Tím nechali byste působiti činitele, který sám zakládá blaho národů nejen ve vzájemném poměru, nýbrž i v jednotlivých národech. Blaho národů jest především vybudováno na jejich vnitřní mravní sile. Dějiny dokazují, že bohatí národové, kterým se nedostávalo vnitřní mravní síly, zašli. Mluvím-li o této mravní síle, mám především na mysli vztahy obou pohlaví, jak se projevují v rodině. Je-li úprava vzájemného rodinného svazku, totiž manželská a dětská láska, ponechána jen lidem a lidskému zákonu, bez zření k zákonu věčnému, pak zajisté poslední a rozhodující slovo bude míti vlastní prospěch a smyslnost a pak bude proneseno zničující slovo o manželském štěstí a požehnání dětí. Nejsou toho důkazem nesčetné žaloby, že Evropa začíná chátrati, že počet rakví jest stále větší než počet kolébek? Není toho důkazem také u nás skutečnost, že v prvních desíti letech republiky rozešlo se sto tisíc manželství? Mluvím-li dále o vnitřní síle národa, mám na mysli úctu k autoritě, spravedlnosti, přímosti, lásce ku pravdě a především přímost a pevnost soudcovského stavu ke všem vnějším vlivům. Na čem jest toto vše vybudováno? Přenechejte to zákonům lidského srdce, pak můžete bezpečně říci, že to jest zbudováno na písku. Je-li člověk toho mínění, jako jeden německý ministr, ačkoliv nikoliv zdejší, nýbrž za hranicemi, že věčné zásady práva jsou prý jen oblačné vidiny, pak jsou všechny zákony jen mlhoviny a co jest na tom založeno, jen mlhové útvary. Nezbytné opory veřejného blaha jsou vnitřní síla, zbožnost a vnitřní mravnost. Premiemi na děti nelze zhojiti vnitřní mravnost, právě tak nelze vynutiti úctu ke státní moci gumovými obušky a bodly. Proto také státníci, ať již patří ke směru demokratickému nebo absolutistickému, prohlašovali, že bez náboženské mravní síly stát zajde. Washington přiznal ve svém odkazu svým rodákům, že náboženství a mravnost jsou nezbytné opory veřejného blahobytu a že nikdo není mužem své vlasti, který tyto mocné pilíře lidské blaženosti podkopává, a že mravnost v národě nemůže existovati bez náboženství. Napoleon jako císař musil doznati: Žádná společnost nemůže trvati bez morálky, není však také žádné morálky bez náboženství. Z toho vyplývá, že náboženství dává státu pevné a trvalé opory. Společnost bez náboženství podobá se lodi bez kompasu. Taková loď ani nemůže zabezpečiti svoji cestu, ani nemůže plouti dobře do přístavu. Tak také společnost bez náboženství pohybuje a žene se vírem vášní, zažije všechny hrůzy všech válek, které ji svrhnou do propasti neřesti a dříve či později musí ji stáhnouti do propasti. Abychom mluvili konkretněji: Což právě český a slovenský národ nemá většinou děkovati náboženství a jeho zástupcům za zachování a za vybudování své kultury? Což to nebyly náboženské školy, které uchovaly slovenský lid pod cizím panstvím, a nebyli to především čeští a slovenští kněží, kteří pracovali jako tak zvaní buditelé svého národa, když josefinský absolutismus hrozil zničiti jejich národního ducha? Kdyby na obou stranách byla živá myšlenka, že Němec i Čech jsou si před Bohem rovni, byla by zde zajisté otázka, o které president Masaryk prohlásil, že jest to otázka státní, totiž otázka tak zvané německé menšiny, rozřešena zajisté lépe a pro obě strany s větším prospěchem, než když se snažíte tuto otázku řešiti jen se stanoviska vlastního prospěchu národa, nehledě k věčným zásadám.

Druhá krise, pod kterou úpí lidstvo, jest hospodářská. Což právě také hospodářská krise nevznikla proto, že i v oboru hospodářském byla řešena otázka ceny pozemských statků bez zřetele k věčným metafysickým zásadám? Tak to dělal starý Říman. Neznal nic jiného než bohatství, chudý neměl ceny a největší část lidí úpěla v poutech otroctví. Což to nebylo právě křesťanství, které zlomilo tato pouta, nikoliv pochodní revoluce z venku, nýbrž plamenem vnitřní lásky? Což to nebylo právě šťastné spojení křesťanského, germánského a slovanského národního ducha, které vydalo skvělou kulturu středověku, v němž těžká sociální otázka: na jedné straně obrovský kapitál a na druhý straně nelidský pauperismus, neexistovala? Zůstalo opět vyhrazeno moderní době, aby po zavedení římského práva místo křesťanského a materialismu místo idealismu a po zavedení liberálního svobodného hospodářství bez zřetele k věčným zákonům spravedlnosti, otevřela tuto strašlivou ránu, kterou trpíme, propast mezi kapitálem a proletariátem, a když se propast otevřela, nebyli to opět především právě zástupci křesťanského ducha, kardinál Manning, biskup Ketteler, Lev XIII, kteří se ujímali proletariátu? Uznávám, na druhé straně vyvstali lidé, kteří se s plnou silou zastávali blaha dělníkova, kteří však, a toho třeba věčně litovati, chtěli přivoditi záchranu pracujícího lidu tím, že se svým světovým názorem postavili na tutéž půdu jako vykořisťovatelé. Kdyby nebylo bývalo této neblahé otázky, která dnešní dělnictvo odloučila světovým názorem, byl by dnes na tom dělník lépe. Po této stránce jsme všichni zajedno a nemohu pochopiti, že se pokládá za překážku pro spojení dělnictva otázka světového názoru, že se pokládá za překážku pro blaho dělnictva, že se mu zachová vědomí důstojnosti dítka božího. Zde bychom se mohli sejíti na témže základě. Tato těžká otázka, zdolání panství obrovského kapitálu, dala by se řešiti mnohem snadněji, kdybychom se sblížili na poli světového názoru a kdyby se postupovalo podle oněch zásad, které vytyčil jako řešení otázky nynější papež Pius XI ve své skvělé encyklice "Rerum novarum". Přesvědčení o konečném cíle člověkově propůjčuje i dělníkovi mnohem větší cenu, než jen cenu vydobytí pozemského kapitálu, a dělníkovi by se jistě pomohlo ještě více, kdyby v něm oživlo ono vědomí, které líčí Schiller slovy: "Není to prázdný, mámivý klam, jenž v mozcích bláznů vynořil se, v srdcích hlasitě zaznívá nám: k něčemu lepšímu zrozeni jsme." K něčemu lepšímu, než abychom jen byli strojem, pracujícím pro žaludek. Tohoto mínění byli také holandští sociální demokrati - a jistě jim nelze upříti dobré vůle, že chtěli pomoci dělníkům - kteří na sjezdu v Groningen roku 1902 učinili toto usnesení: Kongres konstatuje, že většina pracující třídy v Nizozemsku žádá pro své děti konfesijního vyučování, a domnívá se, že není radno jim v tom překážeti, poněvadž sociální demokracie nemá ohroziti jednotu pracující třídy proti kapitalistům po stránce společenské pro theologické spory. Toto přesvědčení, že jak národní, tak také hospodářská otázka v nejhlubším základu jest otázka světového názoru, vyslovil také spoluzakladatel francouzského socialismu Proudhon slovy: Jest přece podivu hodné, že v nejhlubším základu naší politiky vždy nacházíme theologii. Toho dne, kdy státní umění a hospodářství stanou se opět užitou theologií, vzejde opět slunce optimismu nad našimi horami.

Má pravdu. Kdyby pozemské statky byly posuzovány jen jako prostředek k onomu účelu, došlo by k dohodě národa rozpoltěného třídním bojem daleko snadněji a propast mezi kapitálem a prací překlenula by se k hospodářskému ozdravění národů a mír stal by se skutečností.

A ještě jedna krise, kterou trpí svět a kterou snad začíná již také trpěti Československo: Krise demokracie. Slyšíme tak často z úst našich politiků, že největší útočiště, že největší poklad Československé republiky jest demokracie. Demokracie jest něco nádherného. Ale vláda lidu předpokládá vládu každého jednotlivce nad sebou, předpokládá jako nejvyšší normu jeho činnosti, že obecné blaho má přednost a nikoliv vlastní prospěch, předpokládá ušlechtilý mravní charakter a ten předpokládá opět věčné normy. Neboť normy mravnosti nemohou býti řízeny vášní jednotlivcovou, tím méně veřejným míněním které se tak často dělá tiskem korumpovaným penězi. Mravnost předpokládá sankci, kterou nedělá jednotlivec, poněvadž se jednotlivec nemůže sám trestati, ale kterou nedělá ani sama společnost, neboť bodla a gumové obušky, jak jsem již řekl, jsou příliš slabou sankcí za tak často strašlivě porušené zákony svědomí.

Demokracie může trvati jen tehdy, bude-li každý jednotlivec míti před očima všeobecné blaho. Rozhlížíme-li se však po světě a vidíme-li všude, jak se demokracie hroutí a vznikají diktatury, ať již jsou to diktatury demokracie či fašismu, třeba to přičísti tonu, že se síly snaží, dostati se centrifugálně od sebe, ke škodě obecného prospěchu, a že silná ruka musí násilím držeti pohromadě vzpírající se síly. Ale takovéto násilí nemůže se udržeti na trvalo; neboť člověk není nerozumná bytost kterou lze udržeti pohromadě jen hrůzou a násilím nebo také jen pouhým instinktem, nýbrž člověk jest mravní, intelektuální bytost, která může býti držena pohromadě s jinými jen přesvědčením o věčné mravní normě.

Jak jest ceněn tento činitel náboženského idealismu, ukazuje se nejlépe v odboru ministerstva vyučování. Zde musím plně uznati, že pan ministr školství usiluje o národní, ba dokonce i o náboženskou snášenlivost. Co promluvil v německém školním rozhlase, promluvil nám ze srdce jen bychom si přáli, aby tato skutečná snášenlivost vládla ve všech oborech, především v onom oboru, který jest nejdůležitější pro lidovou výchovu, v oboru středního školství. Neboť tam se vytvářejí charaktery v rozhodujících letech, tam se vzdělávají budoucí vůdcové národa. Vyjdou-li bez mravně náboženské výchovy, pak budou ovšem budovati budoucnost státu nikoliv na věčných zásadách, nýbrž čistě jen na pozemských normách. Po této stránce musíme zajisté litovati, že byl vydán výnos, aby se počet hodin náboženství na vyšších gymnásiích a na jiných středních školách snížil ze dvou hodin na jednu. Bylo to odůvodněno úspornými důvody. Ale táži se, nebylo by bývalo možno šetřiti na jiných, méně důležitých předmětech, kde se tato úspora neprojevuje tak neblaze? Byli bychom si přáli, aby byly škrtnuty neblahé výnosy Habrmanovy a nikoliv, aby byly ještě zesíleny. Z tohoto důvodu odmítáme všechny snahy, aby ústavy pro vzdělání učitelů byly nahrazeny akademiemi, poněvadž přece víme, že konečný cíl, který se při tom zamýšlí, jest jen zničení ústavů pro vzdělání učitelů, tak skvěle působících pro blaho lidu a výchovy, které u nás vydržují různé řádové společnosti. A jestliže jsme se vyslovili pro to, aby pro německou akademii, která není zestátněna, byla poskytnuta subvence, bylo to ovšem jen s předpokladem, že není v úmyslu nahraditi učitelské ústavy akademiemi.

Musíme si také přáti, aby spojení mezi největší duchovní silou, apoštolskou stolicí, a Československem bylo přátelštější a užší. Modus vivendi nám nestačí, naším cílem musí býti konkordát. A jestliže dnes dokonce mocnost, která dosud byla pokládána za největšího nepřítele náboženství, jestliže tato moc, sovětské Rusko, usiluje prostřednictvím svých zástupců vstoupiti ve spojení s Apoštolskou stolicí, domnívám se, že by nebylo pro Československo hanbou, naopak velikou ctí, aby vstoupilo mezi ony velmi četné státy, jejichž zástupci uzavřeli s apoštolskou stolicí konkordát.

Žijeme nyní v době přerodu, budování, a Československo, které leží uprostřed Evropy, nemůže se vyhnouti velkému úkolu spolupracovati také o tomto velkém díle. Rád přiznávám, že se nám nikdy nepodaří vybudovati ráj na zemi, který jsme ztratili, a politikové a hospodáři, kteří se domnívají, že vybudují svými konferencemi a zákony pro Československo i pro lidstvo ráj, se mýlí. Ale pokud jest možno, aby lidstvo bylo šťastno, může býti přece jen tím, jestliže své štěstí vybuduje na zásadách náboženství. Jde o více, než o Československo, jde o celou evropskou kulturu. Stará světová říše zanikla, poněvadž vybudovala národ a hospodářství na materialismu. Bude-li tak činiti také dnešní svět, zajde právě tak jako stará říše římská a potvrdí se tak, co jsem četl napsáno italsky na jednom římském hrobě: "Che fummo, siete, che si amo, sarete" - Co jsme byli, jste vy, co jsme, budete. Nechť jest od nás odvrácen osud, aby naše kultura klesla tak v trosky, jako stará kultura římská, a aby na jejím místě nevznikla kultura docela jiná, cizích barevných národů. Chceme-li se tedy povznésti, můžeme to provésti jen na zásadě věčné moudrosti, která se stala člověkem, která se sama nazvala kamenem úhelným. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Richter.

Posl. Richter: Slavná sněmovno! Jednání o státním rozpočtu na r. 1934 spadá nesporně do doby těžké po stránce hospodářské a zneklidněné i politicky. Již p. kol. Remeš jako referent o rozpočtu prohlásil, že stát opustil dosavadní vyběhanou zásadu pro hospodářství státní, že o vydáních rozhoduje potřeba, a zdůraznil, že bylo nutno přemýšleti o tom, abychom se přizpůsobili zásadám hospodářství soukromého každého jednotlivce, který musí hospodařiti tak, aby jeho vydání odpovídala jeho příjmům. To už samo o sobě je znakem velice napjaté situace hospodářské. Také pan ministr financí věnoval velkou část svého exposé právě otázkám hospodářským. Víme také že před tím dr Beneš v rozpočtové debata zdůraznil váhu a význam otázek hospodářských a i p. min. předseda Malypetr se zabýval v rozpočtovém výboru důležitým otázkami rázu hospodářského. Již z toho vychází najevo těžkost dnešní situace a konec konců i to, že rozpočet pro příští léta odhlasovaný musí býti na stráži, poněvadž hospodář ská situace sama o sobě je nesporně labilní a každé vlivy a nepříjemnosti rázu politického mohou se odrazit nepříznivě na těžce vydobyt a s těžkými obětmi zjednané rovnováze našeho rozpočtu.

Rozpočtem tedy sledujeme několik otázek rázu vnitropolitického, vnitrostátního, před vším nejdůležitější otázku rovnováhy státních financí, otázky rázu hospodářského a konečně musíme zde vyřešiti i otázky sociální. Már však zato, že odpovědnost naše vůči rozpočtu vůči státnímu hospodářství a vůči celému našemu životu stoupá a jde ještě dále a hlouběji, poněvadž je nutno, abychom tyto otázky posuzovali dnes nejen s hledisek vnitrostátních, nýbrž i s hlediska celé kolem nás se vyvíjející situace mezinárodní. I tyto otázky padají vysoce na váhu a nemůže býti sporu o tom, že stát, který si chce udržeti svou potenci a posici politickou v koncernu evropských národů, musí nezbytně a nutně pamatovati na to, aby byl silný hospodářsky. (Výborně! Tak jest!) Jedině jeho hospodářskou silou se drží a roste jeho potence politická, s jeho poklesem hospodářským klesá i jeho politický vliv a politická váha. A my si musíme právě dnes uvědomit, že poměry v Evropě se podstatně mění, že nastoupily události, které nutí k pozoru a k přemýšlení. Je to problém Německa, problém německého převratu, německé revoluce z jara letošního roku, který je právě mementem pro nás i po stránce hospodářské. Jisto je, že vývoj poměrů v Německu může býti kritický pro vývoj poměrů v Evropě. Fakta, že Německo opustilo odzbrojovací konferenci, že Německo opustilo Společnost národů, ta fakta, která snad se neuveřejňují, ale která víme a tušíme, všecko, co se v Německu děje a o čem se v Německu myslí, znamenají, že byl dosavadní vývoj poměrů evropských přerušen a nastává možnost vývoje nového. My jsme se doposud vyvíjeli třeba s určitými překážkami k demokratickému soužití národů evropských; dnes se směr obrací, poněvadž Německo samo, ovšem s pomocí také jiných činitelů, dalo poměrům impuls jiný, a musíme počítati s tím, že vývoj poměrů evropských se bude vyvíjeti tak, že chceme-li počítati s klidem a mírem a svým bezpečím, musíme si uvědomiti, že bude tento klid a mír v Evropě dobyt jediné tehdy, budeme-li neustále pohotovi, neustále ostražiti, že prostě politika, která se bude vyvíjeti z důvodů událostí v Německu, bude charakterisována postojem pozoru se zbraní v ruce (Výborně!)

Tak je nutno se dívat na vývoj poměrů a my musíme s politováním konstatovati, že nedemokratické systémy ve státech zasahují bohužel nepříznivě, zhoubně a rušivě i do vývoje poměrů jiných států, pokud se týče jejich poměrů a vztahů mezinárodních. My tedy jsme povinni podle mého soudu vytvořiti uvnitř státu takovou situaci politickou, hospodářskou sociální, abychom mohli v každém případě čeliti nebezpečím, ať jsou rázu politického, diplomatického, anebo snad i nebezpečím rázu vážnějšího. Zároveň považujeme za svůj úkol a povinnost vytvořiti systém opor založených na vzájemnosti, součinnosti a loyalitě se všemi těmi, kteří především mají stejné názory jako my a kteří konec konců jsou vedeni také stejnými obavami.

A jak již jsem řekl, jistě i pro tyto okolnosti má význam náš hospodářský stav, finance státu a celý náš hospodářský vývoj. Já jako mluvčí čsl. nár. socialistů dovolím si stručně prohlásiti naše stanovisko k některým problémům rázu vnitropolitického. Přirozeně že trváme na principu koaliční součinnosti ochotné k dohodě. Nemáme žádného zaujetí vůči žádné třídě, vůči žádnému stavu, náboženství nebo národnosti, ale jedno chceme a k jednomu se přiznáváme, že právě v této těžké době je nutno vždycky každou otázku, zejména otázku vážnou řešiti s hlediska celku, s hlediska prospěchu obecného, státního a že dnes je povinností všech, aby zájmy rázu partikulárního zmizely, při nejmenším ustoupily do pozadí. Prostě hlásíme se k tomu, že dnes demokracie československá je povinna soustřeďovati veškeré síly fysické, duševní i mravní, aby dobu přítomnou prošla bez jakýchkoliv úhon, aby se dostala na vzestupnou linii svého vývoje. (Výborně!)

Z toho důvodu také trváme na tom, aby byly odstraněny veškeré překážky, veškeré elementy, které toto soustředění a demokratický, klidný vývoj našeho státu ruší a kazí. Proto jsme také hlasovali pro zákony, které jsou známé, i konečně pro poslední zákon o politických stranách. Můžeme klidně konstatovati, že vývoj nám dal za pravdu, poněvadž po těchto opatřeních jsme již před 3 roky energicky volali.

Nemáme žádných obav o naši demokracii, náš lid je si vědom, že stát vznikl z idee demokratické, že to byla demokracie, která dobyla stát, že to byli demokratičtí vůdcové, kteří vedli tento stát dobře do přístavu svobody. Nemáme strach, že by se u nás mohla demokracie zviklati, ale právě proto, že je doba kritická, doba nervosy a neklidu, žádáme, aby zákony, které jsou určeny k tomu, aby systém demokracie u nás byl zachován, zasáhly i tam, kde jsou prameny protidemokratického jedu, třeba se tyto prameny dovedou velice výborně maskovati a zachycení ucházejí.

Pokud se týče našeho poměru k německé části občanstva, vítáme s povděkem, že letošní 28. říjen byl občany této menšiny oslavován, a věříme také, že toto přiznání se ke státu a státní myšlence bylo upřímné a dobře uvážené. (Tak jest!) Náš nacionalismus nevyplývá ze žádné negace, ze žádného nepřátelství, ze žádného záští k nikomu, náš nacionalismus je výtvorem hlubokého národního cítění, založeného na našich národních hodnotách, na naší historii, na našem jazyku a na naší kultuře. (Výborně!) Menšinám jsme, podle mého názoru, nezůstali u nás nic dlužni, ani pokud se týče zákonů, ani pokud se týče prakse. (Tak jest! - Výborně!) Domníváme se, že právě naše demokracie je dobrou zárukou plného vývoje jejich národního života. Ale právě proto, že jsme přesvědčeni, že jsme jim dali všechno, čeho je třeba a co se snáší s potřebami státu, prohlašujeme jasně, že pro sebe reklamujeme z tohoto titulu plného uspokojení právo na plnou loyalitu (Tak jest!) a že nemůžeme a nebudeme za žádnou cenu trpěti činy nebo útoky, které by směřovaly proti tomuto státu. (Výborně! - Potlesk.) Trváme na tom, aby bylo všude velmi rázně a velmi energicky zakročeno. (Výborně!) Je nutno si uvědomiti, že československý národ má jen jeden stát, ve kterém se může státně vyžíti (Tak jest!), t. j. stát československý, v těch hranicích, jak je vytvořila příroda, historie, a jak vyšly z posledního velkého historického aktu, světové války. Jsou to hranice spravedlivé, umožňující nám plný státní život. Ty musí každý respektovati, a kdo se odváží je rušiti, musí počítati s tím nejvyšším, co v kritické době máme, s naším branným odporem. (Výborně! - Potlesk.) To říkám jasně na všechny strany.

Vážení pánové a dámy! Slyšeli jsme zde p. kol. Rázuse, který polemisoval s vývody p. min. předsedy Malypetra o tom, zda bylo Slovensku v lepších dobách něco přidáno z bohatých zásob našeho státu. Uvažujme, jsou-li jeho vývody správné nebo potřebují-li prozkoumání. Je známo, co se o statistikách soudí, a pan kol. Rázus nám zde přednášel svou statistiku. Zatím musím prohlásiti, že mne nepřesvědčil, a pevně věřím tomu, co říkal náš p. min. předseda Malypetr, že si nikdo nemůže stěžovati, že by za republiky bylo Slovensko nějakým způsobem odstrkováno. (Tak jest!) Pánové ze Slovenska si hodně stěžují na těžké poměry hospodářské i sociální na Slovensku. Prohlašuji, že u nás jsou poměry stejně zlé, ba horší. Vyplývá to prostě z toho, že se hospodářská krise v životních otázkách dotkla nejvíce pracujícího člověka, že se krise daleko více dotkla průmyslovější části našeho státu, t. j. historických zemí. (Tak jest!) Ale musím také upozorniti pány na jednu věc, že náš lid, náš pracující člověk a dělník, snáší trampoty trpělivě, neboť ví, jaké jsou tu možnosti, co je možno dáti a co nikoli. Ale jedna věc je důležitá pro nás v těchto zlých dobách. Když jdeme mezi své lidi, ať je to kdekoli, slušně jim vysvětlujeme situaci, argumentujeme před nimi a říkáme jim pravdu a proto máme u nás poměrně větší klid a ne takové případy, jako byl nitranský. Pánové, vysvětlujte, argumentujte, ale nebuďte demagogičtí, a poměry na Slovensku budou v podstatě lepší. (Výborně! - Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Pokud jde o Slovensko, stojíme na základě československém a odmítáme jakékoli programy a plány autonomistické. (Výborně!) Prohlašujeme, že my a Slováci jsme jeden národ, jsme nanejvýš dvě větve, které vyrůstají z jednoho kořene, z jednoho pně, a zdůrazňujeme to zejména v dnešní době, poněvadž zejména v této době je potřebí, abychom stáli druh k druhu jako jedno tělo a jeden duch, poněvadž jenom tak se probijeme těžkými chmurami dnešní doby a nebezpečími, která nám mohou hroziti v dobách snad nedaleko od nás v budoucnosti vzdálených. Já také myslím a bylo prokázáno, že naše republika jednotná a jediná dala a dává národu československému, jak jeho větvi české, tak slovenské, plnou možnost národního vyžití. Případ nitranský sám o sobě vlastně odhalil, jaké by byly možnosti, které pro sebe reklamují pánové ze strany ľudové. Dokázal nám, jak v dobách pro národ velice vážných nedovedou se lidé, kteří reklamují pro sebe právo vésti a spravovati celou polovinu našeho státu, povznésti na vyšší stanovisko, než je stanovisko pouhé agitace, demagogie a využití příznivého okamžiku. Právě Nitra dokazuje naprostou neschopnost vedoucích ľudové strany, aby vůbec mysleli na nějakou možnost autonomie, správy země slovenské podle jejich názorů a jejich mínění. Ovšem nepopírám při tom, že Slovensko potřebuje velké péče, že potřebuje zejména - a to zdůrazňujeme administrativy nadstranické, administrativy oddané státu, demokracii a lidu.

Z otázek hospodářských zdůrazňujeme potřebu, aby byla vyvážena nevýhoda, která vyplývá z veliké roztáhlosti naší republiky, ze vzdálenosti průmyslových a zemědělských center Slovenska od center v celé republice. Vítáme, že byl zřízen při ministerském presidiu oddíl slovenský, a přejeme upřímně dorůstající mládeži slovenské, aby se jí dostalo ve státních službách zaměstnání. (Výborně! - Potlesk.) Je fakt, že v této věci mají naši mladí lidé snad i dost příležitosti Slovákům záviděti.

Pokud se týče školství národního, trváme na jeho sjednocení a postátnění. Chceme všestranně napomáhati zdravému vývoji regionálních snah, které mohou nejlépe přispěti k hospodářskému povznesení Slovenska. Žádáme vhodný a účelný hospodářsko-zemědělský plán pro Slovensko, trváme na odborném prozkoumání všech podmínek pro oživení zejména báňského podnikání, jakož i všech podmínek výrobních. Pokládáme za velmi důležitý úkol státní správy a ovšem i zákonodárných sborů, aby byla provedena energicky unifikace celého právního řádu, abychom i po této stránce byli občany skutečně státu jednoho, poněvadž třeba je to menší složka národního uvědomění a státní příslušnosti, i otázka jednotného řádu hraje zde úlohu dosti významnou.

Je zajímavé, že dnes jako první řečník vystoupil na tribunu tohoto parlamentu muž vyšetřujícího výboru a první jeho útok, který vedl s této tribuny, útok, který ovšem mohl míti za předmět jenom našeho ministra zahraničí, byl útok přes Společnost národů. Vytýkal - a je to charakteristické pro smýšlení tohoto muže - že platíme poctivě svůj příspěvek na Společnost národů.

Může býti někomu výtkou to, že čestně a zcela plní svoji povinnost? To jest jedna věc, ale musíme si také uvědomiti a prohlašujeme, že zůstáváme stoupenci politiky míru, politiky mezinárodní konsolidace, demokratického soužití národů, že zůstáváme stoupenci politiky ženevské, politiky Společnosti národů. (Výborně! - Potlesk.) A ten, kdo dovede útočiti proti této instituci, která pro nás není žádnou teorií, nýbrž skutečně praktickým instrumentem, abychom se uplatnili jakožto malý stát v celém souboru velkých a pro nás důležitých otázek evropských, ten samo sebou se staví pod vedení a pod myšlenky pánů, (Posl. Zeminová: Hitlera a Mussoliniho!) kteří dnes jistě ne správně a pro nás vhodně rozvířili poměry evropské, tedy pana Hitlera i pana Mussoliniho. To je naše vyznání politiky zahraniční a já při této příležitosti velmi rád konstatuji, že nedávno spřátelená Francie svým vedoucím činitelem p. min. předsedou Sarrautem se přihlásila pevně ke stejné politice a že prohlásila své rozhodnutí nevzdati se základů opřených o Ženevu, základů Společnosti Národů, odzbrojovací konference a součinnosti všech národů na obranu míru. (Výborně! - Potlesk.) Jsme myšlenkově naprosto za jedno s velkou demokracií francouzskou s námi smluvně spojenou a jsme pevně přesvědčení, že tyto zásady také budou uhájeny.

Velice zdůrazňujeme dnes ovšem také naše spojenecké a přátelské styky a svazky se státy Malé dohody, Jugoslavií a Rumunskem a klademe důraz na to, aby dosavadní styky politické byly vybudovány pevněji a pevněji, a to podle našeho soudu a názoru také správně na vzájemnosti a vzájemných obětech založenou hospodářskou Malou dohodou. Silná Malá dohoda hospodářsky je silná i politicky.

Z ostatních otázek zdůrazňuji zde, že reklamujeme, aby již konec konců byl upraven náš právní poměr vůči sovětskému Rusku, abychom skutečně nebyli mezi posledními, kteří uznají tento veliký slovanský stát. (Výborně! - Potlesk.) Režimy jsou režimy, co se hodí pro Rusko, nehodí se pro nás, my stanovisko své máme, ale přiznáváme docela klidně a jasně, že v sovětském Rusku jest organisovaný státní život, ať už v praksi se osvědčuje více nebo méně - máme i u nás těžkosti - který slouží potřebám lidu v sovětském Rusku, a že sovětské Rusko je slovanský stát. (Výborně! - Potlesk.) Proto je nutno, aby se přešlo, poněvadž je to zájem pracujícího člověka a volá se po tom, přes všechny námitky, které jsou námitkami pouze rázu osobního, osobní prestiže nebo citu.

Není to otázka jednoduchá, jestliže se na ni díváme z hlediska hospodářského. Vážení pánové! Uvažte, že import do Ruska - a u nás toho potřebujeme, abychom zaměstnali naše dělnictvo - letošního roku dělal doposud 274 milionů zlatých rublů. Na tomto importu participuje Německo 31 mil. zlatých rublů, a Československo do této doby ne více než 3 mil. zlatých rublů. Ovšem byly lepší časy a udává se právem, že překážkou navázání lepších a užších styků hospodářských jsou právě nevyjasněné poměry politické. Upozorňuji, že r. 1931 jsme vyvezli do Ruska ještě zboží za 489 mil. Kč, letos za 9 měsíců pouze za necelé 3 mil. zlatých rublů, neboli, přepočítáno na čsl. koruny, za 47 mil. Kč. A bylo již zde zdůrazněno, řekl to pan ministr Friedmann v zahraničním výboru svého času, že Rusové své závazky platí přesně, a je také známo, že právě v této době ruské směnky získávají na hodnotě a že disažio jejich klesá.

Slavná sněmovno! Ještě jedné věci se chci dotknouti. Letošní armádní dni prokázaly, že naše vojsko má v občanstvu největší sympatie. Je jisté, že můžeme na naši armádu v každém okamžiku a v každých dobách naprosto spoléhati. Právě dni naší armády, našeho vojska, letošního roku dokázaly, že jak v mužstvu, tak i ve vedoucích je naše armáda na výši doby, že je dobře vystrojena, vyzbrojena, materielně opatřena, že fysicky i mravně je skutečně s to, splniti veškeré úkoly, které by jí mohly býti uloženy. Trváme na tom, aby naší armádě byla věnována celou naší veřejností, celým naším státem, vším naším občanstvem péče, které je hodna, tak aby byla pro všecky případy co nejlépe vystrojena a vyzbrojena.