Ke všeobecné charakteristice zákona chtěl bych uvésti, že veřejný zájem je tu dostatečně chráněn, poněvadž z moci úřední postupují úřadové, jakmile jim bylo oznámeno, že zájmu veřejnému cenová ustanovení některého takového sdružení nebo takové úmluvy jsou na škodu. Chráněn je však také obchodní zájem, poněvadž se v §u 9, odst. 2 chrání tajemství obchodně-technická. Ale ani konsument nevychází na prázdno, poněvadž mu je v §u 8, odst. 3 dána možnost, aby se vrcholnými organisacemi ať výrobními, ať spotřebními, ať obchodními mohl brániti proti výstřelkům cenovým.

Ovšem zákon také chrání takové úmluvy potud, pokud by odstupy z takových smluv byly snad svévolné a na škodu veřejného zájmu. Že ze zákona vyloučeny jsou a v platnosti zachovány úmluvy a práva chráněná patenty, že banky, pokud zákon o úrokové míře platí, nepodléhají zákonu a že také pracovní smlouvy dělnického práva a monopoly státní ze zákona jsou vyloučeny, tomu nasvědčuje doslovný text zákona. Konec vládního návrhu tvoří ustanovení trestní a sankce a chtěl bych jenom připomenouti, že i každý pokus trestních činů je trestný.

Za takových okolností mohu jenom slavnou sněmovnu prosití, aby osnova vládní, za kterou se plně stavím, a změny, které jsou provedeny, byly usnesením slavné sněmovny učiněny zákonem. (Souhlas.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášení jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Hadek a Geyer; na straně "pro" p. posl. dr Winter.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "proti", jímž je p. posl. Hadek.

Posl. Hadek (německy): Slavná sněmovno! Poznámky sociálně demokratického tisku k tomuto kartelovému zákonu praví, že tento zákon je velkým úspěchem, že má jaksi býti protiváhou, že se proti pracujícímu obyvatelstvu zahajují a provádějí četné útoky. Rozliční sociálně demokratičtí zpravodajové se pokoušejí vykládati tento zákon tak, jako by znamenal, že socialismus je na postupu, jako by tento zákon obsahoval jisté socialisační opatření. Ale jak se má tento zákon skutečně ceniti, dokazuje stanovisko bursovního časopisu, dokazuje konec konců i reakce onoho nejjemnějšího hospodářského tlakoměru, který máme, bursy samé. V bursovním časopise se zcela otevřeně psalo, že kartelovým zákonem nikterak nebude ohrožen kapitalistický zisk. Bursa sama dosud kartelový zákon jako takový popírala, na akcie ani jediné společnosti, ani jediného podniku, který by snad mohl býti podroben kartelovému zákonu, nemělo dosud žádného vlivu projednávání kartelového zákona, ani nepoklesly. To nám dokazuje, že kapitalisté velmi jasně odhadují, že jim tímto zákonitým opatřením nehrozí žádné hospodářské nebezpečí, žádný vliv na jejich podíl v zisku.

Tento zákon byl vydán v rámci hospodářských opatření na potírání krise. Pozorujeme-li všechna tato opatření, která dosud učinil kapitalismus, parlament a vláda k potírání krise, nezbavíme se dojmu, že se společnost, že se kapitalismus octl v situaci, která se podobá situaci člověka, jenž zabředl do bahna. Čím více úsilí tento člověk v bahně vyvíjí, tím hlouběji zabředá do bahna. Právě tak jest tomu u kapitalismu. Všechna úsilí, všechny zákony, všechna opatření, která byla dosud usnesena a provedena, všechno vypětí sil, které bylo podniknuto, ještě více zatáhlo tento kapitalistický systém do bahna krise, ještě více jej tam strčilo. Jistě ani tento zákon, i kdyby byl vydán za nejlepších předpokladů, není s to, aby, byť jen v nejmenší míře, zmírnil kapitalistickou krisi. Tento zákon nám však dokazuje velmi jasně i ohromný vliv, jejž u nás vykonávají tyto neviditelné síly. Parlament neznamená proti těmto silám nic jiného než klamný nástroj, který nemá jiného práva, než říci "ano" ke všem předloženým zákonům, vysloviti svůj souhlas s předloženými zákony.

Podíváme-li se poněkud blíže na kartelový zákon, cítíme tyto neviditelné síly, cítíme temné síly za kulisami, které měly vliv na tento zákon, na němž se má dnes sněmovna beze změn usnésti. Praví původci tohoto zákona, kteří sedí v bankách, ve velkých průmyslových podnicích, jsou oněmi muži v pozadí tohoto zákona, kteří z něho chtějí míti užitek, vědí velmi dobře, nač tento zákon vytvořili a jaké předpoklady s tímto zákonem spojují.

Dříve než promluvím o zákonu podrobněji, rád bych ukázal, jak byly dosud vybudovány kapitalistické výrobní společnosti, abych dokázal, jak ubohé je složení a výstavba tohoto zákona vůbec. V zákoně mluví se pouze o kartelech. Při tom se po této stránce rozlišuje, že jsou míněny jen ty kartely, které písemně uzavřely kartelovou smlouvu. V tomto zákoně není řeči o gentlemen-agreement, které jest důležité při četných kapitalistických společnostech, není řeči o poolu, onom sdružení kapitalistů, kteří se rovněž spojili pro zisk a těchto dohod nesepsali; není řeči o zachycení trustů, není řeči o zachycení koncernů, naprosto nehledě k tomu, že rozličné formy monopolových společností, rozličné formy vykonávání monopolů se v tomto zákoně neuvádějí a zůstávají chráněny před nejskromnějšími účinky tohoto zákona. Jediné místo, kde se vůbec mluví o soukromých monopolech, znamená, že soukromé monopoly mohou býti případnými účinky zákona postiženy jen ve velmi skrovných rozměrech. V tomto zákoně není ani slova o neslýchané lichvě, kterou provozuje stát monopolní výrobou, na př. při dobývání soli, při výrobě tabáku, při dopravnictví, ani slova o tom, že toto neslýchané vykořisťování monopolního postavení státem by mohlo býti nějak omezeno, nýbrž naopak, státu se dále ponechává volnost, aby mohl nejdůležitějších potřeb a potravin, které má ve svém držení, jejichž výrobu monopolisoval, užívati ještě dále k neomezenému vykořisťování pracujícího obyvatelstva.

V tomto zákoně není tedy ani zmínky o těchto formách kapitalistických způsobů výroby. Ale i jediná zmínka o kartelech jest ještě ohromně omezena. V §u 2 se na př. praví: "K platnosti kartelových úmluv jest potřebí, aby byly učiněny písemně." Všech jiných dohod, které uzavírají mezi sebou kapitalisté, aby zvýšili ceny, aby způsobili jistý nedostatek určitého zboží, aby tak uměle udrželi ceny ve výši, tedy všech dohod, které nebyly výslovně uzavřeny písemně, se tento zákon vůbec netýká. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) A praví-li se jinde, v další kapitole, že tento zákon má nabýti účinnosti teprve dnem 1. září, že tedy do této doby kapitalisté mají dosti možností, aby zbavili platnosti všechna nepříznivá ustanovení, opírající se o písemné smlouvy a snad spadající pod tento zákon, teprve víme, s jak pečlivou přesností pracovali původci tohoto zákona při jeho sepisování.

Pro nedostatek času nemohu se zabývati všemi jednotlivými kapitolami tohoto zákona, ale je nutno, abych vyňal několik z nejdůležitějších bodů. Pokouší-li se skutečně někde nějaký odstavec zákona dostati se kapitalistům trochu na kůži, je-li skutečně nějaký takový úmysl, pak následující odstavec téhož paragrafu vyslovuje již opak, čímž se kapitalistům umožňuje dostati se zase z této smyčky, která má snad pro ně býti upředena.

Provedení zákona je většinou svěřeno ministerstvu obchodu. Známe-li ministerstvo obchodu, víme-li, že v čele tohoto ministerstva stojí národní demokrat, tedy zástupce strany, která je s velkým kapitalismem co nejúžeji spojena, pochopíme, že několik paragrafů zákona, které by snad nějak mohly kapitalisty ohroziti, nikterak se nemůže prováděti. § 6 praví, že nebyly-li pořízeny zápisy, potřebné ku provedení tohoto zákona, jsou všechna opatření bezúčinná. Musíme se nejprve tázati: Jaká opatření? Opatření, pojatá do trestních sankcí a která - bude-li vůbec někdo míti odvahu, nazývati je trestními sankcemi - jsou nekonečně nepatrná, a srovnáme-li je se zisky, které mají kartelované firmy ze svého monopolového postavení a ze svých prodejních organisací, zdají se přímo směšnými, mají-li býti zbavena účinnosti §em 6 opatření, která se opírají o trestní sankce, ukazuje se docela zřejmě úmysl zákonodárcův, znemožniti pokud možno tento zákon co nejvíce.

Ve většině paragrafů, v nichž se vláda zmocňuje, aby činila nějaká opatření, stojí slovo "může". Jest příznačné, že nikde není slova "musí", že nikde není rozhodného příkazu vládě, a by učinila nějaké opatření. Ve všech paragrafech je slovo "může". Vláda může zasáhnouti, vláda může učiniti opatření. Nikde se nepraví, že nějaké opatření musí býti učiněno - a sledujeme-li praxi vlády, vidíme-li její mírnou ruku, které užívá vůči kapitalistům, víme, že vláda velmi zřídka použije tohoto zmocnění, nýbrž že naopak bude dělati vše, aby kapitalisty, koncerny a kartely chránila před nějakým zasáhnutím. Velmi příznačný jest i odst. 2 §u 9. Zatím co se v odst. 1 praví, že ministerstvo obchodu může žádati, aby bylo zahájeno šetření a že zástupci smluvních stran, tedy kartelovaných svazů, mají mu v určité lhůtě - zase se nepraví, do které doby - podati všechny okolnosti, zprávy a vysvětlení, rozhodné pro šetření, praví se v odst. 2, že ustanovení odst. 1 se netýkají takových technických zařízení a výrobních způsobů, které jsou tajemstvím stran nebo organisací, o něž jde. To znamená docela jasně, že každá firma a každý kartel, který bude vyzván, aby ministerstvu oznámil pro šetření nějaká data, číslice nebo výrobní způsoby, může se prostě odvolati na výrobní tajemství a podle tohoto ustanovení může odepříti poskytnouti ministerstvu takové údaje.

V odst. 3 se ustanovení, které by v odst. 1 mohlo snad obsahovati jisté nebezpečí, zeslabuje ještě více, neboť zde se praví, že výsledků šetření ani okolností při něm zjištěných nesmí býti použito k jiným účelům než k účelům tohoto zákona. To zcela zřejmě znamená, že od podniků, které poskytly nějaké zprávy, nelze vymáhati placení daní, neboť žádného z údajů, které dostane ministerstvo obchodu nebo jiné, nesmí se užíti k předpisu daní. Víme-li, že kapitalisté v tomto státě mají mnoho, mnoho miliard nezaplacených daní a že dokonce v nynější době dovedli je zvětšiti, velmi dobře pochopíme, proč původci tohoto zákona chtěli, aby toto ustanovení bylo v zákoně obsaženo.

Před několika dny prošla tiskem zpráva, že v Praze byl zatčen advokát, který byl daňovým poradcem četných velkých kapitalistických podniků, velkých bank a průmyslových podniků. V této souvislosti dověděli jsme se vlastně jen tak mimochodem, že tento advokát sám byl s to, aby dosáhl pro své zákazníky odpisu ne menšího než půl miliardy Kč. To byl jen jediný advokát. Kapitalisté mají jistě více advokátů, kteří mají s berními úřady právě tak dobré styky, a tito advokáti jistě pomáhali, aby se kapitalistům a podnikům odepsala na daních další sta milionů Kč. Z tohoto důvodu považovali vlastní zákonodárci za nutné pojmouti i do zákona přiměřené ustanovení, které právě praví, že žádných opatření, která budou uložena firmám z důvodu tohoto zákona, nesmí se užíti k předpisům daní.

V souvislosti s paragrafem, který mluví o tom, že státní statistický úřad založí kartelový rejstřík, považujeme za nutno, aby se uvažovalo o našem návrhu, ve kterém žádáme, aby se do rejstříku nezapisovalo jen to, co jest již předepsáno zákonem, nýbrž mimo to, má-li zákon aspoň poněkud býti účinný, aby byly do rejstříku zapisovány i pracovní a mzdové podmínky firem, které firmy dělníkům předpisují, dále aby se do kartelového rejstříku nezapisovala jen firma kartelu, nýbrž i podniků, které pro tento kartel pracují, a konečně i daňová přiznání, daňové předpisy jakož i zaplacené a nezaplacené daně firmy. K účinnému potírání kartelů jest nezbytně nutno, aby i takové okolnosti byly v kartelovém rejstříku viditelny, a bylo by také nezbytně nutno, aby žádná z listin, patřících do kartelového rejstříku, nezůstala snad tajemstvím ministerstva nebo státního statistického úřadu, nýbrž aby byly učiněny přístupnými široké veřejnosti, aby mohla vykonávati skutečně kontrolu nad činností kartelů a jejich praksí vůči veřejnosti.

Další své návrhy k tomuto zákonu odůvodňujeme tím, že tento zákon má poskytnouti účinný způsob postupu proti kapitalistům, což přece asi vyplývá i z četných tiskových zpráv, zvláště sociálně demokratického tisku. Ale zde jest zapotřebí docela jiných opatření, než jaká jsou zde uvedena. Žádáme zvláště, aby do kartelového zákona bylo pojato ustanovení, že se dohody mezi firmami stran snížení mezd a zhoršení pracovních podmínek prohlašují za neplatné. V zákoně se však výslovně prohlašuje, že se nevztahuje na poměr mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Ale můžeme právě konstatovati, že se spojily četné firmy, a to ve známém svazu průmyslníků, jehož vyloženým účelem jest snížiti pracovní podmínky a mzdové poměry dělníků na nesnesitelnou míru. Všichni podnikatelé nebo jistě většina podnikatelů jest spojena ve svazu průmyslníků a tento svaz má vyložený ráz kartelu proti dělníkům zaměstnaným v podnicích. Poněvadž i podle těchto dohod svaz průmyslníků uzavírá smlouvy jménem četných firem, bylo by to ohromné poškození širokých vrstev pracujícího obyvatelstva, kdyby se přiměřené ustanovení v tomto směru do zákona nedostalo. Většinové strany ovšem nevyhoví tomuto návrhu komunistů, poněvadž odporuje úmyslům původců tohoto zákona.

Dále bylo by zapotřebí pojmouti do tohoto zákona ustanovení, že kartelované firmy nejsou oprávněny hromadně propouštěti dělníky. Dosud musili jsme pozorovati, že když byl uzavřen kartel, část podnikatelů zastavila své podniky a výroba se přeložila do podniků nejvíce zracionalisovaných, čímž sta a tisíce dělníků bylo vyloučeno z výrobního procesu. Podnikatel jen chce, aby se jeho zisk udržel v nezměněné výši, ale sta dělníků musí tento zisk zaplatiti ztrátou pracovního místa. Kdybyste brali vážně boj proti kartelům a výstřelkům kartelnictví, musili byste do zákona pojmouti především takové ustanovení, které by podnikatelům kartelovaných podniků zakazovalo po kartelování propouštěti dělníky. Toto opatření mělo by se rozšířiti i tak dalece, že by se zakázalo podnikatelům hromadně propouštěti dělníky do 6 měsíců po uplynutí kartelové smlouvy. Víme, že podnikatelé jsou všemi mastmi mazaní a že by se velmi rychle vymotali z takového ustanovení, když by prostě uzavírali kartely na krátkou dobu, aby pak propouštěli dělníky, a dodatečně byly by kartelové smlouvy zase obnoveny. Proto jest zapotřebí takového zajištění, které by podnikatelům znemožnilo obcházeti tento zákon i po této stránce.

Bylo by zapotřebí, aby kartely byly podrobeny docela jiným trestním sankcím. Co to znamená pro podnikatele, pro kartel, jako jest cukerní kartel, když se mu předepíše jen kauce 3 milionů Kč, kterou by snad mohl ztratiti, kdyby se provinil proti ustanovením zákona nebo kdyby se vláda - nevěřím, že to učiní - přesvědčila, že opatření cukerního kartelu poškozují pracující obyvatelstvo, masy spotřebitelů? Co znamená pro cukerní kartel, kdyby ztratil 3 miliony Kč, když vykazuje 50 nebo 60 nebo 70 milionů Kč čistého zisku! Jistě bude cukerní kartel, který vyhnal cenu cukru na trojnásobnou výši ceny na světovém trhu, kašlati na všechna tato opatření zákona, kterých se může užíti proti kartelu. Stokráte se proviní proti tomuto zákonu, poněvadž ví, že provinění proti zákonu přinese mu desateronásobný zisk v poměru k pokutě, kterou bude musiti zaplatiti.

Má-li zákon byť jen v nejmenším posloužiti pracujícímu obyvatelstvu, masám spotřebitelů, bylo by nutno pojmouti do něho odstavec, podle něhož by byla vláda nucena zasáhnouti, kdyby kartelované společnosti ustanovily vývozní ceny níže než ceny domácí. Tak jest tomu při celé řadě výrobků, že kartelovaní podnikatelé, monopolová společnost, vyvážejí do ciziny za dumpingové ceny, a zisk takto ztracený vymáhají od spotřebitelských vrstev doma. Tak tomu není jen u cukru, nýbrž i u řady jiných vývozních výrobků. Poukazuji jen na dříví, kde se přímo dumpingovou politikou československé výrobky vrhají na světový trh, zatím co se na druhé straně dodává zboží pro domácí odbyt za pomoci kartelu za neslýchaně vysoké ceny.

To jest jen několik našich návrhů, které jsem chtěl odůvodniti a které předkládáme sněmovně. Celý zákon v navržené formě, o jehož nedostatcích jsem již mluvil, není vytvořen k boji proti kartelům, nýbrž na ochranu a k podpoře kartelů. V zákoně jsou paragrafy - nerad bych je všechny uváděl doslovně - které zcela otevřeně říkají, že se může vykonávati jistý nátlak, aby se firmy, které zamýšlejí z kartelu vystoupiti, donutily, aby v kartelu zůstaly. Zamýšlí-li některá firma na základě jiných výrobních způsobů nebo jiných poměrů vystoupiti z kartelu, musí podle tohoto zákona svým smluvním stranám, ostatním členským firmám, odůvodniti své vystoupení - a jen když tyto firmy souhlasí, aby tato smluvní strana z kartelu vystoupila, smí vystoupiti. Nesouhlasí-li, může býti vláda vyzvána, aby zakročila, a jde-li o velké kartely, kterých se účastní také vládní strany nebo banky, vláda se velmi rychle rozhýbá. Tak může býti vládě uloženo, aby pečovala, aby taková nezúčastněná firma nebyla trpěna a aby jistými opatřeními v zákoně bylo umožněno a učiněno opatření, aby takový podnik mimo kartel byl znemožněn, aby kartelovaní podnikatelé měli jisté možnosti k nuceným opatřením, jimiž by donutili každou firmu, aby v kartelu zůstala a prodávala.

To jest konec konců účelem tohoto návrhu, nikoliv boj proti kartelům, nýbrž ochrana kartelů, nikoliv boj proti nemírnému zvyšování cen nejdůležitějších výrobků kartelovanými podniky, nýbrž ochrana těchto cen a výroby kartelovaných podniků, vyloučení jakéhokoliv pokusu učiniti přítrž tomuto kartelovému hospodářství. Kartely se tím staví pod ochranu státu, zákona, aby mohly ještě více než dosud využívati svého monopolového postavení k vykořisťování širokých vrstev pracujícího obyvatelstva, které jsou jim tímto zákonem více než dosud vydány všanc.

Jest zcela jasné, že tento zákon dokazuje, jaké vlivy v Československu působily při vytvoření tohoto zákona. Kdyby vládní strany byly vážně pomýšlely na to, aby vytvořily účinný prostředek, účinnou zbraň proti neslýchanému zdražovacímu úmyslu kartelů, musil by zákon jinak vypadati a obsahovati četná trestní ustanovení a donucovací normy a nebýti vybudován na tom základě jako nyní, což nedokazuje nic jiného, než že vládě a vládním stranám šlo jen o to, aby velkým podnikům a bankám poskytly ochranu při kartelování. Tento zákon nepřinese úlevu pracujícímu obyvatelstvu. Naopak, tento zákon přinese pracujícímu obyvatelstvu další zdražení živobytí, poněvadž se tímto zákonem kartely podporují.

Pozorujeme-li všeobecně opatření vlády a parlamentu k potírání krise, poznáme, jak žalostně ubohé byly všechny dosavadní pokusy tohoto potírání. Všechny pokusy, které podniklo Československo ke zmírnění a odstranění krise, dosud ztroskotaly. Loni se dělala velká reklama s půjčkou 50 milionů dolarů. Táži se: Kam přišla tato půjčka a co bylo tím vytvořeno? Bylo-li před uzavřením půjčky půl milionu nezaměstnaných, vyskočila tato číslice po spotřebování půjčky na 1 milion.

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že překročil řečnickou lhůtu.

Posl. Hadek (pokračuje): Hned končím.

Před několika týdny dělala se velkolepá reklama s vypisováním půjčky práce. Půjčka práce vynesla asi 1800 mil. Kč, ale tážeme se: Uviděla území, kde jest největší nezaměstnanost, kde jest největší bída, dosud něco z této půjčky práce? Přispělo se byť jen v nejmenším k tomu, aby se zlepšilo postavení širokých vrstev obyvatelstva? Nikde, ani v jediném oboru nebylo dosud půjčkou práce způsobeno nějaké zmírnění.

Všechna dosavadní opatření vlády a stran ke zmírnění krise dosáhla jen opaku, ale přes to, že chcete krisi stále řešiti na útraty širokých vrstev a tyto široké vrstvy stále více zatěžujete, pres to, že se stále zase vydávají nová vládní opatření a zákony v tomto smyslu, vidíme trvalé zostření krise a stále vzrůstající pokles kapitalistického výrobního procesu.

Musíme tedy zcela jasně říci pracujícímu obyvatelstvu, že i když vzalo na sebe více obětí, i když těsněji utáhlo hladový řemen, kapitalistický systém nemůže již býti zachráněn, neboť tento systém jest odsouzen k záhubě. Každá oběť, kterou někdo ještě pro něj na se béře, jest marná a zbytečná. Veškeré pracující obyvatelstvo musí se spojiti, další oběti odepříti a sjednotiti se k jednotnému boji proti tomuto zbankrotilému kapitalistickému systému, který nezná žádného východiska z krise, aby tento systém povalilo, [ ]. Stane-li se to i u nás, bude nejen zničen kapitalistický systém obyvatelstvu vnucený, nýbrž bude moci býti zřízen nový politický systém, [ ]. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. dr Winterovi.

Posl. dr Winter: Slavný sněme! Naše zákonodárné sbory, zrovna tak jako zákonodárné sbory v cizině, zabývají se v poslední době četnými opatřeními, která jsou vyvolána mimořádností událostí posledních dnů.

V poslanecké sněmovně jsme projednávali řadu zákonných opatření, která měla čeliti politickým důsledkům této mimořádnosti doby. O osnově zákona o kartelech a soukromých monopolech, která je nyní na denním pořadu, se prohlašuje, že je opatřením, jež má čeliti hospodářským důsledkům mimořádnosti naší doby. Já považuji za chybu, že osnova zákona o kartelech je pokládána a prohlašována za takové opatření a že jednání o ní bylo vedeno po celou dobu, po kterou se různé komise vládním návrhem zabývaly, s tohoto hlediska. Neboť kartely vymykají se celou svou strukturou a veškerou svou činností z platného hospodářského řádu, který spočívá na volné soutěži. Vylučují mezi sebou a mezi svými jednotlivými členy škodlivé následky soutěže. Zbavují proto své členy risika ztrát. Zabezpečují tím sobě a svým členům prosperitu, která není ohrožována risikem soutěže, a nabývají proto hospodářského postavení, které není nikterak ohrožováno korrektivem ztrát, jimž je podroben jinak soukromý obchod a soukromá výroba; stávají se tak činitelem, který může vykonávati vliv na celé národní hospodářství a přes jehož přání se těžko přechází k dennímu pořadu. Kartely následkem tohoto svého mimořádného hospodářského postavení vykonávají však i vliv na celou státní správu, vykonávají vliv na politiku státu a na celý veřejný život.

Všichni ti, kteří vykonávají podle některého zákonného ustanovení jakoukoliv veřejnou funkci a mají tedy jistý vliv na řízení věcí veřejných ať ve státě, ať v jiných veřejných korporacích, jsou podrobeni jednak zákonné kontrole a jednak velmi intensivní kontrole veřejného mínění.

Před chvílí jsme se zabývali osnovou zákona o odpovědnosti presidenta republiky a členů vlády a činíme je i trestně odpovědnými za činy, které jinak trestnímu zákonu nepodléhají, jenom právě proto, že mají značnou moc, že mohou vykonávati vliv na veřejný život - a proto podléhají zvýšené kontrole a po případě zvýšené odpovědnosti. Ale v kartelech vyrostl - nejen u nás, nýbrž ještě více v jiných zemích - činitel, který je celkem neznámý. O jeho složení ví obyčejně jenom úzký kruh zasvěcenců. Kartel vystupuje anonymně, nehlučně, neviditelně. My ani nevíme, kde vykonává činnost, jak ji vykonává, na koho a jak intensivně. Je to činitel, který není nikomu odpovědný a který také není nikým kontrolován. A tajemný závoj, do kterého se existence a politika kartelu zahaluje, vyvolává dokonce ve veřejnosti představy o jeho vlivu a činnosti, které často daleko převyšují skutečnost. Z těchto důvodů staly se kartely jako pojem předmětem veřejné pozornosti a od řady desetiletí je vyžadováno, aby státní správa a veřejnost vykonávala kontrolu nad jejich činností.

V důvodech k vládnímu návrhu, o němž jednáme, je vzpomenuto, že v Rakousku se vláda k tomu odhodlala již r. 1897, kdy politika kartelů začala velmi povážlivě zasahovati do výnosu spotřebních daní a kdy vláda měla za to, že je účelno, aby svedla s kartely zápas o kapsy poplatníků. Tomu bude pomalu 40 let. Tehdejší vládní návrh vyvolal sice velmi zajímavou a velmi rozsáhlou anketu o rakouských kartelech, dal podnět k tomu, že v zákonodárných sborech a v různých hospodářských korporacích byly podávány různé návrhy zákonů o kartelech, přímo protikartelové, ale ve skutečnosti nebylo provedeno za celou tu dobu nic. Zákonodárství vystoupilo jediné proti rayonovanému kartelu cukrovarskému, který u nás je zvláště znám tím, že pozdější náš min. předseda Švehla si v zápasu proti tomuto kartelu dobyl prvních svých ostruh.

Že po válce se nestal žádný vážný pokus ani u nás, ani v západní Evropě, vystoupiti zákonodárně proti kartelům, tento zjev vysvětluji si tím, že mezi tím nabyl daleko většího vlivu na hospodářství i na veřejný život ve státech finanční kapitál, který si podrobil i velikou část kartelového, výrobního kapitálu a že proto spíše byla obrácena pozornost veřejnosti na finanční kapitál. Jak těžko se proti němu bojuje, víme z vlastní zkušenosti, když jsme sledovali, s jakými obtížemi se rodil náš bankovní zákon.

Teprve nyní předložila vláda návrh zákona o kartelech a soukromých monopolech a my máme tento návrh dnes po zprávě ústavněprávního výboru odhlasovati. Dnes má však tento návrh jiný ráz, nežli jakým se zabývalo zákonodárství kartelové v cizině. Naše poslední vlády se přiklonily k hospodářské politice deflační. Obrovská nezaměstnanost, která vyvolala strašně velkou, přímo úzkost budící velkou reservní armádu nezaměstnaných, oslabila naše odborové organisace, oslabila odolnost každého jednotlivého zaměstnance a přímo sváděla, aby zaměstnavatelé, podnikatelé se pokusili sraziti mzdy a platy. Schodky, které vykazovala státní pokladna a vykazovaly pokladny všech veřejných korporací, vynucovaly přímo, aby byly sníženy platy veřejných zaměstnanců.

Tato první etapa deflační politiky byla provedena bezvadně; ale pořád nedochází k druhé etapě, k deflační politice v cenách, nedochází k tomu, aby byly sníženy ceny za zboží, které musí zaměstnanci soukromí a veřejní kupovati za své snížené platy a mzdy a jichž snížení je potřebí, nemá-li býti snížena životní úroveň. Tomu bránili až dosud tři činitelé: Především neorganisovanost distribuční služby, za druhé cla, za třetí kartely.

O první příčině se nechci v této souvislosti zmiňovati, ale mám za to, že je účelné připomenouti souvislost problému kartelového s problémem celním. Vytýkal jsem již v rozpravě o posledním vstupním prohlášení nynější vlády, že není nám stále známa hospodářská politika vlády a že zejména nevíme, co chce dělati v oboru hospodářství na jedné straně ministerstvo zemědělství a na druhé straně ministerstvo obchodu a průmyslu. Od té doby jsme slyšeli několik projevů jak p. ministra zemědělství, tak také p. ministra obchodu a průmyslu. Jejich řeči zejména ve výboru rozpočtovém při debatě rozpočtové vyznačují se především naprostou protichůdností, a vláda nedovedla dosud překlenouti ideový rozpor mezi názory těchto dvou resortů a vytyčiti program hospodářské politiky státu. Hospodářské věci řeší se proto od případu k případu a je potom docela pochopitelné, že vyhrává ten směr, s nímž jdou silnější bataliony, které jsou za daných poměrů spíše na straně p. ministra zemědělství, než na straně p. ministra obchodu a průmyslu, už proto, že pan ministr zemědělství má za sebou velmi ucelenou a jednotnou skupinu, která ví, co chce v oboru hospodářském, kdežto p. ministr obchodu a průmyslu této politické opory postrádá. Ale přesto, že mezi projevy obou těchto šéfů našich dvou nejdůležitějších hospodářských resortů jsou takové hluboké rozpory, v jednom byli vždycky zajedno: oba chtěli zachovati cla, kterými je hospodářství naší republiky obklopeno, a oba se přičiňovali, každý ve svém oboru, působiti na to, aby celní politika, resp. ztěžování dovozu a ztěžování obchodu se zahraničím bylo ještě více stupňováno různými opatřeními, ať už jsou to opatření veterinární, devisová, kontingentová atd. Nedálo se tak proto, abychom vyvolávali ve svém obvodu nějaké nové obory výroby, nýbrž proto, abychom existujícím výrobám zabezpečovali vysoké ceny, které se nedají naprosto srovnati s deflačním směrem hospodářské politiky v oboru mezd a platů.