Uznávám, že vylučujete konkurenta, ale prohlašuji, že to má také druhé ostří, které znamená, že nezískáváte žádného zákazníka. (Hlasy: Když to nebude hroutit ceny, budiž!) To je problém autarkie, a mám za to, že je to naprosto nesprávná tendence našeho zemědělství, poněvadž na jedné straně rozvrací ceny a na druhé straně zmenšuje konsum, nastává nedostatečná poptávka proti nabídce.
Prohlašuji, že nemáme zájmu na tom, aby náš zemědělec byl pauperisován; přiznáváme mu potřebu ochrany celní a uznáváme, že je nutno sblížiti ceny průmyslových a zemědělských výrobků, aby zde nebyly nůžky, na které si stěžují naši zemědělci; také uznávám, že je nutno řešiti otázku dluhovou, oddlužení, snížení dluhových břemen našeho zemědělce. Ovšem všechno to i s obilním monopolem bylo předpokladem regulace zemědělské výroby, která je u nás bohužel naprosto zanedbávána. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)
Vážení pánové! Ještě jednu věc bych zde chtěl uvésti. Je nutno, aby se náš průmysl se zemědělstvím dohodl. Potřebujeme to z důvodů vnitřních. Musíme se dostati nějakým způsobem z tohoto stavu, abychom vyráběli, prodávali, aby prostě u nás začal lepší život. Trpělivost našeho dělnictva je skutečně již vypjata do krajních mezí. Je nutno něco mu přinésti. Musíme někde začíti a to podmiňuje, aby se dohodl průmysl a zemědělství. Při tom ovšem prohlašujeme, mluvíme-li o této dohodě, že rozumíme tím dohodu dvou velkých oborů výrobních, ale nemůžeme uznávati dohodování mezi jednotlivými pány delegáty, vyslanými za tu nebo onu složku politickou. To je problém vyrovnání dvou velkých oborů výrobních, a prohlašuji, že zájem na rozvoji průmyslu nemá jen průmyslník, ale také dělník jako podstatná složka výrobního procesu a také konsument, poněvadž rozvoj hospodářského života znamená také zlepšení poměrů konsumentských, zlepšení důchodů, eventuálně zlevnění cen. I tyto složky musí býti přibrány při řešení těchto otázek a musí se jich zúčastniti.
Na konec několik slov o naší samosprávě. Je jasno, že zákony čís. 77 a čís. 125 z r. 1927 nebylo naším obcím ani okresům nijak pomoženo a že spíše v důsledku těchto zákonů, jakož i dnešní hospodářskou krisí nesmírně trpí. Limitováním přirážek a odejmutím přídělů výnosu z daně z obratu, jakož i snížením daňové základny u podniků veřejně účtujících nemohou obce a okresy plniti zákonné povinnosti. Jsou obce, které nevyplácejí gáže, nemají peněz na otop a je mnoho obcí a okresů, které neplatí úroků z výpůjček. Ty jsou žalovány, provádějí se exekuce, hrozí se prodejem obecního majetku a tím se žene obecní hospodářství do katastrofy. Těmito důsledky není vinna správa obcí, zastupitelstva, nýbrž vina je v zákonech, které podvázaly hospodářství naší samosprávy. Je sice pravda, že schodky obecních a okresních rozpočtů má hraditi zemský fond, který však na příklad na Moravě vyplácí pouhých 30% obcím a 40% okresům a doporučuje, aby nekrytý schodek se hradil úsporami. V čem ty úspory mají záležet, to nikdo neřekne, nikdo neporadí, povinnosti tu jsou a jejich plnění se žádá. Tento těžký stav obecních financí působí také k tomu, že peněžní ústavy nemají prostředků, nemají možnosti, aby volání výrobních vrstev po úvěru mohly vyhověti. Povoluje-li se zemědělcům exekuční odklad, podporují-li se podnikatelské vrstvy z kruhů lihovarnických a cukrovarnických, musí se vláda postarati o to, aby se pomohlo oddlužení obcí a okresů, nemá-li se hospodářství v komunách úplně zhroutiti. Obce a okresy plní mnohé úkoly, které by měl konati stát. V této věci musí býti sjednána náprava tím spíše, že v jednom zákoně tato úprava je slíbena.
Končím, vážení pánové a dámy.
K jednotlivým důležitým otázkám, které dnes interesují naši veřejnost,
dovolil jsem si zaujmouti stanovisko jménem klubu čsl. národních
socialistů. Uznáváme velikou práci na rozpočtovém elaborátě. Je
pravda, že rozpočet sám zasahuje hluboko do našich hospodářských
poměrů, ale máme za to, že právě proto, že naše veřejnost dovedla
se skutečně uskrovniti, že zde byly přinášeny těžké oběti,
že právě tím byl učiněn dobrý základ k tomu, aby se mohly dostati
do pohybu naše výrobní síly, abychom se již jednou dostali z této
stagnace a abychom se mohli vrátiti k dřívějším dobám a restituovati
veškeré oběti, které z důvodů vyšších, státních, musily býti přinášeny.
Konečně jsme pevně přesvědčeni, že rozpočtovým elaborátem k tomuto
vývoji byl dán dobrý základ. Přes to, že bychom snad si jinak
věci představovali, přes to, že je to elaborát kompromisní, který
nám nemůže ve všech částkách vyhověti, přes to z důvodů vnitřního
pořádku, klidu, lepšího rozvoje a lepší posice našeho státu budeme
pro tento rozpočet hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Kopecký.
Posl. Kopecký: Rozpočet na rok 1934 pokládáme my komunisté za rozpočet vlády, která se stává nástrojem uplatňování metod fašistické diktatury u nás v Československu. Takový je ráz vlády, přes to že její koaliční složení se nemění. Je totéž jako v dřívějších letech. Vládnou měšťácké a socialistické strany. Avšak jak se mění metody vlády! Je to přímo československá specialita, že totéž seskupení stran, které před 15 lety s velkými sliby práv a svobod lidu, spravedlnosti, pokroku a veřejného blaha dávalo základ k československému státu, dnes se představuje jako vykonavatel brutální diktatury [ ], která dělnictvu a pracujícímu lidu bere práva [ ], která mu diktuje fašistickým způsobem stále větší bídu, stále větší hlad a stále větší utrpení. Tato kontinuita kapitalistických vlád v Československu byla a je založena na systematickém klamu s jedním slovem, a to s demokracií. Československo je buržoasní stát, který vzešel ze světové války, a s jeho vznikem spojeny byly ty nejintensivnější iluse, pokud jde o nacionální tužby a o demokratické řády. Avšak právě proto, že Československo je nový buržoasní stát, dostala čsl. buržoasie do vínku svého státního života veliký zdroj klamu, z něhož mohla po 15 let čerpati sílu svého vlivu na masy a o nějž mohla opírati prostředky k udržování svého třídního panství.
Operovala demokratickým klamem nejprve tak, že jde o mladou demokracii, kterou prý je třeba chrániti a všemi silami podporovati, aby se udržela a mohla se vyvíjeti. Pak se říkalo, že demokracii třeba upevňovati, konsolidovati a stabilisovati. A když přišla léta hospodářské krise, tvrdilo se, že je potřebí klidu a pořádku, aby prý demokracie mohla plniti své sociální poslání. A nyní se říká, že demokracie se musí brániti, poněvadž prý je ohrožena rozvratem, fašismem a komunismem. [ ] pokud nám hlas stačí a pokud budeme moci s této tribuny mluviti, budeme volati, že všechna hesla, jichž používala čsl. buržoasie a její socialistické strany, všechna hesla, ve kterých operovala se slovem demokracie, byla jen klamem a [ ], který sloužil k ujařmení pracujících mas a k zakrytí třídní diktatury kapitalistů [ ]. Pod tímto heslem se dovršuje třídní útlak pracujících mas v Československu, jejž buržoasie a socialistické strany po 15 let udržovaly a stále stupňovaly. Dnes se říká, že demokracie jest ohrožena a že musí býti bráněna. [ ]. A my se musíme ptáti: Čím je demokracie ohrožena? Tím, že pracující lid poznává její třídní podstatu, že poznává její podvodnost, že demokracie nebyla a není ničím více než pláštíkem třídní diktatury buržoasie, že poznává, že demokratická forma vlády jest jen prostředkem k tomu, jak za daného hospodářského stavu a vývoje udržeti pracující masy v jařmu kapitalistické nadvlády. Prostě vaše demokracie jest ohrožena uvědoměním pracujících mas, jest ohrožena jejich léčením se z ilusí, jejich stoupající revoltou proti třídnímu kapitalistickému útlaku, jejich snahou o východisko z krise odstraněním kapitalismu, uskutečněním socialismu.
Pracující lid, který je vybičován bědami hospodářské krise, teprve nyní jasně poznává, kdo vlastně v tomto státě rozhoduje, čí blaho je chráněno, pro koho se vládne a pro koho se hospodaří. [ ].
Pracujícímu lidu se stává jasným,
jak příkrý je rozpor mezi existenčními zájmy jeho a vším tím,
co dělá vláda, parlament, stát. Léčí se na podkladě svých trpkých
zkušeností z ilusí, které měl v demokracii, v parlament, v republiku.
Pracující lid si říká: Jaká pak lidovláda, když lid hladoví, když
je bez práce a strádá a při tom je na každý jeho požadavek, který
směřuje k tomu, aby pracující lid přestal hladověti, odpovídáno
jen policejními pendreky, četníky a kriminály? Jaká pak lidovláda,
když zbídačený pracující lid vidí na každém kroku, že on nevládne,
že nerozhoduje ve vládě, v parlamentě, přesto že tam sedí lidé,
kteří se vydávají za zástupce lidu a dělnictva? Jaká pak je to
pro dělnictvo naše republika, když v té republice dělník a pracující
člověk hladoví a když je žebrákem? Dělníci a pracující lidé se
ptají: Co je našeho v té republice? Náležejí lidu a dělníkům ty
továrny, které stojí? Kdyby byly jeho, tak by ty továrny nestály.
Náležejí lidu zásoby zboží? Kdyby mu náležely, tak by dělnictvo
a pracující lid nehladověl a zásoby by si rozdělil. Náležejí dělnictvu
a pracujícímu lidu státní podniky? Kdyby byly jeho, nesměly by
sloužiti k vydírání pracujícího lidu a nesměly by zdražovati.
Co náleží v té republice lidu? O čem může říci: To je naše? Nic
mu nenáleží, než bída, hlad a existenční strázeň. Nic jiného!
Pokud dělnictvo a pracující lid něco má, pokud mu něco náleží,
tisk, dělnické domy a tiskárny, to se [ ] bere.
Místopředseda Taub (zvoní):
Volám pana řečníka za tento výrok k pořádku. (Výkřiky.)
Prosím o klid.
Posl. Kopecký (pokračuje): Pracující lid velmi dobře již chápe, že o této republice a o tomto státě nemůže říci, že je republika a stát všech, že je to republika a stát jeho. Jenom Preissové, Schichtové, Baťové, Weinmannové mohou říci, že to je jejich stát a jejich republika. Tito miliardáři mohou hýřiti, mohou žíti v luxusu, mohou marnotratně utráceti peníze, mohou provokovati svým příživnickým luxusem a blahobytem hladovějící pracující a dělnické masy, poněvadž tento stát a tato republika je jejich. [ ]. Národní svoboda? Český dělník má sice právo, má svobodu si zazpívat "Kde domov můj", má svobodu česky mluvit, ale při tom má hlad, má svobodu a volnost vychovávati své děti v českém jazyku, ale ty děti chodí do školy o hladu, z 50% jsou tuberkulosní. To je svoboda? Co má dělnictvo a pracující lid k tomuto státu a k této republice vázat? Také pracujícím masám každým dnem se stává jasnějším, že měly ilusi v demokracii, v parlament, v naši republiku, v národní svobodu. Z toho právě vyplývá to, čeho jsme svědky v poválečné době a zvláště v posledních letech hospodářské krise.
Buržoasie ve většině států přišla k přesvědčení, že pomocí demokratických vládních forem nebude schopna udržeti svoji třídní nadvládu. Výsledkem tohoto poznání je, že ve velké části států buržoasie přikročila k tomu, aby demokratickou formu vládní nahradila formou nezahalené fašistické diktatury proti dělnictvu a proti pracujícím masám. V tomto roce přistoupilo k řadě států, kde je fašistická diktatura, několik dalších zemí, kapitalisticky vyspělých, ale pro vnější i vnitřní rozpory hluboce rozvrácených. Jsou to státy ve střední Evropě, kde rozvrat nabyl všeobecně největšího rázu a postihl i ty středoevropské kapitalistické státy, které se doposud držely nad vodou a mohly vystačiti s demokratickými vládními formami. Platí to o Německu, o Rakousku, ale ve stejné míře i o Československu. Legenda, že Československo představuje nějaký ostrov s výjimečným postavením, dnes už naprosto neplatí. Československo je plně strženo do víru kapitalistické zkázy a jeho situace se stává tím kritičtější, čím vyspělejší byl československý kapitalism proti kapitalismu v Maďarsku, v Jugoslavii, Rumunsku atd. Dnes je hospodářská síla československého kapitalismu ochromena a rozvrácena v té obrovské míře, v jaké spočívala na rozsahu exportu zboží a kapitálu, na rozsahu hospodářských posic, které se opírají o veliký někdejší rozmach a rostoucí moc vyspělého československého finančního kapitálu.
Odrazem této pohromy je katastrofální hospodářský úpadek, přinášející zároveň rozvrat sociální a politický. Východisko z tohoto rozvratu, uvádějícího do pohybu nejširší pracující masy a směřujícího k rozhodující srážce obou hlavních společenských tříd, buržoasie a proletariátu, vidí kapitalisté v Československu v témže prostředku, jakého se chopila buržoasie v Německu a v Rakousku: ve fašismu.
U nás v Československu se dnes odehrává týž proces jako v Německu a Rakousku: demokratické formy buržoasní vlády se nahrazují metodami otevřené fašistické diktatury. I v Československu se uskutečňuje fašistická diktatura. Jestliže si to proletariát Československa náležitě neuvědomí a plnou silou se tomu hned s počátku nevzepře, dostane se postupně do týchž pout krvavé fašistické tyranie, v jakých dnes úpí proletariát v Německu a v Rakousku. To je fakt; u nás se provádí fašismus a uskutečňují jej ne ti, kteří po léta fašismus otevřeně propagovali a dělali fašistické puče, t. j. Gajda a Stříbrný, nýbrž ti, kteří se po léta tvářili, jako by byli odpůrci fašismu, jako by tuto krvavou, násilnickou formu buržoasní vlády odmítali, jako by bránili demokracii. Byl to podvod, byl to klam, pomocí něhož si demokraté a socialisté připravovali půdu, aby mohli dělat, co chtějí Gajda a Stříbrný. Byl to podvod, pomocí něhož se dnes u nás fašismus provádí. Je potřebí říci, že fašismus nebyl nikde na světě uskutečňován s použitím takového nezměrného podvodu jako u nás. Mussolini se dostal k moci pochodem na Řím, aby uskutečnil fašistickou diktaturu, Pilsudski dělal státní převrat, aby mohl fašisticky zdeptat polský proletariát, Hitler pracoval po 10 let demagogií, aby si vybudoval hnutí, které by ho doneslo k moci a uplatnění krvavé diktatury, Dollfuss pr vedl odstavení Národní rady a reformu ústavy, aby mohl strhnouti vládu na sebe a nastoliti ve jménu katolického kříže fašistický režim.
Československá buržoasie se dostává
k uplatnění fašismu bez těchto dramatických efektů. U nás fašističtí
diktátoři [ se nemusí dostávati k moci pučem a převratem,
poněvadž jsou u moci. U nás nemusí odstavovati parlament, poněvadž
se odstaví sám a jest ochoten legalisovati všechny fašistické
diktáty a opatření. U nás si fašističtí diktátoři odpouštějí všechny
pučistické převratné bengály. Proč? Poněvadž vládnoucí strany
jsou tak povolnými nástroji finančního kapitálu, že jsou ochotny
na místě se podle potřeby převléknouti z úboru demokratického
do fašistického. Zvláště vládnoucí socialistické strany jsou v
Československu tak hluboce zrádné, renegátské, demagogické, že
utekou od všeho, co po 15 let pod názvem demokracie slibovaly,
a jsou ochotny dělati proti dělnictvu a pracujícímu lidu beze
všeho i fašistické utlačovatele a tyrany. V Československu nemohou
si fašističtí diktátoři ani žádný bengálový efekt dovolit, poněvadž
jsou představování stranami které se musejí chápati onoho podvodu,
že fašistickou diktaturu kryjí štítem obrany demokracie, aby pracující
masy a dělnictvo oklamaly a aby stížily boj proti fašismu. Jsou
ve svém podvodu tak drzí, že právě proto, že zavádějí fašismus
bez puče, bez převratu, bez zapálení parlamentu, že si dávají
fašistické diktáty schvalovati parlamentem, vydávají svůj brutální
režim za něco jiného než za fašismus, totiž za obranu demokracie.
Jsou tak drzí, že za fašismus vydávají puče, pochody na sídlo
vlády, zapalování parlamentu, a ne to, co je účelem a smyslem
fašistických pučů a fašistických převratů. Fašismem nejsou jen
puče, převraty, zapalování parlamentů, nýbrž fašismem jsou metody
režimu, formy vlády, které po nich následují, fašismem je to přímé
třídní násilí a teror, fašismem je potlačování politických práv
a občanských svobod lidu, fašismem je umlčování dělnického tisku,
rozhánění dělnických organisací, teror a persekuce proti komunistům,
fašismem je vyhlášení hrůzovlády proti potlačeným národům, fašismem
je vyhlazování komunismu marxismu, bezbožectví, pokrokového smýšlení.
To je fašismus, to jsou metody nezahalené třídní kapitalistické
diktatury na rozdíl od měšťácké demokracie, to je dovršení třídního
útlaku dělnictva a pracujících mas. Ale pánové, to je všechno
to, co vy děláte. Uskutečňujete fašismus. Nic na této skutečnosti
nemění fakt, že to děláte pomocí zákonů. Hitler ostatně také použil
legálních forem, aby si dal svoji krvavou fašistickou diktaturu
sankcionovati, avšak i když buržoasie u nás uplatňuje fašismus
se snahou zachovati pokud možno legální formality, přes to je
jasno, jak se i u nás přetvořuje celý systém státní moci v reakčním
a fašistickém duchu, jak se odbourává všechno, co se dosud vydávalo
za výsostné, nezadatelné demokratické vymoženosti a formy. U nás
se také odstavuje parlament. Parlament má dnes v Československu
velmi žalostné postavení, o nic důstojnější než jaké má v Německu,
v Polsku, v Jugoslavii. Tažte se, kdo dělá zákony. Zákony dělá
vláda, diktuje je vláda, diktuje je byrokracie. Poslanci často
ani nevědí, co je obsahem zákonů, ani zpravodaj často neví, co
zákon obsahuje, ví to jen přítomný zástupce ministerstva. Tak
se u nás dělají zákony!
Místopředseda Taub (zvoní): Volám p. posl. Kopeckého po druhé k pořádku. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Prosím o klid.
Posl. Kopecký (pokračuje): Nastoluje se režim nouzových diktátů, rozhoduje diktátorská vláda pomocí nařízení, ačkoli je to protiústavní. Vedle vlády a parlamentu má býti docela podle plánu zřízen ještě užší sbor, v němž nemají již zasedati jako činitelé jen zástupci politických stran, ale kde mají býti už i docela činitelé, kteří nejsou v politických stranách. Neboli: u nás se začíná porušovati i systém politických stran, který se dosud vydával za nejdůležitější znak československé demokracie, odstraňují se poslanci volení lidem, jejich mandáty se ruší, ačkoli je to hrubě protiústavní, poněvadž podle ústavy není možno, aby kdokoliv anuloval to, co udělal lid svou volbou. Ruší se mandáty, poslanci se odstraňují. Ruší se mandáty v okresních, obecních a zemských zastupitelstvech a na jejich místa se dávají vládní exponenti, ačkoli je to křiklavě protiústavní, poněvadž je nemožné, aby obecní zastupitelstvo, které bylo konstituováno na podkladě všeobecného hlasovacího práva, bylo najednou z ničeho nic suspendováno, aby byla suspendována spousta volených zástupců a aby byli noví jmenováni. To znamená, že vedle jmenovaných okresních a zemských zastupitelstev máme i obecní zastupitelstva jmenovaná a že se úplně absolutisticky a hrubě porušuje ústava.
Myslím, že tento výpočet stačí, aby ukázal, jak se v reakčním duchu přetvořuje státní zřízení a jak se uplatňují formy, které by měly umožniti finančnímu kapitálu, aby přímo, bez ohledu na parlament, bez ohledu na zákony a bez ohledu na politické strany mohl prostě vykonávati svoje rozkazy. To je fašismus, to je uskutečňování fašistické diktatury. My se musíme ptáti: Co zbývá z té demokracie, když to formálně vezmete? - Jednu věc ovšem pánové neodbourali, a to sinekury a všechny formální funkce, se kterými jsou přirozeně spojeny prachy. Ty odbourány nebyly, ale jinak je všecko odbouráno. [ ]. Protiústavní oktrojisté a odstraňovatelé demokracie jsou v řadách těch, kteří se kryjí za podvodným štítem "obrany demokracie", klamou tím pracující lid a Hitlerovi a Mussolinimu vyčítají protiústavní postup. Ale sami dělají celkem totéž. Naopak, oni jsou nuceni demokracii formálně odstraniti daleko rychleji, než jak tomu bylo v Polsku, poněvadž u nás tuto diktaturu dělají strany, které se musí děsně báti voleb. To jsou strany, které u nás 15 let vládnou a které činí pracující lid a dělnictvo odpovědné za všechnu bídu, která zde jest. Ony jsou si toho přirozeně velmi dobře vědomy a vědí, že by ztratily kredit, a kdyby byly volby, že by byly smeteny, neboť se musí panicky báti myšlenky voleb, a musí proto znásilňovati vůli a právo, odstraňovati volené funkcionáře nebo docela již rozpouštěti strany svých politických odpůrců, a to všechno ve znamení hesla: "Demokracie pro demokraty", to znamená ve znamení hesla, které neznamená nic jiného, než že právo přestalo býti právem, poněvadž právo mlčeti, snášeti všechny útrapy a útoky i za brutálního zbídačování již není právem, to je bezpráví, poroba, otroctví. Takový je názor a ideál Hitlera a Mussoliniho a to je také ideál, který se stal ideálem československých měšťáckých a socialistických stran. A tuto porobu celkem diktují čeští fašisátoři nejen našemu revolučnímu dělnictvu, nýbrž stejně i soc. demokratickému a nár. socialistickému, všem dělníkům, poněvadž jde o potlačení dělnictva jako třídy. To si musí soc. demokratické a nár. socialistické dělnictvo náležitě uvědomiti, totiž že jejich strany na ně pletou fašistický bič. Ať si nedělají reformističtí dělníci nějaké iluse. Výjimečné a káznicové zákony směřují k potlačení jakéhokoli jejich odporu proti tomuto zbídačení a zotročení.
Zákon o rozpouštění politických stran dává soc. fašistickým vůdcům možnost, aby každého revoltujícího oposičního soc. demokratického a nár. socialistického dělníka prohlásili za bolševickou buňku a poslali ho do kriminálu, do koncentračního tábora jako komunistu. Prostě nejde o potlačování jenom všeho komunistického, ale jde o potlačování všeho třídně proletářského, pokrokového a levě kulturního. Vždyť rozpouštějí již nejen odborové organisace, ve kterých je veliká spousta dělníků soc. demokratických a nár. socialistických, ale rozpouštějí i takové organisace, jako je Svaz proletářských bezvěrců. Slyšte! V zemi Husově a Žižkově, v zemi, ve které se slibovalo, že Řím bude souzen a odsouzen, v zemi Havlíčkově se rozpustil Svaz proletářských bezvěrců, organisace bojující proti římskému klerikalismu, organisace, kde je spousta nár. socialistických a soc. demokratických dělníků. Již z toho poznávají soc. demokratičtí a nár. socialističtí dělníci, jakým fašistickým karabáčem jsou biti společně s ostatními dělníky také oni. Co to znamená, když ministr Dérer vydal výnos, aby byly provedeny revise obecních knihoven, jenž, myslím, neznamená nic jiného, než z obecních knihoven vyřaditi všechny knihy komunistické, leninské, marxistické, levé a pokrokové. Dovedeme si představiti, jak se bude v obcích tento výnos prováděti. To znamená úplné napodobování toho, co je v Německu. To znamená cestu k tomu, aby u nás byla marxistická a leninská, socialistická, levá pokroková literatura pálena na koniášovských hranicích. A je fakt, že brzy přiznají tyto strany barvu i v otázce nacionalismu, třídního boje a marxismu. Pan prof. Macek, který vždycky dělá důsledně pionýra měšťáckého programu sociální demokracie, již dnes začal, když prohlásil, že sociální demokracie měla otevřeně zavrhnouti třídní boj a marxismus a vzdáti se názvu "dělnická". Co to znamená? To neznamená nic jiného, nežli že sociální demokracie má podle programu p. prof. Macka jako Hitler a jako Dollfuss zaujati otevřeně antimarxistickou frontu, vyhlazovati myšlenky marxismu, vyhlazovati myšlenky třídního boje. Co to znamená? To je hrozba fašistickým terorem vůči soc. demokratickým dělníkům, to je hrozba fašistickým terorem obzvláště vůči německým sociálně demokratickým dělníkům, jestliže někdo mluví o vyhlazení marxismu a o tom, že by se měla myšlenka národní postaviti do čela. A na tuto linii se sociální demokracie dostává. Pan prof. Macek je předchůdcem toho, co prostě pak budou dělati vůdcové sociálfašističtí, Meissnerové, Hamplové a Klofáčové. Ti provádějí zradu na dělnictvu, stali se hlavním exponentem československého finančního kapitálu. Podívejme se, o koho se hlavně opírá tento režim, kdo je rozhodující silou panujícího režimu. Rozhodující síla tohoto režimu nespočívá na národních demokratech, na lidovcích, ani ne na agrárnících, rozhodující síla tohoto režimu spočívá na sociálfašistických stranách a zvláště na sociální demokracii. Tyto strany to jsou, které dnes nejusilovněji se bijí za kapitalistické východisko z krise. Je to velmi jasně patrno nyní, když se provádí obrat v kursu hospodářské a obchodní politiky Československa, obrat ve směru odklonu od tuhých autarkických snah k tomu, aby byl za použití všech prostředků zachráněn a rozšířen československý export, vývoz zboží i kapitálu.
Záchrany a rozšíření čsl. exportu má býti docíleno změnou postupu při uzavírání obchodních smluv. Kdo se za to nejvíce bije? Soc. demokratická a nár. socialistická strana. Ty se snaží prosaditi politiku, která pro venkov bude znamenati pohromu, nikoliv ovšem pro agrární kapitalisty, poněvadž těm to nahradí sociálfašisté na jiných stranách. Záchrana exportu má se však hlavně díti na té cestě, že budou zlevňovány výrobní náklady, avšak na čí účet? Na účet dělnictva. Mají býti odbourána sociální břemena zhoršením nemocenského a sociálního pojištění, avšak hlavně mají býti snižovány mzdy. Snížením mezd se má docíliti konkurenční schopnosti československé výroby na cizích trzích. Útoky již začínají a půjdou dále. Je tu snaha snížiti úroveň mzdového průměru pod 50 Kč, aby při deflační měnové politice bylo možno vyvážeti. Už dnes je praxe taková, že v kolektivních smlouvách je zvláštní exportní klausule, že v továrnách na zboží, které je určeno pro vývoz, neplatí obvyklé mzdové tarify, nýbrž platí speciální, o 20 až 30% nižší mzdové tarify. To velmi jasně ukazuje, že se u nás začíná veliká, děsná, zbídačovací ofensiva proti dělnictvu. Vůdcové soc. demokratičtí a národně socialističtí dělají do posledního bodu to, co je programem Svazu průmyslníků a co žádal ve svém memorandu dr Preiss. Jde o velikou expansi čsl. monopolistického kapitalismu, expansi za dobytím trhů, za dobytím možnosti pro vývoz zboží a kapitálu. Jde o expansi, která si vyžaduje děsné oběti na pracujícím lidu měst i venkova. Je to stejně katastrofální politika hospodářská, jakou dělá Hitler. A při tom je třeba říci, že to není katastrofální politika jenom ve směru sociálním, že musí nutně vésti ke stupňování hladu a bídy, ale že zároveň je to politika, která Československo žene rychle do války. Každý si dovede představiti, že při expansi do střední a jihovýchodní Evropy, při své expansi na Balkán musí Československo naraziti na velmi ostrý a zvýšený odpor svých rivalů. A výsledek nebude nic jiného nežli rozpory a boj o vládu nad střední a jihovýchodní Evropou, o vládu nad Balkánem a že situace se přiostří. Prostě taková je politika, je to politika finančního kapitálu, je to prostě politika, jejíž důsledkem je zbídačení a úplné hospodářské a sociální zdeptání, a na venek je to politika válečného dobrodružství. A pro provedení této politiky se dělá fašismus, proto se potlačují práva, proto se potlačuje komunistický tisk a proto se chystá rozpuštění komunistické strany. Dělníci to musí pochopiti, že totiž nejde v boji proti fašismu o komunismus, o komunistické organisace, tisk, dělnické domy, o rudé prapory, odznaky, nýbrž že v boji o tyto věci jde o celkové postavení dělnické třídy. Jde o to, zdali má býti pracující lid a celý národ hnán do úplné hospodářské katastrofy v zájmu několika největších kapitalistických vydřiduchů. A je nesporno, že k této katastrofě to směřuje, poněvadž žádná vláda žádným opatřením sebebrutálnějším není schopna problém záchrany kapitalismu vyřešiti. Jako se nepomohlo autarkickými snahami, nemůže se pomoci ani snahami expansivními, i kdyby se zvyšoval export, i kdyby se obléklo všechno obyvatelstvo v Československu do vojenských uniforem a hnalo do války, životní otázka záchrany kapitalismu tím rozřešena nebude. Je možno nanejvýše to, že se pomůže kartelům, trustům, monopolům na úkor celého národního hospodářství a za cenu zbídačení, ničení a ruinování ostatních pracujících vrstev; ale i ty krachy a bankroty kartelů, trustů a finančního kapitálu, které jsou neodvratné, budou katastrofální a musí tím více působiti ve směru zkázy na celkové národní hospodářství.
Faktem je, že pracující masy se této katastrofální politice, která přesunuje rány krise na jejich bedra, této politice udržování kapitalismu za cenu vykrvácení a vymírání pracujících lidí, za cenu vymírání národa vzeprou, a sice tím živelněji a bouřlivěji, čím většího fašistického násilí bude použito, aby tato politika katastrofy mohla býti prosazována.
Pracujícím lidem a dělníkům prostě se stávají mnohé a mnohé otázky jasnější. Dělníkům činíte, pánové, i svou politikou stále jasnějším, že jejich osud záleží od toho, která třída má v rukou moc. Dokud bude míti moc kapitalistická třída, ať je demokracie nebo monarchie nebo fašismus, dotud bude pracující lid, deptán jsa násilím, umírati a strádati v hladu, bídě a nezaměstnanosti a bude s ním stále hůře. Jenom bude-li moc kapitalistů svržena a moci se chopí dělnická třída, bude konec všem útrapám, a výroba, zásoby a všechno bohatství, všechny pracovní schopnosti mohou se státi majetkem všech, čímž bude dán základ k novému lepšímu, dokonalejšímu společenskému pořádku, základ k socialismu.
A je potřebí říci, že dělnictvo, pracující masy chtějí tento socialismus, chtějí socialismus, který pro ně znamená zbavení všech kapitalistických útrap, svobodu, lepší život, pokrok. Ale tohoto socialismu nelze dosíci jinak než jen revoluční cestou, násilným svržením kapitalistické třídy, její nadvlády a nastolením diktatury proletariátu. Otázka diktatury proletariátu dostala se na denní pořad a nikdo ji už s denního pořádku neodstraní. Pracujícím masám a dělnictvu je jasno, že revoluční boj je nutností, že je nutností semknutí mas v mohutnou revoluční frontu, která by povstala, aby učinila konec všemu vyssávání a útisku. Tento proces uvědomování v pracujících masách je v pohybu. Komunismus je duší, páteří a vůdcem revolučních socialistických snah dělnictva a pracujících mas. Proto proti nám, komunistům, soustřeďuje fašistická reakce svůj vyhlazovací teror. Hrozí se nám rozpuštěním. Dává se nám šibeniční lhůta. O nás se praví, že prý se dobrovolně gleichšaltujeme a rozpouštíme. Musíme se těmto řečem a všem těmto lžím jenom smát. Vždyť dějiny jasně říkají: Nejde o šibeniční lhůtu komunismu, nýbrž jde o šibeniční lhůtu života a smrti kapitalismu, buržoasie, sociálfašismu, fašismu a všech jejich opor a nástrojů. Šibenice, které staví Hitlerové, Göringové [ ] pro komunisty, povznášejí jen vysoko mučednictví a oběti za nejkrásnější a nejvznešenější myšlenku lidstva, za komunismus. Tyto šibenice stanou se zítra, pozítří znameními, jež budou navždy ukazovat, proč byla buržoasie odsouzena k zániku. Poněvadž se musila chápati i bestiálního katanství, aby zdržela příchod toho, co dějinný pokrok žene kupředu, k vítězství. Revoluce, pánové, jak známo, nestaví šibenic a nepoužívá karabáčů. Revoluce rozšlape, rozdupe a smete všechnu reakci mohutným, drtivým proudem do propadliště dějin. Ano! Dějiny říkají velmi jasně: Nepřišla, pánové, chvíle, abychom my komunisté zmizeli, nýbrž aby zmizela kapitalistická třída a její panství. Dějiny jasně říkají: když nějaký gleichschaltung, tak revoluční gleichschaltung všech nepřátel, všech upírů, tyranů a zrádců dělnictva. Ano, doba není takovou, aby se bálo dělnictvo, aby se bál komunismus, nýbrž báti se musí buržoasie a všichni její pomahači. Buržoasie se bojí! Bojí se fašističtí diktátoři, bojí se Hitler, Mussolini, Horthy, Pilsudski, i když hrůzně řádí; a právě proto, že se bojí, tak řádí. A bojí se i českoslovenští měšťáci a sociálfašisté. Bojí se hladových nezaměstnaných. Bojí se zbídačených dělníků, bojí se ožebračených rolníků a živnostníků, bojí se Němců, Slováků, Maďarů, Ukrajinců, bojí se toho, že naprostá většina pracujícího lidu všech závodů je nespokojena, pobouřena, rozlícena [ ]. A bojí se, poněvadž cítí, za cenu jaké demagogie i násilí a nátlaku zadržují lavinu odporu. O komunistech páni mluví posměšně, jakoby se jich nebáli, ale při tom chystáte proti komunistům podobný vyhlazovací teror jako Hitler a líčíte při tom komunisty jako ďábelské rozvratníky. Ve skutečnosti se komunismus stal opět smrtelným strašidlem pro všechny temné živly. Při siláckých hrozbách proti komunistům zároveň cítí měšťácké i sociálfašistické strany, že v jejich vlastních řadách roste vzpoura, kterou musí všemi prostředky potlačovati, aby nevybuchla. Ano, pánové, žádné rozpouštění vám nepomůže. Revoluční síly, stoupenci komunismu porostou z vašich vlastních řad. [ ]. Revoluce se nedá ničím, ani nejželeznější svěrací kazajkou fašismu zadržeti. Její průbojnost, sílu vyjadřuje komunistické hnutí.
A nikdy již revoluci nezbavíte této komunistické hlavy, kdybyste dělali cokoli. Soc.-demokratická zrada, jak byla spáchána r. 1914 a 1918, se již nikdy opakovati nebude. Na komunisty neplatily žádné korupční svody a nebudou na ně platiti ani hrozby a fašistický teror. Taková je situace. Není jasno, jak málo nám jsou schopny nahnati strachu vaše hrozby? Je to všecko humbug, předstírání síly. Hulákáte, řádíte, poněvadž se bojíte. [ ]. Posměch, hanobení a všechny urážky my sneseme. Náš čistý štít není schopen nikdo po špinit a uvidíme, kdo se bude smáti naposled. My jsme si jisti tak svou věcí, že žádný teror, žádné mučení není schopno nám vzíti vůli k boji, vůli k tomu, abychom stáli v čele mas, abychom rostoucí bojovnost pracujících mas posilovali, povzbuzovali, abychom stoupající revoluční vlnu vedli k stále pádnějším ranám proti kapitalismu, až k poslední vítězné bitvě.
Vašim fašistickým snahám budeme klásti odpor na každém kroku. O každé právo se budeme rváti, o každou posici budeme se bíti. Budeme poučovati dělnictvo a pracující masy, že každé naše právo, každá posice revolučního hnutí je posicí boje za chléb, práci a svobodu jejich a že se proto musí boje proti fašismu ihned, bez průtahů a s plnou silou ujmouti nejširší masy. Není třeba, aby dělnictvo a pracující lid Československa musili prodělávati utrpení, které prodělává v plné míře německý proletariát a jímž vykupuje své budoucí vítězství. Československá buržoasie může býti brzy zaražena ve svém fašistickém náporu, když dělnictvo pochopí jeden příkaz: spojiti dělnické masy bez rozdílu do jednotné fronty protifašistické, kterou organisuje a vede komunistická strana, a použíti všech zbraní politického boje, zvláště zbraně masové politické stávky, generální stávky v místech, v oblastech a v celé republice.
Fašistickým snahám v Československu bude schopen revoluční proletariát připraviti porážku a rozdrcení, když soc. demokratičtí a nár. socialističtí dělníci vypovědí poslušnost svým stranám, postaví se do boje proti jejich politice a činnosti a spojí se s komunistickým dělnictvem ke společnému boji. Sociálfašismus, který se vyvíjí v duchu Klofáčů a Macků v důsledný měšťácký fašismus, jest hlavním nositelem fašistické diktatury v Československu. V boji proti nim porazí dělnictvo fašismus, porazí i Kramáře, Šrámky a Hodži a připraví tak definitivní konec třídní nadvládě buržoasie v Československu.
To jsou naše cíle! Nemáme důvodů
něco ze svých cílů a snah zamlčovati. Nemáme ani důvodů tajiti
své taktické cíle, poněvadž naše taktika je taktikou třídního
boje, v němž neplatí žádné podfuky, nýbrž jen otevřené uplatňování
síly. Proto odmítáme všechny [ provokace, jichž by buržoasie
chtěla použíti, aby zkreslila naše cíle. Odmítáme také každou
pomluvu ohledně individuálního teroru. Revoluční odhodlání a bojovnost
každého dělníka budeme usměrňovati směrem masových akcí, masového
boje, směrem organisovaného disciplinovaného a jednotným duchem
vedeného revolučního boje proti kapitalismu jakožto systému vyssávání
a třídního útlaku. Budeme také potírati každou kolísavost, kapitulantství,
kompromisnost, ústupnost a zbabělost. Nepodáme ani prst svému
třídnímu nepříteli, ani o minutu nechceme zdržeti revoluční vítězství
proletariátu. [ ]. Vytrváme v úloze revolučního předboje
dělnické třídy za všech okolnosti a proto zvítězíme. My se rozpuštění
nelekáme! Nás nelze rozpustiti, neboť jsme historií povoláni,
abychom dělnickou třídu vedli k zvrácení kapitalistického systému,
[ ]. Voláme: Pryč s kapitalismem, pryč s fašistickou diktaturou!
Ať žije diktatura proletariátu, ať žije komunismus! (Potlesk
komunistických poslanců.)
Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.
Dovolené podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil jsem do konce tohoto týdne posl. Tayerlemu, Hlinkovi, Grebáči-Orlovi a Müllerovi.
Lékařská vysvědčení předložili posl. dr Štefánek, Prokop.
Za platné podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal jsem dodatečné omluvy posl. Vaculíka, Vencla na včerejší den.
Mezi schůzí byl rozdán a současně
přikázán výboru iniciativnímu tištěný návrh.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
2390. Návrh posl. Skopala-Procházky,
Kleina, Tučného, Sedláčka, Kirpalové, Zierhuta a druhů na změnu
a doplnění zákona o zubním lékařství a zubní technice.
Místopředseda Taub (zvoní): Sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby příští schůze konala se zítra ve čtvrtek dne 30. listopadu t. r. v 9 hod. dopol. s
1. Nevyřízené odstavce pořadu této schůze.
2. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení živn. zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n. (o zřizování svazů živn. společenstev) (tisk 2371).
3. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení živn. zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n. (o zřizování odborných živn. společenstev) (tisk 2372).
Končím schůzi.