Ale na místo toho, aby zaměstnavatelé vykonali svou povinnost, sáhlo se nám na gentský systém způsobem, který právem vyvolal veliké rozhořčení mezi dělníky bez rozdílu, zejména když se tak dělo zmocňovacím zákonem, jehož pravomoc vybila se na nás chudých, na nás pracujících a dělnících, ale když nevidíme, že by s touže tvrdostí zasahoval zmocňovací zákon ty bohaté, kteří by to snesli. (Tak jest!)

To je situace, kterou je třeba velice brzy opraviti, aby právě pracující člověk tohoto státu nemusel býti přesvědčen, že to byla politika třídní msty a že úhrady hledají se jenom tam, kde je nejmenší odpor, že není dosti dobré vůle a rozhodnosti, aby se šlo k těm, kteří ještě ani přímo ani nepřímo nevykonali své povinnosti v tomto směru. (Výborně!)

Slavná sněmovno, již včera tu bylo nadhozeno, že by se chtěla znova ventilovati otázka pracovní povinnosti nezaměstnaných v tom směru, jak přicházely návrhy těsně před tím, nežli došlo ke zhoršení gentského systému. A já položím jen jednu otázku: Chcete-li na dělníkovi zadarmo práci, co vy na druhé straně dáte státu zadarmo, aby se v tom smyslu povinnost na 100% vyrovnala? Kdyby měl vykonati svoji povinnost dělník, chceme slyšeti, jakou povinnost přinese druhá strana, další vrstvy, poněvadž myslím, že těch povinností jsme dělníkům uložili tolik, že je třeba, abychom si toho byli vědomi.

V ohlášeném vládním programu ocitá se také již dlouholetý požadavek pracující třídy, otázka zkrácení pracovní doby. Vážené shromáždění, otázka pracovní doby je pro nás rozřešena v tom smyslu, že stroj a racionalisace výroby se postaraly o to, že už dávno nemáme co dělat. V zákonu je pracovní doba stanovena na 48 hodin, ale kdybychom to dobře vyčíslili, nemáme snad práce ani pro 20 hodin, proto nechápeme, proč se drží tak veliký odpor proti zkrácení pracovní doby na 40 hodin, jak bylo této slavné sněmovně navrženo socialistickými stranami. Pro žádný požadavek dělnické třídy neprovedlo se tolik bojů co do délky a urputnosti, jako za zkrácení pracovní doby. Patřím k odboru, který v letech 1903 a 1904 - dobře si to zapamatujme - 40 týdnů bojoval za zkrácení pracovní doby z 10hodinové na 8hodinovou, dnes zákonem stanovenou. A, slavná sněmovno, vždycky zaměstnavatel raději přidal dělníkovi na mzdě, nežli by se uvolil pro zkrácení pracovní doby, poněvadž otázka mzdy je otázkou kapesního tajemství dělníka, ale pracovní doba je veřejným znakem, s tím se nedá tak šíbovat, jako je to možno u mzdy a v důsledku toho ten urputný odpor proti zkrácení pracovní doby. A my jen připomínáme: Nemá smyslu, abychom drželi dlouhou, dnes 48 hodin trvající pracovní dobu, zkraťme ji na tolik, pro kolik hodin máme práce, abychom i na tomto úseku řešili problém nezaměstnanosti, který se dotýká základních principů státu.

Ve vládním prohlášení jsou také připomínky, že bude na programu uzákonění kolektivních smluv, že zprostředkování práce bude postaveno na novou basi odpovídající potřebám. Otázka zprostředkování práce má v dnešní době velký význam pro řešení nezaměstnanosti. Zprostředkování práce musí míti mimo jiné tyto tři náležitosti: Každý žadatel musí ohlásiti uprázděné místo, každý nezaměstnaný musí projíti příslušnou zprostředkovatelnou práce a nové přijetí dělníka do zaměstnání musí se díti jedině a výhradně prostřednictvím zprostředkovatelny práce. Zaměstnavatelé se obávají oslabení svého disposičního práva, kdyby bylo provedeno uspořádání zprostředkování práce na těchto zásadách, ale přezírají to, že, jestliže dnes nikdo a tím méně zaměstnavatel se neobejde bez pomoci státu a má-li zde stát úkol dáti pomoc, pak musí míti také možnost dozoru, usměrnění tak důležitého problému, jako je nezaměstnanost, o které nevíme, kdy se jí zbavíme.

Pokud jde o kolektivní smlouvy, slavná sněmovno, jsme v situaci, že ve všech odborech nastal časem bezesmluvní stav a naše dělnictvo bez rozdílu je mimo ochranu nejenom pokud jde o kolektivní smlouvy, ale dělnictvo naše ztratilo již ochranu i přes zákonné závodní výbory, dělník ztratil nárok na placenou dovolenou, na požitky podle §u 1154 b). A je-li v Československé republice některá třída, abych tak řekl, postavena mimo zákon, je to pracující člověk, a je to ovšem přirozeně nezaměstnaný dělník, k němuž na konec nemá povinnosti nikdo, třeba že společnosti dal všecko, aby mohla žíti a z jeho tvrdé práce založiti si blaho.

V programu vlády je také připomenuto, že bude řešena otázka výpovědní lhůty pro dělnictvo. To je nejvýš na čase, poněvadž nemohlo se nic tak dělníka dotknouti a ublížiti jeho citům jako způsob, kterým je nejen propouštěn, nýbrž v pravém slova smyslu vyhazován ze zaměstnání.

A vzhledem k tomu, ač to bude nepatrná splátka za ony povinnosti, které pracující třída vykonala, bylo by nejvýš na čase, aby pro dělníka byla stanovena výpovědní lhůta ve smyslu jeho obrany, aby nebyl vyhazován ze zaměstnání, jak tomu bylo dosud, a proto odstranila by se tímto zákonným opatřením aspoň určitá křivda, která je dnes bez zákonného podkladu prováděna na dělnících v takových rozměrech.

Slavná sněmovno! Nejpalčivější otázkou vedle nezaměstnanosti, bídy a na konec hladu, jak nám to doba přináší, je zkrácení pracovní doby. Vláda už má snad v programu zkrácení pracovní doby, ale neudělala ještě všechna opatření, aby nebyla porušována dnešní pracovní doba t. zv. prací přes čas a aby nebyl obcházen zákon o osmihodinné době pracovní, který je v platnosti i pro republiku Československou.

Podle statistik klesá práce přes čas, ale statistika mluví jen o případech, kde byly podány žádosti o povolení práce přes čas. Avšak ve skutečnosti není jediného oboru, kde by nebyla hrubým způsobem porušována pracovní doba, a my, majíce o tom zprávy od hromad pomocnických a létacích komisí odborových organisací, mohli bychom potvrditi, že porušování pracovní doby je takového druhu, že nestačí, abychom to mírnili deseti nebo dvaceti Kč pokuty. Nerad to říkám, ale musím to říci, je to hrubé porušování zákona, tedy na to nestačí pokuty, nýbrž kriminály, tak jako každý přečin proti zákonu je na konec trestán. Porovnáme-li počet odpracovaných hodin přes čas za r. 1923 s r. 1932, připadlo r. 1923 na jednoho dělníka 41 povolených hodin práce přes čas, kdežto r. 1932 se stav zhoršil, takže vykazujeme 45 hodin práce přes čas na jednoho dělníka. Zde nestačí už jenom výnosy a nařízení ministerstva soc. péče a také nestačí na veliký tento úkol tak malý počet živnostenských inspektorátů, ale je nejvýše záhodno, aby kontrolu pracovní doby mohly prováděti z úřední moci občanské létací kontrolní výbory, které by si postavily příslušné odborové organisace, abychom v tak těžké době, kdy nemůžeme nalézti místo pro jednoho nezaměstnaného, udrželi aspoň v platnosti zákon o 8hodinové době pracovní.

Přikročuje k poslední kapitole, chci zdůrazniti strašlivé mzdové poměry dělnictva všech oborů a povolání. Již v debatě k prvním částem rozpočtu slyšeli jsme o těžkém postavení jednotlivých stavů nebo vrstev republiky Československé. Mluvčí nár. demokracie řekl, že se musí něco dělat, mluvčí republikánské strany řekl, že všem musí se měřit spravedlivě. Ale od slov, jak vidíme, k činům je přespříliš daleko a my jsme se k tomu ještě nedostali. Pokud se týče mezd, bylo opravdu dělnictvu na ně sáhnuto proporcí, která daleko neodpovídá deflačnímu postavení naší měny, a je to jen znakem, že se tu zase našla příležitost, aby se dělníkovi s ohledem na krisi a nezaměstnanost snížily mzdy způsobem, který, myslím, staví nás před začátek gigantických mzdových zápasů. S dělníkem se nikdo teď měsíce neradí o snížení, ačkoli jsme se měsíce hádali nebo sjednávali úpravu mezd o několik procent, když zaměstnavatelé chtěli snižovati. Večer se to ujednalo, ráno se to nadiktovalo a bylo to hned skutečností. Prosil bych, aby se takové metody neopakovaly využitím příznivějšího postavení zaměstnavatelů proti dělníkům, poněvadž by to bylo jen symptomem pro situaci příštích dob, která by jistě nebyla příjemná těm, kteří vyřídili záležitost mzdovou tím způsobem, že opustili všechny formy dohodování, které byly dodržovány před tím.

Vzpomenu také, jak jsou honorováni naši zaměstnanci na investičních pracích, ať silničních nebo vodocestných. To nám budou museti příslušná ministerstva vysvětliti, zda oferenti při správce silnic oferovali se mzdou 1.20 Kč, 1.80 Kč a 2 Kč za hodinu, vzhledem k tomu, že se namnoze nabízely a platily mzdy těchto snížených norem, jak jsme toho byli svědky při regulaci řeky Vltavy, při úpravě silnic na českém jihu, při regulaci Labe a při jiných investičních a silničních pracích. Tak daleko se nemůže jít, aby se mzdy staly jen nepatrnou odměnou za dělnickou práci. Je nejvýše záhodno, aby těmto věcem byla věnována zvýšená pozornost.

Zbývá ještě říci mimo jiné k sociální politice, zda se dočkáme, když se dělnictvu snížily mzdy až o 50%, také toho, aby byly sníženy ceny! (Tak jest! Výborně!) To je kapitola, do níž podle mého názoru není dosti odvahy jít, ač jsme to povinni celé veřejnosti a zejména těm hladovým nezaměstnaným, když jsme jim snížili podpory podle gentského systému. Když dělník pracuje jen po několik týdnů, v omezené pracovní době v roce, je naší povinností postaviti zásadu: Záleží vám na několika zbohatlících na jedné straně více než na těch skoro milionech hladovějících a nezaměstnaných na druhé straně? To nesnese žádných výmluv, žádného uhýbání. Jestli bylo dosti kuráže jít na jedny, musí býti dost odvahy, aby se šlo na ty druhé. (Potlesk.) Já bych v souvislosti s tím varoval, poněvadž se mi zdá, že se od toho neupustilo, aby někdo přicházel s myšlenkou, že na místě zlevňovat, chcete nám, dělníkům, zdražit jedinou možnost živobytí, jakým je to proletářské kafe, poněvadž se mluví o tom, že má být zdraženo mléko. Varuji, aby se tu sahalo ještě hlouběji do bídy nezaměstnaných a polozaměstnaných. Prosím, to mohou býti jen začátky, ale už ty by nepřivodily onoho potřebného klidu, kterého náš stát tak nutně potřebuje, a byl by to zas jen úkaz třídní politiky, kterou odmítáme, ač bychom jako dělníci měli právo s ní přijíti. Proto prosíme, aby byla dodržena ona prohlášení, která jsme tu slyšeli včera a před tím s tohoto místa, abychom byli ke všem spravedliví. Jde už jenom o to: Chcete ještě bídu řešit bídou nebo ať na tu bídu přispějí také ti, kteří na ni ještě nepřispěli, ač je to jejich svatou občanskou povinností.

Vzhledem k tomu, že rozpočet ministerstva soc. péče doznal zhoršení a že jsme v situaci, která nikterak nezmírní nezaměstnanost, dovolávám se určité nápravy a říkám jménem celé své strany, k níž kladu si za čest náležeti a jejímž jménem mluvím: Neopouštějte řešení sociálních problémů; jsou tak důležité, že, ať chceme nebo nechceme, musíme je řešiti, poněvadž si to nynější poměry vynucují. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pí. posl. Kirpalová.

Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! V mezích této rozpravy ráda bych promluvila o některých velmi důležitých otázkách kulturních a školních. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Přesvědčeni, že škola jest nejdůležitějším nástrojem a naším největším kulturním statkem, a přesvědčeni, že dobrá školská výchova ulehčuje boj o živobytí a nikoliv na posledním místě, že dobré školní vzdělání znamená pro lidstvo mnoho osobního štěstí a blaha, neobyčejně litujeme, že v kapitole kulturních věcí byly provedeny škrty. Chápeme, že jste se v mezích úsporných úmyslů nemohli ani zde zastaviti, ale byli bychom rádi viděli, kdyby se tyto úspory byly udělaly v jiném oboru. Provedené škrty postihují nás právě v této době velice krutě. Byli bychom si přáli, abyste se při sestavování kapitoly "Školství" byli řídili myšlenkou, že větší vydání na školství a kulturu nikdy nejsou pasivní položkou. Byli bychom si přáli, aby sestavování bylo bývalo vedeno myšlenkou, že výdaje na školství jsou vždy produktivní.

Ráda bych vás nyní upozornila na některé kapitoly, kde se úspory právě letos musejí katastrofálně projeviti. Největší škrt připadá na kapitolu "Věcné výdaje". Pouze z 54 mil. Kč bylo škrtnuto 48,768.000 Kč. Právě letos byli bychom si přáli, aby tato položka byla zvýšena. Mohli jsme se přesvědčiti, že se krise nezastavila před školou a že udržovatelé škol již v uplynulých letech nebyli s to, aby vyhověli všemu, co se od nich žádalo. Mohli jsme se přesvědčiti - a to platí zvláště pro zchudlé obce - že jsme musili dovoliti, aby děti byly vyučovány v netopených a studených místnostech. Ale nejen že udržovatelé škol, samosprávné sbory, nemohly již po stránce sociální vyhověti svým úkolům - nechci v této souvislosti naprosto mluviti o zhroucení obecních financí, to učinili již předcházející řečníci z mé strany - chci ukázati jen na to, že bychom byli rádi viděli, kdyby právě v této strašné době, kdy do bytů nezaměstnaných lidí vtrhla bída, nouze, hlad a strádání, a děti těchto lidí musí tak strašně trpěti, kdyby právě v této strašné době byla škola dětem poskytla aspoň několik hodin radosti.

Místo toho vidíme, že se nyní musí ukončiti tak úspěšně zahájená péče o žactvo. V této souvislosti ráda bych se zmínila o chvalitebné práci rodičovských sdružení. Vykonala-li úspěšnou práci již v dřívějších letech, dlužno tím více uvítati tato sdružení a jejich práce v této době krise. Vždyť víme, že jistě budou pokračovati v započaté sociální práci. Jen je nám neobyčejně líto - to chci zde beze všeho uvésti - že se všude nevyhovělo výnosu ministerstva školství. Máme totiž velmi mnoho škol, kde se rodičovské sdružení ještě neutvořilo. Snad tu a tam to zavinili i rodiče, kteří nejsou ochotni založiti taková rodičovská sdružení, ale myslím, že mnohem větší vina přece jen je na učitelstvu, které zanedbává udržovati stálý styk s rodiči, které nedovede stavěti most mezi školou a rodiči. Snad lpí tito učitelé přespříliš na starých zvycích, snad je to obava před nesnázemi, to si naprosto nechceme zapírati, snad je to strach před větší prací. Ale kdyby se učitelé mohli všude přesvědčiti, s jakou láskou lpí právě naši rodičové na sociální práci a na výchovném díle, nezdráhali by se ani minutu a nabídli by svou ruku k vytvoření takových rodičovských sdružení.

V této souvislosti ráda bych vyslovila jedno přání k panu ministrovi. Velice nás potěšil tento výnos o utvoření rodičovských sdružení, ale úplně s ním nesouhlasíme. Prosili bychom, aby byl novelován v tom směru, že se vyslovuje povinnost zříditi taková rodičovská sdružení ve všech školách.

Nyní bych ráda promluvila o neobyčejně důležité pedagogické otázce. Ve všech státech s vysoko vyvinutým školstvím přešlo se již k zavedení devítileté školní povinnosti. Pro zavedení devítileté školní povinnosti mluví především pedagogické nutnosti. Kdyby byl tento požadavek vznesen snad před dvěma nebo třemi roky, byli bychom se musili ozbrojiti proti důvodům, předneseným z rozličných stran. Zemědělství bylo by prohlásilo, že není možné odnímati hospodaření asi 250.000 mladých lidí. Snad by se byli často - chci to uznati - bránili proti tomu i rodiče, aby děti chodily do školy o rok déle, s jediným odůvodněním, že se dělničtí rodiče nemohou vzdáti výdělku svých dětí, byli by říkali, že se sotva mohou dočkati, až jim budou děti pomáhati vydělávati chléb. Tyto důvody již dnes pominuly. V době velké nezaměstnanosti, kdy otec rodiny již nemůže dostati pracovní místo, tím méně tedy mládež ze školy propuštěná, pomíjí i důvod, že se tato mládež odnímá hospodářství a tím že se hospodářství poškozuje. Pomíjí i případný důvod rodičů, že rodina ztrácí výdělek a tak dnes plným právem vznášíme pedagogický požadavek, že konečně jednou musíme dojíti k tomu, abychom povinnou docházku do školy zvýšili na 9 let. Jsem si plně vědoma, že to nebude dnes nebo zítra možné, že i zde připadá veliký úkol otázce státních financí. Ale při dobré organisaci můžeme již ponenáhlu zaváděti povinnost devítileté docházky do školy.

Byla jsem požádána, abych promluvila jednou i o nedostatcích pokračovacího školství. Zde vidíme velké pedagogické a sociální nedostatky. Ve velmi četných místech se ještě velmi často děje, že naši učňové a učednice musejí docházeti do pokračovací školy v neděli nebo ve všední dny večer. To ovšem odmítáme a zároveň prohlašujeme, že docházka do školy v neděli nebo ve všední dny večer odporuje zákonu o pracovní době. Tito hoši a tyto dívky ztrácejí svůj nedělní klid. Nechci v této souvislosti mluviti o tom, že se sotva mohou věnovati tělesnému zesílení, že se v nedli nemohou vyspati, poněvadž všichni do školy docházející nebydlí v ústředí, kde jest škola, nýbrž musí do školy a do učení docházeti celé hodiny, chci ukázati jen na to, že se tyto děti olupují o jejich drahocenné prázdno. Stavíme se energicky hlavně proti tomu, že ještě dnes mnoho mistrů a obchodníků žádá, aby učňové a učednice odpracovali v pozdních večerních nebo v časných ranních hodinách pracovní dobu, kterou ztrávili ve škole. Prosíme, aby ministerstvo školství věnovalo zvláštní pozornost této tak velice důležité otázce a napravilo to. Svádělo by mne, abych v této souvislosti promluvila i o sociální bídě učňů a učednic, ale čas mi v tom brání a musím si odepříti promluviti o požadavku, aby bylo vybudováno moderní pokračovací školství.

Mluvím-li o nouzi naší mládeže, musím s největším politováním uvésti, že i péče o studenty byla v rozpočtu snížena o více než 1 mil. Kč. To znamená často znemožnění studií a existenčních možností pro chudé studenty. Víme, že si studenti nemajetných rodičů všelijak vydělávají na živobytí, že dávají hodiny nebo konají nádenické služby a že mimo to jsou odkázáni na státní podpory. Budou-li jim tyto podpory odňaty, často nebudou moci ukončiti studia, neboť nyní v krisi lze jen velice málo vydělati. Mluvím-li pro podporování nemajetných studentů, myslím ovšem jen na nadané studenty, neboť kdo nemá schopností ke studiím, nemá studovati. To platí pro všechnu studující mládež. Víme, že jest ještě dnes mnoho studujících zazobanců, které ovšem odmítáme.

Ráda bych promluvila ještě o nouzi našich divadel. I zde nacházíme v rozpočtu škrt přes 2 mil. Kč. Velká finanční nouze našich samosprávných sborů jest příčinou, že skoro všechny subvence, které se dříve udělovaly divadlům, musily býti nyní zastaveny. To ovšem znamená, že divadla jsou v ohromné bídě a mohou z ní vybřednouti jen tehdy, když buď zvýší ceny vstupného nebo z místa kultury udělají místo čistě zábavní. Zvýší-li ceny, znemožní často méně zámožnému obyvatelstvu, dělnické třídě, návštěvu divadel; ale také si nepřejeme, aby se kulturní úroveň divadel snížila, tím spíše, že víme, že se ani výchovná práce nemůže konati tak, jak to je nutné v zájmu obyvatelstva. Myslím při tom především na lidovou výchovu.

Bolestí Pestalozziovy společnosti jest německá pedagogická akademie. Udržuje se až dosud za velmi těžkých finančních poměrů. Její věcné výdaje činí ročně 142.000 Kč a dostává - dostávala, musíme říci, neboť za letošek ještě nic nedostala - pravím doslova 15.000 Kč subvence. Ostatní výdaje musí se sehnati sbírkami. Jak to v nynější době vypadá se sbírkami, můžete si sami představiti. Pedagogická akademie trpí také strašně nedostatkem místností. Žáci se musejí, má-li se udržeti řádné vyučování, stěhovati z jedné místnosti do druhé, knihovna nemůže býti umístěna, knihy se ničí, zkrátka a dobře, nelze vůbec mluviti o pedagogické akademii v tomto smyslu. České akademie byly již zestátněny. Bylo by jen slušné a spravedlivé, kdyby se přikročilo pokud možno nejdříve i k zestátnění německé akademie, neboť tím bychom se přiblížili přání veškerého učitelstva, aby se konečně jednou dospělo k reformě učitelského vzdělání a aby se učitelské ústavy proměnily v učitelské akademie.

Nikoliv po prvé, nýbrž již několikráte jsem s tohoto místa žádala, aby se děvčatům umožnilo vzdělati se v domácích pracích. V každém povolání musí se ukončiti jisté předběžné vzdělání a podati důkaz způsobilosti, ale pro úkoly hospodyně není dosud v Československu možno se předběžně vzdělati. Žádáme tedy, aby se všude utvořily povinné pokračovací školy, aby se děvčata po propuštění ze školy mohla soustavně vzdělávati v domácím hospodářství, v péči a výchově. Ovšem, nemá-li se tato výchovná práce státi illusorní, musila by se vztahovati na všechny dívky, musila by se tedy učiniti přístupnou i těm, které pracují na venkově nebo jsou činny jako pomocnice v domácnosti nebo pracují v živnostech. Že vláda a ministerstvo školství plně chápe tuto otázku, že uznává její nutnost, důkazem toho jest, že se již dne 13. července 1922 pomýšlelo v zákoně na takové školy. Nedošlo-li k jejich zřízení, příčinou toho byly rozličné okolnosti, hlavně pak finanční bída státu.

Nyní několik slov o zavedení školního rozhlasu do našich škol. Všichni si jasně uvědomujeme, že rozhlas jest ve škole jistě moderním výchovným prostředkem a že se takto musí hodnotiti. To uznali i udržovatelé škol, učitelské sbory a rodičovské rady, a v německých školách jest již daleko přes 1.000 rozhlasových přijímačů. To jest ještě příliš málo! Tyto přijímače jsou převážně ve větších městech. Tam, kde by jich bylo nejvíce zapotřebí, tedy na venkově, scházejí peníze na opatření takových rozhlasových přijímačů. Jaký účinek zanechává taková rozhlasová řeč, mohli jsme pozorovati u učitelů, zvláště však u dětí, když ministr dr Dérer mluvil k německému žactvu o požehnání míru. Přáli bychom si, aby se takové řeči velmi často přednášely a aby se vůbec program utvářel živě a moderně, aby se děti při naslouchání přednáškám neunavily.

Nyní k neobyčejně důležité kapitole: školní výchova a demokracie. Při rozjímání o této otázce připomínám si stále řeč pana ministra dr Dérera, kterou pronesl do rozhlasu a která by měla ukazovati cestu všem školám a zvláště učitelům. Chci zde uvésti z této řeči jen jednu myšlenku. Ministr prohlásil: "Ve škole se netrpí žádná národnostní, žádná náboženská a žádná rasová nesnášenlivost. Každý pokus proměniti školu ve školu násilného ducha bude v zárodku potlačen co nejostřejšími prostředky." Byli bychom si přáli, aby se této řeči bylo naslouchalo všude a zvláště aby ji byli vyslechli učitelé. Jsem přesvědčena, že tomu tak nebylo a že tam, kde byla i vyslechnuta, ne vždy padla na úrodnou půdu. Příkladem toho jest pro nás včerejší výtržnost zde ve sněmovně. Mohli jsme se přesvědčiti, že jeden skoro bych řekla tak zvaný - pedagog, pan prof. Schollich, neměl vůbec žádného užitku z řeči pana ministra dr Dérera. (Výkřiky posl. de Witte.) V této souvislosti nechci naprosto mluviti o tom, že pan Schollich zapomněl na své dobré vychování v dětství nebo se změnil, že ztratil právo, když pracuje s nadávkami, jmenovati se pedagogem. Ale když pan prof. Schollich zde mluvil o rasové nenávisti, myslím, že právem mohu říci, že řeč pana ministra dr Dérera nezanechala v něm stop. Bylo by si práti, aby nezůstalo jen při této jedné řeči, nýbrž aby častěji z povolaných úst byly k těmto činitelům pronášeny takové výtečné, odvážné řeči.

Viděli jsme dámy a pánové, jak vtrhl do školy fašistický duch, zvláště musili jsme s politováním zjistiti, že se z četných středních škol staly pravé fašistické líhně. Nechci zde konati žádnou přednášku pro učitele, co znamená učitel a demokracie, ale chci prohlásiti jen jedno: Učitel musí býti prvým uvědomělým hlasatelem demokracie. Ale, slavná sněmovno, demokracie se nesmí licoměrně předstírati, jak jsme to mohli často a zvláště dne 28. října pozorovati, nýbrž k demokracii se musí člověk hlásiti z plného přesvědčení. Ve škole samé mohli jsme pozorovati, že se i pod pláštíkem učitelování dělá fašistická propaganda. A tu jsme uvítali, že pan ministr prohlásil, že ten, kdo ve své veřejné a soukromé činnosti ve státě a demokracii přeje nepřátelskému násilí a rasové nenávisti, nemůže býti ve škole učitelem. Naše škola potřebuje celé učitele. A tento krátký výňatek z řeči chceme jako rodiče zdůrazniti. Otevřeně prohlašujeme: Učitel fašista nepatří do školy. Rodiče se pokusí o všechno, aby fašističtí učitelé byli ze školy propuštěni. Oni to byli, kteří doslova otrávili duši našich dětí. Naše děti musejí za všech okolností býti vychovávány k myšlence míru a svobody, ke smíření a dorozumění národů. (Výborně!) Chceme, aby se z našich dětí stali sebevědomí, charakterní demokrati. Tuto výchovu můžeme však očekávati jen od demokraticky smýšlejícího učitele, tedy od skutečného demokrata.

V této souvislosti ráda bych promluvila několik slov napomenutí k našim učitelkám. Za všechny zákony v tomto státě na ochranu ženské práce a osobnosti ženy děkují učitelky demokracii. S hlubokým rozhořčením musili jsme pozorovati, jaké následky měl fašismus v této otázce právě v Německé říši. Všude v Německu byla žena vytlačena z veřejné životní sféry, marně hledáme tam ženu na vedoucím místě, ve školní správě, byla vytlačena z politiky, byla zatlačena všude. Nechtějí-li naše učitelky a naše v povolání zaměstnané ženy utrpěti týž osud, je potřebí, aby se co nejrychleji odvrátily od fašismu. Bohužel, jsme přesvědčeni, že i většina učitelek jest ve fašistickém táboře. Toto napomenutí neplatí ovšem jen německým učitelkám, nýbrž platí stejnou měrou i českým učitelkám a platí i všem ženám. Kdo si dělá nárok, aby ho demokracie chránila, musí sám býti přesvědčeným demokratem.

A ke konci ještě jen několik slov o demokratisaci školské správy a školy samé. Jest zřejmo, že si musíme přáti, aby v našich školách zavanul nový demokratický duch. Jsme úplně přesvědčeni, že se inspekcemi může vykonati mnoho dobrého, ale odmítáme formu inspekcí, jak se nyní konají. Naprosto se ze škol nevypudí fašistický duch, když se na př. bude všude čmuchati - promiňte tento výraz, ale jest správně volen - zdali na školních seznamech, na učebnicích, na sešitech žáků jsou nalepeny štítky s černo-bílo-červeným okrajem. Nyní se to stalo skoro všude; tak mi četné školy oznámily, že pan inspektor, promiňte, že ho nejmenuji, chodí z jedné školy do druhé a rozkazuje, že ze všech těchto učebných pomůcek musejí býti tyto štítky odstraněny, ba že si dal dokonce předložiti katalogy, které byly založeny před lety; a jsou-li štítky černo-bíločervené, musejí býti odstraněny a přilepeny nové. Takovými prostředky se opravdu nevnese do školy nový duch. Člověk se dělá jen směšným a když inspektor odejde, štítky se přelepí a učitelé dále provozují fašistickou propagandu.

Více než kdy jindy, dámy a pánové, jest zapotřebí, abychom těmto živlům znemožnili jejich práci ve směru nacionalistickém a fašistickém, to, co chceme, jest, aby naše děti byly ve školách vychovány pro těžký boj o živobytí a existenci, aby byly tak vychovány, aby, až jednou vyjdou ze školy a postaví se na vlastní nohy, nestaly se hračkou reakce a podnikatelů.

To znamená ovšem i úplnou proměnu naší školy. Škola musí býti taková, aby se v dítěti probudily a zužitkovaly všechny tvůrčí síly.

Ke konci svých vývodů nechci opominouti říci, že tak jako dříve trváme na svých zásadních požadavcích, to jest, že tak jako dříve usilujeme o kulturní, národnostní samosprávu a že dále bojujeme o zesvětštění školy, t. j. o rozluku církve od školy a státu. Vidíme ve škole svou největší kulturní državu, a právě proto jako zástupci dělníků budeme hájiti a chrániti školu jako svůj největší klenot. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Zápotocký. Uděluji mu slovo.

Posl. Zápotocký: Budu se zabývati rozpočtem ministerstva soc. péče. Chci hned předem říci, že rozpočet ministerstva soc. péče dokazuje, že v kapitalistickém státě neexistuje žádná sociální péče a že t. zv. sociální péče obrací se v sociální útisk a ve třídní bezpráví proti pracujícím. Pan ministr Czech ve vstupní větě svého prohlášení, které pronesl v rozpočtovém výboru, praví: "Práce ministerstva soc. péče pohybuje se i letos zcela ve znamení hospodářské krise." Myslím, že hned tuto vstupní větu projevu p. ministra soc. péče bylo by nutno upraviti a říci: "Práce ministerstva soc. péče, tak jako práce celé dnešní protidělnické vlády fašistického teroru, pohybuje se i letos po linii zbidačování existencí pracujících." - Pan ministr snažil se svým prohlášením a svými výroky dovozovati, že prý vláda stará se o pracující. Chci tyto důkazy p. ministra podrobiti určité kritice.