Z toho podle mého názoru ovšem neplyne, že by měla býti zastavena činnost, zastavena práce mezinárodní odzbrojovací konference. My máme za to, že tato konference má ve své činnosti pokračovat, a že je její povinností i bez Německa pracovat, dospěti k určité dohodě, k jaké by snad dospěla, i kdyby Německo přítomno bylo, a předložiti tuto mezinárodní dohodu Německu, ať ji schválí čili nic. Neschválí-li jí, dá veřejně před celým světovým míněním najevo, že si odzbrojení a následkem toho míru vůbec nepřeje, a že je ono morálně odpovědno za všechny následky, které s tím budou spojeny.

My všichni jsme si ovšem vědomi, že by německý nacionalism nebyl na mezinárodním poli vystoupil tak agresivně, kdyby nebyl očekával oporu v nacionalismu italském.

Slavný sněme! Je velmi zajímavo pozorovat, jak stejné režimy na mezinárodním poli zastávají stejné zájmy, kdežto v poměru k sobě mají zájmy úplně odchylné. Jak hitlerism německý, tak fašism italský jsou spojeny ve snaze, aby byly způsobovány obtíže Francii a jejím spojencům a aby byly změněny mírové smlouvy, a to ve smyslu nepříznivém Francii a jejím spojencům; spojuje je dále snaha, aby bylo zabráněno rozvoji slovanských národů oproti Italii na jihu a proti Německu na severu.

Na mezinárodním foru vystupují společně a možno přímo říci, že italský tisk, také usměrněný, vystupuje proti mezinárodním institucím ještě daleko příkřeji nežli tisk německý. Ale jakmile opouštějí mezinárodní půdu, jakmile srovnávají svoje vzájemné zájmy, dostávají se tyto dva stejně usměrněné režimy přímo proti sobě. To se děje nyní na teritoriu rakouském.

Místopředseda zahraničního výboru p. Pezet uveřejnil před týdnem ve vídeňském časopise zprávu o svém rozhovoru s min. předsedou italským, který prý mu nedvojsmyslně naznačil, že by asimilaci Rakouska, která by uvolnila Německu cestu na Balkán a k Jaderskému moři, považoval za útok na životní zájmy Italie. Tak je možno, že právě na teritoriu rakouském tyto zájmy proti sobě vystupují a dokonce se srazí. V tom směru možno říci, že Balkán byl dnes posunut na Dunaj. Daleko více nežli je tomu na Balkáně, užívá se dnes v Rakousku prostředků a politických metod, kterých dříve Rakousko-Uhersko s jedné strany a carské Rusko s druhé strany užívalo na Balkáně: slibů a vyhrožování, tlaku politického a hospodářského, peněz, jenom aby byla politika tohoto státu řízena ve směru té neb oné velmoci.

Slyšeli jsme před několika dny spolkového kancléře rakouského p. Dolfusse velmi ostentativně a sebevědomě mluvit na adresu Francie a Anglie, tedy na adresu západních demokracií, že on nestrpí zasahování cizích mocností do rakouských událostí; ale neadresuje této výstrahy ani na adresu fašismu italského, ani na adresu hitlerismu německého. Oba tyto směry se v jeho zemi srážejí a nabývají jeden dnes a druhý zítra na rakouském teritoriu vlivu. Možná, že dokonce tam dojde ke srážce obou stran. Pro nás je přímo trapným stavem, když v nejbližším našem sousedství udržuje se neustále toto napětí, které může vybuchnouti každým dnem velmi nebezpečným způsobem pro celý evropský mír.

Na naši mezinárodní politiku musí tento stav působiti v jednom směru. Až dosud jsme byli - a to všecky politické strany československé bez rozdílu - stoupenci malodohodové politiky, jsouce i vědomi, že toto spojení na teritoriu velmi omezeném je nezbytné; za nynější situace jsme o tom ještě více přesvědčeni než před nějakou dobou. Tím spíše pak jsme stoupenci této politiky, třebaže, jak jsem již já a jiní páni s tohoto místa konstatovali, nejsme srozuměni s vnitřním režimem obou ostatních malodohodových států, zejména ne s režimem jugoslávským. Ale, když jsme všichni přesvědčeni, že tohoto spojení jest i nadále potřebí a že jest ho potřebí ještě více, než tomu bylo dosud, je třeba, abychom také my k tomu spolupracovali, aby toto spojení mohlo býti zachráněno; to je pak nutno podporovat i na poli hospodářském, jak se ještě později zmíním.

Slyšeli jsme oproti naší zahraniční politice přání s naší strany agrární, aby byla doplněna příznivějším poměrem k Polsku. Mohu říci, že soc. demokracie s tímto přáním souhlasí. Ale aby tento poměr byl vytvářen příznivěji, nežli je tomu dnes, je potřebí součinnosti s obou stran, především se strany polské. Této bližší součinnosti s Polskem vadí v podstatě nálada ve vládnoucích kruzích polských, které nemohou zapomenouti, že jsou početně silnějším národem, nežli jsme my. Ještě v posledním týdnu, v době, kdy ve francouzském veřejném mínění byla projevována jakási rozmrzelost nad ujednáním německo-polským - o kterém není známo, zda bylo přesně předem oznámeno francouzské diplomacii - napsal list, který má s námi velmi četné styky a našich poměrů si velmi dobře všímá, ale pravidelně velmi zkresleně reprodukuje - krakovský "Czas" - nikoli na naši, nýbrž na francouzskou adresu, že se Francie musí smířiti s faktem, že 30 milionové Polsko jest jí rovnocenným partnerem a že se vymanilo již z její kurately. Tato nálada, tato domýšlivost přímo velmocenská je ve vládnoucích kruzích polských velmi rozšířena; když pak takto mluví proti Francii, dovedeme si představit, jakou náladou jest Polsko ovládáno proti nám, kteří nemůžeme proti 30 mil. polskému státu hoditi na váhu 40 milionový stát francouzský, nepřihlížeje k jeho koloniím, nýbrž jen 15milionovou republiku Československou.

Ale ani s naší strany není vždy jednáno proti Polsku úplně správně, zejména ne na poli hospodářském, kde leckdy řežeme do vlastního masa, jak o tom mohou mluviti zvláště pražští uzenáři, jejichž zahraniční vývoz byl podvázán z velké části proto, že byl k nám znemožněn dovoz vepřového dobytka polského. Ale nejen na poli hospodářském. My nekonáme správnou politiku proti Polsku ani po stránce čistě politické, zvláště na pohraničním pásmu těšínském, kde administrativa neustále udržuje různými malichernostmi a často i šikanami proti polskému obyvatelstvu jakési napětí, které je docela zbytečné, které je zveličováno a které působí nepříznivě na celý náš poměr proti republice Polské. (Tak jest!) Vítáme proto akci, kterou nedávno v listě agrární strany zahájil p. profesor Král a která směřuje k tomu, aby polsko-československé vztahy byly lepší nežli dosud.

Také z agrární strany bylo upozorněno na potřebu, abychom měli poněkud přátelštější poměr s Bulharskem. I s touto snahou soc. demokracie souhlasí. Nesouhlasíme s různými akcemi, které agrární strana v této zemi provedla a které nesloužily vždycky k upevnění bližších styků mezi námi a Bulharskem; ale myšlence samé jsme úplně nakloněni. Máme pak za to, že ačkoliv sami máme svých starostí přes hlavu, že by bylo povinností nás všech, abychom každý ve svém okruhu působnosti - ať již na straně socialistické, ať na straně zemědělské, ať na straně náboženské, jsou-li snad takové styky možny - působil k tomu, aby poměr nikoli jen mezi námi a Bulharskem, nýbrž zejména mezi Bulharskem a Jugoslavií byl zlepšen tak, aby nebezpečím, které z rozporů mezi oběma těmi státy neustále může vzniknouti, nebyla oslabována posice Jugoslavie a tím i posice Malé dohody.

Již při předešlé rozpočtové debatě jsem upozornil na význam balkánských konferencí, které bychom měli, pokud je to v silách česko slovenské diplomacie, podporovat, poněvadž, i když se tam scházejí velmi disparátní zájmy různých balkánských států, přece jenom mohou tyto konference podstatně přispěti ke sblížení Jugoslavie a Bulharska, kteréžto sblížení bude velmi příznivě působiti i na naši mocenskou posici mezinárodní.

Také jsme mohli konstatovati již v předešlé rozpočtové debatě, že od nějaké doby sovětské Rusko se obrací jinak svou tváří k Evropě, než činilo dříve. Jsme si vědomi, že se tak děje především proto, aby Rusko mělo volné ruce na Dálném východě, aby se nepotřebovalo obávat nějakých útoků na své západní hranici. Rusko tuto politiku sledovalo vlastně už dříve, jenomže skupina, se kterou nejdříve vstoupilo v politický styk, se kterou sjednalo v Rappallu smlouvu, se ukázala nyní pro Rusko samé velmi nebezpečnou. Plány, které byly dány do veřejnosti, ať už úmyslně či neúmyslně, vůdčími činiteli nynějšího režimu vládnoucího v Německu, daleko ostřeji vyznačují pověstný Drang nach Osten, než dřívější plány s Rakousko-Uherskem a Balkánem. (Hlasy: Kolonisace Ukrajiny!) Ano, kolonisace Ukrajiny, o níž nedávno zase p. Rosenberg docela otevřeně mluvil. Tyto plány ukázaly Rusku, že cesta, kterou nastoupilo v Rappallu, nebyla správná; Sověty se nyní obracejí k druhé mocenské skupině evropské. Tím pak se dostává zase jednou do popředí a stává se akutní otázka uznání sovětského Ruska se strany Československé republiky a naopak.

Slyšel jsem již v posledních dnech z kruhů, kterým je jednání o této otázce poněkud nepříjemné, námitky, že prý je to pouhá formalita, že by bylo lepší a účelnější, kdybychom měli řádnou a obsáhlou obchodní smlouvu s Ruskem. Já s tím úplně souhlasím. Jsem téhož názoru, že uznání je dnes pouhou formalitou. My máme zde sovětského oficielního zástupce, poslali jsme do Moskvy svého oficielního diplomatického zástupce, jsme v diplomatickém styku, ale je to jaksi pořád neoficielní, nezdravíme se pořád ještě "Pod lipami". Je to dnes otázka opravdu prestyžní, jenomže v mezinárodním styku i prestyžní otázky mohou míti někdy velmi hluboký význam politický i hospodářský. Proto máme za to, že je naší povinností a že je povinností také vlády, aby provedla konečný krok, o kterém p. ministr zahraniční již několikráte mluvil, že je k němu odhodlán a že je k němu připraven, poněvadž po stránce věcné je všechno hotovo.

Dovolte mi, paní a pánové, abych k tomu připojil poznámku poněkud osobního druhu. List p. předsedy vlády mne předešlý týden pasoval na důvěrníka p. ministra zahraničních věcí. Nejsem jeho důvěrníkem. Je pravda, že při svých poměrně značnějších stycích se zahraničím mám příležitost se s ním poněkud častěji setkati a žádati ho o informace o věcech, které mohou býti předmětem zahraničního jednání, a on mi ty informace poskytuje, pokud to považuje za účelné; zrovna tak jako já jemu podávám zprávy o svých poznatcích, pokud to považuji za účelné. To však není žádné důvěrnictví, ze kterého by potom orgán p. předsedy vlády vyvozoval dalekosáhlé spiklenecké důsledky. Mám za to, že je jeho j mým právem, abychom se navzájem informovali (Výborně!), a řekl bych ještě více, že je jeho i mou povinností a je i (Posl. Srba: V zájmu státu!) v zájmu veřejném, abychom se informovali. Podporujeme a podporovali jsme od samého počátku politiku p. ministra zahraničních věcí z důvodů, které jsem obšírněji rozvedl na sjezdu soc. demokratické strany před několika nedělemi, nikoli proto - jak nám zase skupina v naší vlastní straně vytýkala - že by to byla politika p. ministra Beneše, nýbrž proto, že tuto politiku považujeme za politiku vedoucí k udržení míru a k udržení určité posice Československé republiky v mezinárodních institucích. Pořád máme za to, přes to že význam mezinárodních institucí byl v poslední době podstatně omezen, že je v zájmu tak malých států, jako je právě Československá republika, v zájmu státu v tak nepříznivé zeměpisné poloze, v jaké leží bez své viny Československá republika, aby se mohly opírati o mezinárodní instituce, ve kterých právě tyto malé státy mohou přijíti k platnosti. (Tak jest!) Proto jsme až dosud podporovali zahraniční politiku a proto ji budeme, pokud se bude v této linii pohybovati, podporovati i nadále. (Výborně!)

Ale to nám nebrání, abychom neměli jinak kritický postoj jak k politice zahraničního ministra, tak také k politice celé vlády. A nebrání nám to, abychom neřekli docela otevřeně, že soudíme, kdyby naše zahraniční politika byla vynaložila větší úsilí v domácích řadách na úpravu našeho poměru k Rusku a na úpravu hospodářských našich poměrů ke státům Malé dohody, že bychom byli dnes dále, než ve skutečnosti jsme; neboť nedovedu si představiti, že by osobní názor nebo stavovský zájem některé skupiny, které mají vždycky plná ústa vlastenectví, byl povýšen nad zájem všeobecný a že by energickému zákroku ministerstva zahraničí byl mohl odolati.

Slavný sněme! Jenom stručně bych se chtěl zmíniti o politických následcích událostí, které se před nějakou dobou odehrály v Německu. Měl jsem už příležitost s tohoto místa o tom mluviti a konstatoval jsem tenkráte, že porážka levice v Německu rozviklala na jistou dobu také naše koaliční souručenství; neboť v určitých kruzích vznikla domněnka, že socialismus je odbyt, že socialistické strany splnily nebo nesplnily svůj úkol, že už nemají co činiti v dalším vývoji a že je možno pomýšleti na to, vládnouti t. zv. pevnou rukou proti levicovým směrům a proti socialistickému hnutí zvláště.

Úplně chápu - snad to vyplývá z toho, že nikoli hlásám, nýbrž uznávám skutečnost třídního boje - že naše občanské strany mají radost z toho, když socialismus utrpí někde porážku, ať už je to v Německu, ať je to tíseň sociální demokracie nyní v Rakousku, ať jsou to volební neúspěchy, jichž jsme byli svědky v poslední době ve Španělsku. I to úplně chápu, že zveličují tyto neúspěchy socialismu. Právě tak jako my máme radost z úspěchu socialismu ve Švýcarech, v Anglii anebo ve Finsku. To jsou věci pochopitelné; co však nechápu - již jsem to zde jednou řekl - je, že naše občanské strany mají radost z úspěchů fašismu, ačkoliv je naprosto jistě neustále dokumentováno, že fašismus je revisionistický proud a že směřuje k revisi nynějších evropských států nikoli v náš prospěch, nýbrž v náš neprospěch. (Tak jest!)

Na doklad bych chtěl uvésti, co jsem dostal do ruky posledních dnů.

"Budapesti Hirlap" vítá v posledních dnech fašistické hnutí mezi francouzskou mládeží, okolo časopisu "Ordre nouveau" shromáždila se skupina, která sympatisuje s hitlerismem. "Toto hnutí francouzské mládeže je syto pacifismu, demokracie a liberalismu a s opovržením se dívá na mírové smlouvy." Je docela pochopitelné, že toto fašistické hnutí mezi francouzskou mládeží je velmi příjemné "Budapesti Hirlapu" a kruhům, které za ním stojí, totiž vládnoucím kruhům v Maďarsku. Méně pochopitelné však je, že by toto fašistické hnutí mohlo býti příjemné a přijatelné také našim občanskym stranám. Smím snad prosit, abyste se dnes podívali na feuilleton "Práva lidu", ve kterém paní Popelová popisuje svůj pobyt v Mnichově a upozorňuje zejména na Siegeshalle, na vítěznou síň v Mnichově, ve které jsou zlatými písmeny uvedena místa, která musejí býti ještě Německu vrácena; tam pak není jen Alsasko-Lotrinsko, o kterém pan říšský kancléř zároveň prohlašuje, že na ně nereflektuje, nýbrž je tam také "Sudetendeutschland", takže příchylnost k těmto fašistickým směrům právě z naší občanské pravice není zrovna příliš pochopitelná.

Mám však za to, že od té doby, kdy jsme v tomto směru po prvé měli možnost o této věci mluviti, nastalo poněkud vystřízlivění, že i u našich občanských stran ta láska k fašismu trochu opadla. Proto jejich radost z neúspěchu socialismu, tu a tam projevovanou, beru klidně na vědomí a kvituji. Na druhé

straně ovšem také dělnictvo u nás se vzpamatovalo z počáteční deprese, která pochopitelně vznikla v době hned po porážce levice v Německu. Dělnictvo si uvědomuje svou význačnou posici v Československé republice a je proniknuto přesvědčením, že není a nemůže býti v Československu nějakým objektem politicky pouze trpěným, nýbrž že na svou posici, kterou v republice zaujímá, i politicky má mocenské právo. (Výborně! Posl. Jaša: Spolubudovalo stát!) Ano.

Proto se také veřejné mínění u nás spíše začalo obraceti k t. zv. silné demokracii. Jsem přesvědčen, že proroctví, které v závěru své řeči pronesl předešlý pan řečník o případném výsledku voleb, kdyby se dnes konaly, nebylo by splněno v tom rozsahu, jak v ně doufá. Když naše veřejné mínění začalo mluviti o silné demokracii a když se k této myšlence neustále vracíme, chtěl bych především upozorniti, že naší demokracii chybí jedna velmi důležitá složka, totiž že nedovede ukázat své klady, že nedovede upozorniti na své výhody, že se prostě dává zastrkávati, zatlačovati do posice obranné, která je na veřejnosti vždycky nepůsobivá a vždycky v nevýhodě. Mám za to, že by bylo účelné, ne sice aby bylo vytvořeno nějaké ministerstvo propagandy, jak to jinak velmi účelně provedli v Německu, ale aby myšlence propagandy, to znamená myšlence bližších styků vládnoucích činitelů s masami obyvatelstva, bylo u nás věnováno více pozornosti. Především si mně stěžovali žurnalisté, že jim při nastolení této vlády bylo slíbeno, že pan předseda vlády sám nebo některým svým zástupcem bude ve stálém styku se zástupci tisku a že je bude informovati, ale že tento slib není dodržován. Mám za to, že je chybou pro vládu, pro parlamentarismus i pro demokracii, když se tak neděje, a proto používám této příležitosti, abych na vládu apeloval, aby tento slib byl splněn, a to v rozsahu co největším.

U nás měli jsme za to, že je také potřebí, aby bylo na venek ukázáno, že demokracie je silná, a že dovede užívati svých mocenských prostředků proti těm, kteří by chtěli používati výhod demokracie k tomu účelu, aby mohli demokracii, po případě násilím zardousiti. Ale demokracie nesmí ukázati pouze po této stránce svoje síly, poněvadž by vznikla snad domněnka, že demokracie nedovede býti silná, nýbrž jenom silácká, a že potřebuje těchto prostředků, aby se udržela při vládě.

Demokracie se samozřejmě musí opírati o široké lidové masy a musí proto je získávati především výchovou a součinností. Součinností není, když provádíme velmi strohou centralisaci a sami nepůsobíme k tomu, aby při decentralisaci, při rozvoji samosprávy byly širší vrstvy obyvatelstva přivolány k součinnosti ve veřejné správě. Demokracie nemůže zůstati státi při aktech mocenských, nýbrž musí se zabývati velmi intensivně problémy, před kterými stojíme. Ale nesmí zůstati před těmito problémy státi, nýbrž problémy řešiti odvážnějším způsobem, nežli se to dosud dělo. I když jsme si vědomi, že při poněkud rázném nebo rychlém řešení dopustíme se tu a tam chyb, lépe je v očích veřejného mínění dopustiti se chyby, která se vždycky dá napraviti chyby přece nemohou býti nikdy nenapravitelné - nežli ve snaze, abychom se chyb nedopouštěli, tak dlouho uvažovati, dohodovati se a hledati nějaké smírné východisko, když bychom k tomuto východisku dospěli příliš pozdě.

To mne vede, slavný sněme k tomu, abych upozornil, že politický neklid, který byl, když ne způsoben, tedy aspoň udržován událostmi v Německé říši, způsobuje a udržuje hospodářské obtíže a nedovoluje, aby náš rozpočet byl upraven lépe, nežli se to stalo. Nebudu mluviti o obtížích, které jsou způsobovány činiteli, na jejichž činnost nemáme a nebudeme míti vlivu - nemělo by to dnes smyslu nýbrž chci se zmíniti pouze o naší hospodářské politice, která se uplatňuje na mezinárodním foru. Není-li kapitalismus ve svém celku schopen uskutečniti harmonické mezinárodní styky, musíme sami v rámci svých vlastních možností učiniti, co se učiniti dá. Tu pak v čele našich snah musí býti, jak jsem se již zmínil, lepší úprava našich hospodářských styků s Malou dohodou, ke které směřuje útvar vytvořený naším zahraničním ministrem a oběma zahraničními ministry obou ostatních spřátelených států, t. zv. hospodářská Malá dohoda.

Je všeobecné přesvědčení, že se těžko udržují přátelské politické styky na straně jedné, když činitelé, se kterými tyto styky chceme udržovati, jsou hospodářskou tísní nuceni udržovati hospodářské styky na straně docela opačné. Tu především jde o Jugoslavii. V těchto dnech oficielní činitel jihoslovanského obchodu a průmyslu uveřejnil statistiku, ve které ukazuje, jak státy, se kterými Jugoslavie je v napjatém politickém poměru, jako Italie, Rakousko a Německo jsou výbornými odběrateli jihoslovanského vývozu, jak obchodní bilance mezi Jugoslavii a těmito státy je pro Jugoslavii silně aktivní a jak naproti tomu hospodářský styk Jugoslavie s Československem vykazuje bilanci naprosto pasivní.

Nevyvozuji z tohoto zjevu důsledků, které vyvozuje onen pán, ale musíme počítati s tím, že z těchto cifer takové důsledky vyvozovány jsou; neboť on tvrdí dále, že nemohou umístiti v Československu své výrobky proto, že neomezují v Jugoslavii nijak dovoz našeho zboží, a kdyby zavedli takovou politiku, jakou dělá Československo, kdyby zavedli politiku kontingentů také oproti našemu zboží, že by poměr hospodářský mezi námi a Jugoslavií byl postaven na docela jiný základ. Věřím, že by byl postaven na jiný základ, ale rozhodně by to nebyl základ přátelštější, než je dnes, a kdyby k tomu došlo, je velmi pravděpodobné, že by utrpělo i politické přátelství, když ne trhlinu, aspoň jisté zeslabení.

Tím nechci říci, že by vina tohoto nedostatečného hospodářského styku byla jenom na naší straně. Právě se strany soc. demokratické bylo v posledních dnech upozorněno, že malodohodová tendence je vykládána v balkánských zemích velmi falešně. Ředitel naší Velkonákupní společnosti pan Lustig upozorňuje, že zavládá tam přesvědčení, že Československo může platiti za jejich zemědělské výrobky daleko vyšší ceny, nežli jsou ceny světové, a že tam může prodávati své průmyslové výrobky za nižší ceny, nežli by je mohli dostati někde jinde, tedy že by tyto vzájemné transakce mohly býti prováděny na účet mezd našeho dělnictva a na účet veškerých zdejších spotřebitelů ve formě vysokých cen potravin.

Jsem si vědom, že je hřešeno také s druhé strany, ale to nás neomlouvá za hříchy, které pácháme sami. Proto musí zejména naše zahraniční politika působiti k tomu, aby tato naše slabina byla odstraněna; rovněž tak oproti Rumunsku, které sjednalo relativně pro sebe i pro Německo velmi výhodnou smlouvu obchodní, ke které my jsme se až dosud nemohli dostati.

V našem tisku bylo v poslední době upozorňováno, že vstupujeme do nové velmi aktivní, velmi čilé éry jednání o nových obchodních smlouvách a že tato éra byla zahájena naším jednáním s republikou rakouskou. Sjednání této smlouvy by mělo i politický význam, neboť v cizině se neustále naráží na tvrzení, že když jsme se my přičinili, aby hospodářský celek bývalého Rakousko-Uherska byl rozbit, je také naší povinností, abychom se přičinili, aby všecka hospodářství, která byla utvořena na území bývalého Rakousko-Uherska, mohla se dále zdárně rozvíjeti a že k tomu málo činíme a proto dusíme - anebo aspoň přispíváme k tomu, aby byl dušen hospodářský rozvoj Rakouska. My tedy máme i politický zájem na tom, abychom dospěli k obchodní smlouvě s Rakouskem, nehledíc k zájmům hospodářským. Ale jak teď vychází na jevo, naši delegáti, kteří jeli do Vídně, aby jednání o obchodní smlouvu zahájili, šli tam úplně bez instrukcí, neměli instrukcí od naší vlády, takže se ve Vídni mluvilo zase sem tam, aniž vůbec mohli naši zástupci říci, jaké stanovisko československá vláda mimo všeobecné zásady, že je ochotna uzavříti smlouvu, k jednotlivým potřebám vzájemným zaujímá.

To vyplývá ovšem z toho, že závada naší hospodářské politiky je u nás doma. My jsme již nesčíslněkráte upozorňovali i v parlamentě a veřejném životě, že nemáme stále ještě vyjasněné hospodářské linie pro Československou republiku. My jsme několikráte slyšeli a všichni to velmi cítíme, co chce zemědělství nebo alespoň co chce vrstva většího statku zemědělského. To víme. Můžeme-li vyvoditi důsledky z toho, co jsme slyšeli a co stále cítíme, znamená to, že bychom měli směřovati ke státu zemědělskému v Československé republice. My máme za to, že by to byla chybná hospodářská politika. Neboť, je-li naše zemědělství na tom vysokém stupni, na jakém je, a kterým se my všichni, i kteří nejsme zemědělci, chlubíme, je to z velké části zásluhou toho, že Československo není zemědělským státem, nýbrž že v Československu je velmi bohatě vyvinutý průmysl, který právě svým bohatstvím přispěl k tomu, že se mohlo zemědělství rozvinouti jinak, nežli ve státech čistě zemědělských. Ale průmysl neuplatňuje naproti tomu, co chce zemědělství, linie průmyslové; živnosti neuplatňují naproti tomu, co chce zemědělství, linie živnostenské, a to proto, poněvadž vedení jak průmyslu tak naších živností a obchodu bylo a je až dosud neustále pouze politické a těmto svým politickým aspiracím a snahám a cílům podřizuje úplně hospodářské zájmy živností, obchodu a průmyslu. (Tak jest!)

Jsem si vědom, že i kdyby naše hospodářská politika byla jiná, že bychom nebyli zachránili svůj průmysl na stavu, na kterém byl za doby vypjaté konjunktury. Ale jistě bychom byli zabránili tomu, aby klesl na čtvrtinu, jako se to skutečně stalo. Teprve teď, takřka v poslední chvíli, když již se průmyslový život náš řítí přímo do propasti, teprve se zdá, že se mají díti pokusy o nápravu; mluví se o tom, že směr hospodářské politiky má býti sjednán v neoficielních poradách, ve kterých snad mají býti možná stanoviska vyjasněna.

Přijmeme dobro, ať pochází odkudkoli, i když přijde z nějakých neoficielních porad, ačkoli mám za to, že by bylo účelnější, kdyby bylo jednáno v institucích, které jsou k tomu zákonem a ústavou povolány. Ale my neodpíráme součinnosti ani na neoficielních poradách, jen pokud je určitá naděje, že budou míti tyto porady nějaký význam a budou míti výsledky.

Ale říkám předem, že preludium k těmto poradám není nikterak příznivé. Slyšeli jsme nedávno projev pana ministra zemědělství, jednak v rozpočtovém výboru, jednak v České národohospodářské společnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Tyto projevy pohybovaly se v dosavadní linii zemědělské politiky a nevyvolávají nikterak naději, že by soukromé porady, kdyby zemědělství na tomto svém stanovisku trvalo dále, mohly přinésti něco kloudného. A mimo to, jakmile zprávy o těchto poradách přišly do veřejnosti, ačkoliv nemohly býti svolány bez souhlasu rozhodujících činitelů agrární strany, list pana předsedy vlády, tedy oficielní orgán agrární strany, se velmi ostře proti nim vyslovil, že je prý vyžadováno, aby zemědělství doplácelo na zvýšení zisků vývozních kapitalistů a vývozního průmyslu.

Slavný sněme! Jsem si vědom, že zemědělství se nevede dobře, to nebylo nikde s naší strany popíráno. Mám za to, že stav zemědělství, zejména větších statků zemědělských je z agrárních kruhů v projevech velmi podstatně zhoršován; že stav není tak zlý, jak jej slyšíme v projevech tisku a oficielních kruhů mluvčích agrární strany líčiti. Připomínám oficielní zprávy zemědělského ústavu účetnického, spravovaného a řízeného naším nynějším p. kolegou prof. Brdlíkem, jehož poslední číslo podává data o spotřebních poměrech rodin samostatných zemědělců v naší republice od r. 1928 do r. 1932. Z toho vyplývá, že ve 134 rodinách z různých obvodů a různé velikosti, které byly representativní metodou statistickou sledovány, pro hlavu v Československé republice činila celková spotřeba r. 1932 3.915.52 Kč, v zemi České a Moravskoslezské dokonce 4.945.83 Kč. To je tedy spotřeba, opakuji, pro hlavu v těchto rodinách. Jsou-li tato data správná - a já jsem si vědom, že při této metodě je vždycky nutno bráti data s určitou dávkou opatrnosti, zejména při poměrně malém rozsahu výzkumného podkladu - ale jsou-li aspoň přibližně správná, jsou přehnány zprávy, které o stavu zemědělství se v tisku a oficielních projevech agrární strany vyskytují. Tím nechci říci, že by se zemědělství vedlo dobře, naopak, jsem si vědom, že se zemědělství vede zle, ale že by zemědělství doplácelo nebo mělo dopláceti na zisky vývozních kapitalistů, to správné není. Doplácí-li se na někoho v Československé republice, je to také zemědělství, nechci říci, že je to jedině zemědělství, ale doplácí se také a velmi podstatně na zemědělství. Každý zásah veřejné moci, každý zásah státu do hospodářství znamená, že ve prospěch té vrstvy, které se tento zásah týká, mají dopláceti, jsouce k tomu státním zásahem donuceni, všechny ostatní vrstvy obyvatelstva, takže všichni na všechny doplácejí. Jde pouze o otázku, kdo na koho více doplácí. A že by zemědělství zrovna doplácelo, nedá se tvrditi, když bychom prohlédli cifry, které byly placeny na veřejných daních zemědělstvím a které jsou na účely zemědělské z veřejných prostředků poskytovány. Ale hospodářství naše jsou tak do sebe vrostlá, že nemůžeme odděliti na jedné straně zemědělství jako samostatného hospodářského činitele a na druhé straně průmysl a obchod jako samostatného hospodářského činitele a na třetí straně snad dokonce spotřebitele jako samostatného hospodářského činitele. Všechna tato jednotlivá hospodářství se navzájem pevně prostupují, takže musíme dbáti, aby jedna z těchto skupin, aby jedno z těchto odvětví nebylo favorisováno na úkor druhých a aby zejména menšina nebyla favorisována na úkor většiny. Potřebujeme, aby jednotlivá výrobní odvětví byla navzájem vklíněna do celkového státního hospodářství. A to jest úkol vlády, která, ačkoliv jsme její součástí a ačkoliv ji podporujeme a ve formě hlasování pro rozpočet jí vyslovujeme důvěru, dosud ho nesplnila, poněvadž nedovedla najíti vzájemného vyrovnání našeho hospodářství, poněvadž se o to v podstatě až dosud intensivně nepokoušela. Je přirozené, že za takového stavu věcí naše hospodářství chudne, že se to jeví také v rozpočtu a zejména na položkách ministerstva soc. péče, které doznaly v tomto rozpočtu velmi značného snížení.