Důsledkem toho také ovšem je, že se má v naší veřejnosti za to, že je možno naléhati, aby se naše sociální politika nyní obrátila docela opačným směrem, nežli jakým šla v prvních letech popřevratových, a že se mluví jako o něčem samozřejmém o potřebě zhoršení našeho sociálně-politického zákonodárství. Tu bych prosil pány z občanských stran, aby si byli vědomi, že to jest jediný statek, který ještě dělnictvo v tomto státě má, a že si na něj nedá lehkomyslné sáhnouti a že se o něj nedá připraviti. Chtějí-li se naše občanské strany vyhnouti velmi úporným a velmi za dnešní doby nebezpečným vnitřním zápasům v republice, musí pustiti z hlavy, že by bylo možno naše sociálně-politické zákonodárství zhoršiti. Já jsem naopak přesvědčen, že budeme musiti - nikoliv v zájmu dělnictva, nýbrž v zájmu našeho celého hospodářství - jíti na této linii dále a že budeme musit nejenom my ze stran socialistických a dělnických, nýbrž my všichni v zájmu celého našeho hospodářství jako jeden z předních úkolů nejbližší budoucnosti prohlásiti zkrácení pracovní doby aspoň na 40 hodin, jak se již předhánějí jiné státy, kde dělnické strany a dělnictvo vůbec nemá takového velkého významu politického, jaký má u nás.

A tak, slavný sněme, abych skončil, chtěl bych jenom říci, že sestavení rozpočtu, o kterém dnes jednáme a pro nějž, jak jsem již s počátku řekl, můj klub bude hlasovati, udrželo formální rovnováhu na nynější okamžik. Ale trvalé rovnováhy rozpočtové nebude, nebude-li zemi vrácena normální schopnost výroby, normální schopnost směny a spotřeby; v tom směru musí vláda i my všichni spolupůsobiti. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Rázus.

Posl. Rázus: Vážený snem! K rozpočtu zaujímam stanovisko kladné, hoci ho z formálnych príčin nemôžeme odhlasovať. Úsporná komisia vykonala úctyhodnú prácu, v tejto práci musí ostať permanentná a je záujmom štátu, aby položky rozpočtu boly čo najreálnejšie. Tieto položky stanú sa reálnymi najmä vtedy, keď sa bude hospodáriť v republike takým spôsobom, že hospodárský život sa povznese, zkvitne. Ide o to, aby všetké časti našej vlasti, teda celej republiky boly sebestačné, a tu sme pri tom, vážený snem, čo chcem vyzdvihnúť.

Nedávno pán. min. predseda podal štatistiku, ktorou štatistikou dokazoval, že východné časti republiky, a doslova Slovensko nie je sebestačné.

Na koľko je mi lehota vymeraná, dovolím si tu, vážený snem, vysloviť svoje prehlásenie ako odpoveď na štatistické dáta pána min. predsedu. Cieľom tohoto prehlásenia je hlavne to, aby, keď ide o štatistiku, naša vláda dala si vypracovať štatistiku v takých smerniciach patričným úradom, že by sa dala použiť k sanovaniu našich pomerov na základe skutočného stavu. (Čte):

"Prehlásenie. Pán ministerský predseda Malypetr predniesol tu v parlamente štatistické data o nesebestačnosti Slovenska a výslovne i na dôkaz, že sa čsl. vláda od prevratu nechovala k nemu macošsky. V smysle tejto štatistiky, o nej síce lojálne uznal, že je nie úplná, Slovensku bolo v r. 1919 až 1932 predpísané: 15.647,581.684 Kč, ostatní 46.145,459.020 Kč; Slovensko dalo: 14.015 milionů, 392.549 Kč, ostatní 85.301,260.227 Kč. Bolo doplatiť naň: 1.632,188.535 Kč.

Toto je úradná štatistika o nesebestačnosti Slovenska. Jej politickým cieľom je vyvrátiť z koreňa výtky slovenskej národnej opozície, preto bola premiérova reč po celom Slovensku i plakátovaná. Povinnosťou slovenskej národnej opozície je odpovedať. V mene slovenskej národnej strany, ale i celej slovenskej národnej opozície odpovedám toto:

Štatistika prednesená predsedom vlády, je predne kusá. Keď majú tie číslice prehovoriť, musí byť najprv jasné, čo je v nich zahrnuté a čo nie. Spytujem sa: je na pr. v týchto čísliciach zahrnutá i dávka z majetku a jej výsledok, čo sa na Slovensku rigoróznejšie soberala, než v historických krajinách atp.? Prosíme si výkaz podrobný a výkaz podľa rokov. Ináč si túto kusú a nedetailovanú štatistiku postaví do správneho svetla odpoveď na tieto otázky: 1. Keď je Slovensko pasívné, tedy - prečo? 2. Ak je deficit, čím si ho Slovensko vyrovnalo? 3. Ak sa doplácalo na Slovensko - kto bral ten nadplatok?

1. Na prvú otázku odpovedal čiastočne svojmu premiérovi už i pán minister dr Milan Hodža na svojom shromaždení v Liptovskom Sv. Mikuláši. Ako príčiny pasívnosti udal: a) vyšší úrokomer pre Slovensko (roľnícka výroba škoduje ročne 100 mil. Kč, priemyselná 100 mil., spolu 200 mil. Kč minus pre Slovensko), b) Strata na štátnych dodávkach 500 mil. Kč ročne, c) tarify, škoda niekoľko 100 mil. ročne, (tu sú iste dôsledky pripočítané), d) daňovanie veľkých bankových závodov a priemyselných podnikov, ktoré majú centrum v historických krajinách a filiálky na Slovensku tiež pekných pár milionov ročne. Na základe tohoto tvrdí dr Milan Hodža: Počítame-li veľmi mierne, je to celkom určite najmenej 1 miliarda Kč ročne, o čo sa zmenšuje slovenská daňová základna. Tu sú však ešte aj iné príčiny, a to: e) alkoholová akcia na Slovensku obchádzaním zákona o odalkoholizovaní Slovenska, keď sa 7 Kč exportný lieh predával na Slovensku až po 80 Kč. Škoda tažká, stámiliony, odhliadnuc od škody mravnej, f) rigoróznejšie je vymeriavanie a odvádzanie dávky z majetku než v historických zemiach - nové miliony újmy, g) obchodné smluvy so zahraničím neprispôsobené hospodársky potrebám Slovenska, katastrofálny pád slovenského drevárskeho, tedy najväčšieho priemyslu (tento priemysel mal príjem i do 2.000 mil. ročne), h) odpredaj dreva zo štátnych lesov i dôkladne pod bežnou cenou, i) úpadok priemyslu, odmontúvanie početných fabrík, ba i prenesenie niektorých do historických zemí, k) odvádzanie kapitálu v poštovej sporitelni, nemocenskej poisťovni, a ako i exponovaným úradníctvom alebo aspoň veľkou čiastkou tohoto do historických krajín. Možno, tie príčiny slovenského hospodárskeho úpadku ešte som ani zďaleka nevyčerpal, ale dosť: Keď dr Milan Hodža, aktívny minister tvrdí, že je úpadok slovenskej daňovej základny ročne najmenej o 1 miliardu, tak ja na základe príčin, čo som vyrátal, ešte osobite tvrdim, že je toho nepomerne viac. Pri takomto poručníckom hospodarení, pravda, nieto štátu, ale ani kraja, čo by mohol ostať aktívny. A keby sa historické zeme boly spojily nie so Slovenskom, ale s Nemeckom a Berlín robil by tú istú hospodársku politiku proti Prahe, čo Praha proti Slovensku, tak ste už ani vy nie dnes sebestačnými, ale žobráci celkom tak, ako my, a z Berlína mohli by vám tiež podať prípadne štatistiku o doplácaní na historické zeme.

Tomuto zodpovie samozrejme i stav kapitálových úspor na Slovensku a v historických zemiach. Od r. 1929 do r. 1932 je percentuálny pomer tento: historické zeme: 91.3-91.4-61.9-92.1%, tu je tedy tendencia i dnes vzostupná; Slovensko: 8.7-8.6-8.1-7.9%, tu je zas tomu zodpovedave tendencia nadol. To sú čísla, ktoré hovoria viac, o mnoho viac, než štatistika pána predsedu vlády. Svedčia o tom - kým historické krajiny bohatnú ešte dnes Slovensko troví posledné svoje rezervy. V tom je i tajomstvo úspor; z nich majú historické zeme 52,071.1 mil., Slovensko len 4,447.6 mil. Ale poďme ďalej!

2. Ak je deficit, čím si ho Slovensko vyrovnalo? Pán minister dr Milan Hodža pripúšťa úpadok daňovej základny na Slovensku pre neurovnanosť pomerov - minimum na jednu miliardu ročne. To je v rokoch 1919-1932 minimum 14 miliard tvorivého, odaniteľného kapitálu. V týchto štrnásti, nehovorím viac, miliardách si minister financií tých 1.632,188.535 Kč iste našiel. Keď si ich nemohol najsť na Slovensku, tak si ich podľa povahy veci a zákona o spojitých nádobách našiel v historických krajinách. Tedy nijaká škoda a nijaké doplácanie! Ale ďalej, veď sme my Slováci doplatili len na tarify dobre vyše miliardy. Odkiaľ to viem? Veľmi jednoducho! Keď išlo o sjednotenie taríf, dôvod predĺžiť starý stav ešte o štvrťroka bol: odkiaľ vraj vezme štát 15 mil. Kč, čo vyťažily z toho železnice? Keď sa tedy vyťažilo za 1 roka na tarifovej diferencii slovenskej 15 mil. Kč, do roka sa vyťažilo 60 mil. Kč. Za 14 rokov 840 mil. Kč, rátajúc pri najhoršej konjunktúre. Keď vezmeme do ohľadu konjunktúru, vysokú konjunktúru dobrých rokov, tak môžme vziať aspoň o polovicu viac - tedy 1.220 mil. Kč. Ako videť, Slovensko si ten údajný deficit už i v doplatkoch na vyššie tarify skoro vyrovnalo! Kde je potom ostatné, na čo som vyššie poukázal?

Ale máme ešte tretiu otázku: Ak sa doplácalo na Slovensko - kto bral ten nadplatok? Pri investičných, tedy vecných nákladoch zahrnovať náklady na dunajské prístavy, železnice - nie je správna vec. Tie potrebuje celá republika, nielen z hospodárskych, i z obranných príčin. Z dunajských prístavov mám priemyselne devastované Slovensko ozaj nesmierne málo. Keď však ide o náklad osobný, tu by pán predseda vlády mal dať zhotoviť podrobnú štatistiku o tom, koľko dostali z toho nákladu Slováci a koľko i akým právom exponované úradníctvo.

Ostatne pravdou je, že tu treba hľadať z dobrej časti to miesto, kde sa veru i nemilobohu prepadal ako slovenský, tak i celoštátny groš. Ak si tedy tento režim chcel svojich exponovaných dobre opatriť na Slovensku, je to iste gavalierstvo, nech je to však nie - a aspoň nie všetko -, pripísané nám Slovákom a nášmu Slovensku na účet.

Resumujem: Praha na Slovensko nedopláca ani jedného haliera! Štatistika p. predsedu vlády Malypetra nesvedčí proti slovenskej opozícii ani proti slovenskému autonomizmu, je to veľmi nešťastne volený doklad na to, ako sa hospodárilo na Slovensku od prevratu a ako sa - keď sme jednotný štát - hospodáriť nemalo. Preto my, slovenskí nacionalisti vyslovujeme pánu predsedovi vlády za túto štatistiku srdečnú vďaku.

Ku všetkému, čo som povedal, poukazujem ešte na nepomerne malú účasť Slovenska na rôznych fondoch. Vodohospodársky a melioračný fond v rokoch 1919 až 1930: z rozdelenej 1.78 miliardy pre Slovensko a Podkarpatskú Rus 127,993.314 Kč, čo je 7% celkovej sumy. Z vodohospodárskeho fondu pri ministerstve ver. prác z úhrnnej sumy 214 mil. bolo investovať 117.42 mil. Z tohto pre Slovensko 12.5 mil., tedy asi 8%. Štátna podpora stavebného ruchu v r. 1921 až 1929 činila 3.38 miliard. Z toho len na Prahu pripadlo 352,12 mil., kým na celé Slovensko ani nie celých 100 mil. Nech sa pán predseda vlády nediví, keď jeho štatistiku neprijímame s dôverou a prosíme ho dať si túto štatistiku spracovať detailne s povšimnutím i tu uvedených smerníc. Takýmto činom uzná i on sám, že Slovensko malo prečo upadnúť na svojej daňovej základne a že je krajinou hospodársky načisto využitou, ktorú - ak má byť sebestačná, ba prinášať i daňové zvýšky do štátne pokladnice - treba oživiť novou veľkorysou investičnou hospodárskou politikou. Ako agrárnik pochopí ľahko: zle hnojený a za 14 až 15 rokov využívaný veľkostatok musí napokon zkrachovať. Tak je to i so Slovenskom. Nech sa vytvoria, a to i vo finančnom záujme, jednaké podmienky hospodárenia ako tu, tak i vo východnej časti republiky, k tomu nech sa sanujú i nemožné politické pomery pre zabezpečenie i samej hospodárskej istoty - a vtedy, ak je kapitál v republike, prijde i na Slovensko a zúrodní ho. A keď v republike niet nadostač kapitálu, prijde kapitál zahraničný, dajme tomu francúzsky a iný kapitál, ako sa o tom i uvažuje. Bez sanácie politických pomerov niet sanácie hospodárskej, lebo niet u nás istoty, na čo je práve cudzozemský kapitál nesmierne citlivý. Miesto ubíjať sa, hoci i štatistikami, myslím, rozumnejšie bude vyzdvihnúť zásadu: Kým je čas a môžme naprávať - naprávajme!"

Dovolil som si takto v krátkosti podať svoje poznámky k veci, ktorá je pre štát, pre Slovensko i pre budúcí vývoj Československej republiky nesmierne dôležitá.

Vážený snem! Na konec svojho preslovu dovolím si zdôrazniť práve to, čím som započal, že totiž keď chceme hospodársky obrodiť Slovensko a Podkarpatskú Rus, musíme celý sanovať politicky. Ani český - alebo povedzme kapitál historických krajín - ani kapitál cudzí nepôjde investovať na takú časť štátu, odkiaľ vždy počuť hlasy ťažkej žaloby, nespokojenosti, ako sa to teraz deje pri režime silnej ruky, kde sa zasahuje do pomerov niekedy tak tvrdo, že nám Slovákom to uvádza na pamäť stav pred prevratom.

Posledne v Krupine na členskej schôdzi nachádzajúcich sa Slovákov odsúdil okr. úrad po dva dni sedeť. Dajme tomu, že by členská schôdza bola mala nejaké formálné chyby, ale naproti tomu my Slováci sme sa vždycky za Maďarov radievali na členských schôdzach, ale nikdy nám to takto nespravili, alespoň nie v Lipt. sv. Mikuláši. Nechcem brániť vinných ľudí. Kto je vlastizradca, toho zavrite, toho odsúďte, nech si trest odpyká, ale myslím, že záujem štátu vyžaduje, aby sa nerobili vlastizradci tam, kde ich niet.

Žiadal som úctyplne pána ministra spravodlivosti, aby tie t. zv. vyšetrovacie väzby na Slovensku netrvaly mesiace a mesiace. Apelujem nanovo pána ministra školstva, aby si suspenzie dokonale zrevidoval. Nech sa najmä predprevratoví Slováci nemusia žalovať svetu. Prečo to robím? Robím to preto, že viem, že Jehlicskova akcia toho nesmierne využíva. Viem, že každá taká vec pôjde cez hranice. My Slováci a Česi sa najdeme, ale vláda nesmie stáť ako Lotova žena nad Sodomou a Gomorhou, musí sa chopiť iniciatívy a musí čsl. otázku v záujme tohoto štátu čím skorej rozriešiť. Čím skorej ju rozriešíme, tým viac môžme úfať, že i hospodársky obstojíme. Náš rozpočet nebude len na papieri, ale stane sa skutočnou realitou pre štát nesmierne užitočnou a pre našú budúcnosť bude to pevným zabezpečením. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Nosek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Vstupní poznámka váženého pana řečníka přede mnou mně dává podnět, abych se tu docela stručně zmínil o genesi rozpočtu loňského roku a letošního roku a několika poznámkami doprovodil účast parlamentní úsporné a kontrolní komise při sdělávání rozpočtu.

P. dr Rázus totiž řekl, že přísluší uznáníhodná zásluha kontrolní komisi v tom směru, že způsobila snížení rozpočtových položek. Po té stránce se stally skutečně některé dalekosáhlé věci, ale qui bene distinguit, bene docet, kdo správně rozlišuje, správně také stanoví pojem, a já musím upozorniti, aby nevzniklo nějaké nedorozumění, že formální odpovědnost za výši rozpočtových položek nemá po právu úsporná a kontrolní parlamentní komise, nýbrž vláda. Úsporná a kontrolní parlamentní komise není podle zákona ničím jiným, než zákonem vytvořeným parlamentním sborem, který má zákonnou legitimaci k tomu, aby doporučoval vládě určitou úpravu rozpočtu, ale konečná odpovědnost za vhodnost tohoto rozpočtu, za úměrnost jeho položek, za dostatečné nebo po případě nedostatečné dotování jednotlivých položek, formálně spadá vždycky na vládu.

Prosím, tím nemá býti žádným způsobem polemisováno s panem posl. Rázusem. Mne k této poznámce vedou momenty docela jiné, poněvadž bylo vyslovováno mínění, že někteří členové anebo úsporná a kontrolní parlamentní komise jako taková zaujímala stranické stanovisko vůči jednotlivým resortům. To bylo také tvrzeno s jiných míst a bylo to také vysloveno někdy ve veřejném mínění - jakoby komise byla vůči jednotlivým resortům zvláště nepříznivé stanovisko zaujímala a jako by je nespravedlivě tlačila oproti resortům jiným. Musím jen upozorniti - a mám na to přímý doklad - že vláda tak naslepo neakceptovala ani jeden návrh úsporné a kontrolní komise, protože některé položky, které v návrhu kontrolní komise byly sníženy, ona z politických důvodů a z důvodů taktických zvýšila. Je na př. známou věcí, že v původním návrhu rozpočtu na rok loňský šlo o položku 20 mil. Kč na výstavbu slovenského školství, o kterém víme všichni, že by to krajně potřebovalo a myslím, že by se nikdo v celku nenalezl, kdo by se proti tomu stavěl, na kolik by ovšem hotové prostředky stačily. A tu kontrolní komise učinila návrh, aby tato položka byla snížena na 2 mil. Kč a vláda tenkráte rektifikovala tento návrh kontrolní komise na 10 mil. Kč.

Uvádím tuto jen jedinou položku za tím účelem, aby bylo na tomto příkladu viděti, jaký je správně poměr parlamentní komise k sdělávání rozpočtu samého. Letos pod celkovým tlakem tíživých hospodářských poměrů se věci odehrály tím způsobem, že vláda, připravujíc ministerstvem financí celý rozpočet, již předem na jednotlivé resorty dala vykonávat příslušný tlak, takže rozpočet již podstatně snížený vyšel ze vzájemných dohod ministra financí, který celou obsáhlou a těžkou práci, za stálé účasti svých rozpočtových referentů, konal s jednotlivými resortními ministry. Když některý ministr si nechal líbiti nebo pod tlakem poměrů a z nedostatku peněz musil si nechati líbiti určitá snížení, odpovídá to plně postupu, který jsem si dovolil naznačiti, a nelze říci, že by snad parlamentní komise nebo jednotliví její členové byli měli možnost po případě snad vůli stranicky a nesprávně vystupovati vůči kterémukoli resortu.

To je věc naprosto nemožná.

Nyní ovšem záleží na jednom: abychom si uvědomili, co to znamená, jestliže dnes vláda Národnímu shromáždění předkládá rozpočet vyrovnaný. Každý ví, že rozpočet je pouhým plánem a že skutečný obrázek o hospodaření r. 1934 budeme míti teprve, až bude předložena účetní závěrka za rok 1934. Ale je pochopitelné, že je žádoucí, aby takový hospodářský plán přiblížil se ve svých odhadech co nejvíce skutečnosti, a záleží na zdatnosti všech činitelů, na správném odhadování různých hospodářských skutečností, zda se podaří tento rozpočet stanoviti co nejpravdivěji. Jistě máme v celku ve své většině přání, aby opravdu účetní závěrka, která za rok 1934 jedenkráte bude předložena, podstatným způsobem, zejména směrem dolů, neodchylovala se od našeho nynějšího státního rozpočtu.

To je asi to základní, co máme na mysli a co nám při každém řádném rozpočtu musí tanouti na mysli. Je pochopitelné, že teprve průběhem další doby dovedeme v celém rozsahu posouditi, co znamená míti rozpočet v rovnováze, zejména po té stránce, že hospodářství státní a veřejnoprávních korporací není odkázáno na to, aby hospodařilo na úvěr, aby odssávalo soukromému podnikání nezbytné hospodářské prostředky. Ovšem zde není možno, abychom přece jenom nevyslovili určité obavy, po případě jistá varování, že snad tak úplně jisté není, že by v každé položce ta skutečná částka, která je preliminována na r. 1934, musela se dostaviti. Ten klesající obraz skutečného hospodářského života jeví se nám v těch jednotlivých preliminovaných položkách, zejména když je srovnáváme s účiny běžného roku. Dovoluji si upozorňovati, že stagnace hospodářská, po případě zhoršování současných hospodářských poměrů jeví se nám v těch úředních výkazech, které jsou sestavovány za jednotlivé měsíce, v ten způsob, že zejména výdělkové daně, všeobecná daň výdělková a zvláštní daň výdělková nám vykazují pokles velmi značný, ačkoli mohu upozorniti, že v ostatních jednotlivých složkách celkového státního příjmu, ať jsou to cla, právní poplatky, kolky, se nám jeví podstatné úbytky, které ještě dnes zde ve zprávě generálního zpravodaje byly uváděny částkou, která do konce měsíce října letošního roku nepřesahuje 1.600 mil. Kč. Jsou to tedy věci velmi vážné a z těchto důvodů myslím, že je velmi správné podotknouti, že je naprostou povinností všech činitelů, kteří jsou k tomu povoláni - parlamentu, vlády, ale i nejširší veřejnosti československé - aby se zde vyvinula krajně úporná snaha o opětné povznesení soukromého hospodářství, soukromého podnikání, poněvadž konec konců z tohoto soukromého podnikání jsou živy všechny veřejnoprávní korporace.

Já vzpomínám známého hesla francouzských fysiokratů, kdy oni vykládali, že základem všeho hospodaření, zejména také blahobytu ve státě, moci královské, bohatství královského, je rozvoj zemědělství, v té své známé thesi "pauvre paysan - pauvre roi, pauvre roi - pauvre royaume": "chudý sedlák - chudý král, chudý král - chudé království". My bychom to mohli říci v dikci trochu volnější a modernější: Nemají-li široké vrstvy obyvatelstva, nemůže míti státní fiskus, a nemá-li státní fiskus, není možno, aby státní správa se náležitě rozvíjela, aby mohla konati všechny své funkce administrativní a hospodářské, není jinak možné, nežli že to znamená všeobecné zabrzdění hospodářského života.

A já si dovoluji upozorniti, že ty věci jsou velmi dalekosáhlé. Když se tak díváme na souhrn rozpočtových položek těch určitých velkých kategorií, vidíme, že na př. platy pensijní ve svém souhrnu, tedy platy pensijní v administrativních podnicích - mám na mysli pošty a železnice - a zejména platy učitelstva národních škol, znamenají dohromady dnes již 2 1/2 miliardy Kč, když uvážíme, že souhrn personálních výdajů v naší státní správě - počítám v to zase především velké státní podniky, železnice a pošty a ostatní podniky - znamená celkem přes 7 miliard Kč, nutno konstatovati, že j sou to číselné výrazy určité životní míry jistých vrstev obyvatelstva, a musí nám tedy zajisté všem rozumně záležeti, aby tyto číslice, které jsou numerickým vyjádřením životního standardu určitých vrstev, na kterém přece zase úzce jsou účastny ostatní vrstvy obyvatelstva, aby tato životní míra, tento standard životní, mohl býti skutečně zachován, poněvadž pokles této životní míry nám znamená pokles hospodářství ve všech ostatních odvětvích státní správy a hospodářství veřejného vůbec.

A tady ovšem máme některé zjevy hodně povážlivé. Bylo zde již o tom mluveno, ale poněvadž je věc tak významná, myslím, že to zaslouží zdůraznění i s jiné strany, nežli jak se to dnes stalo.

Pokud se týká hospodářských styků našich se sousedy, zejména mezinárodní výměny hospodářských statků mezinárodním obchodem, těch možností navázání nových obchodních styků, zejména se státy Malé dohody, ať je to Jugoslavie, ať je to Rumunsko, všechny tyto věci žádají čím dále kategoričtěji rychlejšího spádu při svém řešení. Kterýsi z mých známých mně podával informace o tom, jaký duch i politické nebezpečí začíná se šířiti v jugoslávské veřejnosti právě proto, že se nám ještě nepodařilo rychlejším způsobem řešiti tyto otázky. V kdysi rakouských částech Jugoslavie, kde jsou Slovinci a Chorvati, není to ještě tak zlé, ale ve starém Srbsku, kde se se smutkem vzpomíná těch dávných zápasů, které staré Srbsko vedlo kdysi také v otázkách celně-hospodářských s býv. rakousko-uherskou říší, tam někteří, snad zvýšeným způsobem radikálnější lidé, docházejí dokonce už také k myšlence, že se dá prováděti určitý příměr, pokud se týče politiky někdejší rakousko-uherské říše a dnešního československého státu. A kdosi to - snad způsobem trochu drastickým - formuloval tak, že kdyby se sáhlo do starých časopisů srbských z r. 1912, že by se do celé řady těch článků místo slova "Rakousko-Uhersko" mohlo dáti jenom "Československo" a jinak že by se ty články mohly nechati státi v celém rozsahu.

Vím, že se každá taková věc značně upřílišňuje, ale přes to nemůžeme zavírati oči před tímto faktem, který nás vede k tomu, abychom zvýšenou měrou věnovali zvýšenou pozornost těmto dalekosáhlým otázkám.

A tu si dovoluji upozorňovati na fakt, že je naprostou nemožností, abychom se domnívali, že by bylo lze do všech důsledků nesmlouvavě a nekompromisně prováděti jenom tuto tuzemskou autarkii produkce zemědělské. Jestliže máme již dnes ve své většině tolik svobody slova a odvahy, že o těch otázkách mluvíme, aniž bychom se musili obávati, že nám to bude vyčítáno jako nepřátelství k té nebo oné vrstvě obyvatelstva, musíme si také říci, že zjednání nějakého odbytiště pro tuzemskou průmyslovou výrobu musíme si za všech okolností vydobýti. Je to věc, kterou uznávají všechny rozumné vrstvy tohoto státu. A já jsem už jedenkrát, nevím zda loni či předloni, měl příležitost ukázati, kam může dospěti stát, který zanedbá, co v hospodářském dění je pro něj nejdůležitější, zachování určité kapacity domácího trhu, aby tento trh si zachoval jistou kupní sílu, jistou koupěschopnost, poněvadž ta zůstává vždy konec konců nejspolehlivějším základem pro všechno hospodářské dění ve vnitrozemí. Račte si vzpomenouti, jakým způsobem na příklad koncem 15. a v 16. století vyvíjely se hospodářské dějiny Španělska. Po objevení Ameriky r. 1492 valil se drahý kov ze španělské latinské Ameriky ve velkém množství do této evropské země, o které svého času její král mohl říci, že v ní slunce nezapadá, poněvadž se prostírala jak v Evropě, tak i v Americe. A když se tak díváme, jak tenkrát se tak jednostranně vrhli jenom na zahraniční obchod zámořský, jak zanedbali důsledně své domácí zemědělství, ponechávajíce je na pospas konkurenci cizí, jak zanedbali úžasným způsobem svoje domácí řemesla a obchod, ponechávajíce je zase naprosto bezohledně konkurenci zahraniční, vidíme, jak na to stačily dvě prohrané války a jak ze státu, který byl světovým, ve kterém slunce nezapadalo, stal se stát druhé kategorie, se kterým nebylo třeba v politice tuzemské ani zahraniční nějak zvlášť počítati. To jsou věci, kde musí každý, kdo má snahu o udržení a povznesení hospodářského stavu svého vlastního státu, upozorniti na nebezpečí, které by nám tu mohlo hroziti. A jsem pevně přesvědčen, když se ukázalo již tolik dobré vůle a snahy a když již bylo možno různé těžké otázky úspěšně vyřešiti vzájemnou dohodou všech kompetentních činitelů v tomto státě, že i zde se vyvine uznání hodná snaha, která ty svízelné těžké otázky přece jenom pro všechny přijatelným způsobem vyřeší. Tím ovšem není nikterak řečeno, že by se nemusily přinésti oběti se všech stran. A jestliže se podaří rozumným navázáním obchodních styků se státy Malé dohody získati větší odbytiště pro naši industrii, zdá se mi naprosto nezbytné, aby při tom byl také respektován jistě spravedlivý požadavek širokých vrstev zemědělských, které nemají ani úmyslu přednášeti nějaké požadavky o dalším stupňování cen za své produkty, ale formulují své požadavky v tom smyslu, aby za levnější peníze bylo možno pro jejich hospodářství opatřiti to, co domácí industrie může poskytnout.

To jsou požadavky všeobecně jistě spravedlivé a nelze proti tomu se žádného hlediska žádným způsobem nic namítati. Jenom tolik zde zdůrazňuji, že chceme-li si udržeti životní standard a chceme-li ho o něco zlepšiti, než je tomu dosud - víme všichni, že na takové doby dřívější nemůžeme se v dohledném čase těšiti, ale chceme-li udržeti životní standard nebo přece jen jistého zlepšení dosáhnouti že tato dohoda všech vrstev výrobních v našem státě a jejich vzájemná dohoda s příslušnými výrobními vrstvami jiných spojeneckých nebo spřátelených států může přece jen podstatným způsobem ke zlepšení poměrů přispět.

Ovšem - bylo už také o tom mluveno - zdá se, že moderní doba vyžaduje, aby se také respektovaly určité psychologické momenty, které u této věci jsou. Je zajímavé, jak na různých stranách přichází se k témuž poznání, a je nutno konstatovat, že to nejsou jenom snad naše poznatky v tuzemsku. Nedávno jsem četl pojednání o poměrech v některých jiných státech, kde pisatel také zdůrazňoval, že současné poměry širokých vrstev obyvatelstva vyžadují, aby vlády jednaly co nejrychleji, aby události měly rychlejší spád, a to i při nebezpečí, že to, co se presentuje veřejnosti jako nějaké vládní anebo zákonné opatření, nemůže zrovna činiti 100%ní nárok na dokonalost. Ostatně nesmíme zapomenouti, že žádné lidské dílo, i když je na něj čas a když možno v delší pracovní době věc prozkoumati a lépe upraviti, nemůže býti 100%ně dokonalé. Ale v takové chvíli, jako je dnešní, kdy se očekává v té tísni hospodářské, že kompetentní činitelé něco zařídí, je přece jen nesmírně důležité s hlediska politického a s hlediska psychologického ve státě, aby takové události měly spád trochu rychlejší. Po této stránce, prosím, snad je také určité vysvětlení pro ty různé proudy, které mimo náš stát snažily se otázku tvoření státní vůle odpoutat od velikého, širokého parlamentního aparátu a vložiti ji do rukou, které dovedou tu vůli kolektiva státního vytvářet rychleji. U nás při našem smyslu pro zachování demokratické formy projevuje se to právě zmocněním vlády, aby ona, i když je stále ve styku se svou základnou a s representantem demokracie na venek, s Národním shromážděním, parlamentem, aby ona, majíc v rukou zmocňovací zákon, mohla právě proto, že je zjednodušeno vyjádření a vytváření vůle státního kolektivu, tímto zmocňovacím zákonem rychlejším tempem tvořiti různá opatření, třebaže loyálním způsobem sjednává ještě potom s činiteli parlamentními různá příslušná opatření, po případě podle zákona dává je ještě dodatečně projednávati, aby vyslechla různá mínění, po případě korigovala věci, které by snad narazily na odpor široké veřejnosti. Po této stránce by bylo snad nutno opravdu vznésti znovu apel na vládu, aby v různých svých projevech postupovala rychlejším způsobem.