Pokud jde o zaopatření pozůstalých po obětech neštěstí, poznamenávám k tomu: Slyšeli jsme, že se obyvatelstvo radostnou měrou ujímá osudu nešťastných pozůstalých a že se již podařilo zříditi fond - poslední číslice, kterou jsem slyšel, činí 2 miliony, nebo jak chci říci, teprve 2 miliony. Nyní byla také nadhozena otázka, jak mají býti z tohoto fondu pozůstalí dotováni. K tomu bych řekl: Podle jednoho mínění bylo by nejsprávnější použíti z kapitálu prostě úroků a každoročně je vypláceti pozůstalým. Řekněme, že by tato jistina činila 2 miliony Kč a roční úroky z toho mezi 80.000 až 90.000 Kč. To by znamenalo, že každému pozůstalému, počítáme-li s 300, kdyby se fond neamortisoval, vyplatilo by se ročně 300 Kč. Domnívám se, že by to nebyla správně konaná dobročinnost. Bylo by jistě správnější rozděliti fond tak, aby zvláště vdovy dělníků, kteří přišli při katastrofě o život, dostaly poněkud slušnější částku, aby si na příklad mohly zříditi malou živnost atd., a aby se druhé polovice fondu použilo tím způsobem, že by se podle amortisačního plánu, který by se na příklad rozpočtl na 30 let, vyplácely pozůstalým jen úroky. Každé, čistě mechanické spravování tohoto fondu nevyhovovalo by podle mého mínění účelu, který má na mysli tato akce. Při zaopatření pozůstalých stala se také zmínka o nejbolestnějším tematu naší sociální péče, totiž o sanaci bratrských pokladen. Pan ministr Dostálek prohlásil, že k objasnění a rozřešení této otázky, při dnešních finančních poměrech zajisté obtížné, byla zřízena komise. V čele komise stojí osvědčený odborník Schönbaum, který měl v oboru sociálního pojištění velmi značné úspěchy. Projevuji jen naději, že přikázání tohoto úkolu komisi neznamená také pohřbení celé této otázky a že tato smutná událost, jejímiž jsme byli svědky, bude se zároveň také posuzovati jako výstraha, aby tato komise pracovala rychle a aby pokud možno již příštího měsíce skutečně předložila výsledek svého zkoumání.

Při projednávání tohoto zákona - v republice nemůže tomu jistě ani jinak býti byla také nadhozena otázka jazyková. Z mnohých výroků byli bychom mohli nabýti dojmu, že důlním neštěstím možno zabrániti výhradně jazykovým právem. Tato otázka nezdá se mi býti tak těžká a je dána přirozenými poměry. V dole není jazyk nic jiného než prostředek k dorozumění a nejpřirozenějším požadavkem jest, aby ten, kdo řídí provoz, mohl se dorozuměti s horníky. Podle mého mínění jest to prvým požadavkem. S mnohé strany vznáší se však požadavek také docela jinak, totiž v tom smyslu, že správce provozu má ovládati státní jazyk. Neváhám konstatovati, že podle mého mínění bylo by si dnes v tomto státě nanejvýš přáti, aby všichni, kteří zaujímají vedoucí postavení, ovládali státní jazyk tak, aby, pokud jde o jejich obor, mohli se dorozuměti na všechny strany a jmenovitě také s úřady v jejich jazyku. Ale bylo by úplně pochybené použíti tohoto zákona ke vzbuzení dojmu, jako by znalost státního jazyka sama mohla nějakým způsobem zabrániti neštěstí. Řekněme na příklad, že v některém dole jsou zaměstnáni vesměs maďarští horníci s maďarskou mateřskou a obcovací řečí. Tu může správce provozu ovládati státní jazyk sebe lépe, sebe dokonaleji, bez znalosti jazyka zaměstnanců nebude s to zaříditi vůbec nic, čím by se mohlo zabrániti neštěstí. Při projednávání této otázky musil vzniknouti dojem, jako kdyby opět šlo hlavně jen o to - abychom to řekli otevřeně - aby příslušníci jiných národů než národa státního byli pokud možno nejvíce vzdalováni s vedoucích míst v provozu. S politováním konstatuji s tohoto místa tento dojem, který byl zjištěn úplně všeobecně. Nyní byla tato otázka přenechána nařízení, poněvadž většinové strany, jak se ukázalo, nebyly s to, aby se dohodly o předmětu zákona. Udělalo se, co se dělá vždy, nemůže-li se dojíti k nějaké dohodě. Zákonodárná moc odevzdává svůj úkol do rukou správního úřadu, což se vyjadřuje tím, že se věc přenechává nařízení. Zároveň byla v zákoně vyjádřena zásada, která zní neobyčejně objektivně a bude-li objektivně prováděna, mohla by dojíti jen souhlasu. Jest to zásada, že pro svou národní příslušnost nemůže býti nikdo propuštěn z práce v báňském provozu. Jest to velmi správná zásada, jen se domnívám, že v právním a ústavním státě, kde rovnoprávnost všech občanů jest základem celého státního života, zdá se takováto zásada úplně zbytečnou a u čtenáře nezasvěceného do poměrů musí dokonce vzbuditi podezření, že zde propouštění z důvodů národních jest skutečně denním zjevem. Němci čtou však tuto větu zatím tak, jako by neznamenala nic jiného než hrubý pokyn: dělník české národnosti nesmí býti z podniku propuštěn za žádných okolností. Doufám, že budoucnost ukáže, že tento výklad jest správný a že se zde měla jen skutečně vysloviti zásada rovnosti všech státních občanů před zákonem a rovněž zásada, že všichni státní občané, ať patří ke kterékoliv národnosti, mohou se honositi stejnou ochranou zákonodárství a správy.

Pokud jde o jazykovou úpravu správními úřady, která jest nyní přenechána nařízení, doufám, že nařízení bude takové, aby sloužilo skutečným potřebám, správním potřebám a potřebě dorozumění správce provozu s horníky. Němci musí velmi důkladně prozkoumati znění tohoto nařízení.

Při projednávání otázek souvisících s tímto zákonem mluvilo se také o tom, zda není možno zaopatřiti vysloužilé horníky atd., ty, kdo byli propuštěni z nedostatku práce, rekultivací důlních hald. Tato otázka jest zde předmětem úvah od převratu a vždy se jen říká, že jest to velmi krásná věc, ale že na to není peněz. Za dnešních poměrů měla by rekultivace hald velký význam, poněvadž by se těchto hald mohlo použíti ve službách kolonisace. V nynější nouzi Evropy se ukázalo, že přece jen jest na tom ještě poměrně dobře ten, kdo má střechu nad hlavou a aspoň malé pole na brambory nebo zelinářskou zahradu, aby si mohl opatřiti příspěvek ke svému živobytí, přijde-li o příjem z práce, poněvadž v nejhorší nouzi přece jen může si v hospodářství opatřiti potraviny. Po této stránce dalo by se rekultivací hald leccos vykonati a jistě by se doporučovalo věnovati větší pozornost této rekultivaci v souvislosti s kolonisační otázkou. V Italii opatřují se peníze pro takovéto účely zvláštními úvěrovými organisacemi, které vydávají obligace. Takové produktivní uložení peněz, jako jest rekultivace hald, nebylo by zajisté nemístné.

Pokud jde o reformu horního zákona, očekávám, že se tento zákon bude úplně pohybovati na výši doby a že se také v tomto zákoně projeví, jak právě v oboru bezpečnosti lidského života má význam cit pro odpovědnost. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má pan posl. Babel.

Posl. Babel (německy): Včerejší pietní akt zde ve sněmovně za 142 mrtvých na dole Nelson nebyl upřímnou poctou, nýbrž výsměchem osobám tam zavražděným. Neboť právě ti, kteří dali podnět k tomuto aktu zde ve sněmovně, jsou přece nositeli této prokleté, vražedné kapitalistické soustavy a tedy také hlavními vinníky 142 obětí na dole Nelson. Vrahově 142 hornických proletářů nemají příčiny a ani práva uctívati zde tyto oběti, nýbrž tito hlavní vinníci patří před soud, ale před soud pracujících, aby se vinníkům jednou provždy znemožnilo dále vražditi dělníky.

V čem je vlastně skutečná vina této katastrofy? Tuto hromadnou vraždu na dole Nelson v Oseku zavinila především vražedná kapitalistická racionalisace, ohromná šetrnost a ziskuchtivost uhlobaronů, dále propouštění podle pražské smlouvy, která byla uzavřena mezi uhlobarony, vládou a socialistickými vůdci, dále tím, že tato dohoda byla ještě nařízením diktovaným vládou prodloužena až do 30. dubna a zločinnou zradou sociálfašistických vůdců, aby zlomili každý obranný boj horníků. Osecká katastrofa, která si vyžádala 142 obětí vražedné kapitalistické racionalisace, byla a zůstává dále výstražným znamením pro všechny horníky a pro všechny pracující vůbec, aby bojovali proti celé nynější vražedné kapitalistické soustavě, proti její vládě a jejím sociálfašistickým oporám, dokud ji úplně neodstraní.

Jak se bezohledně, ba dokonce přes mrtvoly racionalisace stupňovala, ukazuje nejen ohromný rozsah celé katastrofy a vysoký počet obětí, nýbrž i číslice již v minulých letech zjištěných těžkých úrazů, které v prvních desíti měsících dosáhly již počtu 77, a přece přes takový šlendrián, přes takové lhostejné chování k bezpečnosti horníků pracujících na život a na smrt hluboko v dolech báňský revírní úřad ani v nejmenším proti důlní správě nezakročil. Odpovědní za tuto katastrofu a vinníci této katastrofy pokoušejí se ji nyní vylíčiti jako neštěstí, jako neodvratnou živelní událost, pro kterou nelze nalézti skutečných důvodů a které ohromně ztěžují vyšetřování a za kterou prý konec konců nelze vůbec nikoho dělati odpovědným. Bylo sice pod nátlakem hromadného rozhořčení dělníků a pracujících nejen v severočeských hnědouhelných revírech, nýbrž i v celé republice a daleko za jejími hranicemi zahájeno vyšetřování, byli sice zatčeni domnělí hlavní vinníci, správce provozu inž. Beisser, ústřední ředitel dr Löcker a jiné výkonné orgány důlní správy. Ale to se nestalo snad proto, aby vinníci byli chyceni, kategoricky potrestáni a aby se příčinám skutečně přišlo na kořen, aby se zabránilo dalším katastrofám, nýbrž jak sám i tak zvaný vůdce horníků posl. Brožík nemohl dosti často zdůrazňovati, "jen k uklidnění rozhořčených horníků". Dohodli se již i na vytáčce, aby nyní uvěznění byli pokud možno nejrychleji zase osvobozeni. Vláda, uhlobaroni a jejich hlavní opory, sociálfašističtí vůdcové, vědí velmi dobře, že nikoli lokajové, kteří v těchto dolech jako popoháněči konali svou službu, jsou skutečně hlavními vinníky a patří na lavici obžalovaných. Horníci označují jako obžalované všechny nositele této soustavy, oni patří na lavici obžalovaných, oni mají býti odsouzeni soudem pracujících. Pokoušejí se hledati příčiny katastrofy tam, kde nelze chytiti žádné odpovědné činitele. Není to tedy náhoda, že najednou i sám pan ministr veř. prací Dostálek, jakož i tisk již nadhodil myšlenku, že příčinou strašného výbuchu a ohromného počtu obětí může býti krátké spojení v dole. To by bylo nejpohodlnější a nejlevnější východisko, aby se celý zločin rychle zakryl. Ale mým úkolem má býti ukázati zde jednou na skutečné příčiny katastrofy, jak jsem to již učinil v soc.-politickém výboru. Po osobním zjištění v den katastrofy přímo na místě, na dole Nelson, bezpečnými, očitými svědky a výpověďmi horníků tam zaměstnaných dospěl jsem k docela jinému skutkovému materiálu skutečných příčin, než jak byly vyloženy v uměle sestaveném výkladu pana ministra veř. prací Dostálka v soc.-politickém výboru a také v plenu sněmovny. Jest především příznačné, že důlní správa a mostecký revírní báňský úřad a báňské úřady vůbec velmi dobře věděly, neboť po důlních inspekcích byla správa dolu Nelson několikráte varována, že tam jsou nebezpečné okolnosti, jejichž obětí se může státi mnoho lidských životů. Vědělo se také, že již r. 1900 jednou v tomto revíru dolu Nelson mnoho dělníků ztratilo život výbuchem plynu a že r. 1913 zápalné plyny v tamějším dole způsobily velký požár, který tehdy na štěstí nestál ani jediný lidský život. Také nynější důlní inspekce prohlásila, že revír Salesius by měl býti uzavřen pro hrozící nebezpečí výbuchu.

Nelze uvěřiti, že se v hloubi 238 m v tomto dole, který jest jedním z nejnebezpečnějších dolů, uschovávalo 1200 trhacích nábojů, když již trvalé vedro průměrně 34 stupňů Celsia jest důkazem, že v dole Nelson, zvláště v části revíru Salesius, trvale hoří oheň, čímž se zvětšuje nebezpečí, že uhelný prach vybuchne. Přes to bylo lehkomyslně necháno tolik trhacích patron hluboko v dole. Nechci zde vyšetřovati, zdali to také nebylo příčinou, která zvýšila sílu výbuchu. Ale jest jisto, že se tím nebezpečí výbuchu a zničení lidských životů ještě značně zvětšilo.

Dále chci zde zjistiti, že opatření k úspoře režie dospěla takových rozměrů, že inženýr a správce dolu Nelson, inž. Beisser, který teprve před rokem tam nastoupil, nařídil, aby místo předepsané třídílné ochranné zdi, nutné v nebezpečných úsecích revíru, byla vystavěna jen jedna ochranná zeď, a to nikoliv ze zdravého, jadrného dřeva a ze zdravých, čerstvých prken, nýbrž ze starých, shnilých, již dávno vyhozených kusů prken. Jest příznačné, že se báňsko-policejní předpis, podle něhož se výstrojního dříví smí jen rok používati v dole, vůbec nedodržoval, nýbrž že na rozkaz uhlobaronů jejich lokaj Beisser znovu nařídil užívati výstrojního dříví, které bylo již přes rok vyhozeno.

Bylo zde již poukázáno i na možnost, že zápalné plyny byly vzníceny užíváním otevřených karbidových lamp. Správa dolu zakázala s počátku nejen otevřené karbidové lampy, nýbrž i kouření, a to jest důkaz, jak velice sama odhadovala nebezpečí. Ale když závodní rada na nátlak zaměstnanců zakročila u správy dolu, že se s akumulátorovými lampami při špatném osvětlení dolu nedá naprosto nic vydělati a že by se tedy místo podloudně tam dopravených otevřených karbidových lamp měly postaviti v jednotlivých pracovních místech reflektory, prohlásil inž. Beisser na rozkaz správy dolu a ústředního ředitele Löckera, že by takové zařízení vyžadovalo příliš mnoho peněz. Aby se tedy ušetřilo pár set korun na stavbu reflektorů, byly dále připuštěny otevřené karbidové lampy. Zde se velmi zřetelně projevuje, jak ohromného zločinu se dopustili svou vinou uhlobaroni, báňské úřady a jejich lokajové a jak lhostejně přihlíželi k takovému lehkomyslnému a vražednému systému. Posl. Kremser z německé soc. demokratické strany se zde zmínil, že 1/4 hodiny před katastrofou lezec Gauer vyjel a prý hlásil inž. Beisserovi, že se dole silně vyvíjejí plyny a že jest nutno, aby horníci ihned vyjeli nahoru. Ministr Dostálek popřel tuto zprávu, která se již rozšířila i v tisku, ale jest to jen popření podle zjištění vyšetřovací komise a vlastního přesvědčení ministra veř. prací Dostálka. Víme velmi dobře, čí zájmy chrání ministr veř. prací Dostálek, víme také velmi dobře, jak vypadá složení dnešní vyšetřovací komise a jak se dělá všechno, aby se tento strašný fakt včas potlačil a zakryl, jen aby se veřejnost o něm nedověděla. Tvrdíme, že tomu tak jest, neboť lezec Gauer skutečně vyjel nahoru a jistě nevyjel pro žert. Neboť nikdy bez jakéhokoliv pádného důvodu nevyjíždí lezec dříve z dolu, nemá-li žádného hlášení.

Dále sami horníci v tomto dole zjistili, že místy, zvláště v nejnebezpečnější části revíru, v revíru "Salesius" bylo až 60 cm uhelného prachu, který podle odborných znalců působí při výbuchu plynu mnohem nebezpečněji než dynamit. Dělníci zjistili, že především právě tam, kde byl prach nejvyšší, nebyl 14 dní před katastrofou prach vůbec zkrápěn, a to proto, poněvadž vozíky s vodou nefungovaly a byly venku u opravy. Tím příznačnější jsou skutečnosti, že nutný vodovod ke zkrápění, jehož jest potřebí podle báňských předpisů, na dole Nelson vůbec není. (Posl. Russ [německy]: To by bylo zase něco stálo!) Velmi správný byl tento výkřik, to by bylo zase způsobilo výdaje a aby se na takových zařízeních ušetřilo, spokojovali se s nepatrným povrchním zkrápěním uhelného prachu. Každý odborník a horník potvrdí, že při obyčejném zkrápění uhelného prachu v hloubce 238 m při teplotě 34 stupňů Celsia uhelný prach zase rychle vysýchá, než se požární hlídač na své obchůzce vzdálí 10 kroků. Nemůže býti řeči, že by bylo možno trvale zvlhčovati tyto ohromné spousty prachu bez zkrápěcího vodovodu, zvláště když uhlí v dole Nelson jest jakostně dobré, zvlášť měkké uhlí, které vytváří velmi mnoho uhelného prachu, a to tím spíše, když tam byl zřízen železný muž, natřásací žlab. Jak lehkomyslně se v tomto ohledu postupovalo při čištění dolů a při odstraňování nebezpečného uhelného prachu, potvrzuje okolnost, že předseda závodní rady Draxl žádal jednou důlní správu, že k odstraňování a čištění jest rozhodně zapotřebí dalších 12 režijních dělníků, jinak že horníkům hrozí největší nebezpečí. Na to mu odpověděli, že to není tak beze všeho možné, ale že se pokusí udělati všechno možné. Jaký byl výsledek? Místo 12 byli tam zaměstnáni 2 dělníci, ale na jiné straně revíru bylo zase odňato 14 lidí, kteří byli propuštěni. Jest zcela jasné, že při takovém úsporném systému na mužstvu, zvláště na režijních dělnících zaměstnaných tam na ochranu horníků, jsou nebezpečí i v jiných dolech, kde je týž systém, úplně stejná a že každého dne lze počítati s novými a ještě většími katastrofami. Stejně tomu bylo se službou požární stráže. Zjistili jsme, že jeden požární strážník může v nejlepším případě projíti jednou dolem, to znamená, že když opustil své místo, kde začal hasiti, až do chvíle, kdy se zase vrátí, za ním zase všechno hoří. Proto se také stále vyvíjí kysličník uhličitý, proto stále hrozí nebezpečí, že se horníci v tomto dole vůbec udusí a proto stále hrozí nebezpečí, že zápalné plyny vybuchnou.

Jak dalece byla provedena úsporná opatření na dole Nelson, pokud jde o stav zaměstnanců, ukazují tyto číslice, které potvrdilo i ministerstvo veř. prací. Zatím co důl r. 1930 zaměstnával ještě 732 horníky, měl koncem r. 1933 již jen 554 dělníky, ačkoliv se těžba nezmenšila, nýbrž naopak ještě zvětšila. To dokazuje, že se při daleko menším počtu zaměstnanců těží mnohem více a ukazuje to ohromné tempo popohaněčství, racionalisace a vykořisťování horníků v dole. Aby obraz byl doplněn, stačí poukázati, že v dohodě s ústředním ředitelstvím byl zaveden systém premií pro popohaněče, jejichž premie jsou tím vyšší, čím více zvýší těžbu rozličnými způsoby popohánění. Dále horníci veřejně prohlásili, že mnoho přispělo k tomu, že došlo k takové ohromné katastrofě, i to, že nejlepší a nejzkušenější havíři byli přeloženi podle pražské smlouvy. Právě tato přeložení vedla k tomu, že zde nebylo dosti lidí, kteří měli nutné znalosti o dolech a jejich nebezpečích. Sama závodní rada prohlásila, že se stížností a požadavků přednesených revírnímu báňskému úřadu nebo důlní správě prostě nedbalo a že se zamítaly. Na to, že závodní rada konkretně upozorňovala na nebezpečí, měli jen pokrčení ramen, opatření nutná v zájmu zaměstnanců nebyla učiněna. Jest pravda, že příčinou katastrofy byly okolnosti, které nemusily býti, které bylo lze změniti, tedy se jim vyhnouti. Báňské úřady za toto hanebné jednání správy dolu nenadiktovaly ani haléře trestu. Máme horní zákon, který obsahuje trestní ustanovení za nedodržování horních předpisů. Tresty podle starého zákona začínají 20 Kč, to jest nyní směšná částka, ale ani takové nízké tresty nebyly uloženy za celý r. 1933 správě dolu. To dostatečně prokazuje, že báňské úřady nestály na straně horníků a nepracovaly k ochraně života a zdraví hornických proletářů, nýbrž pro zájmy uhlobaronů a vykořisťovatelů kapitalistického systému.

Nyní se pokoušíte celý zločin zakrýti pěkným nápadem, že výbuch prachu způsobilo krátké spojení. Ale z toho, co jsem uvedl, jest dokázáno, že šlo o zločin a o nehorázný šlendrián v dole a že se provedla úsporná opatření takovým způsobem, že již horší nemohl býti. Není to však zločin jen inž. Beissera, nebo vina a zločin ústředního ředitele Löckera, nýbrž příčinou katastrofy jest především ohromná ziskuchtivost Petschků, Weinmannů a ostatních uhlobaronů a akcionářů, jakož i to, že vláda ještě nouzovým diktátem vyšla uhlobaronům vstříc a propouštění jim ještě prodloužila, diktátorsky, ba dokonce hrozbami horníkům, kteří se odvážili brániti se těmto racionalisačním methodám, že budou podle zmocňovacího zákona potrestáni žalářem až do 6 měsíců. Ale jest i jasně prokázáno, že vláda, když horníkům zakázala jakoukoliv schůzi a jakýkoliv boj proti těmto racionalisačním způsobům, vyslala ještě i četnictvo do tamějšího kraje, a kde se horníci jako r. 1932 odvážili otevřeným bojem, stávkami odpověděti na krutost a útoky uhlobaronů, [ ]. Jak má pak takový Beisser, takový Löcker nebo některý z těchto výkonných orgánů důlní správy býti činěn odpovědným, [ ]? Tím větší jest pak zločin na hornících, jejž spáchali sociálfašističtí vůdcové, kteří zde mají také zcela zvláštní zásluhu na počtu obětí v dole Nelson, kteří to svou politikou zabraňování a rdoušení každého boje dovedli tak daleko, že horníci nevedou v semknutých řadách a jednotně obranný boj proti uhlobaronům a jejich vražedným racionalisačním způsobům, nýbrž kteří se postarali, aby nedošlo k žádnému boji, kteří kazí každou stávku, kteří všude zcela otevřeně nechají vystupovati své vůdce na dolech jako stávkokaze a tím jsou také společně odpovědni za politiku uhlobaronů.

Ano, jest to tím zajímavější, když soc. demokratický posl. Kremser ve svých požadavcích, aby prý se zabránilo dalším katastrofám, klade ještě tento: Do 1. května 1934 nesmějí se žádní horníci propouštěti. To jest úplné přiznání, že právě pražská smlouva, která byla uzavřena mezi uhlobarony, vládou a sociálfašistickými vůdci, vedla a ještě vede ke snížení počtu zaměstnanců v dolech. To byla tedy také hlavní příčina, že tak málo bezpečnostního mužstva pracovalo v dolech, že se hazardovalo se zaměstnanci. To jest také jedna z příčin katastrofy. Tak potvrzuje takový Kremser se svou frakcí docela otevřeně, že se nyní musí zastaviti propouštění, nemá-li dojíti k ještě větším katastrofám. S druhé strany však žádají, aby vláda prodloužila pražskou smlouvu až do konce roku. Sotva lze si představiti většího rozporu, větší rafinovanosti a vyzývavosti vůči horníkům, než tento požadavek sociálfašistických vůdců.

Když jsem zde poukázal na příčiny katastrofy, chci ještě zcela zvlášť upozorniti na něco, co zde ještě neuvedl žádný řečník. Proč skoro všichni horníci, kteří byli v dole, přišli o život? Nikoliv jen proto, že výbuch byl tak strašný, že prostě již nikdo nezůstal na živu, nýbrž také to, že ve větrací jámě dolu Nelson VII mohli se 4 horníci sami zachrániti, dokazuje, že bylo lze zachrániti ještě mnoho horníků, kteří v rozptýleném revíru byli na živu a nemohli býti zachráněni prostě jen proto, že správa dolu neměla ani vyškoleného záchranného mužstva, ani potřebných, dobře fungujících záchranných přístrojů. Neměla dobře fungující plynové masky a teprve již neměla osinkových úborů, ačkoliv by se s takovou výstrojí bylo mohlo sestoupiti do dolu a zachrániti ještě mnoho, mnoho horníků. Ale tak prohlásil znervosnělý a zcela přestrašený ústřední ředitel Löcker, když se mu nabízelo další záchranné mužstvo ze Cvikova: Není toho zapotřebí, nedá se již nic dělati. Nedalo se již nic dělati jen proto, že nebylo žádných záchranných přístrojů a osinkových úborů a že nebylo záchranného mužstva ke skutečné záchraně četných žijících horníků. Tím byla úžasná krutost tohoto kapitalistického systému jednou správně potvrzena. Jen proto, že se prostě nedostávalo takových záchranných prostředků, nechali se žijící proletáři klidně spáliti a byli úplně zazděni. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Jak tato skutečnost rozhořčila horníky, potvrzuje chování příbuzných v den pohřbu mezi rakvemi. V této hodině nejkrutší bolesti pro své příbuzné, kteří ztratili své životy pro boháče zaviněním lehkomyslných, ziskuchtivých lidí, zvedají se pěsti proti těm, kteří se zde zařídili a představují jako také-vůdcové horníků a s radikálními řečmi vystupují na parlamentní tribunu. Ano, pěsti příbuzných svíraly se v den pohřbu proti demagogické řeči jednoho zástupce Unie horníků a proti Brožíkovi. Bylo zcela zřejmo, že horníci věděli, kdo také a hlavně zavinili katastrofu. Přímo jako vyzývavost musím zde také konstatovati, že se "Prager Tagblatt' odvážil den po katastrofě prohlásiti, že to byla šťastná okolnost, že správa dolu provedla svá racionalisační opatření restrinkcí zaměstnanců a snížením počtu pracujících, jinak by počet obětí byl býval ještě větší. Člověk to nepovažuje za možné, že lze prohlašovati, že horníci mají býti rádi, když jsou jejich bratři jeden po druhém propouštěni, neboť při nějaké katastrofě jsou beztoho jen obětmi tohoto systému.

Místopředseda Taub (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že řečnická lhůta již uplynula.

Posl. Babel (pokračuje): Hned jsem hotov. Zákon, který se zde projednává, změna horního zákona, není nic jiného, než táž komedie jako po katastrofě v Kohinooru před 2 lety, když se krátce po katastrofě, v době, kdy masy byly pobouřeny, přišlo s takovým uklidňovacím prostředkem, hrozbou uhlobaronům, ve skutečnosti se však nepodniklo ani to nejmenší proti surovým methodám vykořisťování uhlobaronů. Že se zestátnění, hrozba vnucenou správou nikdy neprovede, a i kdyby se to stalo, horníci by neměli pražádné příčiny zaúčtovati si to jako úspěch, dokazuje chování důlních správ i na státních dolech, kde právě stát kráčí v čele s úspornými opatřeními, s nejkrutšími methodami vykořisťování, které jsou zde ještě ostřejší než u soukromníků. K tomu si ještě troufáte rozpoutati národně šovinistickou štvanici ve chvíli největšího rozhořčení pracujících lidí v německém pohraničním území, jimž nyní ještě říkáte, že se příště postaráte, aby tam byli především zaměstnáni Češi nebo jen tací, kteří rozhodně dovedou mluviti česky. To znamená, že hrozíte horníkům německé národnosti ještě propouštěním. Jistě nemůže býti nic horšího, než nynější chování vlády k obětem katastrofy v dole Nelson.

Ke konci musím konstatovati, že dokud bude trvati tento kapitalistický, vražedný systém, nemůže býti ani řeči, že by se zabránilo katastrofám. Celé chování vlády ukazuje, že vůbec na to nepomýšlí, aby nějak vážně zakročila proti vykořisťovacím způsobům uhlobaronů, aby vinníky pohnala k odpovědnosti, nýbrž ukazuje, že stejně jako dříve zůstanou zachovány methody vykořisťování, ba že se ještě více zostří. To dokazují i další neštěstí dále se hromadící hned po katastrofě a nové katastrofy, jako hned druhého dne prolomení chodby v jednom dole u Trnovan, předevčírem zřícení chodby v dole Alexandr, kde zase jeden hornický proletář ztratil život, a včera zase případ na dole Anna-Ondřej, kde Stejskal prostě se svými lokaji se odhodlal zbaviti se nepohodlných horníků a aby se zbavil dlužných daní, prostě, jak se ukáže, zapálil důl, i když v dole byli ještě lidé zaměstnáni.

Místopředseda Taub (zvoní): Upozorňuji pana řečníka po druhé, že řečnická lhůta vypršela.

Posl. Babel (pokračuje): Komunistická parlamentní frakce vytyčila požadavky ke skutečnému odstranění všech nebezpečí a katastrof, ke skutečné podpoře pozůstalých, ke skutečné bezpečnosti života dnes ještě dále zaměstnaných hornických proletářů. Víme, že vláda a její sociálfašističtí lokajově zamítnou tyto požadavky stejně jako všechny spravedlivé požadavky horníků. Proto nám nezbývá nic jiného, než s tohoto místa veřejně říci do tváře všem, kdož tuto katastrofu zavinili, že se stavíme v čelo boje horníků, že je budeme organisovati a mobilisovati společně s ostatními pracujícími nejen pro jejich spravedlivé požadavky, nýbrž i pro povalení tohoto prohnilého, vražedného kapitalistického systému vůbec. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Dubický.

Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Není jistě nikoho, kdo by neměl hluboké lidské účasti nad strašným osudem postižených horníků a jejich rodin při katastrofě na dole Nelson. Nám však, myslím, musí jíti o to, aby výsledek této účasti se projevil v dobře promyšleném programu technické a organisační nápravy, aby, pokud v lidských silách je možno, bylo učiněno všechno, co může zvýšiti bezpečnost lidské práce v dolech.

Proto vítáme, že došlo k doplnění a zostření zákona horního, zejména v §u 171, kde se zdůrazňuje povinnost podnikatelů učiniti všechna opatření na ochranu zdraví a bezpečnosti horníků, a že i trestní sankce na zjištěné závady byla zvýšena. Do zákona vloženo bylo dále ustanovení, které mluví o tom, kdy má býti na důl vložena nucená státní správa. Bude to zejména v těch případech, kdy majitel nečiní přes napomenutí báňského úřadu potřebná opatření na ochranu bezpečnosti, zdraví a životů zaměstnaných horníků. Nikdo nemůže upírati důvodnost tohoto opatření zejména s ohledem na bolestné události posledních dnů.

Lituji, že při novelisaci horního zákona nebyla zároveň řešena i otázka ochrany právních statků majitelů poddolované půdy. Obyvatelstvo, které žije v krajích poddolovaných, snáší řadu utrpení a příkoří, která vznikají z nesprávného postupu důlních správ. Obecný horní zákon ze dne 23. května 1854 praví, že majitel dolu je povinen hraditi veškeré škody, které poddolováním na povrchu způsobí. Podle toho mohlo by se souditi, že o ochranu nemovitého majetku je skutečně dobře postaráno. Praxe však mluví, bohužel, o jiném. Dochází stále k řadě nákladných sporů, neboť majitelé dolů žádají, aby i viditelné škody ať na pozemcích nebo budovách byly prokázány odborně a to vede ve většině případů k nákladným sporům, jež si málokterý zemědělec nebo vlastník domu pro veliké náklady může dovoliti. A tak se stává, slavná sněmovno, že vlastníci nemovitého majetku, ač jsou existenčně ohrožováni, nemohou se dovolávati náhrady, neboť nemají odborného důkazu, že tyto škody povstaly skutečně dolováním, jako na př. v obci Mantové u Stoda na Plzeňsku. Mám tudíž za to: jestliže stát uděluje povolení k dolování, je jeho povinností, aby se postaral také o zabezpečení majetku nemovitého svých ohrožených občanů.