Kromě toho je třeba uvésti, že návrh zákona o tisku obsahuje i ustanovení, která se týkají zákazu rozšiřování tisku mezi mládeží, tisku, který by ohrožoval mládež, jak se v zákoně praví. My na to poukazujeme a uvádíme, že je nápadné, jak se intence tohoto vládního návrhu plně ztotožňují s tím, co dělá Hitler v Německu. Je známou věcí, že Hitler spolu s Göbbelsem a Göringem prohlašují za nejdůležitější úkol fašistického reakčního režimu, zameziti, aby německá mládež nemohla byti prý otravována ideovým jedem, za který je prohlašován komunismus, socialismus, marxismus atd. Předložený návrh zákona obsahuje také ustanovení, která znamenají, že i v Československu má býti napříště znemožněna výchova mládeže, výchova proletářské pracující mládeže v duchu komunistickém, v duchu zásad třídního boje, v duchu bezvěreckém a v duchu vědeckých poznatků a že tato ustanovení zákona znamenají splnění základního požadavku klerikálního hnutí u nás v Československu, které už dávno a dávno volá, aby bylo zakázáno rozšiřování komunistického, bezvěreckého, socialistického a pokrokového tisku v řadách mládeže, ale naproti tomu aby klerikálům a zpátečníkům byl ponechán monopol na ideové ovládání a ovlivňování mas mládeže.

Vedle těchto ustanovení se do zákona dostala také kubátovština. Zákon obsahuje ustanovení, že má býti zakázána kolportáž každého tisku mezi mládeží, který prý ohrožuje její zdravý pohlavní vývoj. Můžeme říci, že i v této věci se dostávají autoři tohoto vládního návrhu zákona na tutéž linii, na které postupuje hitlerovský režim v Německu. Je známá věc, že Hitler mimo jiné útoky na kulturním poli podnikl i velmi ostrý útok právě na možnost rozšiřování moderních poznatků sexuologické vědy a sexuální hygieny v řadách německé mládeže. Je známo, že Hitlerovi úderníci podnikli jeden z prvých útoků na sexuologický ústav známého německého sexuologa Magnuse Hirschfelda. Můžeme říci, že ustanovení zákona, která praví, že má býti zakázáno rozšiřování tisků a tiskopisů, jimiž by byl ohrožován zdravý pohlavní vývoj mládeže, nebudou znamenat nic jiného, než že se i u nás bude zakazovati rozšiřování poznatků moderní sexuologické vědy a sexuální hygieny.

Ale tak i v tomto směru vládní strany celkem vycházejí vstříc spolu se socialistickými stranami požadavku klerikálního hnutí, který je vyjádřen v hesle, že má býti u nás zakázán "nemravný tisk a literární brak".

Posléze je třeba uvésti, že nejhorší ustanovení jsou ta, která se týkají trestních sazeb. Pro přestupek zákazu kolportáže bude moci býti dělník trestán trestem na svobodě až do výše 3 měsíců a až do výše 5000 Kč pak bude peněžitý trest. To jsou jistě nejhorší ustanovení zákona. Jejich účelem není nic jiného než odstrašiti dělníky vůbec od rozšiřování dělnického tisku.

Při tom však je třeba míti na mysli, že zákaz kolportáže se netýká jenom časopisů, nýbrž také tiskopisů. Tak se může státi, že dejme tomu dělník bude rozšiřovati leták nebo nálepku, o jejímž úředním zákazu se nedověděl, a bude moci býti trestán pro rozšiřování zakázaného agitačního letáku trestem na svobodě do 3 měsíců a na penězích až do 5000 Kč. Pranýřujeme, že tato ustanovení znamenají zastrašovací útok proti dělnictvu, a že od socialistických stran je to nejpodlejší a nejbezohlednější úklad proti dělnictvu.

Ze všech ustanovení zákona tedy vyplývá, že tento zákon znamená velmi dalekosáhlý, zásadní a podstatný zásah do tiskové svobody. My jsme řekli už v ústavně-právním výboru, že by v ty dny, kdy se v parlamentě vyřizuje tento zákon, měly býti v Československu - jako v zemi Havlíčkově - kde se dnes tisková svoboda pohřbívá, vyvěšeny smuteční prapory. V Československu, v zemi Havlíčkově, se dnes tisková svoboda pohřbívá a pohřbívají ji právě ti, kteří měli Havlíčka a jeho hesla o svobodě tisku vždycky plná ústa Vzpomeňme si, že ještě nedávno v československých biografech běžel film o životě Karla Havlíčka Borovského. Čeští měšťáci a maloměšťáci byli nadšeni, jak Karel Havlíček Borovský statečně hájil tiskovou svobodu před kutnohorskou porotou proti útokům staré rakouské vlády, ale dneska tito ctitelé Karla Havlíčka Borovského šlapou u nás v Československu tiskovou svobodu stokrát hůře, nežli to dělaly staré rakouské vlády. Pro vývoj osudu tiskové svobody u nás v Československu je nanejvýše příznačné, jak buržoasie československá dovedla při škrcení a spoutávání třídního dělnického tisku, při omezování tiskové svobody uplatniti všechny možné metody, jak se postupně historicky vyvíjely. U nás se především provádí censura; censura je dědictvím starého policejního absolutismu rakouského z doby Bachovy. Československá republika nepohrdla touto institucí starého bachovského absolutismu a uplatňuje ji tak, že třídní dělnický tisk většinou vychází s velikými bílými místy, s místy, ve kterých prostě byla škrtem censorovy tužky potlačena pravda, aby se nedostala do mas dělnictva a veřejnosti. Ale československé buržoasii nestačilo jenom toto staré bachovské pouto ke škrcení tiskové svobody, a r. 1923 přikročila k těm ustanovením zákona na ochranu republiky, na jejichž podkladě je možno tisk zastavovat a zároveň také redaktory dělnického tisku velmi přísně a bezohledně stíhat. Ustanovení zákona na ochranu republiky v §u 34 jsou kopií toho, co jest obsaženo v německém zákoně na ochranu republiky, ale rozdíl mezi německým zákonem na ochranu republiky a zákonem naším spočívá v tom, že v Německu nebyla v platnosti censura, takže v Německu bylo možno dříve prostě, docela volně v tisku uveřejňovat věci, které byly shledány později závadnými a trestnými, a až teprve po častém opakování měly německé úřady možnost, aby ten tisk zastavovaly. Ale u nás kombinace staré rakouské censury s novým ustanovením zákona na ochranu republiky znamená, že to, co skutečně představuje inkriminovaný projev, co představuje trestný skutek v časopisech, se do veřejnosti fakticky nedostane, poněvadž je to vybíleno, censurováno. Ale přes to přese všechno na podkladě zákona na ochranu republiky dostaly úřady možnost zastavovati dělnický tisk a ještě naše redaktory stíhat a tato prakse má býti ještě zpřísněna nynějšími zostřenými ustanoveními zákona na ochranu republiky, pokud se týkají §u 34.

V poslední době ke všemu tomu ještě přistoupil zákon, který se týká ochrany cti, a konečně tento předložený návrh zákona, takže máme právo se tázati, co vlastně zbude z tiskové svobody pro československé dělnictvo, když se může censurovat, konfiskovat a tisk zastavovat a když se mohou redaktoři dělnického tisku přísně trestat, když prodej dělnického tisku v trafikách je zakázán a když ještě ke všemu má býti nynější možnost rozšiřování dělnického tisku guillotinována ustanovením o úplném zákazu kolportáže tisku.

Tak vidíme, že prostě z tiskové svobody pro dělnictvo a pracující lid naprosto nic nezbývá, že tisková svoboda pro dělnictvo a pracující lid u nás v Československu fakticky neexistuje. Naši nepřátelé vůči našim poukazům většinou namítají, že prý naše dovolávání se tiskové svobody je neupřímností, když prý na druhé straně v Sovětském svazu také tisková svoboda neexistuje. Chci se této výtky dotknouti.

Existuje tisková svoboda v Sovětském svazu nebo ne? Tvrdíme, že ano. Tvrdíme, že pro pracující lid a dělnictvo v Sovětském svazu existuje ta nejúplnější tisková svoboda. V žádném evropském státě a v žádném státě na světě nezaznamenává tisk tak obrovský rozmach a volný rozvoj jako v Sovětském svazu. Je známo, že v Sovětském svazu vycházejí sta a sta deníků, že tam vycházejí tisíce a desetitisíce různých časopisů, že v Sovětském svazu je vydáván tisk, časopisy všech odborů, časopisy pro nejrůznější vrstvy pracujícího obyvatelstva a zároveň časopisy pro nejrůznější národy, které Sovětský svaz obývají. Nebo-li: v Sovětském svazu má pracující lid a dělnictvo možnost v nejúplnější míře využíti tiskové svobody, kterou dává dělnický stát. Je to naprosto samozřejmé, a to z toho důvodu, že v Sovětském svazu vládne dělnická třída, a je tedy samozřejmé, že dělnická třída nebude sama sebe nějakých práv zbavovati.

Místopředseda Stivín (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta již uplynula.

Posl. Kopecký (pokračuje): Pravda je také, že v Sovětském svazu existuje plná možnost kritiky. Je známo, že v sovětském tisku má každý pracující člověk plnou volnost kritisovati chyby a vady státního organismu, a při tom se tato kritika nezastavuje ani před nejvyššími orgány, zatím co u nás v Československu je dělník a pracující člověk trestán, když útočí na ministra nebo člena vlády. V Sovětském svazu má možnost pracující lid a dělnictvo docíliti tiskovou kampaní sebekritiky i toho, že lidoví komisaři byli nuceni demisionovati, když se zjistila touto sebekritikou a kritikou dělnictva a pracujícího lidu jejich vina na zaostalostí, chybách a vadách sovětského hospodářského nebo administrativního organismu. Ostatně výtka, že v Sovětském svazu neexistuje tisková svoboda, kterou operuje hodně měšťácký, soc. demokratický a nár. sociální tisk, se vyvrací již tím, že na druhé straně nám nepřátelský tisk právě využívá oněch statí v Sovětském svazu, které se týkají sebekritiky a kritiky vad a nedostatků v sovětském hospodářství a organismu, aby je rozváděl a používal jich k zlehčování onoho velkého úspěchu socialistické výstavby, kterou zaznamenává proletariát Sovětského svazu.

Ovšem třeba říci, že v Sovětském svazu platí tisková svoboda jenom pro dělnictvo a pracující lid. Tisková svoboda v Sovětském svazu nemá naprosto co dělat s pojmem tiskové svobody, jak je vyjádřena v měšťácké demokratické ústavě, a sovětský stát se ovšem staví na zásadu, že může dovolit tisk stejně jako ostatní druhá politická práva a občanské svobody jenom těm, kteří hájí zájmy pracujícího lidu nebo je representují, že nemůže a nesmí uznati a respektovati tiskovou svobodu pro nepřátele proletariátu a pracujícího lidu. Nebo-li: skutečný poměr mezi praxí tiskové svobody v kapitalistických státech a praxí tiskové svobody v Sovětském svazu vypadá tak, že v Sovětském svazu se tisková svoboda dává a uznává jenom pro dělnictvo a pracující lid, nikoliv však pro všechny. Ale toto uznání tiskové svobody pro dělnictvo a pro pracující lid znamená vlastně nejširší demokratické uznání tiskové svobody pro pracující masy. V kapitalistických státech se v ústavě sice formálně říká, že tisková svoboda platí pro všechny, prakse je však taková, že tisková svoboda fakticky platí jenom pro malou hrstku kapitalistických vykořisťovatelů, pro kapitalistickou třídu, která při svém bohatství má možnost, aby masy pracujícího lidu a veřejnost zaplavovala různým tiskem, zatím co dělnictvo již pro svou chudobu a pro nedostatek materielních prostředků nemá možnosti náležitě využíti formálně uznané tiskové svobody, nehledě k tomu, že i ten sporý tisk, který může dělnictvo vydávati, je značně škrcen a má býti na podkladě nového zákona omezován.

Takový je tedy poměr při srovnání tiskové svobody u nás a tiskové svobody v Sovětském svazu. Nikdo žádnými argumenty nepopře, že všecky zákony, které se týkají tisku, mají vždy jednu tendenci, a to tu, aby co nejvíce spoutaly dělnický třídní tisk, a že podobnou tendenci vyjadřuje i předložený návrh zákona o kolportáži, jehož smyslem stejně jako smyslem zostřených ustanovení zákona na ochranu republiky není nic jiného, nežli aby dělnický tisk nemohl vyjadřovati skutečné smýšlení proletariátu a pracujícího lidu, aby tisk nemohl dáti výraz odporu pracujících mas proti těm reakčním a protilidovým předlohám a zákonům, které nynější vláda uzákoní.

Tisková svoboda byla vždycky nejcitlivější stránkou svobod lidu. Tisková svoboda byla vždycky mírou všech druhých občanských svobod. Míra tiskové svobody obyčejně ukazuje stupeň a charakter režimu, ukazuje stupeň reakce, ale zároveň ukazuje stupeň strachu vládnoucí třídy před pracujícími masami. Je třeba říci, že i tento zákon, pokud obsahuje ustanovení, jimiž má býti možnost rozšiřování dělnického tisku znemožňována, odpovídá základnímu interesu vládnoucí třídy umlčeti dělnictvo, umlčeti pracující lid, znemožniti upřímný a pravdivý výraz veřejného mínění, znemožniti kritiku. Je to dokladem toho, jak se vládnoucí režim již bojí. Mohl bych citovati slova, která uvedla vdova po známém anglickém ministerském předsedovi Asquithovi, když interviewovala Hitlerova zahraničního ministra Arthura Rosenberga za jeho pobytu v Londýně. Tehdy poukázala Rosenbergovi, že to, co dělá Hitler - naprosté potlačení všeho tisku, který není hakenkrajclerský - neznamená nic jiného než výraz strachu před veřejným míněním. Je to výrazem toho, že se hitlerovská vláda musí báti nejen demonstrací a bojovných akcí dělnictva, nýbrž že se musí báti i napsaného slova, napsaného projevu a názoru, že se musí báti projevu mínění.

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím pana řečníka, aby skončil.

Posl. Kopecký (pokračuje): A je třeba říci, že tento návrh zákona neznamená naprosto nic jiného, než znemožniti kritiku a chrániti dosavadní vládnoucí režim, při čemž - a to znovu pranýřujeme - se to u nás provádí ve znamení hesla "obrana demokracie". My ovšem prohlašujeme, že toto podvodné heslo "obrana demokracie" nebude míti naprosto účinku, pokud jde o obhajobu tohoto tiskového zákona. Dělníci si řeknou, že je stejné, jestliže jim někdo zavírá ústa a dává jim náhubek, jako to dělá Hitler ve znamení národního vzkříšení a národní revoluce, nebo jestliže jim někdo zavírá ústa a dává náhubek ve znamení silné demokracie a obrany demokracie. Chci prohlásiti, že dělnictvo svůj tisk bude za každou cenu a co nejostřejšími prostředky hájiti, že nikdy nedopustí, aby mu tisková svoboda byla vzata.

Dělníci nazírají na svá práva takto: Nikdo dělnictvu jeho práva nedal a nikdo také nesmí mu je vzíti. Neplatí tedy to, jak si to vládní koalice představuje, která myslí, že buržoasie práva dala, buržoasie práva vzala a že proletariát bude volati: Budiž jméno buržoasie pochváleno! Nikoli! Dělnictvu jeho práva nikdo nedal a dělnictvu také nikdo práva nesmí bráti. Právo na vydávání tisku, právo shromažďovací, právo spolčovací, to jsou nutné elementární formy třídního boje dělnictva. Kdyby dělnictvo nemělo možnosti se scházeti, nemělo možnosti ukazovati svoji mohutnou masovou sílu, nemělo možnosti vyjádřiti svoje tužby, svoje názory, svou kritiku, svou kontrolu formou tisku, pak by dělnický třídní boj byl likvidován. Ale tak tomu nikdy nebude. Mají-li práva dělnictva co společného s měšťáckou demokracií, tedy jenom potud, že měšťácká demokracie byla nucena respektovati elementární formu třídního boje proletariátu a že tomuto respektu musila dáti výraz docela už slavnostním ujištěním ve své ústavě.

My však říkáme: Ať buržoasie práva dělnická uzná čili nic, dělnictvo bude se scházeti, bude se shromažďovati, bude se spolčovati a bude také vydávati svůj tisk. Německo je toho dokladem. Hitler potlačil a zahnal tam do podzemí všechen jiný tisk nežli hakenkrajclerský a my vidíme, že ani to neronovsky krvavé, vražedné řádění nebylo s to, aby dělnický třídní tisk umlčelo. Dneska vychází v Německu každého dne 300.000 výtisků "Rote Fahne", dneska v Německu nejen že dělnický tisk potlačen není, ale naopak my vidíme, že dělnictvo, i soc. demokratické, se pídí po každém letáku, po každém závodním časopisu, po každém tiskopisu, který vydává komunistická strana. Pánové při persekuci dělnického tisku zapomínají na jednu věc, že noviny tisknou, noviny sázejí dělníci a že ti dělníci, kteří dovedou noviny tisknouti pro buržoasii, dovedou noviny udělati také pro sebe, pro dělnický třídní boj (Potlesk komunistických poslanců.), ať to někdo dovolí nebo zakazuje. To ovšem neznamená, že by nám bylo lhostejné, jestli zákon bere nebo respektuje naše práva. Na tom nám mnoho záleží, poněvadž nechceme, aby každého dne bylo naše právo, právo na tisk, právo shromažďovací, právo spolčovací bráno v pochybnost kterýmkoliv úředníkem, nebo aby pod záminkou nezákonného konání schůzí, nezákonného vydávání tiskopisů mohli býti dělníci persekvováni. Prohlašujeme, že všemi prostředky budeme hájiti legální právo dělnického tisku. Jestliže buržoasie dává nyní na jevo, že nechce právo tiskové svobody pro dělnictvo a třídní dělnické hnutí respektovati, prohlašujeme, že použijeme všech prostředků, abychom čsl. buržoasii k tomu opět donutili, aby byla nucena legálně respektovati naše práva a naši tiskovou svobodu. (Výborně!)

Jsme přesvědčeni, že v tomto boji s námi půjde dělnictvo a všechen pracující lid. Naše práva nejsou práva nějaké sekty, naše práva jsou práva dělnické třídy. Co my vybojujeme pro sebe, vybojováváme pro každého, kdo se staví na odpor proti nynějšímu vládnímu reakčnímu systému. Naše politická práva jsou dnes nutnou existenční podmínkou boje za chléb, práci a svobodu. (Výborně!) Jsme proto přesvědčeni, že pracující lid a dělnictvo uzná nutnost účinné obhajoby a obrany dělnického tisku, a proto prohlašujeme: Kdybyste sebe více štvali proti komunistickému revolučnímu hnutí a kdybyste sebe více persekvovali dělnický tisk, nikdy nevezmete třídnímu dělnickému tisku ony živé a hluboké sympatie, které k němu chová dělnictvo a pracující lid. Používáme příležitosti projednávání tohoto návrhu zákona, abychom všechno dělnictvo a všechen pracující lid v Československu volali do boje na obranu svobody dělnického tisku, a apelujeme na všechen pracující lid a všechno dělnictvo, aby si učinili heslem dne: Pryč s persekucí dělnického tisku, vše pro jeho obranu a jeho svobodu. Pryč s reakcí, pryč s fašismem! Ať žije socialismus! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu.

Nebude-li námitek, přikročíme k projednávání dalšího odstavce. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Přistoupíme tedy k projednávání dalšího odstavce, jímž jest: