2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 2293), kterým se doplňuje zákon na ochranu republiky (tisk 2301).

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Stránskému.

Zpravodaj posl. dr Stránský: Vzdávám se slova.

Místopředseda Taub: Pan zpravodaj se vzdal doslovu.

Přistoupíme ke hlasování.

Poněvadž byl podán návrh, dám hlasovati takto:

Nejprve o návrhu posl. Štětky a soudr. na přechod k pořadu.

Bude-li tento návrh zamítnut, budeme hlasovati o osnově podle zprávy výborové.

Jsou proti tomuto pořadu hlasování nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.

Kdo souhlasí s návrhem posl. Štětky a soudr. na přechod k pořadu, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítnuto.

Kdo nyní souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 4 články, nadpisem a úvodní formulí ve znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Předsednictvo se usneslo podle §u 54 odst. 1 jedn. řádu, aby o této naléhavé osnově bylo čtení druhé provedeno v téže schůzi.

Přistoupíme tedy ihned ke čtení druhému.

Ad 2. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se doplňuje zákon na ochranu republiky (tisk 2301).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Stránský: Žádné.

Místopředseda Taub (zvoní): Kdo ve druhém čtení souhlasí s právě přijatou osnovou zákona tak, jak ji posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Tím je vyřízen 2. odstavec pořadu.

Nyní vykonáme odložené hlasování o odst. 1 pořadu:

Ad 1. Hlasování o osnově zákona, kterým se mění a doplňují tiskové zákony (tisk 2282).

Zpravodajem jest p. posl. dr Stránský.

Osnova má 20 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž byly podány návrhy, míním dáti hlasovati takto:

Nejprve o návrhu posl. Kopeckého a soudr. na přechod k pořadu.

Bude-li tento návrh zamítnut, hlasovali bychom o osnově zákona v úpravě návrhů posl. Kopeckého a soudr.; nebude-li přijata, o osnově zákona podle zprávy výborové.

Jsou nějaké námitky proti přednesenému pořadu hlasování? (Nebyly.)

Není jich. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.

Kdo souhlasí s návrhem posl. Kopeckého a soudr. na přechod k pořadu, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh jest zamítnut.

Kdo souhlasí s celou osnovou v úpravě návrhů posl. Kopeckého a soudr., nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítnuto.

Kdo nyní souhlasí s celou osnovou zákona, t. j. s jejími 20 paragrafy, nadpisem zákona, nadpisy jednotlivých částí a úvodní formulí ve znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém.

Předsednictvo se usneslo podle §u 54, odst. 1 jedn. řádu, aby o této naléhavé osnově bylo čtení druhé provedeno v téže schůzi.

Přikročíme tedy ihned ke čtení druhému:

Ad 1. Druhé čtení osnovy zákona, kterým se mění a doplňují tiskové zákony (tisk 2282).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Stránský: V §u 12, odst. 2 následkem tiskové chyby je citován "(§ 11, odst. 5)" a správně má býti citován "(§ 11, odst. 6)". Navrhuji opravu této tiskové chyby.

Místopředseda Taub (zvoní): Kdo ve druhém čtení souhlasí s právě přijatou osnovou zákona tak, jak ji posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, s opravami podle čtení druhého, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Tím vyřízen jest 1. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

3. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (tisk 2278) zákona, jímž se mění zákon o mimořádných opatřeních (tisk 2297).

Zpravodajem jest p. posl. dr Suchý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Zpravodaj posl. dr Suchý (pokračuje): Je všeobecně známo, že od té doby, kdy byla proklamována tak zvaná práva člověka, tvoří státoobčanské svobody podstatnou část moderních ústav. Prakticky to znamená, že činnost zákonodárná a také činnost výkonná je do jisté míry omezena. Na druhé straně je všeobecně známo, že vedle státoobčanských svobod jsou určité právní statky, jako je ústava, státní forma, celistvost státní i jiné, od jichž bezpečnosti závisí také bezpečnost a jistota těchto státoobčanských svobod. Logicky tudíž musíme dospěti k závěru, že mohou nastati určité mimořádné okolnosti, kdy je třeba tyto státoobčanské svobody omeziti, event. dočasně odstraniti v zájmu těchto státoobčanských svobod samých.

Moderní ústavy také, když ne všechny, aspoň většina, pamatují na tyto situace a umožňují, aby vládě byla dána pro tyto mimořádné případy zvláštní plná moc, kterou by mohly býti státoobčanské svobody omezeny. Také naše ústava a ústavní zákony o svobodě osobní, domovní a ochraně tajemství listovního pamatují na tyto mimořádné okolnosti a umožňují, aby na základě těchto zákonných ustanovení byla vláda zmocněna k omezení, event. k dočasnému odstranění těchto státoobčanských svobod.

Na základě těchto zákonných ustanovení byl také r. 1920 předložen Národnímu shromáždění republiky Československé vládní návrh zákona o mimořádných opatřeních. Tento vládní návrh stal se 14. dubna zákonem a je publikován ve "Sbírce zákonů a nařízení" pod číslem 300. O důležitosti tohoto vládního návrhu svědčí okolnost, že vládní návrh byl doprovozen Národnímu shromáždění pouze několika větami a Národní shromáždění jej učinilo zákonem bez debaty. Na základě tohoto zákona byla udělena vládě pravomoc, aby v případě války nebo v případě mimořádných událostí, které jsou s to zvýšenou měrou ohroziti celistvost státní, státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, mohla uvésti do života mimořádná opatření, kterými by se dočasně buď omezila nebo úplně odstranila svoboda osobní a majetková, svoboda domovní, svoboda tisku, svoboda spolčovací a shromažďovací a listovní tajemství.

Od té doby změnilo se velmi mnoho v poměrech právních, politických a zejména ovšem v poměrech hospodářských. Náš právní řád byl doplněn řadou nových právních norem, politicky dočkali jsme se změn uvnitř nás i mimo nás, ale zejména ovšem hospodářské poměry změnily se na tolik, že v jejich shonu je obsaženo stálé a stálé nebezpečí změn politických.

Toto všechno přimělo vládu, aby předložila vládní návrh, kterým předpisy dosud platného zákona by byly novelisovány. Tímto vládním návrhem pravomoc vlády se zesiluje dvojím směrem. Jednak se vláda zmocňuje, aby uvedla do života mimořádná opatření také tehdy, nastanou-li mimořádné události na hranicích státu, dále může uvésti do života tato mimořádná opatření nejenom tehdy, když jde o obnovení veřejného klidu a pořádku, nýbrž i pouze k udržení veřejného klidu a pořádku.

Ale co důležitějšího: tímto zákonem se pravomoc vlády zesiluje také v tom směru, že se jí umožňuje hlubší zásah do státoobčanských svobod. Ovšem i tato zesílená pravomoc se děje v rámci předpisů, obsažených v ústavě a v ústavních zákonech, demokratický princip pak je chráněn tím způsobem, že je k takovýmto mimořádným opatřením potřeba usnesení vlády, které musí schváliti president republiky, a že zároveň také Národnímu shromáždění, to jest oběma sněmovnám, eventuálně Stálému výboru, je dáno právo, aby ode přel platnost těmto mimořádným opatřením.

Je samozřejmé, že demokratickému myšlení a cítění se takovýto zásah do státoobčanských svobod instinktivně protiví. Na druhé straně dlužno uznati, že se tato mimořádná opatření týkají buď poměrů válečných nebo poměrů zcela výjimečných, tedy takových poměrů, kdy se konec konců musíme odpoutati od vlády citu, od akademických úvah a říditi se potřebou dne; zejména když máme určité zkušenosti, které jsou obsaženy ve dnech, které jsme prožívali při mobilisaci r. 1921 a které stále a stále prožíváme v posledních dnech, zkušenosti, které nás vedou k tomu, abychom vládu vypravili takovou pravomocí, aby byla s to řešiti každý případ a odpovídati před každým případem.

Je-li pak tento vládní návrh zároveň spojován s úvahami o tom, aby byl uzákoněn také vládní návrh o odpovědnosti ministerské, tím více se musíme snažiti, aby tato pravomoc vlády byla plně zajištěna, proto, poněvadž tam, kde tato ministerská odpovědnost má býti zákonem upravena, tam pochopitelně na druhé straně vláda i jednotliví ministři musejí míti tolik pravomoci, aby v rámci zákonitých předpisů mohli prováděti příslušné úkony.

Proto také ústavně-právní výbor, posuzuje všechny tyto okolnosti, dospěl k názoru, že je nutno doporučiti slavné posl. sněmovně, aby se tento vládní návrh stal skutkem, a pozměnil jej pouze v jednom odstavci - v odst. 2 §u 8, kde se mluví o zásahu také do činnosti výdělečných spolků a družstevních institucí; pozměnil jej tak, aby z nové stylisace bylo patrno, že jde o souvislost s §em 2 dosud platného zákona a že všechny ty instituce, které vykonávají i v dobách mimořádných působnost na základě předpisů schválených a platných, se nepotřebují ničeho obávati. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.)

Tlumočím tudíž, slavná sněmovno, usnesení ústavně-právního výboru a doporučuji osnovu tisk 2297 k ústavnímu schválení. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.)

Připomínám pak jen členům stran vládních i oposičních, že v daném případě nejde o žádnou službu vládě, nýbrž že jde o službu státu, že jde o službu hodnotám vyšším, těm, bez jejichž bezpečnosti si vůbec nelze představiti bezpečnost jednotlivce, jakož i bezpečnost jednotlivých hospodářských tříd. (Potlesk. - Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minut, (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Keibl, Stenzl, dr Luschka, Kliment; na straně "pro" pp. posl. Knirsch, Stejskal.

Dávám slovo prvnímu řečníkovi, zapsanému na straně "proti", p. posl. dr Keiblovi.

Posl. dr Keibl (německy): Velectěné dámy a pánové! Sněmovně předkládá se řada zákonů, které mají býti co nejrychleji vyřízeny. Dohromady tvoří vlastně všechny celek a bylo by neobyčejně zajímavé zabývati se tím, kdyby jen na to stačil čas. Takto však musím pouze podrobiti krátké kritice tento návrh zákona. Řekl bych, ve zmocňovacím zákoně, který nám byl předložen a který jest již přijat, výslovně se praví, že věci politické povahy jsou ze zmocňovacího zákona vyloučeny. Tento návrh zákona o nové úpravě výjimečného stavu samočinně však vyplňuje tuto mezeru a není nic jiného než zmocnění ve všech možných politických věcech. Jest doplňkem k ostatním a tvoří s nimi úplnou jednotu. Z častého používání slova "mohou" ve znění tohoto návrhu jest patrno, že nejde o návrh, který zavádí skutečná zákonná ustanovení, nýbrž o rámec, do něhož může býti vkládáno vše možné, nikoliv zákonodárcem, nýbrž třetí osobou, která vlastně vůbec není k tomu ustanovena, není k tomu vlastně oprávněná, výkonnou státní mocí, byrokracií. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Mohu již napřed říci vše, co lze říci. V celku neznamená tento zákon v souvislosti s ostatními návrhy nic jiného, než že tento stát vzdává se demokratické formy, odkloňuje se od vlastního parlamentarismu a přejímá státní formu, kterou snad můžeme nazvati fašismem a diktaturou, která však jistě jest stupínkem k tomu.

Ze staré doby převzali jsme zásadu - a v nás starších jest dnes ještě živá - zásadu "nullum crimen sine lege", to znamená, že nemá býti trestu, není-li trestný čin v zákoně určen a ustanoven. Vím, po této stránce jest doba jiná než stará, od starých tradicí se co možno utíká a při tom se věří, že již tím bylo vykonáno něco docela nového a především něco vyhovujícího. Tak také tato zásada ze staré doby jest dnes již něco vyčichlého a jest zajímavé, že jsem před docela krátkou dobou četl obšírný právnický spis, který se zabýval otázkou, zda zásada: "nullum crimen sine lege" platí i dnes ještě, či zda vůbec kdy platila. Pisatel dospívá se zřejmým potěšením k závěru, že tato zásada neplatila vlastně nikdy, jinými slovy nepokládá se dnes již za nutné zákonně určovati a ustanovovati trestné činy, nýbrž beze všeho se věří, že je možno správním úřadům přenechati určení dočasných trestných sazeb a trestných činů, tedy stanoviti tresty na věci, které od prvopočátku nelze ani za trestné pokládati. Že to ovšem nemá vůbec nic společného s osobní svobodou, s demokracií, jak se s ní zde jinak tak rádo a tak často hází, jest jasné. Jest to absolutismus a fašismus v rámci správní a státní formy, která předstírá, že musí proti němu co nejostřeji bojovati. Vývoj začal se již před válkou a zdejší většinové hospodářství v něm od té doby mocně pokračovalo a již v minulých dobách vykonalo vše, aby takové věci byly možné. Všeobecně vidíme stále více a více, jak parlamentní většina pracovala, jak diktuje většina. Oposice jest zde jen na oko, jest zde jen jako ozdoba a ve skutečnosti vysmekla se tím také parlamentu moc z rukou a soustředila se v rukou byrokracie, která jest dnes vlastně zástupcem státní moci a má již stát ve svých rukou. Z byrokracie tohoto státu stala se dnes třída, která dnes docela jinak mysli a jedná než velká masa obyvatelstva, častokráte nemá pro ně také žádného porozumění a domnívá se, že může upravovati potřeby denního hospodářského a i politického života u zeleného stolu. Jak velice počínají se již másti pojmy po této stránce, ukazuje na příklad, mohu-li se dovolávati tisku, odůvodnění rozsudku, které přednesl předseda plzeňského senátu, když šmahem odsoudil známé obžalované z Aše. Tenkráte v odůvodnění rozsudku nedržel se pouze skutkové podstaty, která byla podkladem k vynesení rozsudku a předmětem obžaloby. Nepřestal na věci samé, nýbrž vynášeje rozsudek, promluvil přímo politicky a takřka vydal provolání k pražským úřadům, aby konečně jednou udělaly pořádek v Aši a aby se tam dívaly správním úřadům poněkud přísněji na prsty, neboť jinak nebyly by se tam vůbec mohly státi věci, jak se prý staly. Pokládám to za přehmat pana předsedy senátu, který v dřívějších dobách byl by býval nemožný, jímž vybočil z nestrannosti, s jakou se má chovati každý soudce, a který ho zařadil do politického ústrojí stran. Taková věc jistě nepatří do soudní síně a musíme ji z tohoto místa co nejostřeji odmítnouti. (Různé výkřiky. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Návrh jest vlastně přistřižen na německá pohraniční území. Podkladem k němu jsou lživé zprávy českého štváčského tisku z pohraničních krajin. Postačí čísti různé české časopisy vycházející pro pohraniční území, abychom denně mohli konstatovati, že se v nich rozšiřují lživé zprávy, které však se již vůbec neshodují se skutečností. Kdyby lživé zprávy českých štváčských časopisů byly pravdivé, musili bychom se domnívati, že v německém pohraničním území vzplanula již úplná vzpoura. (Různé výkřiky. - Místopředseda Stivín zvoní.) Ve skutečnosti se nic nestalo a v německém pohraničním území jest vlastně největší klid, ovšem nikoliv klid, jehož bychom si přáli, nýbrž jest to klid hřbitovní jak po stránce hospodářské, tak častokráte již i politické. Přes to však naše území jest úplně prostrkáno českým četnictvem, které nemá vůbec co na práci. Vyjděte si jednou na cesty do saského Švýcarska, které směřují ke hranicím, tu krok za krokem narazíte na četníky, kteří nedělají nic jiného, než leží celý den v trávě a vyhřívají se na slunci. Jde-li člověk kolem nich, sem tam některý vstane, otáže se po účelu a odpoví-li se mu, že člověk jest zkrátka zde, postačí to a oni sami, kteří jsou tam vysíláni, musí konstatovati, že tam není žádná, ale vůbec žádná práce. Prohlašuji: jediný nepokoj, který se zanáší do pohraničního německého území, zanáší úřad. On je to, který svým chováním, řekněme svou přílišnou úzkostlivostí (Výkřiky posl. dr Schollicha a posl. Heegera.) činí vše možné, aby rušil klid obyvatelstva.

Návrh sám jest plný všeobecných frásí a zcela nedostatečných určení pojmů. Především třeba však konstatovati, že se úmyslně snaží zastříti svůj vlastní účel. Proto jest nutno zde zjistiti, oč vlastně tento návrh usiluje. (Hluk. - Posl. Grünzner [německy]: Vám již nevěří nikdo na celém světě!) Vám již vůbec nikdo! Jste známí po celém světě jako denuncianti. (Výkřiky posl. dr Schollicha a Heegera. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Základem návrhu jest starý zákon z r. 1920, na kterém se usneslo revoluční Národní shromáždění. Na něj jest tento návrh takřka naočkován. Jest tedy nutno připomenouti si, jak zavedl do zákonodárství výjimečný stav starý rakouský zákon, který jej také znal. (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) Rakouský trestní soudní řád umožňoval v §§ 429 a 430 vyhlásiti dokonce stanné právo. Ale zcela přesně vymezil předpoklady, za nichž se má toto stanné právo vyhlásiti. Ustanovil, že musí býti dány určité skutečnosti, jisté trestné skutkové podstaty, že se musily projeviti již v určitém množství, než se může přikročiti k vyhlášení výjimečného stavu a stanného práva. Tento návrh takovýchto věcí prostě nedbá. (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) V § 1, jehož úvod se ovšem shoduje se starým zákonem z r. 1920, se pouze praví, že výjimečný stav lze pouze vyhlásiti, jestliže za války nebo uvnitř státu nastanou události, které atd. Co jsou to "události"? Toto slovo jest mnohoznačné, pružné a pod těmito událostmi může se rozuměti, co právě kdo chce. Ale to by ještě nebylo to nejhorší, nýbrž musíme konstatovati, že návrhy a zvláště jejich odůvodnění a zprávy ústavně-právního výboru konstatují, že tyto události vlastně již nastaly. (Hluk. - Různé výkřiky.)

Beru do rukou odůvodnění návrhu a konstatuji, že odůvodnění začíná slovy: "V době, kdy Národní shromáždění usnášelo se na zákoně čís. 300 z r. 1920 o mimořádných opatřeních (Hluk.) nebylo lze ještě ani z daleka tušiti, jak vytváří se poměry dotýkající se bezpečnosti našeho státu během několika let." Úvod zprávy ústavně-právního výboru obsahuje slova: "Od té doby změnilo se mnoho u nás." "Jest tedy třeba zákona, aby bylo lze použíti prostředků, které vyplývají jednak ze změny právních, hospodářských, ale i politických poměrů. Ústavně-právní výbor posoudil současný stav všeobecných poměrů a dospěl k názoru, že již nyní jsou takováto nařízení nutná." Jinými slovy: Jak odůvodnění návrhu, tak také zpráva ústavně-právního výboru konstatuje, že předpoklady, za nichž se může tohoto návrhu nebo budoucího zákona použíti, jsou dány již dnes. Proto ještě jednou prohlašuji, že zákon nebude platiti pro celou republiku, nýbrž pouze pro německé pohraniční území a pravděpodobně se ho použije v době co nejkratší. Jest naprosto nemístné dovolávati se §u 113 ústavy a §u 13 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, aby se vyložilo, že tento zákon jest v souhlasu s ústavou.

Dal jsem si práci a vyhledal jsem si zákonná ustanovení, abych vám ukázal, jak se kdysi smýšlelo o těchto věcech a jak se o nich smýšlí nyní. § 113 ústavního zákona ze dne 29. února 1920, jehož se dovolává odůvodnění návrhu, zní: "Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře."

Tedy "zásadně nedovoleno". To je r. 1920. "Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony. Spolek může býti rozpuštěn jen, když jeho činností byl porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád. Zákonem mohou se zavésti omezení zvláště pro shromáždění na místech sloužících veřejné dopravě, pro zakládání spolků výdělečných a pro účast cizinců v politických spolcích. Tímto způsobem může se stanoviti, jakým omezením podléhají zásady předcházejících odstavců za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou měrou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek." Ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920 ustanovil o ochraně literárního tajemství v §u 11: "Tajemství listovní jest zaručeno. Výjimky stanoví zákon. Pouze zákonem může býti ustanoveno, jakým omezením podléhají ustanovení §§ 2 až 9 a 11 tohoto zákona a § 113 úst. listiny za války nebo tehdy, nastanou-li uvnitř státu nebo na jeho hranicích události ohrožující zvýšenou měrou celistvost státu, jeho republikánskou formu, ústavu, nebo veřejný klid a pořádek."

Jest úplně jasné, že si tenkráte zákon představoval, že skutečným zákonem bude určeno, za jakých okolností smějí se dělati výjimky, že tato výjimečná ustanovení budou zcela přesně vyjádřena a ustanovena a že jest naprosto nepřípustné ponechati toto přesné vyjádření rámcovému zákonu. Rámcový zákon není vlastně zákonem, nýbrž jen umožňuje, aby se v jeho rámci vydávala teprve nařízení. Ale nařízení nejsou nikdy zákony, i když platí podle rámcového zákona, a proto všechna opatření, která budou jednou vydána podle tohoto zákona, nynějšího návrhu, jsou vlastně již dnes protiústavní.

Ústavní zákon z 9. dubna 1920 praví dále o ochraně svobody osobní a domovní v §u 3: "Nikdo nesmí býti orgánem úředním vzat do vazby, leč v případech zákonem stanovených a musí pak býti nejdéle do 48 hodin propuštěn nebo odevzdán úřadu, který podle okolnosti případu je příslušný provésti řízení." - § 4 zní: "Vyjma případy zákonem stanovené nesmí nikdo býti z určitého místa nebo území vypovězen nebo přidržován k tomu, aby se z určitého místa nebo území nevzdaloval." § 5: "Za kterých podmínek může býti osoba zatčená nebo uvězněná na svobodu propuštěna, položí-li jistotu, po případě znovu uvězněna, ač jistotu položila, stanoví zákon." Tedy nikdy nařízení. Pak přišel zákon ze dne 14. dubna 1920. To již jest něco, co má mnoho kliček. To jest prvý návrh výjimečných opatření, na něž jest tento návrh naroubován. Lhůta 48 hodin může býti prodloužena na 8 dní. Státní bezpečnostní úřad může činiti opatření uvedené v §u 4 i mimo případy v zákoně předepsané. Bylo-li takové opatření učiněno, budiž do 8 dnů proti postiženému zavedeno řádné řízení trestní; jinak opatření to pozbývá platnosti. Propuštění na svobodu po složení jistoty podle §u 5 může býti vyloučeno, pokud jde o trestné činy jmenované v §u 12. Musí býti konstatováno, že tenkráte byl v §u 12 uveden poměrně malý počet trestních činů. Nynější návrh mění § 5 tak, že prostě říká, že takováto opatření, totiž internování, zatčení, může býti vyřčeno již tehdy, jde-li o pouhé podezření z trestného činu.

O tom bych řekl několik slov. Každý, kdo jest podezřelý, že se dopustil trestného činu, i když byl dopaden při činu samém, jest především pouze podezřelý. Je-li předvolán k soudu, jest obviněny, podá-li se na něho žaloba, jest obžalovaný a teprve, je-li právoplatně odsouzen, jest vinník. Tak tomu je po právu při každém trestním řízení. Tedy podle práva při každém trestním řízení, které se zahajuje, jde o podezření. Něco jiného neexistuje a bylo úplně zbytečné, že v §u 5 bylo ještě vloženo toto slovo "podezření". To však musí míti svůj důvod. Nedovedu si to vysvětliti jinak, než že jest to výzva ke správním úřadům, aby ihned zakročily prostředky podle nového výjimečného zákona proti každému, proti němuž možno míti subjektivní podezření. To znamená: Osoba jest v tomto státě úplně bez ochrany, úřad může dělati, co chce.

Předpoklady zákona jsou tedy již takové, že možno říci, že ho lze použíti ve všech případech. Člověk nepotřebuje vůbec ani uvažovati, zda by skutečně mohlo jíti o nějakou trestnou skutkovou podstatu, nýbrž postačí, aby úřad přitáhl poněkud ostřeji. Mimoděk napadá člověka věc o silné pěsti, která se podle slov pana dr Kramáře musí držeti Němcům pod nosem.

Téměř každý paragraf tohoto dnešního návrhu jest způsobilý, aby svobodu jednotlivcovu a vůbec svobodu zde v tomto státě úplně zardousil.

§§ 6 a 7 patří k sobě: Osobní prohlídka a porušení listovního tajemství. Člověk by se musil vlastně domnívati, že tyto dvě věci k sobě nepatří. Ale zamyslíme-li se nad duchem tohoto návrhu, víme, že jedno vyplývá z druhého. Ochrana listovního tajemství byla kdysi zavedena, poněvadž stát měl a má poštovní monopol a proto pro stát, který přece vůči občanům béře na sebe různou tvářnost, bylo to dosti velkým lákadlem využíti tohoto monopolu pro policejní nebo soudní pátrání a vyšetřování. To se chtělo ztížiti. Dnes se to však nejen beze všeho umožňuje, nýbrž ještě se to rozšiřuje na každou dopravu dopisů a zásilek jakýmkoliv prostředkem, nějakým poslem, kurýrem nebo jinak. A chce-li se to nyní provésti, musí být dotčený zadržen, prohledán a proto jsou tyto dva paragrafy v nejužší souvislosti. Vždyť by nebylo vůbec možno vniknouti do listovního tajemství, kdyby zároveň nebylo možno lidi, o nichž jest domněnka, že konají služby poslů, také úplně prohledati.

§ 8 návrhu obsahuje zostřený dozor nad spolky. Paragraf chce buditi dojem, že jest rozdíl mezi spolky výdělečnými a jinými. Ale není tomu tak, neboť můžeme jen porovnati oba tyto odstavce a ihned konstatujeme, že v podstatě ustanovují totéž. Neboť druhý odstavec tohoto paragrafu výslovně ustanovuje, že výdělečné spolky a obchodní společnosti mohou býti rovněž podrobeny zvláštním ustanovením, jestliže tyto útvary vedle hospodářských cílů sledují také cíle politické a je-li forma tohoto útvaru záminkou k zakrytému sledování politických cílů. Velectění, to jest ovšem rovněž takové gumové ustanovení, že lze pod ně zahrnouti vše možné, co se právě chce. (Posl. inž. Kallina [německy]: Dobře, že's řekl, gumové ustanovení, neboť kaučukové ustanovení jest zakázáno!) Pak tedy říkám kaučukový paragraf.