Býval bych vítal, kdyby pan řečník byl použil také již publikovaných dat a ukázal, jak se měnil čistý vynos na jednom hektaru počínaje rokem 1923 až do r. 1927 a potom jak pronikavě klesal. Tu byl r. 1927 1300 Kč, kdežto zde klesá v r. 1932 na pouhých 185 Kč. Byl by tím dal docela jiný rámec argumentům o blahobytu venkova, na který usuzoval ze statistik spotřebních. A kdyby se ještě na konec uvedlo - také publikovaný materiál - kolik připadá zemědělci jako důchod pracovní, když se od důchodu odečte nárok na úrok čistého jmění a to, co zbude, představuje úhradu za jeho tělesnou práci a členů rodiny za jednu hodinu, pak by to bylo tak, jak jest uvedeno zde (ukazuje na diagramu). R. 1925 to činilo ještě okolo 1˙50 Kč za jednu hodinu, r. 1927, kdy byl poslední rok poměrně příznivé konjunktury, to činilo 2˙37 Kč, ale pak hodinný pracovní důchod klesá, takže r. 1930 činil 42 hal., r. 1931 již jen 35 hal. a r. 1932 17 haléřů. To jsou cifry, které ukazují, jaké jsou poměry na venkově.
Podívejte se, nechci mluviti proti jiným vrstvám, nechci to srovnávati a nebudu srovnávati také to, jak tento člověk pracuje a žije venku na př. s dlaždičem v Praze. Nechci zde mluviti agitačně. Rád bych, abyste mne pochopili jako toho, kdo chce promluviti vědecky z vnitřního přesvědčení. Vážené shromáždění, pak ta data zemědělská ukazují jen jedno, v jakých stísněných poměrech žijí i tito mimořádně odborně vyspělí, tedy jakási odborná elita zemědělská, která je zastoupena v uvedených údajích. Jak to teprve vypadá u ostatních zemědělců?! A pokud jde o tu spotřebu, která se mohla zredukovati jen o 20%, je to těžká obžaloba na ceny, které zemědělci musí platit, takže nemohli zredukovati tuto spotřebu v poměru, jak klesaly jejich důchody, poněvadž zůstaly ztrnulé ceny toho, co oni do svých domácností potřebují a kupují.
Vítali jsme proto, že bylo prohlášeno z oficielních míst, že se nemá do republiky za účelem udržování určité cenové hladiny nic dovážeti, co by se zde mohlo opatřiti z vlastní výroby. Pak ale musíme kromě toho žádati, aby i tyto schodky - o kterých víme, že musí se na konec dovézti, vždyť přece rozumně se na tuto věc díváme, když jsou schodky, které nemůže krýti domácí výroba - aby se tyto schodky dovážely ve vhodném období, ne tedy v době, kdy i psychologicky ceny sráží. Z toho ani výroba průmyslová nemá nic. A sice proč? Poněvadž tato láce u zemědělců se rozředí a rozpadne v pochodu, než od zemědělců dojde zboží ke konsumentovi a tam se to roztříští na konec o pevnou mzdu, která je dána kolektivními smlouvami, takže pokles cen zemědělských proběhne bez efektu na zlevnění průmyslových výrobků, ale zmenší to kupní sílu zemědělského obyvatelstva. A poněvadž tím zmenšuje se odbyt průmyslových výrobků doma, stoupá generální režie a tím stoupají výrobní náklady, čili zatížení soutěživosti našeho průmyslu na trhu světovém. A tak jen průmysl v malém úseku něco z toho má, který v tu chvíli zrovna chtěl provésti nějaký kompensační obchod, ale celek průmyslu ztrátou kupní síly zemědělců i soutěživosti na mezinárodním trhu na konec ztrácí. Kromě toho jsme si vědomi toho, že není daleka doba, kdy tyto kompensační obchody přestanou a kdy bude konec i všemu měnovému kouzelnictví, kdy - zejména jako v Americe - si s měnou hrají jako s míčem - se všecky státy zase připoutají ke zlatu, zejména Anglie a Amerika a pak že zase bude nějaká nová londýnská konference, kde se dohodnou o tom, aby zrušily ty vázanosti, které podvázaly tok zboží a kapitálu mezi národy. V tom okamžiku bude zase určiti volnost a my bychom nechtěli, abychom v těch chvílích zase v zemědělství přišli do nové krise, která by se musila dostaviti, poněvadž už by nepůsobily vázanosti, nýbrž jediné celní ochrana.
Jsme povděčni vládě, že provedla novelisaci celní ochrany v mnohých položkách, které byly neudržitelné, ale zůstaly tam ještě určité otvory. Musíme žádati, aby celní ochrana zemědělská byla soustavnou, všude těsnící, abychom neměli otvorů, kterými přichází určité výrobky a podrážejí cenu jiných. Jde o to, konkretně řečeno, aby nebyl rozdíl mezi vahou jednotlivých živých vepřů v celním sazebníku, aby nebyl jiný tarif pro těžké a jiný pro lehké, aby byla vyřešena náležitě otázka tuků, zejména i umělých. Na těchto výrobcích, zejména mají zájem malí zemědělci a proto tento požadavek národohospodářský je současně požadavkem sociálním, poněvadž se dotýká širokých vrstev zemědělských podnikatelů. A poněvadž právě na těchto těžkých vepřích mají zájem také slovenští zemědělci, je to nejlepší politika, kterou získáváme i Slováky pro rozumnou politiku státní, neboť poskytujeme jim možnost, aby svou životní míru v čsl. republice mohli také zvýšiti. (Potlesk.)
Proto tato opatření jsou opatřeními sociálními a státně nutná. A tu bych zejména k těm jednáním, která jsou nyní mezi zemědělstvím a průmyslem dodal, že by bylo zbytečné, kdyby tyto dohody pracovaly za předpokladu vázaností mezinárodních, možná vázaností, které zítra pominou. Pak celá veliká stavba, která by se zde vybudovala, by se prostě zhroutila. Zemědělství nejprve potřebuje, aby bylo zabezpečeno pro dobu volnosti a to je tvoření cen na základě všude těsnící celní ochrany.
A nyní ta druhá strana na diagramu. To jsou ty sloupce nahorů nad čarou (ukazuje diagram). Ten první sloupec udává podle údajů Státního úřadu statistického výši indexu velkoobchodních cen průmyslu domácího, druhý sloupec, to jest index bavlněných látek, třetí sloupec, to jsou stavební náklady, čtvrtý sloupec, to je papír, pátý sloupec je index hodinové mzdy ve 32 oborech v obvodu Velké Prahy vesměs dle údajů Státního úřadu statistického, jiný údaj o mzdách zde není. A konečně v tom posledním sloupci, to je uhlí a koks, známý koeficient průměrně 10˙6.
I když odpočítáme uhelnou, obratovou daň, okrouhle 12%, znamená to pořád 9násobek proti poměrům předválečným.
Sloupec pod tím (ukazuje diagram) jsou platy stát. zaměstnanců, další sloupec jest index spotřeby státních zaměstnanců, toto je disparita mezi platem a spotřebou. Tento sloupec je index činží ve starých domech a toto jsou činže v nových domech. Tu jsou zjevny ztrnulosti, které jsou v hospodářském životě.
Vážené shromáždění! Teď ta ztrnulost kartelová. Mám tak dojem, že to je otázka prestyže a autority vlády a že nemůže ustoupiti, aby zde v této ztrnulosti nebyl učiněn pořádek. (Výborně!) Musíme odmítnouti všechny lži sociální a lži národní, argumenty, které jsou se strany kartelů uváděny. Jeden z nich je - je to lžisociální argument - domněle populární heslo, že by bylo potřebí zavříti nějaký důl, který by nesnesl nižší ceny a to že by znamenalo poškození pracujících na tom dolu. Tento důl měl býti už dávno zavřen, aby bylo možno snížiti ceny uhlí, a dělníci, kteří tam byli zaměstnáni, měli býti vsunuti do těch dolů, které pracují rentabilně. Naopak víme, že snížení cen uhlí znamená zvýšení konsumu uhlí a zvýšení konsumu uhlí znamená podmínku pro zvýšení zaměstnanosti a to nejen v uhelném průmyslu, nýbrž ve všech oborech, kterými uhlí prochází. Vždyť na př. textilník neplatí jenom uhlí, které koupil, nýbrž platí také uhlí, které zaplatil v ceně strojů a ten strojař zase v ceně svých surovin atd., zkrátka se efekt dohromady spojuje a protože v průmyslu je základem mechanické síly uhlí, je zjevný význam, který tato otázka má a proč musíme trvati na tom, aby v této otázce byl udělán pořádek. Ten, kdo uvádí heslo sociální, t. j. lžisociální, ten vidí jenom.... (Posl. Srba: Cukr!) Na to, pane poslanče, odpovím. (Posl. Vaculík: Bude větší spotřeba uhlí, když klesne jeho cena?) To je zákon hospodářský, pane kolego, že každá klesající cena rozšiřuje konsum a každá stoupající cena provokuje novou výrobu, ale klesá konsum, t. j. právě vyrovnávání výroby se spotřebou, to je automatika hospodářských sil.
Vážené shromáždění! Ten, kdo uvádí takové heslo, vidí jen malý výsek těch pracujících v tom dolu. Ale nevidí celku, zájem celku - dělnictva.
Pak je další argument, národní. Dejme tomu, že v oboru na př. kartelovém, jen tak příkladem, v papírnictví, se říká: My bychom to unesli, ale je český závod, který by musil zavřít, kdybychom snížili ceny. (Posl. Srba: A co cukr?) I na to odpovím.
Takový závod již měl býti dávno zavřen. Není v zájmu národním udržovati jej, když nakonec udržuje se tento závod výpalným, které dostává od kartelů; takový závod, to jest požehnáníčko, neboť se vyplatí v tom okamžiku, když se předkládají kalkulace, které jsou založeny na nejhůře prosperujícím závodě. Proto říkám, že tyto argumenty jsou antisociální a antinárodní. (Posl. Srba: Antihospodářské!)
Bylo zde voláno: A co cukr? Cukr a uhlí je veliký rozdíl. (Hlasy: Jedno je černé, druhé bílé!) Nejen v barvě, nýbrž v tom, že uhlí je otázkou výroby, snížení výrobního nákladu v průmyslu, kdežto cukr je otázkou jenom konsumentskou. Vláda má v programu vyrovnání cen a důchodů, to znamená, zemědělské ceny nahoru a to druhé dolů. Ale snížení cen cukru o 1 Kč znamenalo by snížení ceny cukrovky o 7 Kč. (Posl. Srba: Toho není potřebí!) Kdyby se to rozdělilo na polovinu, je to 3 a 1/2 Kč, a to by bylo proti vládní směrnici vyrovnání cen a důchodů, poněvadž by to stlačilo ceny zemědělské dolů, aniž by to pomohlo výrobě. A také ne konsumentovi, protože na jednu hlavu připadá roční spotřeba as 25 kg cukru, co by to tedy pro konsumenta znamenalo. Poškodilo by to zemědělství, aniž by to pomohlo výrobě a proto jest veliký rozdíl mezi kartelovou cenou cukru a mezi kartelem uhlářským. (Hlasy: To oni také říkají!) Neříkám, co oni říkají, a nebudu říkat, co oni řekli, abych zmenšoval snad své argumenty; budu říkat, co je vědecky jasné.
To je tedy otázka kartelů. Zde máme (ukazuje na diagramu) znázorněno, za jaké ceny kupuje náš průmysl uhlí a za jaké se kupuje v jiných státech. Otázka cen uhlí není jen otázkou zvýšení vnitřního konsumu a tím ulehčení výrobě pro domácí spotřebu, nýbrž jest také otázkou soutěživosti našeho průmyslu na světovém trhu. První sloupec (ukazuje na diagram) je Československo a to ceny velkoobchodní průmyslové s příslušnými rabaty, a zde to jest konsumentská cena uhlí. Následující sloupec je Anglie, to jest asi jedna třetina té ceny naší, pak je Polsko, Německo a poslední Francie. Zde račte viděti poměry, které jsou v koksu. Toto jest Československo, druhý sloupec je Anglie, pak jde Belgie, Německo a Francie. Zde jsou ceny tyčového železa. První sloupec je Československo, následuje Belgie, Anglie, Francie a Německo. Poslední kategorie sloupců je papír: Československo, Spojené státy americké, Maďarsko, Německo a Polsko.
A nyní přicházím ještě ke kalkulacím kartelů. V kalkulacích, které jsou předkládány kartely, je potřebí, abychom se všimli zejména jedné položky, která je v generální režii a stoupá ovšem jak klesá rozsah výroby. To jest úmor. Umořovací kvota jest tam velikou položkou, ale nesmíte zapomínati, že investice, které se mají umořiti, prováděny byly z největší míry na základě dobrodiní zákona, že se investice odečítaly od základu k dani výdělkové. (Hlasy: Stabilisační bilance!) To jsem právě chtěl říci. Za druhé, že je to výsledek stabilisačních bilancí a že tedy není potřeba umořovat tyto investice v minulosti provedené, nýbrž že stačí počítati úmor jen ve výši na obnovení investic, které jsou během pochodu výrobního spotřebovány a že tato umořovací kvota investic do budoucnosti je docela něco jiného, než úmor vysokých investic a za drahé ceny v minulosti. Tato položka ukazuje, kde může sleviti i výroba, nejen nabízená již sleva meziobchodu, nebo státu v tarifech. Stát může přispět i daní uhelnou, když uvolněním bytové vázanosti získá na druhé straně na dani činžovní, kterou by potom mohl použíti na vyrovnání úbytku daní uhelných. To by byly investice národohospodářské, neboť z nich by vyrůstala výroba snížením výrobního nákladu, rostl by konsum a byla by stupňována i soutěživost naše na trhu světovém.
A nyní otázka mezd. Nevím, jak bych rad ujistil všechno dělnictvo i pány zástupce dělnických vrstev, jak je nám všem jasno, že musí býti staráno o blahobyt průmyslového obyvatelstva, že zemědělci jsou si vědomi toho, že o ceně zejména výrobků zvířecích rozhodne kupní síla průmyslového obyvatelstva. Musí nám býti jasno, že se dělník musí cítiti spokojeným v tomto státě, aby si uvědomil solidaritu se všemi vrstvami v národě. To je nám všecko jasné, že se musíme starati, aby byl zabezpečen výdělek dělníků. Ale pohříchu, mzda není ještě výdělek. Není nic platná mzda, ze které vyroste taková cena výrobku průběhem výrobního procesu, že nenajde se na něj kupec. Pak ovšem vzniká nezaměstnanost a klesá výdělek. Já neříkám, že máme vysoké mzdy, já říkám, že se nemůže projeviti pružnost na trhu práce, tedy přirozená mzda, která by měla vyplynouti z trhu práce, z trhu zboží i z možností vývozních. (Hluk.) Já neřeším, je-li mzda vysoká nebo nízká, říkám, že není pružnosti na trhu práce, není regulátoru, který byl v dobách předválečných. Není potřeba s tím polemisovati, vždyť neříkám, že mzda je vysoká, já říkám, že není regulátoru na trhu, aby se vytvořila přirozená mzda pracovní a dokládám, že nepřiměřeně vysoká mzda způsobuje vysoký náklad a že při vysokém nákladu vzniká nezaměstnanost. Lze jistě diktovati vyšší mzdy, ale nelze diktovati zaměstnanost a v tom to leží.
Vážené shromáždění, co řekli v Německu: každý závod platí takovou mzdu, jakou může, aby vyráběl za cenu, za kterou najde kupce výrobku doma nebo v zahraničí. To je jasné. My nemůžeme srovnávat naše dělnické mzdy ani důchod zemědělců ani služné zaměstnanců se mzdami dělníků v Anglii a s jinými státy, musíme prostě si uvědomiti, že důchodem musíme vyrovnávati nepříznivou vnitrozemskou polohu státu, že musíme vyrovnávati nepříznivý tvar státu, jeho strukturu sociální, řekněte určitého nadbytku průmyslu, že musíme vyrovnávat nedostatek surovin, které musíme dovézt a výrobky z nich vyvézt, protože nemáme konsumenty doma. To všecko musíme vyrovnávat, stejně jako tření vznikající z politické nervosity obyvatelstva, když jsme se jako národ rozpadli na jednotlivé politické strany; jsme i národem bez tradice, který neměl, oč se v minulosti pevně opříti, nemohl vydati tolik vynálezců a geniů technických, aby vyrovnával vynalézavostí, duševním a technickým pokrokem nevýhody polohy, struktury státu atd.
Proto nezbude jiného, než prostě vyrovnávati důchod pracovníků všech vrstev, nejen dělníků, zemědělců, nýbrž všech a proto nemůžeme srovnávati naši mzdu ani důchod všech ostatních s jinými státy, které mají lepší polohu, lepší tvar, jsou u moře a snad mají tradici státnosti a jsou vyrovnané nervově - myslím na Anglii a ostatní. (Posl. inž. Nečas: Jako srovnáváme zemědělství, musíme srovnávati mzdy dělníků a všechno ostatní!) Srovnávati to můžeme, je to velmi zajímavé, ale nic to není platné, poněvadž na konec automatika hospodářských sil rozhodne a budou takové mzdy a důchody zemědělců a platy státních úředníků, jak to sneseme, abychom mohli na mezinárodním trhu soutěžiti.
Vážené shromáždění, co tedy dále? Řekne se: na mzdy se nesmí sáhnouti. (Posl. Srba: Už se na ně sáhlo!) Kolektivní smlouvy ve Velké Praze - jinde se na ně snad sáhlo - já mluvím o výkazech Státního statistického úřadu. Ale dejme tomu, že se na ně sáhlo, to je dobře, protože to vyplývá z trhu práce. Mně však jde o něco jiného. Co bude dále, budeme-li draze vyráběti? Nedocílíme odbytu na domácím ani na světovém trhu, vzniká nezaměstnanost a kdo zaplatí tyto schodky ve státní pokladně? Dobře; tak se vypůjčí jednou v zahraničí a po druhé uděláme vnitřní půjčku. A co pak - až nebude už nikdo, kdo by půjčoval, protože jsme kapitál strávili? Co bude pak? Pak už je jen jedna reserva, to je tiskařský lis Národní banky. Nebo, řekněte revoluce. A pak už bude práce, bude zaměstnání, budou mzdy? (Potlesk.) Nic to není platné, podléháme zákonitostem hospodářským a těm se nemůžeme vymknout žádnou politickou mocí. (Výkřiky komunistických poslanců.) Výsledky v Rusku? Já vám o něm něco řeknu. (Potlesk. - Obrácen ke komunistickým poslancům.) Víte, co tam se udělalo? Nejprve se v Rusku zničil ruský kapitál inflací, rozbilo se všechno, pak se vybila inteligence, inženýři, pak se sháněl mezinárodní kapitál, protože ruského už nebylo a pak se sháněl ve světě kdejaký inženýr a celý ruský komunismus k tomu dodal jen jedno: bídu a potoky krve ruského lidu. To je váš komunismus. (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců. Místopředseda Zierhut zvoní. Hlasy: Vy chcete býti nástupcem Hitlera!)
Vývoj není odvislý od přání a politické moci. Co bude s deseti miliardami sociálněpojišťovacích institucí v případě inflace, kdyby nebylo prostředků na nezaměstnané? Ty přece musíme zachrániti. Nevěřte, že je to vymoženost jen dělnického stavu, to je vymoženost celonárodní. Víme, že musíme míti v pořádku sociální instituce, vždyť v dobách krise musí plniti své poslání, a my se o ně bojíme. Proto říkám: Musíme otázku nezaměstnanosti řešiti, vem kde vem, určitou obnovou, pružností na trhu práce. Nemůžeme chrániti mzdy, nýbrž musíme chrániti práci, musíme chrániti toho, kdo je ochoten po případě levněji pracovat, abychom nižší cenou a nižším výrobním nákladem získali opět odbyt a na konec odstraňovali nezaměstnanost, a největší schodek, zabezpečili aktivitu státního rozpočtu jako první podmínku stability měny. Protože nám záleží i na těchto sociálních vymoženostech, záleží nám právě na stabilitě měny, která je podmiňuje.
Vážené shromáždění, sociální pojištění - probírám totiž jednotlivé položky výrobního nákladu. Nám musí záležeti na sociálním pojištění, aby bylo v pořádku. Řeknu vám, že je to velké požehnání, že máme v této době sociální instituce až na menší výjimky celkem v pořádku. Je to zásluha určité skupiny, nebudu ji jmenovati. Je to velké plus. Víte, co to znamená míti vedle měny v pořádku také sociální instituce? To je velká resistence národa, kterou v nich máme. Sociální instituce musejí zachrániti však zejména svoji základní myšlenku, svůj základ, i kdyby se musily přechodně smrsknouti na menší dimense. Není jiného východiska a život si to zase vyrovná. Osud soc. pojištění jest jako osud mezd. To jde všechno dohromady, podléhá to a musí podléhati pružnostem, má-li býti myšlenka sociálních pojišťovacích institucí zachráněna.
Když se vydával zákon o sociálním pojištění r. 1924, byl index téměř desetinásobek, 9˙97, když se r. 1928 dělala novelisace, byl index 9˙7, tedy blízko desetinásobku a dnes je index 6˙8, to je o 1/3 méně. Chceme-li zachrániti myšlenku soc. pojištění, musíme se prostě přizpůsobiti tomuto vývoji, abychom ulehčili výrobnímu nákladu, abychom se přes - zase to budu opakovati - snížení výrobního nákladu dostali k většímu konsumu, k větší zaměstnanosti, k odstranění nezaměstnanosti, to znamená v poslední instanci k aktivitě státního rozpočtu a ke stabilitě měny. Není to nic platné říkati "my držíme korunu". Musejí se opatřiti podmínky, které spočívají v aktivitě státního rozpočtu. (Tak jest!) Proto voláme po novelisaci soc. pojištění jak s hlediska zemědělského, tak s hlediska národohospodářského, s hlediska sociálního i s hlediska udržení této vymoženosti, ale ne aby novelisace byla jen prostředkem k sanaci nemocenských pokladen. Pro nás je to otázka snížení výrobního nákladu vůbec, zvýšení odbytu průmyslové výroby atd., jak bych to znovu mohl opakovati.
Pak je tu úroková míra jako další položka. Bude-li po tři měsíce, po tři ultima vláti nad Národní bankou bílý prapor, to znamená, že tam stát nevkročil, ani třebas okolo roku přes jiné instituce, tedy že vystačil sám se svými příjmy, pak opatříme podmínky snížení úrokové míry a tyto podmínky to je něco trvalého, více než nadiktované snížení úrokové míry; neboť nadiktuje-li se úroková míra, která neodpovídá peněžnímu trhu, je sice nižší úrok, ale není nového úvěru. Pro dlužníka i výrobu je důležitější nový úvěr. Když se dále postaráme, aby veřejnost nebyla zneklidňována, ani žurnalisticky, ani řečmi, aby nebyla zneklidňována obec vkladatelská (Tak jest!) a opatříme-li ty dvě hlavní podmínky, jednak že nebude stát odsávati peněžní prostředky na trhu za vysoký úrok a zvýšíme-li důvěru, bude tím na jedné straně nabídka trhu zlepšena a na druhé straně poptávka zmenšena. Důvěra se nedá nadiktovati žádným zákonem, ta tu musí býti. Stát má dnes v rukou zákonné prostředky. Kdo podráží důvěru, ohrožuje stát. Vláda má možnost, aby i s tohoto hlediska si udělala pořádek. (Výborně! - Potlesk.)
Kdybych měl resumovati tuto část, řekl bych, že jsem optimistou, budou-li opatřeny podmínky. Přicházím k otázce měny. Vždyť vidíme, jaké je krytí, vidíme, že jsou sociální instituce celkem v pořádku; tedy kde to leží? V disparitě, kterou musíme vyřešiti i tvrdým zásahem vlády. Když už jsme se dali na cestu intervencionismu a nechceme obnoviti pružnost a automatiku hospodářských sil, jestliže v dnešních dobách vzhledem k vázanostem mezinárodním to udělati nemůžeme, nutno povšimnouti si také disparity, která je mezi cenami ve velkém a drobném prodeji. A tu bych souhlasil s určitými vývody p. posl. Slavíčka, pokud jde o obchody s jednotkovými cenami. Tam také nevystačíme jen s důvody sociálními. Zdá se mně, že je zde také ještě někdo, kdo to lépe umí a toho nemůžeme vyjímati ze soutěže na trhu. Ten, kdo to lépe umí, bude levněji prodávat, kdo to neumí, ten může nad balíkem látky stát tak dlouho, až mu někdo zaplatí tu vysokou cenu, jak to v době nevýhodné koupil, připočetl vysokou režii pro malý obrat, zatím co již druhý prodává levněji. To je zase pružnost soutěže, zákon poptávky a nabídky.
A nyní mně zbude ještě otázka měnová. Vážené shromáždění, není snad už dnes nikoho, kdo by hájil nekontrolovanou inflaci. Jsou zde však návrhy na t. zv. kontrolovanou inflaci a to se může všelijak jmenovat, na příkl. také liberální úvěrovou politikou Národní banky, může to býti vykládáno jako pouhé dimensování úvěru; ale začne se jednou, přijde druhá injekce a pak najednou přijdeme z inflace kontrolované na nekontrolovanou. Dnes máme možnost, abychom se podívali do světa, jak to dopadlo jinde. Československo si nemůže dovoliti takové experimenty jako Anglie, která zůstane Anglií, ať to dopadne již dobře nebo špatně, Amerika bude buď bohatší nebo chudší, ale Amerika zůstane Amerikou. My v Československu musíme býti opatrnější z důvodů, o nichž není třeba zde mluviti. Podívejme se na mapu světa, na Československo v moři nepřátel, podívejme se na jeho tvar, čtěte dějiny českého národu a bude to jasné, co mám na mysli.
Jaké byly výsledky v Anglii? Dnes v Anglii a celý librový blok už nemluví o žádných velkých číslech. Vidí, že zasili bouři a dnes rádi by dostali zpět Ameriku, ale ta jde svým krokem. Anglie to patrně udělat musila, poněvadž úvěry, které poskytla, zamrzly a ti, kdož poskytli úvěry jí, žádali je zpět. Tedy Anglie, aby zachránila zlato, odpoutala se prostě od zlata. Že tam nejsou stávky jako v Americe, to je z toho důvodu, že dělník tam neztratil na své životní míře, poněvadž tento pokus zaplatily jejich kolonie, které začaly dodávati potraviny levněji, a severské státy, které znehodnotily měnu ještě více. Experiment Anglie byl tedy proveden na zádech zemědělců ostatního světa.
V Americe dělali od začátku nějaké experimenty. Již Hoover. Tehdy bylo argumentováno, že není vlastně nadprodukce, těžisko že leží v poklesu konsumu. Nutno zvýšiti konsum. A aby se mohlo konsumovati, nutno zvýšiti mzdy. To byla methoda zvyšování mezd. Zvyšujte dobrovolně mzdy, lidé kupujte, aby se konsumovalo a když bude se kupovat, stoupne výroba. Tak kola výroby měl roztočiti konsum. To je theorie, která řeší krisi přes konsum a ne přes výrobu. Zásoby s počátku mohly se skutečně odprodávati, poněvadž byla vyšší nová kupní síla než cena zboží, vyrobeného za doby nízkých mezd; avšak pak tyto vyšší mzdy se přelily do výrobního nákladu, do cen zboží a pak už klesl účinek této vyšší kupní síly. Amerika byla drahá, nemohla soutěžiti na světovém trhu. Do Ameriky vnikla cizí konkurence; uzavírala se proto Amerika vyšší celní ochranou, na kterou odpovídala Evropa také cly, ale tím brzdilo se mezinárodní směně zboží. Na konec vyústí vše v otázku nedostatku peněz. To je vždycky stejný vývoj: čtete-li v historii krise americké, jak se to odehrávalo. Na konec řeklo se: ta krise by nebyla tak zlá, to všechno už by šlo, jenom kdyby zde byly peníze. Kde jsou peníze? Je přece vždy ještě v reservě v cedulovém ústavu tiskařský lis. Řeklo se tedy: je potřebí dimensovati úvěr. K tomu nejprve došlo ještě za Hoovera. Dimensoval se tedy úvěr, peníze šly do bank a opatřily určitou mobilitu bank, ale nedostaly se do kanálů, ze kterých vyrůstá výroba, a to proto, poněvadž o ten úvěr se neucházeli výrobci, neboť ti věděli, že by vyráběli na sklad, nebylo-li kupců zboží za vysokou cenu, na kterou vyrostl výrobní náklad zboží. Výroba byla nerentabilní. Kdo se tam ucházel o úvěr, tomu jej zase banky a cedulové ústavy nechtěly poskytnouti, poněvadž to byl úvěr na krytí pasiv. Nebyl nedostatek peněz, ale nedostatek úvěru schopných dlužníků. Peníze hledaly tedy umístění na bursách a na americké burse dostavila se známá haussa. Ale spekulanti si uvědomili, že výroba není vlastně rentabilní, nastala derouta. Tak ukázal se celý ten americký bluff, který Hoover prováděl, jak se o něm řeklo, když přišly volby a Hoover padl. Říkalo se, že kdyby byl Hoover o měsíc později začal s dimensováním úvěru, byla by haussa bursovní přišla do doby voleb a Hoower byl by to vyhrál jako domnělý zachránce amerického lidu. Přišel pak Roosevelt a začal dobře. Vyšel z předpokladu, že krise není způsobena se strany peněz, že je na straně zboží pro nadprodukci zemědělskou v Americe, a chtěl dávati, jak známo, prémie na zmenšenou výrobu. Ale za chvíli nepřidržel se jen této linie a vrhl se na peněžní experimenty. Jak to dopadlo, víte. Začalo to zmocněním. Devalvace dolaru. Stouply ceny surovin, už z důvodu spekulace. V Americe spekuluje každý. Ceny surovin vyhnaly se nahoru, ale tyto vysoké ceny se přelily do výrobků. Vždyť surovina je položkou výrobního nákladu na druhé straně. Tak i ceny výrobků stoupaly. Aby nevázl odbyt, udělal Roosevelt další krok, stanovil minimální mzdy. Udělal ztrnulost mzdovou, z toho vyplynulo další stupňování výrobního nákladu a tak i ceny a zase klesl proto konsum a poměrná kupní síla konsumentů. Nyní si uvědomili ti, kteří spekulovali na hausse surovin, že vlastně té pšenice a bavlny není méně, a ceny těchto surovin šly dolů; to byl známý letní pokles, ale výrobní náklad zůstal ztrnulý nahoře. A tak při této ztrnulosti výrobního nákladu, kterou způsobil Roosevelt, kdežto dříve byla pružnost mzdová, dožívá se Roosevelt toho, že na jedné straně stávkují farmáři, kterým nejdříve chtěl pomoci cenou, a na druhé straně dělníci, poněvadž nemohou najíti práci za tu mzdu, kterou on lineárně stanovil. Tak končí Rooseveltův zásah. Snad se půjde dále, jak se jednou ochutnalo měnové experimentování. Neb snad Roosevelt vyčká okamžiku, kdy 15. ledna senát mu odejme zodpovědnost, aby sám převzal odpovědnost za další vývoj. Tak ze všech těch pokusů zbyly některé poučky, a to první poučka, že ceny nejsou podmínkou konjunktury, nýbrž jejím důsledkem; zrovna tak, jako když někdo se nalíčí červeně, neznamená to, že je zdravý. Ceny tedy nejsou podmínkou, nýbrž důsledkem konjunktury, nejprve musíme vyvolati konjunkturu množství, aby z ní vyplynula konjunktura cen. Konjunkturu množství nelze vyvolati jinak, nežli snížením výrobního nákladu.
Bylo-li řečeno někým v rozpočtovém výboru: musí se snížiti výrobní náklad, ale tak, aby se nesnížila životní míra obyvatelstva, neznám toho kouzelníka, který to dovede, neboť životní míra je právě na druhé straně položkou výrobního nákladu. Snížením výrobního nákladu zvyšuje se opět konsum, začne zvýšená poptávka po levném zboží, tím začne stoupati rozsah výroby, začnou vznikati zisky u podniků z titulu generální režie, stoupá poptávka po dělnících, stoupá zaměstnanost, stoupají výdělky a mzdy. To je přirozená kupní síla, která nebyla uměle vytvořena, nýbrž přirozeně vyrostla ze spodu z výroby a proto je trvalá. Tak přes konjunkturu množství dospěje se ke konjunktuře cen, ale ve vysokých cenách je současně zase zárodek nové krise, neboť vysoká cena provokuje novou výrobu, takže dostavuje se po čase nadprodukce, a vysoká cena na druhé straně sráží konsum. Život je tempo, není možno hospodářské zákonitosti ošiditi. Je jenom jedna cesta: přes snížení výrobních nákladů, přes snížení životní míry všeho obyvatelstva, nejenom těch, kteří už po léta na svých bedrech tíseň krise nesou, dostati se přes konjunkturu množství ke konjunktuře cen a zase k novému blahobytu.