Somknutie nemeckých národných síl uplatní sa i v orgánoch medzinárodných a preto je nepochybné, že o veľa energickejšie než kedykoľvek bude si priať revíziu a zrovnoprávnenie.

Maďarská národná strana vždy dokazovala a dokazuje, že jej nacionalizmus je tolerantný a chodí s očima otvorenými, a snaží-li sa o maďarskú jednotu a má-li vo svojom programe energické somknutie národných síl a národnú intranzigenciu, to znamená, že jej pracovnou sférou je národ a každý člen národa bez rozdielu spoločenskej triedy a náboženstva. Prijíma do národnej práce každého, kto je odpôrcom triedneho boja, avšak zároveň ani v jedinom boj i nechce skracovať práva s Maďarmi žijúcich Slovákov a Nemcov, tedy všetkých národov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Naopak! Maďarstvo je ochotné dať im svoje sily k dišpozícii, aby národná podstata a kultúrna svoboda týchto národov boly chránené. Avšak nemieni prejsť na denný poriadok a dať vyblednúť pozbavovaniu práv, ktoré ho stihá so strany čechoslovakizmu. Nechce dať vyblednúť boju za pravdu Maďarstva, nechce povýšiť žiadny oportunizmus nad veľké záujmy národa a nikdy sa nevzdá ani jediného svojho práva. Celou svojou silou, všetkými city, odhodlanosťou a tvrdosťou maďarskej duše a srdca požaduje reparáciu, ako aj vrátenie práva sebaurčovacieho a samosprávneho.

Je prirodzené, že Maďarstvo utvorí ostrý a bojovný opozičný front proti čechoslovakizmu a jeho vládam. Sme odpôrci akéhokoľvek riešenia zbraňou. Sme odpôrci akéhokoľvek krviprelievania, a ak by nebolo možno tomu vyhnúť, musia za hrôzy s tým spojené prevziať zodpovednosť štátnici, ktorí sa uzatvárajú voči náprave nespravedlností a ktorí chcú sebaurčovacie právo národov zastierať zmienenými práve metodami pána ministra zahraničia.

V tejto práci, v týchto snahách neopomenieme vyhľadávať miesta a použiť foriem, ktoré máme pri ruke, aby sme verejnosť o názoroch a politike našich maďarských strán informovali, či sa to bude vláde páčiť, a či nie!

Naša situácia je snadná, lebo nemáme žiadnej príčiny k nervozite, lebo udalosti veľkej politiky unášajú zlepšenie nášho osudu a triumf našich právd obrovskými kroky k uskutočneniu. Duševnú a hospodársku mizeriu, plynúcu z menšinového života, a duševné útrapy snášame mužne, s rozvahou a sebadôverou maďarského oráča a s neochvejnou vierou v božskú prozreteľnosť.

Expozé neprijímam. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Dále je přihlášen ke slovu p. posl. Špaček. Uděluji mu je.

Posl. Špaček: Slavný sněme! Předvčerejší projev pana ministra zahraničí byl pro nás opravdu příjemným překvapením, a to proto, poněvadž nebylo dosud za dobu trvání republiky panem ministrem dr Benešem zaujato v posudcích o mezinárodně politických poměrech Evropy a světa stanovisko tak otevřené a tak shodné s míněním převážné většiny našeho národa skoro ve všech otázkách, o nichž mluvil. Poválečná diplomacie trpěla až do nedávna těmitéž zlozvyky, které byly tolik vytýkány diplomacii předválečné, zvláště za doby světové války, protože ji z velké části samy způsobily. Byla to neupřímnost, ba přímo záludnost jednoho proti druhému a všech proti sobě, methody nepravd a zlomyslností, neštítící se žádných špatných prostředků, a při tom okrouhlá slova líbivých frází, poklon a ujišťování o dobrých úmyslech, jimž nikdo nevěřil, poněvadž jich falešně užívali všichni, ale jichž bylo užíváno i dále, protože se to pokládalo za nezbytné příslušenství diplomatických projevů k cizímu i vlastnímu národu.

Mluvilo se po válce velmi mnoho o tom, že to všechno přestane a že poválečná diplomacie bude čestně upřímná, otevřená a poctivá k vlastním i cizím, že navždy přestane staré tajnůstkářství, intriky a škodolibosti právě proto, poněvadž způsobily strašlivou katastrofu světa v letech 1914 až 1918. Ale zůstalo jenom při slovech. Je samozřejmo, že nebylo ani našemu ministru možno jednati jinak, dokud nebylo vůle k tomu u představitelů států daleko významnějších a mocnějších, než jsme my. Právě proto nebývaly výklady páně ministrovy pro nás přes svou pravidelnou rozsáhlost ani významným osvětlením mezinárodní situace, ani naznačením přesného poměru našeho státu k jiným státům a k jejich politickým stranám a nebylo nám někdy zrovna radostno po jejich skončení. Předvčerejší prohlášení páně ministrovo znělo docela jinak. Jsem přesvědčen, že obrat nastal, protože se ukázalo, že 15leté užívání starých method, spojené s nesprávným pochopením ducha a charakteru některých evropských národů, jakož i přílišná ústupčivost bývalých vítězů proti rostoucí útočnosti bývalých poražených, odůvodněná právě naprosto mylným názorem na účinky této ústupčivosti, nevedou k zamýšlenému cíli, t. j. k opravdové a trvalé pacifikaci Evropy a k vyloučení nových, těžkých nesnází a nebezpečí, nýbrž spíše k opaku.

Myslím, že ve stínu Briandově nebylo ani předevčírem právě těch částí projevu p. ministra dr Beneše, kterými jsme byli nejradostněji dotčeni. Upřílišněný optimismus tohoto jistě čestného a významného představitele nejlepších úmyslů Francie o trvalé uklidnění bývalých nepřátel a tedy celého světa po válce strhoval přirozeně do svého vleku i jiné státníky, zvláště ze států bývalých i nynějších spojenců nebo přátel Francie a tedy i našeho ministra zahraničí. Veliký krach těchto čestných úmyslů po nedávné smrti Briandově, marnost všech obětí, které byly přineseny několikerým velikým zmírněním hmotných i mravních pokut Německa, Maďarska i Rakouska z mírových smluv, ba - jak je skoro už jisto - jejich úplným anulováním osvobodil konečně vůli i nejodpovědnějších státníků z bloku bývalých spojenců k veřejnému přiznání skutečnosti a také našemu ministru zahraničí bylo tedy možno promluviti o dnešní mezinárodní situaci evropské tak, jak se stalo. Jsme tomu rádi, neboť právě našemu národu dosavadní stav nejvíce škodil. Nesmyslné, třeba nejlépe myšlené pacifistické sny, neustupující často ani před dokonalou vlastní směšností, vedly právě u nás - a bohužel ještě dnes vedou - některé fanatiky této pacifistické autosugesce k potěšitelnému úsudku, že právě na nás záleží zachování světového míru a že přísným vykořeněním jakýchkoliv starostí o své branné zabezpečení pro případ útoku na nás a úplným zanedbáním pilné k němu přípravy zajistíme si trvalou blahovůli svých bývalých věkových nepřátel a vyloučíme možnosti branných utkání buď vůbec nebo aspoň do dohledné budoucnosti. Nebylo a není povolanějšího činitele, který mohl tyto sny rozptýliti, než právě sám ministr dr Beneš. Učinil tak a učinil tak rázně, třeba suaviter in modo, nicméně fortiter in re. A za to jsme mu předně vděčni.

Pan ministr rozdělil svou řeč na řadu oddílů, v nichž vyložil jednak příslušné skutečnosti, jednak své vlastní stanovisko k nim. Budu se ve své kritice jeho projevu držeti tohoto jeho rozvrhu.

Pan ministr hodnotí správně charakter mírových smluv a prohlásil k naší radosti znovu naši pevnou vůli držeti a hájiti přesvědčení, že tyto smlouvy nutno zachovávati, že je to otázkou cti, důstojnosti a mezinárodní mravnosti všech států, jež je podepsaly. Nezastírá si však správně skutečnosti, že opravdové respektování těchto smluv závisí hlavně nebo snad výhradně na mocenské posici států, proti jejichž vůli měly by býti jednostranně měněny, tedy konkrétně řečeno, na jich vůli zameziti to branným odporem, bude-li třeba, který může býti opravdu efektivní jenom brannou pohotovostí národa mravní i materielní. Vracíme se tímto prohlášením páně ministrovým k samozřejmým zkušenostem a skutečnostem dějů našeho národa a každého národa jiného. V tomto poznání vítězí znovu nad umělými konstrukcemi slabošských fantasií poznání železných zákonů života národních kolektivů, pro něž platí tentýž zákon života jako pro každé jiné individuum. Tento zákon lze shrnouti v hleslo: Každý má tolik práva na život, kolik si ho dobude. Ovšem nutno tento princip života aplikovati stále čili uvědomovati si, že je třeba stálého boje o zachování práva nebo aspoň stálé přípravy k němu. Proto se zadostučiněním souhlasíme s prohlášením páně ministrovým, že je nutno upevniti nové evropské poměry tak, aby nemohlo dojíti k vojenské odvetě poražených a ke starému nemožnému a nemravnému stavu před r. 1914. Vítáme toto prohlášení proto, že znamená otevřené doznání nezbytnosti dokonalé brannosti našeho národa, doznání, že jenom vědomí co nejlepší vojenské pohotovosti našeho státu a států s ním spojených a spřátelených může zabezpečiti trvání dnešního stavu státní organisace Evropy, tedy také naší plné samostatnosti, územní nedotknutelnosti a mezistátní rovnoprávnosti.

Při tom nesmíme si ovšem zastírati ani chvíli nebezpečí, která naší budoucnosti hrozí od mimořádného oživení ducha útočnosti, nesnášenlivosti a vědomé povýšenosti v Němectvu a v Maďarstvu, jež dosáhlo vrcholu právě v těchto dnech v Německu. Je to starý duch vpravdě výbojného a bezohledného uchvatitelství, dobyvačnosti a tvrdosti vůči poraženým, o němž se mnoho státníků bývalé dohody po válce domnívalo, že porážkou Německa a Rakousko-Uherska byl na vždy likvidován. Je to duch Prušáctví a pangermanismu, duch národní filosofie německé v pojetí Treitschkově a jeho následovníků, duch, který vedl němectví a maďarství k svévolnému vyvolání války i podle zjištění objektivních německých lidí z řad diplomacie a historiků světové války (na př. kníže Lichnovský, Ludwig a j.). Hitlerismus je radikálnější obnova tohoto ducha poválečného hohenzollernského prušáctví a starověkého furoru teutonicu, právě tak jako duch maďarských Leventovců a všech jejich představitelů různých denominací není než duch maďarské agresivnosti, již lze sledovati v dějinách tohoto národa od počátku jeho vystoupení ve střední Evropě až po naše dny. V tomto duchu s licoměrnou nestydatostí lže se o národním útisku maďarských menšin u nás a v ostatních státech Malé dohody, zatím co on sám doma s bezpříkladnou brutálností hubí poslední zbytky slovenské menšiny v Maďarsku. Tento národní charakter německý a maďarský je podle našeho přesvědčení nejpodstatnější překážkou i skromných nadějí na klid v Evropě v dohledné budoucnosti. Ale uvědomění si této dějinné skutečnosti musí nám býti neutuchajícím podnětem k odložení jakékoliv ničemné lehkomyslnosti v posuzování mezinárodních vztahů našeho státu, zvláště k těmto jeho sousedům, k shromažďování sil duchovních, mravních i hmotných, k ušlechtilé brannosti a k bedlivému a technicky co nejdůkladnějšímu vybudování naší armády.

Pan ministr neváhal ve svém prohlášení zdůrazniti podstatný odklon Ameriky, Anglie a Italie od mezinárodně politických názorů, jaké je vedly ještě při sestavování mírových smluv, zdůraznil jejich vlastní starosti, odlišné zájmy a často i protilehlost těchto zájmů. Zdůraznil nesnáze, které z toho vznikly pro zachování mírových smluv, zvláště pro státy střední Evropy, jež jím vznikly nebo byly podstatně rozšířeny. Zdůraznil účinně skoro naprostý odpor Italie k politice, která ji učinila naším spojencem za války a ještě i po válce až do r. 1925 a jež ji dnes přibližuje více než můžeme srovnati s těmito historickými zkušenostmi útočnému hitlerismu a horthyovství. Ale taková už byla vždycky historická skutečnost. V tomto smyslu není opravdu věčných smluv a trvalého míru. Nezbývá nám než následovati příkladu těchto velkých mocností, neoddávati se planým nadějím a budovati svoji bezpečnost a svoji lepší budoucnost vlastní silou a oporou o státy, jejichž vlastní zájmy jsou pro dohlednou budoucnost totožny se zájmy našimi. (Výborně!) Toto rozumné sobectví stvořilo pevný svazek Malé dohody a práce našeho ministra zahraničí o toto úzké spolupůsobení naše s Rumunskem a Jugoslavií zůstane jistě z nejkrásnějších úspěchů jeho života, zvláště podaří-li se prohloubiti je ještě co nejdůkladněji rozumnými a širokými dohodami hospodářskými a učiniti je tak sympatickými zúčastněným národům nejen in moralibus, nýbrž i in materialibus. Tento svazek je pro naši budoucnost opravdu svazkem prutů Svatoplukových (Různé výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní.) a zvláště pro slovenskou část našeho národa nejpodstatnější zárukou k zachování svobody a plného kulturního i národního vývoje v budoucnosti. On zabezpečuje právě slovenské hranice naší vlasti nejbezpečněji a ušlechtilá jednomyslnost všech Slováků, jak se projevila již v této debatě v pevném odhodlání nesvoliti ani k nejmenším ústupkům našeho státního území na Slovensku a v plném souhlasu s mužným prohlášením ministrovým, že by si každý pro toto opravení hranic a uchvácení příslušného území musel přijíti se zbraní v ruce, je nejradostnějším zadostiučiněním nejen nám všem, nýbrž jistě i p. ministru dr Benešovi. Přijímáme v plném souhlasu jeho prohlášení o významu, díle a budoucnosti Malé dohody jako svazku jednotlivých jejích států. Souhlasíme s jeho definicí mezinárodně politických cílů a metod Malé dohody a přejeme si, aby co nejširší vzájemnou pomocí těchto států zvláště v otázkách hospodářských, ale i dobrým vybavením všech jejích vojsk rostla a vyrostla z Malé dohody opravdová velmoc, na níž se rozbijí všechny intriky Budapešti i kohokoli jiného a kdekoli jinde. (Výborně!) A třeba nemáme vůči Italii my sami jiných citů, než jaké jsme k ní měli za války a bezprostředně po válce, třeba si přejeme s p. ministrem zachování nejpřátelštějšího poměru k ní právě proto, že nám pomohla v době nejvyšší nouze našeho národa velmi vydatně a že měla pro jeho boj za svobodu pochopení a konkretní uznání, přihlížejíc k vlastnímu boji svému o národní sjednocení a vzkříšení, nemůžeme tyto city vděčnosti zase po jejím příkladu postaviti před spravedlivé a slušné zájmy trvalého zabezpečení naší svobody svazkem Malé dohody a co nejbratrštějším poměrem naším k Jugoslavii, k jejímuž sjednocení došlo stejnými mravními i hmotnými obětmi všech větví tohoto národa jako k sjednocení a ke svobodě všech částí národa italského. (Výborně!) Jsme přesvědčeni, že rozmach německého imperialismu v dalších jeho etapách oslabí v dohledné budoucnosti přátelství italsko-německé a napětí italsko-jugoslávské, neboť bezohledné německé sobectví hitlerovské musí se brzo sraziti s upřilišeným sobectvím italské rozpínavosti a s jeho zájmy bezpečnosti a mezinárodní významnosti.

I v tomto případě máme v dějinách doklady, jež nelze přezírati. Jsme přesvědčeni, že také veřejné mínění Anglie a Spojených Států, které po válce ulpělo na přesvědčení o prospěšnosti nejužšího národního a státního sobectví, vrátí se na správnou cestu pochopení vzájemnosti politických i hospodářských prospěchů všech států a že dojde i u nich k návratu k upřímnější politice Společnosti národů, kterou chtěli umožniti mírovými smlouvami pro trvalé zabezpečení míru a zdravého kulturního a tedy i hospodářského vývoje všeho civilisovaného světa i jejich a právě jejich vůdčí státníci z doby světové války a bezprostředně po ní.

Nepromyšlený a jenom zájmům Německa a Italie dočasně prospěšný pakt 4 velmocí padne jistě co nejdříve v úplné zapomenutí. V nové Evropě a v novém světě po světové válce nelze už užívati metod z dávno minulých dob absolutismu, nové vydání nějaké Svaté aliance v dvacátém století je dějinný absurd, odporuje přirozeným základům vývoje mezinárodních vztahů a mezinárodního práva, jak se udál v době více než jednoho staletí od doby této aliance. I když vývoj ke kulturním formám vlády ve všech vzdělaných národech nejde stejně rychle a bez recidiv a i když leckde byla a jest relativně nejlepší forma vládní, t. j. forma demokratická, dočasně znehodnocena a když se stává nepopulární i mezi svými bývalými nejhorlivějšími stoupenci právě proto, že vede velmi snadno k zneužití, k oligarchii a k zahaleným diktaturám jednotlivců nebo skupin, ba i k nejhorší z nich, která byla v těchto dnech ve Francii označena jako "dictature du profitariate", přece jenom zůstane aspoň theoreticky a při náležité úpravě ústavních záruk a řádů všeho druhu prakticky nejvhodnějším prostředkem správného a celku prospěšného vytváření lepší budoucnosti národů, tedy i vlády a politiky, a z toho důvodu neobstojí před ní trvale žádná diktatura násilí a teroru. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Víme, že příliš významné mocenské posice i theoreticky nejdemokratičtějších politických stran prakticky velmi lehko vedou k chuti po vlastní diktatuře, k násilí nebo aspoň nepřiměřené bezohlednosti a sobeckosti. Při dnešní kritice poměrů v Německu, v Italii a v Rusku právě těch stran a politiků, kteří tuto diktaturu odmítají, nezapomínáme na sklony některých z nich k touze po vlastní diktatuře v prvních letech republiky a není nám možno přijímati dnešní jejich horlení proti těmto diktaturám jako veskrze upřímné a bez notné dávky naší skepse vlastní.

Leč o tom bude snad možno mluviti jindy více.

Chtěl bych se ještě dotknouti důkladněji projevu pana ministra o našem poměru k Polsku. Chci tak učiniti výslovně jako poslanec také za Těšínsko a ve smyslu názorů tamních našich lidí na náš vztah k tomuto jedinému našemu slovanskému sousedu. Byli jsme všichni vždy, právě proto, že jsme Slované, upřímnými přáteli polského národa jako celku a jeho snah o obnovu jeho samostatnosti. Vždyť jeho osud byl úplně totožný s osudem naším, i když ne tak brzo a tak hluboce tragicky jako osud náš. Poláci ztratili svoji samostatnost o více než půldruhého století později než my, prožili celé 17. století a skoro celé 18. století v plném kulturním rozvoji svého národa a zachovali si i po svém pokoření právě nejvýznamnější složky národa, které u nás byly vyhlazeny již na počátku 17. století, skoro neztenčeně. Přáli jsme jim svobody a samostatnosti jako sobě samým. Přáli jsme jim jí, i když nestáli všichni v táboře Dohody a tedy částečně i proti nám a svým konečným osvoboditelům. Rozuměli jsme jejich dvojí orientaci vzhledem k jejich poměru k Rusku. Ale již před válkou byli jsme my u nás na Těšínsku často nepříjemně dotčeni jejich malým smyslem pro slovanskou vzájemnost a bezohlednou sobeckostí, jež neváhala spojovati se proti nám i s německým nepřítelem. Měli jsme s nimi pro zachování své národnosti a svých nároků na plný život, my na Těšínsku, tuhé půtky, o nichž ovšem ostatní národ nevěděl skoro ničeho. Bylo nám však bolestno zvláště po válce konstatovati tento přílišný egoismus nevybíravých metod v poměru k nám i k jiným. Stával se nevhodným a zavrženíhodným imperialismem ve snaze, ztělesněné v poměru k nám heslem "Ostravica Polski granica", ve které se snažila odebrati naší republice část historických zemí koruny české, spojenou s nimi skoro 600 let, a Slovensku poměrně malá území, na nichž Velké Polsce nemělo tolik záležeti, zvláště proto, že zatím co zde šlo o několik desítek tisíc obyvatelstva, zůstávalo podle mírové smlouvy Versailleské ještě daleko více než 1 milion Poláků v německém Slezsku a východním Prusku. Tam se polská výbojnost neobrátila s toutéž zaujatostí a houževnatostí jako proti nám nebo proti Litvě. Tyto části polského národa zůstaly dodnes v poddanství cizím a není pro ně v polském národě tolik rekriminací, jako na příklad pro osud celkem 70.000 Poláků, kteří zůstali u nás a kteří mají tolik svobody a kulturních prostředků, jmenovitě školských, jakož i hospodářské potence, o jakých nelze mluviti jistě dosud ani ve značné části polského státu samého. Ryze polské školy obecné a měšťanské, pokračovací a hospodářské, ryze polské gymnasium a pobočky učitelského ústavu, školy, v nichž se užívá částečně dosud bez překážek a ingerence ministerstva školství učebných pomůcek varšavských, vydržovány jsou veřejným nákladem našeho státu a zemí, nebo aspoň velmi subvencovány, nacházejí se pod dozorem vlastních polských inspektorů, polština je úředním jazykem v četných obcích našeho těšínského Slezska a dostává se po Polsku vyřízení občanům tohoto území polské národnosti i u všech příslušných státních úřadů - a přece neustává falešný nářek nad křivdami i od polského tisku na našem Těšínsku i od tří polských poslanců v této sněmovně - tři na 70.000 - zatím co naše skoro stejně početná menšina na Volyni i jinde nemá ani jediné ryze české veřejné školy obecné, neřku-li měšťanské nebo gymnasia a učitelské přípravky, naprosto žádného zastoupení ve varšavském sněmu, žádných práv svého jazyka v úřadech, žádné inspekce a dohledu ani kontroly veřejnosti, jaká se u nás poskytuje svobodně a ochotně i vynikajícím představitelům polského státu samého. Vzpomeňte nedávné návštěvy p. maršálka polského senátu Raczkiewicze jako předsedy polské zahraniční rady. Nežalujeme na to, ale žalujeme na nevděk, neuznání, pomlouvačnost, falešné nářky a rozšiřování urážlivých nepravd o domnělém útisku této polské menšiny u nás v krakovském i jiném polském tisku, na surové a sprosté nadávky tohoto tisku naší republice, jejímu presidentovi, vládě a ministrům, na př. i samému p. ministru Benešovi, na př. v krakovském "Kuryeru Codziennym", na houževnatý a v jiném státě nemyslitelný odpor polských evangelických pastorů proti vyučování českých evangelických dětí na českých školách a z českých učebnic, proti odpírání jim českých bohoslužeb atd. Přejeme si dobrého, co nejlepšího a věčného přátelství s Polskem - když už tak náš intimní vztah k němu pan ministr nazval - ale žádáme, aby tento bratrský poměr nebyl rušen zlovůlí neodpovědných lidí z našeho Těšínska i z Polska a aby byla všechna práva polské menšiny u nás tak štědře a neskrupulosně přiznaná kompensována stejnými právy pro členy naší národní menšiny v Polsku. Víme, že při event. násilném pokuse Německa o záchvat polského území, zvláště koridoru k moři, došlo by i na nás. Chceme, aby naše věčné přátelství bylo na obou stranách bez rekriminací a bez hořkostí. Přáli bychom Polsku, aby rozumnou blahovůlí zabezpečilo své významnější zájmy pro případ nejtěžší zkoušky nejenom takovou opravdovou bratrskostí svého poměru k nám, nýbrž i vyrovnáním svých sporů jinde, na př. s Litvou. Polsko je v horší posici mezi Německem a Ruskem než my a potřebuje nás, nebo aspoň vědomí naší plné spolehlivosti na své dlouhé hranici s námi snad více, než kdy budeme potřebovati Polska my sami. Musí proto na straně Polska přestati jakékoliv koketování na př. s t. zv. maďarským bratránkem, podpora velezrádné agitace maďaronských Slováků Jehliczkových, Dvorczakových a Ungrových polskými úřady ve vojvodství slezském i krakovském. Nezáludnost, otevřenost a dobrou vůli na 100% musíme viděti také v Polsku vůči nám. V tomto smyslu prosíme pana ministra o podporu těchto spravedlivých našich snah při každém jednání s Polskem v zájmu obou našich národů a společné dobré naší budoucnosti.

Vítáme co nejradostněji závěrečná ujištění páně ministrova o tom, že za žádných okolností nedopustíme, aby naším osudem nebo naším územím disponoval kdokoliv, kdykoliv a jakkoli, že se nevzdáme na cizí přání ani nejmenší části našeho území, leda dobrovolnou kompensací po vlastním svobodném našem uvážení a rozhodnutí. Vítáme toto energické prohlášení proti revisním piklům našich nepřátel tím spíše, že jsme si dobře vědomi, že se nám nedostalo při vyměřování hranic našeho státu všeho území, jež jsme pokládali z důvodů geopolitických, hospodářských, národních a obranných pro náš stát za nezbytné. I my máme pro případ revise značné revisní požadavky v povodí Ipoly, Hernadu, Dyje atd. Více než 100.000 Slováků zůstalo nedaleko našich hranic v čistě slovenských osadách župy novohradské, pešť-pilišské, zemplinské atd., nehledíc k velikým koloniím slovenským v župě bekešské a jinde na dolní zemi uherské. Žádáme pana ministra, aby revisionistické návrhy Maďarů odmítl s poukazem na tyto naše nesplněné územní ambice, jež tvoří předmět našich případných revisních návrhů, když už by mělo býti o revisi kdekoliv, třeba jen theoreticky jednáno. Stejně nedostali jsme všecko, co jsme žádali, všecky české osady na Hlučínsku, Ratibořsku a Hlubčicku, v Kladsku a na hranici jižní Moravy a Rakouska v Podyjí. Nenechávejme svět v domněnce, že jsme dostali 100% svých územních nároků při likvidaci světové války. O ztrátách na účet Polska, z větší části opravdu nespravedlných, jsem již mluvil, a kdyby mělo jíti o t. zv. strategické hranice, jak se jich pořád dožaduje Maďarsko a Německo a jak jich dosáhla na úkor národnostních principů Italie v Tyrolsku a Přímoří slovinském, byly by naše nároky ještě daleko početnější. Nevznášejíce jich prozatím, odmítáme tím oprávněněji a důrazněji obdobné nároky maďarské a německé a stojíme plně za ministrem dr Benešem, že si jich diktovati nedáme, dokud k tomu nebudeme vojensky donuceni. A aby se tak nestalo nikdy a nikým, k tomu musí hleděti všechna naše zahraniční politika, ale také všechna naše vnitřní politika. Víme, že pro tuto spojitost platí pořád slovo Talleyrandovo o nezbytnosti dobré vnitřní politiky jako základu dobré politiky zahraniční, a právě proto radostně pozdravujeme projev sebedůvěry pana ministra dr Beneše a ve vědomí vlastní síly a vlastního dobrého práva opřený poukaz na naše národní mládí, na nevyužité možnosti našeho vývoje a na sílu, která z toho všeho pro nás resultuje. Nejsme už dávno malým národem, nechceme jím být a nebudeme jím ani po přání některých pánů ze sousedství bližšího i vzdálenějšího! Naše doba nestrpí povýšenectví a parvenuovské nafoukanosti ani mezi jednotlivci ani mezi národy. Národ a stát našeho územního rozsahu, našich dějin, naší vzdělanosti, naší hospodářské zdatnosti a pracovitosti, naší vůle k svobodě a samostatnosti, naší ochoty k obětem pro ni a naší v historii osvědčené brannosti nemusí se opravdu báti cizí zvůle a cizích pohrůžek, dovede-li se jen sebrati po příkladě svých předků v případě potřeby v jedno těleso a dovede-li odmítnouti slabošské tendence, které by rády rozhlodaly jeho dobré vlastnosti a jeho národní zdraví na prospěch utopií a falešných názorů, jinde dávno přežitých, neosvědčených a ztroskotavších. Potřebujeme jenom energických, vpravdě mužných vůdců, především jejich sebedůvěry, jež by byla příkladem sebedůvěry všech vrstev národa, patrné právě v těchto dobách těžkých mezinárodních poměrů politických i hospodářských a těžké hospodářské krise domácí. Věříme, že jsme národ zdravý a že jako takový zasluhujeme zachování své mezinárodní osobnosti a svéprávnosti, své národní a kulturní svébytnosti, že naše existence a svobodný vývoj kulturní i hospodářský je v zájmu pravé lidskosti a lepší budoucnosti všeho lidství! A silni touto vírou nepoddáme se nikdy v cizí jařmo, nedovolíme s sebou disponovat a nenecháme se snížiti na otroky, leč přes nasazení všech prostředků obranných, mravních i hmotných, kterých máme dostatek a které nás udržely v daleko těžších situacích našich dějin a v daleko těžších poměrech než jsou dnešní! (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Luschka.

Posl. dr Luschka [německy]: Velectěné dámy a pánové! Německá křesťansko-sociální strana lidová stojí na půdě křesťanské demokracie jako základu veřejného života. Jejím mravním požadavkem k ústavě a státní exekutivě jest bezvýhradná spravedlnost, v ní spatřuje nejlepší záruku, která vylučuje jakékoliv národní a politické potlačení.

S tohoto stanoviska posuzujeme výklady pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše a při tom nezapíráme, že se pan ministr snažil hájiti svou zahraniční politiku ze zásad demokracie, úsudky proti tomu zeslabiti jakožto nesprávné předsudky a s neobyčejnou zběhlostí přeplouti slabá místa. Přece se nám zdá, že ve svém posuzování častokráte byl podstatně ovlivňován stranicko-politickou mentalitou předválečné doby.

Po stránce vnější jest zpráva sestavením poválečných dějin a jejím účelem jest upevniti vážnost a postavení Malé dohody, právě tak jako varovati před křížením její politiky. Odůvodnění pana ministra pro jeho dílo, které bylo ztělesněno v jednotném organisačním statutu států spojených s Československou republikou, s Jugoslavií a Rumunskem, k němuž došlo na počátku tohoto roku, vrcholí v tom, aby byla obnovena definitivní rovnováha Evropy mezi dvěma tábory, vítězi a poraženými ve světové válce, na základě dosavadního seskupení a aby všechny ostatní náběhy k novému pořádku evropské rovnováhy byly potírány všemi prostředky až do krajnosti. Pan ministr prohlašuje: uvolnění trojdohody Francie, Anglie a Italie od konce války a nyní ostřejší útoky na mírové smlouvy jsou prý podnětem, že se 3 státy, Československo, Rumunsko a Jugoslavie, zorganisovaly v pevný celek, a to tak, jak byly dříve odkázány na spolupráci Francie. Tyto státy, které všechny tři ku podivu jsou nazývány státy středoevropskými, spojily se k tomuto statutu a při tom jim nešlo o mírové smlouvy jako takové, nýbrž šlo jim o jejich nejživotnější zájmy politické, hospodářské, kulturní a národní, o zachování celkového nového stavu Evropy, ba o celou jejich existenci. Na tomto podkladě, jak tvrdí, nebylo prostě jiné politiky. K tomuto mínění páně ministrovu nemůžeme se připojiti. Nehledě ke kulturním a národním různostem našeho státu vůči oběma spojeným státům Rumunsku a Jugoslavii, jest právě domnělý společný hospodářský zájem nejslabším bodem této konstrukce. Neboť hospodářský ráz obou druhých států až dosud ve skutečnosti nedovolil vzniknouti hospodářské dohodě přes veškeré úsilí a přes všechna politická přátelství. Pokud jde o životní politické zájmy, domníváme se, že také zde bylo by možno jiné řešení, totiž prohlášení státu neutrálním, jak jest to historické u Švýcarska a jak se na tom právě nedávno usneslo v poslední Národní radě Rakousko k návrhu tamějších křesťanských sociálů jako na směrnicích pro rakouskou zahraniční politiku.