Pokud se týče samého rozpočtu, vážení pánové a dámy, považuji za svou povinnost zdůrazniti, že jest svědectvím vyspělosti naší demokracie, že dovedla v této těžké a kritické době náš státní rozpočet poměrně klidně vyříditi, že dovedla uvésti naše poměry státně finanční do rovnováhy, že prostě vytvořila jednak bezpečný základ pro stabilitu a bezpečnost naší měny, jednak že vytvořila také základ pro vývoj hospodářských poměrů dalších. Považuji za svou povinnost také vyzvednouti, že jako v roce minulém, tak i v letošním roce rozpočtová práce se dála za účasti, přímé účasti parlamentních činitelů. Byla to loňského roku rozpočtová "sedma", která pomohla hnouti rozpočtovými pracemi s místa, a letošního roku to byla naše úsporná a kontrolní komise. Zdůrazňuji tuto součinnost vlády a administrativy s našimi institucemi parlamentními a přimlouvám se - a možná, že se o té věci ještě zmíním - aby zdárné výsledky této spolupráce byly aplikovány a použity také v jiných případech, zejména když dnes víme, že vláda je zahrnuta přímo nad hlavu pracemi důležitého významu hospodářského, finančního a sociálního. Byl bych ovšem nespravedlivý, kdybych nevzdal také projev úcty našemu rozpočtovému výboru, vysoké úrovni jeho debat a zejména píli rozpočtového referenta kol. Remeše.

Rozpočet sám svým ciferným podkladem je zároveň dokumentem těžké naší hospodářské situace. Kdo bude v budoucnosti zkoumati linii sestupu našeho hospodářského života, může k tomu prostě použíti cifer našeho rozpočtu. Je ovšem přirozené, že my s dnešním stavem nejsme spokojeni. Nejsme spokojeni a ta nespokojenost je všeobecná. Přáli bychom si, aby se poměry zlepšily, abychom se už jednou dostali na vzestupnou linii našeho hospodářského vývoje. Máme nezaměstnané, máme polozaměstnané, máme stále se zmenšující důchody, ať již dělnické nebo státně-zaměstnanecké, naše rolnictvo naříká si na nízké ceny svých produktů zemědělských, trpí konec konců i průmyslník a živnostník, všichni stejnou hospodářskou krisí.

Považuji za důležité, abych upozornil při této příležitosti ještě na určitou část našeho národa, která podle mého soudu hodně trpí a jejíž těžké poměry zasluhují nesporně podpory, rozboru a pomoci. Je to naše dorůstající mládež, je to náš dorost, dorost pracovní, ať již určený k práci fysické, ať určený k práci duševní, tedy naše mladá inteligence. Je to situace zoufalá, když mladý člověk vykoná veškeré přípravy, aby se mohl samostatně postaviti do života, aby se mohl samostatně živiti a v tomto okamžiku vstupu do života se ocitá ve vzduchoprázdnu. Nemá podpory ani na levo, ani na pravo a cítí se zde jako člověk zbytečný, přebytečný.

Je nesporno, že to otřásá mravní odolností naší mládeže. Tomuto problému je nutno věnovati pozornost, jakož vůbec reklamuji, abychom řešili otázky ať již rázu finančního nebo hospodářského a při všech otázkách zákonodárných byli si vědomi, že musíme viděti přes celou spoustu těch cifer, zásad a pojmů, dnes v našem životě běžných, člověka, že nutno uvažovati a míti na mysli, že veškerý státní život a péče má jeden cíl: člověka, jeho blahobyt po všech stránkách dnešní naší kultury. (Výborně!)

Mám za to, že této otázce našich mladých lidí z řad inteligence musí věnovati také naše státní správa pozornost již z toho důvodu, aby byla zaručena kontinuita našeho úřednického dorostu, náš úřednický kádr. Vládním rozhodnutím, kterým se dávají veškeří přesloužilci na pensi, bylo umožněno snad přijímati nové síly mladé, bohužel, zase úspornými opatřeními známým usnesením, že se má ušetřiti 10% našeho personálu, byla vlastně tato příznivá stránka původního rozhodnutí znehodnocena a dnes našim mladým lidem z řad inteligence vůbec se nedostává možnosti, aby se mohli uplatniti. Nemohu zde líčiti jednotlivé případy, jsou někdy rázu vysoce kritického. Tak se mně zdá, že my v pracovní politice státu jdeme trochu jiným směrem, než který chceme, aby zachovávali soukromí zaměstnavatelé, a že se u nás v některých resortech práce množí, roste, ale poměr úřednictva zůstává týž, možná že se i menší, nové síly se nepřijímají. I tato otázka je problémem vysoce vážným s hlediska produktivity práce přímé i nepřímé. Je to otázka, zda vydávajíce méně peněz, nevydáváme je nehospodárně. Upozorňuji na př. na poměry u soudů, kde se otázka konkretního rozhodnutí daného sporu - někdy obtížného, ale někdy ne - oddaluje právě malým počtem personálu jak soudcovského, tak i kancelářského takovým způsobem, že když rozsudek je hotov, má pro strany význam pouze akademický, poněvadž hospodářská situace již dávno předběhla to, co mělo býti rozsudkem fixováno, stanoveno.

Upozorňuji, že v našich finančních úřadech je naprostý nedostatek personálu. Viděl jsem diagram, který zjišťuje stoupání resp. pokles úřednictva a který zjišťuje vzrůst práce. A konstatuji, že tyto dvě čáry příliš často přímo v pravém úhlu od sebe divergují. Věc potom vypadá tak, že se u úřadů dělají čísla, že se nemůže vniknouti do pravé podstaty jednotlivých případů a že z toho vznikají nepříznivé následky pro státní pokladnu a namnoze i nevůle u naší širší veřejnosti, poněvadž je fakt, že problém správného zdanění řeší se nejenom správným zákonem, nýbrž i správnou daňovou praxí, prostě správným posuzováním každého jednotlivého případu. Nemůže-li se to díti, poněvadž je nedostatek personálu, odnášejí za nesprávné daňové poplatníky veškeré břemeno daňové ti, kteří buď dobře přiznávají anebo na něž práce ještě stačila.

V otázkách měnových prohlašuji velmi jasně, že jsme pro stabilitu měnovou, a odmítáme jakoukoliv inflaci (Výborně!), už z toho důvodu, že k deflačnímu snížení důchodů našeho dělnictva i našeho veřejného zaměstnanectva by takovým postupem přistoupilo další znehodnocení vnitřní z důvodů inflace. Prostě o inflaci můžeme prohlásiti jedno, že je to do ovzduší hospodářského života uměle vháněný kyslík, který dovede sice rozjařit a rozveselit, ale ve velikém množství vdechování vede k zápalu plic. (Výborně!), tedy ke katastrofě hospodářského života. Ovšem klademe důraz na stabilitu měny a prohlašujeme, že jsme si vědomi toho, že naše jednotka měnová, československá koruna, prochází určitým deflačním procesem, že tedy její hodnota vzrůstá, ať už tato otázka souvisí s tím, že se znehodnocuje zlato jako základ naší měny, ať už souvisí s tím, co považuji za, správnější, že z důvodu hospodářské krise kleslo všecko to, co se jednotkou měnovou měří, ať je to důchod pracovní, ať je to důchod podnikatele, ať jsou to ceny výrobků, které vyrábí zemědělec a které vyrábí náš živnostník.

Mám za to, že takto se na náš problém deflace dívá i sám pan ministr. Tedy podle mého soudu náš problém deflace spočívá v tom, abychom už nepodporovali, nepěstovali a nešli dále v tomto znehodnocování důchodu a znehodnocování cen, pokud ovšem už dospěly určitého niveau deflační hladiny hospodářských čísel. V tomto smyslu rozumíme také prohlášení, které se stalo v poslední době, že rozpočet na příští rok má býti už posledním rozpočtem deflačním.

Řekl jsem, že otázka deflační u nás se projevuje ohromným poklesem důchodů a poklesem cen. Bohužel nelze říci, že by ve všech otázkách, ve všech směrech a u všech artiklů tento problém určitého znivelisování byl proveden. Přicházím tím k jednomu z nejakutnějších problémů našeho hospodářství, k problému cenovému. Musím prohlásiti, že naše veřejnost už nedovede chápati, jak je to možné, aby při obecném poklesu všech různých artiklů ať průmyslových, ať zemědělských, při obecném poklesu důchodů mezd a platů, jak jsem již pravil, nad tuto hladinu naprosto neporušitelně a nedotknutelně čněly určité výrobky, určité a nesporně nutné potřeby životní a nesporně nutné základní součástky našeho výrobního procesu, naší průmyslové výroby.

Náš p. min. předseda Malypetr v rozpočtovém výboru se těchto otázek dotkl, vyjasnil je naprosto upřímně a věcně a poukázal na obtíže, které jsou spojeny se snižováním cen. Ovšem sám nebyl spokojen a my tento jeho názor naprosto sdílíme a prohlašujeme zároveň, že také nejsme spokojeni. Jest jisto, vážení pánové a dámy, že my se stáváme jedním z nejdražších států v Evropě a snad na světě a že také z těchto důvodů, právě snad z důvodu drahoty a snad také velkého zhodnocení naší koruny stáváme se neschopnými konkurence na mezinárodních trzích. Mám zde data našeho Státního statistického úřadu, který uvádí, že jsme jeden ze tří států, které v hospodářském koncernu na naší zeměkouli jsou na nejvyšším poměrně stupni drahoty životních potřeb, že u nás během r. 1932 index životních nákladů vůbec neklesl. Je to Japonsko, které už provedlo úžasné znehodnocení měny, je to Řecko a je to republika Československá. U nás za minulý rok index životních nákladů stoupl. (Slyšte!) A je zajímavé, že na př. v Anglii, která provedla určité znehodnocení měny, index životních nákladů v loňském roku klesl o 3.4%. Letošní vývoj je v tom směru lepší, ale poměrně zůstáváme zase za ostatními státy s těžkou situací konkurenční na cizích trzích.

Pokud se týče jednotlivých otázek rázu cenového, dovolím si upozorniti jen na některé. Neříkám to z toho důvodu, abych tuto otázku rozbíral celou, ale chci jenom říci, jestliže některé otázky rázu vysoce důležitého dáváme k předběžnému zpracování nebo k spolupráci parlamentním činitelům víme, že na rozpočtě pracovala loňského roku rozpočtová sedmička, že letošního roku na něm pracovala úsporná a kontrolní parlamentní komise, víme, že i otázky rázu zaměstnaneckého, otázka srážek platových se děje v úplné dohodě s činiteli, zastupujícími jednotlivé strany koaliční - že mám za to, že by se jistě ulevilo v práci naší vládě, kdyby otázky cenové přenesla do parlamentu před určité výbory, před určité komise, které by se jimi zabývaly. Jsem toho názoru, že tato otázka by měla i velký význam mravní, poněvadž jistě při součinnosti našeho parlamentu by se zjistilo, jaké jsou konkretní možnosti nebo nemožnosti snižování cen toho neb onoho artiklu.

Mluvilo se o uhlí. Bohužel, zatím nevidíme žádné výsledky, jen pokud se týče ořechu číslo I., který, jak říkají odborníci, pro konsum ani určen není. Bylo však řečeno panem předsedou vlády Malypetrem, že závadou snížení cen uhelných je jiná otázka, ta, že kapitál investovaný do těchto podniků se dnes podnikatelům nerentuje. Je to otázka vysoce zajímavá. Vybral jsem si z letošního rozpočtu bilance našich dvou státních podniků uhelných, pokud se týče ředitelství v Mostě a ředitelství kamenouhelných dolů v Porubě ve Slezsku. Upozorňuji, že přes velké odpisy a investice, které byly zejména v hnědouhelném revíru věnovány na vybudování nového dolu Masarykova, čistý výnos, který se odvádí do státní pokladny, dělá přes 16 mil. Kč a znamená při bilancování, jak jest uvedeno v rozpočtu, 7%ní čistý zisk, a to, opakuji, po velkých odpisech a investicích, které se dávají do jiného dolu, do dolu Masarykova. Upozorňuji oři tom, že bilance těchto podniků je potud zkreslena, že použitím zákona o stabilisačních bilancích byl investovaný základní kapitál hodně naduřen. Považuji 7%ní čistý zisk za velmi slušný v dnešních poměrech. Pokud se týče Po ruby, jest otázka ještě zajímavější. Tam se vykazuje čistý zisk 10%ní. To jsou zisky, které za dnešní doby jsou podle mého soudu vysoce přiměřené, a mám za to, že soukromí podnikatelé s těmito zisky počítají, že ovšem skutečné zisky jsou větší, poněvadž jsou ukryty ve velkých odpisech, které závody mohou dělat, poněvadž stabilisačními bilancemi, naprosto dnes neodpovídajícími hodnotě koruny, naduly svůj základní kapitál.

Pokud se tyče otázky cukru, kterou se zde zabýváme a ve které jsme podali interpelaci, na kterou, bohužel, dosud jsme nedostali odpovědi, upozorňuji, že tato otázka je rázu vysoce vážného nejen s hlediska konsumenta, který volá po lacinějším cukru, nýbrž i s hlediska celého národního hospodářství. Upozorňuji, že podle cen, za které kupuje malý konsument cukr, vydáme na 2.5 miliardy Kč za tento náš konsumní artikl u nás v republice. Upozorňuji dále, že celkový náš národní důchod klesl podle výpočtů dr Hodáče, které jsem nedávno četl, skoro na 50%, s 90 miliard Kč ještě před několika lety na 50 miliard Kč, neboli, že my v konsumu cukru na tento artikl z našeho národního důchodu platíme celých 5%.

Náš ubohý konsument se stále pohybuje mezi dvěma úskalími, mezi Scylou a Charybdou. Domnívali jsme se, že může býti snížena cena cukru tím, když se sníží náklady, které dává náš konsument ve vysoké ceně cukru na pasivní export. Náš pasivní export podstatně klesl, ale žádné slevení na cenách cukru se neobjevilo. Na druhé straně se objevuje tendence jiná, to druhé úskalí, otázka generální režie. To jsou dva momenty, které vždycky vystoupí, když je potřebí. Zmenší-li se export, zvýší se generální režie, a zmenší-li se generální režie, poněvadž se rozšíří výroba, hned se tím zvýší také export a okamžitě nastoupí otázka doplatků na pasivní export a náš konsument z toho nemá nic. Fakt je, že přes celé údobí tohoto deflačního procesu přes to, že se snižují ceny ostatní, že se nezvyšuje cukrovka ve své ceně, že jsme konec konců provedli také snížení naší úrokové míry, otázka cukru zůstává naprosto nehybná a zůstává trčeti na výši dřívější. Řeknu docela upřímně, že to naplňuje člověka určitými pochybnostmi o vyspělosti našeho cukerního průmyslu. Bohužel, člověk se nikdy nedoví, jaké jsou správné cifry, udávající základní elementy pro výpočet rentability a ceny našeho cukru.

U nás se mluví o tom, a republikánská strana podala návrh, aby byl zaveden obilní monopol obchodní. My jsme k této věci zaujali určité stanovisko už dříve a jistě o této otázce je možná rozmluva a diskuse. Podle mého soudu, hodí-li se u nás něco k tomu, aby bylo monopolisováno, aby byl zde státní monopol, je to cukerní průmysl (Výborně!), a mám za to, že by z toho dobře vyšel jak konsument, tak i stát, který ztrácí na daních, poněvadž konsum našeho cukru v důsledku vysokých cen cukru stále klesá.

Pokud se týče úrokové míry, souhlasíme se všemi zákroky, aby byl snížen debetní úrok, poněvadž vysoký úrok znamená u nás jednak ztížení podnikání, jednak ztížení naší konkurence na cizích trzích. Ovšem přimlouváme se a trváme na tom, aby náš střádal byl také v účasti na výhodách svých úspor chráněn. V této věci si dovolím poznamenati, že snad my tento problém úrokový neřešíme úplně správně potud, že nutno činiti podle mého soudu rozdíl mezi kapitálem dříve zapůjčeným a kapitálem zhodnoceným, mezi kapitálem, který, byv zapůjčen v dobách konjunktury, dnes se stává neobyčejně tíživým, a kapitálem, který se dnes zapůjčuje jakožto kapitál nutný k provozu. Úrok sám jest určitá relace, poměr k cifře, poměr ke kapitálu, bez ohledu na to, zda půjčovaný kapitál je dáván v jednotkách hodnotných nebo méně hodnotných. Fakt je, že určité důsledky, elementy, které působí na úpravu úroku, je nutno posuzovati podle toho, zdali se kapitál zapůjčuje dnes v hodnotných korunách, nebo zda kapitál byl zapůjčen v době, kdy koruna nebyla tak vysoko jako je dnes. Mám za to, že tato otázka se dá řešiti daleko lépe než opatřením autoritativním, ačkoli se naprosto přimlouvám za zákroky v otázkách úrokových, bude-li u nás úvěr uvolněn.

V této věci apelujeme na naši Národní banku a všecky činitele, kteří mají možnost zakročiti, aby úvěr a úvěrní politika naší Národní banky byla uvolněna, aby byla liberálnější politika na trhu lombardním a vůbec politika úvěrová. Konec konců se přimlouvám, aby bylo umožněno, je-li třeba i zákonem, aby Národní banka mohla u nás prováděti operace na volném trhu, jak se za to přimlouvá zejména kol. dr Macek.

U nás máme nesprávné názory, podle mého soudu, potud, pokud se mluví o stabilitě naší měny, když se myslí na činitele, kteří udržují naši korunu na určité výši. Neupírám v této věci naprosto zásluhy naší Národní bance, ale musím zdůrazniti jednu věc: udržuje-li se naše koruna na určité výši a dosáhlo-li se jí, pak to bylo zásluhou hospodářského rozvoje v naší republice. (Tak jest!) Tím byl vytvořen řádný hospodářský podklad pod naši měnu, a udržuje-li se na své výši a je-li zabezpečena i dnes, pak tvrdím, že se to děje zejména těžkými obětmi veškerého občanstva, které dává a až do krajnosti ustupuje, když je potřebí vyvážiti, vyrovnati náš rozpočet v této velmi tísnivé a těžké době. To je podle mého názoru hlavní poklad stability naší měny a na to především nutno dbáti. (Výborně!)

Náš rozpočet na r. 1934 je skutečně krisový a je, jak řekl pan ministr financí, ve znamení odříkání všech vrstev obyvatelstva a výsledkem obětí, které musely býti přineseny. To je fakt, který podpisujeme a který tu je. Já bych jen naši veřejnost, která určitými zákroky ke stabilisaci našeho rozpočtu jistě je podrážděna a kritisuje, upozornil, že si musíme uvědomiti, že naše hospodářská situace je skutečně těžká a že nejsou hospodářské možnosti udržovati rozpočet na dosavadní výši, neboli dáváme-li a ukládáme-li určité povinnosti, dáváme-li k tomu souhlas, že to děláme sice s těžkým srdcem, ale prostě z toho důvodu, že u nás není hospodářského vyhnutí. Tím se nedotýkáme otázky, je-li břemeno uvalené na naše obyvatelstvo rozděleno naprosto spravedlivě. Upozorňuji, že nikdo není oprávněn stěžovati si, že naše republika, náš stát nepamatoval v době svého 15letého trvání na potřeby nejširších vrstev a že by v dobách prosperity, v dobách lepší hospodářské situace, nebyl dával vše, co je možné, a že by nevykazoval v této věci určité úspěchy.

Mám zde výpočet toho, co bylo u nás za 15 let dáno na různé předměty, které se dotýkají potřeb našeho nejmenšího člověka. Jsou to s umy, které zkoumány dohromady i pro každý rok, jsou skutečně ciframi imposantními. Na školství bylo věnováno za 15 let naší republiky 12 3/4 miliardy korun, na veř. práce, které zaměstnávají řadu dělnictva investičními pracemi, rozpočty stoupají v 15 letech do úhrnné sumy 10 3/4 miliardy, soc. péče vyžádala si v těchto dobách nákladu 12 1/4 miliardy, invalidé a váleční poškozenci více než 7 1/2 miliardy, na nezaměstnané bylo věnováno v dobách krise - neměli jsme všechna léta kritická - 3.680,418.000 podle rozpočtu a zejména podle účetní uzávěrky, poněvadž v každé době bylo věnováno ve skutečnosti daleko více, než byla položka rozpočtového prelimináře, na zdravotnictví bylo věnováno v těchto 15 letech celkem 2.075 mil.

Dáme souhlas k tomuto rozpočtu, jak byl vypracován a předložen rozpočtovým výborem, a tím dáváme také souhlas ke snížení požitků veř. zaměstnanců v té formě, jak vyjde z dohody se zástupci koaličních stran, se zástupci odborových organisací, které jsou přičleněny ke stranám koaličním. Ale prohlašujeme jasně, že dáváme toto svolení pod podmínkou, od které upustiti nelze, že všude, kde jsou ceny nepřiměřené životním potřebám, bude bezpodmínečně a energicky zasáhnuto. Je nutno jíti na kartelové ceny. K tomu dostala vláda kartelný zákon, k tomu má zmocňovací zákon. Mám za to, že není třeba vyvolávati žádné nové hnutí, poněvadž toto hnutí za zlevnění vypjatých cen vázaných kartely zde dnes je a poněvadž po něm celá veřejnost volá. (Tak jest!) Upozorňuji, že nemůžeme dáti svolení ke zdražování životních potřeb za nynějších důchodových poměrů. Stěžuje-li si náš zemědělec na nízké ceny svých výrobků toho nebo onoho druhu, živočišných a rostlinných, musíme my prohlásiti, že vezmeme-li důchody našeho dělnictva, našeho veřejného zaměstnanectva a vezmeme-li je jednotlivě, zejména také v průměru, jsou také znivelisovány, a myslím, že pod číslo, které platí pro výrobky zemědělské. (Tak jest!) V tom případě není možno přijíti s návrhy, které znamenají zdražení nezbytných životních potřeb. Je-li možno se někde hojiti, jest uvolněna cesta. Víme, že jsou tu mezičlánky, které se vkládají mezi výrobce a konsumenta a které na sebe rvou podstatný podíl zisku. Prohlašujeme, že chceme, jak jsme to hlásali v Ženevě, cenové odzbrojení a ne cenové brojení. (Výborně!)

Rovněž vítáme, že letošní rozpočet nepočítá se zvýšením daňového břemene, alespoň ne zásadně. Pokud veřejná břemena tvoří součást výrobního procesu, nesporně mají za následek ztěžování podnikání, a jak jsem několikráte uvedl, znamenají pro náš vývoz snížení konkurence. Jest otázkou vysoce vážnou, bude-li možno v nejbližší době tato břemena zmírniti. Mám o tom velké pochybnosti, poněvadž je faktem, že klesající výrobnost, klesající výše hospodářského života sama o sobě vyvolává větší potřeby státu, které nemohou býti úměrně restringovány, a to znamená velký a nový apel na příjmy, což se projevuje zejména v jejich zvýšení. Můžeme býti spokojeni, že v dnešním rozpočtu skutečně nevidíme žádné nové daně, že snad na určitou přirážku k dani důchodové, a že nevidíme žádný nový apel na naše poplatnictvo.

Musíme ovšem upozorniti, že není možno se smířiti s tím, aby otázka podpor v nezaměstnanosti byla u nás řešena, aniž byly k této povinnosti přivolány kruhy, které zejména racionalisací mají na vzrůst nezaměstnanosti velký vliv. Trváme na nouzové dávce ve prospěch nezaměstnaných, poněvadž jsme skutečně jediným státem, ve kterém průmysl, výroba, peněžní ústavy, podniky, které ještě vydělávají, ani krejcarem na podpory v nezaměstnanosti nepřispívají.

Nejdůležitější otázkou, kterou musíme řešiti z důvodů vnitropolitických, vnitrohospodářských i mezinárodních, je po mém soudu otázka, jak položiti nové základy a podmínky k rozvoji našeho hospodářského života. To je po mém soudu jediná možnost, jak unikneme dnešní hospodářské depresi a jak se dostaneme na cesty nového, lepšího vývoje.

K programu, který přednesl pan ministr financí, se naprosto jasně přihlašujeme, zejména také k programu hospodářskému, který nedávno načrtl v zahraničním výboru ministr zahraničních věcí dr Beneš. (Výborně!) Máme-li zájem, aby se normálně obživily statisíce nezaměstnaných, máme-li zájem na našem populačním rozvoji, na naší hospodářské posici, která tvoří základ naší posice politické, musíme se starati o to, jak se dostati do pohybu, aby byl náš hospodářský život rozvířen. Vím, že o této otázce dochází k určitým sporům, že tu jsou různé názory, které se proplétají a někdy jedny druhým překážejí. Je to ten problém, když se u nás myslí na zemědělství, je to otázka, když se u nás myslí na průmysl, když se hledí vyvážeti, srovnati a vyrovnati zájmové otázky jedné i druhé skupiny naší výroby. Prohlašujeme velmi jasně, že máme zájem, aby naše zemědělství prosperovalo pokud možná nejvíce. Nemáme zájem na pauperisaci našeho zemědělství, ale musíme přirozeně říci a prohlašujeme, jak to řekl ministr dr Beneš: že kdyby padl náš průmysl, hlavní zdroj naší síly technické a naší expanse vnější, padá veliká část naší mocenské síly jako státu a padne postupem doby celá naše státní a národní úroveň, která udělala z našeho státu ve střední Evropě vedle Německa stát a národ nejvyspělejší a proti všem nebezpečím nejodolnější. Musíme si toho býti vědomi a já na to upozorňuji i s jiných hledisk. Kdo se zabývá studiem světové války, vidí, že zejména průmyslová zdatnost národů a států byla podmínkou válečných úspěchů největších (Hlas: V Německu!), a i v Německu, ale zároveň také nejlacinějších. Francie nebyla vyzbrojena dobře materiálně pro zápas, ztratila téměř dvojnásobné množství lidí na bojištích a musila živé síly exponovati tam, kde neměla dostatek válečných strojů. A když to vezmeme s jiného hlediska, odpusťte první kdo krachoval ve světové válce, bylo agrární Rusko (Výkřiky posl. Vallo.), bylo to Rumunsko, Srbsko a Italie. Přes veškerou morální výši vojáků neměly tyto státy dostatečný podklad průmyslový a z toho důvodu se projevila nemožnost úspěchu i v podnicích válečných. To jsou věci, které musíme míti na mysli, zejména v dobách dnešních a musíme je také s tohoto hlediska řešiti.

Musíme také vyřešiti otázku Malé dohody. Je to dnes problém akutní a řekněme nejakutnější. Jak jsem již řekl, otázka tato musí býti řešena s hlediska vzájemnosti a oboustranných obětí. To je pro nás jasné a vyřešitelné. Dovolím si upozorniti na některé otázky v této věci, které jsou zajímavé a které odůvodňují jistě dobře naše stanovisko v otázce poměru zemědělství k průmyslu. Náš ministr financí ve svém exposé - jistě jste ho studovali a četli - sám zdůraznil, že problém našeho exportu zároveň má nepřímo veliký vliv na rentabilitu našeho zemědělství. Dovolím si k tomu uvésti několik cifer. Tam to stojí doslovně. Stojíme na zásadě, že naše zemědělství nemůže dobře konkurovati za hranicemi. Jak chcete konkurovati, když ve výkonném výboru republikánské strany prohlásil p. min. předseda Malypetr, že na obilním trhu v Rotterdamu nabízí se beze cla uherská pšenice za 36 Kč, ječmen za 32 Kč, žito za 26 Kč a balkánská pšenice za 36 Kč? (Hlas: Průmyslové výrobky také!) Uznávám, že jsou u nás určitá odvětví průmyslu, která užívají výhody zvýšené ceny na domácím trhu a z toho důvodu mohou konkurovati na trzích cizích. Ale většina průmyslu může konkurovati při volné soutěži svými výrobními cenami. Vezměte průmysl naší obuvi, který může na všech trzích, pokud není úmyslně ničen dumpingovými cenami, vždycky konkurovati. (Výkřiky.) To dělá Baťa, to dělá náš sklářský průmysl, to dělá textil a to dělají největší obory naší výroby.

Dovolím si upozorniti na cifry, které dokazují, jaký význam pro zemědělce má náš exportní průmysl. Musíme si přiznati, že v našem exportním průmyslu jsou zahrnuty zejména kvalitní předměty, že my dovážíme suroviny a je zhodnocené a zušlechtěné zase vyvážíme, jako textil, boty, oděv atd. To jsou cifry, které mohu předložiti. Odůvodňuji tím naše stanovisko v této věci. Počítá se, že aspoň 25% ceny vyvezených předmětů znamenají mzdy, a počítá se, je to také naprosto správné a jasné, že zejména dělník při svých malých důchodech, při svých malých mzdách větší část tohoto důchodu, této mzdy, věnuje na výživu, a já počítám pouze s částkou 50%. A tak, vážení pánové, měli jsme r. 1928 vývoz 18.222 mil. Kč, z toho dělala mzda, počítáme-li pouze 25% mzdy - a to je minimum - 4.555 1/2 mil. Kč. Když počítáme, že této mzdy, této odměny za práci z polovice použil dělník na nákup zemědělských produktů, vychází 2.277 3/4 mil. Kč, kterých použil odběrem zemědělských produktů. R. 1932 se poměry změnily takto: náš vývoz činil maximálně 6.5 miliardy Kč, podíl mzdy 25% dělal pouze 1623 mil. Kč a podíl a možnost konsumu, možnost nakupovati zemědělské produkty, by z tohoto titulu dělala pouze 811 mil. Kč. Je to ztráta proti 2 1/4 miliardám z r. 1928 přímo ohromná.

Vážení, já vám dokáži, že tento problém se dá konstatovati také s jiné strany. Musíme si býti jasně vědomi toho, že potraviny jsou potřeba lidská, se kterou člověk počítá v prvé řadě, a vezměte si, jak to u nás vypadá. U nás místo aby konsum cukru stoupal, klesá, a vezmeme-li tyto diference, objevuje se, že proti období 1931-1932 letošního roku se zmenšil domácí konsum cukru u nás o 24.000 tun, to znamená o 6%.

Ale jak to u nás vypadá s masem? To jsou otázky jistě velmi zajímavé. R. 1929 připadlo na hlavu ročně 28·70 kg masa. R. 1933 - měřeno podle prvního pololetí - dělal konsum masa 25.80 kg. Je tu diference téměř 3 kg, 2.90 kg. U tuků dělá tento rozdíl 1.68 kg, tedy je pokles 24%. Vezmeme-li tyto součástky naší výživy dohromady, znamená to pokles o 13% proti r. 1929, nebo absolutně vzato, znamená to pokles konsumu masa o 687.000 q. Tak to vypadá ve všeobecné a hospodářské krisi a nedovedu si vysvětliti ty věci jinak, než že se musí ustupovati od konsumu masa, poněvadž na ně nejsou peníze. (Hlas: A ještě se sem vozí cizí!) Nevozí se cizí, já vám to řeknu, to jsou nesprávné informace.

Podle statistiky se u nás spotřebovalo za první pololetí 1933 1,886.449 q masa. Dovozem byla kryta spotřeba ve výši 44.921 q, neboli 1/4% byla kryta dovozem. Pouze v tucích - a to jsou tuční vepři, kteří se dovážejí k nám - je poměr horší. (Hlasy: Ti mají také maso!) Konstatuji podle dat Národní banky, která vypočítává, kolik masa k nám přijde, ať z toho nebo onoho titulu, že taková je u nás spotřeba masa z domácí výroby a masa dovezeného z ciziny.

To dokazuje, jak je u nás těžká situace a jak těžká situace průmyslu a dělnictva se odráží na konec u zemědělce. U nás se bráníme dovozu pšenice, zbytečně podle mého soudu, poněvadž budeme museti pšenici v létě kupovati, u nás se nechce pustiti sem těch 3000 vagonů pšenice, které jsou uskladněny v Bratislavě, přes to, že syndikát to schválil. (Hlasy: Syndikát to neschválil!) Schválil, ale pan posl. Beran podal proti tomu své veto. Fakt je, že my v létě budeme museti pšenici dokupovati a že pak z toho zase budou nové výtky, že místo od Malé dohody kupujeme pšenici v Americe, jak tomu bylo letos. To se dá uskladniti a nebude tím trpěti náš trh. Ale problém je takový, nepustíte-li sem dovoz cizího obilí - chápu, že máte na tom zájem, aspoň theoretický - vyloučíte konkurenta, to je správné, ale nezískáte tím žádného zákazníka, poněvadž za dovoz pšenice se platí vývozem našeho zboží, to znamená prací, mzdou, která pak zde není.