Dámy a pánové! My jsme pro to, abychom pomáhali střednímu stavu, ale tak, jak si to střední stav, t. zv. oficielní obchodnictvo a živnostnictvo, přeje, to dělat nemůžeme, to by se příčilo našemu svědomí pokrokovému a demokratickému. Velmi vás prosím, abyste, až budeme v politických stranách tyto otázky řešit, nezapomínali na dorost, a do řad obchodnických a živnostenských adresuje tato slova: Kolika živnostníkům našim jsme dopomohli k živnostem proti dřívějšímu zaujetí jejich kolegů? Také tito živnostníci se budou bránit a brání se proti přílivu nové generace. Ale nechť nezapomínají, že za 2, 3 nebo 5 let, tato mladá generace bude jádrem středního stavu. Prosím vás velmi všechny z koaličních stran, nezapomínejte na těch 150.000 učedníků a učednic. Co s nimi máme dělat? Co máte vy, tátové a otcové, svým dětem říci, když je dáte do školy, vyučit, a teď se nemohou uchytit, co jim máte říci? Bylo by nesvědomité od nás, kdybychom takto chtěli řešiti otázku středního stavu; zabíjeli bychom přímo své vlastní děti, a to dělat nemůžeme. (Výborně!)
Za naši stranu prohlašuji: Jsme
ochotni podat ruku k dílu a pomoci každému, také střednímu stavu,
ale tak, jak jsem nastínil a nikoliv cestou egoismu a zpátečnictví.
(Potlesk.)
Místopředseda Špatný (zvoní):
Uděluji slovo p. posl. Navrátilovi.
Posl. Navrátil: Slavná sněmovno, rozpočet na příští rok 1934 předkládá nám naše vláda v nejnižší číslici za dobu trvání našeho státu. Je nižší o 2800 mil. Kč než rozpočet na r. 1932 a nižší než rozpočet na r. 1933 téměř o jednu miliardu. ´spory, které provedeny byly jak vládou samou, tak i úspornou parlamentní komisí, daly mnoho práce, než se docílilo tohoto snížení státního rozpočtu, který projednáváme a který muselo odnésti velikými obětmi i naše státní zaměstnanectvo. Úsporná komise vynaložila veškeré úsilí, aby rozpočet přivedla do rovnováhy a aby mohl ministr financí prohlásiti ve svém exposé, že je to poslední deflační rozpočet, který za poslední léta máme. Nevím, podaří-li se panu ministru financí, aby tuto předpověď mohl splnit. Myslím, že to bude úloha velice těžká a že tak, jako jsme chodili se schodky státních uzávěrek za léta jiná, že i příštím rokem" až přijdeme v roce 1935 s účetní uzávěrkou za rok 1934, objeví se opět citelný schodek a my opět budeme nuceni uvažovat o nových úsporách a novém seškrtávání státního rozpočtu a budeme museti hledati všechny možné prostředky, abychom státní finance dali u nás do pořádku.
Snížením státního rozpočtu byla postižena téměř všechna ministerstva. Nevím, můžeme-li se tak radovat, že můžeme snížit státní rozpočty jednotlivých resortů, které na jedné straně státní rozpočet snižují ve vydání, ale na druhé straně dávají nám očekávati nepředvídané výdaje, které stát bude muset vydávat. Nevím, zda to, co se ušetřilo na r. 1934, nebude mnohem větším obnosem vydáno na rozpočet, který bude museti ministerstvo soc. péče vydati na krytí výdajů soc. péče na nezaměstnané. Zvláště ministerstvo zemědělství bylo postiženo velmi citelně svou srážkou, která činí 35,815.000 Kč, a myslím, že zemědělství velice citelně pocítí tuto srážku, která mu byla učiněna. Zemědělství dnes nalézá se v těžké, snad po dlouhá desetiletí nebývalé krisi. Bylo zde mluveno pány předřečníky o tolika těžkostech, které dnes zmítají zemědělským stavem, a hledáno toliko cest k nápravě, že nevím, kdyby se splnily veškeré tyto tužby a přání, pomohlo-li by to zemědělství, poněvadž krise zemědělská, která zachvátila zemědělský stav, není jen krisí místní, nýbrž je všeobecná a u nás nemůžeme nic jiného činiti než snažiti se, aby tato krise byla mírněna, aby bylo učiněno všechno, aby zemědělství se přes tuto těžkou krisi mohlo přenésti do dob lepších. Nevím, zda vedení našich zemědělských organisací jest v rukou takových, že by mohlo dáti záruku našim zemědělcům, že bez řádného reorganisování zemědělství vůbec možno u nás přivoditi zlepšení těžkých dob, které zemědělství musí překonávati.
Vážené Národní shromáždění, nesmíme si zapírati, že zemědělství dnes trpí přepolitisováním. Zemědělství se zmocnila pouze jedna strana, republikánská, která nechce ve stavovských pracích připustiti spoluúčast žádné jiné politické strany, byť měla i velkou sílu zemědělců ve svých řadách. Uvažme na př., jak to vypadá v našem zemědělském školství. Naše zemědělské školství není ve službách zemědělství, nýbrž ve službách politické strany, která je ovládá. Naše zemské výbory, zvláště zemědělské rady, nejsou ve službách zemědělství, nýbrž ve službách politické strany. A tak bych mohl projíti řadu zemědělských institucí, kde se vedoucí zemědělští činitelé starají o to, aby drželi sílu a moc politické strany, která je representuje, ale zanedbávají velmi mnoho z toho, co dnes zemědělství tíží a čím zemědělství strádá. Máme-li ozdraviti aspoň na snesitelnou míru naše zemědělství, je nezbytně nutno, abychom přistoupili k reorganisaci našeho zemědělství vůbec, abychom je zorganisovali po způsobu obchodních, živnostenských a průmyslových komor tím, že utvoříme závazná společenstva zemědělská, která byly měla právo volební, která by ze sebe tvořila zemědělské komory, jimž by příslušela veškerá organisační práce v zemědělství, tím že budeme míti v tomto úřadě na způsob obchodních a živnostenských komor vybaven řádný statistický úřad, který by nám přesně číselně podával to, co zemědělství v tak těžkých a vážných dobách nezbytně potřebuje. (Výborně!)
Vážení pánové, pohlédněme na naše družstevnictví. Jsem družstevníkem od nejranějších let svého zemědělského působení. Naše družstevnictví není na slibné cestě rozvoje, poněvadž je také zpolitisováno. A je velkou chybou, že dnes slyšíme kritiku našeho družstevnictví nejenom zemědělského, nýbrž i dělnického, od nejširších vrstev jeho stoupenců, a to oprávněně, poněvadž veškeré naše družstevnictví je dnes zpolitisováno, neslouží svému účelu, nýbrž politickým stranám, které je ovládají ne ve prospěch těch, kteří by jakousi hřivnu měli brát z této svépomoci, nýbrž ve prospěch těch, kteří je ovládají.
Máme-li, vážení pánové, zjednati nápravu, máme-li obrozovat život, abychom mu dovolili přenésti se přes tyto těžké doby do dob lepších, je nezbytně nutno, abychom reorganisací obnovili nový řád, který by nás přivedl do lepších dob, na lepší cesty, než po kterých dnes jdeme.
Při projednávání státního rozpočtu jsme viděli také zjevy, které nemůžeme v dnešních těžkých a odpovědných dobách schvalovat. Dnes je potřeba, aby všichni ti, kteří mají zájem státu a jeho budoucnosti na zřeteli, semkli se v nejužší skupinu a jako jednolitý celek hájili zájmy tohoto státu a zabezpečovali jeho budoucnost. Dnešní vládní koalice, než se sešla, dala mnoho práce, a když se seskupila, je ještě těžší úkol v její činnosti, když 7 různých politických stran má sjednávati svůj vládní program. A proto je velkou vadou, vystoupí-li příslušník jedné složky této koalice, a chce-li dělat, abych to charakterisoval po selsku, podomka, který si dovolí vyhazovati jednotlivé účastníky této koalice. Proti tomuto postupu se musím ohraditi a jsem přesvědčen, že tak činím za souhlasu celé koalice.
Pan dr Černý naznačil nám velice krásně cesty, kterými se máme ubírati, abychom prospěli tomuto státu a mohli v těchto těžkých dobách proplouti úskalími, jež nás ohrožují, a abychom udrželi sílu a autoritu této koalice nejen ve státě, nýbrž i za hranicemi. Pan hlavní zpravodaj Remeš, který doprovodil státní rozpočet velice krásným výkladem, poukazoval na veliká a těžká břemena, jež musí přinášeti naše občanstvo státu. Jsou-li dnes stížnosti na naši finanční správu a na daňový systém nejen z řad zemědělců, nýbrž i živnostníků a dělníků, musím zde vzpomenouti případů, které je nutno zakřiknouti, bedlivě vyšetřiti a zjednati radikální nápravu.
Snad v žádném jiném ohledu není dnes poplatnictvo státu tak pronásledováno, jako v ohledu daňovém. Když jsme r. 1927 dělali daňovou reformu, dali jsme finanční správě nejširší pravomoc; vybavili jsme ji exekutivou do všech důsledků, aby mohly býti státní finance zabezpečeny, aby každý státní občan plnil svou daňovou povinnost podle práva a spravedlnosti, jak zákon předpisuje. Vybavili jsme tedy státní finanční správu velikou mocí exekutivní a stanovili těžké tresty pro ty, kteří budou svévolně zákon přestupovati, aby unikli daňové povinnosti. Finanční správa využila důkladně všech možností, které jí zákon dává, avšak tak nezdravým a nespravedlivým způsobem, že se daně stávají pro mnohé poplatníky naprosto nesnesitelným břemenem, tak, že je nezbytně třeba, aby zákonodárné sbory tuto vadu odstranily.
Mám případy, kdy poplatník vyhověl veškerým nařízením a zákonným předpisům o přiznání daní, doložil své přiznání i přesnými doklady, avšak berní úřad tuto daň vyměřující vyměřil mu - přes to, že tento poplatník doklady vykázal ztrátu 14.000 Kč - daň důchodovou z příjmu 36.800 Kč. Jak se to stalo? Tento zemědělec měl téměř 30.000 Kč ztrát ve svém hospodářství, ale na druhé straně měl příjmy domovní a z různých jiných pramenů. Berní správa, která podle §u 7 měla sloučiti celý příjem a celé vydání v jednotný součet a teprve zbytek zdaniti, opomněla odepsati mu ztrátu 30.000 Kč, ale na druhé straně mu zdanila všechny jeho příjmy, takže musil platiti téměř 2.000 Kč důchodové daně, ač mu daň měla býti vůbec prominuta. Když přišel k berní správě a vytýkal tuto vadu, řekl mu přednosta úřadu: Podejte si odvolání.
To není jediný případ, takových je na sta. A co se děje v případě odvolání? Berní správy nechají tato odvolání ležeti a nevyřizují je ani za 5 let. Sám jsem dostal předpis daně důchodové za r. 1928 teprve r. 1933, a to podle přiznání, které jsem učinil, ale úroky, které z této částky narostly od r. 1929, jsem musil zaplatiti a bylo mně odepsáno jen tolik, kolik jsem měl zaplatiti na dani důchodové.
To by však nebylo ještě nejvážnější břemeno poplatníků. Jsou zde ještě horší věci. Berní správy bude nutno důkladně provětrati. Máme tam řadu přesloužilých starých pánů, kteří jezdí na rakouských šimlech, a na druhé straně máme inteligenci, která čeká, aby byla přijata do úřadů, ale do úřadů se nebéře. Také jakýkoliv postup je zastaven. Znám případ, že u finančního ředitelství v Brně je vrchní komisař přednostou celého důchodkového oddělení a čeká 8 let na povýšení, naproti tomu pan presidiální šéf, který je téměř 70letý, vykonává službu dále. Bylo by zde třeba zjednati nápravu. Mladé síly dáti do těchto úřadů a zavázati je nejen slibem, nýbrž ještě i zvláštním nařízením, aby zákonitým předpisem svůj úřad plnily. Musí to učiniti buď sám pan ministr, anebo budeme nuceni vsunouti do zákona o přímých daních ustanovení, že nejen poplatník podléhá trestním sankcím, nedodržuje-li své povinnosti vůči zákonu, nýbrž i úředník, který zneužívá předpisů a tím způsobuje nedůvěru u našeho poplatnictva. (Tak jest!)
Poukázal bych ještě na jiné bolavé stránky. R. 1927 jsme projednávali zákony, kterými jsme chtěli vyrovnati státní rozpočet a musili jsme sáhnouti k zavedení nových daní, ačkoliv se r. 1929 řeklo, že se nové daně zaváděti nebudou.
Když jsem v Olomouci v květnu 1932 pořádal veřejnou schůzi, vystoupil proti mně jeden z poplatníků, a když jsem odůvodňoval postup vlády tím, že zákony tyto musejí býti přijaty, jinak že je náš státní rozpočet i řádný chod státní administrativy ohrožen, řekl mně: pane poslanče, to říkáte nám, kteří víme, že má stát dnes ještě nedotčené zdroje příjmů, a to vinou vysokých berních, finančních úředníků, kteří jsou pověřeni vyměřovati daně těžkému průmyslu, ale svou povinnost nekonají, a když, tedy nedbale? Byl mně sdělen případ vyměřování ekvivalentního poplatku na období 1930/1940 a byl mně předložen seznam nesmírně křiklavých nepřístojností ve vyměřování této daně. Jako zástupce hanáckého okresu šel jsem po úřadech a sledoval, zdali se obvinění, která se mně dostala do rukou, zakládají na pravdě. Zjistil jsem, že dva stejné závody, jeden český, druhý německý, oba téměř stejného rozsahu, byly až křiklavě rozdílným způsobem zdaněny. Je to rolnický akciový pivovar v Holici a akciový pivovar v Unčově. Holice je česká, Unčov německý. Oba tyto závody stabilisovaly svou bilanci r. 1930 a zvýšily jmenovité hodnoty, jak bylo zákonem nařízeno. Přiznaly k poplatnosti ekvivalentní odhadní cenu těchto závodů na 12 mil. Kč. Když referent u finančního ředitelství obdržel přiznání pivovaru unčovského, hned dal sděliti, aby pánové opravili toto přiznání, že je to nadhodnoceno tak, že by to podléhalo velikému poplatku. Pivovar tento udal pak hodnotu tohoto závodu na 2,500.000 Kč a podle toho mu také byla vyměřena poplatková ekvivalentní hodnota. Totéž chtěl učiniti, jakmile se to dozvěděl, pivovar holický, ale tomu to bylo odmítnuto, nebyla připuštěna oprava jeho řízení a musil zaplatiti poplatkový ekvivalent z 12 mil. Kč.
Dále máme krásný obraz z Brassových závodů v Zábřehu. Tyto závody se odhadují dnes průměrně na 10 mil. Kč. Prosím, podle odhadu finančního ředitelství byly odhadnuty na 2 mil. Kč. A když berní úřad zábřežský, který jistě zná velmi dobře poměry těchto závodů, žádal finanční ředitelství olomoucké o přezkoumání jejich odhadu, dostal nařízení, aby mlčel, že mu po tom nic není. Tak zůstaly tyto závody při odhadní ceně 2 mil. Kč pro ekvivalentní poplatek na místo 10,000.000 Kč.
Máme ještě třetí věc, nejkřiklavější, poněvadž tyto 2 podniky byly poměrně malé. Rotschildovy závody ve Vítkovicích. Na schůzi, o které jsem mluvil, bylo mi vytčeno, že vítkovické závody jsou zdaněny na poplatkovém ekvivalentu z 85 mil. Kč. Nechtěl jsem tomu věřiti. (Hluk. - Místopředseda Špatný zvoní.) Šel jsem do Brna k presidentu zem. finančního ředitelství a žádal jsem, aby mi to vysvětlili. Podali mi takové vysvětlení, že to ta asi nebude, že to dá vyšetřiti a že mi to sdělí. Přišel jsem za 14 dnů opět a řekli mně, že to není pravda, že jsou tyto závody oceněny na 280 mil. a že tato hodnota je dostatečná, vzhledem ke krisi, k poklesu konjunktury a ztrátám, které mají, atd. Nespokojil jsem se s tím a dojel jsem do Mor. Ostravy a mluvil jsem s povolanými činiteli, kteří závody tyto dobře znají, aby mně sdělili, jak se věci mají. Zvěděl jsem, že by tyto závody mohly býti odhadnuty nejméně na 2 miliardy Kč, ale že jsou odhadnuty skutečně jen na 85 mil. Kč. Když jsem přišel k p. vicepresidentovi zemského finančního ředitelství, sdělil mi, že je to skutečně pravda, že si zjednal informace od pána, který to měl vyšetřiti. Ale ruka ruku myla a tak tyto závody zůstaly při zpoplatnění z 85 mil. Kč, ač nejmenší hodnota podle odhadu, jak jsem zjistil, by dnes byla asi 1 1/2 miliardy Kč. Dnes se tyto závody akcionují a oceňují se pro novou společnost na 3 miliardy Kč. Kolik milionů již za ta desetiletí uniklo finanční správě! Přibíjím tento případ na pranýř, aby si ho dal pan ministr vyšetřiti a aby úředníky, kteří takovýmto způsobem hospodaří se státními prostředky, volal k odpovědnosti.
Nespravedlnost tato je tak veliká, že vzbuzuje téměř nedůvěru státního poplatnictva k našim finančním úřadům, a chceme-li přivoditi aspoň trochu důvěry v tento stát, v jeho autoritu, v jeho úřady, v toto Národní shromáždění, jsme povinni všichni, abychom se nápravy těchto velikých křivd, které jsou páchány na našem poplatnictvu, ujali a zjednali nápravu sami. Nic není horšího než když v těžkých, vážných dobách, někdo nespravedlivě je odbýván. Nespravedlnost plodí nespokojenost, která vzrůstá v řadách širokých mas do tě míry, že se ztrácí důvěra, a jakmile se ztratí důvěra, nastává zmatek a nepořádek.
Pamatuji, že na císařském hradě
vídeňském, když jsem jezdíval do Vídně, jsem viděl nápis velikými
písmeny latinsky psaný: "Justitia regnorum fundamentum"
- spravedlnost základem státu. Nuže, chceme-li spravedlnost, tak
se o ni postarejme, aby byla taková, aby skutečně byla základem
tohoto státu. Jestliže nebudeme spravedliví vůči státnímu občanstvu,
nebudeme-li zjednávati pořádek, tedy neučiníme nápravy, jestliže
nebudeme míti tolik síly, abychom se přiznali k vlastním chybám
a je napravili. Jsem přesvědčen, že pan ministr financí, kterého
znám z jeho úřadu jako vzácného a výborného úředníka, který
si tam zjednal pořádek a autoritu, učiní i po této stránce všechno,
co je v jeho moci a že to neučiní tak, jako s dotazem kol. sen.
Pavelky; když ho na tyto věci upozornil, poslal přípis
finančnímu ředitelství olomouckému, a to témuž úředníku,
na něhož byla podávána stížnost, aby o tom podal vyjádření. Je
přirozeným zjevem, že toto vyjádření dopadlo tak, jak tento pan
přednosta chtěl, a že věc zapadla. Nuže, kdyby zde byl pan ministr,
poprosil bych ho, aby v těchto záležitostech byl neústupný, a
chce-li, abychom příští rozpočet měli snazší a ještě nižší a státní
pokladnu finančně zabezpečenu, aby přijal slib od finanční správy
a všech úřadů, že si budou počínati při vyměřování daní spravedlivějším
způsobem a že nebudou opomíjeti to, co se dosud opomíjelo, abychom
tyto stížnosti proti finančnímu úřednictvu nemuseli opakovati.
Končím s přáním, aby při příštím rozpočtu tyto výtky s tohoto
místa při projednávání rozpočtu pronesené nemusely býti více činěny.
(Potlesk.)
Místopředseda Špatný (zvoní):
Uděluji slovo p. posl. inž. Záhorskému.
Posl. inž. Záhorský: Pane předsedo, dámy a pánové! Státní rozpočet právě projednávaný jest obrazem těžké doby, kterou prožíváme. Důvody pro malá čísla státního rozpočtu byly tak vážné a tak mnohostranně, že se nedivíme dnes tomu, jestliže vláda, jsouc podporována úspornou komisí, energicky zasáhla svou revisí a škrty do všech kapitol našeho státního rozpočtu. Náš rozpočet právě projednávaný dostal proto jméno rozpočtu deflačního. Z tohoto rozpočtu vidíme zjevně, že vláda plní svůj program; ona prohlásila hned na počátku, kdy ujímala se řízení osudu tohoto státu, že její snahou bude pracovati s malými hospodářskými čísly, s deflací důchodů a úpravou cen životních potřeb.
Mám za to, že nikdo z nás nepochybuje o tom, že tento program co do obsahu byl správný. Větší pochybnosti však mohou vzniknouti mezi námi, zdali pořad plnění tohoto programu byl šťastný. Pro svou osobu jsem přesvědčen o tom, že bychom dnes měli méně nesnází se svým státním rozpočtem, kdybychom byli volili pořad obrácený, kdybychom byli bývali vyšli od úpravy cen životních potřeb, neboť pak automaticky dostavila by se ovšem deflace důchodů a pak by bylo přirozeno, že by náš státní rozpočet měl vykazovati malá hospodářská čísla.
Tyto rozpaky, které se projevily při úpravě státního rozpočtu, nebyly patrny jenom v našem státě, tytéž rozpaky viděli jsme ve státech vůkolních i u velmocí. Divím se, že celkem k těmto rozpakům přichází tak pozdě. Mně se skoro zdá, že obyvatelstvo všech států zapomnělo na to, že prodělalo velikou světovou válku. Jestliže uvážíme, že mírové konference nic nezměnily na základních principech národohospodářských, že mírové smlouvy skoro nikterak nezasáhly, abych tak řekl, do demokracie hospodářské, je zcela pochopitelné, že po skončené válce musila se projeviti všeobecná chudoba všech států, které byly dotčeny světovou válkou. Ale podíváme-li se do dění v jednotlivých státech, musíme říci, že nikterak nebyly patrny známky všeobecné chudoby. Uvažte, dámy a pánové, že vlastně po 4 léta se nic jiného nekonalo, než že se ničily veliké hodnoty tvořené minulostí. A po 4 léta vedle toho tvořily se nové hodnoty, které však byly určeny rovněž ke zničení. Není přece pochyby o tom, že letadla, děla, střelivo atd. vyžadovala velké množství práce, velké množství kapitálu; byly to hodnoty veliké, ale určené k zničení a vedle toho hodnoty, které ničily hodnoty z minulosti. Jestliže, vážené shromáždění, nic se nezměnilo v nazírání vědy hospodářské, jestliže jsme se neodchýlili od principu soutěžního hospodářského systému kapitalistického, musila se projeviti chudoba, ale tuto chudobu si nikdo nechtěl přiznati. Její příznaky se dostavují nyní. Nejenom v republice Československé, ale i v ostatních státech vidíme, dámy a pánové, zajímavou věc, že po skončené světové válce byli jsme všichni a všude zachváceni maximalismem, přemírou všech disposic, a dnes, když se konečně chudoba sama nám vnucuje, vidíme, že jsme zase naopak zachvacováni skleslostí mysli, minimalismem.
Chtěl bych uvésti zajímavý konkretní případ, jak se maximalismus u nás projevoval v technických disposicích. Podívejte se na veřejné stavby, na naše ministerstva. Namátkou bych vzal jenom na př. ministerstvo železnic. Uvážíme-li, jak vysoký byl stavební náklad této budovy a že v této budově nic jiného neprodukujeme, než abych tak řekl úřední akta, musíme kalkulovati ze stavebního nákladu, co nás asi stojí vyřízení jednoho spisu. A tu bychom se zarazili nad velkým číslem nákladu, který připadá na jeden spis u ministerstva železnic. Takto musíme, vážené shromáždění, posuzovati technickou práci, ne tvořiti proto, abychom něco vytvořili, co by snad samo o sobě imponovalo svojí dimensí a koncepcí. Každé dílo, které člověk vytvoří, má hospodářskou funkci a nám musí záležeti ne na tom, aby imponovalo dílo technicky jako ve hmotě vytvořené, nýbrž jak nám plní svojí funkci. (Výborně!) Nesmí se státi takové dílo břemenem těm, kteří je vytvořili.
Podívejte se dále, vážené shromáždění, jaké disposice se dělaly na splavnění Vltavy a Labe, jaké velikášské disposice jsme dělali, jakoby republika Československá měla míti před sebou ta velká kvanta energie elektrické. A dnes se uskrovňujeme s daleko menším počtem přehrad a s daleko menšími dimensemi, a je to správné, poněvadž nesmíme zapomínati, jestliže předčasně tvoříme dílo velkých dimensí, že amortisace velkého nákladu příliš zatěžuje hospodářsky, a proto je lépe vystačiti s nákladem menším, a úspory, které v okamžiku učiníme, se nám zmnohonásobí, nežli se dostaví doba, kdy těch velkých dimensí potřebujeme.
Ale tyto nemoci nebyly jen v republice Československé, to byla psychosa ve všech státech. A dnes dostavuje se téměř skleslost v mysli těch, kdo stojí před úkolem vyrovnati příjmy s vydáním státního rozpočtu. Uvážíme-li, že jsme nevytvořili během 15 let naprosto žádných reserv ve státní pokladně, jestliže uvážíme značný pokles příjmů státní pokladny a když dále uvážíme, jak umenšená byla finanční nosnost nejširších vrstev našeho národa, tak musíme loyálně přiznat, že vládě nezbývalo nic jiného, než předložiti zákonodárnému sboru rozpočet deflační.
Já pro svou osobu mohu říci, že lituji toho, že tak pozdě jsme přišli k tomu poznání, že se mělo více šetřiti zájmů státních před zájmy sobeckými. Náš stát měl pamatovat, že je státem mladým, měl pamatovati na to, že těžké doby se projeví v důsledku šílenství, které bylo projevováno po 4 léta. Měly se tvořit reservy a měli jsme k tomu oporu v naších revolučních zákonech, jako byl zákon o pozemkové reformě, o lesní reformě, o dávce z majetku atd., řada zákonů to byla, která měla dáti možnost, aby mladý stát z úspor mohl pamatovati na doby zlé. A dnes, když vidíme, že pro nejistotu poměrů politických a hospodářských umlká soukromá podnikavost, když stát má povinnost, aby svou podnikavostí nahradil tento úbytek soukromý, chybí státu finanční prostředky, aby tuto povinnost mohl konati.
Mám za to, že poměry v našem státě jsou pouhým odleskem poměrů světových. A jistě by poměry dnes po 15 letech mohly býti všude utěšenější, kdyby nebyly z velké části zklamaly velké vymoženosti mírových smluv. Upírali jsme všichni velké naděje na Společnost národů a Mezinárodní úřad práce. Tyto dvě velké instituce měly nám býti zárukou, že nastane lepší dorozumění mezi státy a národy, a to nejen ve smyslu politickém, nýbrž také i ve smyslu hospodářském. Společnost národů, mezinárodní konference hospodářské, měly proniknouti principy celého světového hospodářského dění, aby mohly kontrolovati, zdali nová doba nežádá radikálnějších úprav. Mám dojem, že scházelo na mírových konferencích revolučních hlav. Přiznávám se upřímně, kdyby byla bývala světová válka končila revolučním duchem jako francouzská revoluce, že bychom neprožívali tak těžké doby, jaké prožíváme dnes. (Zcela správně!) Jsem přesvědčen, že ten neklid politický, který nám dnes znemožňuje hospodářské úpravy, je nejkrásnějším důkazem omylů, které se staly, že nebylo dosti revolučnosti, dosti odvahy trest dáti tam, kam patří.
Výsledkem těchto poměrů je ovsem světová krise a její část prožíváme také my. Je zajímavo, dámy a pánové, sledovati, jak se diskutuje o příčinách světové krise. Mohu říci, že mi velmi málo imponují výsledky mezinárodních konferencí hospodářských a výsledky vědeckého bádání národních hospodářů. Je to až ku podivu, když se hledají příčiny krise a když se hledají cesty, jak se z ní dostati ven, že se objeví na mezinárodních konferencích úplně divergující názory. Je zajímavý výsledek londýnské hospodářské konference, kde se střetly názory Anglie a Ameriky s názory Italie, kde na jedné straně se držel zlaty standard, kdežto na druhé straně se pracovalo pro opuštění tohoto zlatého standardu. Tedy na jedné konferenci velmoci projeví úplně diametrální názory.
A vážené shromáždění, jak to vypadá s názory vědeckými myslících našich národních hospodářů? Tytéž názory protichůdné. Minulého týdne mohli jsme čísti polemiku, je-li příčinou krise zhodnocení zlata nebo naopak, zda krise způsobila zhodnocení zlata. Tedy úplně protichůdné opačné názory. Já jsem přesvědčen, když sledujeme jednotlivé názory, že můžeme vesměs konstatovati, že se předstírají následky příčin, jakoby to byly příčiny samé.
Mluví se, vážené shromáždění, že jednou z hlavních příčin světové krise stala se racionalisace, která prý vedla k nadvýrobě. Tu myslím, že ztěží mohl by někdo tuto pravdu hájiti, kdybychom mu řekli: jak to, když nadvýroba je příčinou světové krise, že máme hlad, ačkoli máme mnoho úrody, jak to že chodíme nazí a otrhaní, když máme mnoho textilií atd.? Tedy, vážené shromáždění, zde je viděti jasně, nikoli nadvýroba, nikoli racionalisace, nýbrž systém hospodářský je příčinou. (Výborně!)
Vážené shromáždění, je zajímavé si všimnouti, jak vůbec racionalisace se ve světě rodila. Racionalisace se vystupňovala v době světové války, kdy pochopitelně, ovšem správně musilo býti po racionalisaci sáhnuto. Když Evropa šílila od r. 1914 do r. 1918, postarala se Amerika o to, aby se stala zásobovatelem Evropy a aby těžila z dobré konjunktury. Amerika byla vždy zemí vysokých mezd a vysokých platů, čili byla zemí, kde lidská pracovní síla byla drahá. Jestliže chtěla nyní Amerika při nedostatku pracovních sil plniti tento svůj úkol a těžiti konjunkturálně, pak musela sáhnouti k racionalisování výroby, k vědeckému řízení práce. Můžeme říci, že se Americe podařilo racionalisovat na principu: největší úspěch s minimálními ztrátami. Ale, dámy a pánové, co se stalo, když světová válka byla skončena? Amerika okamžitě ztratila svého největšího konsumenta, Evropu a Evropa, která byla ochuzena světovou válkou, musila okamžitě racionalisovati, aby si opatřila, čeho měla takový nedostatek. Viděli jsme, jak se rychle náš průmysl přeměňoval, jak se racionalisoval, poněvadž musil z válečné výroby přecházeti do mírové výroby. Je zajímavý ten proces na př. u samé Škodovky, kde se dříve vyráběla děla a střelivo, a najednou se tam dělaly odstředivky, výrobky sloužící potřebě člověka. Ale co se dostavilo? Dostavila se i ztráta konsumu v Evropě, poněvadž se racionalisace stala irracionalisací a já, vážení pánové, vám řeknu proč? Racionalisace byla provedena s hlediska soutěžně hospodářského řádu, řádu kapitalistického. V tomto řádě rozhoduje akumulace díla, která je výsledkem práce, rozhoduje kapitál, rozhoduje základní věta: největší úspěch s minimem ztráty energie hmoty čili dobrý výsledek racionalisace učinil se závislý jedině na spotřebě hmoty, energie hmoty. Ale když, vážení pánové a dámy, se podíváme do dění všehomíru, neexistuje dění jen ve hmotě, neexistuje ve všemíru jedině energie hmoty, jsou zde ještě energie biologické, energie ducha a života. (Výborně! - Potlesk.) A tu není dobrý výsledek racionalisace veličinou závislou na jedné nezávislé. Máme tři veličiny nezávislé, energii hmoty, energii ducha a života a právě proto, že systém kapitalistický vyřadil s tohoto problému energii života a ducha, stala se racionalisace irracionalisací. Je to omyl, ku kterému dnes docházíme.