Co se tedy ukazuje u nových majetníků domů a u nových nájemníků? U nových nájemníků se často ukazuje, že oni, kteří vzali nové byty s ohromným zatížením 25 až 30% svých příjmů, ba i nad to, prostě nemohli platiti nájemné. Co se ukazuje u majetníků nových domů? Ukazuje se, že trpí tím, že se jim nájemné neplatí nebo příliš nízké, ale ještě něco jiného, totiž že nejsou s to, aby bez námahy a podle smlouvy unesli hypoteční dluhy, které uzavřeli, a zvláště také že činže, zvýšené o umořování, nelze platiti. Nyní nastává nový tlak na tyto nové majetníky a nájemníky s jiné strany: Spořitelny a záložny, které pro snížené příjmy obyvatelstva přijímaly v poslední době méně peněz, naléhají nyní na své hypoteční dlužníky, nejen aby se jim přesně platily úroky a umořování, nýbrž často hypoteční dluhy i vypovídají. Pokud jde o zemědělské dlužníky, jsou chráněni před exekucí opatřeními z posledního pololetí. Když však jde o nezemědělské majetníky domů, dochází nezřídka ke dražbě domu a dům se prodává poměrně za babku. Tím se poškozuje národní majetek a na stavebním trhu s této strany dochází k otřesům. Jaká opatření by se tedy měla zde učiniti? Především musily by spořitelny a peněžní ústavy býti donuceny, aby přesně dodržovaly předpisy úrokového zákona. Jest to veřejné tajemství, že četné peněžní ústavy prostě nedodržují úrokových ustanovení, usnesených po dlouhých námahách. Pak by se však mělo působiti i v tom směru, aby se tam, kde umořovací lhůta byla při uzavírání smlouvy napřed již vyměřena tak krátce, že majetník domu byl zatížen nepoměrně vysokým úrokovým břemenem, na př. když splácení bylo omezeno na 25 let, tato lhůta prodloužila. Ukazuje se ještě další nepřístojnost nebo aspoň zlozvyk: Na př. majetník domu vypůjčí si peníze od záložny, která jest společenstvem s neomezeným ručením; a nyní toto společenstvo říká a hrozí v této dnešní době hypotečnímu dlužníkovi: "Nestaneš-li se členem mého společenstva, vypovím ti úvěr." Tak jsou lidé nuceni stávati se členy společenstev s neomezeným ručením, aniž tomu chtějí.

Tak jest na veškerém kapitálovém trhu řada okolností, které mají svrchovaně nepříznivý vliv i na bytový trh, ale i na likvidaci otázky, a dosud se neudělalo ani to nejmenší, aby se i s této strany přišlo na kloub této tak důležité, hospodářské, finanční a sociální otázce. Osud nových majetníků domů jest co nejúžeji spjat s osudem nových nájemníků.

V německém území jsou tyto poměry ještě horší. V německém území jsou spořitelny většinou také vkladateli ústřední banky německých spořitelen; nad ústřední bankou bylo vyhlášeno moratorium, likvidace se provádí co nejostřeji, ale k sanaci vážným aktivním způsobem dosud, bohužel, ještě nedošlo. To má pak za následek nátlak ústavů, které mají své vklady v ústřední bance německých spořitelen, na hypoteční dluhy, na úroky, na umořování a dokonce na jistinu majetníků. Ať se člověk dívá jakkoliv na tuto otázku, ukazuje se nutným, abychom se neomezovali na ustanovení, která byla se vším spěchem snesena do tohoto zákona, nýbrž abychom pojali tuto otázku šíře a učinili opatření, která by s vyššího hlediska způsobila ulehčení neobyčejně těžké situaci na bytovém trhu.

Pokud jde o jednotlivá ustanovení zákona, rád bych byl v něm viděl ustanovení tohoto obsahu - sněmovna byla by se mohla také snadno k tomu odhodlati: Byla-li mezi majetníkem domu a nájemníkem uzavřena smlouva, má se této smlouvy dbáti, a to i tehdy, když se příčí ustanovením tohoto zákona. Tak bychom vyšli vstříc likvidaci této otázky, ale i myšlence svobodných smluv, která se jinak v našem hospodářském životě musí dodržovati. My z toho nic nemáme, ale nemá z toho nic ani zákonodárce a všeobecná morálka, když lstivý nájemník uzavře s majetníkem domu smlouvu, jsa si stále vědom, že smlouvu bude potírati dovolávaje se ustanovení zákona, když snad zákon zní příznivěji.

Nyní k otázce třípokojových a dvoupokojových bytů. Zákon mluví u třípokojových bytů jednak o bytech, jednak o provozovnách. Nepraví však nic přesného, co se má státi, je-li taková skupina tří místností najata státem, zemí nebo obcí nebo právnickou osobou, korporací. Podle zákona lze míti za to, že na tyto místnosti lze pohlížeti jako na byt nebo na provozovnu, vždy podle soudcova mínění, a že tedy dne 1. ledna nebo 1. dubna 1935 nastává svoboda v uzavírání smluv. Nenahlížím, proč se jisté spolky a korporace chrání ještě až do 1. ledna 1935, proč se majetníkům domů takto spoutávají ve prospěch státu, veřejné korporace nebo soukromé společnosti a proč se u těchto třípokojových bytů již dnes v tomto případě neobnoví smluvní svoboda. To jest nedostatek zákona, jehož naprosto nelze pochopiti.

Pokud jde o dvoupokojové byty, úplně chápu, že jest dnes nedostatek dvoupokojových bytů, poněvadž velmi četné, dříve zámožné rodiny ze středního stavu, musí se stěhovati do takových dvoupokojových bytů a poptávka po dvoupokojových bytech tak stoupla, že kdybychom je dnes uvolnili jako třípokojové byty, musili bychom se obávati přemrštěného stoupání nájemného na trhu. To by nebylo se sociálního hlediska vítané, vítaným bylo by však bývalo ustanovení zákona, poukaz na to - i kdyby to byl býval jen poukaz v důvodové zprávě - kdy majetníci dvoupokojových bytů mají počítati s novým ustanovením zákona. Tím bychom byli jak u majetníků domů, tak i u nájemníků vždy přispěli k jistotě poměrů, zatím co nynější nejistota celého poměru, která zůstává, i pokud jde o dvoupokojově byty, nemůže býti naprosto vítanou.

I včera mluvilo se v soc.-politickém výboru dosti mnoho o postihu. Odborový přednosta Kubišta byl tak laskav, že včera v soc.-politickém výboru předložil číslice, které ukázaly, že se i o této otázce velmi neodpovědně mluví, že se mezi obyvatelstvem zcela nesprávně rozšiřují obavy, jakoby stát z převzaté záruky, zvláště za družstva, již do nynějška byl býval velmi těžce poškozen. Všechny nároky na státní pokladnu a záruku činily dosud přes 7 milionů Kč, to jest tedy číslice, která se zřetelem na nynější nouzi, na těžkou krisi, ve které jsme se octli, nemůže býti naprosto považována za přemrštěnou. Nebylo by nic nespravedlivější než pustiti se do bytových družstev. Bytová družstva splnila po válce svůj úkol velmi dobře. Přímo po válce, kdy se na všech stranách nedostávalo kapitálu, kdy se soukromý podnikatel tak těžce odhodlával investovati velké kapitály do nějakého objektu, byla to bytová družstva, která přispěla k tomu, aby se zmírnila první bytová nouze a zároveň rozhýbal stavební ruch. Dostala-li se bytová družstva dnes do těžké situace, nelze stavěti na lavici obžalovaných ani soustavu bytového družstva ani jeho státní podporu, ať se mu již poskytla přímou subvencí nebo zárukou. Těžká situace bytových družstev byla částečně způsobena všeobecnými hospodářskými poměry. Pomyslete, kolik je bez zaměstnání osob, které bydlí v družstevních domech a mají platiti nájemné z podpory v nezaměstnanosti. Pak ovšem i jistou nerozvážností v družstvech samých. Nechci tyto věci omlouvati. Jest dosti družstev, která nemohou popříti výtku, že byla příliš optimistická. Proto vítám, že vláda nyní podle zkušeností pomýšlí na návrh zákona o dohledu nad družstvy, a doporučoval bych, aby se do zákona o dohledu, který má býti vydán, vložilo ustanovení, že družstvo teprve tehdy smí přikročiti ke stavbě bytů a jen tehdy smí činiti nárok na záruku v určité výši, když dokáže, že se u něho přihlásilo tolik a tolik nájemníků, aby obsadili byty, které se mají zříditi.

Sanace družstev nebude ovšem velmi, lehkou otázkou. Pokud jde o postih sám, jde při tom u soukromých osob a družstev o rozličné věci. R. 1921 a v letech následujících postavili si někteří soukromníci za státní peníze vily, malé domky, často i docela velké domy. Tehdy byl úmysl rozhýbati stavební ruch a proto byl tento zákon vydán. Domnívám se však, že postih proti těmto osobám, mezi nimiž jsou dnes i lidé zámožní a s velmi dobrými příjmy, lze vésti již podle platných zákonů. O něco docela jiného jde však při postihu proti družstvu. Slovo "postih" jest zde mylný výraz, poněvadž se pod pojmem postihu rozumí obyčejně zpětný zásah na majetek v tom smyslu, že poskytnuté peníze budou zase odňaty; o to nemůže u stavebních družstev naprosto jíti. Zde jde při postižním právu spíše o to, aby částka, kterou stát dosud poskytuje na zúročení a umořování hypoték, byla buď snížena nebo úplně zastavena. Zde nejde o vybírání peněz, o přímou podporu fisku tím, že dostane peníze, nýbrž zde by šlo o úspory, které se učiní tím, že se tyto roční příspěvky těmto družstvům omezí. Zde jest při postihu proti družstvům na místě největší opatrnost, a to proto, že četná družstva musejí, nemohouce si pomoci, nájemnické půjčky, jež dostaly od nájemníka vedle jeho vkladu jako člena družstva, pro hospodářskou nouzi vraceti nájemníkům. K tomu jest potřebí peněz a když družstva mají dnes staré předválečné domy, musejí si peníze na vracení nájemnických půjček opatřovati tím, že na staré domy, na nichž tíží hypotéky ještě ve starých korunách, přijímají nové hypotéky. Kdybychom nyní ustanovili postih proti družstvům, brzy by se ukázalo, že zákon byl udělán do prázdna, dnes by se z družstev vymačkalo velmi málo, ale zase by se obyvatelstvo ohromně zneklidnilo. Naprosto bych nedoporučoval, aby se nyní v nějaký způsob realisoval postih proti stavebním družstvům, ani postih proti obcím, spíše bych doporučil, aby se otázka postihu proti družstvům odložila na dobu, kdy budeme moci lépe přehlédnouti celý vývoj než dnes v naší situaci, která se stala nepřehlednou. Mluvím proto o situaci, která se stala nepřehlednou, poněvadž ve skutečnosti, jak jsem již ve svých posledních vývodech řekl svou poznámkou o "skoku do tmy", nemůžeme ještě přehlédnouti účinků nového bytového zákona.

Jest skutečností, že nás očekává zvyšování cen. Jest to smutná skutečnost, že stoupá nejen zboží, které se k nám dováží, nýbrž že stoupání přeskočilo i na zboží, které nemá s dovozem nic společného, neboť jsou to zdejší plody a pracovní síly. Nevíme, jaké účinky bude míti toto stoupání i na bytovém trhu. Pokud jde o otázku podpory stavebního ruchu, musím se připojiti k vývodům kolegů Zajička včera ve výboru a Scharnagla v tom smyslu, že by bylo bývalo vítané, omeziti podporu stavebního ruchu nejen na tak zvané nejmenší byty s jejich 40 m², jimiž jsou tak zvané obytné kuchyně, nýbrž že se při podpoře stavebního ruchu mělo pomýšleti i nabyty, které všeobecná terminologie označuje jako malé byty, které se tedy skládají z obytné kuchyně a nejnutnějšího příslušenství, tedy tak, že jsme při podpoře stavebního ruchu měli mysliti i na jednopokojové a dvoupokojové byty. Podle mého mínění byla to velmi správná myšlenka, že soc.-politický výbor včera zase zrušil omezení daňové odpočítatelnosti jistých položek při činžovní dani, která byla v návrhu, a že se zůstalo při dosavadním zvyku, že se totiž majetník domu, jak se to dělá v četných krajinách, dohodne s finančním úřadem, pokud může počítati s opravami jako odpočitatelnou položkou od domovní daně činžovní. Těmto opravám měla se přikládati velká důležitost. Dnes můžeme podporu stavebního ruchu, podporu živností, které mají co dělati se stavebním ruchem, očekávati jen od oprav. Mělo by se tedy učiniti vše, aby se podporovaly opravy domů. Po této stránce bych přece rád doporučil, abyste si v této věci prohlédli říšskoněmecké zákonodárství, co se tam děje, pokud jde o podporu zvláště stavebních živností, při čemž se pamatuje na to, aby právě stavební živnost obsahovala tolik provozních odvětví, že je zde skutečně pramen hospodářského oživení.

Jak jsem se již zmínil, stává se otázka ochrany nájemníků, otázka úpravy poměru mezi majetníkem domu a nájemníkem stále více otázkou úrokovou a dnešní rozprava o tomto zákoně měla by nám připomenouti, abychom konečně vybředli z období neustálých pokusů a experimentů s prozatímními nouzovými opatřeními a abychom dospěli k úpravě konečné. Měla by nám však býti také připomenutím, abychom se konečně jednou zabývali úrokovou otázkou v celé její velikosti a abychom se otázali, jak v otázce úroků chceme vyjíti vstříc snížení nájemného a také ochraně majetníka nového domu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Bezděk. Uděluji mu slovo.

Posl. Bezděk: Vážená sněmovno! Bytové zákony staly se pro tuto slavnou sněmovnu jakýmsi nezmarem. Již po 17kráte jednáme o úpravě nebo prodloužení bytových zákonů. Snaha majitelů domů je jistě oprávněná, chtějí-li býti pány ve svém domě, chtějí-li rozhodovat v rámci dovoleném každému právnímu občanu o svém majetku. Snaha tato je jistě oprávněná a spravedlivá. Snažili jsme se veškeré vázané hospodářství omeziti, a je pravda, že domovní majetek je stále vázán, ačkoliv v nové době zase v jiných případech a v jiném směru se vázané hospodářství z důvodu nutnosti zavádí opět v různých formách jako na př. devisová opatření, syndikáty a jiná opatření. Doba vyžaduje, aby se upravovaly poměry bytové podle měnících se poměrů hospodářských.

My bychom si jistě všichni přáli, aby se majitelům domů vyhovělo. Je snad velikou chybou, že v dřívějších letech, kdy byly lepší poměry, se nemohlo s touto otázkou hnouti. V letech 1927, 1928, 1929 jsme měli čilý stavební ruch, bytový prostor se hodně rozšířil a r. 1930 a 1931 byla vhodná doba, aby se ochrana nájemníků značněji uvolnila. Byla to chyba těch stran, které v tehdejší době příliš pevně udržovaly ochranu nájemníků. Zdálo se tehdy, že ochrana nájemníků bude u nás zařízením trvalým. Celý velký bytový zákon, tehdy předložený, byl předmětem malicherných sporů. Šlo o to, aby byla provedena novelisace zákona o ochraně nájemníků, o stavebním ruchu a případně o odkladu exekučního řízení. To byly důležité oddíly celého bytového zákona. A tu bylo mínění, že se musí postupovati podle toho, jak byly osnovy předloženy, že se musí zjišťovati bytová potřeba, zprostředkování bytů, povinné hlášení atd. O takové maličkosti se jednání v tehdejším koaličním výboru bytovém rozbíjelo. Co bylo podstatou zákona, nebylo však předmětem jednání, ale bílek kolem žloutku zaujal řadu schůzí, až konečně z celého jednání nebylo nic. Kdyby se tehdy bylo o věcech jednalo, jak to poměry dovolovaly, mohlo se mnoho učiniti a dnes v těžké hospodářské situaci přišlo by nám to k dobru.

Dnes, kdy hospodářská krise je velmi těžká, řada potřebných lidí ve starých domech zasluhuje si ještě ochrany před zvýšením činží, ale na druhé straně na majitele malých domů s malými byty nebylo po celou dobu, při všech novelisacích, kterých bylo provedeno asi 17, pamatováno, aby něco dostali. Majitelům domů se zámožnými a bohatými nájemníky, majícími 4, 6 až 7 pokojové byty, uvolnily se 4 pokojové byty, kdežto malí majitelé domů s malými nájemníky byli zároveň trestáni. To je veliká nespravedlivost.

Potom jsme také vytvořili řadu nájemníků s různými povinnostmi a s různými právy. V jednom starém domě máme dnes několik druhů nájemníků a pro každého platí jiná činže, přes to, že bydlí v poměrně stejných bytech. To je hotová anarchie v hospodářství bytovém. V novostavbách naproti tomu máme ohromný počet - snad pomalu většinu - sociálně slabých lidí, kteří platí za byt vysokou činži proti jejich příjmům. Na ty nepamatuje nikdo. Říká se ovšem, že se nepomůže, když se zdraží činže nebo uvolní svoboda ve starých domech, těm, kteří musí platiti vysokou činži v nových bytech. Ale nastalo by větší rozproudění, byla by větší nabídka a poptávka a činže by samy o sobě klesaly dolů. Již dnes vidíme, že se v novostavbách nedá udržeti činže v té výši, v jaké se držela ještě před rokem nebo dvěma lety. Tedy na jedné straně mají jisté výhody, jisté výhrady nájemníci, kteří měli byty r. 1914 a v letech pozdějších, kdežto na generaci pozdější se nijakým způsobem nepamatuje a nechá se, ať si dělá, co chce, ať se živí, jak může a dovede. Je zde tedy veliká sociální nespravedlnost.

Letošního roku se zdálo, že bude poměry poněkud více hnuto, ačkoliv jednání v koaličním výboru bylo z počátku velmi obtížné. Zájmy narážely na sebe velmi ostře, jako obyčejně. Co se odehrává celých 17 roků každoročně při prodlužování a projednávání zákona, odehrávalo se i tentokráte. Opakovaly se všechny staré důvody pro i proti se strany nájemníků i majitelů domů. Je to taková obehraná písnička, kterou členové dotčených výborů znají veskrze, ale nikdo nepřinesl nějaký nový návrh nebo nápad. Je to stále všechno to staré, stále se to opakuje. Na jedné straně houževnaté hájení starých práv staronájemníků, na druhé straně ten úžasný nápor, aby se konečně zjednalo právo majitelům domů. A výsledek byl ten, že koaliční komise nemohla s místa. Zdálo se několikráte, že se rozejde a musí rozejíti, poněvadž nebylo možno nijak soustřediti názory. Několikráte jsem se přičinil - považoval jsem to za velikou povinnost koaličních stran - aby se přece shodly a našly v této otázce nějaké východisko. Konstatuji, že se mně několikráte podařilo dostati strany dohromady, aby jednaly dále, aby projevily ochotu jednati o návrzích, které jsem podal. To se mi podařilo, takže jsme se přece jen nerozešli bez nějakého konečného výsledku. Tyto návrhy a toto dohodování nebylo sice provedeno cele, ale přece jen bylo dosaženo jakési dohody v ministerské radě, ze které vyšel vládní návrh, který včera projednával soc.politický výbor, a zpráva, která je podkladem dnešního jednání.

Pokud se týče majitelů domů, musejí si býti vědomi, když se nepodařilo v lepších dobách jim plně vyhověti, že v této těžké, velmi svízelné době je nemožno, aby měli úspěch na sto procent. Jestliže oceňujeme a vážíme nestranně výsledek dohodovacích prací, tedy musíme říci, že majitelé domů opět získávají. Nezískávají to ovšem tak, jak si toho přáli, aby mohli především do svých domů - u malých domků není žádné překážky. Pokud se týká velkých domů, je tu jediné omezení v tom, že majitelé jich nemohou vypověděti nájemníka chráněného z jednopokojového bytu s jednou kuchyní, tedy bytu nejmenšího. Na ostatní velké byty se to nikde nevztahuje. Myslím, že dnes máme již velmi málo domů, kde by nějaký byt nebyl volný, aby se do něj majitel domu s nejbližšími svými rodinnými příslušníky mohl nastěhovati.

Tedy toto je v zákoně vyslovená opět jistá výhoda pro majitele domů. Majitelé domů to ovšem velmi nemile nesou, když se jim dává po takových drobečkách právo zpět, ale my musíme zvážiti to mocenské postavení. Nejsme zde jenom strany občanské, strany, které mají zájem majitelů domů na zřeteli, nýbrž jsou zde také strany socialistické, které mají jistě také své povinnosti a svůj jistý zájem.

Když při jednání rozlišovali nás na strany občanské a na strany socialistické, tedy počítali mne také jako zástupce strany občanské. Já jsem se proti tomu ohradil - jenom tak mírně - a řekl jsem: Já nejsem příslušníkem strany občanské. Mnozí pánové to nemohli pochopiti, a i p. posl. Mlčoch, když zde o těch věcech mluvil, poukazoval, že neví, kam má lidovou stranu zařaditi. A tu prohlašuji, jestliže jsem při tomto jednání žádal, aby mne nepočítali mezi strany občanské, tedy podle našeho programu jsme my strana sociálně-reformní, nejsme vyloženě ani občanskou, ani vyloženě socialistickou stranou, jdeme prostředkem a v důsledcích toho musíme i v těchto sporných otázkách tuto zásadu hájiti. Proto jsem se také já snažil převzíti úlohu zprostředkovatele mezi zájmy majitelů domů a zájmy chráněných nájemníků.

Považoval jsem za velkou vadu dřívějších jednání, že příliš dlouho byli chráněni nájemníci s vysokými příjmy. To zas je vina a vada stran socialistických. Pánové, nebylo potřebí tak dlouho hájiti nájemníky, kteří mají 100.000 Kč, 70.000 Kč atd. příjmů, přišli jsme již na 50.000 roku letošního a v této novelisaci přistupujeme na můj zprostředkující návrh, na 36.000 Kč, resp. 24.000 Kč příjmu. Prosím, pánové, kdybychom my byli tuto stupnici příjmovou řešili již před 2 lety, mohli jsme míti jednání mnohem snazší, než máme dnes. (Hlasy: Také hranice příjmu pro majitele malých domů by se měla vyřešiti!) To ovšem právě je otázka velmi svízelná, která nám působila nejvíce starostí. Všecky ty věci se nám dařily dosti dobře, i ta otázka vypuštění 3 pokojových bytů z ochrany, kde se muselo také uvažovati, že v 3 pokojových bytech nebydlí samí zámožní lidé, nýbrž namnoze lidé těžce zápasící, zvláště ženy, vdovy, které se živí z podnájemníků. Deputace žen, která přišla a navštívila všecky kluby, vykládala nám, jak těžce živoří, jak se protloukají v těch 3 pokojových bytech. Pro nás tedy nebylo jednoduché, abychom s lehkým srdcem mohli říci beze všeho, že se ochrana 3 pokojových bytů zruší. Snažili jsme se, aby zde byl jistý delší termín, aby ti lidé se mohli připraviti, aby je to nezastihlo nepřipravené. V době 1 1/2 roku mají možnost si tyto věci nějak uspořádati. Také není řečeno, že majitel domu je bude hned vypovídati. Mohou se na činži smluvit, a pokud zkušenosti učí a dosvědčuji, můžeme očekávati, že majitelé domů si budou musit rozmysliti zvyšovati činži nějak enormně. Ty doby jsou nedaleké a už jsou téměř zde, že majitel domu si bude muset vážiti slušného nájemníka, jak tomu bylo dříve. A také už dnes vidíme v praksi, že se činže upravují namnoze docela snesitelně a úměrně únosnosti nájemníkově. Myslím, že tyto věci nám nikterak nevybočí, poněvadž je zde dostatek bytového prostoru.

O majitelích domů s malými byty jsme jednali v několika schůzích, jak jim pomoci. Zvýšiti činži chudým nájemníkům nebylo naprosto možné. Dělníci, nájemníci v takových bytech, pracují dnes také za mzdu 40 Kč týdně, a ani těch 40 Kč není vždycky zabezpečeno, poněvadž, jsou-li vysazováni, mají ještě méně, a tedy mzda 40 Kč týdně není zvláštností. Ústřední soc. pojišťovna by mohla doklady dokázati, jak poklesly mzdy. 50, 60, 70 Kč a 100 Kč je dnes už dosti slušný plat. Všechny tyto věci bylo nutno uvážiti. Za těchto poměrů zvyšovati dnes takovému člověku činži nebylo možno, a přece jsme se snažili majiteli domu nebo domku s malými byty nějak pomoci. Návrhu, aby bylo obnoveno staré ustanovení, že se opravy mohou rozvrhnouti na nájemníky, jsme se báli; vyhovovalo to sice do značné míry majitelům domů, ale nebylo to právě spravedlivé pro nájemníky, poněvadž mnohému by činže takovými opravami vzrostla příliš vysoko a neúměrně. Tedy to nebylo možno jen tak beze všeho připustiti, a jiná forma byla také obtížná. Úlevě daňové se vzpíralo ministerstvo financí a bránilo se také jakémukoliv návrhu, který byl po této stránce podán, poněvadž by tím byla postižena trochu berní správa. Ministerstvo financí se tonu bránilo také v zájmu samosprávy, poněvadž státu nepřinášejí tak veliký užitek velké domy jako velmi početné malé domy a domky, z nichž má stát a samospráva daleko více než z nakupených domů ve velkých městech. Z toho důvodu prý se bránila finanční správa zásahu do této věci. Konečně přece jen byla učiněna dohoda, že u takových bytů, z nichž se platí asi 600 Kč ročně daně, má býti základna pro snížené vyměření daní přece jen zvýšena.

Tedy vcelku se dívám na zákon, který projednáváme a který byl včera v soc.- politickém výboru dohodnut, přece jen jako na další, značnější průlom do vázaného hospodářství bytového. Přináší se jím jistá úleva majitelům domů, ovšem že na úkor dosud chráněných.

Mluví se u nás také o zjednodušení našeho řízení ve veřejné správě, a tu bylo navrhováno, aby t. zv. poplatky, které se musejí roztřiďovati na čištění stok a pod., s čímž mají berní úřady velmi mnoho práce, byly nějakým způsobem stanoveny, aby tak byla ušetřena práce jak majitelům domů, tak i úřadům, aby nemusily tyto věci vyšetřovati. Bylo stanoveno 10 % nájemného, které je zbaveno zdanění. Považoval jsem toto zařízení za velmi dobré a za jistý pokrok. Majitelům domů však těch 10 % nestačilo, domnívají se, že jsou zkráceni. Ještě dnes před plenární schůzí, když jsme o věci jednali, bylo ministerstvo financí ochotno tuto výhodu poskytnouti ve zvýšené míře, totiž z 10% zvýšiti ji na 15%. Ještě v poslední chvíli bych se přimlouval, aby toto ustanovení bylo do zákona pojato, poněvadž pro praksi je cenným a znamená úlevu jak pro majitele domů, tak pro berní správu. Záleží-li nám na zjednodušení správy, musíme někde začíti, a nejlepší příležitost k tomu je při tomto zákoně.

Předloha uvádí, že bytové zákony jsou ve svém celku všechny prodlouženy tak, jak byly. Myslím, že to nemusilo býti v takové formě a v takovém rozsahu. Na př. zákona o mimořádných opatřeních bytové péče není již vůbec třeba, mohl již teď vypadnouti, nemusil se prodlužovati, čímž by se byla ulehčila situace pro příště, až se za dva roky po vypršení této novelisace bude znovu jednati o bytových zákonech. Zákona o mimořádných opatřeních může býti využíváno stranicky, a toho není dnes třeba. Ustanovení o stát. zaměstnancích, jehož platnost jest ještě nutna, mohlo býti pojato do zákona, ale jinak celý zákon mohl vypadnouti, prodloužení nepotřeboval.

Zákon o odkladu exekučního řízení je podle mého názoru v nynější době zařízení dobré. Proto jsem také nečinil naprosto žádných námitek, aby zůstal i nadále v platnosti - ovšem má také jisté omezení.

Pokud se týče zákona o stavebním ruchu, záleží nám, slavná sněmovno, na tom, aby byla u nás práce ať již jakýmkoliv způsobem podporována. Jedním z takových prostředků je právě stavební ruch. Ovšem záruk zde mnoho nemáme. Když již je bytový prostor skoro naplněn, je těžko očekávati nějaký soukromý pronikavý stavební ruch, a proto je nutno ho uměle oživovati. Tím není řečeno, že je stavební prostor přeplněn. Na př. malých bytů o jednom pokoji a kuchyni je velký nedostatek. Po té stránce je třeba vykonati ještě velmi mnoho. Dá se také očekávati, že majitelé bytů třípokojových, kteří jsou zámožnější, budou si stavěti rodinné domky, a proto se jim musí nějakým způsobem vyjíti vstříc, aby jim to bylo umožněno. Jde tu především o úlevy daňové. Úlevy daňové jsou prodlužovány tak, jako byly v dřívějších zákonech. Vedle toho pro záruky je zde navrženo o 300 mil. Kč více. Jsou zde veliké obavy, že stát na sebe bere veliké břemeno, risiko. Až dosud stát z tohoto risika obav míti nemusil. Až do dnešního dne, jak nám bylo včera oznámeno v soc.-politickém výboru, bylo z tohoto risika vyplaceno ze státní pokladny něco přes 7 mil. Kč. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Ale, není-li naděje, že hospodářský život v dohledné době u nás bude oživen, pak je zde opravdu nebezpečí, že z této záruky vzniknou státu v dohledné době povinnosti, a to velmi těžké, které mohou na státní pokladnu nebezpečně doléhati, zrovna tak jako doléhají na státní pokladnu těžké poměry z těžké hospodářské situace, zejména železnic a pokud se týká podpory v nezaměstnání. Ukazuje se to právě v družstvech. Družstva nemohou popadat dechu, začíná se jim teď dařit špatně, protože činže jsou poměrně dosti vysoké, třebaže jsou nižší než v soukromých stavbách. Ale lidé, kteří v těchto družstvech bydlí, mají snížené výdělky nebo pozbyli zaměstnání, zkrátka dnešní situace se v těchto družstvech obráží. Žádají zpět vklady, to je, prosím, provozovací kapitál, kde byl základ pro podnikání stavby. Ovšem že také člověk, který pozbyl zaměstnání anebo méně vydělává, žádá svoji úsporu, kterou má vloženu v družstvech, aby touto úsporou dokládal, co mu schází k existencí. Máme též řadu případů, kde státní úředníci jsou překládáni s jednoho místa na druhé; samozřejmě, že tento státní úředník, když je přeložen, žádá svoji úsporu, svůj vklad v družstvu zpět.

Máme takové případy, třeba v Brně, kde vysoký důstojník žádá svůj vklad, a když družstvo se vzpírá, samo vojenské velitelství žádá za něj, aby mu byl vklad vyplacen, poněvadž tento voják toho nezbytně potřebuje.

To jsou tedy velmi těžké případy, které se teprve teď ukazují, a myslím, že se budou musiti také řešiti. Není možno u nás podporovati nový stavební ruch a při tom podle toho staršího stavebního ruchu před několika roky postavené celé komplexy domů nechati na pospas a nepřispěti nějakým způsobem k tomu, aby tyto objekty mohly býti zachráněny. Jaká forma se k tomu bude voliti, není nám ještě známo, ale ministerstvo soc. péče se obírá touto těžkou otázkou a slíbilo také, že v nejbližší době předloží po té stránce sněmovně předlohu zákona.

Dalším těžkým problémem je t. zv. postihové právo neboli regres u těch, kteří dříve požívali výhod. Často slýcháváme, když má státní pokladna teď takové těžkosti, že by byla v tom veliká reserva, že je tam možno sáhnouti, a že by se mohlo tohoto postihového práva použíti, aspoň dočasně, ve prospěch nezaměstnaných.