Místopředsedové: Špatný, Roudnický, Stivín, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

214 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři Černý, dr Meissner.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Místopředseda Stivín zahájil schůzi ve 3 hod. 22 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní den posl. Sedláček, Knotek, Špaček; na tento týden posl. Petrovič.

nemocí posl. Gläsel, Bečák.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Udržal, Al. Beneš, Prokůpek.

Předseda senátu NSRČ sdělil přípisem ze dne 9. června 1933, č. 9002, že senát zvolil ve 223. schůzi dne 9. června 1933 členy Stálého výboru podle §u 54 úst. listiny sen. Donáta, dr Soukupa, dr Kloudu, Hakena, dr Hrubana, Niessnera, dr Budaye, G. Navrátila; náhradníky sen. dr inž. Botto, dr Witta, dr Veselého, Nedvěda, dr Karase, Stöhra, dr Hilgenreinera, Thoře.

Stálý výbor podle §u 54 úst. listiny zvolil ve své ustavující schůzi dne 14. června 1933 předsedu posl. sněmovny dr Staňka předsedou; předsedu senátu dr Soukupa a posl. Tučného místopředsedy; sen. G. Navrátila a posl. Tauba zapisovateli.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. strany lidové dne 12. června t. r. posl. dr Nováka za posl. Petra, dne 13. června t. r., posl. Petra za posl. dr Nováka; klub poslanců čsl. nár. demokracie dne 13. června t. r. posl. Vetterovou-Bečvářovou za posl. inž. dr Touška, dne 14. června t. r. posl. inž. dr Touška za posl. Vetterovou-Bečvářovou.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců "Deutsche Nationalpartei" dne 9. června t. r. posl. dr Keibla za posl. dr Schollicha, dne 17. června t. r. posl. dr Schollicha za posl. dr Keibla.

Do výboru imunitního vyslal klub poslanců komunistické strany Československa posl. dr Sterna za posl. Štětku; klub poslanců "Országos keresztény-szocialista, Magyar nemzeti párt, Zipser deutsche Partei és Deutsche Gewerbepartei" posl. Stenzla za posl. Prause.

Předseda vlády sdělil přípisem ze dne 14. června 1933, č. j. 9574/33 m. r., že vláda předložila senátu k projednání a schválení Národním shromážděním návrh zákona o obilních zástavních listech a o veřejných obilních skladištích.

Předseda senátu NSRČ sdělil přípisem ze dne 9. června 1933 k tisku 1066 sen./1933, že senát NSRČ projednal ve 223. schůzi dne 9. června 1933 s použitím ustanovení §u 54, odst. 1, věta 2 jedn. řádu a přijal osnovu zákona o mimořádné moci nařizovací ve znění usneseném posl. sněmovnou.

Dotazy posl. inž. Junga ministru vnitra:

o poměrech na Hlučínsku (č. D 1137-III),

o neodůvodněných zákazech a rozpouštění schůzí a slavností (č. D 1138-III).

Odpovědi:

min. soc. péče na dotazy:

posl. Štětky o věci Roberta Vyhlídky, válečného invalidy (č. D 1091-III),

poslance Hadka, že se nevyřizuje žádost Michala Kleisingera z Markhausen (č. D 1068-III);

min. vnitra na dotaz posl. Bródyho o náhradě Anně Terebešijové za škody způsobené Rumuny (č. D 1113-III);

min. školství a nár. osvěty a min. financí na dotaz posl. Sladkého o zamýšleném zrušení a omezení stipendií pro demonstrátory a pomocné vědecké síly (č. D 818-III).

počátkem schůze:

Zprávy trsky 2297 a 2301.

Interpelace tisk 2289 (I až XIII).

Zápisy o 280. až 283. schůzi posl. sněmovny, proti nimž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Těsnopisecké zprávy o 275. a 279. schůzi posl. sněmovny.

přikázány počátkem schůze rozdané návrhy tisky 2296, 2298, 2299.

přikázána žádost okres. soudu v Děčíně ze dne 16. června 1933, č. T VIII 539/33, za souhlas s trest. stíháním posl. Krumpe pro urážku na cti (č. J 537-III).

Místopředseda Stivín (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 1727) zákona, kterým se mění a doplňují tiskové zákony (tisk 2282).

Zpravodajem jest p. posl. dr Stránský.

Budeme pokračovati v rozpravě zahájené ve 283. schůzi sněmovny dne 9. června t. r.

Přihlášeni jsou ještě řečníci na straně "proti" pp. posl. dr Jabloniczky, Kopecký.

Lhůta řečnická stanovena byla 30 minutami.

Uděluji slovo prvnímu zapsanému řečníku, p. posl. dr Jabloniczkému.

Posl. dr Jabloniczky (německy): Vážení přítomní! Abychom plně pochopili, jak tento návrh odporuje duchu demokracie, musíme pohlédnouti do vzdálenější minulosti. Již při demokratických revolucích r. 1848 byla tisková svoboda neodlučným přívlastkem demokracie. Tehdejší monarchistické státy, i Rakousko, označované jako protidemokratické, po skytly svým národům tiskovou svobodu a Češi jí v Rakousku pro své účely důkladně užívali. Ale rakouské byrokracii nikdy nenapadlo prováděti tiskovou svobodu tak, aby směřovala proti tomu nebo onomu národu. Přehlédneme-li nyní období od r. 1918 do dneška, vidíme obraz docela změněný. R. 1918 se zde slibovala nejvyšší demokracie. Ale již v krátké době musily menšiny pocítiti, že nejdůležitější přívlastek této demokracie, rovnost, není pro ně. Hned se rozlišovalo mezi národem Čechoslováků a masou menšin. Tato demokracie jistě nebyla pravá, neboť již v roce 1923 musila se chrániti zákonem na ochranu republiky. Demokracie sama sebou jest každému vzdělanému člověku příznivá a také ji každý vzdělaný člověk rád vidí, každý vzdělaný člověk bude rád bydliti a žíti v demokratickém státě. Ale uznalo-li se za nutné demokracii podporovati, byla to jistě nepravá demokracie, jistě neplatila pro každého státního občana, nýbrž uplatňovala se jen ve prospěch nějaké vybrané skupiny.

Co vidíme nyní? Že ani tato ochrana nebyla uznána za dostatečnou, že se právě nyní pro jednává zákon o nadochraně republiky. Bude-li tento zákon usnesen, budeme v tomto státě vrženi zpět do doby před r. 1848. Chcete, aby zde panovalo hrobové ticho, a Metternich se několikráte obrátí ve svém hrobě radostí, že vstal z mrtvých policejní stát ještě horší než ten, jejž on sám vytvořil.

Čím se tato demokracie nebo její byrokracie a policejní duch, který zde vládne, prohřešila proti tiskové svobodě, o tom svědčí ni ho tisíc stížností menšin proti rdoušení jejich tiskové svobody. Že se dnes pro tento způsob provádění tiskové svobody usnášíte na zákonu, to jest něco zbytečného, neboť konfiskační ústrojí beztoho pracuje bezvadně. Vlastním důvodem asi bude, že si úředníci již nechtějí dáti říkati, že postupují libovolně a že dokonce libovolně ničí existence; vydává se zcela prostě zákon a libovůle bude se dále prováděti na zákonitém podkladě. Po této stránce se již nic nezmění. Stane-li se návrh zákonem, což lze považovati za jisté, existence tisku menšin bude záviseti právě tak jako dosud na libovůli policejního ducha, který zde vládne. Okolnost, že se pro režim, který v praksi již zuří, hledá nyní zákonitý podklad, připomíná mi zákon o výjimečném stavu, v němž se praví, že vláda po jeho ohlášení jest oprávněna dočasně zrušiti i listovní tajemství. Vážení přítomní! Mne se to netýká a nemůže se to týkati, poněvadž se moje dopisy již po léta stále otevírají, poněvadž se moje telefonní rozhovory poslouchají. Na mém stavu a na mém listovním a telefonním tajemství se výjimečným stavem naprosto nic ne změní. Musím se jen usmívati tomu, když se v tomto státě demokracie dělají tak zvaná výjimečná opatření, která jsou prakticky již dávno zavedena. Žasnu jen nad omezeností, že se někdo domnívá, kdyby někdo měl státu nebezpečné idee a myšlenky, že by je vydal všanc právě československé poště nebo i československému telefonnímu úřadu.

Zajímavé jest, jak se dnešní návrh zákona stává zákonem. R. 1932 se zdejší demokracie ve svém náběhu k diktatuře poněkud rozmyslila, klopýtla, když nám byl předložen návrh zákona o tiskové svobodě se zásadami dosti slušnými. Ale tento slušný návrh se nikdy nestal zákonem. Jak se zdá, nehodí se slušné tiskové zásady do dnešního demokraticko-diktátorského ovzduší, neboť jinak zůstává nepochopitelným, že návrh zákona podaný vládou se dále neprojednává. Nyní se z něho vytrhává několik rdousících paragrafů a to jest návrh zákona, jejž dnes projednáváme a jemuž máme propůjčiti moc zákona.

Že to, co jsem zde dosud říkal o rdoušení tiskové svobody, nejsou žádné bezdůvodné oposiční jalové fráze, dokazuje pozornost vzbuzující případ časopisu "Prágai Magyar Hirlap". Jest všeobecně známo, že "Prágai Magyar Hirlap" jest časopisem a hlásnou troubou maďarské menšiny. Před jistou dobou byl tento časopis šestkrát po sobě zabaven, a to třikrát pro články, které převzal z nezabavených českých časopisů, a třikrát pro své vlastní články. Šesterá konfiskace vedla již k opatření, podle něhož měl býti tento časopis na jeden měsíc zastaven, t. j. ve své existenci silně ohrožen. Abychom porozuměli tomu, proč najednou byla tato zabavení provedena, když přece "Prágai Magyar Hirlap" ve své oposiční činnosti byl a jest dosti umírněný, musíme věděti, že hlavním redaktorem tohoto časopisu byl až do července 1932 jistý Ladislav Dzurányi. Jemu žiroval pan ministr Slávik, když byl ještě činným ministrem vnitra, v březnu 1932 směnku na 15.000 Kč. Jaká božská demokratická velkorysost, že činný ministr vnitra činnému redaktorovi oposičního časopisu žiruje směnku u českého peněžního ústavu! Směnka nebyla převedena proto, aby ji Dzurányi vykoupil, neboť Dzurányi jest již dávno povznesen nad takové maličkosti, jako jest vykupování směnek. On žádné směnky nevykupuje. Ten, kdo mu ji žiroval, musí ji také vykoupiti. To se stalo i v případě pana ministra Slávika. Eskont a vykoupení směnky provedlo se k tíži běžného účtu pana ministra Slávika u Pozemkového ústavu v Olomouci. Snad se někdo pokusí tuto skutečnost popříti, ale to se nepodaří, poněvadž maďarská menšina má důkazy v rukou, a bude-li zapotřebí, také je uveřejní.

Po svém vystoupení z redakce časopisu "Prágai Magyar Hirlap" r. 1932, posílen ministerskou směnečnou důvěrou, počal Dzurányi vyjednávati s panem ministrem Slávikem a s ministrem Hodžou o založení časopisu v maďarské řeči, a když se dohodli, byl od této chvíle "Prágai Magyar Hirlap" důsledně stále zabavován, nikoliv snad pro články v něm vycházející, nýbrž aby udělal místo časopisu "Magyar Ujság", založenému v březnu 1933, kterýžto časopis byl založen penězi Legiobanky. "Prágai Magyar Hirlap" jest dnes zavedený časopis s mnoha tisíci předplatitelů, "Magyar Ujság" nikdo nezná. Proto se to z vládní moci zařídilo tak, že život časopisu "Prágai Magyar Hirlap" musí býti smazán, aby se vytvořila možnost života pro "Magyar Ujság". Co jest zvláštní, toto založení pana Dzurányiho financuje Legiobanka. Legiobanka jistě popře každou souvislost se správou. Ale víme, v jak těsných stycích jest Legiobanka právě s vládou a s byrokracií. Dzurányi odhalil poněkud rouškou své smlouvy s Legiobankou, když byv vehnán do úzkých prohlásil, že politický směr časopisu "Magyar Ujság" určuje on. Táži se, může-li býti rozumný člověk, který by věřil, že by Legiobanka, směru česko-šovinistického, poskytla maďarskému odrodilci přes milion Kč, aby samostatně rozhodoval o politickém směru nějakého časopisu? Druhá, tajná smlouva o politickém směru se neukazuje, ale jest jisto, že kdyby se Dzurányi měl odchýliti od tajné smlouvy, že by z redakce časopisu "Magyar Ujság" vyletěl právě tak, že by se ani jeho nohy nedotkly země. To jest tedy kulisa.

Tentokrát nebudeme vyšetřovati, zdali pan ministr Slávik vzal peníze na Dzurányiovu směnku z vlastní kapsy, a nebudeme také zkoumati, zdali peníze Legiobanky jsou její vlastní a nepocházejí-li z jiného pramene. To bude snad později zajímavé a snad to budeme moci později uveřejniti. Jisto jest, že tento "Magyar Ujság" pana Dzurányiho nebyl založen proto, aby maďarská menšina měla z něho kulturní nebo nějaký jiný užitek, nýbrž toto založení není nic jiného než další pokus přetáhnouti nějak maďarskou menšinu jedovatým perem do vládního tábora. Není to první pokus. Udělaly se již rozličné pokusy, které však všechny ztroskotaly. Ani tento pokus se nepodaří. Veřejnost na Slovensku jest již informována, že "Magyar Ujság" jest vládní časopis, a musíme jen litovati, že místo abyste šli přímou cestou, ještě i v 15. roce trvání republiky saháte k úskokům, které již každý zná a na které již nikdo nenaletí. (Posl. dr Ivanka: "Prágai Magyar Hirlap" je tiež vládny časopis, ale maďarskej vlády, vy to dobre viete! - Posl. Dubický: Slyšte, to je zajímavé odhalení!) Vždyť tomu sám nevěříte, ale nedovedete proti časopisu "Prágai Magyar Hirlap" uvésti nic jiného. (Posl. dr Ivanka: "Prágai Magyar Hirlap" je z Budapešti platený!) Dokážete-li to, podrobím se, ale dokud to nedokážete, není to demokracie, nýbrž demagogie, co provozujete. (Posl. dr Ivanka: S kým vyjednával teraz pán Tarjan, keď ho tam postrieľali? Tam bol zástupca ministerstva zahraničia!) To jest jeho věc. I pan Kramář jezdil před r. 1914 do Bělehradu a Moskvy. Tito lidé měli by pak i příklad, který by byl hoden následování. Neboť vám tento příklad pomohl, snad pomůže i panu Tarjanovi. (Různé výkřiky.).

Dosti na tom, vláda pociťuje jako velkou chybu krásy, že na české straně nestojí aspoň část maďarské menšiny, jako snad z německé strany Svaz zemědělců. Bylo by to velmi krásné pro cizinu, kdyby aspoň část maďarské menšiny provozovala právě tutéž politiku jako Svaz zemědělců. Ale aby se tohoto účelu nemusilo dosáhnouti přímou cestou, kdy by se menšinám poskytla práva jim patřící, hledáte okliku a spojujete se s rozličnými živly, jen nikoliv s těmi, které zastupují tyto menšiny. (Posl. dr Ivanka: A váš redaktor defraudoval 40.000 Kč, čo prezident Masaryk dal unii maďarských žurnalistov! To je váš žurnalista z "Prágai Magyar Hirlapu", že se nestydí! To je váš časopis!) Tedy ho udejte!

Já nejsem v redakci časopisu "Prágai Magyar Hirlap"; víte-li takové věci, jděte ke státnímu zástupci a docela prostě toho člověka udejte. A domníváte se, že ve vašich řadách nebyli žádní panamisté, že snad dostanete od papeže čestnou růži? Ve vašich řadách jsou také takové živly. (Posl. dr Ivanka: Ale potom nehovorte o elementov, lebo ten pán Dzurányi bol vašim redaktorom!) Nyní to jest živel, poněvadž to jest odrodilec. Tu ho nemůžeme nazvati jinak než živlem. (Posl. dr Ivanka: 40.000 Kč im dal Masaryk na podporu žurnalistov, on to defraudoval!) U vás jest značně více defraudantů než u nás, neboť my nejsme u žlabu, my musíme žíti chudě. (Různé výkřiky.) S těmi lidmi nelze se pouštěti do hádky, poněvadž to jsou jen samé výtky; pro samé stromy nevidí lesa. Ve vlastním táboře můžete udělati panam podle libosti; ale když u nás za 15 let někdo de facto snad defraudoval 40.000 Kč, děláte z toho evropskou aféru.

Již častěji jsem prohlásil, že stejně jako v životě jednotlivců i v životě států nejsou vždy neděle a sluneční svit, že přicházejí i chmurné dni, a tyto v Československé republice již nastaly. Není vyloučeno, že přijdou ještě chmurnější dny, a pro takové chmurné dny učí dějiny, že jest pro stát značně lepší, neopírati se o bodla, nýbrž o spokojenost všech státních občanů bez rozdílu národnosti. Poněvadž se tento návrh zákona příčí oněm vznešeným zásadám demokracie, které ctíme, bude moje strana hlasovati proti němu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Kopecký.

Posl. Kopecký: K programu reakčních opatření, která vládní strany nyní uzákoňují, je třeba říci, že předlohy, které se týkají tisku, vyvolávají nesporně mezi pracujícím lidem a ve veřejnosti nejživější protesty a odpor. Má to své důvody v tom, že pracující lid a veřejnost dobře vystihují, že reakce útoky na tisk se dotýká nejdůležitější stránky politických práv a občanských svobod. Vládní strany vedou nyní proti tisku útok ze dvou stran, jednak úkladně pomocí předloženého zákona o kolportáži tisku a jednak otevřeně zostřením ustanovení zákona na ochranu republiky, která se týkají možnosti zastavování tisku.

Pokud jde o předložený návrh zákona, my komunisté již v ústavně-právním výboru jsme prohlásili, že jeho genese je naprosto nelegitimní. Předložený návrh není ani návrhem vládním, ani návrhem iniciativním parlamentních stran. Původně se slibovalo, že zákonem o tisku bude řešena celková úprava tiskového práva, avšak když přišla z Německa po vítězství Hitlerově konjunktura pro reakci všeho druhu, tak jsme se dočkali, že vládní strany prostě nechaly vypracovaný návrh zákona o tisku, návrh vypracovaný za účasti zástupců novinářských organisací, plavat a chopily se jenom několika partií z tohoto návrhu zákona, které se hodily, aby na ně bylo přivěšeno, co vláda a vládní strany momentálně potřebují k reakčnímu potlačování tiskové svobody, a tak snadno a rychle byl vytvořen předložený návrh zákona, jemuž se eufemisticky dostalo názvu "malý tiskový zákon", při čemž, jak zdůrazňuji, vládní strany nepokládaly ani za nutno, aby respektovaly předepsaný formální postup, totiž, aby o hlavních zásadách zákona byla sněmovna předem tiskem náležitě informována.

V poslední schůzi sněmovny došlo zde k ostré kontroversi mezi dvěma význačnými funkcionáři čsl. organisace novinářů, mezi dvěma místosyndiky, p. posl. Pekárkem a p. posl. Stivínem. Kontroverse se točila okolo toho, jak při tomto návrhu zákona o tisku pochodili českoslovenští novináři. Je třeba říci, že českoslovenští novináři kladli do tiskového zákona veliké naděje, a to jak pokud jde o celkovou úpravu tiskového práva, tak i pokud jde o úpravu jejich novinářského poslání a i jejich existenčního postavení. Ale českoslovenští novináři, kteří se zúčastnili vypracování původního celkového návrhu zákona, se dočkali velmi šeredného zklamání. Dnes českoslovenští novináři, můžeme říci, stojí u hrobu pochovaných nadějí. Vládní strany je překvapily návrhem, proti kterému se novináři musí bouřiti a jejž musejí ostře odmítati. Toto zklamání novinářů je tím trapnější, že v parlamentě je řada poslanců, kteří zaujímají význačné, vedoucí funkce v novinářské organisaci, a že docela existuje i zvláštní sdružení poslanců novinářů. Vládní strany prostě se vždycky stavěly do takového světla, aby vypadaly jako příznivci a ochránci novinářského povolání. Ale teprve nyní mohou se novináři přesvědčiti, zač skutečně jsou panstvem vládních měšťáckých i socialistických stran považováni, že novináři jsou dobří k tomu, aby za mnohé prázdné mozky mysleli, že novináři jsou dobří k tomu, aby z mnohých nul dělali veličiny, že jsou dobří k tomu, aby podkuřovali a pochlebovali, že jsou dobří k tomu, aby zaprodávali své svědomí, ale za více nežli za takovéto kuli a služebníky je panstvo měšťáckých a socialistických stran nepokládá. Stejně jako vládní strany v tisku vidí jen nástroj klamu a nástroj obviňování veřejného mínění v duchu své reakční, zpátečnické politiky.

Jestliže naposledy byla zde hádka o to, jak novináři se stavějí k předloženému návrhu zákona, a jestliže posl. Stivín tvrdil, že novináři se prý nestavějí proti předloženému návrhu zákona, pak je třeba říci, že tomu tak není, že valná hromada syndikátu čsl. novinářů se postavila naprosto ostře proti zákonu o kolportáži tisku, v němž spatřovala reakční opatření a útok na ústavní práva tiskové svobody. (Výkřiky.) Říkám výslovně - valná hromada syndikátu, poněvadž valná hromada syndikátu je nejvyšší orgán novinářské organisace u nás, nejvyšší orgán novinářského hnutí, je to orgán, který je povolán, aby zastupoval novináře a vyjadřoval jejich skutečnou vůli. A tato vůle je taková, že novináři ostře protestují proti tomuto návrhu zákona. Jestliže později předsednictvo syndikátu zvrátilo usnesení valné hromady jiným usnesením, pak tento postup se může vysvětliti jenom tím, že v předsednictvu novinářské organisace jsou lidé, kteří zájmům vládní koalice, kteří zájmům reakční politiky dávají přednost před zájmy svých novinářských kolegů a před zájmy tiskové svobody.

Tolik jsem chtěl říci k věci, o kterou zde posledně šlo. A nyní několik poznámek k rozboru vlastního zákona. Dokazuje se, že prý předložený návrh zákona se dotýká jenom několika stránek tiskového práva a že, pokud jde o kolportáž, znamená její zákonná úprava prý pokrok, a to proto, poněvadž podle dosud platných rakouských předpisů byla kolportáž prý zakázána, zatím co podle nového návrhu zákona se má kolportáž dovoliti.

My tvrdíme, že tomu tak není, že sice podle starých platných rakouských předpisů byla kolportáž zakázána, ale že fakticky u nás v Československu byla kolportáž od převratu, od r. 1918 naprosto povolena a že, ačkoliv československé vládní strany formálně nezrušily starých předpisů o zákazu kolportáže, přece jen se doposud za 15 let v žádném případě neodvážily, aby nějak zásadně zákaz kolportáže prováděly. Situace v budoucnu je taková, že sice podle nového návrhu zákona se kolportáž povoluje, ale zákon zároveň obsahuje ustanovení, podle kterých se kolportáž stejně výslovně zakazuje. Prakse bude taková, že volná kolportáž bude platiti pro "České slovo", pro "Právo lidu", pro měšťácký, nacionalistický a klerikální tisk, ale bude omezována a zakazována pro třídně dělnický tisk.

Jestliže se tvrdí, že kolportáž je fakticky jenom obchodně technickou a organisační stránkou a že omezováním kolportáže nijak se zákon nedotýká svobody tisku, není tomu tak. I kdyby bylo do budoucna možno, aby se mohl dělnický tisk tisknouti a aby mohl vycházeti, my máme právo se tázati, co bude platno, že náš tisk může býti vydáván, když zároveň dělnický tisk nebude míti možnost volně se rozšiřovati, když nebude míti možnost, aby byl rozšiřován tak rychle a pohotově, jak toho vyžaduje moderní novinářská organisace? Prostě skutečný efekt ustanovení nového zákona bude, že omezením a zákazem kolportáže má se docíliti, aby rozšiřování revolučního dělnického denního tisku, který je nyní v masách rozšířen, se omezilo na úzký okruh odběratelů. Účelem ustanovení nového zákona nemá býti nic jiného, než aby z továren a ulic byl dělnický tisk vytlačen a aby pole v továrnách a na ulicích mohl plně opanovati tisk dělnické třídě nepřátelský.

Pravda tedy je, že předložený návrh zákona znamená útok na tiskovou svobodu, poněvadž kolportáž musíme pokládati za nutnou součást práva tiskové svobody. Tisková svoboda u nás fakticky přestává. Napříště nebude míti svobody dělnický tisk, nýbrž napříště bude míti svobodu jenom byrokracie při rozhodování o osudu časopisů. A to je právě věc, kterou třeba zvláště důrazně pranýřovati, že napříště má to býti zemský úřad a i policie, která má naprosto libovolně rozhodovati, bude-li kolportáž dělnického tisku, dělnického časopisu nebo jiného tiskopisu povolena čili nic. Administrativnímu úřadu, zemskému úřadu a policii má se ponechati rozhodování, zdali kolportovaný tiskopis nebo časopis se dopouští trestných skutků, které jsou v tomto zákoně vyjmenovány. Jsou to: útok na celistvost státu, na demokraticko-republikánskou jeho formu nebo ohrožování klidu a pořádku. Prohlašujeme, že tato ustanovení znamenají naprosté zvrácení dosavadních právních zásad, podle kterých rozhodovati o tom, co je trestného nebo ne, může jedině soud, a nikoliv administrativní úřad. Jestliže tímto návrhem zákona se dává administrativním úřadům právo, aby mohly kolportáž tisku zakazovati, kolportáž tisku omezovati, pak to neznamená nic jiného, než že režim policejního absolutismu se u nás má rozšířiti i na sféru tiskové svobody.

Je třeba však dále podotknouti, že kolportáž dělnického tisku má býti ztěžována ještě jinými opatřeními, ještě jinými zákazy. Mimo jiné tím zákazem, že kolportovati nesmí osoba, která je mladší 16 let, a že po 9. hod. večer smí kolportovati jenom osoba, která je zletilá. Už to bude znamenati značné ztěžování kolportáže, specielně dělnického třídního tisku. Vedle toho obsahuje zákon ustanovení, že kolportáž má býti zakázána osobě, která je stižena nakažlivou nemocí. My si můžeme docela dobře představiti, že tato ustanovení budou praktikována takovým způsobem, že prostě kolportéři dělnického trsku, kteří většinou právě svým vzezřením a chorobným zjevem mohou upozorňovati policii a četníky, budou na podkladě ustanovení tohoto zákona moci býti šikanováni.

Vedle toho ovšem je na místě, abychom při této příležitosti zdůraznili a znova uvedli, že je, pokud jde o třídně dělnický tisk, zakázán jeho prodej v trafikách. U nás v Československu je taková fašistická spravedlnost, že v trafikách se může prodávati tisk měšťácký, tisk reakcionářský, tisk fašistický, tisk nacionalistický, tisk klerikální, ale v trafikách ani v nádražních prodejnách se nesmí prodávati třídně dělnický tisk. Je to opatření, které dělníci Československa nikdy nevezmou na vědomí, poněvadž v něm spatřují provokativní uplatňování fašistické spravedlnosti. Dělníci mají býti nuceni, aby si v trafikách sice kupovali kuřivo, aby cpali do státní po kladny veliké miliony, ale nemají míti práva žádati, aby v těchto trafikách byl prodáván tisk, který odpovídá jejich zájmům a hájí jejich práva.

My pranýřujeme, že tento zákaz prodeje rudého dělnického tisku v trafikách již existuje dlouhá léta, a jestliže se někdo oddával naději, že, až na křeslo ministra financí dosedne socialista, tento kurs se změní, tak se mýlil. Na křesle ministra financí sedí dr Trapl, národní socialista, ale tento socialista ponechává zákaz prodeje dělnického trsku v trafikách nadále v platnosti, stejně jako socialista Bechyně ponechává nadále v platnosti zákaz prodeje dělnického tisku na nádražích. My i při této příležitosti proti tomu co nejostřeji protestujeme. Prohlašujeme, že dělníci zákaz prodeje dělnického tisku v trafikách na vědomí neberou a že žádají, aby tento zákaz byl neprodleně zrušen a aby dělnickému třídnímu tisku byl povolen stejně volný prodej v trafikách a v nádražních prodejnách jako každému jinému tisku.