Nyní uvažujte, velevážení, mohou-li býti kvalifikovaní lidé v dnešní době za 17 Kč živi? Odměna vykonavatele této dodávky - ať je to dělnické nebo kterékoli jiné živnostenské družstvo - byla určena r. 1926 19 % z dělnických mezd, ale ministerstvo nár. obrany trvá na tom, že prý se i tato odměna musí snížiti o určité procento, poněvadž když prý se ubírá na jedné straně, musí se ubrati i těm, kdo vyřizují dodávku. Tu však nejde o kapitalisty, poněvadž jsou to práce, které vykonávají lidé sociálně nejslabší, a zdůrazňuji, i dělnická družstva. Vyjednáváme s ministerstvem nár. obrany, aby zde neškrtalo, poněvadž 19 % z 25 Kč je více než 19 % z 15 Kč. Z těch 19 % podnikatel má zaplatiti škálové poplatky a ještě 6% závazného pojištění, to je už 9 %, zůstane tedy na vyřízení dodávky jen 10 %. To znamená, že není možné, aby zaměstnavatel, i ten dělnický zaměstnavatel, mohl takové práce skutečně vyříditi a nehojil se na dělnické mzdě, případně dal podepsati svým členům určité prohlášeni, že se zříkají části mzdy ve prospěch závodu. Kdo umí jen trochu počítati, si vypočte, že není možné za 10 % tuto věc vyříditi, poněvadž je zde také osobní a věcná režie. Zde se přímo přestupoval zákon a hřešilo na úkor dělnických mezd. To zdůrazňuji jako praktický člověk, který v těchto věcech pracuje dlouhá léta, poněvadž to nebylo možné jinak. Když byly mzdy o něco vyšší, šlo to, ale nyní se mzdy o mnoho snížily, jakým způsobem se tedy budou dodávky vyřizovat? A nyní důsledky toho!
Vybral jsem si makavý případ zadávky, kterou zadává ministerstvo nár. obrany sociálně nejslabším. Když si dělník má vydělati - jde o kvalifikovaně dělníky - podle nového nařízení tak minimální denní mzdu, že nemůže žíti se svou rodinou, co dělá? Překročuje zákonnou pracovní dobu. Nepracuje se 8 hodin, nýbrž 12 až 14 hodin. Tam by měly zakročiti živnostenské inspektoráty a také ministerstvo soc. péče by si mělo tohoto šlendriánu všímati. Je to unikum, volati po 40hodinové době pracovní v našem státě, když víme, že se u nás nepracuje 8 hodin, nýbrž 12, 14 hodin, chtějí-li lidé býti živi. Jaké jsou důsledky té tendence za každou cenu snižovati mzdy, za každou cenu odbourávati sociálně nejslabším vrstvám platy? Rozšiřují se nám zástupy nezaměstnaných. To je samozřejmé. Kvalifikovaný poctivý dělník, který se skutečně chce uživiti a nechce žebrati anebo choditi krásti, musí za každou cenu hledati obživu někde jinde a když v sezoně práci dostane, pracuje hodně dlouho denně, aby si vydělal nějaký groš a mohl býti živ i potom, když nebude míti vůbec co dělati. Je to ohromná chyba, že se nezachovává pracovní doba, čímž se nám rozmnožují zástupy i kvalifikovaných nezaměstnaných lidí. Když se úředníkovi z jeho 700-800 Kč měsíčně ubere určité procento, hledá, je-li poctivý a snaživý, obživu někde jinde, poněvadž chce existovati. Tím se nezaměstnanost také zhoršuje, poněvadž když se úředníkovi sahá přímo na jeho existenci, musí si hledati ještě jinou práci, aby skutečně mohl býti i se svou rodinou živ.
Přál bych vám, kteří se obíráte otázkou dělnických mezd a pracovní doby, abyste si jednou udělali zájezd do krajů, kde jsou naši podomáčtí dělníci. Na Boskovicko, Prostějovsko a na Českomoravskou vysočinu. I v Čechách na různých místech se různé práce větších podnikatelů dávají do domů. Jde-li člověk po Václavském náměstí, vidí krásné výklady na př. s oděvy a vidí, že takový zimní kabát se může dostati již za 290 nebo 300 Kč. Mnozí si libují, že je to láce, kterou se přibližujeme skoro již dobám předválečným, přepočítáme-li to na ty násobky. Ale jak se pracuje? Já s tohoto místa prohlašuji veřejně, že ti různí podnikatelé, t. zv. továrníci - nejsou to vlastně továrníci, jen si tak říkají, poněvadž jdeme-li do takové továrny v Prostějově, vidíme, že to žádná továrna není, jen velké místnosti, kde je několik lidí, kteří postřihují, dělníci si pro ty látky přijedou s trakaři mnohdy několik hodin cesty od Prostějova, ale říká se tomu továrna - při těch laciných cenách mají daleko větší zisky než malý řemeslník v městě či na venkově, který provádí podobné práce z přineseného nebo z vlastního materiálu. Dovedeme přece taky kalkulovati a mohu vám prohlásiti, že dělnických mezd je na tomto krásném kabátě maximálně 25 Kč. To je maximum, poněvadž jsou i 15ti-, 20tikorunové odměny za takový pěkný výrobek, na kterém pracují kvalifikovaní dělníci. S hrůzou ustrnete, jak je možné provésti tak pěknou práci za tak malou odměnu. Ten dělník musí nastavovat večery a noci, aby si těch 25 Kč denně vydělal. Kdyby chtěl dodržovati zákonnou 8hodinovou pracovní dobu, musil by pracovati na takovém kabátu dva dny a tím by si vydělal denně ani ne 13 Kč. Uvažte, je-li možno s 13 Kč denně býti živ. To je vyloučeno. Prosím, takové poměry jsou ve všech možných krajích. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)
Když se nekale soutěžilo na vojenskou obuv a když jsem se ptal nebožtíka poslance Kincla, jak je možno, aby živnostenské družstvo ve Žďáře podbízelo za takové ceny tento výrobek, a co si potom vydělá dělník na práci, řekl mi, ne legračně, ironicky, "no, když si ráno přivstane a večer nějakou hodinu déle pracuje, může si vydělat až 10 Kč denně." Prosím, to byl člověk, který prakticky tuto práci také prováděl. Tedy udělejte si úsudek, jakým způsobem ten lid žije, kolik hodin denně musí pracovati. A to se nestíhá, o tom nikdo neví. Úmyslem veřejných míst je snižovati tento výrobek za každou cenu, a nedivím se tomu. Vyjednavači za ministerstvo nár. obrany, kteří s námi měli před 14 dny anketu, řekli, že se jim seškrtal rozpočet o tolik a tolik procent a že musíme to zase na druhé straně o tolik snížiti. Prosím, ať se rozpočet snižuje tam, kde se snižovati může, ale na největších nuzácích se nemá snižovati, poněvadž víme, jaká neřest se provádí potom v praktickém životě.
To jsou tedy věci, které přímo volají po nápravě, a já s tohoto místa apeluji na kruhy, které tyto různé práce zadávají, aby si těchto věcí všimly, jaké důsledky z toho vzejdou. Prosím, co zaviňuje dále neúplnost zadávacího řádu! Vezměte si dodávky poštovské a dodávky železniční. Poněvadž nemáme k odstavci 2 žádné prováděcí nařízení, praxe je taková, že se vypisuje i soutěž na dělnickou mzdu, poněvadž zadávací místa dávají veškeren materiál pro tuto práci. To je potom podívaná pro někoho, když se otevře taková soutěž a když někdo soutěží za 30 Kč a jiný za 50 Kč! Podle zadávacího řádu si referent neví rady. Má vzíti 3 nejmenší uchazeče, kteří oferují, má z nich vybrati ty, kteří jsou svědomití, dobře dodávají atd. Nemusí to zadati nejlacinějšímu, ale nesmí to zadati nejdražšímu. A prosím, co dělají tato zadávací místa, ať poštovní nebo železniční? Vezmou nejlacinějšího nebo následujícího oferenta za jakýsi opěrný bod a proti zákonu vyjednávají s druhým uchazečem, zdali se chce cenově přizpůsobit, jinak že mu to nemohou zadat. To je proti zadávacímu řádu. Takovým způsobem se přímo handluje o dělnické mzdy a řemeslník potom má pracovat 8 hodin denně.
Velectění, máme ještě křiklavější příklad z poslední doby a toho by si měl všimnouti pan ministr nár. obrany a pan ministr obchodu. Národní obrana prakticky provádí zadávání vojenské obuvi tímto způsobem: vypíše určitou část tohoto předmětu veřejnou soutěží. Na základě zjištěných mezd při této soutěži určuje potom odměnu živnostenským a dělnickým družstvům za práce, které jsou rozdělovány distribučně ministerstvem obchodu. A jak dopadla poslední soutěž? Nevím, byl-li to úmysl ministerstva nár. obrany, nebo, jak to přišlo, že se soutěže zúčastnili také výrobci materiálu, koželuzi a podniky, které mají kombinovanou výrobu. Když jsem jednoho svědomitého kalkulanta, předsedy dělnického družstva - toto družstvo vždycky dostávalo dodávky, poněvadž svědomitě pracovalo a nebylo drahé - se tázal: "Jak jste soutěžili?" řekl mi: "My jsme si prokalkulovali věc takovým způsobem, že jsme přišli k výsledku, že pod 115 Kč není možno bez ztráty tento výrobek zhotoviti, a víte, jak kalkulovali velkopodnikatelé, výrobci koží a různých pláten atd., a jak nám soutěžili? Za 90 Kč." Tomu živnostníkovi nebo dělníkovi nyní ministerstvo obchodu bude zadávati distribučně za 90 Kč, a nyní uvažujte, zda může menší člověk, který musí materiál kupovati, který musí platiti obratovou daň, za tuto cenu dodávku přijmouti. Ptal jsem se: Co budete dělat? A oni mi řekli: Přijmeme tu práci, jak to dopadne ke konci, nevíme.
Ale my máme, velectění, zkušenosti, jak to dopadlo již s podobným zadáváním před několika roky; máme kritický příklad zrovna z Brna - města, že se takovým způsobem zadala velká několikamilionová práce těmto sociálně slabým. Vzala se za podklad veřejná soutěž tímto způsobem provedená, a živnostenská záložna, která financovala podobná družstva, úplně zkrachovala, takže jí musilo nějakým způsobem zachraňovati ministerstvo financí, a ta věc není vyřízena do dnešního dne. Vydlužili si peníze na materiál, nemohli potom zaplatit a tak to odnesli zničenou existencí ti, kteří jim chtěli pomáhati. Kolik už lidí přišlo tímto způsobem o existenci - a snad i kapitálově silnějších, že podbízeli a za každou cenu chtěli tímto způsobem urvati kus práce! To jsou křiklavé případy, ale nemohu zde je všechny pranýřovati, poněvadž je mi vyměřena krátká doba; apeluji tedy na cit činitelů v těchto zadávacích místech, aby si této věci všimli a učinili po této stránce nápravu.
Chci se zmíniti úplně zkrátka ještě o jedné věci: Proč se průmysl brání takovým houževnatým způsobem paušalování obratové daně? Že obratová daň musí býti konečně paušalována nejen u textilií, nýbrž u všeho, to si musíme všichni veřejně přiznati. To nebude moci býti jinak zavedeno, je to lhůtované, krátkodobé, my to stále prodlužujeme, ale konečně se musí jedenkrát udělati pořádný řez, jakým způsobem se toto břemeno zakalkuluje jako příjem do státní pokladny. My to zatím děláme po úsecích. Některé úseky již to prakticky zavedly, v poslední době jsme u textilií. To je předmět, který se dotýká každého jednotlivce jak výrobce, tak také konsumenta. Ministerstvo financí prohlásilo přímo, že přesně vypracuje způsob, jak by se to mohlo zavést. Pracovalo a také prohlásilo, že již má všechno připraveno, že se může tento paušál zavésti. Naši ministři a vaši také jistě vám prohlásili v klubech, že od 1. července r. 1932 může již býti u textilií daň obratová paušalována. Prosím, přichází r. 1934 a ještě to provedeno nemáme. Když jsme šli za p. ministrem financí a za referentem, který to připravoval, řekl: Prosím, u nás je to hotové, na nás nechoďte, obraťte se na pana ministra obchodu, tam to vězí.
Pan ministr obchodu nám řekl: "Jsou zde ještě některé nesrovnalosti, ty se musí propočítati s průmyslem, poněvadž by průmysl musel zatížiti svoji prvovýrobu asi o 100 mil. Kč a není možno, abychom to takovým způsobem pustili, musíme se dohodnouti. Dohodují se půldruhého roku a ještě se nedohodli. A víte, jaké jsou následky? Pan referent rozpočtového výboru musí přiznati, kolik se zde ukrývá příjmů, které by měly patřiti do státní pokladny. My hledáme procenta snížení mezd u dělníků, chceme snížiti mzdy ve státních dodávkách, nařizujeme procenta snížení u veřejných zaměstnanců, aby se zřekli určitého příjmu ve prospěch státní pokladny a já veřejně tvrdím s tohoto místa, že se v ukrytých obratech při kombinované výrobě ztrácejí stamiliony.
Mohl by někdo nabízeti vysokou obuv pro vojáky za 90 Kč, kdyby přímo neukrýval obratovou daň? Jakým způsobem se to provádí? Továrníci dají si vydělati kůže ve mzdě u malých koželuhů, aby ukryli obraty, aby nemusili platiti obratovou daň. Ve svých koželužnách, kde oni kůži vydělávají, nevydělávají ji tříslově, jak to ministerstvo nár. obrany žádá, ale obrat se za každou cenu musí ušetřiti. Uvádím jeden příklad, koželužnu Müllerovu v Tišnově.
Tak se pracuje i u textilu, kde je to až křiklavé, neboť tam si dávají továrníci pracovati ve mzdě u druhého, aby ukryli obraty. Když někdo dá k určitému výrobku svoje vlastní přípravy, je vidno, že zde ukrývá obraty a o tom jako by nikdo nevěděl. Když se dožadujeme tohoto spravedlivého požadavku, když máme všechna břemena stejně nésti a když máme méně výhodné podmínky ve státě, poněvadž jsme kapitálově slabí a nemáme možností suroviny tímto způsobem k výrobě obstarati, máme býti ještě postiženi tímto způsobem, že se kapitálově silným lidem dávají výhody, takže mohou spořiti na mzdách, na obratové dani, a to na úkor slabých? To je nejvýš nespravedlivé a proto zdůrazňujeme, že je to ve prospěch nejenom státu, nýbrž celé společnosti, aby jedenkráte v našem státě byl již pořádek. Neustoupíme od tohoto požadavku, který není ve prospěch několika jednotlivců, nýbrž který je ve prospěch několika set tisíc lidí, kteří tímto způsobem se živí, a to jak malých obchodníků textilních, tak různých konfekcionářů i dělnictva, konsumentů atd.
Ještě se chci dotknouti jedné věci, která je velmi časová. V poslední době jsou zřizovány různé syndikáty. Máme jich již několik a budou se budovati zase nové. Odůvodňuje se to tím, že prý je to na ochranu určitého stavu ve státě. Nezávidíme nikomu, ale nesmí to býti na úkor druhých, na úkor konsumentů, na úkor výrobců a obchodníků sociálně slabých. Systém, který se v syndikátech zavedl, že se práva a výhody rozškatulkovaly na 3 skupiny a žádnému jinému nebyla dána možnost, aby také mohl bráti podíl na výhodách z cizozemského dovozu, zdá se mi nejvýš nespravedlivý.
Když zde kol. Slavíček s tohoto místa prohlásil, že je proti tomu, aby nějaké omezení z ministerstva obchodu bylo děláno vůči nově se tvořícím živnostem atd., zdůrazňuji totéž zase v tomto úseku. Vždyť syndikáty kdo ví, jak dlouho budou trvati, a my všem novým snaživým a schopným lidem nedáme možnost, aby také mohli existovat jako samostatní lidé. Oni mají býti závislí na těch třech skupinách, které jsou za syndikáty. Abych mluvil prakticky. My jsme zřídili v poslední době v Brně - bylo to vyvoláno v obchodní komoře brněnské, nebylo to tedy stranické, lidové nebo klerikální, jak mnozí říkají, bylo to všeužitečně potřebné, poněvadž podnět vyšel z obchodní komory - nová dvě družstva dovozců zeleniny, vajec, másla, dobytka, atd. a když jsme se hlásili do určité skupiny, aby nás přijali, abychom mohli participovat na přídělech, - ve všech třech skupinách jsme se hlásili, patříme skutečně do skupiny obchodnické, která je ve svazu průmyslníků, která má ta práva v těch syndikátech za svaz průmyslníků, - stroze nás odbyli. Neuznali nás jako člena sobě rovného, ačkoliv zajištění zde bylo jak kapitálově, tak i kvalifikace atd., a prohlásili: Vy nemáte ancienitu, vy jste dříve nevozili, my vám toto právo poskytnouti nemůžeme. Když jsem zdůraznil, že ancienita dávno již byla překonána, že není dodržována, že ancienitu přece nemohly prokázati ani dělnické různé konsumy a že jsou přece ve skupině, že mají právo čerpat z tohoto monopolu, pokrčili jen rameny a řekli, že mají ve stanovách, že mohou za člena přijmouti jen toho, kdo sám může prokázati ancienitu. Nešlo o jednotlivce, nýbrž o družstva, a to o družstva dosti silná. Do dnešního dne nemáme možnosti, abychom dováželi, ačkoliv víme, že v Brně-městě je potřeba tohoto předmětu, a já to zdůrazňuji tuto potřebu tím, že i město Brno svého času musilo si vymoci na devisové komisi právo dovozu vajec, poněvadž jich byl v Brně nedostatek. Ale v Brně byli tak loyální, se starostou v čele, že když příděl obdrželi, nerozprodávali to na veřejném trhu, nýbrž dali to do prodeje obchodníkům, ovšem dozírali na ceny. A že potřeba zde byla a je stále, je prokázáno tím, že Brno se samo dožaduje přímého dovozu, poněvadž je třeba regulovati ceny. Za žádnou cenu nemůžeme se dostati do skupiny, kam plným právem patříme, poněvadž je zde uzavřená skupina těch 12 až 14 privilegovaných obchodníků. Oni mají na věky věků z toho těžiti a bohatnouti a druzí lidé, kteří mají býti také živi, musí přijíti a prositi: "Prodejte nám z toho, co vám zbude", atd. Veřejně zde prohlašuji, že když byla taková bída, zejména o vejce nakládací, a kdy na brněnském předměstí obec Líšeň, kde se celá obec živí prodejem vajec a zásobuje jimi po celou zimu Brno, tyto nakládačky neměla, šel jsem za ředitelem Lustigem a jejich velkonákupna nám přepustila 1 vagon ze svého přídělu. Ale u obchodníků, kam patříme, nemůžeme se dovolati tohoto svého práva. Naproti tomu ti, kdož ancienitu nemají, ti nám z ochoty část přepustili. To je vidět, že skutečná potřeba zde byla. Této uzavřeně skupiny by si měla vláda všimnout, poněvadž není možno, aby z těchto různých ustanovení, které zde mají býti na povznesení a záchranu určitých vrstev výrobních v našem státě, aby z nich někdo těžil a široká veřejnost obchodnická aby neměla žádné možnosti participovati na obchodě, aby dostala levnější produkt do obchodu a pro konsumenty.
Velectění pánové, to jsou události,
které jsem zde chtěl přednésti. Byl bych velice rád, aby režim
naší vlády také se trochu obrátil, aby to makavé nadržování silným
podnikům bylo jedenkráte odstraněno. Vždyť - jsem toho mínění
- nemůže býti státu lhostejno, aby střední vrstvy - to byly vždy
pilíře všech států - vzaly za své a aby zde zůstaly jenom ty kolosy,
které si potom budou svým způsobem určovati ceny. To je také socialisace.
Tato socialisace, dnes prováděná prakticky v našem státě, je něco
podobného, jako se provádí v sovětském Rusku, kde to pořád kritisujeme,
jenomže u nás to děláme suchou cestou a při tom vidíme, že sociálně
slabé střední vrstvy, řemeslnictvo, živnostníci hynou a jsou odsouzeni
k zániku. Bude-li to zdravé státu, to je veliká otázka. Myslím,
že o tom by měli uvažovati ti, kteří jsou dnes hlavními representanty
našeho státu. Po převratu byl živnostenský živel konservativní,
po převratu byl rád, že jsme dostali státní samostatnost. My jsme
budovali i na těchto vrstvách naší samostatnost a podívejte se
dnes do různých projevů těchto sociálně slabých středních vrstev!
(Místopředseda Taub zvoní.) Už jsem hotov. - Nespokojenost,
radikalismus, kritisování a důsledek - různé oposiční strany z
toho loví. Je to ve prospěch státu, a je to ve prospěch republiky?
Bylo by záhodno, aby vláda těchto zjevů si všímala, aby nevydávala
radikální nařízení proti nespokojencům, nýbrž hledala příčiny
nespokojenosti, poněvadž nespokojenost je v nejklidnějších dříve
vrstvách. My nechceme, aby celá společnost v našem státě byla
zradikalisována. Proto je potřebí, aby vláda, pokud je čas, obrátila.
(Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní):
Dále má slovo p. posl. dr Hanreich.
Posl. dr Hanreich (německy): Vážené dámy a pánové! Předcházející pan řečník ve svých vývodech o domáckých dělnících, o nízkých mzdách, které se vyplácejí, a o škodách, které se při tom objevily, soudil úplně správně a postavil se na stanovisko, že není největším štěstím, jsme-li zachváceni vírem snižování cen a mezd. Brání se proti každému snížení životní úrovně; z toho ovšem vyplývá rozšíření pracovní doby, z toho opět nezaměstnanost pro jiné, zkrátka zjevy, které kritisoval, byly kritisovány plným právem. Jen se domnívám, že přes všechno uznání a přes to, že toto uznání jest všeobecné, nedomyslíme myšlenku do konce a nevyvozujeme z toho důsledky, které by z toho měly býti vyvozeny, abychom se jednou zásadně vypořádali s tím, jak se zde dělá hospodářská politika, a abychom vyšetřovali činitele, kteří zavinili mylnou hospodářskou politiku, tuto mylnou hospodářskou politiku, která, jak bezevšeho uznávám, ukazuje své nedostatky a působí těžké škody nejen u nás, nýbrž i jinde a všude způsobila tyto smutné zjevy. Ještě před lety stále jsme slyšeli, že hospodářství má vliv na politiku. Stále jsme slyšeli, že politika musí býti služkou hospodářství, a slyšeli jsme, že hospodářská síla znamená časem i politickou moc; a byli bychom se mohli domnívati, že tato zásada, uváděná jako základní věc, stane se společným majetkem veřejnosti.
Pochybuji, že by hospodářství mělo přednost před politikou a myslím, že vám níže budu moci dokázati, že nemůžete uzdraviti hospodářství, dokud neuzdravíte politiku. To jest nejen problém u nás, jest to jistě úkol i pro celý svět. Čeho potřebuje hospodářství? Hospodářství potřebuje velkých území, na nichž, pokud jde o vnitřní trh, může vůbec bez nesnází vyměňovati zboží, potřebuje však i k výměně zboží s cizinou normálních poměrů, tak aby se mohlo na delší dobu kalkulovati a počítati s určitými danými fakty. Takové pokusy utvořiti větší hospodářské jednotky byly v posledních letech učiněny x-krát. Vzpomínám jen úsilí Schobera-Curtia o zřízení rakousko-německé celní unie. Politické důvody to byly, které to znemožnily, neboť hospodářské základy této unie byly dány. Jistě by to nebyla bývala žádná škoda a bylo možno, aby se i jiné státy, jiné hospodářské skupiny a území k této věci připojily. Přes to se to neprovedlo, prostě proto, že se i v této věci prokázalo prvenství politiky. Londýnská světová hospodářská konference byla positivně schopna mnohé věci hospodářsky upraviti, kdyby ji nebyly rozbily politické rozpory. A nyní, pánové, hodláte pro jiné území, pro území Malé Dohody, utvořiti také malou hospodářskou dohodu. Bude-li to možné a bude-li z toho hospodářství míti výhodu, o tom pochybuji. Naše zemědělství, které má přebytečné obilí, musilo se letos těsně přede žněmi dožíti, že k nám byl dovezen ohromný počet, tisíce vagonů pšenice, čímž cena pšenice poklesla tak, jak jsme se toho ještě nikdy nedožili; a mimo to bylo u nás v poslední době uskladněno 6000 vagonů, nedávno 3000 vagonů zahraničního obilí a dalších 6000 vagonů, tedy úhrnem 15.000 vagonů bylo a má býti u nás uskladněno. Mezi obchodníky mluví se o pšenici všeobecně jako o válečné pšenici, dostala již svou přezdívku, nejmenuje se jinak. I když necháte tyto vagony uskladněny a když z nich ani jediný cent nepřijde na trh, víte, že plná skladiště vždy tlačí na trh a že sotva máme naději, že budeme moci zlepšiti cenu naší pšenice, když děláte takový nesmysl. Proč se musilo těch 15.000 vagonů pšenice koupiti od Jihoslovanů a Rumunů? Prostě proto, že prý to předpisuje politická situace. Cena vepřů, která ještě před 3 až 4 měsíci činila 7 Kč, klesla dnes šťastně na 3˙5 Kč za 1 kg živé váhy. I za dnešních nízkých cen obilí nejste schopni vyrobiti 1 kg vepřového masa levněji než za 5 Kč. Tedy u každého kusu, který vykrmíte, činí škoda 100 až 150 Kč. Zemědělec, který spoléhal, že se vyhne špatným cenám obilí tím, že obilí zkrmí, dožívá se dnes nového krachu, neboť ztrácí více, než by byl ztratil, kdyby byl obilí prodal. A proč? Poněvadž jest náš obilní trh přeplněný a poněvadž se stále ještě dováží americké vepřové sádlo, stále se ještě z ciziny dovážejí i vepři, poněvadž v době, ve které se nevyznáme, nepřestává se dovážeti z důvodů politických, nikoliv z hospodářských. To jsou poplatky, které musí naše zemědělství platiti t. zv. spojencům. Táží se vás, jak dlouho můžeme kupovati věci, kterých nepotřebujeme, jak dlouho smíme dovázemědělství platiti t. zv. spojencům. Táži se vás, jak dlouho chcete dělati tuto politiku a vésti zemědělství úplně na kraj propasti? Z těchto několika příkladů mohli bychom již vyvoditi, že ve skutečnosti hospodářství neovládá politiku, nýbrž že naopak politika prostě znásilňuje hospodářství a že se hospodářství řídí tím, co mu politika předpisuje. Proto tedy musí náš požadavek zníti: nejdříve musí nastati pořádek v politických poměrech, pak teprve může hospodářství ozdravěti. Dokud nebude politika v pořádku, nemůže ozdravěti ani hospodářství a nemůže se zvelebiti. Jistě nemůžeme se stanoviska politiky tohoto státu sami měniti světovou politiku, ale domnívám se, že bude nutno, abychom v úseku, ve kterém stojíme a na nějž máme vliv a kde máme upravovati věci, měli nejen možnost, nýbrž i povinnost udělati pořádek.
A tu bych přece jen rád podnikl malý pokus, abychom si uvědomili, jak u nás vypadá politická situace a jaké účinky musí míti a má na naše hospodářství. Mluví se o tom, že náš stát jest státem demokratickým. Podle toho měli bychom míti za to, že chcete udržeti i parlamentarismus v jeho staré demokratické formě. A k většině patří v demokratickém systému i oposice. Ale, jak se zdá, nemohou pánové snésti, že jest nějaká oposice. Táži se tedy, čím se lišíte od parlamentů, jaké oposici, když všechno musí míti většina? Když jste ještě měli oposici, žádali jste, aby oposice byla loyální. Zde bych jen připomenul slova otce německého aktivismu, která zde s tohoto místa pronesl poslanec a senátor Křepek. S tohoto místa prohlásil: "Loyální nebo neloyální, o to nejde. Nad vchodem do tohoto domu napište slovo ťodčiněníŤ". To zde prohlásil otec německého aktivismu. Vy jste jeho slov nedbali. U vás to prostě znamená, že kdo není loyální, jest nepřítel státu. Potíráme italský fašismus a odmítáme jej jako demokraté. Potíráte ovšem i hitlerismus a říkáte: "To není demokracie." Mussolini jednou prohlásil, že fašismus není vývozní zboží. Jsem přesvědčen, že si každý národ dělá svou demokracii a svůj fašismus svým vlastním způsobem. Jen si nenamlouvejte, že to, co dnes zde u nás existuje a vládne, že to jest pravâ demokracie. Jest to druh fašismu, který právě provádíte.
Člověk se ovšem také táže, musí-li se tato oklika rozhodně udělati, nemůžeme-li jinak, než dospěti k formě diktatury. V Rakousku se využilo předsednické krise v parlamentu k tomu, aby byl parlament vyloučen. Dnes tam vládne Starhemberg. Zde se pohlíží na rakouské přeorientování a vývoj přece jen poněkud přátelštěji, poněvadž se sem snad politicky lépe hodí. Ale táži se vás: "Jest demokracie bez parlamentu, jest demokracie bez voleb, jest demokracie, kde není svobodného projevu mínění?" To není žádná demokracie. Ať je to tedy Mussolini, Hitler nebo Dollfuss, je to vždy totéž.
Budete-li tak dále pokračovati na cestě, na kterou jste vkročili, nebudete moci říci, že máte demokracii. Jsem pevně přesvědčen, že přes to, že demokratický systém jest správný a poněvadž vím a jsem přesvědčen, že i po diktatuře jako všude a vždy, kde byla, přišel jiný režim, poněvadž diktatura jest něco výjimečného a přechodného, proto se táži: "Chcete nebo musíte kráčeti cestou k diktatuře, nebo si můžeme udržeti demokracii?" A zde se naskýtá otázka: "Jakými prostředky si ji udržíme?" Rozhodně nikoliv prostředky diktatury, jelikož čerta nelze vyháněti ďáblem. A abych vám ukázal, jak velice jsme u nás vzdáleni od parlamentní demokracie, rád bych se vás na něco otázal. My nemáme žádné koncentrační tábory ani žádné zajišťovací tábory, jak se jmenují v Rakousku, ale všechna vězení jsou plna politických vězňů, vězňů ve vyšetřovací vazbě, kteří musejí čekati celé týdny, než jsou předvedeni k vyšetřujícímu soudci. Na Pankráci jest přes 300, v Olomouci přes 300, v Opavě přes 500 vězňů ve vyšetřování, jsou to tisíce, které máte ve vězeních. Úřednice, které nikdy neměly co dělati s politikou, které prostě vydělávaly jen na svůj chléb, které seděly u psacího stroje a psaly, co se jim diktovalo, sedí v jedné kobce pohromadě s několikanásobnými vražedkyněmi. Nikdo to nemůže popírati, poněvadž jsou toho důkazy. My ovšem nemáme úderné oddíly, ale máme nezákonnou vedlejší vládu národních spolků. Nemáme při volbách jednotné listiny, jak to ukázaly poslední volby v Německu. Jistě nikoliv, ale u nás vůbec nevolíme. U nás jest parlament vlastně vyloučen z praktické spolupráce, poněvadž se v nejužších vládních kroužcích ustanoví, co se u nás má dělati. U nás máme systém jmenovací a tu, již nepotřebujeme žádných voleb. U nás se nerdousí veřejné mínění, nikoliv, ale zastavuje se činnost stran, rozpouštějí se, lidé se dávají pod policejní dohled. Úředně se ruší listovní tajemství, zavádí se censura telegramů a telefonních hovorů. Táži se vás: Kde máme veřejnou svobodu, kde jest svoboda veřejného mínění? Vždyť jest již dávno ztracena. Nesmíte naprosto říkati, že jste zachovali ostrov blažených a že nám jej předkládáte; a při tom budete říkati: "Kritika jest popírání státu, oposice je neloyalita." Oposice jest samozřejmá část každé demokracie. Kde je většina, jest i menšina, a nedovolujete-li, aby se menšina ujala slova a kritisovala vás, vymazáváte nejsvětější znamení svobodného projevu mínění, parlamentarismus. (Posl. Schweichhart [německy]: Řekněte to přece Hitlerovi!) Promiňte, pane kolego Schweichharte, vždyť právě ukazuji rozdíl, kdybyste trochu naslouchal, neobracel byste se proti mým slovům. Nejsem Hitlerovým zástupcem, chcete-li to dělati, dělejte to vy. (Posl. Schweichhart [německy]: Mne on neposlechne!) Nejde o to, že nás zde můžete prostě umlčeti. Chcete-li samozřejmé právo, které máme a které zde vykonáváme a čím vlastně chceme a máme dáti smysl a obsah vašemu parlamentarismu, chcete-li to znemožniti, chcete-li míti jednotný parlament, musíte rozpustiti tuto sněmovnu a při volbách připustiti jen jedinou listinu; pak budete míti to, co si přejete. Můžete rozpustiti ještě několik stran a vůbec všechno, co se vám nehodí, co otevře ústa, strčiti na Pankrác. Jest to tak mnohem prostší. Bude-li to tak pokračovati s policejním dozorem! Představte si: tisíce lidí musí se třikrát denně choditi hlásiti na policii: "Poslušně hlásím, jsem zde ještě." Táži se vás, pánové: Nepovažujete to za frašku, co se zde provádí? Jest to ještě demokracie? Jest to svoboda? Jedno musím říci: Nádherně dovedete nazývati takové věci jmény, která v cizině nebudí špatného dojmu. Nikoliv koncentrační tábory, nikoliv to nebo ono. Máme stále ještě svobodu tisku, ale když některý časopis si troufá psáti, dostane pokyn a ví, že tak dále psáti nesmí. Domníváte-li se, že to jest tak lepší, dělejte to tak dále. Ale rozhodně nevychováváte tím obyvatelstvo, které by snad potřebovalo ještě demokratické výchovy, na skutečné demokraty. Rozhodně nekladete tím základů pro stát a společnost, které mají býti zdravé.