Pan dr Beneš odmítá revisi hranic, která by se měla provésti na diktát velkých států, ale v případě potřeby, za souhlasu zájemců a podle jeho slov "taková dohoda byla by možná za rovnocenné kompensace". Něco podobného jsme již slyšeli a také časopisy oznamovaly, že pan dr Beneš vyjednává na účet Podkarpatské Rusi. A že on na naše útraty je ochoten přijmouti kompensace, o tom svědčí přenechání Rumunsku údolí Tisy s řadou ruských obcí a ruským městem Marmarošským Sihotem. Proto mluví-li se zde o revisi hranic, my Rusíni vždy hlasitě musíme prohlásiti, že ano, že my rozhodně žádáme revise hranic, neboť tisského údolí a Marmarošského Sihotu se nikdy nevzdáme, a bude-li potřebí, obětí krve a života zase dobudeme naší ruské země. Pokud jde o slova pana ministra dr Beneše, že "smlouvy musejí býti vždy dodržovány; je to otázkou cti. důstojnosti a mezinárodní morálky států, jež daly své podpisy," táži se, vztahuje-li se to i na něho samého a na československou vládu? Vždyť nemusím dokazovati, že revisi saintgermainské smlouvy již od samého počátku provedla sama československá vláda tím, že dosud nesplnila §§ 10 až 13 smlouvy, týkající se autonomie karpatoruského lidu, žijícího na jih od Karpat. Jak zamýšlí pan dr Beneš úspěšně bojovati proti revisi mírových smluv theoreticky, když prakticky tuto revisi, pro domov, již provedl? Nebo snad dodržovati smlouvy jsou povinny jen jiné státy, - a dodržování smluv není "otázkou cti, důstojnosti a mezinárodní morálky" i naší vlády?

Musím zde poukázati na osudné chyby československé vládní politiky, pro něž karpatoruský lid, nemaje zajištěných mu mírovou smlouvou a ústavní listinou autonomních a společně s tím i samých životních práv, byl nynějším vládním režimem uvržen přímo do zkázy, ze které není východiska. Karpatoruský lid, otrhaný a hladem umučený, oddává se snům nejen o minulosti, nýbrž i o budoucnosti, a věřte mi pánové, že kdyby dnes přišla nějaká vlna naděje, že Číňané pomohou Rusínům, náš lid z 90% byl by ochoten jíti s Číňany. Při tom sám pan ministr dr Beneš sní o tom, co bude v letech 1960 až 1970, a vybízí všechny konstruktivní činitele ke konstruktivní, klidné, všeobecné práci, ke spáse demokracie a státu.

Táži se, koho vybízí k této práci z Podkarpatské Rusi? O nás, autonomistech, se nezmiňuje, neboť jsme v jeho očích protistátní živel. Nás nazvali Maďarony, neboť jsme se nestyděli přiznati, že jsme byli vychováni maďarskou kulturou právě tak jako někteří Češi německou, ale právě jako by poctivý Čech nehanobil německou kulturu a Němce, tak i my můžeme se zdržovati hanobení, neboť v převratu nevidíme žádného důvodu k tomu, abychom hanobili Maďary nebo jejich kulturu, tím spíše, že oni na Podkarpatské Rusi představují sílu a stejně bojují o provedení našich autonomních práv jako my sami. Ale považuji za svou povinnost prohlásiti zde i to, že z toho ještě nevyplývá, že my autonomisté jsme destruktivní, protistátní živel. Naopak, mohu klidně tvrditi, že na Podkarpatské Rusi byl Kurťak z politických činitelů jediný, který provozoval tvůrčí, konstruktivní politiku. On budoval pro podkarpatský lid samosprávnou zemi a tím zároveň budoval i stát, utvořil národně uvědomělý tábor skládající se ze 40.000 lidí jako mravní hráz a základ autonomní země, tedy i samého státu. A naopak, co udělali druzí? Co udělaly vládní strany? Zkorumpovaly úřady, zkorumpovaly značnou část inteligence a zkorumpovaly značnou část lidu, a lid uvedly do takové hospodářské zkázy, ze které není dosud východiska.

Ukažte mi, prosím, kteréhokoliv Rusína v českých vládních stranách, a já vám povím ihned, proč tam je. Idea tam neváže ani jediného, nýbrž jen osobní zájem. Všichni jsou buď karieristé slabých schopností, nebo zkorumpované osoby, jejichž přestupky kryje jejich strana, nebo chudáci, které strana živí den ze dne. Dovolte, pánové, abych řekl, že budovati stát není možno ani na karieristech, ani na zkorumpovaných osobách, ani na žebrácích. Stát na Podkarpatské Rusi může býti vybudován jen na mravně silných a mocných lidech a těmi jsme na Podkarpatské Rusi my autonomisté. Všichni za minulých 14 let den ze dne snášíme pronásledování, štvaní, mravní a hmotné ztráty a přece vydržíme ve svém boji o ideu, o svobodu, o autonomní práva našeho lidu. Náš vůdce Ivan Kurťak obětoval život v tomto boji a my všichni jsme ochotni k této oběti pro svůj národ. Ale kdo u vás z Podkarpatské Rusi může to říci? Snad těch 30.000 českých úředníků, které jste tam posadili? Ujišťuji vás, že tito lidé žijí tam - čest malým výjimkám - nikoliv pro republiku, nýbrž z republiky a na první výstřel na hranicích všichni by si zbalili své věci a odebrali se sem do Prahy. Ale my, Rusíni, kam máme utéci? My bychom tam musili zůstati a nastavovati hruď. A my nastavíme svou hruď, budeme-li věděti, že země, na které žijeme, jest naše. Neboť dnes naše není. Dnes tam panují Češi, a banky a lichváři v každé chvíli mohou prodati ve dražbě celé obce, celé jmění zemědělce, i jeho chatu a pozemky a krávu, ba i slepici, jestli se ještě u domu nalezne. Můžeme za takové situace očekávati, že náš Rusín bude nadšen pro dnešní demokracii? Asi sotva. A tak, pánové, budí se na Podkarpatské Rusi revoluční duch stejně jako irredenta, co ostatně veřejně v "Podkarpatských Hlasech" napsal a přiznal i sám pan kol. Zajíc.

Proto považuji za svou povinnost prohlásiti také, že nás, karpatské Rusy, nelze již krmiti bajkami. Buď jest Podkarpatská Rus pro republiku důležitá, a pak žádáme, aby se ihned provedly podmínky mírové smlouvy doslovně tak, jak to obsahuje návrh zákona předložený posl. Kurťakem, nebo jsme zde nepotřební a pan dr Beneš nás drží jen pro smlouvání, a pak protestujíce proti tomu žádáme, aby se nám otevřeně řeklo, že si karpatoruský lid má sám rozhodnouti o svém osudu. A my rozhodneme, neboť dosud jsme o sobě ještě vůbec nerozhodovali. Neboť tvrzení, že se karpatoruský lid připojil dobrovolně k republice, jest prostě historickou mystifikací. Nás připojili, aniž jsme se o tom vyjádřili, a to podle rozhodnutí amerických Rusínů a podle rozhodnutí neexistující "svalavské rady". Užhorodská rada sice vyjádřila se dne 8. května pro připojení, ale za účasti ozbrojené síly u dveří síně a "Podkarpatské Hlasy", úřední orgán pana Rozsypala, v č. 279/32 výslovně napsaly, že "tato dobrovolnost stála republiku 200.000 Kč." To musím zdůrazniti proto, neboť je-li to pravda - o čemž nelze pochybovati - pak lidé z této centrální ruské národní rady nezastupovali lid, nýbrž zastupovali své osobní zájmy. Zvláště proto my, karpatoruský lid, nemáme odpovědnosti v žádném případě za nynější situaci Podkarpatské Rusi. Odpovědnost za nynější situaci spadá výlučně na československou vládu, která potřebovala Podkarpatskou Rus po převratu ze strategických příčin, potřebovala ji pro utvoření Malé dohody a pro přímé sousedství a styk Československa s Rumunskem a pro znemožnění přímého styku Maďarska s Polskem. Ale my, karpatští Rusové, neseme odpovědnost za připojení do té míry, že jsme toto své připojení vzali na vědomí, a vzali jsme je na vědomí na základě slovanského bratrství, ve které jsme pevně věřili, neboť chápali jsme je tak, že Čech bude panovati v české zemi, Slovák ve slovenské a Rusín v ruské. A co vidíme po 14 letech? Všechno se obrátilo v opak. Obrátilo se v opak proto, že československá oficiální politika považuje Podkarpatskou Rus za kolonii, že tam upevnila své panování bez lidu a proti jeho vůli, a lid následkem této politiky odcizuje se myšlence bratrství československého a karpatoruského národa. Vždyť této politice můžeme vděčiti, že se na Podkarpatské Rusi ve 200 českých školách provozuje počešťování země, že hranice Podkarpatské Rusi nejsou určeny a že se 200.000 Rusínů v prešovské Rusi i dnes odnárodňuje.

Každý konstruktivní politik, každý státník, který chce na Podkarpatské Rusi spasiti demokracii a stát, musí se postaviti pro provedení autonomních práv podkarpatského lidu, který i dnes ještě jest ochoten účastniti se konstruktivní práce ku překlenutí propasti mezi Čechoslováky a Rusíny, způsobené vládní politikou, ale pouze pod podmínkou, že tito naši slovanští bratři nebudou sahati na jeho životní práva a uznají jej za rovnoprávného bratra. Pak se budeme všichni ctíti a milovati tak, jak jsem se učil ctíti a milovati český národ ještě za války, když jsme se v pardubické nemocnici společně s Čechy a Poláky učili a zpívali hymny a písně české, polské a karpatoruské. Kdo by mohl nemilovati a nevážiti si tohoto národa, když vidí ráno v 6 hodin, že sama žena vychází na pole s pluhem orati půdu? Pánové, tento lid jest hoden lásky a cti a zaslouží si, aby jeho pracovitost byla příkladem i pro jiné národy. Ale musím prohlásiti i to, že český národ není takový, jak jej - s malými výjimkami - představují jeho čeští úředníci na Podkarpatské Rusi. Proto my, karpatoruští autonomisté, doporučujeme vládě v této poslední chvíli, aby použila i Podkarpatské Rusi k výstavbě státu, zvláště provedením její autonomie, o jejímž uskutečnění jsme ochotni spolupracovati, a to tím spíše, že pevně věříme, že bez nás nemůže býti provedena. Každý si musí zapamatovati, že bez autonomie na Podkarpatské Rusi vláda republiky nikdy nemůže zajistiti republiku. S tím musí počítati každý státník, ba i sám pan dr Beneš, jehož projevu z důvodů výše uvedených nemohu přijmouti a schváliti.

Místopředseda Taub (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Janček. Dávám mu slovo.

Posl. Janček: Slávna snemovňa! Pán minister Beneš v svojej reči vyložil nám celú dnešnú zahraničnú situáciu politickú a diplomatickú a vysvetlil nám i vývin tejto dnešnej situácie od uzavretia mierových smlúv. S rozborom tejto dnešnej situácie v obsiahlej reči pána ministra nemienim sa zaoberať, ale dovolím si poznamenať, že snáď pán minister Beneš podľa mojej mienky málo venoval pozornosti prvému iniciátorovi revizionistickej propagandy, Maďarsku. My na Slovensku od prevratu počúvame stále o revizii hraníc Slovenska v prospech Maďarska. Možno, že sa nám k tomuto sluchu bude pripisovať naša citlivosť, ale minulosť naša, naše neďaleké dejiny nášho utrpenia nútia nás k ostražitosti. Nútia nás k ostražitosti i udalosti po prevrate, veď sotva sme sa oslobodili, vtrhli k nám Maďari pod praporom Kúnovým a sotva sa likvidovala táto epizóda t. zv. bolševického vpádu, tí istí Maďari pod heslom legitimistov usilovali sa znova nastoliť na trón Karla IV. Ani tieto dva ozbrojené prípady a zlikvidované na ťarchu Maďarov nepoučili maďarských politikov o tom, že nemienime ďalej spolunažívať s nimi a že chceme byť samostatnými.

Propaganda medzi maďarským občianstvom o zpäťvydobytie oslobodených národov zpod maďarskej tyranie neprestala, naopak nešetriac žiadnych finančných obetí rozvinuli svoju propagandu za revíziu hraníc po celom svete. Niet štátu na zemeguli, ktorý by neboli zaplavili Maďari svojou propagandou, svojími letákmi, brožúrami, knihami a prednáškami. Niet politickej strany i v najmenších štátoch, ktorú by neboli chceli ovlivňiť svojou propagandou, svojim nárekom a tlačou o krivde, ktorá sa im stala tým, že z maďarského otroctva oslobodené národy, ktoré brutálne okrádali o právo reči a jazyka, o ich kultúru a samostatnosť, o ich slobodu, nechcú mať s nimi nič spoločného. Maďari túto propagandu v zahraničí prevádzali a prevádzajú všetkými methodami. Zahraničným učencom a literátom, politickým činiteľom podávajú falešné dáta z dejepisu, z hospodárskeho života, o počte jednotlivých národov podávajú falošné štatistiky, slovom všetko použijú, aby svoj nárok podporili, aby našli ochrancov a podporovateľov pre ich cieľ, pre revíziu hraníc, za ktorou revíziou skrýva sa hlavný cieľ, znovavytvorenie býv. Maďarska.

Maďari k tejto propagande využívajú všetko, o čom myslia, že to prospeje. Keď si prečítame knihu Janottovu "Nápor proti Trianonu", uvidíme dokladmi, citáciami a presnými dátami doložené práce maďarskej propagandy v zahraničí. Tu nájdeme, ako k cieľu získania zahraničia, menovite západu, sa využívajú falošnými dátami nielen učenci a umelci, ale všetky vrstvy nevynímajúc církevných hodnostárov, nech je to páter Banga, ev. biskup Baltazár, alebo rabín dr Székely.

V Amerike stavajú lietadlo "Justice for Hungary", kým vo Švajčiarsku zariaďujú krčmy a zábavné miestnosti s maďarskou cigánskou muzikou k vôli propagande. Doma nespokojný ľud, ľud bez práv a slobody uisťujú heslami: "Nem - nem, soha!" a uisťujú ho, že až zpäť vydobudú oslobodené územia býv. Maďarska, bude zas všetko dobré a nastane blahobyt. Medzi oslobodené národy - k nám, do Rumunska, do Jugoslavie - od prvopočiatku vysielali provokatérov, aby roznecovali a rozoštvávali brata proti bratovi a tvorili nespokojnosť. U nás štvali Slováka proti Slovákovi, Slovákov proti Čechom, v Jugoslavii Chorvatov a Slovincov proti Srbom a Sedmohradčanov proti kráľovskému Rumunsku. Faloš, dvojtvárnosť, nepoctivosť je charakteristickým ťahom maďarskej propagandy, len k tomu účelu, aby presvedčili zahraničie, že tým, že sa oslobodily národy od ich tyranie, im Maďarom, maďarskému magnátskému svetu sa stala krivda. A majú pravdu, stala sa im krivda! Stala sa im, lebo niet pracovníkov, ktorí by pracovali za nich a na nich, niet rabočích pre prácu jednoduchú, niet dorastu, ktorý by im tvoril kultúru a umenie, niet odkiaľ by brali vzrast pre svoje štatistiky. My Slováci sme šťastní, že sme sa vyslobodili z toľkej poroby v dvanástej hodine. Bila dvanásta hodina, keď vypukla svetová válka, inač za 50 rokov a snáď po vymretí terajšiej generácie nebolo by ostalo z nás malého národa ani stopy. Ovšem bol by ostal ľud, ľud bez inteligencie, bez vodcov, bez národného a politického presvedčenia, s ktorým by si boli maďarskí páni magnáti ľahko dali rady. Mali k tomu spôsoby, zákony, moc a vládu. Mali Apponyovský zákon, učiteľov, kňažstvo, četníctvo, služnovstvo a úrady. Kupovali a odnárodňovali za štátné a administratívné služby a úrady všetko, čo sa o chlieb hlásilo. Nacionalistický teror maďarský išiel nielen do škôl, kde pre nevinné slovensky písané básničky a besedničky vyhadzovali zo škôl študentov, ale vtierali sa do súkromných priateľských kruhov a beda bolo tomu úradníkovi, ktorý ako rodina, alebo priateľ sa stýkal s príbuzným a priateľom - a tento bol slovenského presvedčenia! Špionáž presiaknutá renegátmi, odkázanými na každodenný služobný chlieb, pracovala na dedine u učiteľa, farára, notára, počtára, u železničiara, u sudcu a horára a ničila každý dych koľko toľko národne povedomého človeka. My nezabúdame tieto časy, my máme v pamäti dobrej, veľmi dobrej túto mentalitu maďarskej gentry, maďarských pánov, ktorí i dnes stoja na čele Maďarska, ktorí i dnes vedú politiku maďarského ľudu. Rozmach kultúrneho života na Slovensku môžeme ďakovať bratom Čechom, ako to spomenul i náš mladý spisovateľ Milo Urban - povstalý po vypudení maďarského režímu zo Slovenska po prevrate.

Po svetovej válke, vzdor ťažkým rokom naše mestá vzrastly, sa okrášlily a vybudovaly. Máme vodovody, staviame kanalizácie, opravujeme brehy, staviame školy, verejné budovy, nemocnice, napredujeme na celej čiare.

Po dedinách postupne sa prevádzajú komasácie, naše poľnohospodárstvo je vo vývine. Robíme všetko možné, aby náš ľud bol spokojný. Žial, že svetová kríza ztížila nám tento postup, ale úfame, že i to prejde. Je samozrejmé, že dnes už i slovenský ľud, ktorému hrozilo úplné odnárodnenie a zaostalosť, vidí rozdiel medzi tým, čo bolo a čo je, a preto posledné roky maďarská propaganda nemá tej pôdy, ktorú mala na Slovensku. Miesto toho propaganda tým väčšou parou pracuje v zahraničí.

Pri tom dáva nám p. posl. Szüllő mravné poučenie, program pre politiku nášho štátu a Malej dohody. Hovorí vo svojej reči, že republika nemá sa zakladať na formalite práva, ale na spravedlnosti, lebo že žiadny výtvar, žiadné ľudské dielo, inštitúcia, žiadné obrnenie, žiadná zbraň není dosť silná k tomu, jestli pravda netvorí základ. Preto hľadanie pravdy, odstránenie nespravodlivosti je jednomyseľné s tým, čo menujeme konsolidáciou. Zdá sa, že pán Szüllő hovorí na základe trpkých skúseností, z ktorých sa ovšem ani on, ani jeho politickí priatelia ničomu nenaučili a pravdu ani spravedlnosť neuskutočňujú a nedávajú ani svojmu národu, čo mu patrí. Dobre by bolo, keď by pán Szüllő tieto jeho tak nadšene hlásané zásady sdelil svojim priateľom v Maďarsku, ktorých politiku chce uplatňovať u nás, a upozornil, aby miesto hľadania pravdy prestali s propagandou revizionismu a menovite prestali s pašovaním zbraní po suchu a po vode. Pán Szüllő hovorí, že sme republiku dostali do daru, že ani Wilson, ani Lloyd George, ani Clémenceau, ani Orlando nevedeli, čo činia, keď ustaľovali hranice.

Myslím, že tie hranice boly ustálené správne, nakoľko bolo možné tieto ustáliť národnostne, geograficky, komunikačne a hospodársky. Ako k nám zasahujú niektoré kraje s maďarskou menšinou, tak zasahujú slovenské menšiny za hranicu spoločnú. Rozdiel je len ten, že my maďarskú menšinu uznávame a dávame jej právo a spravedelnosť v každom smere, kdežto Maďari neuznávajú našu menšinu, lebo jej nedávajú ani práva, ani slobody, ani spravedelnosti. (Tak jest!)

Nie je pravdou, čo tvrdí pán posl. Szüllö, že nedodržiavame medzinárodnú smluvu, týkajúcu sa práv menšín. Nie je pravdou, že by na časť obyvateľstva republiky pozeralo sa s našej strany ako na porazených a tak sa s nimi zachádzalo. Pána posl. Szüllő upozorňujeme na rozvoj a vývin Slovenska, ktorý som spomenul a tvrdím, že vývin tento nie je omedzený len na nás Slovákov. Tým istým krokom napredujú naši spoluobčania Maďari a nie je ten čas ďaleko, že všetci naši spoluobčania Maďari úplne rovnoprávni s ostatnými občanmi tohoto štátu spontánne sa pripoja k udržaniu v plnom smysle slova námi hlásanej do poslednej litery spravodlivej a čestne prevádzanej demokracie. My nesiahame na práva a reč našich spoluobčanov Maďarov. My neposmievame sa ich zvykom a reči. My nenatískame ani školou ani terorom ani úradnou mocou našu reč. My dodržiavame ich právo na reč bohom a našimi zákonmi dané a práve tak ako na poli politickom i na poli kultúrneho a hospodárskeho života kráčame s nimi ruka v ruke, lebo sme presvedčení, že slobodou, právom a spravodlivosťou presvedčíme i maďarský národ, že len v demokracii je blahobyt budúcnosti ich i nás.

Vzdor ťažkej našej minulosti, vzdor i dnešnej mentalite vedúcich kruhov v Maďarsku verím, že prijde doba, keď nahliadne maďarský ľud, že systém dnešného súsedného spolužitia je škodlivý, a uznajú, že všetky ašpirácie a plány na revíziu sú marné, a najdeme i pri pevnom dodržaní dnešných hraníc spôsob spolupráce oboch národov a štátov.

Ťažký život, ktorý náš národ prežil, robí nás citlivými pri každej vzpomienke revízie hraníc, pripomína nám prešlé časy, ale súčasne nás robí tvrdými a neústupnými a preto, ako sa tu vyslovili všetci predrečníci Slováci bez ohľadu na politickú straníckosť, sme za jedno, že ani piaď zeme nepustíme z nášho Slovenska ani po dobrom ani po zlom, ani dohodou, ani vyjednávaním, ani za rekompenzáciu, ani bez rekompenzácie. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Goldstein.

Posl. dr Goldstein: Slavná sněmovno! Jakožto zástupce židovské menšiny v Československé republice ujímám se v této debatě slova, abych jménem této menšiny zaujal stanovisko k přednesenému exposé pana ministra zahraničních záležitostí a v tomto vztahu se zmínil o posledních událostech, které se odehrály v Německu se zřetelem k židovské otázce.

S díky kvituji projev pana ministra, že Československá republika tak jako doposud i v budoucnosti bude pokládati ochranu svých menšin nejenom jakožto výron právně závazných norem, nýbrž, že uznává po stránce morální a etické důležitost takovéto ochrany a že v důsledku tohoto stanoviska a obzvláště vzhledem k posledním událostem v Německu vyslovila požadavek, aby tato právní ochrana menšin byla rozšířena všude tam, kde doposud normována není a kde politické události zřejmým způsobem na nedostatek takovýchto právních závazků poukázaly.

Ve svém exposé se pan ministr zahraničních záležitostí několikráte příznivě a se souhlasem zmínil o řeči Sira Austina Chamberlaina a pokládám za účelné, abych o debatě, v níž tato zmíněná řeč dne 13. dubna 1933 byla přednesena, podrobněji se zmínil.

Sir Austin Chamberlain, vůdce strany konservativců, v Dolní anglické sněmovně prohlásil, že podle toho, co v Německu v poslední době se stalo, nepokládá za účinné, aby o revisi mírových smluv bylo vůbec jednáno.

Prohlásil dále, že nový duch, který v Německu povstal, neznačí nic jiného, nežli návrat starého prušáckého imperialismu s celou jeho rasovou povýšeností a s vyloučením ze všech občanských práv všeho, co není nordické krve. Německo jest naplněno tímto úzkoprsým, exklusivním a agresivním duchem, pro který jest zločinem, je-li někdo přítelem míru, nebo je-li Židem.

V debatě prohlásili řečníci všech stran svůj odpor proti režimu rasové nenávisti, který je v Německu. Největšího významu však nabyla debata oficielním doslovem anglického ministra zahraničních záležitostí Sira Johna Simona, který uvedl, že debata nabyla z toho důvodu zvláštního významu, poněvadž se v ní projevil všeobecný, ba dokonce možno říci universální názor, který je v Anglii o tom, jak v Německu jest nakládáno se Židy a se všemi ostatními menšinami. Jakožto mluvčí vlády prohlašuje, že by se každý mýlil, kdyby někdo v kterékoliv zemi byl toho názoru, že tyto pocity se omezují pouze na společnost židovskou anebo že projevy se staly na její popud. Naopak! Debata byla spontánním a nevyhnutelným výrazem citu všech těch, kteří jsou přívrženci tolerance všech ras. Nebyl to tedy projev vycházející z kruhů židovských, ani z kruhů jednotlivých anglických stran, nýbrž to, co by nazval veřejným míněním anglosaským.

Toto prohlášení učinil Sir John Simon a zvláště podotknul, že tak činí v plném vědomí své odpovědnosti jakožto ministr zahraničních záležitostí. Podobným způsobem vyslovili se vedoucí státníci ve spřátelené Francii, a to bez rozdílu stran, jako Painlevé, Tardieu a Herriot. Také státní tajemník Spojených států amerických Hull prohlásil, že vývoj politických událostí v Německu pečlivě sleduje.

Můžeme tedy konstatovati řídký případ, že celý civilisovaný svět jest jednotný v odsuzování režimu Hitlerova, který ve své nesnášenlivosti značí nebezpečí pro světový mír.

Německo doufalo, že tento jednotný názor celého světového veřejného mínění umlčí, a z tohoto důvodu podalo protest u anglické vlády proti debatě a vývodům anglického ministra zahraničí. Tímto protestem sobě však Německo neposloužilo. Jest samozřejmé, že tento protest neměl a nemohl míti úspěchu, poněvadž demokracie anglická umí uchrániti svobodu své parlamentní tribuny. Marně namáhá se Německo tvrditi, že jde o jeho vnitřní politické poměry, do nichž nikdo nemá práva ze zahraničí zasahovati. Tento názor jest mylný. Události v Německu jsou takového rázu, že se dotýkají civilisace a kulturních vymožeností posledních století, na nichž celý svět, všichni národové a všechny státy mají zájem.

Zasluhuje-li někdo výtky, že se míchal do vnitřních záležitostí cizích státních občanů, pak jest to Německo, a to z tohoto důvodu:

Ihned po tom, jakmile do světa byly rozšířeny zprávy, co pod novým režimem v Německu se děje tak zvaným stranám marxistickým a Židům, začly oficielní kruhy německé skutečnosti zjištěné popírati, tvrdily, že proti novému režimu jsou rozšiřovány hrůzostrašné báchorky, aby tento režim byl zlehčen, a tvrdily dále, že proti Německu jest organisován všeobecný boykot. Zároveň pohrozily všem cizím státním občanům, kteří jejich jurisdikci nepodléhají a takovéto prý nepravdivé zprávy rozšiřují, že se na nich pomstí, a to tím způsobem, že všechny marxisty a 600.000 Židů v Německu bydlících budou pokládati za rukojmí a že proti nim provedou boykot, který také oficielním způsobem dne 1. dubna 1933 veřejně prohlásili. Nic na tom nemění, že aranžéři tohoto boykotu byli donuceni ještě téhož dne jej odvolati.

Tímto způsobem mělo býti působeno na veřejné mínění světové, všichni ti, kteří veřejným způsobem mohli a chtěli projeviti svůj protest, měli býti pod tímto nátlakem donuceni, aby od protestu upustili, aby vše to, co v Německu se dálo, bylo konáno za naprostého mlčení a umlčení veřejného mínění světového. V tomto směru přirovnal bych toto počínání representantů německé moci k procesu českých Chodů, t. j. Psohlavců, v němž vůdce Kozina byl popraven a všemu selskému lidu byl uložen trest věčného mlčení.

Jest zvláštní naivitou nebo strojenou naivitou, když oficielní kruhy německé celou věc líčí takovým způsobem, jako by bylo třeba zvláštní propagandy o hrůzách páchaných, a to rozšiřovati zprávy o těchto událostech za tím účelem, aby cizina, tedy celý svět proti bezpráví, které v Německu se děje, protestovala. Což nemluví členové německé vlády svoje nenávistné řeči do radia? Neuveřejňují denně jejich oficielní noviny zákony a nařízení, směřující k tomu, aby Židé pouze pro příslušnost ke svojí rase a z žádného jiného důvodu byli zneprávněni?

Takovýmto způsobem mluví dnes oficielní Německo a z toho důvodu nesmí se diviti, když celý civilisovaný svět na to dal jedinou odpověď, která odpovídá lidské důstojnosti a lidské solidaritě, jak jest v celém světě kromě Německa jakožto základní zásada humanity uznávána.

Nemusím se z tohoto důvodu zabývati jednotlivými případy zločinů beztrestně páchaných a naprosto zjištěných, stačí mi úplně poukázati na program strany nár. socialistické, jak její vůdce Hitler a její theoretikové jej stanovili.

V důsledku tohoto dávno předem stanoveného a publikovaného programu byla kampaň proti všem lidem pokrokovým a Židům zahájena a jest důsledně prováděna v zákonech, nařízeních, administrativních aktech a hospodářském životě, projevuje se obzvláště proti vrstvám zaměstnaneckým a proti osobám stojícím ve svobodném povolání, obzvláště advokátům, lékařům a veřejným zaměstnancům. Tisíce, ba statisíce těchto existencí je vědomě podle předem uváženého plánu nelítostně a s ledovou vypočítavostí ničeno. Směšným jest tvrzení, že se tak děje jakožto obrana proti rozšiřovaným prý báchorkám. V tomto vztahu připadá mi věc jako anekdota, kterou nedávno jsem četl v "Lidových novinách". Veliký hakenkrajcler týrá malého Žida, a když k tomu přistoupí třetí, nezúčastněná osoba, rozhořčeně se obrátí veliký hakenkrajcler k osobě nezúčastněné a stěžuje si: On mně políček vrátil a takovýmto způsobem rvačku započal.

Způsobem, pro který v dějinách lidstva není příkladu, byl dne 1. dubna 1933 za aktivní podpory veřejné moci prohlášen boykot proti Židům, rovněž prý jakožto obrana proti rozšiřovaným nepravdám. Jsem toho přesvědčení, že tento boykot byl již dávno připraven, byl před převratem zamýšlen a že pro jeho inscenování pan Streicher dlouho před tím již byl vyhlédnut. Jediné, co na této věci se stalo mimo program, jest okolnost, že tento boykot skončil dříve, nežli bylo zamýšleno, a takovýmto způsobem přišel pan Streicher o svoji další činnost. Jestliže chce napraviti na národním hospodářství německém škody, které tomuto hospodářství vznikly, bude mít p. Streicher 10 až 20 roků možnost v intensivní činnosti, aby napravil, co za jeden jediný den natropil.

Němci si stěžují, že celý pokrokový svět a Židé sorganisovali boykot proti německému zboží. Ve skutečnosti věc se jeví takto: Spontánně, bez jakékoliv proklamace a organisace, ale za to po celém světě a ve všech zemích všichni ti, kteří se pokládali uraženi ve svém lidství, reagovali sami a bez vyzvání na události v Německu tím způsobem, že německé zboží nekupují.

Poněvadž jsme tedy tento boykot neorganisovali, nejsme s to, abychom jej odvolali, ať je nám vyhrožováno jakýmkoli způsobem. Pánem situace v této otázce jsou ti, kteří v Německu mají moc. Podle toho, jakým způsobem budou měřiti v budoucnosti Židům a všem utiskovaným vrstvám v Německu, podle toho zachová se k nim celý pokrokový svět a všichni Židé i v otázce odebírání jejich zboží.