Poukáži-li nyní ještě krátce u kapitoly ministerstva obchodu na cizinecký ruch, musím prohlásiti, že položka zařazená v rozpočtu na podporování cizineckého, turistického a lázeňského ruchu byla bohužel znovu snížena o 100.000 Kč a nemůže naprosto postačiti, aby se vyvinula celostátní propaganda. (Posl. Krumpe [německy]: Jen kdyby se té částky použilo rozumně!) Také pravda. Nesmí se peněz používati tak, aby se těch pár korun naprosto nerozumně vyházelo za návrhy plakátů v cizině.

Při této příležitosti musím velmi litovati, že pan kol. posl. Chloupek jako zpravodaj o kapitole "zdravotnictví" v rozpočtovém výboru před veřejností tvrdil, že hotely jsou vinny úpadkem našich lázeňských míst, poněvadž se prý nedovedly přizpůsobiti při tvoření cen požadavkům doby. Musím konstatovati, že buď pan kolega jest zde nesprávně informován nebo že nepochopil spojitost mezinárodních lázní s jinými velkými událostmi. Lituji však, že takovéto výroky byly učiněny oficiálně, neboť mohou v každém směru poškoditi naše lázně, poněvadž zahraniční lázeňská místa s radostí použijí těchto výroků pro účely vlastní. Od zpravodaje musíme žádati, aby jeho zpráva byla věcná a aby nemluvil o věcech, které nezná nebo jimž nerozumí. Záležitosti světových lázní jsou tak různé a tak složité, vyžadují docela jiného posuzování než s perspektivy nějakého pražského výčepu; věci třeba chápati tak, jak jsou ve skutečnosti. Lituji, že došlo k tomuto přeřeknutí, ale domnívám se přes to, že rozumné vrstvy znají význam našich světových lázní a že vědí, jaký ohromný význam mají pro aktivní platební bilanci státu že jsou tedy jiného mínění a že budou pomáhati k povznesení našeho cizineckého ruchu, aby se všem vrstvám obyvatelstva naskytla opět možnost práce a výdělku.

Všeobecně lze ze státního rozpočtu viděti, že vláda jest si vědoma, že platební síla poplatníků nepřipouští již dalšího zatížení.

S uspokojením konstatujeme toto poznání, musíme však také žádati, aby rozpočtové částky nebyly žádným způsobem překročeny. Pro ministerstvo financí mám jen několik poznámek o správně technických věcech. Dnešní ukládací řízení trpí soustavným nedbáním poplatníka, ale i zavedeným ukládáním podle klíče, které jest nespravedlivé a nesprávné. Trpí však také vlastní těžkopádností, poněvadž tím rekursy a podání zůstávají nevyřízeny. Schází styk úředníků s obyvatelstvem. Proto dochází k velikému počtu opravných prostředků a tím opět k přetížení úředníků v nižších stolicích, jejichž počet nestačí na vyřízení spisů. Tím jest jednak poškozována státní pokladna a na druhé straně jest poplatník vydán neuvěřitelnému trýznění. Žádáme tedy po této stránce daňovou rovnoprávnost v tom smyslu, aby se daňová morálka chápala tak, aby se s poplatníkem nakládalo jako s člověkem a s občanem státu, zasluhujícím důvěry. Jako strana nejsme zásadně proti požadavkům státu, dáváme státu, čeho potřebuje ke své existenci, ale žádáme stejného nakládání a stejného podporování po stránce kulturní, sociální, hospodářské a národní. Předpokládám, že i v tomto smyslu dojde ke změně a proto na důkaz toho vyslovujeme svůj souhlas s jednotlivými kapitolami státního rozpočtu. Budeme hlasovati pro kapitoly president republiky, zákonodárné sbory, dále ministerstvo obchodu a zdravotnictví. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. Jaksch.

Posl. Jaksch [německy]: Slavná sněmovno! V číslicích tohoto státního rozpočtu zrcadlí se velikost pohromy, kterou se světová hospodářská krise dotkla této země, a tíže obětí, které ukládá obyvatelstvu. Tyto číslice projevují však i neústupné úsilí disciplinované demokracie, aby uprostřed středoevropského zmatku udržela zdravý a spořádaný stát. Považujeme-li rovnováhu státního rozpočtu za měřítko pro vnitřní sílu nějaké vlády, pak naše parlamentní většina, opírající se o parlamentní úspornou komisi, i tímto rozpočtem vydala vysvědčení chudoby diktaturám a polodiktaturám kolem nás; neboť přes všechny krutosti, které obsahuje, jest státní rozpočet demokratickou obžalobou proti prvnímu rozpočtu Hitlerovy vlády, s jehož podrobnými číslicemi se ještě dnes zachází jako se státním tajemstvím.

Svým těžce vybojován souhlasem k tomuto státnímu rozpočtu projevujeme, že podle našeho nejhlubšího přesvědčení jest konsolidované státní hospodářství, pevná měna předpokladem každé sociální práce, ale také každé vážné obrany proti krisi. Nezatajujeme si při tom stinných stránek deflační politiky. Nemůžeme zavírati oči před tím, že při stálé hodnotě peněz a při klesajících cenách zboží se otázka soukromých dluhů, otázka obecních dluhů a nikoliv na posledním místě otázka státních dluhů stává stále těžší. Jsme si plně vědomi, že krise nemůže býti zdolána úvěrovými injekcemi, na druhé straně však vidíme, jak nouze o úvěr zostřuje krisi. Proto tedy vyslovujeme očekávání, že finanční správa a Národní banka neodeprou své pomoci samosprávným sborům a nouzi trpícím spořitelnám. Dále prohlašujeme v této souvislosti, že podle našeho mínění nemůže si malý stát dovoliti velkých pokusů v otázce měny a že až se přikročí k řešení otázky jak veřejného, tak i soukromého úvěru, musí se již se zřetelem na drobné střádaly postupovati co nejopatrněji.

S tohoto kladného základního stanoviska varujeme však před přeceňováním čistě rozpočtového vyrovnání následků krise. Hospodářské rovnováhy nebylo rozpočtem dosaženo. Nesrovnalost mezi výrobou a spotřebou trvá dále. Pro naše úvahy rozhoduje však skutečnost, že se v tělesném i v duševním hospodářství nezaměstnaného schodek stále zvětšuje. Trváním krise otevírá se rostoucí propast mezi klesajícími finančními možnostmi státu a mezi stoupající potřebou pomoci u obětí krise.

S těžkým srdcem ukázal ministr soc. péče dr Czech ve svém výkladu v rozpočtovém výboru na nebezpečí, že provádění chlebové a bramborové akce pro nezaměstnané jest v loňském rozsahu pro tuto zimu ohroženo. Moji přátelé a já jsme přesvědčeni, že ministr soc. péče nadlidskými silami bojoval proti každému omezení péče o oběti krise, ba že obětoval kus svého zdraví, aby udržel dosavadní podporu státu. Jest naší pýchou, že můžeme při této příležitosti vysloviti, že koná svůj úřad nikoliv jako straník, nýbrž jako mezinárodní zástupce všech občanů tohoto státu, trpících nouzí. Tím větší jest však naše povinnost, abychom s této tribuny dosvědčili tragickou nouzi německých průmyslových oblastí této země. Máme tam desítky tisíců rodin zadlužených, zbavených všech záloh, které nejsou s to, aby zahalili nahotu svých dětí a kterým hrozí nebezpečí, že ještě ztratí střechu nad hlavou. Tak kráčejí zase vstříc nové, strašné zimě v krisi. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Dámy a pánové! Bylo dosaženo bodu, kdy se otázka nezaměstnaných v průmyslových střediscích pohraničního území stala ze sociálně-politické otázky otázkou státně-politickou. V Rudohoří řádila ve válečných letech opuchlina z hladu, lidé hromadně umírali pro nedostatečnou výživu. S hrůzou musíme konstatovati, že se tyto válečné zjevy začínají opakovati. Mám zde zprávu z kraslické nemocnice, ze které vysvítá, že počet nemocných v tomto ústavě stoupl ze 1.423 případů r. 1925 na 2.110 případů r. 1933, že infekční pavilon tohoto malého ústavu jest přeplněn. V 19 postelích leží 40 nemocných většinou s nakažlivými nemocemi, jejichž příčinou jest zvýšená nakažlivost lidí po dlouholetém strádání. Nejsou jen jedny Kraslice, nýbrž jsou tucty okresů se strašlivými zjevy pauperisace, s pravým fysickým úpadkem lidí. Žádný straník by neměl přehlížeti lidskou stránku krise, která se stává stále vážnější, čím déle krise trvá. Proti vpadlým tvářím, proti prázdným žaludkům a především proti vyčítavě žalujícím zrakům vadnoucích dětí není finančně politického důvodu. Pro tyto prosté lidi jest v popředí zvrácený stav, že se v časopisech střídají učené úvahy o zhodnocení našich přebytků sklizně se zprávami, že celé rodiny z hladu a bídy dobrovolně podstoupily smrt. Nechci pronášeti žádné hrozby a probouzeti klamné naděje. Ale plním lidskou povinnost jako zástupce jednoho z nejchudších nouzových území v zemi, táži-li se všech odpovědných v tomto státě: Jsou snad nepřekonatelné překážky proti tomu, aby zlomek našich zásob cukru, bramborů, obilí, uhlí byl v této zimě mobilisován proti hladu a chladu nezaměstnaných? Kladu tuto otázku, poněvadž jsme hluboce přesvědčeni, že se lidsky a politicky dá nejhoršímu zabrániti jen tehdy, bude-li nynější nedostatečná péče o nezaměstnané doplněna dodatečnými dávkami v přírodninách. Překážky jsou nám dobře známé Ale odpovědní činitelé ať uváží, že kdyby došlo k ohrožení z venku, musí býti vydupány ze země docela jiné výkony. Zde jde v pravém slova smyslu o bezpečnost státu, o kus preventivní obrany země, jde o lidi, kteří se dne 28. října z poctivého přesvědčení přihlásili k obraně demokratické republiky. Nejde o konjunkturní vlastence, kteří se z taktického výpočtu točí tentokráte podle pražské píšťalky.

Při této příležitosti musím ještě dodati, že žádost o chléb, žádost o stupňovanou péči o oběti krise není hlavním požadavkem německých pracujících lidí v tomto státě. Nejvřelejším jejich přáním jest, aby jim stát a společnost poskytly možnost, aby si zase sami poctivě vydělali kus chleba.

Při nastávajících obchodně a hospodářsky politických rozhodnutích jde o osud našeho vývozního průmyslu. Přihlašujeme k tomu nárok na existenci našich kvalitních dělníků. Tyto otázky nemohou býti rozhodnuty jen mezi agrárníky a podnikateli, nýbrž my žádáme rovnoprávné spolurozhodování odborových organisací.

V této souvislosti slovo k české veřejnosti: Odpíráte-li vývoznímu průmyslu právo na existenci, boříte víru statisíců německých spoluobčanů, že budou míti v tomto státě hospodářskou budoucnost. Prohlášení soběstačnosti Československé republiky bylo by hospodářským rozsudkem smrti nad polovicí německého obyvatelstva. Pro stísněné zástupy lidstva na výšinách krušnohorských, v Jizerských horách, na svazích Krkonoš, v severomoravskoslezském pohoří, pro čtyři pětiny obyvatelů není jiných základů existence než průmysl. Mluví se o vnitřní kolonisaci - to jest přelud v době, kdy samo zemědělství stále ještě vysílá do měst svůj přebytek porodů, jak dokazují číslice soupisu lidu. Vnitřní kolonisace nemůže pro nás býti východiskem, poněvadž v našich průmyslových vesnicích jest sotva volné staveniště, sotva nějaká mez, aby se tam napásly kozy. Varujeme tedy před tím, aby se význam průmyslů a jeho příslušníků měřil čistě s denního hlediska. Jistě jsou stále ještě nejcennějším majetkem státu, neboť jinak by k nám nepřicházeli Japonci, Číňané a Egypťané, aby špehovali v průmyslu. Dnes připomínáme i to, čím německá průmyslová výkonnost přispěla k hospodářské výstavbě tohoto státu. Byla by Rašínova finanční politika bývala úspěšná bez devisového přílivu, který přes Jablonec, Bor, Aš, Vejprty, Liberec a Krnov proudil do této země? Mnohé z těchto vývozních ústředí, i malá vývozní ústředí, byla pro stát opravdu zlatými doly. Zde jen několik číslic z kraslického nouzového okresu, o němž jsem se výše zmíní. R. 1928 vyvezly drobné vývozní průmyslové podniky kraslické ještě zboží za 90 mil. Kč, r. 1932 stále ještě za 37.5 mil. Kč. Kdo to nahradí státu, bude-li vývozní průmysl zničen, kdo převezme břemena, která dříve a dosud nesl tento průmysl? A táži se ještě více. Ve kterém agrárním státě, ať je to Maďarsko, Rumunsko nebo Jugoslavie, jsou tak vynikající zařízení pro podporu zemědělství, jako u nás? Kde jest taková nádherná budova, jako jest zemědělský výzkumný ústav v Dejvicích? Naše zemědělství rozkvetlo s průmyslem, s úpadkem průmyslu musilo rovněž upadnouti. Chtějí naši zemědělci, kteří jsou nadšeni pro soběstačnost, až bude kupní síla průmyslu zničena, soutěžiti v Rotterdamu s maďarskými a kanadskými výrobci nebo ve Gdyni s polskými konkurenty? Tím chci říci, že celá hospodářská, sociální a politická moc této země jest vybudována na jeho smíšené hospodářské struktuře, že s ní stojí a padá. Musí se tedy podniknouti všechno úsilí, aby se udrželo naše postavení jako průmyslovo-agrárního zušlechťovacího státu.

Strukturní krise světa zostřuje se ve střední Evropě ještě krisí regionální. Výhody bývalého hospodářského společenství rakousko-uherského byly v rozhodujících chvílích zneuznány. Nyní se usiluje aspoň částečně zase obnoviti toto bývalé hospodářské společenství. Nepřeceňujíce možností, které jsou za dnešní evropské situace dány, přihlašujeme svou ochotu ke spolupráci o tomto plánu. Hospodářský základ Malé Dohody bude snad nejprve jediným bodem pro útok na zmatené poměry v Podunají. Nezapíráme však, že tato úsilí mohou jen tehdy míti větší úspěch, připojí-li se k nim dobrovolně Rakousko a Maďarsko.

A tak musím v této souvislosti vysloviti jedno přání přes hranice: Mírumilovné rakouské obyvatelstvo nechť se doví, že se středoevropskými kooperačními úmysly našeho ministra zahraničních věcí dr Beneše sympatisuje i většina německého obyvatelstva tohoto státu, že i německé obyvatelstvo má zájem na tom, aby hospodářské rozkouskování ve střední Evropě bylo napraveno. Proti nebezpečí, které hrozí malému Rakousku, že soupeřením dvou fašistických velmocí bude rozkouskováno, jest pro tuto zemi užší spolupráce s Československem demokratickým a mírovým východiskem, ba snad jedinou záchranou jeho samostatnosti.

Vážení pánové! Nejde však jen o všeobecné kooperační úmysly. Chceme-li se dostati kupředu v oboru zahraničně-politické a obchodně-politické spolupráce, musíme se nejdříve pustiti do díla vnitřní rekonstrukce, vnitřní organisace hospodářství. Nejde o dalekosáhlé plány, jde při tom o praktické věci, o opatření proti krisi, která již dávno měla býti provedena. Upozorňujeme odpůrce zkrácení pracovní doby, že stojí na ztraceném místě. Bude to pomalu otázkou prestiže zdali některá nepatrná, neústupná skupina smí dosíci toho, aby dostala stát tak daleko, že bude na posledním místě nejen při uznání sovětského Ruska, nýbrž i při zkrácení pracovní doby.

Velký důraz klademe na požadavek, jejž vznesl ministr sociální péče v rozpočtovém výboru, aby se zavedla veřejná kontrola divokého racionalisování. Zde jest mezera ve veřejné správě. Při každé žádosti o novou výčepnickou koncesi zkoumá se a kontroluje, je-li jí zapotřebí, nebudou-li poškozeny již trvající existence. Podnikatelům jest každé racionalisační opatření neomezeně dovoleno, i když se provádí na útraty dělnictva a ještě více na útraty veřejnosti. Při takových novotách musí se rozlisovati mezi soukromohospodářskou a národohospodářskou výnosností. Ke všem návrhům, které dnes zaznívají ve veřejnosti, k návrhům na průmyslové syndikáty, agrární monopoly, k návrhům na přesun zdělávané plochy dlužno říci, že chybí důležitý předpoklad realisace, totiž organismus hospodářské správy. Volá se po hospodářském parlamentu, blouzní se o korporacích podle italského vzoru. Proč zalétati daleko, proč bráti cizozemské vzory? Vždyť by stačilo znovu oživiti obchodní komory, zemědělské rady a připojiti k nim dělnické komory. Spojení těchto čelných skupin mělo by se vybaviti veřejnými zmocněními, funkcemi poradními a kontrolními, a měli bychom vedle naší politické správy i aparát hospodářské správy. Tyto věci lze udělati i v demokracii. Proto se nemusí demokracie odstraňovati. Oč tyto věci dosud ztroskotávaly, jest, že se nedají poučiti odpůrci dělnického hnutí, přívrženci neomezeného kapitalistického panství v hospodářství. Tito lidé nedající se poučiti nebyli by chytřejší ani za diktatury. V této souvislosti budiž konstatováno, že se s nutnými opatřeními proti krisi dosud otálelo, nikoliv poněvadž selhal socialismus, nýbrž poněvadž rozhodující občanské vrstvy spekulují na slabost dělnictva. Jak chtějí mluviti o selhání socialismu, když dosud nebylo lze ani dosíci souhlasu ke skromným návrhům ministra sociální péče, aby se odstranil zmatek na pracovním trhu a aby se nově upravilo prostředkování práce s veřejnou kontrolou? Musíme připomenouti těmto vrstvám, od kterých vychází odpor, že krise již dávno se nedotýká jen osudu dělníků, nýbrž že se stala otázkou bytí a nebytí celé lidské společnosti. Dolaroví milionáři, kteří utíkajíce s kapitálem od nejpyšnější měny světa, cestují po zeměkouli, jsou mene tekel, výstrahou pro ty, kdož se domnívají, že mohou zůstati bez poučení.

Vidíme, že trvání celé lidské civilisace závisí na tom, aby dělníci byli znovu zařazeni do výrobního procesu. Naše university, naše divadla, naše školy, naše nemocnice, naše výzkumné, pensijní a sociální ústavy potřebují nosnou sílu široce plynoucího činorodého života. V boji o rozpočtové číslice ukazuje se zoufalé zápolení proti hrozícímu poklesu kultury. Kultura nemůže se dařiti bez základu hospodářství schopného života. Proto jest nejvyšší čas, abychom zavolali na ty, kdož mají zájem na kulturních vydáních státu, aby své vlastní věci nesloužili zhoršováním, nýbrž, že ve svém vlastním zájmu musí přiložiti ruku k hospodářské reorganisaci a sociálnímu obnovení společenství. Statisíce lidí jest v bouři krise, vyřazeno z pracovního a kulturního společenstva národa. Může dnes ještě býti výlučně úkolem techniky dále lidi zbavovati zaměstnání? Což nemá i věda povinnosti pomáhati, aby se přemohly následky slepé, jednostranné racionalisace? Od velkého Rauchbergova díla o národnostní državě v Čechách nepřispěly německé vysoké školy v této zemi ještě žádným, zmínky zasluhujícím příspěvkem k vyjasnění sociálních populačně-politických otázek. Jest to nesnesitelný stav v takové době největší nouze a bídy pracujícího lidu, nehledě k několika málo slavným výjimkám, že jest slyšeti hlas vědy jen tehdy, když jde o její hmotné nároky na zchudlou společnost. Přes to musíme hájiti stanovisko, že se příštího roku budeme musiti hrdinsky namáhati, abychom přes těžkou dobu zachránili neporušené jádro našeho vysoce vyvinutého školství. Jsme nikoliv v poslední míře tuto záchranu jádra našeho školství a naší školní organisace dlužni naší mladší a nejmladší generaci, která vidí, že veselý jas jejich mladých let jest zkalen stíny přítomnosti plné starostí.

Přehled otázek, které opřádají číslice rozpočtu, ukazuje, že se v sociálním, v kulturním a hospodářském oboru vytyčují ohromné úkoly, které mohou býti splněny jen spojením všech tvůrčích sil národů této země. Nechci zde uváděti jednotlivých stížností lidí nám svěřených k národnostní otázce, nýbrž chci pronésti přiznání k dějinnému poslání obou národů v tomto státě. Hospodářská nouze spojila Čechy a Němce v nerozlučitelné osudové společenství. Nyní jde jen o to, aby se poznání tohoto osudového společenství stalo vůdčí ideou společného života národů v tomto státě. Německý lid v Československu prožívá krisi nejen hmotnou, nýbrž i duševní. Připoután jsa k půdě jako žádný jiný, vidí, že stojí před úkolem, aby v mezích tohoto státu řídil svůj osud. Přes hranice zaznívají sem vábivé zvuky citově naladěného nacionalismu. Moudrá česká státní politika může mnoho přispěti k tomu, aby mezi německými spoluobčany pomohla k vítězství rozumu nad citem. Dorozumívací politika, ke které se hlásíme, vyžaduje pochopení na obou stranách, vyžaduje zříci se laciných agitačních úspěchů nadměrného, chorobného nacionalismu, vyžaduje, aby se i v drobných denních rozhodnutích dbalo zásady: "Žíti a nechati žíti". Boj proti kořistníkům z národnostního boje, proti zlomyslnému otravování studní šovinistickým tiskem, proti malicherné popichovací politice úřadů nemůžeme v německém táboře vésti jen my sami, ale i na české straně nesmí býti omezen výlučně na naši bratrskou stranu. Všechny vrstvy, které mají zájem na národnostní spolupráci nebo pro svůj nábožensky kosmopolitický směr jsou k tomu zavázány, musejí se veřejně k ní přihlásiti. Jednou musí se také, pokud jde o vzájemné poměry národů tohoto státu, učiniti přítrž vzájemnému obviňování. Vzájemným obviňováním se nikdo nenasytí a nemůže z něho žíti především mladé pokolení, poněvadž ani v dobrém ani ve zlém nemá podílu na politických rozhodnutích, která se stala před válkou. Po stránce meritorní mu m, pokud jde o národnostní otázku, postaviti věcnou námitku proti přátelským slovům pana ministra zahraničních věcí dr Beneše, která věnoval v rozpočtovém výboru Němcům. Pan ministr zahraničních věcí stojí na stanovisku formulovaném tak, že účast Němců na veřejných službách jest otázkou stranického vlivu, dosažení toho ve vládní moci. Domnívám se, že se tato vážná otázka nesmí přenechávati náhodě politické hry sil. V podstatě nejde o otázku moci, nýbrž o otázku práva, a pravím ještě více: jde o otázku státní raisony, která musí býti vyřešena základním rozhodnutím. Stejně jako se v táboře českého národa rozhodla většina, že jest v zájmu státu, aby německé strany byly přibrány ke spolupráci ve vládě, tak se musí vybojovati i toto uznáno českého národa, že také přiměřená účast menšinových národů na správě jest v zájmu státu a českého národa. Tak se z toho krystalisuje, že se musí usilovati o trvalou spolupráci národů tohoto státu na půdě smluvního řešení. Žádná německá strana nemůže se vzdáti požadavku určitého ohraničení, určitého zajištění životního dosahu národních menšin. Při tom hájíme i proti německé veřejnosti mínění, že se tohoto cíle nedá nejdříve a nejsnadněji dosíci ve zledovatělých střeleckých zákopech národní jednotné fronty, nýbrž že se musí tohoto cíle dosíci odvážným postupem, příkladnou spoluprací skupin obou národů, které jsou ochotny k dorozumění. Pan Henlein, který dnes v našem území káže národní jednotnou frontu, ať se nejprve dorozumí s panem Stříbrným tak dalece, jak se již dorozuměli němečtí a čeští sociální demokraté. Pak se snad naučí trochu skromnosti, skromnosti před velkými dějinnými úkoly, které dlužno rozřešiti na půdě tohoto historického území.

Ke konci chci zdůrazniti, že při sblížení Němců a Čechů nejde o vnější, nýbrž o vzájemnou vnitřní loyalitu a o vybojování takové míry úcty k bližnímu, jaká jest již dávno dosažena mezi německými, francouzskými a italskými obyvateli Švýcarska. Každý pokrok v národnostní otázce jest podmíněn stupněm vzájemné důvěry. Chlubíme se, že jsme v boji proti mravnímu usměrnění německého občanstva Hitlerovým Německem zabránili tomu, aby most důvěry mezi Němci a Čechy byl znovu prolomen. V boji proti hrozící evropské katastrofě, v zápolení o nové základy hospodářství, v obraně proti fašistickému barbarství, které hrozí, že se přeleje přes hranice této země, jest největší společný úkol nejlepších synů německého a českého národa. K tomuto úkolu se přiznáváme, souhlasíce s tímto rozpočtem. Tím tvoříme předpoklady pro další státně-politickou spolupráci české a německé dělnické třídy, sloužíme zájmům našich pracujících, sloužíme však i zájmům evropského socialismu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Tiso. Dávám mu slovo.

Posl. dr Tiso: Slávna snemovňa! Sme na toľko dobroprajní i v politike, že by sme vedeli z toho srdca dopriať vládnej väčšine tej radosti z vyrovnaného aktívneho rozpočtu. Keby tomu skutočne tak bolo, aby sme predložený rozpočet na rok 1934 skutočne za aktívny považovať mohli, bolo by i našou radosťou, lebo sme si plne vedomí vysokého významu aktívneho rozpočtu tak z politického ako národohospodárskeho ohľadu. Pridržiavajúc sa zásady u nás tak bežnej a dlhoročnou praksou aksi zakorenenej, že opozícia nemajúc dôvery k vláde nedopraje jej ani finančných prostriedkov k prevádzaniu a udržovaniu behu štátneho aparátu, z toho hľadiska štátny rozpočet tento odhlasovať nemôžeme.

Máme ale hlbšiu príčinu. Na každý štátny rozpočet hľadíme ako na hospodársky program vlády do budúcnosti, asi do toho roku, pre ktorý sa tento rozpočet predkladá. A v tomto rozpočte, v ktorom vidíme hospodársky program vlády na rok 1934, nachádzame toľko nedostatkov a toľko medzier, že nám nie je možné rozpočet ten schvaľovať ani ako hospodársky program. A preto za tento rozpočet hlasovať nebudeme.

Rozpočet tento je už niekoľký tak zv. krízový rozpočet, ale napriek tomu, že dnes u nás, myslím, každý vidí, že k zmierneniu našej domácej hospodárskej a špeciálnej krízy, k čomu by sa malo v prvom rade siahnuť, nerobí sa tak. Sme si dobre vedomí, že vo všeobecnom tlaku všeobecnej svetovej hospodárskej krízy ani my sme tu nie nejakým Robinsonovým ostrovom, ktorý sme isolovaní z tejto hospodárskej krízy všeobecnej, a dobre vieme, že všeobecne likvidovať hospodársku krízu len tak jednoducho my sami ostatne v republike nemôžeme, nie sme vstave, ale my máme špeciálné domáce príčiny, ktoré nám túto všeobecnú hospodársku krízu obťažujú a zťažujú tak, že je, myslím, v nejednom ohľade nesnesiteľnejšou nežli v iných štátoch.

To už dnes každý vidí, že máme špeciálné charakteristické známky našej hospodárskej krízy, a vieme i to, k čomu by sa malo siahnuť, nevidíme ale žiadneho príznaku v rozpočte ako hospodárskom programe, že by vláda skutočne chcela siahnuť k sanovaniu týchto charakteristických domácich našich príčin hospodárskej krízy. A tu v prvom rade dovoľujem si poukázať, že hospodársku našú krízu zväčšujú verejné bremená daňové, a t. zv. sociálné ťarchy. Jednou zvláštnou potechou, s ktorou vládna väčšina predstupovala pred parlament a pred verejnosť pri predkladaní tohoto rozpočtu, bolo to, že sa vládna väčšina usiľovala presvedčiť verejnosť: My robíme, čo môžeme, len pozrite, koľko škrtáme, aké veľké škrty prevádzame my na výdavkoch rozpočtových, aby sme mohli rovnováhu rozpočtovú udržať. Je pravda, že škrty sa prevádzaly pri pripravovaní tohoto rozpočtu. Je to chvalitebné v zásade. Otázka je ale vždycky ešte, či sa tie škrty prevádzaly práve tam, kde a ktoré škrty môžu pripomôcť a prispeť k liečeniu tej našej hospodárskej krízy. A tu musím rozhodne odmietať to stanovisko, že najviac sa škrtalo - tak rečeno - v ministerstve ver. prác, (Posl. dr Ravasz: Štátné podnikanie!) podnikanie štátné, ktoré podnikanie štátné práve by bolo povolané k tomu, aby usmerňovalo nedostatok podnikania súkromného a aby sa štát so svojimi možnosťmi finančnými vrhol tam a podnikal tam, kde vidí, že súkromné podnikanie je podlomené, a aby nahradil to, aby hospodársky život bol obživený v tej či onej čiastke republiky A práve preto nemôžeme úplne súhlasiť s tým, ako by bolo všeobecne chvalitebné len škrtať.

Myslím, že je dostatočne známé to smýšľanie nášho ľudu, ktorému nebude to potechou, keď bude vedeť, že menej škrtajú tomu a menej dajú onému, keď on z toho nemá nič. Ten ľud nezávidí, že niekto má väčší dôchodok, ako naší štátni úradníci, ale on by rád vedel, aby on mal menej ťarchy (Posl. dr Ravasz: Možnosť žitia!) a možnosť žitia. Počíta síce rozpočet s poklesom príjmov z daní, a tu by bola možnosť a akýsi dôkaz k tomu, že na oko by to snáď tak vyzeralo, že bude toto bremeno daňové menšie, keďže z tých príjmov daňových počíta sa s menším obnosom. Je to ale omyl. Tá menšia čiastka, ktorá sa skutočne z tých daňových príjmov dostane, neznamená, že i ten daňový kľúč je menší, že obťaženie toho daňovníka je menšie, to znamená toľko, že daňový základ je natoľko už aksi vyčerpaný, že není mu možné, aby tie daňové príjmy zabezpečoval. A práve preto, keďže tu vidíme tento nedostatok snižovania daňového kľúča, snižovania verejných bremien, nemôžeme jednoducho prijsť k tomu, že sme spokojní, že sa vykazuje menej príjmov vtedy, keďže sa preškrtaly výdavky.

Pán kol. dr Winter vo svojej reči tu pripomenul, že sociálné ťarchy sú jediným výdobytkom a jedinou nádejou robotníckej triedy a že robotnícka trieda u nás si na toto siahnuť nedá. My, keď vzpomíname úrovne sníženia sociálnych tiarch, ani najmenej chceme siahnuť na výdobytky robotníckej triedy, najmenej chceme poškodiť robotníka, aby on pre prípad nemoci, invalidity alebo staroby, bol poškodený. Najmenej! Nechceme, aby sa ďalej prevádzalo to, aby pod titulom sociálneho poistenia robotníkov sa vyplácaly -, odpusťte, nezávidíme, ale len chceme rovnomerné ťarchy a rovnomernú prácu, - ohromné direktorské platy, aby sa stavaly zbytočné paláce, aby sa zbytočne rozmnožovala režia pokladníc a aby príspevky sociálnych tiarch pod týmto titulom obťažovaly výrobu a poplatníka a aby z toho robotník tak veľmi malé procento dostal. To budeme hľadeť a musí sa hľadeť v záujme nášho celého výrobného procesu, jestliže chceme konkurenčnú schopnosť nášho verejného života vydržať a udržať, k tomuto siahnuť a hľadať lieky. Ale nech sa to stane bez toho, že by sme chceli našu robotnícku triedu ukrátiť. Myslím, že z t. zv. občianskych strán nikomu ani nenapadá, aby robotníka ukracoval, ale je treba zjednodušiť, zľavniť režiu, tie výdavky, ktoré nie sú určené priamo k liečeniu a k sociálnemu obstaraniu robotníckeho človeka. (Výborně!)