Německé nebezpečí hrozí dnes Československu a Polsku neméně, než hrozilo v době Bílé hory a v době rozdělení Polska. Němci sní o nových podmaněních, jejich myšlenka "Mitteleuropa" neztratila - ani po prohrané světové válce - v ponětí Němců nic ze své síly a rozmachu. Že hlavní německé útoky směřují dnes na Pomoří, tuto prastarou, čistě polskou krajinu, nazývanou zlomyslně a v nesouhlasu s historickou pravdou "koridorem", to jest jen věc taktiky. Kdyby Polsku bylo odňato Pomoří a takto bylo zbaveno východu k moři a světu, stala by se z něho německá kolonie. A jaký byl by pak osud naší republiky, která by se stala v tomto případě ostrovem v moři německo-maďarském? Jest zde tedy až příliš zřejmé společenství zájmů Československa a Polska. Toto společenství projevil také ctihodný president naší republiky, když napsal ve svých "Slovanských problémech": "Poláci a Čechoslováci z příkazu dějin jsou nuceni k nejužšímu obrannému spolku. Politická mentalita vede oba západní slovanské národy k uzavření dohody na smrt a život. Vyplývá to ze společného nebezpečí, jímž jsou pro ně Němci."

Přátelství a nejužší spolupráce ve všech oborech státního života jest tedy v zájmu Československa a Polska, jest přímo jejich životní nutností.

My Poláci v československém Slezsku, jež jest přirozeným mostem mezi dvěma bratrskými republikami, přejeme si co nejvřeleji tohoto přátelství a shody a proto výklad pana ministra Beneše vyvolal v naší zemi nejpřátelštější ohlasy.

Považujeme se za živou část polského národa a jako tací chceme se všestranně rozvíjeti - duševně spojeni s polským národem. Proto též vznášíme proti všelikým pokusům potlačování a ničení nás jako polského lidu rozhodný protest. Tyto pokusy překážely by provedení plánu československé zahraniční politiky, který podle prohlášení pana ministra dr Beneše má dovésti k věčnému přátelství s Polskem, ku přátelství tak potřebnému oběma našim národům a státům.

Jménem tohoto přátelství budiž mi dovoleno znovu vyzvati vládu, aby přispěla k odstranění klad, ležících ještě na cestě ke skutečnému zrovnoprávnění naší polské menšiny. Připomínám náš požadavek, aby byly zestátněny soukromé polské školy, které s neobyčejným vysílením vydržuje spolek Macierz Szkolna. Připomínám udělování československého státního občanství. Opakuji prosbu o větší přihlížení ke Slezsku při veřejných pracích. Dožadujeme se, aby byli zaměstnáváni především naši lidé, žijící zde ve Slezsku od pradávna, a to v dolech, hutích, továrnách a úřadech. Žádáme, aby se přísně zachovával jazykový zákon v našem kraji. Projevujeme naději, že při následujícím soupisu lidu zmizí konečně národnost "slezská", vymyšlená našimi společnými nepřáteli, Prusy, a že tento soupis neposkytne nám již příčiny ke stížnostem. Žádáme, aby na polské fary byli ustanovováni kněží polské národnosti, aby v polských školách vyučovali jen učitelé Poláci.

Připomínáme vůbec všechny nesplněné dosud naše požadavky, které jsme již několikráte uváděli s tohoto místa, a ještě jednou prosíme, aby zmizel a byl odstraněn systém vyhubení, který se ještě nejednou ukazuje v poměru k našemu lidu.

Ke konci dovoluji si ještě projeviti naději, že vývoj přátelství česko-polského bude dále pokračovati a že přispěje nejen k zesílení mezinárodního postavení Československa a Polska a k přiměřenému jejich respektování v oboru evropské politiky, nýbrž také ke konečnému odstranění těch třenic a nesouladů objevujících se, bohužel, ještě dosud v našem Slezsku.

S tímto přáním prohlašuji, že společně s kol. Chobotem budeme hlasovati pro přijetí výkladu pana ministra Beneše.

S tím hodlal jsem skončiti svou dnešní řeč. Tento úmysl překazil mi však kol. Špaček, který v řeči právě pronesené uznal za vhodno vrhnouti na adresu nás Poláků ve Slezsku řadu stížností a útočiti na Polsko a jeho politiku. Pan Špaček vytýká Polákům nedostatek citu pro slovanskou vzájemnost a "bezohledné sobectví". Čím tedy byly proslavené zákony Badeniho, řádně oceněné celým českým národem? Nechci věřiti, že by kol. Špaček nevěděl, že ve slezském sněmu v Opavě poslanci polští a čeští tvořili slovanský blok ke společné obraně před poněmčovacími choutkami. Kdo byl ten muž, jenž užil všech svých vlivů a celé své autority, aby vynutil na hrdých Němcích otevření českého gymnasia v Opavě? Byl to Polák, P. Ignác Świezy. Kol. Špaček měl by také věděti, že Česká beseda, založená kdysi v Těšíně, našla s počátku útulek v místnostech spolku "Czytelnia Polska". Takové úzké soužití česko-polské bylo tenkrát možné, neboť nebyli ještě šovinisté a stoupenci revindikace toho druhu, jako je kol. Špaček. Omezím se jen na těch několik příkladů, neboť mám za to, že úplně stačí k popření jeho bezdůvodných a lichých výtek.

Nebudu se obšírněji zabývati výtkou kol. Špačka, že se v našich školách ve Slezsku užívá "varšavských příruček", neboť ve skutečnosti jde zde jen o některé příručky, užívané v polském gymnasiu v Orlové. Tu je těžká rada, neboť nelze žádati, aby se pro 400 žáků tiskly v Československu zvláštní knížky. Nebyl by v tom prostě obchodní zájem. Mohu ostatně kol. Špačka uklidniti, že příručky, pocházející z Polska, jsou všechny bez výjimky podrobeny schválení školních úřadů. Naopak, školy obecné užívají výhradně příruček, sepsaných a tištěných v Československu. Není tedy pravda, že by školy, vydržované státem, užívaly příruček polského původu, jak to řekl kol. Špaček.

Kol. Špačkovi se asi nelíbí hojné subvence, které naše soukromé školství dostává od vlády. Domnívám se, že i zde je jisté nedorozumění. Neboť na vydržování soukromého školství dostával náš spolek Macierz Szkolna všeho všudy 300.000 Kč roční subvence, nepočítajíc posledního příspěvku na gymnasium ve výši 150.000 Kč. A vydržování celého soukromého školství stojí spolek Macierz 3 1/2 mil. Kč ročně. Nelze tedy, bohužel, tvrditi, že by se subvence nám poskytované vyznamenávaly zvláštní štědrostí.

Že máme - ostatně jen v obecných školách - polské inspektory a že v některých našich obcích se úřaduje polsky, zakládají se tato fakta výlučně na příslušejících nám občanských právech a nejsou rozhodně žádnou výsadou.

Nesouhlasí s pravdou také tvrzení kol. Špačka, jako by se u nás českým evangelíkům odpíraly bohoslužby v jejich jazyku a českým dětem české vyučování náboženství. České bohoslužby konají se v jistých obdobích ve sborech, v nichž toho čeští evangelíci žádali. Naopak nelze dbáti přání jednotlivců, kteří nemají nic společného s evangelickým náboženstvím a jen si přáli pod pláštěm náboženství zavésti do našich kostelů politiku. České děti všude se vyučují náboženství česky a jsou česky konfirmovány.

Výtky našeho nevděku odmítáme co nejrozhodněji. Konáme bez námitek své občanské povinnosti, nebyli mezi námi žádní hakenkrajcleři ani členové Volkssportu. A když se něčeho domáháme buď s této tribuny nebo v tisku nebo na schůzích, a to toho, co nám podle zákonů patří, jest to naše přirozené právo, nikoliv pak nějaký "falešný nářek" a nějaká nevděčnost.

Nemám úmyslu zabývati se zde obšírněji stížnostmi kol. Špačka proti Polsku za jeho prý nelaskavé zacházení s volyňskými Čechy, nepovažuji se totiž za příslušného pro tyto věci. Má-li se tam něco vyříditi, jistě se tím budou zabývati páni ministři Beneš a Beck, kteří tak harmonicky spolu pracují na mezinárodním foru. Přeji si jen poznamenati, že těžko se dá provésti srovnání mezi námi a volyňskými Čechy, neboť my, Poláci ve Slezsku bydlíme v této zemi odpradávna a jsme tam kvalifikovanou menšinou, zatím co volyňští Češi jsou kolonisté, které tam nastěhovali Rusové právě proto, aby se tam zeslabil živel polský, a žijí na Volyni v menších skupinách nemajíce nikde kvalifikované většiny a přirozeně nemohou vlastními silami dosíci volby svého kandidáta do polského sněmu. Přes to však polská vláda uznala za vhodné umístiti na své kandidátní listině v obvodu volyňském Čecha, p. Vladimíra Medunu, a umožniti takto Čechům, aby získali zastoupení v parlamentě. Přes to kol. Špaček tvrdí, že volyňští Češi nemají "naprosto žádného zastoupení ve varšavském sněmu". Slavná sněmovna ráčí tedy posouditi, jakého jména zasluhuje toto tvrzení kol. Špačka.

Ze skladu starého haraburdí vytáhl kol. Špaček tvrzení o "surových a sprostých nadávkách" polského tisku Československu. Ať mi dnes ukáže kol. Špaček aspoň jedny polské noviny, které by psaly takto o našem státu. Z téhož skladiště vytáhl kol. Špaček tvrzení, že prý Polsko podporuje slovenskou irredentu Ungra a Jedličky. Tito pánové již dávno jsou mimo Polsko a jejich orgán "Wiadomosci polsko-słowackie" dávno již polské úřady definitivně zastavily. S politováním musím však konstatovati, že Praha dosud zůstává jedním z hlavních ústředí protipolské irredenty ukrajinské. Vychází zde dosud řada výslovně protipolských časopisů s "Rozbudovou Nacii" v čele, když už nevzpomínám na soustavné hanobení Polska ve většině německých novin vycházejících v Československu. Nemusíme konečně sahati ani k novinám cizojazyčným. Stačí prolistovati první náhodné číslo české "Přítomnosti", která s vytrvalostí hodnou lepší věci propaguje odnětí Polsku čistě polského Pomoří. Srovnání těchto faktů snad stačí. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.)

Kol. Špaček vyslovil také svou nespokojenost pro nedávnou návštěvu maršálka Raczkiewicze ve Slezsku, která prý způsobila " povážlivou újmu naší státní prestiži, ba důstojnosti". Kol. Špaček promine, že takové jeho obavy nazvu přímo směšnými. Především návštěva maršálka Raczkiewicze stala se po dohodě s naší vládou. Návštěva ta nebyla úřední návštěvou, neboť maršálek Raczkiewicz přijel jako předseda Organisační rady zahraničních Poláků, v kteréžto působnosti bude navštěvovati postupně všechny svazky polské za hranicemi polského státu. Pochybuji, zdali se některý z francouzských poslanců nebo některý z členů amerického kongresu bude obávati o prestiž svého státu.

Ku konci své protipolské filipiky považoval ještě kol. Špaček za vhodno poučiti Polsko, jak se má chovati k jednotlivým státům, a hlavně raditi mu, aby "vyrovnalo své spory", s Litvou. Pan kol. Špaček také tvrdí, že situace Polska mezi Německem a Ruskem jest velmi špatná a že Polsko spíše bude potřebovati Československa než Československo Polska. Tyto "rady" dokazují, že kol Špaček asi neví, že Polsko naprosto nemá za to, že by mělo nějaké spory s Litvou a že s Ruskem byla uzavřena vloni smlouva o neútočení. Mimo to se domnívám, že Polsko ví dobře, jakou zahraniční politiku má vésti, a že v tomto směru nepotřebuje ničí rady a již nejméně rady kol. Špačka.

Nezamýšlel jsem dotýkati se těchto věcí, ale byl jsem k tomu vyprovokován útočným a poněkud povýšeným tónem posl. Špačka. Přeji si zdůrazniti, že stížnosti posl. Špačka nepřispějí, bohužel, k úspěšnému vývoji záměru ministra Beneše, směřujícímu k utrvalení přátelství s Polskem. Dovoluji si vsak vysloviti naději, že hlas kol. Špačka vyzní bez většího ohlasu, neboť zmizí v souhlasném sboru hlasů jiných politiků, kteří jsou nejznamenitějšími představiteli československého národa. (Potlesk.)