Pan dr Všetečka se ovšem tímto problémem nezabývá. Svým samosprávným systémem na drahách tento problém ani z daleka nerozřeší, ač je to otázka k posuzování železničního problému nejpřednější a nejdůležitější a ač je to činitel, který pasivitu železnic z největší části zaviňuje. Schodek ČSD se pohybuje - jmenuji okrouhlou číslici - téměř u 1 miliardy Kč. Pan dr Všetečka ve vzpomenuté práci na str. 29 praví při líčení svého samosprávného systému: "Cílem by bylo zdokonaliti a zlevniti službu železnic a odstraniti zatížení státní pokladny železničními schodky. Tento posléze uvedený úkol nebylo by ovšem možno splniti rázem a také nikoli bez slušné úpravy poměru mezi státem a podnikem ČSD, avšak příslušné elaboráty počítají s pevným a postupně se snižujícím příspěvkem státu, který by zanikl pátým rokem, čímž by podnik ČSD dosáhl úplné soběstačnosti."

Jak může vysoký úředník železniční, který má přístup k těmto věcem, postaviti takové tvrzení, jak může toto tvrzení býti bráno na prapor nepřátelů dnešní správy železniční, nad tím mně, jednoduchému člověku s nízkoškolským vzděláním, jak p. dr Havelka rád nazývá lidi mého druhu, zůstává rozum stát.

Řekl jsem, že asi jednu miliardu Kč činí deficit. Tedy tato jedna miliarda Kč deficitu se má státu, příp. podniku uhraditi 40% z uspořené částky podle systému. Dalších 60% z uspořené částky, t. j. 1 1/2 miliardy Kč se vyplatí zaměstnancům. Čili: na uhrazení 1 miliardy schodku je potřeba v systému Všetečka-Havelka 2 1/2 miliardy úspor. A kdybych tyto úspory odhadl velmi slušně 10%, dá se podle mých výpočtů 2500 mil. Kč ve formě 10% uspořiti jenom při 25 miliardách vydání. (Výkřiky posl. Malého.)

Táži se, zdali někdo viděl v rozpočtu ministerstva železnic číslici vydání 25 miliard Kč? Tak docházím k závěru o nicotnosti zásady, na které je postavena akce p. dr Všetečky a dr Havelky. Neboť i kdybychom počítali s polovinou jmenovaného schodku jako povinnou úhradou státní pokladně, t. j. s 500 mil. Kč, můžeme je uspořiti na systému Všetečka-Havelka ve formě 10% úspor jenom z částky 12 1/2 miliardy a kdybychom počítali pouze 5% úspory, museli bychom na možnost rozdělení zisku z úspor podle navrhovaného systému stále ještě počítati na 6 1/4 miliardy vydání v podniku ČSD. proti dnešním skutečným vydáním něco přes 4 miliardy Kč. Při tom ovšem osobní vydání, na kterých mají býti úspory provedeny, činí necelé 3 miliardy Kč i s nákladem na pense. Pánové, kteří se zabývají zanášením tohoto jednoho z nehorších zmatků do železnic a tvoří tak nejtěžší situace pro luštění velikých železničních úkolů, jsou graduováni, jsou pod přísahou a jsou tím odpovědni státu, a přes to si dovolují toto prováděti.

K systému samotnému: Zásadou dnešního rozpočtu státního je, co možná z rozpočtu náklady na zbytečné práce odstraniti a to, co se dá jen trochu oddáliti, odsunouti. Potřebné nutno dělati, ale jen potřebné. To ovšem není zásada rozpočtu samosprávného, systému dříve zvaného podnikatelským systémem. Tam je zásadou za peníze povolené na určité práce udělati nejenom tyto práce, anebo je nedělati vůbec, nýbrž udělati více třeba jiné práce, podle názoru příslušného přednosty. Každý přednosta je tu úplně samostatným hospodářem. Dovolil bych se zeptati pana ministra financí, zdali by napřesrok připustil do rozpočtu ministerstva železnic tutéž částku na tutéž práci, jaká je připuštěna dnes, kdyby se během roku dověděl o tom, že na této práci bylo uspořeno 10, 15 až 20%, a zdali by těch 10, 15 až 20% znova připustil do rozpočtu jen k vůli tomu, aby mohl býti zaměstnancům vyplacen podíl na zisku? O tom si dovolím pochybovati, ne ve špatném slova smyslu o panu ministrovi a jeho počínání, ale v tom smyslu, že to rozumný hospodář udělati nemůže.

O důsledcích, které z toho musí vzniknouti, si povíme z knihy těch pánů. Celý podnik ČSD. - prosím, to mohou posouditi i laici - má býti rozdroben na mnoho set, ne-li tisíců samosprávných obchodních podniků. Každý přednosta je vedoucím podniku.

Až dosud platilo heslo, že bezpečnost železnic jest nejvyšším jejich příkazem. Na základě tohoto podnikání má platiti heslo, že nejvyšší devisou všech pracujících na železnicích je zabezpečení podílu na zisku od dělníka až po úředníka v ministerstvu. Toto heslo jest už dnes rozšířeno devisou všech v samosprávném systému vedoucích, že podíl musí stoupati progresivně směrem nahoru. Jak a jakým nákladem bude vybudována kontrola oněch mnoha set, ne-li tisíc samosprávných podniků v tom systému samosprávném? Za prvé, kontrola, zda práce vykonávané za požadovaný peníz byly nezbytně nutné. Dosud se objevilo, že tomu tak vždy nebylo. Za druhé, kontrola, zda byly provedeny v tom rozsahu, jak byly líčeny při požadování nákladů. Za třetí, kontrola, zda provedeny byly tak, jak je nutno nezbytně požadovati? Tato kontrola by se ovšem nesměla podíleti na zisku, když to má býti kontrola. Jde o sta ne-li tisíc samosprávných celků služebních, které budou samosprávně hospodařiti, a ty musí přece býti kontrolovány. Dnes udává tón celé věci. Ve skladišti tiskopisů na Smíchově byl zaveden podnikový systém s tím výsledkem, že především jeho přednosta dostal za rok 17.000 Kč prémie z uspořeného. (Slyšte!) Chci doufat, že členové úsporné sedmičky za tím nepůjdou, poněvadž to už je pryč. Vedle jiných pan přednosta odboru v Rakovníku dostal rovněž 17.000 Kč prémie za rok z úspor. Tedy v době, kdy se jde s největší bezohledností proti všem vedlejším příjmům, kdy se jedná o snížení stravného, úkolu, hodin přes čas atd., zavádí se velmi slušný vedlejší příjem na úspory, velmi slušné prémie ve svém celku a alespoň u vyšších pánů. Proč to pochybné označení místo "podnikatelský systém" "systém samosprávný", když za dva až tři roky po provedení toho systému musí zmizeti hlavní základy tohoto systému. Žádný ministr financí nepovolí přece tutéž částku peněz na tutéž práci, když se doví, že v běžném roce před tím bylo na té práci uspořeno tolik a tolik procent. Jistě nejméně o tato procenta sníží úhradu. Proč se nemá tedy to společné dítě pana dr Všetečky a dr Havelky, pokud mohu tak mluviti, nazvati pravým jménem? (Výkřiky: To nemůže býti dítě, ale panchart!) Prakticky může býti alespoň spor o to, komu to dítě patří. Nejedná se zde přece o nic jiného, než o jednu z navrhovaných metod k racionalisaci práce. Před několika dny byl v Praze návštěvou Walas Clark, inženýr světového jména, člověk, který organisuje a dává rady k racionalisaci a organisaci podniků, obchodů atd. v celém světě. Tento pán - a to přece není žádný laik, to je uznaná autorita - byl dotázán, co soudí o systému Všetečka-Havelka, a on prohlásil: "Objeví-li se větší diference na vypočítaném a na skutečně vynaloženém obnosu za určitou práci, pak byla cena práce stanovena bez vědeckých podkladů." Čili, celý vtip systému spočívá v tom, rozděliti se o to, oč byl ošizen stát udáváním vyšších nákladů, které nebyly vědecky zjištěny, a když byly vědecky zjištěny, tedy byla vědecky zjištěná čísla zatajena, nebo bylo k nim připočítáno určité procento rebachu.

A dále řekl tento organisátor podniků o systému Všetečka-Havelka: "Tento systém je vlastně systémem, napálením zaměstnanců - a já bych dodal: a státu - dosáhnouti racionalisace." Když páni mluví o nutnosti vědeckého podkladu, proč nepracují přímo na racionalisaci, proč chtějí dojíti k racionalisaci podvodným způsobem a dosíci toho, čeho se při racionalisaci otevřené přece jen v té míře nedosáhne, totiž úplného rozvratu důvěry mezi personálem.

A nyní: uvažme onu přímou barnumskou reklamu pánů stojících za samosprávným systémem. Mluví o etice, o mravnosti, horoucí lásce personálu k novému systému práce, o věrnosti ke státu, lásce k vlasti a o tom, že nevím jaké krásné plody přinesl prý už samosprávný systém, což až prý bude proveden v celém podniku ČSD. Tyto superlativy si můžete přečísti ve vědeckém díle pana Všetečky.

Vysocí úředníci státu nemají jenom odvahu takové reklamy užívati pro dílo, jehož předpoklady i uváděné důsledky se musejí zbortit v železném vývoji věci, ale aby získali podporu pro toto své dílo, zavlékají celou velmi vážnou věc reorganisace ČSD na pole politické. Snaží se přímo vsugerovat veřejnosti, že se dělá dnes politika na železnicích ze světového názoru socialistického, že se však musí dělat politika ze světového názoru liberalistického, za který vydávají svůj systém. Ovšem s politikou, aspoň se stranickou politikou nemá celá věc společného ani to nejmenší, leda u těchto pánů. My socialisté, a to prohlašuji docela otevřeně, nevidíme ve věci žádnou politiku. Nám socialistům záleží především na pořádku na ČSD., aby nebyl životní zájem železničářů do budoucna vystavován nebezpečí zničení. (Výborně!) To je naše devisa. (Výkřiky posl. Babela.) My nejsme z nějakého světového názoru proti reorganisaci ČSD. Dokazuje to okolnost, že my socialisté jsme přišli první s požadavkem reorganisace železnic, když jsme viděli, kam vede železnice tehdejší železniční správa, když jsme viděli, že tyto železnice jsou vedeny k bankrotu, k nemožnosti uživiti zaměstnance, a když jsme viděli, že železnice spějí tam, že nebudou moci dnes či zítra ani učiniti zadost pensijním nárokům našich zaměstnanců, na které si tito lidé desítky let platili. Když jsme viděli, že hospodářství na železnicích v té organisaci, jaká byla, směřuje k úplnému bankrotu, přišli jsme (Výkřiky posl. Babela. - Místopředseda Roudnický zvoní.) a řekli: Reorganisovati železnice, ať to stojí, co stojí! Jediné na pořádně organisovaných železnicích možno zajistiti slušnou životní úroveň železničních zaměstnanců. A byl to právě dr Havelka, který dnes mluví tolik o reorganisaci, který spolukoncipoval, ne-li koncipoval sám, memorandum vládě republiky Československé, kde briskně odmítl naše názory o této reorganisaci, kde trval na tom, že je všechno v pořádku, a kde zároveň - já s tohoto místa jsem svého času ten koncept četl - snažil se zabrániti veškerým intervencím poslanců a politiků, zabrániti tomu, aby ministrem železnic byl politik, dokazuje, že je třeba dáti všechno jenom do rukou správního sboru, složeného z nejvyšších úředníků železnic, a tomuto dáti moc, aby sám mohl svá usnášení prováděti, bez obavy z veta ministerstva financí. Byl to dr Havelka, který zastával tyto názory proti reorganisaci. Dr Havelka šel tehdy tak daleko, že se neštítil, a ani dnes se neštítí, velmi nízkých agitačních a propagačních prostředků. Vyrazil proti nám, že jsme postavili požadavek reorganisace a opustili všechny sociální požadavky zaměstnanců. Hrr na Unii, hrr na Jednotu, hrr na socialisty, protože oni zradili železničáře, aby zachránili železnice. To dělal Havelka.

A nyní v několika měsících úplný obrat. My ovšem jsme byli dále a budeme pro reorganisaci ČSD., ač jsme si plně vědomi, co to znamená, že to znamená oběti a to velké oběti personálu. Vychováváme zaměstnance, aby pochopili, že je naprosto nezbytná reorganisace, nemá-li býti úplně zničen podnik ČSD. a jeho zaměstnanci strženi s sebou. Dílo, jak viděti, se nám dosti daří a víme, že jde při reorganisaci železnic především o snížení vlastních výloh. Proto bychom přijali každý návrh, který by otázku vlastních výloh řešil seriosní cestou. Avšak metodu navrhovanou dr Všetečkou a Havelkou nemohou socialisté přijmouti, ne pro svůj světový názor, nýbrž proto, poněvadž to není seriosní cesta k řešení tak důležitého problému. Také ministr financí musí se postaviti proti této metodě, která není ničím jiným než tím, co nazývá Němec "Augenauswischerei". Zde by mohl kol. Najman, který přece byl také ministrem železnic a za jehož éry se počalo ono tažení proti všem vedlejším příjmům, který navrhoval s této tribuny vyvěsiti jména těch, kdo mají několik příjmů a nekalý zisk ze státních peněz atd., zde by mohl volati: "Vyvěsiti na veřejných tabulích lidi, kteří v největší bídě státu a podniku se snaží všemi i často dosti pochybnými prostředky vymačkati ze státní pokladny pro sebe velmi pozoruhodné prémie za napalování zaměstnanců i státu. (Tak jest!) To by mohl kol. Najman udělati. Ovšem dotkl by se svého boha, dotkl by se p. dr Havelky, o němž je pan kol. Najman přesvědčen snad ještě dnes, že to je největší člověk, kterého nám doba zrodila, aby zachránil tento československý stát, resp. jeho železniční podnik. Docent dr Havelka, ideový zakladatel a konstruktér samosprávného systému, napsal v "Národní politice" z 28. listopadu článek, ve kterémžto článku píše - člověk neví, je-li to cynismus nebo co -: "Budiž dovoleno poukázati několika slovy k tomu, že vztah státního zaměstnance k jeho služebnímu pánu, státu, musí být založen na vzájemné důvěře a poctivém plnění oboustranných práv a povinností." Člověk, který se odváží tuto zásadu napsat, na druhé straně hned podpisuje a podporuje zásadu, která má rozbourat poslední zbytek důvěry a poctivé víry zaměstnance ke státu!

Jeho ideový spolupracovník - p. dr Havelky - a nadšený provaděč konstrukce, odměněný za svou svatou snahu o samosprávný systém prémií 17.000 Kč, pan inž. Fišer z Rakovníka, napsal v dodatku F ke zmíněnému dílu dr Všetečky toto:

"Má-li však podnikový systém svůj úkol správně plniti bude nezbytně třeba, aby správa státních drah neučinila zase tu starou chybu, že by chtěla úvěry odborům vypracovati nikoli podle skutečné potřeby, nýbrž podle výše úspor (zisků), jakých odbory dosáhly." - Kol. Remeš tu není? - "To by se jí podařilo jednou, nejvýše snad dvakráte, nikoliv však vícekráte. Jakmile by totiž zaměstnanci odborů poznali, že vyměřené úvěry jsou již tak nízké, že i při sebe větším zvýšení své výkonnosti nemohou již nic získati, pozbudou veškerého zájmu a chuti k intensivní práci, budou pak v úmyslu správy spatřovati právem jen snahu po vykořisťování svědomitých pracovníků a správa by pak na tom byla ještě hůř než je dnes." (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Prosím, už tento citát stačí, abychom zjistili, že, jak vidět, bortí se etika, nebo aspoň ze jsou o ní pochybnosti už i v očích lidí pro systém tak zanícených, poněvadž jsem přesvědčen, že jenom pochybnosti o tom, co bude, pochybnosti založené na přesvědčení, že nemůže být jinak, než že musí dojíti k tomu, že stát nebude na práce více povolovat, než opravdu stojí, diktují tato slova. A tam, kde se pracuje k takové budoucnosti, my, socialisté, ruku nepřiložíme. Klamání, obmyslené klamání zaměstnanců a státu pod titulem hledání úspor s sebou dělat nebudeme. Je přece nemožné, aby stát povoloval přes všechny úspory, kterých se minulého roku dosáhlo, na tytéž práce pro další léta stále stejně vysoké částky. To je věc evidentní a na ní bude záležet celé zborcení systému Všetečka-Havelka.

Jak máme pohlížet na elán, se kterým se tito pánové bijí za reorganisaci ČSD. ve formě samosprávného systému? Je to nevědomost? Ale pak by byl nejvyšší čas, aby státní správa železniční i každému pokusu o tento systém učinila konec, a to včas, než snad bude pozdě. Omlouváním se pánů vzniklé škody nahrazeny nebudou, důvěra zaměstnanců ve státní správu a poctivé mínění jednou ztracená se nedá nahraditi omluvou nějakých pánů nebo jejich odchodem s místa, na kterém oni podnik o tuto důvěru připravili. Nebo jsou tu maskovány jiné cíle? Dalo by se to skoro vyčísti! Pak jsou to však cíle, k nimž se přece ani železniční správa, ani ministerstvo nesmí propůjčiti.

Dnes byla ustavena velká komise, která má přezkoumati celý systém Všetečka-Havelka. Táži se, nač čekat na výsledek jednání jakékoliv velké komise? Až dosud jsme měli jednu malou komisi, a ta zjišťovala - malá komise může zpravidla zjistiti více než velká - a zjistila, že odbory, u nichž se pracovalo v samosprávném systému, uspořily 4%, kdežto odbory, u nichž se nepracovalo podle tohoto systému, nýbrž podle normálního způsobu, uspořily 14%. Těch 10% rozdílu je podílem na zisku, o který byl připraven stát proti těm odborům, kde nebyl systém zaveden. Ovšem zde se nevyplácely prémie za úspory.

Myslím, že nakonec musí býti každému, kdo přemýšlí, jasné, že při dodržování tohoto systému musí dojíti k tomu, co ve vyslovené obavě předpovídá p. rada Fischer a co jsem tu přečetl. Jest dnes jasno, že má býti vlastně splněno, co říkal dr Všetečka ve svém spisku na str. 14 a co jsem citoval, jenomže se to ovšem má státi v jiném pořadí! Říká tam, že musí býti takový a takový systém, že musí býti generální ředitel, správní rada atd., ale to všechno by nebylo nic platné, kdyby zde nebyl určitý odolný systém. A když obrátíme jenom složení vět za sebou, zase vidíme, oč tu vlastně jde. Je jasné, že nejdříve tu musí býti epocha autonomní správy s vnitřní odolností proti všem zásahům, neodpovídajícím uložené povinnosti, totiž proti zásahům se strany státu, politických a hospodářských činitelů. Jak zní tato slova podobně slovům ve zmíněném memorandu vládě, jehož autorem je sám dr Havelka. Nejdříve musí býti tento předpoklad, aby mohla přijíti správní rada nebo jmenování generálního ředitele, příp. státního tajemníka. Zdá se, že p. dr Havelkovi zůstalo z doby jeho ministrování mnoho hrozinek v hlavě a že je potřebí přesvědčiti jej důkladně o jeho skutečné ceně a o jeho vědění o železnicích. Jak je vidět, je v této věci jenom jedno rozhodnutí možné, a to rozhodnutí konečné: Rozhodnutí o zastavení této licitace s bídou našich čsl. drah nebude míti nic společného ani se světovým názorem, ani se socialistickým režimem na čsl. státních drahách a bude jenom rázným zakřiknutím těch, kdo z bídy čsl. státních drah chtějí těžiti pro svůj světový názor o nebetyčné povýšenosti svých vlastních osob nad veškerým národem, který opravdu poctivě a nezištně přináší veškeré své oběti pro udržení čsl. státních drah a pro jejich reorganisaci. Bude to zakřiknutím povýšenců, kteří se chtí vrátit a upevnit na místech, jež v minulosti zastávali a chtí i v budoucnosti zastávati pro "dobro" celého státu.

Nejvyšším příkazem doby je, udržeti důvěru zaměstnanců ve spravedlnost a poctivost vedení železniční správy, hlavně i při provádění reorganisace ČSD. touto správou. Dnešní železniční správa se až dosud o to poctivě přičiňuje. Musí však rozhodně odmítnouti rozkladnou činnost různých těch "také reorganisátorů", z nichž jsem jen několik jmenoval. V tom je záruka klidného rozvoje na ČSD. přes nejhorší dobu k lepší budoucnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr Brdlík.

Posl. dr Brdlík: Slavná sněmovno, mám-li argumentovati své vývody, je třeba, abych mluvil v číslech. Tím bych však unavoval vzácné posluchače a proto mně nezbývá, než abych čísla nahradil diagramem, konečně způsobem, který není tak neobvyklý ani v této síni.

Dovolte, abych úvodem předeslal přehled, jak jsme hospodařili v minulých letech. Ukazuje to tento obrázek (ukazuje diagram), na němž vidíte pod osou schodky a nad osou přebytky a to podle výsledků účetních uzávěrek, nikoliv podle státních rozpočtů. Vidíme, že v 15 letech jenom 4kráte jsme byli aktivními, a to mírně aktivními, kdežto jedenáctkráte, jak jsme to viděli na těchto sloupcích, jsme byli pasivními, a to pronikavě pasivními. Sečtete-li všechny přebytky, přijdete k cifře asi 2 1/2 miliardy a sečtete-li všechny schodky, přijdete k cifře téměř 18 miliard, čili odečtete-li všechny schodky od přebytků, přijdete k výsledku, že jsme byli za těchto 15 let pasivní cifrou 15.340 mil. Kč, to znamená, že jsme se každoročně asi jednou miliardou zatěžovali novým dluhem.

R. 1927, kdy byl rozpočet aktivní asi 1/2 miliardou, zřídili jsme si určitou reservu. Byl to konsolidační fond, který však až dosud zůstává nevyúčtován. Proto myslím, že by bylo účelno, aby vláda předložila vyúčtování tohoto konsolidačního fondu a to ve 4 položkách. První otázkou je, kolik vlastně bylo ve smyslu zákona do tohoto konsolidačního fondu přiděleno, druhá otázka je, jaké části tohoto konsolidačního fondu bylo použito. Třetí otázka je, jaká část tohoto konsolidačního fondu zbyla a čtvrtá otázka je, v jaké formě je tento konsolidační fond skutečně uložen, aby splnil poslání, které mu bylo ve smyslu příslušného zákona přiděleno. Kromě toho by se doporučovalo, aby zároveň s předkládáním státních rozpočtů byl dán také přehled všech garancií, které na sebe vláda v jednotlivých letech převzala, zejména těch garancií, které se již staly likvidními a byly skutečně provedeny.

Slavná sněmovno, podíváte-li se na tento výsledek, jak jsme hospodařili v minulosti, je jasno, jak velký úkol měla před sebou úsporná komise a vláda, když nejen že měla odčiniti všecky ty omyly, kterých jsme se dopustili v době nejvyšší konjunktury, protože už tehdy jsme hospodařili nad své poměry a když měla kromě toho vyrovnati schodky, které nově vznikly hospodářskou krisí.

Je samozřejmo, že se každý musí přizpůsobiti svými výdaji příjmům. Příjem státu je nakonec v určité souvislosti s konjunkturou hospodářskou, nebo můžeme říci, s tempem hospodářského života. A tu lze měřiti toto tempo hospodářského života na indexu velkoobchodních cen. Je velmi zajímavý poznatek, jak jsme se svým hospodářstvím zařizovali přiměřeně změnám, které nastaly v hospodářských konjunkturách. A tento zajímavý výsledek ukazuje tento diagram (Ukazuje diagram). Hořejší linie ukazuje úhrnná vydání podle údajů Státního úřadu statistického ze státního rozpočtu, ta tečkovaná ukazuje velkoobchodní index. Když položíme velkoobchodní index i vydání r. 1922 rovny stu, pak vidíme, jak se vydání měnilo. Zde klesalo dolů až do r. 1925 a 1926, od tohoto roku stoupalo až do r. 1931, aby nastala pak perioda klesání, a zde je výsledek letošní proti loňskému.

A co nyní dělaly indexy, jak se měnilo tempo hospodářského života? Zde vidíte, jak jsme se přizpůsobovali odbouráním vydání tempu hospodářského života tak, jak usínal hospodářský život. R. 1925 jsme měli rozpočtová vydání ve stejném poměru k indexu velkoobchodních cen jako r. 1922. Ale od roku 1925 a 1926 vidíte, že jsme vydání zvyšovali, ačkoliv tempo hospodářského života už klesalo. R. 1931 jsme dosáhli zase maxima vydání, ačkoliv index, račte se podívat, už byl dole. Tehdy index klesl proti r. 1924 o 1/4, ale my jsme vydání zvětšili o 1/4. To bylo období, kdy jsme ještě měli velký rozpočet, kdy jsme zařazovali do rozpočtu 13. plat a zkrátka neuvědomovali si, kde hospodářský život vlastně už je, a také jsme si neuvědomovali důsledky krise, do kterých už jsme tehdy zřejmě vcházeli. (Výborně!)

Vážené shromáždění! Kdybychom se měli vyrovnati s tímto velkoobchodním indexem, abychom si úhrnná vydání rozpočtová udělali úměrně tempu hospodářského života, pak bychom musili snížiti státní rozpočet ještě o další 4 miliardy Kč. To ovšem není proveditelné a tak nezbývá než se obrátiti k určitým položkám, které jsou výrazem krise, a tam hledati nápravu, kde to jde, pokud je to možno a v silách hospodářského života. Jsou to tyto položky: je to známá položka nezaměstnaných, je to položka pasivity drah, na druhé straně je to úbytek státních důchodu pro usínající výrobu. Směrnice je obnoviti výrobu, tedy to, co dělá vláda, když prohlásila svůj program "vyrovnání cen a důchodů". (Výkřiky posl. Tylla). Před jakými úkoly vláda stojí, je nejlépe viděti na tomto diagramu (ukazuje diagram). Toto je úkol, před kterým vláda stojí. Je to disparita. Ten sloupec nejnižší, který má index 5, je index tržby zemědělce. A ty následující sloupce jsou ty další, o kterých budu zvláště mluvit. Červená čára ukazuje, jak je znehodnocena naše koruna proti poměrům předválečným, tedy 6˙84. Tedy jinak řečeno, kdybychom měli směřovati k takové rovnováze předválečných cen a důchodů, jak zde bylo v rozpočtové debatě naznačeno, okolo šestinásobku, znamenalo by to zvýšiti tento sloupec zemědělský a snížiti tyto sloupce, které to přesahují.

Vážené shromáždění, jestliže si řekla vláda, že vlastně chce pracovati k této rovnováze a myslela na tento předválečný stav, pak ovšem by bylo nejsprávnější, kdyby opatřila podmínky, ze kterých tato rovnováha vyrostla, to znamená, kdyby obnovila pružnost v hospodářském životě a vrátila automatiku hospodářským silám, které samy si vždy poměry řešily. Ovšem je samozřejmé, že to dnes, kde jsou vázanosti v celém světě, prostě není možné. My neseme osud intervencionismu mezinárodního a pak nezbude, než pro tu dobu, dokud nenastane uvolnění na světovém trhu, abychom se také vnitřně, vnitrozemsky prostě přizpůsobili metodami. Tedy intervencionismus, ale v kterém smyslu? Vážené shromáždění, zvýšiti cenu zemědělských výrobků, to by byl tedy jeden směr. Vláda nikdy neřekla, že chce dělati deflační politiku. Vláda nechce dělati deflační politiku a nemůže ji dělati, ona má dělati vlastně na jedné straně - zde deflační politiku (ukazuje na diagramu na sloupce uhlí a jiné), ale zde (ukazuje na sloupce zemědělské) by musela dělati inflační, což možné není. Vláda neřekla, že chce dělati politiku nízkých cifer, nýbrž vyrovnání cifer, to znamená (ukazuje diagram), tyto cifry nahoru a tyto cifry dolů.

Tedy jakými opatřeními?

Vážené shromáždění, bylo zde řečeno panem kol. ministrem dr Wintrem, že poměry v zemědělství nejsou asi tak tíživými, jak se líčí, a jako dokladu k tomu dovolal se publikace Zemědělského ústavu účetnicko-spravovědného o spotřebních poměrech rodin zemědělských a podotkl, že jsou to údaje z ústavu, který je veden agrárním poslancem, tedy mnou. Vážené shromáždění, tato objektivita je jenom důkazem, že vědecký pracovník agrární nepřestal býti vědeckým pracovníkem, i když se stal poslancem, že prostě vědecký prestyž je mu rozhodující a že zemědělství nepotřebuje nikdy pracovati s údaji nesprávnými, nýbrž s objektivními. Ale ovšem přáli bychom si, aby objektivních dat bylo objektivně užito. A tu snad nebylo možno v průběhu řeči p. kol. dr Wintra ještě leccos dodati, aby se údaj osvětlil. Mělo býti tedy současně řečeno, že to je materiál jen ze 134 rodin, že to není materiál z našich 3000 závodů, které máme zastoupeny při dotazníkových akcích, že to není ani materiál ze 300 závodů účetnických, kde už je to přece určitý výběr, ale že z tohoto výběru je to ještě další superelita, poněvadž jen tato mizivá část zemědělců se odhodlá, aby šla do těch detailů údajů a ukázala, jak se mění soukromá spotřeba u nich.

Ale to by bylo všechno vedlejší. To, co se postrádalo, bylo, aby se řeklo, že se tyto údaje vztahují na průměrnou velikost závodů o rozsahu 95 měr, tedy nikoliv malého zemědělce, že se mělo říci, že je to spotřeba úhrnná, nejen přikupovaná, nýbrž i všecky naturalie z hospodářství v domácnosti spotřebované jsou v tom a zejména předvésti z dat jiných publikací téhož ústavu, jak je vlastně složena tato spotřeba. Bylo by se ukázalo, že v spotřebě zemědělce jsou vedena všechna vydání, i taková jako platy na dávku z majetku, daň důchodovou, jsou tam dary, na př. pohořelým, jak to bývá ve venkovském životě, je tam také naturální spotřeba všech těch, kteří se pro krisi vracejí na čas do rodiny a zůstávají tam týden nebo 14 dní. Tato spotřeba hostí se počítá k tíži trvale stravovaných členů. Dále je tam veliká spotřeba na vychovávání dětí, tedy všechno to, co přináší zvláštní ráz zemědělské výroby. A kdybychom byli srovnali tyto výdaje se spotřebou dělnické rodiny, pak by se bylo ukázalo, že má mnohem menší spotřebu i ten poměrně větší, tedy majetný - pokud není zadlužen - zemědělec v kouření, v pivu a v podobných výdajích, ale že má větší spotřebu ve vydáních spojených se vzděláním dětí, kromě toho je tam také položka věna, neboť sedlák, mající rozlohu kolem 100 měr, nemůže dáti všechno jednomu dítěti, nýbrž musí dávati podíly i ostatním. Nelze tedy použíti jen jedné cifry, nýbrž musí se říci, co za touto cifrou je.

Ale, slavná sněmovno, nejde jen o otázku spotřeby, výrazem tíživých poměrů na venkově je důchod. A tu jest otázkou, stačil-li by důchod na krytí této soukromé spotřeby, ve které není jenom normální spotřeba, ale ve které je také započítáno to, co dal zemědělec na nezaměstnané v intimitě svého hospodářství, neboť se dnes musí starati o členy rodiny, kteří ztratili zaměstnání ve výrobě průmyslové, jak předem jsem řekl. Srovnáte-li tento důchod se spotřebou, vypadá to takto (ukazuje diagram). Jsou to zrovna tak objektivní data jako tam, je to materiál stejného původu. Vidíte, touto čarou jest určena spotřeba, důchod se měnil takto: zde jsou zisky (úspory) až do 1927 a něco 1928, to zemědělec ukládal. Počínaje od roku 1929 začíná spotřeba přesahovat důchod o částky, které předvádí tato červená plocha. Co zemědělec dělal, aby uhradil spotřebu? Sáhl prostě na úspory, anebo nakonec se zadlužil. A že tomu je tak, je notoricky známo z pohybu vkladů v lidových peněžních ústavech, kde se tento fakt projevuje v immobilisaci a v nedostatku likvidity lidových peněžních ústavů.