiskového zákona. Tytéž strany, které, dokud byly ve vládě, dokud tedy mohly požívati ochrany takových ustanovení, tytéž strany byly by se daly kdysi v letech 1923-24 - ach bože, vždyť jsme měli těchto ochranných a tiskových zákonů, jak jsem již řekl, celé množství - klidně získati pro tento myšlenkový postup. Sotva však taková strana vstoupí do oposice, změní se její zásadní stanovisko ze dne na den. To jest okolnost, která vnáší do celého zákonodárství jistou nepoctivost. Strany neříkají: "To jest účelné a to jest neúčelné, to jest zásadně přípustné, to jest nepřípustné," nýbrž mění své zásadní stanovisko podle toho, jsou-li ve vládě či nikoliv, střídají tedy den ze dne košili svých zásad. A to jest choroba, kterou lid musí poznati. Lidé nejsou tak hloupí, i když jim tak velice poručníkujeme tiskovými zákony. To jest také důvod, proč tolik lidí již nebéře parlament vážně. Poslyšte jen lidi venku: "Ach bože, smýšlení tohoto muže, tohoto poslance, tohoto senátora! Dnes ve vládě jest pro, zítra v oposici jest proti téže věci, pro kterou byl ještě den před tím." To se zase ukázalo při projednávání tohoto zákona a jsem přesvědčen, že tak mnohdy z pánů členů parlamentu, kteří se dnes vyslovují pro tento zákon, kdyby jeho strana přešla zítra do oposice, zaujal by protilehlé stanovisko. (Zpravodaj posl. Richter: A ty oposiční strany, kdyby byly ve vládě, hlasovaly by pro!) Ve vládě jsou pro to, mimo vládu, poněvadž to znamená omezení jejich svobody, jsou proti tomu. To jsou ovšem poměry, stran kterých nelze již více klamati ani dnes široké vrstvy obyvatelstva, které jsou tak dalece chápavé. Domnívám se, že stát, který si tak velice zakládá na vývěsním štítu demokracie, měl by se velice střežiti, aby nepřicházel s takovými zákony. Zůstávám při tvrzení, že se zřetelem na ohromné množství ustanovení tiskových zákonů, jak může dnes potvrditi každý redaktor, který to pocítil na vlastním těle, jsou navržené paragrafy veskrze zbytečné, ledaže bychom jistá ustanovení, která se týkají mravnosti, mohli přijmouti jako oprávněná, stejně jako snad by se dalo s hlediska pedagogického a lidovýchovného přiznati oprávnění jednotlivým ustanovením, která se týkají honby po sensaci a sensačního tisku.