Domnívám se, že taková politika jest nejlepší ochranou proti podezření, že neděláme skutečnou mírovou politiku. Musím zde, dovolávaje se událostí po převratu, připomenouti, že beztoho při založení státu bylo častěji pro naši budoucnost poukazováno na vzor Švýcarska. Menšiny byly častokráte v obavách o svůj osud a tenkráte se všem občanům bez rozdílu národnosti slibovala svoboda a blahobyt. Domnívám se, že takovéto prohlášení neutrality bylo by možné ještě i dnes, a nestranně nelze lehce pochopiti, proč pan ministr převzal vedení akce proti Paktu čtyř, navrženému italským ministerským předsedou, a proti zároveň nadhozené otázce revise hranic, proč právě ministr Československé republiky přejímá toto vedení, ačkoliv, pokud jde o revisi mírových smluv, konstatuji, že otázka změny hranic se Československa vůbec netýká.

Při osudově těžkém spojení, v němž se octly všechny národy státu podle správného konstatování pana ministra, jest samozřejmé, že právě my, sudetští Němci, máme životní zájem, aby v tomto státě byla dělána skutečně demokratická mírová politika, a proto se obáváme, abychom zahraničně-politickými závazky nebyli zataženi do konfliktů za cíle a účely třetích, a to tím spíše nyní, kdy ve výkladu pana ministra bylo tak nápadně zdůrazněno přiblížení Polska k věčnému nebo trvalému přátelství. To jest okolnost, která nejen pro nynější i budoucí rozpory v Evropě může míti těžký důsledek, nýbrž, jak se mi zdá, něco přehlíží nebo chce přehlédnouti, že právě nyní, kdy se s naší strany činí tento pokus, začínají znovu v Polsku výtržnosti proti Němcům a nabývají denně stále silnějšího provokačního rázu. (Souhlas.) Proto pokládám tedy za příliš pochopitelné, že zamýšlené rozšíření Malé dohody a její politiky na Polsko musí vzbuditi další těžké pochybnosti proti mírové politice Malé dohody.

Na druhé straně nechceme u výkladu pana ministra zneuznati, že v jeho vývodech bylo mnoho mínění, s nimiž souhlasíme i my. Tak by nás mohlo uspokojiti prohlášení, že v evropské politice musí býti respektována práva všech národů stejně, kdyby tato zásada byla také vždy bez výhrady prováděna v politice tohoto státu. To jest nejzákladnější požadavek, který vznášíme my, sudetští Němci zde ke státu a vládě. Dále souhlasíme s panem ministrem také v tom, že svoboda menšin a právo na jejich politický život dá se uhájiti jen v demokratickém režimu. Bohužel, nedostává se důkazů, dochází-li zde k rozhodujícím událostem. Připomínám zde jen sčítání lidu, na němž nebylo naprosto nic patrno z demokratického režimu, přes to, že právě tato událost jest rozhodujícího významu pro svobodu a práva menšin na jedno desetiletí. Proto se také stává, že při rozhodujících podnětech vidíme pak opak demokratického režimu, že odvrat od demokracie jest tak častý a že se ztrácí víra v demokracii.

Po tom, co jsem řekl svrchu, mohu zajisté tvrditi, že se snažíme posuzovati výklad pana ministra spravedlivě. Proto dovedeme také oceniti ve výkladu, že republika jest ochotna při dnešních vnitřních událostech v Německu a Rakousku postupovati naprosto korektně podle zásad a zvyklostí mezinárodního práva a že v žádném případě žádných rozporů nevyvoláme. Uznáváme to a doufáme, že se z toho nyní také obnoví obchodně-politické spojení a že se bude dále vyvíjeti s naším nejbližším sousedem, což podle našeho mínění jest nezbytné v zájmu hospodářství i v sociálním zájmu veškerého našeho obyvatelstva. Daleko nad vnitropolitické kombinace a projekty pokládáme však v nynější těžké hospodářské krisi za mnohem důležitější povinnost státní správy, ¨ vynaložila vše, jak by prováděla soustavně záchranu našeho hospodářství před pokračujícím zbídačením. K tomu skýtá vládě právě naše zahraniční politika nejdůležitější podklad. Bohužel, o tom však právě výklad pana ministra pro věci zahraniční nepodává konkretních zpráv, ba zdá se nám, jako kdyby nápadně bylo opominuto objasnění nutného spojení zahraničně-politického kursu s problémem hospodářským. Nemohu předpokládati, že hospodářské problémy jsou podceňovány. Ale nepokládám za správné, že se na ně při zahraniční politice tak málo nebo vůbec snad nepamatuje a že zahraniční politika, zvláště ve věcech národně-politických, má předskok tak jako dříve.

Pan ministr tvrdí, že se Společností národů, s odzbrojením, s projektem velmocí evropského direktoria a s úsilím o revisi mírových smluv, které přes to přese všechno jsou mnohdy v evropském světě velmi populární, dospěli jsme k rozhodnému obratu evropské politiky. Tvrdí se to také všeobecně a bude to asi pravda. To mu musím nyní připomenouti. My, němečtí křesť. sociálové, pracovali jsme po 4 léta ukázněně ve prospěch státu a velmi často jsme dávali svou práci k disposici, dávajíce na pospas svou popularitu u obyvatelstva. Ani od té doby jsme neomeškali věcně a důsledně demokraticky spolupracovati v republice. Ale to nám také ukládá povinnost, abychom se nezdrželi kritiky tam, kde to jinak přikazuje životní zájem našeho národa. My, němečtí křesť. sociálové, jsme ochotni uvítati mírový pokrok všude, kde jest skutečně patrný. Žádáme však vnitřní politiku státu, vybudovanou na ústavní rovnoprávnosti všech národů a vyznání ve státě bez rozdílu, a zahraniční politiku, která demokraticky spravedlivě přihlíží ke kulturním, hospodářským a sociálním nutnostem, k zachování našeho sudetsko-německého obyvatelstva státu.

Naše chování musí a bude určovati průběh událostí. Dokud však nevidíme toho žádné skutečnosti, nemůžeme vysloviti svůj souhlas s politikou, kterou pan ministr z části přednesl jménem vlády. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. Najman.

Posl. Najman: Slavná sněmovno! Dovolte, abych jménem čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské, oposiční, pronesl zde naše stanovisko k prohlášení p. ministra zahraničních věcí dr Beneše. Naše strana nesouhlasí s nynější vládní politikou a považuje tuto vládu za škodlivou pro stát a pro občanstvo tohoto státu. My jsme s těchto míst nesčíslněkráte poukazovali, že v našem státě provozuje se politika, která směřuje ke zproletarisování středních vrstev, hlavně živnostnictva a obchodnictva, čímž poškozován jest také stát. Proto, když marně domáhali jsme se nápravy, když jsme viděli, že jí nelze dosíci, vstoupili jsme do oposice, abychom byli živým svědomím této vlády.

V daném případě však nejde o vládu. Jde o stát, neboť volání po revisi mírových smluv mohlo by přinésti velkou škodu státu, kdyby k uskutečnění tohoto požadavku došlo. Proto v tomto případě stavíme se na ochranu státu a chceme učiniti vše, co jest v našich silách, aby stát nebyl poškozen, aby stát zůstal silným. Volání po revisi mírových smluv má svůj původ v tom, že při začátku války, anebo v průběhu války byly dávány sliby, které buď nebyly vážně míněny, anebo které nebylo možno potom splniti. Já jsem vždycky říkával, že jednou z chyb bylo předčasné jednání o mír. Mám za to, že generálové měli míti ještě nějakou dobu slovo a že jednatelé míroví měli nějakou dobu posečkati, neboť tak se stalo, že Německo nechce se cítiti státem poraženým. Před vstupem do války byly slibovány Rusku Dardanely s Cařihradem, a co zbylo z těch slibů? Zdá se, že tyto sliby byly dávány, ač ti, kdož je dávali, neměli v úmyslu je splniti. Rusku místo Dardanel a místo Cařihradu dostalo se revoluce, ač mohlo jí snad býti zabráněno. A víme, jak tehdejší státníci angličtí jednali s nešťastným posledním vládcem Ruska, Italům slibovaly se kolonie, jež na Němcích budou dobyty a slibovala se jim celá Dalmacie. Ve velkém filmu, jenž se dnes hraje v Italii pod názvem "Černá košile", jest na tyto sliby poukazováno. Nechápu, jak mohla Anglie anebo jiné státy tehdy slibovati Italii něco, o čemž přece musili předpokládati, že Italům nepatří. Vzdyť Dalmacie vždy bývala zemí slovanskou a slovanskou zemí dnes je, přesto, že Rakousko se namáhalo, aby z Dalmacie slovanský živel vytlačilo. To však, že Italii se nedostalo kolonií, které jí byly slibovány, považuji za jednu z hlavních příčin nynějšího usilovného volání Mussoliniho po revisi mírových smluv. Považuji za nespravedlivé, že německé kolonie ponechali si ve správě ti, kdož mají dostatečný počet kolonií a dokonce nemají pro ně ani dostatek lidí, jimiž by je mohli zalidniti. Nejzajímavější pak je otázka kolonií, jež dostalo Japonsko od Svazu národů do své správy. Japonsko ze Svazu národů vystoupilo, ale kolonie, svěřené mu Svazem národů, si ponechalo. Situace by byla dnes vypadala zcela jinak, kdyby byly státy, jež Italii slib daly, jej také splnily. Ostatně vždyť víme, že i nám tehdejší anglický premier Lloyd George sliboval, že nikdy nebude zapomenuto hrdinných činů našich legionářů, kteří po zhroucení ruské fronty r. 1917 vytvořili novou frontu na východě. Čeho jsme svědky dnes? Před několika dny jsem četl článek Georgův v "Pester Lloydu", v listu těch, kteří byli jedněmi z nejzavilejších nepřátel jeho politiky a již stejně zuřivě volali "Gott strafe England!".

Chápu dnes Mussoliniho, že volá po revisi. Jemu příliš málo běží o Maďarsko. Maďarsko je mu věcí vedlejší. A kdyby docílil úspěchu, nechá Maďarsko plavat. Řídí se starou politikou italskou. Vždyť od r. 1848, kdy vystupuje na jeviště světových dějin mladá Italie, nikdy italské vojsko nedobylo žádných úspěchů. Bylo poraženo Radeckým r. 1848 a 1849. Nebýti Francouzů, byla by je porážka stihla r. 1859 právě tak, jako je stihla porážka r. 1866 - vše to svědčí, že to nebyly úspěchy na poli bojovném, ale že dobrým jednáním diplomatickým soustředila se Italie po 15 stech letech v jeden stát. Vždyť i Říma bylo dobyto teprve r. 1870, když odtáhla francouzská vojska.

Mám za to, že Mussolini nepomýšlí na válku. Kdo byl v posledních dnech v Italii, kdo viděl, co se tam děje, kdo viděl na př. biografy, v nichž se předvádějí fašistická díla z poslední doby, kde se přímo agituje proti Jugoslavii způsobem nejzuřivějším, kdo viděl na př. předvádění 4000 letců, jako jsem je viděl já, dosvědčí, že se zdálo, že Italie stojí skutečně na prahu válečném. Mussolini však spíše počítá, že by mohl, kdyby došlo v Chorvatsku nebo v jiných částech Jugoslavie k nepokojům, docíliti úspěchu po způsobu Garibaldiho na Sicilii anebo d'Annunzia na Rjece.

Mussolini není zaujat proti Československu, třebaže listy italské jsou plny útoků na Československo a na jeho státníky, hlavně na našeho pana ministra zahraničních věcí dr Beneše. Na jedné straně sice píše nebo dává psáti články do novin, kde nám vytýká, že v Československu mají Češi 50%, Slováci 15%, Němci 23%, Maďaři 5% a židé 2%, ale Italie docela nic neviděla, když si přivlastnila Gradišku nebo Gorici, kde podle sčítání z roku 1910 bylo 146.000 Slovanů a pouze 73.000 Italů, nebo Istrii, kde je 185.000 Slovanů a 118.000 Italů? Říká docela klidně, že si nás váží, že nás obdivuje, a že se jenom diví, proč podporujeme "barbary", to jest totiž jeho název pro Jugoslavii. A přece Jugoslavie není jeho největším nepřítelem. Jeho největší nepřítel je na severu a Mussolini by poznal jeho sílu, kdyby jednou s ním hraničil! Zdá se mi, že je to trochu špatné svědomí, jež Mussolini má vůči Slovanům, kteří se dostali pod jeho moc. Kdo mluví - může-li totiž mluvit - se Slovinci z Gradišky a z Gorice, ten žasne nad tím, jakým způsobem jest slovinský živel huben Italií. Lituji, že jsou spory mezi Italií a Jihoslovany, a myslím, že celý náš národ toho lituje, že by rád viděl, kdyby styky těchto dvou států byly co nejlepší. Je třeba jen uvážiti, že Jugoslavie, vojsko srbské, právě tak i čeští legionáři, bili se se stejným nepřítelem jako armáda italská. A ostatně vždyť i sám denní rozkaz generalissima italských vojsk, který v tisíci případech jest vtesán v mramor, mluví o tom, že byla to hrdinná česká vojska, která se po boku vojsk italských, francouzských, anglických a amerických bila za vítězství Italie. Svého času dlouho jsem stál na poli za Arcem v bývalé jižním Tyrolsku u malého pomníčku, kde jsem četl, že na tomto místě na větvích oliv pověšeno bylo maďarským vojskem 5 Čechů, kteří byli zajati jako italští legionáři, bojujíce v armádě italské .... A vzpomínám si nyní, jak se časy mění, že pro ty, kdož svého času pronásledovali italské obyvatelstvo, kdož dávali věšet nejen české legionáře, nýbrž i Cesara Battistiho a jiné italské vlastence, kteří, ač Italové rakouští, bojovali v italské armádě, domáhá se dnes Mussolini revise mírových smluv. Ještě dnes v Tridentě se prodávají fotografie, na nichž je viděti, jak maďarští honvédi se smíchem přihlížejí k popravě Caesara Battistiho, jejž jeden na šibenici uvázal. Maďaři, kteří ještě dnes utiskují takřka milion Slovanů - nedávno lipský denní časopis psal i o utiskování Němců v Maďarsku - čím mají dnes nalézati oporu u Mussoliniho? To nedovedu pochopiti a vykládám to právě jen tím, že účel má světiti prostředky. V Italii v denních listech viděl jsem inseráty Hardtmuthovy továrny z Čes. Budějovic a proti nim jiné inseráty, napodobené, na nichž byla střela, namířená proti Italii a pod ní nápis: Italové pamatujte si, že když koupíte za 2 liry tužku, bude za 1 liru z toho připravena ve Škodových závodech střela proti vám.

Nechceme chystati a nechystáme střel proti Italii. Znovu opakujeme, že litujeme, že dochází k takovéto agitaci proti nám v Italii, ač my vždy jsme byli nejlepšími přáteli Italie. Ať Italie dobře uváží, jestli zbraně, které dnes z Italie do Maďarska se pašují, nebudou sloužiti jednou proti Italii. Takové případy zde již byly a není vyloučeno, že mohou nastati. Němci a Maďaři nebudou nikdy přáteli Italie, o tom mohou býti Italové přesvědčeni. Maďaři budou vždycky volati po svém přístavu, po Rjece, a Němci nezapomněli na r. 1914. A ještě na jiném místě přijdu k tomu, jak o tom smýšlejí Němci. Historie sama poráží Mussoliniho, kdyby nám chtěl upírati samostatnost. R. 476 po Kristu končí římská říše a v téže době přicházejí do Čech Čechové, do střední Evropy Slované. A od té doby nepřetržitě až do r. 1621 trvá český stát. Je pevně organisován, je státem, který nejednou zasahuje význačně v historii světovou. A co se děje s Italií až do r. 1848? Skoro 1400 let je rozdrobena Italie na spoustu zemiček, vládnou v ní Němci, papež, Francouzi, Španělé a kde kdo. 1400 let netvoří celku. Z toho je viděti, že historicky máme plné právo na svoji samostatnost jako Italie. Jestliže na př. dnes na fašistické výstavě v Římě nebo v Italii předvádějí se obrazy Dalmacie, na nichž je viděti staré římské stavby nebo na branách měst benátské znaky lva sv. Marka, to ještě nikomu nedává právo, aby tvrdil, že mu patří Dalmacie. Tímtéž právem, kdo viděl stavby římské v Anglii, v Africe, v Asii, mohl se domnívati, že osady tyto patří také Italii. Benátská doba pro Dalmacii nechala po sobě několik krásných staveb v přístavních městech. Nechala na branách benátské lvy, ale nechala po sobě také holé skály, které výmluvně hlásají, že země tato byla zpustošena Benátčany, kteří vykáceli lesy a odvezli dřevo, potřebné na piloty ke stavbě Benátek, a tím zemi připravili o prsť a spáchali na ní vandalství, kterým ještě po několik staletí trpí a trpěti bude. Ostatně kdybychom my z toho důvodu chtěli vycházeti, mohli bychom říci, že nám patří Vratislav. Vždyť do nedávna na vratislavské radnici byl český lev jako znak, ve znaku města Vratislavi bylo "W" a nikdo nebude chtít popírati, že celé Slezsko i s Vratislaví patřilo nám. Anebo cožpak český král Václav II. nebyl králem polským, uherským? Ať se někdo jde podívati do radničního sklepu v Poznani. Ještě dnes tam najde znaky české, českého lva a najde tam "W", důkaz to, že tato radnice i radniční sklep byl vybudován za českého krále Václava. A přece nás ani. nenapadne, abychom z toho důvodu chtěli tato města pro sebe reklamovati. Ostatně má Dalmacie vůbec nějakou cenu pro Italii? Italie má až příliš mnoho pobřeží a přístavů, pro něž nemá zázemí. Přístavy v Benátkách i v Terstu, ve Rjece svojí opuštěností podávají toho nejjasnější příklad. Byl jsem to já, který svého času při boji, který rozpoutal se mezi Terstem a Hamburkem, důsledně podporoval Terst, aby naše zátěž šla přes Terst. Jakou cenu by to mělo pro Italii, kdyby získala několik nových přístavů? Jen by tím ochudila své přístavy dosavadní. A kterou zemi by získala v Dalmacii? Takových zemí a daleko lepších, neosídlených a ladem ležících má Italie v Kalabrii, v Apeninách a na Sicilii více než dosti. Nepůsobí dobře, mluví-li se o ukrutenstvích v Jugoslavii, anebo o barbarství, kterého prý se dopouštěla Jugoslavie proti Italii, když na fašistické výstavě v Římě vidíme veliký obraz vypáleného slovanského domu v Terstu, hotelu "Balkán", kterýžto slovanský dům byl vypálen italskými fašisty.

Mussolini je beze sporu velký státník, jakých měla a má Evropa málo. Vykonal velký kus práce a Italie mu může býti vděčna. Nepotřebuji ani mluviti, že on to byl, který se stal r. 1922 až 1923 záchrancem Italie před bolševismem, že jemu má Italie co děkovati, že neprožívala doby, jež prožívá Rusko. Jeho práci je všude viděti. Kdo viděl nákladnou silnici kolem Gardského jezera, kdo viděl silnici brennerskou, silnici vedoucí kol moře od Salerna až po Sant Paolo, kdo nyní navštíví Ostii, kde Mussolini vybudoval nové římské Lido, jež spojil nádhernou autostrádou s Římem, a konečně kdo obdivoval jeho cestu z náměstí benátského ke Kolosseu anebo z Mestre do Benátek, musí říci, že Mussolini je pro Italii tím, čím byl Napoleon pro Francii. Leč Napoleon dopustil se chyby, již platila Francie a platil ji i on. Nepřál bych nikdy, aby se této chyby dopustil i Mussolini, neboť i tu chybu by platila Italie, italský národ a ovšem i on.

V Římě měli velikou radost z úspěchu Hitlerova, snad proto, že německý hitlerismus má mnoho společného s fašismem italským, a odtud také heslo Mussoliniho, že za 10 let bude Evropa zfašisována. Oba dva státníci, Hitler i Mussolini, sledují jeden cíl. Každý chce svůj stát pokud možno rozšířiti na úkor ostatních států. To znamená, že běda, pak-li jednoho dne se tito dva státníci střetnou. Kdyby Mussolini měl za sebou německý národ, mohl by býti postrachem všech ostatních. Na štěstí však Hitler ani z daleka se nemůže vyrovnati Mussolinimu. Hitler - a to si musíme přiznati - bude pracovati, aby došlo k anšlusu. Hitlerismus nabývá půdy v Rakousku a pochybujeme, že by se tento vliv podařilo nynější rakouské vládě paralysovati. Nedělní volby v Inšpruku nám ukázaly, že hitlerismus i v Rakousku je na nezadržitelném postupu. A tak se může státi jednoho dne anšlus skutkem, aniž se kdo na to tázal Svazu národů nebo kohokoli jiného. A pak Mussolini může dostati souseda, se kterým dosud Italie nehraničila. My již známe, co to je, míti za souseda Německo. Celá naše historie o tom mluví. Pan Mussolini to dosud nezná a pochybujeme, že v ten den, kdy by pan Hitler dostal do rukou Rakousko, nechtěl by od Mussoliniho to, co k Rakousku patřilo, ať již je to území v jižním Tyrolsku anebo Terst s ostatním pobřežím.

Mluvil jsem na své cestě s několika Němci v době, kdy čekali v Římě, že pan Hitler přijme pozvání Mussoliniho a přijede do Říma. A co mně bylo pověděno? Hitler nepojede do Říma. Kancléř říše Německé nepojede přece do Italie, která má velký vroubek v Německu tím, že r. 1914 se nepostavila po bok Německu a Rakousku, jak jí smlouva o trojspolku kázala, a dokonce r. 1915 prý zákeřně vpadla jim v bok. To se prý v Německu nezapomíná a nikdy Italům nezapomene. A proto nejel kancléř říše Německé do Říma, nenásledoval anglického premiéra MacDonalda, ale poslal do Říma místokancléře Papena a ministra Göringa. Mám za to, že v Římě jistě tuto věc postřehli. Ostatně zdálo by se tomu nasvědčovati to, že Mussolini sdělil Dollfussovi, rakouskému premiérovi, že nechtěl připustiti, aby Hitler pohltil Rakousko. Proto jistě nemůže Italie a nemůže ani Mussolini chtíti navazovati přátelské styky s Hitlerem. Hitler je nebezpečím pro Evropu, nejenom pro Polsko, Československo, Francii, Dánsko, nýbrž i pro Italii. A jest nutno, aby sousedé se zbraní u nohou činy pana Hitlera pozorovali. Jistě si nepřejeme války, nepřejeme si žádných konfliktů s Německem, a to ani s nynějším Německem. Jest nám lhostejno, jak si Němci upravují své vnitřní poměry, ale nemůžeme strpěti, aby hitlerovské Německo mísilo se do našich poměrů nebo dokonce chtělo vnášeti své methody k nám. Vláda věnuje hnutí hitlerovskému malou pozornost a dokonce německé vládní strany berou je v ochranu. Budoucnost ukáže, že ony samy na to co nejdříve doplatí.

Jsem rád, že pan ministr zahraničních věcí ohlašuje navázání styků a případně obrannou smlouvu s Polskem. Bylo to mé dávné přání. Mluvil jsem o tom v poslední schůzi zahraničního výboru a napsal jsem již před rokem do našeho listu úvodní článek. Právě tak jako my, má také Polsko zájem na tom, aby mírové smlouvy nebyly rušeny, má také stejného nepřítele a proto je nutno, aby ono jasně prohlásilo, že nenechá na mírových smlouvách nic měniti a že podporovati bude ty, kdož mají stejný cíl. Přál bych si, aby bratrské styky naše s Polskem byly co nejvřelejší, abychom jeden v druhém neviděli nepřítele, ale naopak abychom si byli vědomi, že v nynější vážné době je nezbytně nutný společný postup, neboť by to byla veliká vada, kdybychom se nechtěli učiti z historie. Lituji, že Polsko dosud neratifikovalo mírovou smlouvu s Maďarskem.

Lituji, že není dnes velkého demokratického Ruska. Mírové smlouvy jinak by vypadaly, kdyby tomu tak bylo a kdyby to Rusko, které přineslo největší oběti ve světové válce a které vlastně svým zakročením r. 1914 bylo příčinou vítězství na Marně, které zachránilo r. 1916 Verdun, bylo přítomno při sdělávání mírových smluv. U nás jistě není nikoho, kdo by chtěl schvalovati nynější systém, který v Rusku vládne. Přáli bychom si jistě všichni demokratického ruského státu. Ale nelze stále schovávati hlavu do písku, nelze stále volati po křivdě, která se Rusku stala. Je třeba pohlížeti na věc tak, jak je. Patnáct let jsou pány v Rusku bolševici a jak známky ukazují, nebude panství jejich tak hned zlomeno. A sotva lze očekávati, že se vrátí do Ruska staré poměry. Na tom má velkou vinu ruská emigrace a proto je potřebí otázku ruskou, otázku jeho poměru k našemu státu, nějak upraviti. Rusko je naším velkým odběratelem a mohlo by býti snad ještě větším. Vítám proto, že Poláci navazují styky dnes se Sověty a byl bych rád, kdyby poměr Polska k Rusku byl dobrý, aby se z něho nemohli Němci oddávati nějakým nadějím. Ostatně o to se pan Hitler svojí politikou již postará.

Věřím pevně, že slovanský svět bude jednou velkým, mocným, že bude hráti velkou úlohu. Musí k tomu dojíti a proto musíme hledati i my cesty, které Slovany spojují, i když tyto cesty jsou pro nás těžko schůdné. Proto vítám spolek s Polskem. A těm, kteří by nás rádi oddělili od Jugoslavie, prohlašuji: nemůžeme svých bratří opustiti, ani za cenu, kdybychom snad měli trpěti. Lituji jednoho, že na Balkáně touto zásadou dosud neřídí se všichni Slované. Přál bych si, aby poměr Bulharska k Srbsku byl co nejlepší, aby Bulharsko nedalo se použíti k tomu, za což již několikráte trpělo a co je příčinou vší té bídy politické i hospodářské, která v Bulharsku dnes je. Bulharský národ může býti mocným jen tenkráte, když si uvědomí, že je národem slovanským a že musí dělati slovanskou politiku. Přál bych si také, aby si uvědomili u nás Slováci i Češi, že musíme postupovati jednotně, že se musíme dohodnouti, sejíti na společné cestě, odstraniti překážky, které nás dělí a které často byly uměle mezi nás naneseny a jsou nanášeny ... To si musí uvědomiti i Srbové, Chorvati a Slovinci, že jejich svoboda, jejich zachování, zachování jejich samostatnosti, jejich jazyka a kultury, že vše to závisí jen na tom, když budou hledati cesty, které je spojují a nikoliv rozdvojují. Jen Slovanstvo svorné bude silné a bude mocné. Ještě dnes miliony Slovanů úpí v různých zemích, jsouce vydány svému odnárodnění. A proto nemůžeme připustiti, aby jejich nesvorností došlo k tomu, aby další miliony Slovanů trpěly.

Pan ministr zahraničních záležitostí mi promine, řeknu-li, že nemám příliš důvěry ve Svaz národů. Pan Mussolini se dnes odvolává na Svaz národů, ale když svého času došlo ke konfliktu mezi Řeckem a Italií, neodevzdala to Italie Svazu národů, nýbrž vyřešila to lodní demonstrací, právě tak jako Japonsko nepodrobilo se výroku Svazu národů. Já věřím jenom v to, když budeme sami silní a mocní. Pan Mussolini tropí si žerty ve svých článcích z Malé dohody. Proč ty žerty? Proč to dokazování, že Malá dohoda nic neznamená? Je-li tomu tak, pak není potřebí, čeho se nebojíme, před čím nemáme strachu, se tím zabývati. Útoky, jež jsou vedeny v italském tisku proti Malé dohodě, však svědčí o něčem jiném. Svědčí o tom, že Malá dohoda jest faktorem, s kterým musí počítati nejenom Italie, nýbrž i Evropa. Považuji já i moje strana utvoření Malé dohody za věc dobrou a šťastnou. Považuji ji za neobyčejně dobrou pro zachování míru, jehož si jistě všichni vřele přejeme. Jakákoli revise, jakékoliv měnění hranic znamenalo by novou světovou válku, znamenalo by nové běsnění válečné. Togo si jistě nikdo nemůže přáti. Proto jsme proti revisi mírových smluv a nerad slyším, že se zde z úst předešlého p. řečníka připouštělo, že bychom snad za určitých okolností a snad, kdyby se nám dostalo jiných náhrad, mohli nějaké takové smlouvy dělati. My se tedy stavíme zásadně proti revisi, proti změnám hranic a proto naše strana schvaluje a bude hlasovati pro stanovisko p. ministra zahraničních věcí dr Beneše. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Zierhut.

Posl. Zierhut (německy): Slavná sněmovno! Svaz zemědělců mi uložil, abych zaujal stanovisko k výkladu pana ministra dr Beneše. Svaz zemědělců ve své politické činnosti hájil odedávna stanovisko, že předpokladem každé úspěšné československé zahraniční politiky musí býti rozumná politika vnitřní a že Československá republika jen tehdy může vystupovati v mezinárodní politice s náležitou autoritou, může-li se opírati o souhlas a spolupráci národů tento stát obývajících. Mluvíme úmyslně o národech a nikoliv o menšinách, poněvadž my sudetští Němci se cítíme v tomto státě nikoliv menšinou, nýbrž podle našeho historického, hospodářského, kulturního a nikoliv na posledním místě číselného postavení a na základě toho, že jsme semknutým národem v semknutém osidlovacím území, rovní s rovnými, jako rovnoprávný německý lid vedle našich českých spoluobčanů. My sudetští Němci nikdy jsme netajili a ani dnes netajíme, že se cítíme organicky spojeni s německou kulturou a s němectvím vůbec, že sledujeme vývoj a osud Německa se stejnou vnitřní účastí a se stejnou kmenovou solidaritou, se kterou naši čeští spoluobčani před válkou i po ní byli spojeni s vývojem a osudem příbuzných slovanských národů a států. My zástupci sudetskoněmeckých sedláků netajili jsme však nikdy a ani dnes netajíme, že území námi osídlené a tedy i stát, který je dnes obsahuje, považujeme za svou vlast a že proto chceme vždy býti občany vlasti a státu věrnými. (Potlesk.) V této synthesi jest a zůstává vysloven německý aktivismus a smíme s dobrým svědomím prohlásiti, že jsme si této synthese vždy byli a zůstaneme vědomi.

Podle tohoto smýšlení usilovali jsme jako oposiční, tak i jako vládní strana vždy o to, abychom budovali most míru z naší republiky k Německu a v tomto smyslu vykonávali vliv na československou zahraniční politiku. Naše úsilí v tomto směru byla by mohla míti mnohem trvalejší účinek, kdyby nás byla v této politice přiměřeně podporovala ostatní německá delegace. Toto postavení předmostí mezi Německem a Československem určuje nám nejen naše zeměpisně politická situace jako pohraniční země, nýbrž celé naše dějinné poslání. Toto stanovisko jest však také plně odůvodněno čistě hospodářskými nutnostmi a úvahami. Pohled do obchodní bilance a do dějin hospodářské krise stačí, abychom si uvědomili, že Československo jest hospodářsky spojeno s blahobytem Německa - smíme jistě říci: ke zdaru a zkáze - a že máme s Německem prakticky již dávno jistý druh hospodářské unie, ještě než návrhy na středoevropské hospodářské unie staly se ožehavými a pokoušely se najíti konkrétní formy. Proto jsme živě litovali, že nebyl dosud proveden plán velkého středoevropského hospodářského bloku nebo připojení Československa k takovému bloku, a když projevujeme souhlas s koncepcí bloku Malé dohody, děje se to proto, že v tomto bloku vidíme počátek k vytvoření větších, pro obrození našich poměrů nezbytně nutných hospodářských území, které dříve nebo později musí dospěti k dohodě a ke spolupráci s Německem a s ostatními nástupnickými státy, nemá-li úspěšný počátek skončiti později velkým fiaskem.