Středa 29. listopadu 1933

Mnohí nám vytýkajú, že "vlastne vy ľudáci neviete, čo chcete s tou autonomiou". Odpusťte, pánovia, kto tento výrok proti nám používa, ten nesleduje s pozornosťou parlamentnú prácu, lebo keby ju sledoval, vedel by o našom návrhu, tlačivo 425-III, ktorý sme my 8. mája 1930 podali. A uvádzam ho znova (čte):

"Návrh posl. Andreja Hlinku a druhov, aby bol vydaný ústavný zákon na zmenu zákona zo dňa 29. februára 1920, č. 121 Sb. z. a n., obsahujúceho ústavnú listinu Československej republiky, cieľom decentralizácie štátnej správy, poťažne uvedenia samosprávy Slovenska.

Podpísaní navrhujú:

Poslanecká snemovňa nech sa ráči usniesť:

Ústavný zákon zo dňa ..........., ktorým sa mení a doplňuje ústavná listina republiky Československej, uvedená zákonom zo dňa 29. februára 1920, č. 121 Sb. z. a n.

Národné shromaždenie republiky Československej usnieslo sa na tomto ústavnom zákone:

§ 1.

§ 3 ústavnej listiny ktorý som mal česť prečítať - doplňuje sa týmto 10. odstavcom:

(10) Účinnosť tohoto paragrafu rozšírená i na pravosudie, ďalej účinnosť článku II zákona zo dňa 29. februára 1920, č. 121, a §§ 1 a 21 zákona zo dňa 9. marca 1920, č. 162, prenesie sa s osobitnou platnosťou aj na Slovensko.

§ 2.

Týmto ústavným zákonom sa doplňuje ústavná listina v smysle 2. odst. I. článku zákona zo dňa 29. februára 1920, č. 121.".

Tedy podali sme návrh, aby sme bližšie označili, aby sme konkretizovali, čo s tou autonomiou chceme. A ako videt, nič, nič nechceme, než čo ústavná listina drží za slučiteľné s jednotnosťou republiky Československej. Čo je tam ďalej v odst. 3 povedané o Podk. Rusi: "Podk. Rus má vlastný snem, ktorý si volí predsedníctvo". A odst. 4: "Snem Podk. Rusi je príslušný usnášať sa o zákonoch vo veciach jazykových, vyučovacích, náboženských, miestnej správy, ako i v iných veciach, ktoré by naň preniesly zákony Československej republiky". - Toto chceme, toto sme chceli, aby ústavný zákon sa rozšíril i na Slovensko.

Tedy, veľactení pánovia, keď po tomto našom stanovisku (Výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní.), keď po tomto parlamentnom ohlase ktosi povie, že chceme rozvrat republiky Československej, že neuznávame jednotnosť ústavnej listiny, že sme separatisti, že ideme na štátny dualizmus, nemôžeme nič iného povedať, pánovia, než že ústavná listina je tedy sama separatistická, že ústavná listina sama drží štátny dualizmus dľa tejto logiky. My sme ovšem presvedčení, že nielen slovenský nacionalizmus, ale i ústavná listina Československej republiky práve preto má byť rozšírená i na slovenské pomery. Chceme to docieliť, lebo vieme, že tým konáme najcennejšiu a najväčšiu službu, čo nelzä podozrievať, čo nelzä bagatelizovať v štátnom záujme. Ovšem turčiansko-svätomartínská dohoda stojí k dišpozícii, o nej zvlášte nechcem debatovať, abych nezdržoval a svojim kolegom rečnícku lehotu prípadne príliš nepristrihoval. - Ale stojíme k diskusii o tomto predmete.

Aby sme prišli k tomu, aby česká verejnosť vedela, že tí autonomisti nechcú, čo im našoptávajú. Stranícka predpojatosť ovšem uverí a žije z toho, aby nás bagatelizovala, ale, pánovia, a práve v tom je záhuba, že my strany staviame nad štát a nechceme v záujme republiky, aby bol štát posilnený a tých svojich straníckych predpojatostí sa držíme.

Veľactení pánovia, v posledných dobách a v poslednom čase opätovne a zrovna vy vo svojich časopisoch a myslím že i vo svojich politických rozhovoroch nadhodili ste určité otázky a vo spojitosti s týmito otázkami bolo nám zasa akosi naznačované, že snáď tie pomery, ktoré na Slovensku dnes vládnu alebo čokoľvek sa do budúcnosti chystá, vyžaduje určité vecné predpoklady a medzi týmito predpokladmi označoval sa i jednotný československý národ. Sme si vedomí toho, ako je zasa ten pojem a pochop v českej verejnosti tradovaný, a zasa pri tejto príležitosti tu v parlamente otvorene a jasne prehovorím o tom a síce v tomto smysle: Sme národ slovenský, etnicky samostatný, svojrázny, samobytný (Tak je!), a tohoto stanoviska, tejto zásady a tohoto politického programu nezriekame sa ani vtedy, jestli by si ktosi myslel, že to je možno natiahnuť do pôsobnosti paragrafov o rozpúšťaní strán. (Tak je!) Sme národ slovenský, etnicky svojrázny, etnicky samobytný a na tomto si zakladáme svoj politický program a budovanie jeho i v praktickom živote. (Výkřiky.) Veď i na Slovensku sa to uznáva, ale v Prahe sa inak hovorí. (Výkřiky.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Tiso (pokračuje): Veľactená sněmovňa! (Opětné výkřiky.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr Tiso (pokračuje): Zasa tu musíme českej verejnosti (Výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní.) pravú informáciu podať, aby sa nemýlila, že pochop slovenského národa samobytného pestuje len tá "ľudácka irredenta." Väzí to vo slovenskej verejnosti. Ale predčítam vám dôkaz mladej generácie agrárnej, ako tá sa osvedčuje o tomto veľmi chúlostivom pojme a o tejto veľmi chúlostivej otázke.

Časopis "Politika", ktorý je výlučne časopisom agrárnej mladej generácie (Posl. dr Slávik: To nie!) v čísle 20 t. r. má pod titulom: "Ešte prejav min. predsedu" túto kurzívku (čte):

"Ministerský predseda vo svojom plakátovanom prejave povedal, že k obecným záujmom štátnym náleží i pevná súdržnosť československého národa, a pokračoval, že kto ju neuznáva, nie je priateľom štátu. Tento prejav považujeme za veľmi dôležitý, jeho nedostatkom je však nejasnosť. Bolo by totiž bývalo veľmi potrebné podevať presne, čo si pod pojmom československého národa myslí. Má na mysli jednotu politickú, či etnickú? Odpoveď bola by dôležitou." A pokračuje: "Vidíme však, že s touto otázkou nie si je na čistom ani sám min. predseda" hovorí agrárna mládež. - "Tento totiž v zmienenom vyhlásení povedal doslovne túto vetu: "Posl. dr Tiso bol 3 roky ministrom a mohol tedy zo skúsenosti poznať, že nebolo u českého národa a ani u jeho predstaviteľov nikdy ani známky nielen nenávisti, ale ani nelásky voči slovenskej vetvi československého národa." Pán min. predseda uznáva tedy dva národy český a československý. (Výkřiky.) Neráčte vyrušovať, bo potom nezastihnete opravdivý smysel celej veci. (Posl. Bečko: To už sme čítali!) Nie vám to čítam, ale českej verejnosti, aby tá o tom vedela. - "Tento posledný" - to je československý - "majú tvoriť pravdepodobne Slováci", keďže je český a československý národ.

"Či inak? Tu sa už pomaly naozaj nikto nevyzná. Nedivíme sa ani pánu min. predsedovi. Takýto názor však dotýka sa nás veľmi bôlne, nemôže tedy prispieť ku konsolidácii československého pomeru. K tomu ešte vláda nechala ho vyplakátovať po celom Slovensku. Rozpaky min. predsedu ukazujú sa však hlavne pri srovnaní tohoto výroku s poslednou vetou vyhlásenia, kde hovorí o dvoch vetvách československého národa. Tedy chaos v každom ohľade. Prečo? Lebo sa nechce videť skutočnosť." - Tu sa nechce videť skutočnosť, že sa Slováci cítia vskutku národom slovenským, tak ako sa Česi cítia byť českým národom.

Veľactení pánovia! Jestli je tomu tak a prichádzame, že máme takúto základnú tézu o Slovensku tak rečeno všeobecnú a mimo starých politicky zangažovaných pánov, ktorí s tézou československého národa príliš srastli v minulosti, dnes tak rečeno bez výnimky Slovensko pod dojmom a vo smýšľaní tomto stojí, ja tedy neviem povedať, či je šťastlivé, keď sa z tohoto pojmu takto fingovaného prichádza k tak vážnemu záveru, že štátna spoľahlivosť sa bude merať podľa toho, či ktosi uzná československý národ a či nie. (Posl. dr Slávik: To nie je pravda!) Čo nie pravda? (Posl. dr Slávik: Že by sa štátna spoľahlivosť podľa toho merala!) Prosím, pán minister, prečítam vám z tohoto, myslím, že to poznáte. Ako národ chceme vládnuť a chceme ovládnuť Slovensko. Preto robíme politiku a nedáme sa, pánovia, nijakým spôsobom mýliť ani takou akousi vidinou v ďalekej budúcnosti, ktorá nám ukazuje to: Slováci, vy nemúdre robíte, keď sa ohraničujete na Slovensku. Vaša populácia prirodzeným tokom tak rastie, že o niekoľko rokov vy nielen že na Slovensku nebudete mať miesto pre seba, ale vy budete ovládať Čechy, Prahu. Teda vy musíte širšiu základnu brať vo svojej politickej linii a nesmiete sa uzavierať na Slovensku.

Veľactení pánovia! My pre vidiny 100, 150 rokov veľmi problematické - lebo my vieme, že veľmi sa pričiňujú o to, aby tá populácia slovenská tak rýchlo nerastla - nedáme si vyrvať z rúk právo, abysme si ovládali Slovensko i teraz, a to úplne, aby sme slovenský chlieb, slovenské úrady, zem slovenskú dali zo slovenských rúk. Toto je jednoduchá línia, konzekvencia pojmu národ. (Tak je!) My sa pojmu samostatného, samobytného národa slovenského nezriekame, lebo by sme museli poprieť historiu slovenskú, museli by sme vytiahnuť zpod svojej politiky základnu praktického sa uplatňovania Slovákov. (Různé výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní. - Posl. dr Slávik: Od kedy hovoríte o slovenskom národe?) To myslím, nič nezvrtne na objektívnom posudzovaní vnútornej hodnoty veci.

Veľactení pánovia, pán min. predseda hovorí, že musíme vyjsť s hľadiska všeobecného záujmu štátneho, a my sa verejne osvedčujeme, že nás vede toto hľadisko všeobecných štátnych záujmov, lebo vieme, za čo môže slovenský národ československému štátu ďakovať. Bolo by nespravedlivosťou, kedy chcel niekto hovoriť, že slovenský národ od československého štátu nič nedostal. Chápem, že to Čechov bolí, keď im niekto vyčíta, že nenachádzajú lásky a porozumenia. Obyčajne sa odvolávajú na citové momenty - "sme predsa bratia, milujeme vás" - odvolávajú sa na finančné investície na Slovensku, na to, koľko sa na Slovensko dopláca, ale napriek tomu ukazuje sa vraj na Slovensku neporozumenie. Chápem to, ale vinu nesete vy, lebo nechytáte riešenie slovenskej otázky za pravý koniec.

Ako som spomenul, dávate sa informovať od notárov, ktorých existencia je vo vašich rukách a ktorí nesmú hovoriť nič iného, než čo sa panstvu ľúbi, dávate sa informovať od ľudí, ktorí stranícky zaujatí a ktorí nepovedia ako sa veci majú, ktorí neporadia, ako chyby napraviť, aby sa neopakovaly. Zazlievate nám, že žiadame autonomiu pre slovenský národ a že sme nezostali stáť pri r. 1918. Je to prirodzená myšlienka, aby niekto žiadal od iného, aby zostal stáť a diaľ nešiel? Možno komusi rozkázať: Ty zostaneš vždy 10ročným chlapcom a nikdy nebude z teba mladík, muž? To sa žiada od nás Slovákov. Slovenský národ nesmie ísť ďalej, musí byť tak ako r. 1918, musí sa kochať tým, ako sme šťastni, a do budúcnosti nesmie snívať.

Veľactená sněmovňa, o toľko porozumenia by sme prosili, a to nie v záujme svojom, ale v záujme tých vysokých štátnych hľadísk, lebo o tie tu teraz ide. Sme za svrchovanú autoritu štátu. Prečítal som si dnes jeden článok Štefánka "Prestyž štátu", a to len preto, že mi bolo nápadné, s akou theologickou skúsenosťou (Posl. Rázus: Ztratený klerik! - Veselost.) ide do problému autority a porovnáva autoritu cirkevnú s autoritou štátnou a vyžaduje, že tá štátna autorita má byť tak prehlbená, tak založená a prevádzaná ako autorita cirkevná. Pripomeniem len, že tá autorita cirkevná nezáleží len na tých talároch, na tých funkciách, ale že záleží na celom živote vnútornom a na celej organizácii. Autoritu štátnu nebudeme brániť len tým, keď dáme sudcom talár a keď náčelníkov obliekneme do uniforiem. To bude veľmi málo. Ten reprezentant štátu musí v každom svojom počínaní dokázať verejnosti, že on je zástupcom k práva a spravedlnosti. (Tak je! - Potlesk.) Jestli bude toto zastupovanie takto zrejmé, tedy netreba sa báť o autoritu štátu; tá autorita bude prirodzene uznávaná. Ale dovoľte, kým sa pod pojmom štátu skrýva osobný a stranícky záujem, kým stranícke záujmy sú vyššie a dôsledne prevádzané než sú štátné záujmy, hľadáte, pánovia, ztratenú autoritu a usiľujete autoritu štátnych orgánov zabezpečiť rozličnými persekúciami, s rozličným demoralizovaním ľudu štátnu autoritu zadržať nie je spravedlnosť.

Pripomínam si tu, že jedon z najväčších papežov, Gregor VII, keď musel utekať pred víťazným nemeckým vojskom a opustiť svoje sídlo v zastrčenej italskej dedine a rozjímal o tom, čo to znamená teror a surové násilie, povedal to krásné slovo: "Miloval som spravedlnosť, a preto zomieram vo vyhnanstve!" Miloval som spravedlnosť - a pánovia, spravedlnosť žiadame, nič iného. Nie milosť, nie taktizovanie, spravodlivú mieru v každom ohľade pre jednotlivca, pre štát, pre národ a vtedy štátna autorita bude hlboko založená a nemusíte sa usilovať o to, aby ste ju bodákmi udržali a žandármi doplňovali. Spravedlnosť pre slovenský národ, to zostane naším programom i na budúcno a tohoto programu nikdy za žiadnu cenu a za žiadnych okolností sa nezriekneme. (Potlesk poslanců slovenské strany ludové.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, p. posl. dr Petersilkovi.

Posl. dr Petersilka (německy): Slavná sněmovno! Přistupujeme-li k projednávání rozpočtu na r. 1934, činíme tak jistě se smíšenými pocity. Především máme pocit uspokojení z té okolnosti, že se parlament konečně vzchopil k tomu, že není zde pouze, aby formálně hlasováním potvrzoval, co vypracovali úředníci, nýbrž že sám má také právo určovati obsah toho, o čem hlasuje. Zřízení úsporné komise bylo výrazem vědomí, že parlament sám má pracovati o sestavení rozpočtu. Dále příjemně působila okolnost, že rozpočet byl kritisován jak koalicí, tak také oposicí s přímostí, že skutečně byl smazán rozdíl mezi oběma a tento rozdíl projevil se teprve při hlasování, když jedni zdvihali ruku pro a druzí proti rozpočtu kritisovanému týmž způsobem. Další okolnost, která nás může naplniti uspokojením, jest skutečnost, že se konečně začlo vážně šetřiti. Toto uspokojení bylo by ještě větší, kdyby byla vládnoucí koalice připustila, že oposice měla pravdu a kdyby nebyla bývala donucena k šetření nouzí státu. A konečně příjemně se nás dotklo ujištění, že rozpočet není fiktivní, není přikrášlený (Posl. Krumpe [německy]: No, dej Bůh!), nýbrž vybudovaný na skutečné rovnováze výdajů a příjmů. A ještě větší radost jsme měli, když jsme slyšeli, že tento rozpočet je posledním rozpočtem deflačním. Jen: žádnému československému politikovi nedostal se čisté radosti z života, z rozpočtu. Také s touto radostí mísí se hořká kapka pelyňku. Parlament spolupracoval, ale velmi málo, neboť úsporná komise byla tak skromná, že přenechala práci dokonce subkomisi, při níž ovšem oposice byla vyloučena, aby nemohla vůbec nahlédnouti za záclonu nejintimnějších tajemství státního hospodářství.

Projednává-li parlament státní rozpočet, musí se mu i dnes zdáti, že dělá totéž jako po všechna dosavadní léta. Tento velký, závažný zákon má býti vyřízen v této síni v 50 hodinách. Přece jen skepticky pohlížíme k ujišťování, že tento rozpočet bude posledním deflačním rozpočtem. Připomínáme si slova pana ministra věcí zahraničních dr Beneše, pronesená před rokem, když ohlašoval, že r. 1932 bude již krise překonána. Neboť pro politika jest těžko býti prorokem. Neboť politikové uvažují a jiní celou tu věc řídí. Doufáme, že to bude poslední deflační rozpočet, jest to trpká myšlenka, že rovnováha mezi výdaji a příjmy jest vykoupena velmi těžkými obětmi. Šetřilo se, ale tam, kde se šetřit nemělo a obráceně, tam, kde se šetřit mělo, se nešetřilo. Ministerstvo soc. péče musilo si dáti líbiti škrtnutí 18 milionů na nezaměstnané a 20 milionů pro invalidy. Ministerstvo školství přes to, že počet tříd obecných škol značně vzrostl, musilo škrtnouti 11 milionů. Ale při menšinových školách byl mu 1 milion přidán. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Ministerstvo veřejných prací musilo se vzdáti 144 milionů. Ale jedno ministerstvo nevzdalo se ničeho, nýbrž přišlo ještě s vyššími nároky, ministerstvo nár. obrany. Při tom na 5 mužů připadá již 1 důstojník a na 400 mužů již generál, kdežto ve starém Rakousku v čele praporu s 1000 mužů stál 1 podplukovník a v čele pluku se 4000 mužů byl plukovník. Vidíme, že doby militarismu v Československé republice neminuly, nýbrž vyrážejí dále své květy.

Rovnováha v rozpočtu byla dále vykoupena těžkými obětmi státních úředníků a pensistů. Jejich platy klesly téměř na čtyřnásobek mírové hodnoty, kdežto s výjimkou dělnických mezd došlo přece k valorisaci aspoň sedminásobné. Rovnováha jest rovněž vykupována za cenu skutečných mrtvol nebo aspoň existenčních mrtvol poplatníků, kteří k tomu byli dohnáni bezohledným vymáháním daní. Bývalý ministr financí dr Engliš mluvil jednou o berní morálce zdaňovaných. Přál bych si také jednou berní morálky zdaňujících. Jako každý lékař musí nejprve míti praksi na klinice, jako každý právník má svou praksi, tak by měl také každý berní úředník žíti nejprve aspoň tři nebo čtyři roky mezi lidem a prodělávati nouzi lidu, než vezme do ruky tužku a vpíše mnohdy pro člověka vražedné číslice. Sotva uplyne některý týden, abychom nečetli, že se někde někdo oběsil, poněvadž nemohl zaplatiti nespravedlivé daně. Stát má právo na daně, ale stát jest zde především k tomu, aby podporoval štěstí jednotlivcovo. Ale jde-li stát přes mrtvoly, pak ovšem přestává jeho pravomoc. Při tom vidíme ještě více srdce a porozumění u vyšších úředníků než u nižších. Odvolání zůstávají po léta nevyřízena a povolí-li se po dlouhých intervencích a zákrocích poplatníkům to, co jim po právu patří, musí takový chudák být úplně spokojen. A přes to lidé většinou nemohou daně platiti. Vypůjčiti si nemohou, úvěr se neposkytuje. Vždyť pan předseda vlády sám prohlásil, že mnohdy i pro boháče nelze opatřiti úvěr 10.000 Kč. (Posl. Krumpe [německy]: Nejhůře platí účty sám stát!) Ano, ale za neplacené částky požaduje lichvářské úroky. Při tom máme bankovní zákon, který bychom měli v určitém směru vítati, poněvadž znamená snížení úrokové míry. Ale dobrodiní tohoto zákona se ještě neukázalo. Musíme konstatovati, že v bankovnictví rostou mnohé špatné květy a mohl bych říci takřka s tichým trpěním nebo dokonce podporou povolaných činitelů, a jako na příklad uvedl bych toto:

V časopise "Deutsches Wochenblatt", který se tiskne v tiskárně "Das Volk" v Krnově, vyšel v čísle ze dne 16. listopadu 1933 článek, který se plně shoduje s pravdou: "Velké domovní prohlídky v Mikulově. Letos na jaře podnikl posl. Zajiček v parlamentě těžké útoky na mikulovskou Zemědělskou a obchodní banku a na mikulovského advokáta dr Knöpfelmachra. Když křesť.-sociální strana ohlásila velkou schůzi, na které posl. Zajiček měl mluviti o tomto thematu, vymohla si banka u znojemského okresního soudu zákaz, aby Zajiček nemluvil. Poslanec, který přes zákaz v Mikulově mluvil na velice navštívené schůzi, odvolal se ke krajskému soudu, který rozhodl proti bance. Veřejnost se domnívala, že tím jest spor skončen. Než, není tomu tak. Z Brna přišli do Mikulova četní finanční úředníci, kteří společně s mikulovskými úředníky provedli obsáhlé domovní prohlídky v Zemědělské a obchodní bance, v kanceláři dr Knöpfelmachra, dra Adlera a ve více soukromých obydlích. Byly zabaveny nebo zajištěny nejen obchodní knihy a korespondence, nýbrž i velmi velký kapitál. Domovní prohlídky prováděné asi půl tuctem úředníků vzbudily v celém okrese nesmírný rozruch."

Tato zpráva shodující se se skutečnostmi, jejíž uveřejnění jest ve všeobecném zájmu, byla zabavena, ačkoliv táž zpráva vyšla ve více denních časopisech. Zde můžeme si zajisté dovoliti dotázati se pana ministra spravedlnosti, pana ministra vnitra a pana předsedy vlády, zda schvalují, aby časopisy, které chrání malého člověka, byly za to ještě trestány.

Rovnováha byla dále obnovena za cenu vzrůstu počtu nezaměstnaných. Kupní síla klesla, poněvadž konsumentova kupní síla byla oslabena. Konkursy vyrůstají na hospodářské mrvě - můžeme-li to tak nazvati jako houby po dešti ze země. V prvých desíti měsících tohoto roku měli jsme 3036 vyrovnání a 1312 konkursů. Pan předseda vlády Malypetr sám poukázal na nemožnost konkurence v poskytování premiové valuty při vývozech a konečně se přiznal, že se blížíme stavu, že budeme nejdražším státem v Evropě. Uvážíme-li tuto věc, rozumíme také výstraze pana předsedy vlády v rozpočtovém výboru, že jsme již tak hluboko, že se musíme s největší silou vůle starati, abychom vybředli z dnešního nejnižšího stavu, byť i jen o krůček. Ale jest třeba nejen velké síly vůle, abychom se dostali z této špatné situace, nýbrž jest nutno soustřediti všechny rozhodující síly a vyřaditi všechny nešvary, které se staví v cestu činorodé spolupráci těchto sil, jest třeba soustředění především národních sil. Pan president státu nazval v rozmluvě 3 1/2 milionů Němců nikoliv menšinou, nýbrž organickou součástí státu. Z toho vyplývá, že právě tato organická součást státu nesmí býti odstrkována, aniž to nemělo velmi silný vliv také na blaho a osud státu.

Dějiny dokazují, že nejšťastnější dobou pro země, z kterých se skládá nynější stát, byla ona doba, kdy Němci a Češi jako rovnocenní jednomyslně spolupracovali ku blahu země. Země jest velká, země jest bohatá, leží uprostřed Evropy. Ale tytéž dějiny dokazují, že právě tehdy přišla na země největší pohroma, když nerozumný, výstřední nacionalismus porušil tuto spolupráci Němců s Čechy. Tak tomu bylo v minulosti. Což všechny ony dnešní zákony, které byly domněle dělány, aby se lépe hospodařilo, ve skutečnosti však, aby se lépe prohospodařovalo a především, aby bylo rozvráceno německé uzavřené území, neměly katastrofální následky pro stát sám? Zákony o pozemkové reformě, o menšinových školách, o válečných půjčkách, o restrikci úředníků. Kdyby tyto zákony se svými neblahými následky nebyly bývaly provedeny, nebylo by bývalo dávno nutno škrtati státním zaměstnancům 1 1/2 miliardy.

Dále, máme-li vybřednouti z pohromy, musí se sdružiti všechny hospodářské síly. Kdybychom směli věřiti jednomu z nejznámějších českých profesorů, dr Rádlovi, hlavní chyba pro hospodářství státu stala se tehdy, když v prvém národním parlamentě, ve kterém Němci nebyli, byl stát vydán stranám. Tenkráte byla rovněž schválena zásada: Nikoliv stát a národ nade vše, nýbrž strana nade vše. Nesmíme se proto diviti, že sám president státu mluvil o korupci stran, že právě proto, poněvadž se především hledělo k prospěchu strany a nikoliv k prospěchu státu, musili na to doplatiti nejvíce stát a jeho zástupci státní zaměstnanci. Nesmíme se tedy ani diviti, že nynější předseda vlády, uznávaje tuto věc, prohlásil, že hodlá při předsednictvu ministerské rady zříditi úřad, ve kterém mají býti řešeny všechny hospodářské otázky, nikoliv s ohledem na stranu, nýbrž se zřením ke státu. Není to skromný souhlas s tím, co prohlásil jeho předchůdce předseda vlády Udržal, aspoň jsme to tak četli v novinách, že koalice pracuje bez odpovědnosti. A hospodářsky zmocňovací zákon není přece nic jiného než projev nouze; kdybychom nechali hospodařiti strany samy, nepřijdeme vůbec nikdy kupředu. Z tohoto poznání nabývá stále a stále větší síly také myšlenka, že nynější senát má býti nahrazen hospodářskou komorou, ve které by hospodářské otázky byly řešeny nikoliv s hledisek politických.

Konečně jest třeba soustřediti zahraničně politické síly v zájmu hospodářství ve státě. Časopis strany vládnoucí ve státě musil připustiti, že naše obchodně-politické styky a obchodní smlouvy nezdělávají se podle hospodářských hledisek, nýbrž, bohužel, s hledisek politických. Jest velmi krásné a zaslouží podivu, když pan ministr pro věci zahraniční slouží ke cti svému úřadu a jest tak mnoho venku, ale snad by pan ministr pro věci zahraniční vzbudil ještě větší po div, kdyby ve svém těžkém úkolu především pracoval k tomu, aby zřídil velké hospodářské území středoevropské s Německem a Rakouskem, aby v tomto hospodářském území mohly se plně uplatniti jak požadavky agrární, tak i průmyslové. V tak úzkém území jako jest Československo samo, se tyto zájmy nikdy nevyrovnají. Soběstačnost musíme vždy odmítati, neboť buď musí dělníci ven nebo musí ven zboží. Dělníky ven nepouštíte a venku je nepouštějí k sobě, pak musí ovšem ven zboží, neboť jinak máme neustále strašidlo obrovského počtu nezaměstnaných.

Postrádáme tedy velkorysého hospodářského programu, hospodářské iniciativy a síly, jakou zavedl jedněmi tak nenáviděný, jinými tak obdivovaný muž jako Mussolini ve své zemi, čímž právě povznesl svou zemi tak, že se stává hospodářsky stále více a více nezávislou na cizině. Až dosud, abych tak řekl, viděli jsme jen příštipkářství z dneška na zítřek.

A poslední věc: Soustředění nejlepších sil, které však jsou nejméně hodnoceny, ideální, mravní náboženské síly. Nikdo, kdo si jen poněkud činí nárok na vzdělání, neupře starému mistrovi Goethovi pověst nejhlubšího myslitele a právě on učinil nejznámější doznání: Jediné, vlastní a nejhlubší tema světových a lidských dějin, jemuž jsou podrobeny všechny ostatní problémy, jest boj mezi vírou a nevěrou a všechny doby, kdy kvetla víra, byly plodné a ony doby, kdy nevěra rozpoutala svou sílu, i když byly navenek skvělé, vnitřně byly vždy neplodné.

Československo leží uprostřed Evropy, musí tedy míti účast na všeobecné krisi, na všeobecné hospodářské a politické krisi, ale hlavní příčinou obou krisí jest krise duševní, poněvadž se na nejdůležitější otázku, na základní otázku odpovědělo špatně: na otázku podstaty člověka. Moderní doba, spjata svými vynálezy, odsunula všechny metafysické, všechny věčné zásady a ve všech oborech národního, hospodářského a kulturního života dopomohla k panství materialismu. To má osudné následky. Stroj, kdyby byl sebe krásnější a sebe skvělejší, vezmeme-li mu nejvnitřnější, ústřední péro a hnací sílu, rozpadne se skvělý stroj na jednotlivé součástky, které se nehodí k ničemu jinému, než aby se hodily do starého železa. Vezměte lidstvu ústřední hnací sílu, to jest mravní, věčně na lidstvu nezávislou normu, vložte na místo obecného prospěchu prospěch vlastní, vlastní prospěch národů, vlastní prospěch tříd, vlastní prospěch stavů a vlastní prospěch individuí a neznamená to nic jiného než všeobecný zmatek. Proto, chce-li Československo dostáti svým velkým úkolům, spolupracovati s jinými státy o vybudování Evropy a tím o svém vlastním vybudování, musí se především starati o hlavní hnací sílu ústředního péra, to jest o spojení s věčnou podstatou, kterou nazýváme náboženstvím.

Náboženství musí býti základem pro řešení národních otázek. Starý Říman učinil z náboženství služebníka státu, starý Říman zbožnil Řím a znal jen potlačování jiných národů jako barbarů. Udělala snad moderní doba něco lepšího? Když zuřil, abych tak řekl, nejstrašlivější výbuch přepjatého nacionalismu, světová válka, a když mírový papež Benedikt XV. roku 1917 přednesl mírové podmínky přijatelné pro obě strany, zničil to německý kancléř Michaelis; a když došlo k versaillskému míru, týž papež, ovšem marně, varoval tvůrce míru: "Potlačení národové neumírají, ale naopak záští se pěstuje od národa k národu." Politický vývoj Evropy dal mu za pravdu. Co se stalo ze všech institucí míru, ze Společnosti národů, z odzbrojovací konference? Nemáme politicky rozervanou Evropu? Když se před dvěma roky konala jedna z tak četných konferencí, podle svého úspěchu však tak beznadějných a neplodných konferencí, řekl Pius XI: "Páni politici, páni diplomati a páni finančníci se opět jednou sešli, ale nikoho z nich nenapadlo obrátiti zrak vzhůru; kdyby byli pohlédli vzhůru, byli by si musili uvědomiti, že všichni národové mají právo na existenci, že vlast, láska k vlasti a národ jsou nádherně statky, ale přece jen pozemské, a nad nimi že jest ještě krásnější vlast, vlast věčná. Pak by se politické poměry mezi jednotlivými národy upravovaly mnohem rychleji, mnohem lépe, nezanechávajíce trpkosti."


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP