Také dochází - a to je zajímavé - ke zhoršení novinářského pojištění. A zde jest jeden důležitý znak: novináři mlčí. Syndikát novinářů ovšem místo protestních akcí pořádá slavnosti pražského jara. To je také jeden znak dnešní doby: zde se prostě zhoršuje novinářské pojištění, ale ti, jichž se to týká, nemají námitek.

Dochází dále ke zhoršení státního příspěvku pensistům poškozeným světovou válkou. Ten se jednak krátí a jednak odbourává. Důvodová zpráva na str. 17 říká velmi jasně a jadrně, proč dochází k tomuto krácení a k t. zv. sociálnímu vyrovnání. My ovšem nikdy nebudeme rozuměti, že zde jde o nějaké sociální vyrovnání. Stát šetří, poněvadž je v takové finanční tísni, ale pochopitelně podle rozpočtu musí všechny rozpočtové položky, subvence pro banky atd. dáti - to není státní pokladna ohrožena, ale, jakmile jsou zde zájmy těch, kteří třeba obětovali své životy a zdraví, pak je ohrožena.

V důvodové zprávě se na str. 17 říká doslova (čte): "Náklady spojené s prováděním tohoto paragrafu, jež nese státní pokladna, překročily daleko částky v důvodové zprávě k zákonu č. 26/1929 Sb. z. a n. předpokládané". Tedy zde se to odůvodňuje a pokračuje se: "Proto se navrhuje změna odst. 3 v tom smyslu, aby státní příspěvek byl přiznán kromě osob, které za války konaly činnou službu vojenskou, jen osobám, které byly povolány k osobním válečným úkonům podle §u 4 zákona o válečných úkonech" - a hned se tedy přichází s takovýmto odůvodněním: "Tím bude podstatně uleveno státní pokladně, poněvadž přiznání státního příspěvku také osobám konavším válečné úkony podle §§ 6 a 18 zákona o válečných úkonech" vyžadovalo by si nákladu, který již dávno měl býti vyplacen, 15 mil. Kč, nehledě k tomu, že jsou zde ještě tak zv. náhradní pensijní ústavy. Tím se odůvodňuje, proč dochází k této změně.

Zákon z r. 1929 jasně stanovil, kdo má na příspěvek nárok; všichni měli dostávati státní příspěvek. Ale kdo první neplnil zákon? Byl to stát. Ministerstva se začala hádat, komu příspěvek patří a komu nikoliv, a hádala se tak dlouho, až se přišlo s osnovou zákona, který nároky škrtá a upravuje tak, že ti, kterým to zákon z r. 1929 dával, jsou tímto zákonem vyřazeni.

Změna se také dotýká náhradních pensijních ústavů, které jsou v tom směru chráněny, ač zákon pensijní jim dával právo, chtějí-li si zachovati svou samostatnost, že musejí vypláceti při nejmenším více, než stanoví zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců. To byla povinnost, kterou převzaly tak zv. náhradní ústavy. A kdo to je? To jsou banky, to jsou velké milionářské a miliardářské společnosti, které převzaly toto právo. Ale teď se zavádí tak zv. sociální důchod, který se však nebude dotýkati v té výši pojištěnců předčasně starých, nýbrž těm se bude platiti podle platných zákonů, t. j. důchod nižší, než až dosud stanovil regulativ takových pojišťoven. Teď vznikla otázka, bude-li se to vztahovati i na pojištěnce tak zv. náhradních ústavů, obce, stát, země? Vidíme to již prakticky prováděno u země České, u pensijního fondu členů Národního divadla. Tito nemají od r. 1929 ministerstvem financí potvrzený podpůrný řád. Tam si páni rozhodují tak, že někomu přiznají 80%, někomu 90% a poněvadž fond nemá schváleného regulativu, jsou členové odkázáni na libovůli jednotlivce, který o tom rozhoduje. Od r. 1929, tedy za 5 let, není možno docíliti, aby tento pensijní regulativ byl ministerstvem financí schválen, aby tak zv. náhradní ústavy, na které pamatoval zákon, mohly zabezpečiti nároky v zákonité výši. Kdo tedy první porušuje zákon? Je to zase tato instituce.

Závěrem chci říci, že dochází k prvnímu útoku na tak zv. pojištěnce ve vyšších službách. Dochází k němu pod rouškou zavedení předčasného sociálního důchodu, aby se pak práva pojištěnců odbourala nebo krátila, a zejména je snaha v této době věc rozděliti a jako první etapu vyříditi napřed otázku soukromých zaměstnanců, aby potom, až se přijde s plánem na zhoršení dělnického pojištění, necítili již svůj interes na dotčených zájmech soukromých zaměstnanců, a aby zde nenastalo společné hájení zájmů ohrožených jak touto osnovou, tak chystaným vládním návrhem na zhoršení soc. pojištění.

K této osnově zákona vyjadřujeme své stanovisko úplně jasně. Vidíme, v čem spočívá úmysl a plán, proč dochází k závěru, totiž k této zákonné osnově a proč je pokládána za pokrok a sociální vymoženost.

Co se týče pojišťovacího zákonodárství na ochranu zájmů pojištěnců, jsme pro všeobecné soc. pojištění, ovšem vybudované na čtyřech základních principech, které při této příležitosti vyjadřujeme takto:

1. aby soc. pojištění zahrnovalo všechny námezdně pracující bez výhrady,

2. aby celý pojišťovací příspěvek platili zaměstnavatelé a nesměli jej převaliti na pracující,

3. aby důchody pojištěnců byly v takové výši, aby postačily k dostatečné obživě nejen pojištěnce, nýbrž i jeho rodiny a aby je pojištěnec pobíral po celou dobu neschopnosti k práci i v době stáří, a konečně

4. aby soc. pojištění spravovali pojištěnci svými volenými orgány s vyloučením zaměstnavatelů.

Již více než 20 let nebyly provedeny volby, a přes to pánové i z vládního tábora mají odvahu volati po vypsání voleb. Bylo by to velmi snadné, ať ministerstvo vnitra s ministerstvem soc. péče vypsání voleb nařídí, aby totiž nebyl lidem házen písek do očí, že oni volby chtějí a že jsou hájeny zájmy pojištěnců.

K vládní osnově přes naše zásadní stanovisko podáváme pozměňovací návrh:

Je-li zde snaha pojištění zúžiti, t. j. tak zv. sociálně slabší vyřaditi, dostati je nejkratší cestou z pojištění, navrhujeme, aby pojištění bylo rozšířeno také na šoféry, aby tito byli pojati do pensijního pojištěni.

V §u 12, odst. 1 vložený doplněk, že se má totiž rušiti možnost zákupu let pro nižší kategorie, navrhujeme škrtnouti.

Dále navrhujeme, aby starobní důchod byl krácen až tehdy, když překročuje 15.000 Kč ročního příjmu. Má-li starodůchodce starobní důchod spolu s jiným příjmem z výdělečné činnosti ročně více než 15.000 Kč, krátí se starobní důchod o tolik, o kolik převyšuje starobní důchod s jiným příjmem 15.000 Kč ročně.

Dále navrhujeme, aby invalidní a starobní důchod, kterého pojištěnec nabyl, byl počítán na základě skutečného jeho příjmu a ne na základě příjmu přihlášeného, aby se tedy pojištěnci, když prokáže úmysl zaměstnavatele na pojištěnci šetřiti, vypočítal důchod podle jeho faktického příjmu, t. j. v plné výši, a aby také lhůta nebyla ničím omezena. Vložil-li si někdo někam svůj pojišťovací příspěvek, nabyl práva a nikdo mu je nemůže vzíti.

Navrhujeme, aby se ochranná lhůta týkala nezaměstnaných po celou dobu jejich nezaměstnanosti a aby pojištěnci, když se po dlouhé době nezaměstnanosti vrátí konečně do pojištění, od prvního dne, kdy nastoupí zaměstnání, t. j. jakmile je pojištěn, byly připočítány všechny získané a nabyté nároky.

Stavíme se proti čl. II. a navrhujeme jeho škrtnutí, poněvadž je to ochrana t. zv. fondů, které neslouží pojištěncům v náhradních ústavech, nýbrž slouží takovému podniku jako provozovací, vykořisťovací kapitál, a jestliže tento kapitál obrací se proti pojištěncům, mají plné právo žádati, aby brali aspoň podíl ze zvýšeného zisku ve formě zvýšených nároků, podíl, který jim patří na základě jejich důchodů.

Z těchto všech důvodů podáváme pozměňovací návrh, avšak říkáme docela otevřeně, že je nám dostatek jasno, že pánům nejde o žádné vyrovnání křivd v sociálním pojištění, že jim nejde o ochranu, o zabezpečení pojištěnců sociálně slabých, nýbrž že jim jde především o tak zv. kapitálové hodnoty v pojištění pensijním, a budeme svědky, až se bude jednati o sociální pojištěni dělnickém, téhož, že se neslouží zájmům pojištěnců, nýbrž finančnímu a průmyslovému kapitálu. Až přijde rozhodující chvíle, nikdo se nebude ptáti a bude bráti z nastřádaných fondů, jako jsme to viděli za starého Rakouska za války, když bratrské pokladny v pravém slova smyslu nám vybrakovali a nacpali tam bezcenné půjčky a když se pak likvidovalo hornické pojištění, byly v pokladně samé válečné půjčky, které ztratily jakoukoliv hodnotu.

Poněvadž víme a věříme, že všechny prostředky slouží jedině těmto dravcům, stavíme minimální požadavky na ochranu drobných pojištěnců u vědomí, že to odpovídá snaze a potřebám sociálně slabých také v pensijním pojištění, to je soukromým zaměstnancům. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo pan posl. Macoun.

Posl. Macoun (německy): Slavná sněmovno! Za 25letého trvání zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců jest to čtvrtá novela, kterou dnešním návrhem projednává poslanecká sněmovna naší republiky. Z dřívějších změn a doplňků tohoto zákona nejpodstatnější byly provedeny zákonem ze dne 21. února 1929. Před touto dobou měla vláda dobrou myšlenku, že zřídila novelisační komisi, skládající se ze zástupců odborových organisací, hájících zájmy hospodářské, dělnických organisací, odborníků a zástupců vlády, kteří v dlouhé práci položili základy k velké změně zákona z r. 1929. Ale zákon zůstal pak, ke škodě soukromých zaměstnanců, při parlamentním projednávání daleko za návrhem novelisační komise, v níž se především shodli zaměstnavatelé a zaměstnanci. Zákonem z toho roku nebyla započtena nepojištěná služební doba, hranice stáří nebyla zvýšena pro sirotčí důchod z 18 na 24 let, nebylo dosaženo snížení starobní hranice na 60 let, vše proti návrhům tehdejší novelisační komise. Pokrokem byla pak novela k zákonu o pensijním pojištění parlamentně projednaná v červnu 1931. Novela ze dne 14. července 1931 přinesla pak v podstatě započtení polovice nepojištěné služební doby. Dovolil jsem si přednésti těchto několik málo srovnání dřívějších reforem zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, abych nyní posoudil v podstatných věcech dnešní návrh se stanoviska mého klubu, se stanoviska soukromých zaměstnanců a jejich odborových organisací.

Základem tohoto návrhu zákona jest opět návrh novelisační komise, zřízené k tomuto účelu, jest to opět výsledek dlouhé práce organisací, odborníků a zástupců vlády. Vláda a parlamentní výbory - budiž to hned napřed konstatováno jako příznivý zjev proti novele z r. 1929 - podávají tentokráte výsledek novelisační komise téměř bez škodlivé změny. Po této stránce dlužno pokládati tento návrh za světlý bod našeho sociálního zákonodárství této doby.

Co přináší podstatného tento návrh zákona? Napravuje starý nedostatek, který se pociťoval po celou dobu hospodářské krise u dělníků a u soukromých zaměstnanců: do sociálního pojištění zařazuje se tak zvaný sociální důchod, t. j. dosažením 55. roku věku, u žen dovršením 53. roku věku a po jednoleté nezaměstnanosti může se pojištěný státi důchodcem. Tím jest dán význačný sociální motiv tohoto návrhu - zařazením soukromých zaměstnanců do Všeobecného pensijního ústavu činí úhrnný počet této skupiny pracujících lidí téměř 400.000. Nezaměstnanost u soukromých zaměstnanců jest v posledních třech letech krise relativně velmi silná, stoupla více než u dělníků; ale opětné zařazení do výrobního procesu jest také pro soukromé zaměstnance beznadějnější než pro dělníka. Zaměstnanec ve věku 50 let musí počítati s trvalou nezaměstnaností, nanejvýš s přestupem do jiného pracovního odvětví. Sociálním důchodem, který jsem docela krátce vylíčil, došlo v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců vedle objektivního zlepšení podmínek zákona k opatření z důvodů krise, které zasluhuje povšimnutí. Další sociální motiv návrhu jest snížení starobní hranice z 65 let na 60. Oběma jmenovanými ustanoveními nynější novely byly nyní splněny důležité požadavky pojištěných zaměstnanců, za něž bojovaly svobodné odborové organisace. Pak došlo ovšem k jednomu ustanovení - řekněme po stránce materiální - nepříznivějšímu a to jest zrušení t. zv. bezpodmínečného starobního důchodu a jeho přeměna v tak zvaný podmíněný starobní důchod. Se svého stanoviska musíme však také prohlásiti, že v důvodové zprávě jest toto omezení odůvodněno způsobem, jehož nelze naprosto odmítnouti. Také s našeho stanoviska musíme jistě uznati za správné, aby se v době krise rozdělila pracovní místa mezi nejvíce nezaměstnaných. Čím stal se bezpodmínečny starobní důchod takřka vykřičeným, jest skutečnost, že mnoho zaměstnavatelů ho zneužívalo, aby zaměstnance ještě zůstávající ve službě platili hůře a snížili jim plat. Jest zavedena přechodná doba 6 měsíců, v níž se zaměstnanec, který jest dnes zaměstnán a při tom dostává starobní důchod, má rozhodnouti, chce-li zůstati na svém místě dále nebo dostávati důchod. Další ustanovení týká se zrušení uznávacího poplatku, kterým si pojištěnec jednou pojištěný mohl udržeti své čáky na dlouhou dobu. Doufejme, že toto zrušení bude vyrovnáno podstatným zlepšením ochranné lhůty, jak jest to ustanoveno touto novelou. V §u 176 došlo k důležitému objasnění, pokud jde o státní příspěvek, pojem válečný úkon se nyní opisuje jasně a mimo to zavádí se ještě nejmenší státní příspěvek 240 Kč. Tato podstatná ustanovení novely, jak jsem již řekl, jsou důležitým pokrokem v našem soc. politickém zákonodárství, které platí pro velkou skupinu zaměstnanců. Spravedlivě musíme uznati, že toto vybudování pensijního pojištění se stanoviska sociálního zákona dlužno pokládati za vzorné, přihlížíme-li ještě k vedlejším dávkám pensijního pojištění, jako jest fakultativní podpora v nezaměstnanosti a fakultativní léčebná péče. Neboť první vyžádala si v letech 1930 až 1933 43 1/2 milionů, druhá v letech 1931 a 1932 asi 20 milionů Kč.

Naprosto zbytečným stínem a trapnou příhodou v jinak vesměs dobrých předparlamentních jednáních ve výborech byl návrh posl. Dubického v soc. politickém výboru, který tam opět uvedl na přetřes věc, která se po výkladech roku 1928 a průběhem času měla pokládati za úplně vyřízenou. Tento návrh žádal, aby byly zrušeny německé úřadovny Všeobecného pensijního ústavu. Prohlašuji zde, že naše strana a můj klub se vším důrazem žádají zachování tohoto zlomku samosprávy pro zaměstnance a zvláště pro německé zaměstnance. Tento kus samosprávy pro německé pojištěnce byl již kdysi omezen na zlomek. Ze šesti úřadoven byla zrušena opavská a funkce obou německých úřadoven v Praze a v Brně omezeny. Jménem naší strany mohu konstatovati, že to byla právě německá soc. demokracie ve starém Rakousku, která co nejdůrazněji podporovala požadavek, aby pensijní pojištění bylo takto jazykově a administrativně rozděleno. Proto jako německá soc. demokratická strana máme největší právo žádati, aby zůstalo zachováno toto zřízení, dnes již tak silně omezené. Připomínati nákladnost decentralisace správního aparátu jest neodůvodněné. Když kdysi byly zřízeny zemské úřadovny, měl Všeobecný pensijní ústav v celém Rakousku 100.000 pojištěnců, dnes jich má jen u nás 340.000. Proto musíme spatřovati v návrhu pana posl. Dubického nanejvýš nepřípustný národně-politický útok a odmítáme jej co nejostřeji, tím spíše, že po někdejších rozkladech odporuje úmluvě, která má býti nyní opět prolomena. Žádáme, aby tyto úřadovny byly zachovány a aby byly vybudovány z důvodů nutné jazykové a správní účelnosti. Tolik k této nepříjemné příhodě.

V této souvislosti bych však také prohlásil, že v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců jest naprosto nutno, aby právo samosprávy pojištěnců nebylo již omezováno více, než jak to již dnes stát učinil. Státní demokracie vyžaduje samosprávy ve všech sociálních institucích, mají-li splniti svůj životní účel. Tím chci skončiti přímé odkazy na pensijní pojištění a jen ještě poznamenati, že by bylo nanejvýš nutno, aby tak zvaný převodní zákon byl proveden tak, aby pojištěnému zaměstnanci, který přestoupí do dělnického povolání, zůstala skutečně hmotně zachována doba ztrávená v pensijním pojištění.

Nyní ještě několik všeobecných poznámek. Novela k pensijnímu pojištění, a to její sociální důvody, jsou nejpádnějším důkazem proti zhoršení ostatních odvětví sociálního pojištění.

S tohoto místa - a poněvadž také stojíme před příslušným parlamentním projednáváním - chci upozorniti, že při reformě sociálního pojištění dělníků právě tak jako v pensijním pojištění musí býti minimálním požadavkem zlepšení důchodu invalidního a starobního pojištění. Proti úmyslům zhoršiti návrh postavila se již ministerská komise v Ústřední sociální pojišťovně a nesmějí býti provedeny. Vzrůst podniků, racionalisace, která nepřinesla ještě žádného prospěchu ani jedinému dělníkovi a zaměstnanci, samy vyžadují reformy zastaralého úrazového pojištění a jeho zákonodárství, především však jeho rozšíření na všechny dělníky a zaměstnance, zvláště dělníky zemědělské, zvýšení příspěvkových sazeb, změny nebezpečenských tříd, jakož i zvýšení a zajištění důchodů; dále poukazuji na nanejvýš naléhavé provedení reformy hornického pojištění a přizpůsobení jeho nároků a práv vyššímu nákladu na živobytí.

Prosím, abyste při projednávání této osnovy zákona jménem mého klubu vzali na vědomí tato upozornění na ostatní odvětví sociálního pojištění a abyste uvážili, že nejen pensijní pojištění, nýbrž veškeré sociální pojištění má zvýšený význam v době krise.

Může býti účinným prostředkem ke zmírnění, ba k čelení nezaměstnanosti. Dnes jest jedinou nadějí pro všechny staré dělníky a zaměstnance, uvážíme-li 600.000 až 900.000 nezaměstnaných, které v etapách máme v naší republice od propuknutí krise. Proto novela pensijního pojištění, kterou dlužno uvítati a pro kterou hlasujeme, jest příkladem pro reformu veškerého sociálního pojištění. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo p. posl. Hokky.

Posl. Hokky (maďarsky): Ctená snemovňa! O práve prejednávanej novele zákona o penzijnom poistení súkromých zamestnancov naozaj nemožno tvrdiť, že by ona znamenala zmenu in melius. Sostárly súkromný úradník môže ísť podľa novely do penzie až vo veku 65 rokov, ako tomu bolo i dosiaľ. Súkromný zamestnanec 60 rokov starý môže žiadať o svoje penzionovanie a dostane penziu, ak nie je vo službe. 56ročný súkromný zamestnanec však môže obdržať tak zv. penziu sociálnu, je-li bez práce a nemôže-li obdržať vhodné miesto ani po pečlivom hľadaní po dobu jedného roku.

Pôvodný zákon pripúšťal, aby mužský súkromný zamestnanec mohol isť do penzie vo veku 65 rokov a ženský zamestnanec vo veku 60 rokov, mal-li čakaciu dobu 60 mesiacov, rešp. patrila-li zamestnancovi bez ohľadu na vek penzia po 480 platených mesiacov, čo zpravidla odpovedalo 40 ročnej službe. Novela toto ustanovenie úplne kazí tým, že vyslovuje, že renta nenáleží zamestnancovi, ktorý cez maximálnu vekovú hranicu, rešp. vyše 480 príspevkových mesiacov zostane v aktívnej službe. Avšak mimo toho takýto úradník, zostavši v práci, musí i naďalej platiť penzijné príspevky, čo je proste nespravodlivosť. Toto opatrenie sa odôvodňuje tým, že treba urobiť miesto mládeži. Táto špekulácia je veľmi pomýlená, lebo veď práceschopnému človeku ani nenapadne opustiť svoje dobre platené miesto za penziu, ktorá nečiní ani jednu tretinu jeho platu.

Ďalej platené penzijné príspevky obohacujú len penzijný ústav, lebo veď zamestnanec, ktorý zostane v práci i po dožití maximálneho veku, zomrie pravdepodobne vo svojom aktívnom zamestnaní a tedy jemu ústav nikdy penziu platiť nebude, kdežto jeho vdova má nárok len na penziu polovičnú. Zisky ústavu sú tedy nadovšetko jasné.

A predsa penzijné poistenie má už i dnes také imanie, že z jeho usporeného kapitálu 4 miliard dostalo by sa 300.000 poistencom asi po 13.320 korunách, keby túto sumu každému vyplatili, ale i keby ročne každému len 1000 Kč platili, ešte vždy by tu zostala rezerva 330 milionov.

V ústredí penzijného poistenia je dnes už nahromadené toľko premií, koľko podľa povestných výpočtov "poisťovacej matematiky" mohlo byť až v r. 1938, z čoho vychádza na javo, že buďto poisťovacia matematika solhala, alebo penzijný ústav urobil veľmi dobrý obchod. Každým pádom je oprávnené prianie, aby bremená penzijného poistenia boly snížené za úplného zachovania práv poistencov.

Tu chápem sa príležitosti, abych premluvil o ceste pána ministra zahraničia Beneša v Podkarpatskej Rusi a na ňu reflektoval. Najväčším zlom je, že ani on neprináša kus chleba, čo obyvateľstvo Podkarpatskej Rusi v prvom rade očakáva od každého, kto tam prichádza, a zvlášte od ministrov. Veď v Podkarpatskej Rusi je situácia tak hrozná, že už je sotva snesiteľná nielen u rusinského, ale tiež u maďarského obyvateľstva, ba s hrôzou pomýšľa každý na budúcu zimu, lebo chudoba, nedostatok chleba a hlad budú zuriť ešte viac než dosiaľ.

Nás nemôže uspokojiť ani to, že pán minister vychválil v Nových Zámkoch našu kulturu. I my vedľa kultúrnych výhod potrebujeme tiež výhody hospodárske, a nemáme ani výhod kultúrnych, lebo sám pan minister povedal, že v Podkarpatskej Rusi je 7 1/2% obyvateľstva českého a 15% obyvateľstva maďarského, a predsa obyvateľstvo české má 167 škôl, a my iba 110 škôl. Už z tohoto jedného data vysvíta, že nemôžeme byť spokojní ani na poli kultúrnom.

Naša kultúra nepotrebuje pochvaly. Veď jestliže pán minister Beneš podíva sa na nádvorie Hradčan, tam vidí sochu drakobijca sv. Juraja od sochárov Juraja a Martina Kolozsváry. V XIV. století mali sme my sochárov, s akými sa len málo zemí mohlo pochlubiť v tých dobách. A tiež univerzita pätikostolská bola zriadená len o 19 rokov neskoršie než tuná univerzita Karlova. Univerzita pätikostolská bola zriadená v r. 1365, avšak vysokú školu mali sme už v XIII. století vo Vespríme, kde prednášalo 15 právnických učencov. V století XVI. mali sme v osobe a poezii Bálinta Balassa takého maďarského básnika a maďarský básnický jazyk, ktorým sa sotva ktorá zem mohla pochlubiť. V století XVIII. mali sme už svoje noviny a naši maliari v osobe Adama Mányoky dosiahli europskej úrovne. Naša kultúra udržala stále svoju úroveň a udržuje ju i dnes a ja snáď nemusím zvlášť zdôrazňovať naše literárné hodnoty, veď v metropolách celej Europy ba celého sveta sa hrajú naše divadelné kusy, naši básníci sú známi v cudzine a naši maliari a hudobníci sú svetochýrni.

To všetko, domnievam sa, dostatočne nasvedčuje tomu, že naša kultúra nepotrebuje pochvaly a preto bolo by bývalo o veľa správnejším, keby pán minister Beneš bol učinil nejaký iný uspokojujúci prejav (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.), jestliže by na pr. bol sľúbil, že otázka štátneho občianstva bude uspokojivo vyriešená a jestliže by bol sľúbil nápravu našich veľa iných krívd.

I keď sme od pána ministra Beneša veľa neočakávali, ale každým pádom očakávali sme to od pána ministra Černého, lebo veď jeho dobrú vôľu známe z jeho prejavov, ale žiaľ, ani on nepriniesol nič. Keby bol priniesol aspoň toľko, že by bol sľúbil, že hospodárska situácia rusínskeho obyvateľstva sa podstatne zlepší, že obchod drevom sa rozprúdi, už i to by bol veľký úspech, ač neviem, zda by to vôbec mohlo vzbudiť nádej, keby tento sľub bol učinil, lebo veď je známé, že lesné riaditeľstvo v Rahove odpredalo do Maďarska značné množstvo dreva za 24 pengö, avšak predaj tento nebol schvalený, lebo nestalo sa to prostredníctvom Körnerovcov. Körnerovci žiadali za drevo o 5 pengö viac a preto Maďarsko nakúpilo drevo v Rakúsku.

Všetky tieto okolnosti veľmi vzbudzujú nádeje, že hospodársky život Podkarpatskej Rusi sa vzpruží, že život kultúrny, zvlášte s hľadiska maďarského bude lepší než bol; a poneváč ani inak nechováme veľké nádeje v dnešnú vládu, nemáme žiadneho dôvodu, aby sme jej niečo odhlasovali.

Dnešný návrh bych odhlasoval s doplňkami a prianím, ktoré som vzniesol, v opačnom prípade však budem hlasovať proti návrhu.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je paní posl. Pechmanová.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, abych v úvodu své řeči konstatovala ihned pravdu známou a uznávanou jistě celou naší posl. sněmovnou, to je pravdu, že zákon projednávaný tak, jako řada jiných opatření, má své stránky stinné právě tak jako má své stránky příznivé, světlé. My všichni, kdož jsme měli příležitost pracovati na tomto zákonu, kdo jsme měli příležitost projeviti své názory, jistě jsme zcela otevřeně toto své poznání také prohlašovali. Uznáváme a kvitujeme, že počin sám o sobě, to je nutná změna, novelisace pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách je činem, který byl žádán a po kterém se volalo. My ovšem stejně ochotně jsme konstatovali, že změny, které byly žádány, byly takového druhu a rázu, že byly požadovány z důvodů, řekla bych, přímo živelných. Průběhem doby a zejména v poslední těžké hospodářské tísni se ukázalo, že valná část našich zákonů nepostačuje v této mimořádně obtížné době. Měli jsme všichni možnost a příležitost konstatovati, že i řada dobrých, rozumných a pokrokových opatření míjela se účinem ve chvílích, kdy vypjaté poměry hospodářské tísně zavinily řadu kalamit, pro něž jsme nemohli najíti okamžitého a případného řešení na podkladě zákonů do značné míry vyžitých.

Všichni ti, kteří volali po novelisaci pojištění soukromých zaměstnanců, zcela pochopitelně a přirozeně sledovali právě cíle, aby to nové, dobré, po čem bylo voláno, našlo v zákoně náležitého uplatnění. Budeme-li toto hotové dílo kriticky posuzovati, poznáme, že mnoho z té dobré vůle, která byla všeobecně dávána najevo a která měla býti v tomto zákoně vtělena, do zákona se dostalo jako právě na druhé straně řada těch opatření, jež byla živelně požadována, do zákona se nedostala.

My speciálně, mluvím-li se stanoviska žen výdělečně činných, máme řadu stížností a to velmi oprávněných. Opakuji znovu, že účelem toho, co říkám, není zamítavé stanovisko k tomuto zákonu, že účelem toho není buditi, rozsévati a povzbuzovati nespokojenost, ale zdá se mi, že právě úkolem zákonodárného sboru je, aby dal velmi otevřeně najevo, že jsou mu známy nejen stránky příznivé, nýbrž i ty stránky méně příznivé opatření, které sněmovna činí velmi spontánně a valnou většinou. Mluvím-li tedy se stanoviska žen, poukazuji, že valná část samostatně výdělečně pracujících žen, pokud tvoří ony velké zástupy pojištěnek v soukromém pojištění zaměstnanců ve vyšších službách, má mnoho důvodů k obavám a mnoho důvodů ke stížnostem. Okolnost, že tento zákon ruší zásadu, na níž spočíval do valné míry zákon předchozí, a to nikoliv bezdůvodně a neoprávněně, že ruší zásadu uznávacího poplatku, je okolnost, která v dnešní těžké hospodářské situaci pro ženu samostatně výdělečně činnou do značné míry padá na váhu. Vím a jsem si dobře vědoma, že zejména soc. politický výbor při projednávání této předlohy věnoval značnou pozornost i oněm požadavkům ze řad samostatně výdělečně pracujících žen, že řad žen pojištěnek a členek tohoto pojištění, a že se velmi zabýval otázkou, do jaké míry lze nésti odpovědnost za to, co zákon ruší a co fakticky těmto pojištěnkám v žádném směru nenahrazuje. Přihlížíme-li ke struktuře tohoto pojištění tak jako ke struktuře každého zřízení pojišťovacího, musíme konstatovati, že i zde základ spočívá nikoliv na určitých základech kapitálových, nýbrž na prémiových reservách a že tedy ve chvíli, kdy pojištěnec a v převážné většině případů pojištěnka je nucena z tohoto pojištění ať z těch či oněch důvodů vystupovati, přestává býti zaměstnancem a může sice podle zákona dobrovolně v pojištění pokračovati, vlastním zaměstnancem však již není, a že v této chvíli, stojí-li před otázkou rozhodnout se pro dobrovolné pokračování v pojištění nebo se zříci tohoto pojištění, nemá již té výhody, kterou měla dosud, že mohla sáhnouti i k instituci uznávacího poplatku a zabezpečiti si tak všecka práva z pojištění plynoucí a že náhrada, která se jí za to poskytuje, právě v dnešních, hospodářsky těžkých a svízelných dobách je náhradou do značné míry neúplnou.

Co znamenala instituce uznávacího poplatku? Znamenala, že všecko to, co bylo do pojištění pojištěncem vplaceno, zůstalo mu nedotčeno, a kdykoli pak tento uznávací poplatek byl placen a ostatním předpokladům zákona bylo vyhověno, že nezkrácený nárok pojištěnky trval v plné míře. Byla činěna námitka, že možnost dobrovolného pokračování v pojištění po úpravě touto osnovou, kterou právě sněmovna projednává, je takovým opatřením, po němž každý může sáhnouti. Nechci nijak podceňovati, že možnost poskytnutá pojištěnci či pojištěnce, aby se rozhodla při dobrovolném pokračování v pojištění pro libovolnou, po případě nižší třídu pojišťovací, než ve které při svém zaměstnání byla pojištěna, padá příznivě na váhu. Ovšem tato příznivá okolnost trvá pouze potud, že si pojištěnec musí uvědomiti, že se tím zcela pochopitelně krátí také do budoucna jeho nárok, čili že se budou rovnati dávky, resp. nárok z pojištění plynoucí oněm sníženým příspěvkům při dobrovolném pokračování v pojištění eventuálně placeným.

Chci při této příležitosti připomenouti, že dnešní hospodářské poměry nejenom žen samostatně pracujících, nýbrž také hospodářské poměry pracujících mužů, zaměstnaných v povolání, které má bezprostřední vztah k tomuto pojištění soukromých zaměstnanců, nejsou nijak skvělé a že muž, který se svým sňatkem stává živitelem rodiny, bývá do značné míry těmito nepříznivými hospodářskými a sociálními poměry oslabován, ba že jsou to namnoze takové poměry, že i rozhodnutí platiti třeba i snížené pojistné padá hospodářsky i sociálně nesmírně na váhu. Takových případů, kdy žena - žena provdaná z těchto důvodů - nemůže se rozhodnouti pro dobrovolné pokračování v pojištění, protože hospodářské a sociální poměry jí v tom brání, je dnes značná řada. A myslím, kdybychom měli příležitost nějakou akcí dotazníkovou či jiným způsobem zjišťovati případy takových manželství, na jejich hospodářském podkladě nebude možno ženám dobrovolně v pojištění pokračovati, že by byly velmi početné. A nyní přirozeně nastupují důsledky. Za dřívějšího stavu bylo takové ženě možno uznávacím poplatkem zajistiti si všechna práva z pojištění předchozího plynoucí penízem naprosto nepatrným, který ani v době těžkých poměrů na váhu by nepadal, ale nyní, kdy této možnosti není, stojíme před faktem, že pojištěnec nebo pojištěnka, nemající možnosti dobrovolného pokračování v pojištění, ztrácí všechno, co do pojištění vplatila. Protože tu byly platy pojištěnců a pojištěnec, kteří si na ně museli nejprve svědomitou prací a pílí vydělati, máme zde odpověď na otázku, co bude, že totiž tu nastane ztráta nároků a to v řadě případů. A tu se nelze diviti, že jsme při kritice slyšeli právě z interesovaných kruhů mluviti, že je to vlastně defraudace příspěvků, třeba je to velmi příkře označeno, že je to aspoň něco velmi podobného této věci a že v důsledku toho rozmáhaly se plně oprávněné obavy.

Je pochopitelno, činíme-li opatření tak důležité, jaké jest obsaženo v tomto zákoně, že také uvažujeme i o příznivých okolnostech. Zmínila jsem se již, že usnadnění pokračovati v dobrovolném pojištění je nesporně světlá stránka tohoto zákona. Ale, slavná sněmovno, budiž mi dovoleno, abych při této příležitosti s celou vážností prohlásila před celou naší veřejností i před veřejností zákonodárnou, že naše důvody, které jsme uplatňovali v otázce uznávacího poplatku, nejsou důvody agitační, nejsou důvody, které je možno bráti na lehkou váhu, nýbrž věci velice hluboce zdůvodněné a že nám k tomuto našemu postupu daly právo naše zkušenosti a dokonce i obavy, které byly velmi zřetelně vzhledem k budoucnosti vyslovovány.

Konstatovala jsem hned s počátku, že tento zákon, pokud jde o jeho světlé stránky, má některá ustanovení, která v dosavadním našem zákonodárství se nevyskytovala, jak bylo zdůrazňováno o instituci uznávacího poplatku, která je veškerému pojištění v cizině cizí, a že tedy tím okamžikem, kdy ustupujeme od této zásady uznávacího poplatku, nečiníme nic, čím bychom porušovali práva našeho pojištěnce u srovnání s tím, co se skýtá pojištěncům v cizích státech. Přesto přese všechno nemůžeme přecházeti tento fakt mlčením a nemůžeme říci, že do poslední chvíle naše dobrá vůle nebyla pohotově, abychom i v tomto směru mohli dosíci určitého zlepšení. Nepochybuji také, že můžeme docela hrdě se přiznávati, že opatření, které skýtá větší bezpečnost nezaměstnaným a těm, kteří o zaměstnání přijdou, zvýšením ochranné lhůty a uspíšením nároku, patří k rozhodnému plus této osnovy.

Slavná sněmovno! Posuzujíc osnovu s tohoto hlediska dovolila jsem si říci docela otevřeně svůj názor. Uznávám, že tato osnova zákona jako řada jiných je dílem kompromisu, ne dílem kompromisu politického, nýbrž dílem kompromisu té nejlepší vůle s železnou nutností. S tohoto hlediska přes výtky, které jsme proti této osnově uplatňovali, a přes obavy, které jsme měli, jsouce si vědomi, že sněmovna jako orgán kontrolní má možnost bedlivě sledovati účiny, které se v praksi při provádění tohoto zákona projeví, prohlašujeme dnes, že pro tento zákon budeme hlasovati v předpokladu, že po věci dobré dočkáme se doby, kdy přijdou věci lepší. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu.

Nebude-li námitek, vyřídíme dnes ještě některé věci imunitní, a to odst. 5 až 8 a odst. 10 pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme tudíž k projednávání odst. 5 pořadu, jímž jest: