Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Taub, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Petrovič.

168 poslanců podle presenční listiny.

Člen vlády: ministr dr Meissner.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Místopředseda Roudnický zahájil schůzi v 1 hod. 33 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu obdrželi na dnešní a zítřejší den posl. Štourač, Kliment, Vaněk, Nitsch, dr Szüllö, dr Jabloniczky, Slavíček, Lanc, Grebáč-Orlov, Eckert.

nemocí posl. Mlčoch.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Krosnář, dr Fritz, dr Ivanka.

posl. Simma ministru školství a nár. osvěty o náhradě stěhovacích nákladů při služebních přeloženích učitelů (č. D 1149-III),

posl. inž. Junga ministru veřejných prací o zřízení nového letiště východně od města Mor. Ostravy (č. D 1151-III).

počátkem schůze:

Zpráva tisk 2325.

Zápis o 287. schůzi posl. sněmovny, proti němuž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Těsnopisecká zpráva o 284. schůzi posl. sněmovny.

přikázán počátkem schůze rozdaný iniciativní návrh tisk 2324.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení senátu (tisk sněm. 2) k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 887 a 2016-I) o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny (tisk 2321).

Zpravodajem jest p. posl. dr Černý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Černý: Slavná sněmovno! Usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §u 34, 67 a 79 ústavní listiny bylo ústavně-právním výborem podstatně přepracováno, i dovoluji si proto navrhnouti, aby vládní osnova byla přijata slavnou poslaneckou sněmovnou se všemi zde přijatými změnami, a to jak v ohledu materielně-právním, tak i formálním.

Celá osnova rozdělena jest ve 4 části, a to: 1. která jedná o trestní odpovědnosti a příslušnosti ke stíhání, 2. o řízení ve sněmovně poslanecké, 3. o řízení před senátem a konečně 4. obsahující závěrečná ustanovení.

V §u 1 je doslovně recipováno znění §u 67 úst. listiny, podle něhož president republiky může býti stíhán jen pro velezradu, a to před senátem na obžalobu poslanecké sněmovny. Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a pozbytí způsobilo ti tohoto úřadu později nabýti. (Výkřiky posl. K. Procházky.)

Ostatní ustanovení zákona se presidenta republiky netýkají.

Podle §u 2 je předseda nebo člen vlády trestně odpověden, poruší-li v oboru své úřední působnosti úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ústavní nebo jiné zákony (§ 79 úst. list.).

Nejdůležitější změnou proti vládní osnově, jakož i proti usnesení senátu je důsledné rozlišování mezi trestným činem, spočívajícím v porušení předpisů §u 79 úst. listiny, a trest. činem, spočívajícím v porušení všeobecných trest. zákonů. Trestný čin na prvém místě uvedený má býti stíhán vždy před forem parlamentu, kdežto při porušení obec, trest. zákonů jsou ke stíhání příslušny obecné trest. soudy, případně úřady.

Trestné činy, uvedené v §u 2, stíhají se trestem peněžitým, nejvýše do 500.000 Kč, v případě nedobytnosti trestem státního vězení, nejvýše do 6 měsíců.

Právo k obžalobě pro čin trestný podle §u 2 přísluší sněmovně poslanecké. Trestní řízení provádí senát.

Činy trestné promlčují se do 3 let od té doby, co obviněný přestal býti členem vlády, nejpozději do 5 let od spáchání trest. činu.

Návrh na obžalobu presidenta republiky musí býti podepsán aspoň 120 poslanci, návrh na obžalobu člena vlády aspoň stem poslanců.

Sněmovna rozhodne bez rozpravy prostým hlasováním, zda návrh na podání obžaloby má býti vzat za základ sněmovního jednání. Nezamítne-li jej, přikáže se návrh žalobnímu výboru, který se ihned zvolí.

Žalobní výbor řídí se jednacím řádem posl. sněmovny a má stejná práva jako výbor, který z usnesení sněmovny vyšetřuje věci povahy veřejné. Soudy jsou povinny poskytnouti výboru na požádání právní pomoc.

Žalobní výbor je povinen nejdéle do měsíce ode dne, kdy byl zvolen, podati sněmovně písemnou zprávu. Lhůta tato může býti prodloužena.

Hlavním úkolem žalobního výboru je vypracovati obžalobní spis, který předseda posl. sněmovny zašle předsedovi senátu a sdělí jej v opise předsedovi vlády.

Funkce soudní přísluší senátu, kterou vykoná s pomocí soudního výboru, který se vždy po ustavení senátu zvolí. Předsedou soudního výboru je předseda senátu.

Řízení před senátem se počíná doručením obžalobního spisu předsedovi senátu. Soudní výbor, řídě se jednacím řádem senátu, prozkoumá obžalobu, doplní podle potřeby šetření a připraví hlavní přelíčení. Až do zahájení hlavního přelíčení může se sněmovna poslanecká za přítomnosti dvou třetin všech svých členů většinou dvou třetin usnésti, že obžalobu odvolává, načež se další řízení zastavuje. Do té doby může též senát k odůvodněnému návrhu soudního výboru za souhlasu zástupců obžaloby nadpoloviční většinou všech svých členů se usnésti, že řízení se zastavuje, Hlavní přelíčení se koná veřejně. K uznání obžalovaného vinným je třeba třípětinové většiny všech členů senátu, Slavná sněmovno, zákon o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády, třebaže po stránce technicko-právní není dílem úplné dokonalosti, je přece přijímán jak veřejností politickou, tak i širokými vrstvami občanstva se zadostiučiněním, zejména jako časově nutný důsledek zákona o mimořádné moci nařizovací, kterým se vláda zmocňuje k důležitým zásahům a opatřením vyvolaným rozvrácenými poměry, ohrožujícími hospodářský i sociální rozvoj skoro ve všech kulturních státech světa.

Mezi zákony, za jichž porušení jsou členové vlády podle ustanovení tohoto zákona trestně odpovědni, je nesporně a dnes především i zákon finanční, kterým se stanoví a upravuje státní rozpočet.

Odpovědnost za hospodářství státu, za rovnováhu státních financí a uvedení státních výdajů v soulad s ochromenou finanční potencí poplatnictva je jedním z nejdůležitějších problémů dnešní doby. Od pořádku ve státním rozpočtu závisí v neposlední míře rovnováha i rozvoj soukromého podnikání i soukromého hospodářství stejně tak jako i vrácení důvěry občanstva ve veřejnou správu a tím i vrácení rovnováhy v povšechnou mentalitu lidstva, jež je v důsledku mimořádných poměrů ze svého normálu značně vychýlena.

Spořádané finanční hospodářství státní přinese, pokud je to za dnešních poměrů vůbec aspoň relativně možné, klid do rad občanstva, jehož je všude tolik potřebí, přinese stabilitu hospodářských poměrů, od které se důvodně očekává konečný obrat a spása. Státní rozpočet musí proto býti pod trestní sankcí v mezích parlamentem schválených dodržován a jeho překročení může se státi pouze a jediné za souhlasu parlamentu. Zde je nutná neúprosná a bezkompromisní odpovědnost, které nebude nikdy dosti.

Vedle odpovědnosti trestně-právní, která se projednávaným zákonem zavádí a kterou jest považovati za minimum toho, co možno zákonem stanoviti jako sankci na porušení převzatých nejvyšších funkcí ve státě, je ještě jiná, další odpovědnost, která se nedá vyjádřiti, tím méně postihnouti jakoukoli právní normou, totiž odpovědnost mravní (Výkřiky posl. Kubače.), nejvyšší to odpovědnost všech veřejných činitelů, zejména ovšem činitelů politických, jimiž spravován je stát a v jichž rukou spočívají osudy celého národa. Míra odpovědnosti musí býti vždy úměrná velikosti a významu svěřených úkolů. Nemůže býti přirozeně vyšší povinnosti nad odpovědnost parlamentu a vlády v demokracii. Od členů vlády, jakožto osob ve státě nejvýše postavených, nutno požadovati největší odpovědnost, odpovědnost absolutní a to nejenom právní, nýbrž i morální. To je základní příkaz politiky v mladém tvořícím se státě, ve mladé demokracii, která nesmí přijíti ani do nejmenších rozporů s převzatou odpovědností. Odpovědnost je základem a podmínkou demokracie.

Demokracie, parlament a vláda splní svoje poslání a získá důvěry občanstva teprve tehdy, podá-li důkaz, že dovede svěřené úkoly dobře spravovati a že si je své odpovědnosti vědoma. Zejména v dobách, kdy na trpělivost občanstva kladou se tak velké nároky, kdy povšechné porušení výrobní rovnováhy stává se problémem nejen hospodářským, nýbrž i sociálním, kdy naděje na zlepšení ochabují a kdy víra přechází v nedůvěru i zoufalství, tu musí vědomí odpovědnosti býti stupňováno do maxima, tu pro odpovědnost musí býti uloženo vysoké kriterium a vědomí odpovědnosti se musí státi bezpodmínečným příkazem mravním, jehož poslední sankcí je lidské svědomí. Odpovědnost před vlastním svědomím je nejvyšší mravní povinností, ve svědomí vyjádřen jest nejvyšší mravní zákon. Svědomí spolu s politickou morálkou a poctivostí jsou premisami pro odpovědnost.

Svědomí veřejných politických činitelů musí býti proto znovu a znovu burcováno, musí býti opět a opět připomínáno, v jak velkých dějinných dobách žijeme a jak vysoké hodnoty ve státě jsou dnes v sázce.

Každý, kdo se ocitá v rozporu s plněním povinnosti, kdo nemá dosti síly a odvahy, kdo nemá schopnosti pochopiti důsledky z nesplnění povinnosti, nestojí na svém místě a páše nejtěžší zločiny na zájmech mu svěřených. (Souhlas.)

Proto žádný zákon, který si ukládáme v nejvážnějších dobách pro národ a stát, nesmí nám býti zákonem těžkým, jeho třeba nejostřejší a nejpřísnější ustanovení musejí býti pociťována jako bezpodmínečný příkaz a občanská povinnost. (Tak jest!)

V dnešní době, kdy tak ostře se kritisuje demokracie a kdy se podnikají odevšad útoky na její vyvrácení, zejména u nás ve střední Evropě, jsme povinni učiniti pro ni vše, co ji posílí, a vyzbrojiti ji k řešení všech velikých úkolů dnešní těžké doby. (Výborně!) Operuje se velmi často, že v demokracii smysl pro odpovědnost klesá a že právě ztráta tohoto vědomí odpovědnosti je příčinou úpadku demokracie a její krise. My, kteří stojíme na zásadách demokracie a zůstaneme jí věrni bez ohledu na všechny přechodné zjevy kol nás, nebudeme si nikdy zatajovati její chyby a nedostatky. Jistě nedostatek vědomí odpovědnosti zavinil mnoho škod, ba možno říci, že v některých státech způsobil útěk od odpovědnosti přímou katastrofu demokracie. To však není dostatečným důvodem, abychom demokracii opouštěli, naopak je nutno odpovědnost si stále vštěpovati a nutno se jí stále a stále učiti.

Vědomí odpovědnosti musí prostoupiti celou bytost jedince a ve veškeré činnosti jeho musí se jeviti vliv této povinnosti. Tento veliký úkol, vštípiti všem činitelům veřejným vědomí odpovědnosti ve smýšlení i činech, nás do budoucnosti čeká. Jen tehdy, až každý funkcionář bude prodchnut naprostým vědomím odpovědnosti a bude svůj úřad zastávati tak, aby vždy a všude mohl s plným svědomím odpovídati za vše, co vykonal, bude demokracie zabezpečena. Nic neohrožuje demokracii tak, jako tento nedostatek odpovědnosti. Zde není vyhnutí, není jiné pomoci než býti bezohledně přísným a neúprosným. Vždyť funkci demokracie přijímá každý svobodně na sebe a proto musí býti od něho žádáno, aby, když ji přijímá, ji také správně vykonával. (Tak jest!)

Proto vše, co odpovědnost zvyšuje, ať kontrola, dozor či jakékoliv zákony, musíme vítati a schvalovati. To není podezření, to není nedůvěra. To je naopak jen cesta k posílení důvěry v demokracii. Nedostatek vědomí odpovědnosti zaviňuje i další vady demokracie, včasné a rychlé rozhodování, neboť snaha, přenésti odpovědnost na jiného, uniknouti přísné odpovědnosti různým předstíráním, to vše znamená ztrátu času, která je mnohdy ne nahraditelnou, a důsledky mohou býti katastrofální. Život a události jdou rychle vpřed a vyžadují rozhodování často okamžitého. Tu váhavost stává se osudnou. Odpovědnost musí se tedy týkati nejenom způsobu řešení jednotlivých úkolů, věcné stránky, nýbrž i vhodnosti doby, t. j. včasnosti.

Poněvadž odpovědnost je vlastností osobitou, nelze ji jinak šířiti, pěstovati a utvrzovati než výchovou jedince tak, aby vědomí odpovědnosti stalo se mu nepostrádatelnou součástí v jeho bytí a jeho jsoucnosti. Odpovědnost je než jedna, a to osobní. Tato osobní odpovědnost se buď vykoná, nebo se od ní utíká a nastupuje zbabělost. Tento boj uvnitř každého jedince musí býti probojován dříve, než vezme na sebe úřad nebo jakoukoliv veřejnou funkci; kdo tak neučinil, hazarduje se zájmy lidu a dopouští se zločinu.

Demokracie musí učiniti odpovědnost denní duševní potřebou všech svých občanů. Jen tak bude zabezpečena na vždy proti všem nepřátelům a vyřeší sebe těžší úkoly. Nepodaří-li se jí to, bude ztracena, neboť zanikne vlastní vinou. Je lhostejno, kdo přijde svrhnouti demokracii. Stačí, aby měl odvahu a nastolil opět odpovědnost a zatlačil zbabělost. Odpovědnost je si nutno denně připomínati, neboť demokracie jí stojí a padá.

Nad každou síní, kde se jedná o otázkách veřejných a potřebách lidu i státu - ať jsou to parlamenty nebo úřady - všude by mělo býti v ryto jedno jediné slovo: Odpovědnost.

Opakuji, slavná sněmovno, návrh, který jsem si dovolil již učiniti, aby vládní osnova byla přijata beze změny tak, jak ji přijal výbor ústavně-právní. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): K této věci je přihlášen řečník, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta jest schválena.

Uděluji slovo řečníku přihlášenému na straně "proti", p. posl. dr Sternovi.

Posl. dr Stern (německy): Pan zpravodaj přednesl nám zde právě velmi krásná slova o odpovědnosti tak vysokých činovníků ve státě. Jen dlužno litovati, že z těchto zásad, které zde hájil, nelze v zákoně samém nic pozorovati. Tento zákon patří k celé skupině zákonů, které se nyní vydávají, ale má přece poněkud jiný ráz než ostatní zákony. Ostatní zákony jsou vyložené fašisační zákony [ ]. Účelem tohoto zákona jest zastříti tuto fašisační a loupežnickou politiku. Proti tomu, že vláda dostává fašistickou plnou moc a že se státní zaměstnanci staví pod karabáč fašistického teroru, staví se druhá okolnost, že za to tito ministři, kteří tuto plnou moc dostali, jsou podle zákona odpovědni, že mohou býti obžalováni a strašně potrestáni pokutou deseti, dvaceti až 500.000 Kč, a že se bude postupovati nejen proti státním zaměstnancům dole, když si něco dovolí, že se nezastaví ani před nejvyššími státními činovníky, před ministry, ba ani nikoliv před panem presidentem, který ovšem může býti také volán k odpovědnosti.

Tento zákon [ ] hodí se velmi krásně do rámce těchto fašisačních [ ] zákonů, [ ] počínaje od sociálních demokratů až docela na pravo, celá nádherná jednotná fronta, kterou máme před sebou. Pokud jde o presidenta, zcela otevřeně se to přiznává v důvodové zprávě zákona. Praví se tam výslovně, že první paragraf má jen formální ráz, že nelze vůbec pomýšleti, že by tento paragraf mohl býti někdy vážně proveden. Podle tohoto zákona jest president úplně neodpovědný před zákonem, může krásti, loupiti, páchati nejsprostší zločiny, nesmí býti obžalován a odsouzen. To jest docela jiná imunita než imunita komunistických, proletářských poslanců, kteří jsou zavíráni a odsuzováni, když hájí zájmy pracujících, [ ]. Jen v jediném případě smí býti vznesena obžaloba: u velezrady; a tu ustanovuje tento nádherný zákon: když je president obžalován pro velezradu, když jest dokonce odsouzen, pak celý trest pro tohoto presidenta, který užil své státní funkce k velezradě proti státu a národu, smí býti jen strašný trest sesazení a žádný jiný. Tedy jest úplně zřejmo, že v tomto případě důvodová zpráva povídá pravdu, že tento paragraf není vůbec vážně míněn. Ovšem důvodová zpráva chce buditi dojem, jako by taková odpovědnost nebyla nutná, že president státu jest osobou z Boží milosti, seslanou Bohem, u které se nemůže státi nic zločinného. Proti tomu konstatujeme, nejen že by se i zde v Československu velmi snadno bylo mohlo státi, že by se byl stal presidentem takový Stříbrný, který by byl i tohoto místa užil k tomu, aby si naplnil kapsy a shrábnul miliony a který by podle tohoto zákona byl býval mohl býti potrestán jen sesazením; neboť za krádež není trestu pro presidenta.[ ].

V opaku k prvnímu paragrafu hledí tento zákon v jiných paragrafech buditi dojem, jako by se tam skutečně vážně pomýšlelo na to, aby ministři byli hnáni k odpovědnosti. Vždyť jsme slyšeli celou litanii pana zpravodaje, jak nutná jest především mravní odpovědnost u těchto pánů, aby pocítili, jak vysoký úřad zastávají a jakou odpovědnost mají za své činy. Ale co z toho v zákoně vychází? Samá ustanovení, jejichž účelem má býti, aby i u ministrů vůbec nemohlo dojíti ke skutečné obžalobě nebo dokonce k odsouzení.

Mluvil jsem již o tom, že v tomto zákoně trest je jen peněžní a jen v případě nedobytnosti může býti proměněn ve státní vězení. Ale vlastním trestem jest jen trest peněžní. Dokonce příslušný ministr, když byl k takovému peněžnímu trestu odsouzen, může klidně zůstati v úřadě, ministry zůstávají i po odsouzení. Vůbec musí se nalézti teprve sto poslanců, u presidenta 120, kteří vznesou obžalobu, aby mohla býti podána. Páni byli velice opatrní. Kdyby stačilo uvésti fakta pro takovou obžalobu, která by ji odůvodňovala, mohlo by se přece státi, a to nejednou, že by několik komunistických poslanců uvedlo taková fakta, aby aspoň mohl býti podán návrh na obžalobu. Proto se již zde dělá první překážka, že totiž musí býti 100 podpisů, aby se vůbec podal návrh na obžalobu. Ve schůzi, ve které má býti usneseno, má-li býti žaloba podána či nikoliv, musí býti přítomny dvě třetiny poslanců, takže třetina poslanců může zameziti, aby nedošlo ani k usnesení. Dokonce jsou-li dvě třetiny poslanců přesvědčeny, že ministr musí býti obžalován, poněvadž spáchal zřejmý zločin, že ho musejí obžalovati, může třetina poslanců zabrániti, aby nedošlo k takové obžalobě. Jednání výboru, který se o tom radí, jsou ovšem důvěrná, aby obyvatelstvo venku nemohlo uslyšeti, oč jde, aby zvenčí nemohl býti prováděn nějaký nátlak, aby se vynutila obžaloba, kdyby se masy dověděly, co se tomu ministru vytýká. Dvě třetiny poslanců musí při rozhodujícím hlasování hlasovati pro odsouzení, v senátě tři pětiny všech senátorů.

Jest tedy docela jasné, že tento zákon je zdánlivý, [ ]. To jest zákon, který praví: Ministr jest ve skutečnosti neodpovědný, může zmocnění, která mu byla poskytnuta, a moci, kterou má již od dřívějška, užíti k vydrancování mas, ke zvýšení nouze lidu, aby zvětšil kulturní barbarství, a neodpovídá za to nikterak.

Docela jinak jest tomu u státních zaměstnanců. Naopak pro státní zaměstnance byl nyní vydán docela obyčejný zákon, jenž ustanovuje, že státní zaměstnanec, který by chtěl chrániti své třídní zájmy, zájmy svého povolání, jak to jest jeho povinností jako pracujícího, který hájí zájmy všech pracujících, že bude bezohledně vyhozen na ulici, že státní zaměstnanec, který chce zůstati věrný svému národu, bude bezohledně vyhozen na ulici. Nemluvím vůbec o tom, že by šel snad tak daleko, aby pro svůj národ žádal svobody, práva sebeurčení, úplné rovnoprávnosti. Nikoliv. Jen když nechce býti helotou, otrokem bez vůle, může již podle tohoto zákona býti vyhozen na ulici.

Tak vypadá zákon proti státním zaměstnancům, zatím co zákon proti ministrům je jen zdánlivý, mající samá taková ustanovení, která znemožňují za normálních poměrů podat žalobu proti ministrům. A to se děje právě nyní, v době, kdy vidíme v rozličných státech, co dělají občanští ministři, když jde buržoasii o krk, kdy jí voda sahá až k ústům; právě v této době, kdy se vede zdánlivý boj o měšťáckou podvodnou demokracii, t. j. kdy se tato zdánlivá demokracie ve prospěch fašismu odsunuje stranou, přichází tento zákon, který nepraví nic jiného, než že u nás není ministerské odpovědnosti.

Není to náhoda, že se právě nyní oblékáte do tohoto demokratického pláštíku. Neděje se to jen proto, jak jsem již řekl, aby byl zahalen fašismus, který se zde připravuje a provádí, děje se to i z jiného důvodu: V Německu, v tomto vzorném příkladě fašismu, nastává již nyní soumrak fašistických bůžků. To již něco znamená, když v téže době, kdy Sovětský svaz sklízí ohromné úspěchy své mírové a zahraniční politiky, kdy státy podpisují smlouvu, ve které se pojem "útočníka" určuje tak, jak jej vypracoval Sovětský svaz, v době, kdy Anglie uzavírá mír s Ruskem a kdy i Amerika se připravuje, aby vůči Sovětskému svazu obrátila, a kdy zbude již jen velké a mocné Československo jako stát, který neuznává Sovětský svaz - to již něco znamená, když v téže době ministr světové říše, ministr anglické vlády veřejně odsuzuje a kárá Německo a jeho vládu, nikoliv z lidskosti, nikoliv z lásky k potlačenému a zhanobenému proletariátu v Německu, nýbrž poněvadž asi tento chytrý politik v anglické vládě, který mluví jménem celé anglické vlády, cítí, jak Hitlera začíná páliti půda pod nohama, a poněvadž jako chytrý měšťácký politik připravuje již půdu pro možný ústup, aby se s pádem Hitlera nezhroutilo celé panování buržoasie v Německu a v ostatních státech.

Hitler musil se dožíti téhož dne, že se dvou stran dostal takové výtky. Jednu docela úředně od anglické vlády, a to v nejostřejších slovech, která dosud úředně vyslovil jeden stát proti druhému, a za druhé od svého věrného přítele v Československu, od pana Junga, který také prohlásil, že on a jeho strana nesouhlasí se vším, co se v Německu děje, že nejen jsou v Německu jiné poměry, nýbrž i způsoby, kterých se tam užívá, nejsou docela podle chuti pana Junga. Pan Jung asi také cítí závan jiného ducha. Dosud sice stále lízal boty české buržoasie, aby ukázal, jak on a jeho strana jsou věrni státu, jak jsou loyální, jak rádi jsou ochotni ke spolupráci; ale přece dosud zároveň chválil i všechny hanebné činy dnešního Německa. Ale nyní již začíná prohlašovati: Nesouhlasíme se vším, co se venku děje.

V takové době považuje i česká buržoasie za nutno vydati několik drobných [ ] zákonů, které mají vypadati tak, jako byste ještě chtěli hájiti demokracii, zatím co ve skutečnosti stále rychleji kráčíte po cestě fašisace. Snad dojde rychleji, než se domníváme, ke zhroucení v Německu, a chcete zde míti otevřenou cestu k ústupu.

K tomuto [ ] zákonu nepodáváme žádných opačných návrhů. Bylo by směšné zde, v tomto kapitalistickém státě nějak navrhovati, aby ministři byli učiněni odpovědnými. [ ]. Vždyť vy sami nebéřete vážně tento zákon, od něhož si prý slibujete, že vám snad pomůže při dalším klamání mas, ale masy se nedají oklamati a zadržeti. Ve skutečnosti spějete zde ve všech oborech ke 100%nímu fašismu. Ale my vám pravíme: Nastane den, kdy bude panovati skutečná odpovědnost, kdy presidenta a ministry a všechny jejich pomocníky, i tak zvané vůdce dělnictva vítězný proletariát požene k odpovědnosti, [ ]. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava jest skončena.

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Černému.

Zpravodaj posl. dr Černý: Vzdávám se slova.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Pan zpravodaj vzdává se doslovu.

Hlasování o tomto odstavci pořadu odložím na dobu pozdější, a nebude-li námitek, přistoupíme nyní k projednávání odst. 3. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Budeme tudíž projednávati odst. 3, jímž jest:

3. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 2320) zákona o kartelech a soukromých monopolech (kartelový zákon) (tisk 2325) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem jest p. posl. dr Dolanský.

Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Dolanský: Vážená sněmovno! Vláda předložila pod tiskem 2320 sněm. osnovu zákona o kartelech a soukromých monopolech, čili tak zv. kartelový zákon. Ústavně-právnímu výboru byla stanovena lhůta, ve které má podati zprávu, a týž výbor projednal ve schůzi dne 4. července vládní osnovu tak, jak byla předložena.

Vyskytlo se sice mínění, že nynější hospodářské poměry nejsou takové, aby byl teď projednáván zákon, který způsobuje plný obrat a změnu v dosavadním zákonodárství, a že je k tomu ještě méně příhodná chvíle, kdy se jarní zasedání naší sněmovny končí. Přes to však ústavně-právní výbor, jsa si vědom toho, že vláda asi v souboru osnov, které předložila za účelem úpravy hospodářských poměrů, zákona toho má zapotřebí, vzal osnovu vládní za základ svého jednání a celkem až na nepatrné změny přijal ji nezměněnu.

Malé změny staly se pouze v § 12, kde místo slova "neodůvodněně" bylo vloženo slovo "nepřiměřeně". V §u 16 bylo vloženo znění: "V rozhodnutích vydaných podle §§ 12 až 14 buďtež uvedeny důvody, o které se tato rozhodnutí opírají." V §u 20 vložena slova "odborní soudcové, vykonavše slib do rukou předsedy soudu, mají atd. ... se říditi". V §u 29 vložena slova "a předložiti doklady". V témž paragrafu ke konci provedena stylistická změna: místo "podle uvedeného ustanovení" "podle uvedených ustanovení". To jsou změny, které téměř jednomyslně usnesl ústavněprávní výbor, jsou to tedy paragrafy 12, 16, 20 a 29.

Mám-li doprovoditi tuto osnovu krátkou zprávou, tedy bych chtěl upozorniti slavnou sněmovnu, že vládní návrh mění dosavadní postup v zákonodárství zachovávaný. Zákonodárce se doposud choval negativně ke kartelům, jejichž užitečnost byla jednak tvrzena, jednak popírána. § 4 dosavadního koaličního zákona zakazoval, ale prakse trpěla kartely a kartelové úmluvy. Tomu nyní učiněn konec; definice v §u 1 vládního návrhu zákona obsažená vykládá, co všechno sluší pokládati za kartelové úmluvy, a na definici tu dovolil bych si slavnou sněmovnu upozorniti. To je jaksi základní kámen, ze kterého ostatní stavba vládního návrhu vychází.