Pan ministr financí nám ve svém výkladu v rozpočtovém výboru slíbil, že vážně hodlá reorganisovati berní správu. Přáli bychom si, aby nezůstalo jen při těchto slovech, nýbrž aby se reorganisace skutečně provedla. Naše špatná daňová soustava souvisí podstatně se špatnou berní správou, se špatným předpisováním a vymáháním daní. Tato daňová soustava jest zastaralá a již nevyhovuje dnešní době, není přehledná, nemůže poplatníku podati zevrubnou zprávu. Dokud se neprovede důkladná reorganisace berní správy, nezlepší se nynější poměry. Nyní se vyvíjejí poměry, které jsou nezdravé pro stát a pro všechny poplatníky. Dobrý poplatník se zatěžuje, špatný poplatník se nechává v klidu a má výhodu. U četných berních úřadů se dostane do podezření, když někdo platí své měsíční splátky. Muž, který katastrální list poplatníka dostává stále do rukou, jest ihned upozorněn; když tento pravidelně platící poplatník vykazuje někdy nějaký nedoplatek, hned se odevzdá exekutorovi. Ale když list celý rok nepřijde do rukou bernímu úředníkovi, protože se daně neplatí, pak jest tento list zapečetěnou knihou a teprve když se jednou provede důkladná revise, přijde se na to, že neplatící má nedoplatky, a pak se obyčejně od tohoto poplatníka nedá již nic vymoci. Mají-li tedy nastati lepší poměry v daňové soustavě, musí berní správa býti úplně reorganisována.

Se špatnými poměry v berní správě a v předpisování daní souvisí i neslýchané daňové odpisy. V závěrečném účtu 1932, který nám byl předložen, činí odpisy daně důchodové asi 131 mil. Kč. Komu se odpisovalo? U dělníka se důchodová daň sráží ze mzdy, u úředníka z platu, nemůže se tedy daň odpisovati ani dělníkovi, ani úředníkovi. O drobných podnicích, o řemeslnících a drobných rolnících víme, že se jim, když jim byla důchodová daň předepsána, poskytuje sleva jen v nejřidčích případech a když se to děje, přece úhrnem nemůže činiti 131 mil. Kč. Daně byly tedy odepsány určitě nejbohatším lidem ve státě. Totéž se děje u zvláštní daně výdělkové. Na ni bylo předepsáno 110 mil. Kč, z toho byly 34 mil. Kč odepsány. Přiznávám, že pro nynější krisi může docházeti k odpisům pro zastavování podniků, konkursy a vyrovnání, ale domnívám se, že odpis celé třetiny nebyl způsoben konkursy atd., nýbrž nedbalostí berního aparátu a tím, že dobře nefungoval. Komunisté žádali, aby se daňové odpisy od 10.000 Kč v obcích uveřejňovaly. Ale my naopak žádáme, aby se daňové odpisy pololetně předkládaly úsporné a kontrolní komisi sněmovny, aby měla příležitost je zkoumati. Neboť 256 mil. Kč, které byly úhrnem odepsány, mají již velký význam ve státním hospodářství, a úsporná a kontrolní komise měla by míti právo, aby se jí tyto daňové odpisy předkládaly, aby mohla do nich nahlédnouti. Neboť nyní jest vyloučena jakákoliv možnost kontroly, ale má býti dána prostřednictvím parlamentní úsporné a kontrolní komise. Očekáváme od toho, že se příště budou daně odpisovati svědomitěji a zvláště že se proti vinníkům, kteří úmyslně celá léta neplatí daně, zakročí vyššími tresty.

S celou peněžní otázkou souvisí i otázka úrokové míry. Máme zákon o snížení úrokové míry, a dnes jsou jak v bankách, tak i v jiných peněžních ústavech silné proudy, aby se snížení úrokové míry zase vyrovnalo. To se děje všelijakými přirážkami, které se provádějí a jimiž se má celé snížení úrokové míry nějak obcházeti. Bylo by zapotřebí, aby vládní nařízení o nejvyšších úrokových sazbách bylo novelováno, aby takové možnosti byly vyloučeny.

Nyní několik slov o financích samosprávných sborů. Obce, okresy a země trpí ohromnými finančními nesnázemi. Jejich finance jsou dnes tak vyšinuty, že další spolupráce jest skoro vyloučena. Berní reforma odňala samosprávným sborům tolik příjmů a poklesem daňové základny octly se v takové situaci, že dnes již nemohou vystačiti. Zde musilo by se zakročiti velmi energicky a urychleně. V rozpočtech obcí a okresů jest skoro všechno škrtnuto. Okresy nejsou dnes již ani schopny dostáti svým závazkům k udržování okresních silnic, naprosto již nemluvíc o jejich ostatních sociálních a kulturních úkolech, které plnily v dřívějších dobách. Ani svá vlastní zařízení a podniky nemohou dnes úplně udržovati. Již jen z nouze mohou obce a okresy uhraditi to, co se zakládá na ustanoveních zákonů a právních titulech. V letošní zimě nebudou moci již samosprávné sbory pečovati o nezaměstnané, nebo na druhé straně budou musiti zůstati dlužny anuity, což znovu se projeví na jiných ústavech a sborech, které rovněž jsou svěřeny odpovědnosti samosprávných sborů. Peněžní ústavy, spořitelny, záložny, Kampeličky dostanou se tak do nesnází a nebudou již moci splniti svých závazků.

O obecních dluzích promluvil obšírně můj kol. Baumgartla nemusím se tedy zde zabývati podrobnostmi. Dluhy samosprávných sborů vzrostly tak, že jsou dnes ohromným zatížením. Obce, které se ještě před lety považovaly za spořádané, dnes úplně zkrachovaly. Měly velké lesy, ale ceny dříví klesly tak, že se octly ve finančních nesnázích. Jistá obec se 6300 obyvatelů a velkými lesy měla ještě daňovou základnu 150.000 Kč. Mělo se jí přiděliti 430.000 Kč na přirážkách, ve skutečnosti dostávala jen 6000 Kč měsíčně, tedy místo 430.000 Kč ročně jen 72.000 Kč. Jak tu má obec uhraditi své hospodářství, jaké umělecké kousky musila k tomu dělati, aby jen uhradila nejnutnější výdaje, mzdy svých zaměstnanců a dělníků, na to se dá těžce odpověděti. Chudinství jest již několik let velmi ubohé. Zde bylo by velmi naléhavým úkolem pomoci obcím a zároveň nadhoditi i otázku silničního fondu. Okresní silnice musejí dostati větší subvenci ze silničního fondu, a dlouho trvající bezpráví, že průjezdné silnice v obcích nedostávají ze silničního fondu žádnou subvenci, mělo by přece býti konečně napraveno. To jsou věci, kterých jsme kdysi při novelování silničního fondu již žádali a kterých budeme stále zase žádati.

V poslední době byl podán návrh, a podal jej dr Frank, aby se zřídil fond k zajištění řádné úrokové služby obcí pod dohledem ministerstva financí, jejž by spravoval 12členný výbor. Fond má dostati právo vydávati částečné dlužní úpisy. Zúročení má býti uhrazeno dávkou z přírůstku hodnoty, která má býti obcím odňata a zužita k úhradě úroků dlužních úpisů. Jde tedy o společnou solidární akci obcí, které se vzdávají dávky z přírůstku hodnoty, aby tak dosáhly prodloužení půjček. Bylo by to východisko, které by bylo možné a jímž by se obcím pomohlo. Doufáme, že Poradní sbor, který ministerstvo financí zřídilo k úpravě obecního hospodářství, bude velmi brzy svolán a prozkoumá návrh dr Franka. Zdá se nám, že to jest velmi schůdná cesta. Ozdravění chorých obecních financí jest věc, která musí zajímati celý stá t. Neboť jen budou-li obce zdrávy, může i stát býti zdráv. Proto budiž situace pochopena se vší vážností a co nejrychleji, aby se pomohlo obcím nouzi trpícím a tím i veškerému hospodářství státu. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Babel.

Posl. Babel (německy): Především pokládáme za svou povinnost také s tohoto místa čestně vzpomenouti svých revolučních bratří v Německu, kteří dne 30. listopadu [ ] byli popraveni v Kolíně nad Rýnem; jsou to soudruzi: Oto Walser, Heřman Hamacher, Bernard Willms, Jindřich Horsch, Josef Moritz a Josef Engel, kteří byli popraveni [ ] pro své revoluční smýšlení. S tohoto místa protestujeme také co nejostřeji proti tomuto krvavému teroru proti revoluční dělnické třídě a především vyzýváme revoluční proletariát.....

Místopředseda Roudnický (zvoní): Volám pana řečníka k věci.

Posl. Babel (pokračuje): .... aby také zde, v Československu, vynaložil vše, aby zabránil [ ], jak to také hrozí ještě soudruhům Thälmannovi, Dimitrovovi, Torglerovi, Popovovi, Taněvovi a jiným soudruhům.

A nyní k finančnímu zákonu. Státní rozpočet na rok 1934 jest nejupřímnější doznání vlastního úplného úpadku hospodářství vládnoucí třídy v Československu. Žene pracující masy v hlad, v hromadnou bídu a barbarství. Statisíce dělníků, dělnic a zaměstnanců leží bez zaměstnání na ulici, bez veškeré naděje, že by opět jednou v tomto kapitalistickém společenském řádu dostali práci a chléb, jak to zde s tohoto místa přiznal před několika dny sám posl. dr Černý z agrární strany. Jeho jediný návrh na otázku "Kam s obětmi kapitalistické krise?" byla deportace této hladové armády do hladového kouta Podkarpatské Rusi, návrh, který možno srovnávati s deportacemi za carismu na Sibiř, jen s tím rozdílem, že se to tenkráte stávalo jen těm, kteří byli odsouzeni k dlouholetým žalářům, kdežto zde v Československu má to postihnouti nevinné oběti kapitalistické krise. Také oněch málo lidí, kteří jsou v tomto státě ještě zaměstnáni, i ti jsou vydáni na pospas hladu, ohromnému štvaní a nemilosrdnému vykořisťování, žijíce vždy v nejistotě, že by i oni mohli každé chvíle býti vrženi do armády nezaměstnaných. Úspory ve státním rozpočtu na rok 1934, které byly provedeny ve výši asi 1.700 milionů, znamenají pro celou dělnickou třídu další ohromné, hromadné zbídačení. Opět jsou to nezaměstnaní, kteří ani nedostanou práci, nýbrž ještě bude jejich skromná podpora snížena [ ]. Opět jsou to pracující lidé, jimž se na jejich bedra uvalí nová břemena a jimž se opět sníží mzdy a platy. Opět jsou to především nízké kategorie státních a veřejných zaměstnanců, které mají přispěti svým beztoho bídným žebráckým příjmem k záchraně [ ] tohoto státu. [ ], po 13 let klesá životní úroveň státních a veřejných zaměstnanců. Jejich situaci nelze popsati. Jsou to hladové armády lidí se stojatými límci a uniformami, kteří, jak statisticky zjistil sám finanční úřad, v počtu asi 180.000 zaměstnanců dostávají měsíční příjem jen až do 600 Kč a vedle nich ještě 20.000 hladovějících učitelů s měsíčním příjmem necelých 750 Kč. V krátké době od roku 1931 do skončení rozpočtu na rok 1934 byly sníženy výdaje státního rozpočtu o asi 4 miliardy, jak zde s tohoto místa prokázal již soudr. Štětka. Z této ohromné částky úspor v tak krátké době připadá jen na úspory osobních výdajů zaměstnanců státní správy a státních podniků asi polovice, kolem 2 miliard Kč. Jen tohoto roku 1933 byly státním zaměstnancům proti předešlému roku sníženy osobní výdaje již o 934 miliony, podle rozpočtu na rok 1934 budou platy těchto zaměstnanců sníženy o dalších 482,500.000 Kč a nikoliv o 400 milionů, jak se před veřejností pokoušíte snížiti platovou restrikci. Učitelům, jimž rovněž za rok 1933 bylo sníženo z jejich požitků 183 milionů, bude roku 1934 škrtnuto z jejich beztoho žebráckého příjmu dalších 77,500.000 Kč. Toto hromadné zbídačení roste ovšem mezi zaměstnanci nezměrně a zvlášť krutě jsou postiženi zaměstnanci státní správy a státních podniků pracující za mzdu. Tak na př. podle rozpočtu na rok 1934 budou sníženy mzdy dělníků ve státních lesích o 18%, na státních statcích o 12 %, ve státních uhelných dolech o 30%, ve státním dobývání radia o 17 %, ve slovenských hutních podnicích o 29 %, v podbrezovských železárnách o 24% a u tabákové režie o 20 %. Tyto číslice vykazují nejen procentní snížení mezd, nýbrž také, že budou zaměstnanci znovu hromadně propouštěni. Toto neustálé hladové tažení proti státním a veřejným zaměstnancům jest odpovědí vykořisťovatelů tohoto státu na nebojovné, prázdné volání těchto zaměstnaneckých kategorií po valorisaci jejich platů již od roku 1921.

Po převratu byly ovšem státním zaměstnancům bezpodmínečně splněny všechny požadavky. Buržoasie byla zastrašena revoluční vlnou dělnické třídy v celé Evropě, proletářskou revolucí s vítězným koncem v Rusku. Tak se také jim podařilo dosíci zvýšení své životní úrovně. Ale tím, že nevedli vážného boje proti československé buržoasii, proti válečným štváčům a proti jejím sociálním oporám, vůdcům české soc. demokracie a českých nár. socialistů, byl jim rok co rok opět odnímán jeden kus vydobytých požadavků za druhým. Tím, že se zastavili na půl cestě bez účasti na jakémkoliv vážném boji, který roku 1918 byl neobyčejně příznivý i státním zaměstnancům, klesla životní úroveň zaměstnanců na úroveň žebráků.

Za pomoci socialistických vůdců podařilo se československé buržoasii učiniti brzy průlom do jednotných řad dělnické třídy a zaměstnanců. Vůdcové sociálních demokratů a národních socialistů vždy se snažili opakovati před širokými vrstvami pracujících lidí své staré tvrzení, že celou bídu pracujících mas zavinili komunisté.

President Masaryk sám nechtě řekl, kdo vlastně rozpoltil revoluční dělnickou třídu. Ve svém velikonočním projevu dne 10. dubna 1928 prohlásil president Masaryk doslovně: "Pokud jde o soc. demokracii, nesmí se podceňovat, že při vzniku státu vstoupila do vlády; strana, která do té doby byla programově revoluční a popírala stát, stala se tím stranou státní. Tomu přece musí rozumět právě strany nesocialistické a negativnost soc. demokracie, o které mluvím, přivodila rozkol ve straně a odštěpení radikálního směru pod heslem komunismu. Nemusím vykládat, jak tím soc. demokracie a socialismus byly oslabeny a co by bylo znamenalo, kdyby byla soc. demokracie zůstala největší stranou. Právě proto nemusím mluvit o tom, že strany nesocialistické, které chtí býti opravdu státotvornými, nemají svou taktikou sociální demokracii přibližovat komunistům." Tato slova presidentova k veřejnosti odhalila přímo opak toho, co se soc.-demokratičtí vůdcové ještě dnes snaží zanésti do mas. Ve skutečnosti podařilo se také těmto vůdcům již roku 1920 rozpoltiti revoluční dělnictvo na celé čáře. Poukazuji zde zvláště na situaci železničářů, kde se vůdci "Unie" Brodeckému, který zatím u tekl od své odpovědnosti, podařilo roztříštiti tehdy mocnou organisaci "Unii" železničářů, když nejlepší část oposice, revoluční křídlo, prostě vyhodil. To se mu podařilo, když dal svůj souhlas [ ] po převratu roku 1921 podle zákona čís. 459, podle něhož bylo zaměstnancům po prve sraženo 10% drahotního přídavku a uložila se jim 20%ní daňová povinnost, a byl i zvýšen příspěvek do pensijního fondu. Brodecký šel tenkráte s kádrem svých funkcionářů mezi masy revolučních železničářů ve své organisaci a snažil se je získati pro přijetí [ ] pod heslem: Buďto propuštění nebo přijetí těchto podmínek! Malá většina kádru jeho funkcionářů dala se pohnouti k přijetí těchto podmínek, abych tak řekl ze solidarity pro své spolupracovníky, naproti tomu ostatní revoluční křídlo v této organisaci odhalilo podvod Brodeckého a prohlásilo, že jest to prvý krok [ ] a úvod k propouštění zaměstnanců. Skutečně mělo to v zápětí, že se již roku 1922 započalo s prvními hromadnými propouštěními u státních drah a 5000 železničářů vyletělo na dlažbu. Nejen to, nýbrž opět došlo [ ], neboť daně byly nyní sráženy se 100%, přídavky na ženu těm, kdo se oženili po 1. lednu 1923 a na děti, které se narodily po 1. lednu 1923, nebyly již poskytovány a tehdy byli železničáři rozděleni na provisorní a pomocné dělníky. Roku 1924 rozpřáhla se buržoasie k další ráně. Restrikčním zákonem čís. 286 vyhodila na dlažbu opět 47.000 státních zaměstnanců všech kategorií, z toho 18.000 železničářů, zastavila automatickou stabilisaci a zavedla nový systém smluvních dělníků, to jest dnem, kdy byli železničáři, kteří dlouho konali službu, hromadně propuštěni, byli nahrazeni novými, levnými pomocnými silami. R. 1926 následovala již další rána. Byla nejhorší, totiž zákon čís. 103, kdy opět vyletělo na dlažbu na 14.000 zaměstnanců, kde postup byl rozšířen ze dvou na tři léta, kdy byly zavedeny vyrovnávací přídavky, to jest žádný ze zaměstnanců, který byl obdařen tímto vyrovnávacím přídavkem, nemohl po léta postupovati. Činovné a platy byly rozděleny ve stupnice A, B, C a D, to jest sníženy, stabilisace učiněna úplně závislou na vůli byrokracie a zaměstnanci až do 12 plných služebních let a rovněž tak dlouho platící do pensijního fondu mohli býti každé hodiny propuštěni se 14denní lhůtou. Ale také zavedením zostřených jazykových zkoušek byli téměř všichni železničáři národních "menšin" i zaměstnanci v jiných státních resortech, když neobstáli při zkouškách, prostě přeloženi na hůře placená místa a jejich platy sníženy, pokud vůbec mohli zůstati na svých místech. Roku 1927 podařilo se zatím revolučnímu železničnímu proletariátu shromážditi se v nové mocné organisaci, v "Mezinárodní federaci". Tato měla tenkráte 10.000 členů. Soustřeďovala nejlepší síly revolučního železničního proletariátu. Ale Brodecký a jeho pomocníci dovedli železničáře po vydání vládního nařízení čís. 15 podle zákona čís. 103 získati pro pasivní resistenci, která vedla k jejich těžké porážce. Tato akce byla vrcholem zrady sociálně fašistických vůdců na železničářích. Neboť právě organisovaným selháním pasivní resistence, odvedením boje v porážku, podařilo se buržoasii a jejím trabantům vyhoditi nejlepší jádro revolučních železničářů, kteří ještě zůstali na železnici, 3000 revolučních železničářů bylo roku 1928 propuštěno a tím organisace oloupena o své nejlepší síly. Otřes mezi státními zaměstnanci byl veliký. V celé zemi konala se mocná shromáždění, takže buržoasie roku 1930 byla přece nucena částečně splniti požadavky státních zaměstnanců a poskytnouti jim jako 13. plat 70% měsíčního základního platu. Ale již roku 1931 byly zdraženy režijní výhody a nájmy v naturálních bytech, služební paušál snížen a jiné výhody omezeny, takže bylo opět ztraceno více než tak zvaný 13. plat. V listopadu roku 1931 byla také z toho odňata ještě polovice a roku 1932 celý "13. plat". Při tom režijní výhody byly znovu zdraženy, daně zvýšeny, platy sníženy o 3, 5, 8 a 10%, pense o 5 až 15% a vedlejší přídavky státních zaměstnanců sníženy o 25 %. Tohoto roku došlo u drah opět k ohromným propouštěním a předčasným překládáním do pense; ze zbývajících ještě 15% německých státních zaměstnanců byli téměř všichni propuštěni a na rok 1934 koná buržoasie podle rozpočtu již opět přípravy k novému snížení platů o další 2 a 4 %, dále k dalším propouštěním, dalším překládáním do výslužby a snižováním pensijních požitků. Snižuje činovné a vedlejší platy. Příděl služebního oděvu a premie pro železniční zaměstnance mají býti dále sníženy, takže snížení osobních výdajů činí asi 30 %. Přes všechna tato úsporná opatření buržoasie schodek státních drah stoupal dále. Československé státní dráhy mají v pěti letech až do tohoto rozpočtu schodek asi 6 miliard, ačkoliv celé československé dráhy mají dohromady cenu jen 12 miliard. Třeba počítati také s tím, že roku 1934 dojde opět k velkým hromadným propouštěním. To jest beznadějný obraz pro státní a veřejné zaměstnance a pro celou dělnickou třídu v kapitalismu: Hlad, nezaměstnanost a fašistický teror.

Státní zaměstnanci nyní pochopí, proč komunistická strana volala dne 9. června t. r. k boji proti zmocňovacímu zákonu. Zmocňovacím zákonem bylo vládě umožněno, aby postupovala nejostřejšími represáliemi a fašistickým terorem právě tak jako v jiných fašistických státech také v Československu proti proletariátu. Sám zostřený disciplinární zákon proti státním zaměstnancům svědčí o tom, že se nesmějí ani hnouti, že nesmějí projeviti svou nevoli proti tomuto režimu a že zákazem tisku nemá se vůbec nic zvěděti o záměrech vlády. Dnem odhlasování zmocňovacího zákona začal se také v Československu fašismus. Vůdcům sociálně demokratickým podařilo se po odhlasování tohoto zákona organisovati kampaň mezi širokými vrstvami s heslem "Na obranu demokracie". Ale právě pomocí tohoto teroru, který zahájila buržoasie zmocňovacím zákonem a nouzovými diktáty, chtějí provésti hladový plán. Úkol sociálfašistických vůdců jest jediný řetěz ohromných zrad. Také vůdcové tak zvané Exekutivy státních zaměstnanců nejsou nic jiného, neboť prokázali, že jsou dokonce ochotni jednati o snížení 400 milionů korun z osobních platů státních zaměstnanců. Hitlerovskou úlohu soc. demokratických vůdců ukáži na jednom příkladu. Roku 1932 před volbami na státních drahách dokázal Brodecký na voličské schůzi železničářů v Ostravě prohlásiti: "Chcete-li odvrátiti snížení platů a chrániti své rodiny před útoky, volte soc. demokraticky, Jednotu a Unii." Dále prohlásil: "Nedáme svého souhlasu ke snížení platů pro nižší kategorie a kdybychom musili, příjem do 16.000 Kč ročně zůstane nedotčen. Volby rozhodnou, zda snížení či nikoliv." Prohlásil dokonce dále: "Žádáme zpět vše, co bylo železničářům vzato od 1. ledna 1921." Tyto sliby Brodeckého vedly ovšem k tomu, že se již nesmí nikde ukázati před železničáři a proto sám utekl od odpovědnosti. Z katastrofálního stavu dělnické třídy má buržoasie ještě švandu. Před několika dny - dne 24. listopadu t. r. - prohlásil dr Preiss na valné hromadě severomoravského slezského svazu průmyslníků cynicky: "Pro kapitál máme dobrou základnu v našem obyvatelstvu. Náš lid dovede pracovati za nejtěžších podmínek." Právě tak provokačně mluvil Mussolini o silvestrovském večeru 1930/1931, kdy prohlásil: "Na štěstí italský národ není ještě zvyklý jísti vícekráte denně, jeho životní úroveň jest skrovná. Proto méně cítí nouzi a utrpení." Zklamání Mussoliniho nedalo na sebe dlouho čekati, neboť již v březnu 1931 vzplanuly v severní Italii velmi mocné boje proletariátu, které mohl udusiti jen krví. Také dr Preiss se svými sociálfašistickými hlavními oporami se přepočte, domnívá-li se spatřovati v pracujících masách československých nástroj k záchraně a věčnému zajištění kapitalistického soukromého hospodářství.

Pro zaměstnance a dělníky jest jen jediné východisko, aby již nepřihlíželi jako dosud lhostejně k tomuto řádění fašistické vlády, nýbrž aby co nejostřeji vystoupili proti sociálfašistickým zrádcům, kteří si dávají jméno vůdci dělnictva, aby jejich organisace hromadně opustili a aby se připojili ke komunistické straně a k rudým odborovým organisacím a pod jejich vedením vedli týž boj jako ruský proletariát roku 1918, a teprve potom bude konec hladovým tažením a fašistickému teroru vykořisťovatelů a jejich sociálně-fašistických hlavních opor. Teprve tehdy budou u nás dělníci a zaměstnanci svobodni jako v SSSR. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Benda.

Posl. Benda: Vážená snemovňa! Kým by som prikročil k zásadám rozpočtu pre r. 1934, držím za nutné, abych v mene československej soc. demokratickej strany robotníckej protestoval proti tomu, aby jednotliví poslancovia ľudovej strany Hlinkovej hovorili v mene celého národa. Slovenská sociálna demokracia, ktorá má už 40ročnú historiu a ktorá pracovala za starej monarchie s československou a pripojila sa r. 1918 k československej sociálnej demokracii, vykonala na Slovensku bez tých t. zv. vodcov terajšej slovenskej ľudovej strany Hlinkovej veľké dielo na poli sociálnom, kultúrnom a tiež politickom a následkom toho odmietame akékoľvek poručníctvo a zakazujeme si, aby títo ľudia hovorili v mene slovenského národa, poneváč, hoci stojíme na základe medzinárodnom, nenecháme sa takými bájkami, ktoré tu boly prednášené, a najmä od ľudí rázu pána prof. Šaláta, vyhadzovať zo slovenského národa.

Musíme tiež poukázať na to, že i štatistiku, hlavne doklady o väčšine, že väčšina Slovenska stojí za slovenskou stranou ľudovou, nutno vyvrátiť, poneváč všetky výpočty pána dr Tisu stoja na veľmi falošnom podklade a nechajú sa vyvrátiť veľmi ľahko. Musíme priznať, že kruh autonomistov je veľmi úzky a sama slovenská ľudová strana Hlinkova musí z počtu svojich poslancov jedného vytvoriť, je to p. kol. Čuřík, ktorý dostal hlasy na Morave a v Čechách a následkom toho nemôžu to byť hlasy autonomistické, práve tak ako nemôže rátať všetkých národniarov, ku ktorým hlási sa p. posl. Rázus, k autonomistom, poneváč práve medzi týmito národniami je ešte dnes celá kopa ľudí, ktorí majú orientáciu zo starého režimu, rešp. poprevratovú v tom smysle, že je to proti božskému nariadeniu, aby Slovensko bolo odtrhnuté od Maďarska, poneváč všetky vody tečú smerom od severu na juh, k Budapešti, a že by bolo nemožné, aby Slovensko dostalo nového spojenca a bolo privtelené k Československej republike. A myslím, že by sa za mnohých týchto národniarov stydela aj sama ľudová strana, hoci štatistika prednášaná tuná pánom dr Tisom sa ich veľmi zaujímala a do počtu politických strán, stojacích za autonomiou, jednoducho veľmi ostrým spôsobom pripočítavala.

Myslím, že i komunisti budú protestovať proti tomu, aby boli hádzaní do jedného vrecka s autonomistmi rázu Hlinkovho. A na druhej strane je to tiež dokázané, poneváč komunisti Koreň a iní, ktorí pracujú vo Viedni a štvú proti Československej republike, nerobia to v tom smysle, ako hovoril p. dr Tiso, ale robia to vo smysle rozvrátenia právnych pomerov Slovenska a myslím, že tak mnohý by z nich nedbal, aby Slovensko pripravovalo sa na návrat k býv. Maďarsku.

Pomimo toho komunistická strana tiež zdôrazňuje, že je za sebaurčenie národov až k prípadnému odtrženiu Slovenska. Tak vidíte, že sa táto ľudácka fronta hodne rozpadáva a že veľká väčšina, o ktorej hovoril p. dr Tiso, že je autonomistická, má veľmi slabý podklad; veď i Maďari nemôžu súhlasiť s taktikou Hlinkovou. Niektorí preto, poneváč nechceli by slúžiť pod Hlinkom, ktorý zastáva skutočne národnostný ráz Slovenska, je presvedčený národniar, a na druhej strane je tam celá kopa kalvínov, rešp. i evangelíkov, ktorí by si iste katolícku autonomiu na Slovensku nepriali a proti tejto katolíckej autonomii by jednoducho bojovali. Odvolávaním sa na regionalizmus nie je táto vec vybavená, poneváč regionalizmus a autonomia sú dva rôzne pojmy a regionalizmus je tiež pestovaný v historických zemiach. Máme tuná rôzne regionálné spolky, ktoré nemajú ale s autonomiou historickych zemí nič spoločného, tak ako na Slovensku všetky regionálné spolky nemajú s autonomiou Slovenska nič spoločného, majú náter len národohospodársky, náter miestny, rešp. v niektorých veciach náter kultúrny alebo sociálny. Tedy i toto poukazovanie, že na Slovensku jestvuje istý regionalizmus, nie je na mieste a myslím, že všetky tieto nádeje prípadne výpočty p. dr Tisu sú na falošnom podklade.

Teraz o štatistike, najmä o reči p. min. predsedu Malypetra, ktorá bola na Slovensku plakátovaná. Nechcem byť jeho advokátom, on sa ochráni sám, ale v záujme pravdy je treba hovoriť, že Československá republika v ohľade investičnom, v ohľade istého napredovania či na takom alebo onakom poli vykonala všetko, čo bolo v jej silách, poneváč vie, že národohospodárske, sociálne a tiež kultúrne problémy musia byť sjednocované, unifikované, a to týka sa tiež komunikácií. A následkom toho muselo sa tomu Slovensku aspoň v prvých rokoch trochu viacej dávať, ako mu patrí na základe rozpočtu a zdanenia.

Myslím, že pán min. predseda toto neprednášal preto, že by niečo bol vytýkal, ale preto, aby kultúrny svet a svet zaujímajúci sa o záujmy Slovenska vedel, čo sa tu prevádza, čo sa vykonalo, a myslím, že skutočne tí páni, ktorí toto plakátovanie reči pána min. predsedu kritizovali, nemajú k tomu legitimácie, poneváč štvanie má byť ponechané stranám iným, ale nie takým, ktoré prípadne čakajú už na to, že dnes zajtra by išly do vlády. Vieme, že je to snáď i netaktické, keď niektorý z pánov ministrov, ktorý sa vydáva za vedúceho politika Slovenska, naznačuje, že by snáď mohlo byť všetko odpustené a že by sa ľudová strana mohla dostať do vlády. Je to netaktické, nezdravé a práve niektorí vodcovia ľudovej strany slovenskej to zneužívajú k tomu, aby proti všemu, čo je české rešp. československé, bolo štvané za každú cenu.

Tým bych prešiel k iným veciam. Držal som za nutné tieto veci predniesť a musím zdôrazniť, že slovenská Hlinkova strana ľudová cíti nebezpečie, do ktorého sa dostala propagovaním t. zv. autonomie. A že je rozkol medzi otcom ľudovej strany a synom, toho dôkazom je, že Hlinka hovorí: autonomiu Slovenska i za cenu republiky, syn ľudovej strany dr Tiso hovorí: žiadny separatizmus! (Posl. dr Markovič: A čo Ravasz?) Ravasz hovoril celkom rozumne, Ravasz už bol ešte zasa lepší, vlastne už stál na iných zásadách ako otec a syn slovenskej ľudovej strany; vidíme, že slovenská strana ľudová v tomto ohľade nie je jednotná a následkom toho vidíme, že tomu veľkému hnutiu t. zv. autonomie bude dnes zajtra odzvonené, poneváč ľudová strana vyvolala duchov, ktorých sa boja, sama trúbi k ústupu a hľadá cestu k ústupu. Tedy myslím, že tento štvavý boj je prekonaný a ja to prednášam len preto, aby neinformovaná rešp. mylne informovaná verejnosť v historických zemiach príp. i za hranicami vedela, že to s tou autonomiou resp. slovenskosťou jednotlivých vodcov ľudovej strany stojí na špatných nohách. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)