Jak vypadá jeho mentalita v otázce války a míru, vidíte zase podle toho, že se nestydí doznati, že když vypukla světová válka, on přemožen bouřlivým nadšením padl na kolena a z hloubi srdce děkoval nebesům, že mu dopřála žíti v takové době. Tedy zase přímo programatický přítel válečných konflagrací, který říká, že humanita prý je výraz - to všecko jsou citáty z jeho knihy - pro směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivosti. Pochopitelně nemůže jinak souditi ten, kdo právě stojí na základě jeho politiky. On přímo zase programaticky říká, že nejhumánnější je ta válka, která prý užívá nejstrašnějších prostředků, a řeknu vám rovnou - to je věc mého přesvědčení - že kdyby dnes anebo v dohledné době a za nynější situace došlo k válečné konflagraci, není prostředku, před kterým by couvlo svědomí tohoto režimu (Potlesk.), že není prostředku, kterého by neužil. Museli bychom počítati s tím - to říkám po přečtení této knihy - že bacily moru se budou rozhazovati do evropských měst. Taková mentalita je v této knize vyjádřena. Podám o tom ještě další doklady.

Hitler přímo říká: "Im ewigen Kampfe ist die Menschheit groß geworden, im ewigen Frieden geht sie zugrunde." Ve věčném boji vyrostlo lidstvo a musí prý zahynout, kdyby měl býti věčny mír. Považte tuto duši: Lidstvo by prý musilo zahynout, kdyby nebylo věčného zápasu. Svět je světem věčného zápasu. On říká: "Neboť všude - allüberall - jedno stvoření se živí druhým stvořením a smrt slabšího je život silnějšího." Kdo může zaujmout takové postavení k životu vůbec, ten také pochopitelně se vzdává všech mravních hodnot, ten také nemá žádného důvodu pro to, aby se bil nebo vůbec uznával nějaké mravní hodnoty.

Podívejte se, jak Hitler soudí o otázce, jestli je nebo není dovoleno mluvit pravdu. On výslovně říká: "Tam, kde je pro prospěch národa účelno, aby se nemluvila pravda, tam se smí mluvit eventuálně i nepravda." "Es war grundfalsch die Schuld am Kriege von dem Standpunkt aus zu erörtern, daß nicht nur Deutschland allein verantwortlich gemacht werden könnte für den Ausbruch dieser Katastrophe" - a vytýká starému Německu - "sondern es wäre richtig gewesen diese Schuld restlos dem Gegner aufzubürden, selbst wenn dies wirklich nicht so dem wahren Hergang entsprochen hätte."

Tedy on říká: "Špatně jste to dělali, když jste říkali, že nejen Německo má vinu na válce, nýbrž také druzí. Vy jste měli říkat, že Německo nemá žádnou vinu na válce, i kdyby to pravda nebyla." Tedy přímé podřizování pravdy účelům tohoto egoismu.

Na jiném místě vytýká zase rozhodujícím místům ve vládě, že neuměly užíti správně propagandy. Říká: "Že chytrou a stálou propagandou může býti národu namluveno, že nebe je peklem a naopak" - prosím doslova: "Einem Volke der Himmel als Hölle vorgemacht wird und umgekehrt das elendste Leben als Paradies." Naopak, může býti namluveno národu, že nejbídnější život je rájem. To věděl jenom žid a německá vláda to nevěděla. On si stěžuje, že to nevěděla. To je při nejmenším divný antisemitismus, který vytýká židům špatnou vlastnost a své vládě, že tu špatnou vlastnost neučinila svojí vlastností. (Potlesk.)

A dále ještě jedno takové místo: "Popud k převratům na této zemi nikdy nebyl v tom, aby davy byly řízeny vědomím, nýbrž v tom, aby byly řízeny fanatismem a někdy dokonce dopředu je pudící hysterií." Tedy on udává to vzbuzení hysterie v národu přímo zase jako taktiku ke svému účelu.

Jeho positivní mezinárodní cíle jsou potom úměrné tomuto jeho mravnímu základu. Neexistuje prostě žádné právo, nýbrž existuje moc, jak on to říká, jen moc silnějšího, Německo. A teď zase je zajímavé: on vytýká staré německé politice její snahu o kolonie a říká: Německo potřebuje více území. Hitler říká - on není tak skromný jako náš zahraniční ministr - že Němců, kterých je dnes 70 milionů, musí býti za 100 let 250 mil., a poněvadž 250 mil. Němců nemá místa v Německu a protože on není pro koloniální politiku - to je příliš obtížný způsob rozšiřování se národa - musí se Německo šířiti tam, kde je půda, a to je na východě. On tím ukazuje Německu ve své knize tento cíl jeho zahraniční politiky a říká: buď po dobrém, a když ne po dobrém, tedy mečem si musí jít německý národ pro tuto půdu. Tyto věci jsou formulovány tak, že vás ujišťuji, že kdyby byla sovětská vláda po jmenování tohoto muže kancléřem považovala za vhodné ultimativně se postaviti proti Německu, nikdo na světě - kdyby to byla doložila tímto programem, který byl právě jeho programem při chápání se moci a jímž se moci domáhal - nikdo na světě by to nemohl sovětské vládě míti za zlé, poněvadž to je přímo útočný program, který ukazuje: tady je nepřítel národní existence! - na základě toho celého mravního podkladu, jak jsem již ukázal.

Je také zajímavé a velmi důležité si uvědomiti, že jenom Hitler předstírá rasové stanovisko arijské proti semitskému, neboť ve skutečnosti, kdyby si bral jak chce arijské odznaky pro své hnutí, ve skutečnosti on stejným způsobem přezírá také jiné příslušníky arijské rasy, on stejným způsobem se chová a soudí o veškerých neněmeckých národech. On říká na př.: Poláci mají býti podrobeni německé moci, všichni mají býti podrobeni německé moci, a on si má potom z toho materiálu udělati technický prostředek svého pokroku. Ale ta německá moc nemá Poláky poněmčit, říká, neboť tím by potom zde byli sice lidé mluvící německy, ale bylo by to, jak on doslova říká, kompromitování méně cennou polskou krví. Poláci jsou ovšem arijský národ, ale on o nich mluví jako o "nečistém elementu". O ruském národě říká přímo "eine minderwertige Rasse". O Francouzích říká, že je to ponegřený mulatský národ v Evropě a nebezpečí pro bílou kulturu. O spojeneckých smlouvách říká: Ein Bündnis, dessen Ziel nicht die Absicht zu einem Krieg umfaßt, ist sinnlos - smlouva spojenecká, která se dělá k jinému úmyslu a která neobepíná úmysl vésti válku, je nesmyslná smlouva! A přímo vyvrcholením toho je - on má také jakési sny všelidské, ale ty vypadají tak: Všichni tušíme, že čekají na člověka velké problémy, které zmůže jen nejvyšší rasa jakožto Herrenvolk, opřený o možnosti a prostředky celé zeměkoule. Celou zeměkouli vidí tento muž, a to je jeho heslo, jímž si šel pro hlasy 18 mil. lidí v Německu, tedy celá zeměkoule má býti jen prostředkem ke kulturním snahám jednoho Herrenvolku. Mír ano, ale mír prý založený vítězným mečem, "eines, die Welt in den Dienst einer höheren Kultur nehmenden Herrenvolkes", mír založený Herrenvolkem, který celý svět vnutí do služby svého kulturního ideálu. Otázka, jakého kulturního ideálu, zůstává ovšem nerozřešena. Není-li kulturním ideálem pravda, není-li kulturním ideálem lidskost, je-li dovoleno lháti, zabíjeti, je-li dovoleno, aby národ přepadal jiný národ, je-li dovoleno, aby národ se živil národem, je-li zde víra, že jen to je život a všechno ostatní smrt, jaký potom ještě kulturní ideál? To je ovšem otazník, o jehož zodpovědění se tento filosof žádným způsobem nesnaží.

A teď, slavná sněmovno, takto orientovaní Němci jsou ovšem vážným, ne problémem, nýbrž nebezpečím pro mezinárodní mír, když se dostávají do vlády. Ale - a zde přicházím k jiné otázce - pro nás musí se postaviti nyní také otázka tak, když je zde velký stát, demokratický stát, jehož blaho, prospěch a budoucnost pochopitelně musí ležeti na srdci každému vlasteneckému Němci, jak vypadá ta situace, když 3 mil. příslušníků toho národa žijí zde s námi? My jsme teď postaveni také před tu otázku, jak se oni postaví k těmto myšlenkám, jaké bude jejich východisko a čeho se můžeme nadíti, resp. o jakou politiku s nimi máme usilovati na tomto bodě a v tomto směru. Kdybychom si stokrát řekli podle pravdy, že tento stát je státem, který byl založen proto, aby hájil a udržel existenci českého a slovenského národa, a že je to stát národní, to nezmění pro demokracii fakt, že zde žije 3 mil. Němců a že tito Němci chtějí žíti a budou žíti - a také podle našeho přání mají žíti německy; nikdo nechce tyto Němce odnárodniti, neboť by to bylo s demokratickou zásadou neslučitelné. Problém je tím větší, že část těchto Němců stojí dnes již na základně positivní politiky k Československé republice, obesílá naše vlády a naše Národní shromáždění, a my s velkým zájmem musíme sledovati ten fakt, který vidíme, že v důsledku této positivní práce vzniká této části Němců velká obtíž v jejich vnitřní německo-národní politice. Vidíme, že v těch bojích, které se vedou mezi našimi vládními Němci a politickými přívrženci druhého politického systému, německými hakenkrajclery, dobývají nových a nových úspěchů hakenkrajcleři. Řekl bych a tvrdím vůči našim německým kolegům především to, že považuji za jednu z příčin jejich neúspěchu to, že oni stále svou positivní účast na našem režimu omlouvají, ospravedlňují, oni zůstávají stále v defensivě. Nikdy podle mého mínění nebudou míti úspěch, dokud nepřejdou z této defensivy ve jménu nacionálních zájmů svého lidu a svého národa k ofensivě, čili to stmelení jejich se státní demokratickou raisonou musí pokračovati, musí býti větší. A my jsme si všichni vědomi - ať i oni jsou si toho vědomi - že je také naším zájmem na tomto stmelení pracovati. Prosím, aby se mně to nemělo za zlé. I po této stránce chci pronésti několik slov, jejichž smysl, myslím, nebude se těšiti asi plnému souhlasu našich německých kolegů. To první, co chci pověděti, ovšem ne, až ta politická aplikace. Já tvrdím totiž toto: Basí společné politiky může býti jenom společná kulturní snaha, společný kulturní ideál. Na této basi vyjádřené v knize Hitlerově není vůbec možná žádná dohoda, na této basi není vůbec možný jiný způsob než způsob boje. Ale tato německá politika je na hony vzdálená od německé kultury ve vrcholcích této kultury. Ať se podíváme, kam chceme, nenajdeme nikde žádné odůvodnění v německé kultuře pro tyto politické snahy. Je to přímo charakteristické, když si vzpomenete, jakou politickou otázku hraje oddělení Královce polským koridorem od německé říše. Ale kdyby byl ten Královec oddělen tak širokým koridorem, že by byl tak daleko od Německé říše jako je Kamčatka, ještě pořád by od ní nebyl tak daleko, jak daleko je filosofie královeckého světového filosofa Kanta, muže, který patří k nejvrcholnějším vrcholkům německé kultury ode všeho toho, co jsem vám zde přečetl. Kant na rozdíl od těchto politických snah je autorem známého spisu "O věčném míru", kde právě dokazuje opak, že se totiž lidstvo musí snažiti o věčný mír a že věčný mír je možný. Tento filosof věnoval důkazu o tom celou knihu. Celá Kantova filosofie je vyjádřena ve dvou poučkách, které se v jeho spisech znovu a znovu opakují. První je: "Jednej vždycky tak, aby pohnutky tvého jednání mohly býti objektivním zákonem celému světu, aby to mohlo pro každého platiti." To je naše české: "Co sám nechceš, aby ti dělali jiní, nečiň ty jim!" Druhá Kantova poučka: "Nikdy nesmí býti člověk člověku pouhým prostředkem k cíli, nýbrž vždycky musí živá bytost živé bytosti býti zároveň účelem." Tedy pravý opak těch politických vět, které jsme zde slyšeli. Herder napsal: "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim." Toto pravidlo je vepsáno i ve hruď netvora, neboť požíraje druhého nečeká nic jiného, než že sám bude sežrán od jiného. Ještě krásnější, a snad nejkrásnější větou je věta snad největšího německého prosaika Jean Paula. Tu chci přečísti v originále: "An Menschheit glauben, an fremde und eigene, durch sein Inneres ein Fremdes ehren und kennen, das ist's worauf das Leben und die Ehre ankommt, alles übrige hole der Henker." "Věřiti v lidstvo, věřiti v cizí a ve vlastní člověčenství vnitrem svým, poznávati a nitrem svým ctíti nitro cizí, to je na čem záleží veškeren život a veškerá čest; všechno ostatní vezmi čert!" Vidíte, je ještě jiná kulturní base než ta, kterou nám nabízí dnešní ministerský předseda německý.

A abych skončil citátem tyto ukázky, který už se dotýká trochu i otázek politických, chci ještě na konec citovati krásný a velmi poučný a zajímavý dystichon Goethův. Goethe žil v době, kdy ještě nebylo ani Bismarkova Německa a kdy ještě Německo bylo roztříděno ve státy. On slovem "Nation" nemyslí ovšem národ ve smyslu etnografickém, nýbrž národ ve smyslu politickém a dává Němcům tuto radu, která velmi znehodnocuje celý ten ideál politického sjednocení - jistě znehodnocuje neprávem, ale zajímavý je důsledek toho a okolnost, jak se Goethe dívá na talent německého národa k tomu, aby se stal národem politickým mezi ostatními politickými národy světovými: "Zur Nation Euch zu bilden, Ihr hofft es, Deutsche, vergebens; bildet - Ihr könnt es - dafür freier zu Menschen Euch aus."

To je tedy německá kultura, Goethe jakoby cítil, že snad je v tom německém prvku, v jeho kulturní výši něco anarchického, něco, co brání disciplině, něco, co může, jak vidíme, silně brániti i mezinárodní disciplině, říká Němcům to, co všichni velcí vůdci říkají svým národům: "Vyvíjejte se jako lidé, vyvíjejte v sobě lidi, tím nejlépe vyvíjíte v sobě národ!" Na tomto základě, na této filosofické a mravní basi je jistě také možnost kooperace.

Nyní jest otázka, jsme-li na dobré cestě, když překonavše to, čemu se říká iredenta, činíme předmětem netrpělivé diskuse - trpělivost zde hraje velkou roli - to, čemu se říká autonomie. Prosím, německý národ má svoje národní zabezpečení ve světě vyjádřeno dvěma státními suverenitami, říšskoněmeckou a rakouskou. My stojíme na stanovisku, že politický ideál oněch milionů Němců, kteří se stali spoluobčany naší republiky, musí býti jejich národní svoboda, jejich národní sebeurčení. Je-li možno, aby toto národní sebeurčení bylo uspokojeno - a my tvrdíme, že je možno, aby bylo uspokojeno v rámci naší ústavy - proč potom znepokojovati veřejnost, proč potom netrpělivě se domáhati nějakých paragrafovaných výhrad? Snažení o autonomii má potud smysl, pokud je to snažení o svobodu, a my dobře chápeme, že Němci chtějí, aby německé dítě bylo na německé škole vyučováno takovým způsobem, jakým jim se to zdá býti dobré, že Němci zkrátka chtějí, aby duch administrace, aby duch státu, všecko, co se dotýká ve veřejném životě soukromého života, odpovídalo přáním německého sedláka, německého dělníka a německého měšťana, to všecko chápeme - ale proč nemá býti tato otázka první?

Neslyšíme žádných stížností, že by dnešní německá čítanka, učebnice, ta německá čítanka, učebnice, kterou Československá republika dala do rukou německého dítěte, byla snad horší nežli ta, kterou mělo německé dítě dříve. Naopak, objektivní Němec musí uznati, že dnešní německá škola je daleko německo-nacionálnější, nežli byla ta černožlutá rakouská škola. Objektivní Němec musí viděti, jak dříve, když i ten německý voják přišel na vojnu, jak se tam s ním jednalo, jak tam byl vzděláván, a uznati, jaký je to rozdíl dnes, jak je dnes ten voják školen a veden v duchu německé kultury. To jsou ty věci, pro které my říkáme, že jako jsme se dovedli smířiti s velkou částí našich Němců už v tom faktu, že žijí v našich hranicích, tak přece musí býti možnost, abychom se s nimi dohodli. Stále se s nimi dohodujeme, mají účast na naší vládě a budou se s námi dohodovat, jak se má ve věci - nechme formalit, nechme politických formulek - vládnouti a spravovati, školovati a vzdělávati, a aby všecko to odpovídalo určení a sebeurčení netoliko Čechů a Slováků, nýbrž všeho lidu. A tu nemám pochybnosti, že tyto snahy musí býti korunovány úspěchem.

A nyní dále. To je otázka solidárnosti domácí. A teď se ptám, když se podařilo teď naší politice zahraniční sdělati Malou dohodu, proč by nebylo možno, když se dovedly dohodnouti na společné zahraniční politice tři státy, Československá republika, Jihoslovansko a Rumunsko, proč by nebylo možno, aby tato konsolidace podunajského území, konsolidace politického území pokračovala a aby tak, jak to řekl již ve své poslední řeči v zahraničním výboru ministr dr Beneš, byla vyvíjena snaha trpělivě a tak dlouho, až bude korunována úspěchem, aby se s námi nejprve dohodovali od případu k případu o postupu v zahraniční politice a potom aby se dohodli na společné methodě této politiky také Němci žijící v Rakousku a Maďaři žijící ve dnešním státu maďarském? Když jsme 50 let s těmito národy museli souhlasiti, neboť o víc vlastně nešlo, se společnou zahraniční politikou a mluviti o té politice ve známých delegacích. proč najednou bez auspicií toho degenerovaného panovnického rodu by to nebylo možné? Jaké by to bylo vysvědčení nezralosti právě pro Němce rakouské a pro Maďary, kdyby se nedovedli propracovati k tomu úsilí Malé dohody, úsilí krásnému, neboť ona právě ukazuje, že chce dosáhnouti opaku toho, z čeho byly obavy? Když se rozbíjelo Rakousko a zakládaly se samostatné státy, tu se někteří báli a říkalo se, že to bude znamenati balkanisaci Evropy. Místo toho se ukazuje, že veškerá politika Malé dohody spěje k tomu, aby byl europeisován Balkán, aby bylo najednou vymýceno z evropské politiky to, co je nástrojem nebezpečí té politiky, a aby byla hledána konsolidace. A to je cíl, pro který naši Němci s nadšením mohou s námi pracovati. A my již vidíme dále, jak to zejména řekl dr Beneš, Bulharsko jako dalšího člena této mezinárodní solidarity, při které se nikdo nedotkne svébytnosti a samostatnosti jednotlivých jejích článků. Posledním ovšem článkem tohoto vývoje je potom náležitá opora pro mezinárodní garancii. Toto pořád, myslím, Němci ještě nechtějí chápati, že jim nabízíme za paragrafy různých těch Sudetendeutschlandů nejprve a potom různých těch programů autonomistických víc: nabízíme jim přece to, že chceme pracovati a že chceme, aby oni pracovali s námi k tomu, aby nad naší státní suverenitou a nad všemi státními suverenitami byla vytvořena vyšší suverenita všelidská, Společnost národů, a aby tato vyšší suverenita, ke které potom také patří zásada, že smlouvy musí býti plněny a právo nesmí býti šlapáno, byla nejenom vyjádřena organisací, nýbrž také exekucí. Není-li to program, pro který mohou všichni lidé dobré vůle mezi Němci pracovati s naší vládou a s naším národem, tedy už nevím, jaký program by to měl býti. U srovnání s tím jsou všecky ty stížnosti dotýkající se jednotlivých incidentů anebo dotýkající se formálního autonomistického zřízení, úplně efemerní. (Posl. dr Hodina [německy]: Pane doktore, vyřaďte špendlíkovou politiku a půjde to rychleji!) Politiku špendlíkovou nikdy nedělá žádná vláda a žádná většina. Politiku špendlíkovou dělají jen lidé, kteří mají špendlík po ruce. Vlády pracují jinými prostředky než špendlíky.

Na konec bych chtěl, slavná sněmovno, říci jenom toto: My nejen že chceme pracovat k těmto účelům, my nejen že věříme, že je možno dosíci zde určitých a na konec velkých úspěchů, my jsme přesvědčeni, že dokonce - a není to velikášství, když to konstatoval také náš zahraniční ministr - tomuto státu je přisouzena v tomto vývoji vážná role. Není to proto velikášství, poněvadž to není role vládnoucí, to je role sloužící. Ilustrační fakt, že náš zahraniční ministr je generálním zpravodajem odzbrojovací světové konference, je zároveň faktem symbolickým.

Byli jsme uraženi laciným vtipem, kterého užil nedávno pan min. předseda italský. On řekl, že jsme zbohatlíci, že se děláme velikými a že myslíme, že budeme velcí, když si stoupneme na zelený stůl. Náš ministr zahraniční přešel přes tento vtip vážným zjištěním, že je nepravdivý. Mně připomněl trochu humornou, ale v podstatě tklivou episodu, kterou jsem jednou zažil za války na frontě. Byl tam se mnou, narukoval tam, hanácký synek, jmenoval se Baťura; musím dodat, že jsme sloužili u německé trupy - já proto, že jsem byl politicky podezřelý, on, nevím z jakých důvodů. Němečtí vojáci si toho selského synka rádi dobírali. Jednou stál jsem nedaleko zase při takové scéně, když si z něho němečtí vojáci, jak se říká, utahovali, a zaslechl jsem, jak on sám si pro sebe bručí tato slova: Co se mi smijete hlupáci, ešče nemožete vedet, k čemu vám nebodo dobrej! (Veselost.) Tedy ne hněv, ne zloba! Tu promluvilo něco, co se mi zdálo býti velmi krásným vyjádřením nejen té selské a hanácké duše, nýbrž i odvěkým vyjádřením českých kulturních ideálů.

My máme také světovou ctižádost, ale ne vládnouti světu, nýbrž sloužiti světu. (Potlesk.) A ještě nemůže vědět p. ministerský předseda Mussolini, jestli tento národ a tento stát neprokáže jeho národu @a longue větší službu než celý jeho režim. (Výborně! - Potlesk.)

A jestli my se aspoň chceme snažiti o soutěž s ním v tomto směru, jistě ujištění našeho zahraničního ministra o našem přátelství k italskému národu není žádnou frází. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Je charakteristické i pro poznání naší politiky a pro uvědomělost naší politiky, že v době, kdy se nám vyhrožuje, že se nám bez našeho souhlasu bude brát naše území, že v té době to, co pronesl v této věci náš ministr - ovšem s naším bouřlivým souhlasem - bylo to nejradikálnější, co v celé debatě bylo proneseno. Nikdo nešel dále, nikdo nešel štváti nebo vyhrožovati. V tu chvíli, když náš ministr řekl: "Kdo by chtěl kus naší vlasti vzíti bez našeho souhlasu, musil by si pro něj přijíti se svými vojáky", jsme prostě všichni cítili - a tím bylo vyřízeno naše stanovisko - že stačí přitakání, že nemusíme dále házeti velkými slovy. My jsme si v té chvíli uvědomili jedno, a bylo by třeba, kdybychom o tom dovedli nějakým způsobem přesvědčiti také ty druhé - k těm způsobům patří ovšem všechno, co se zde udělalo pro konsolidaci mezi českým a slovenským kmenem tohoto národa a mezi československým národem a národem německým i ostatními menšinami - že je třeba, aby celý svět pochopil, že tak, jako umíme býti střízliví - neboť nic tak necharakterisuje český národ jako střízlivost, prostota, neláska k velkým gestům, k velkým slovům, a v tom smyslu myslím, že je naše politika opravdu lidová, že je vyjádřením duše pracujícího sedláka a dělníka, že je to prostota - jako je náš národ střízlivý, když žije v pokoji, stejně tak by tento národ uměl se bíti za svou národní existenci a národní svobodu proti návratu do otroctví, ze kterého se dostal, a dovedl by se bíti takovým způsobem, že by jistě svět žasl nad jeho obětavostí. Nám musí vyhořeti Národní divadlo, abychom najednou viděli, jak jsme je milovali, nás musí něco poškoditi, musíme se dostati do nebezpečí, ale jakmile v něm jsme - a nikdy to nebylo tak viděti jako ve dnech, kdy propukla světová válka - pak jednáme bez debaty a bez řečí. Musili jsme mlčeti, směli jsme se jen jeden druhému dívati do očí, ale nikdy nebylo v žádném parlamentě a po žádné debatě takové dorozumění a shoda jako tehdy mezi českým a slovenským lidem (Tak jest!), bez shromažďovací svobody, bez svobody tiskové. (Výborně!) Všichni jsme věděli, že chceme jedno. Národ, který se tak zblízka musil podívati do očí smrti, jako několikráte v dějinách národ český a slovenský, ví, jakou cenu má život, a také se za ten život bude bíti do poslední oběti. Neorganisujeme probouzející se lidi, jako jsou probouzející se Maďaři a Němci. My se nemusíme probouzeti, jsme bohudíky vzhůru (Potlesk.) a cesta naše bude cestou vzhůru! (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Bródy. Dávám mu je.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno! K otázkám dotčeným ve výkladu pana ministra zahraničních věcí dr Beneše dovoluji si pronésti mínění národně uvědomělé části karpatoruského lidu. Neboť po tragické smrti posl. Ivana Kurťaka, velkého syna a statečného vůdce karpatoruského lidu, osud mne sem postavil, abych zde dále pečoval o věci a hájil a chránil zájmy svého lidu tak, jak to dělal on, sám Kurťak, jehož památce věnuji také tuto svou první sněmovní řeč prohlašuje, že navždy zůstanu věren jeho duchu a ideím. Následkem toho každému, kdo souhlasil a souhlasí s duchem a ideami Kurťaka, všem, i Čechům i Slovákům i Němcům i Maďarům pravím upřímné ruské "Zaplať Bůh" a zároveň prosím o jejich souhlas a podporu i své vlastní parlamentní činnosti, jejíž těžkosti plně uznávám, neboť my karpatští Rusové jako malý národ představujeme malou sílu a tak máme zde málo přátel, ale za to tím více si jich vážíme.

Slavná sněmovno! Již dva měsíce důkladně studuji možnosti parlamentní činnosti a musím se přiznati, že moje úsudky jsou smutné: nevidím v nynějším složení sněmovny žádné možnosti ochrany zájmů voličů, nebo i možnosti ochrany zájmů i samého státu. V našem parlamentě existuje jen jediná možnost - totiž možnost ochrany koaličních stranických zájmů, jimž jsou podřízeny zájmy voličů stejně jako zájmy státu. Vysloviti se proti tomu nutí mne právě projev pana ministra zahraničních věcí dr Beneše, který i nyní stejně jako dosud neostýchá se vychloubati se svými úspěchy a stále ještě se nechce přiznati, že se mu podařilo seskupiti skoro celý svět proti republice, právě jako vnitřní politice vládních stran se podařilo odciziti státní konstruktivní práci nejen národní menšiny, nýbrž i samy slovanské národy v republice, Slováky a Rusíny.

Pan ministr dr Beneš na počátku své řeči přiznává, že "dnešní mezinárodní situace je velmi obtížná - nemáme ještě skutečného míru", jak praví, a potom zdůrazňuje, že mnoho podmínek mírových smluv podařilo se státům, poraženým ve válce, již změniti a že se dnes bojuje v evropské politice o revisi hranic, neboť Francie, Italie a Německo usilují, každý pro sebe, zajistiti si hegemonii nad malými státy ve střední Evropě, a konečně Italie a Německo strojí úklady i samému demokratickému světu, ačkoliv demokracie jest ohniskem národních menšin. Konečně zamýšlí pan ministr spasiti republiku, demokracii a hranice státu toutéž politikou, kterou zahájil r. 1918, t. j. jíti slepě za Francií a spolehnouti na sílu Malé dohody.

V tom také vidíme my, karpatští Rusové, tragedii politiky pana dr Beneše. Každému je známo, že velký stát spěchá na pomoc malým vždy jen pro své zájmy, ale každý ví i to, že nejsobečtější politiku na světě provozuje Francie. Víme dobře, že "spolek" s Francií musíme zaplatiti hotovými, a víme také, že na př. Rusko může za své stroskotání děkovati jenom sobecké politice Francie, která pro rychlejší vítězství nad Německem přímo vehnala Rusko do zkázy. Kdo četl vzpomínky bývalého francouzského vyslance Paléologua, ví, že francouzská politika terorem dohnala Rusko k revoluci a potom ke zkáze, neboť francouzskému tlaku nemohl odolati ani sám Kerenský a musil za každou cenu pokračovati ve válce, dokud nepřišel Lenin. K tomu se přiznal sám Kerenský, když v Londýně na otázku lorda Beaverbrooka: "Kdybyste byli tehdy uzavřeli separátní mír s Německem, byli byste přemohli bolševiky?" - odpověděl Kerenský: "Ovšem." - "Proč jste to neudělali?" - pokračoval Beaverbrook, a na to Kerenský odpověděl: "Byli jsme tehdy přespříliš naivní."

Ve stejné situaci je dnes dr Beneš, jako byl tehdy Kerenský. Francie totiž vede boj o hegemonii s Italií, a bude-li v tomto boji vyžadovati toho francouzský zájem, snadno může obětovati republiku právě tak, jako obětovala Rusko. Pokud jde o Malou dohodu, nepochybně jest to dnes síla, ale tato síla, podle mého mínění, je pouze theoretická a spoléhati se na ni je velmi nebezpečné, neboť každý ví, že ani Rumunsko, ani Jugoslavie v případě nouze nás nebudou chrániti a brániti svůj stát budeme musiti sami.

Pan dr Beneš pro tento případ prohlašuje, že "my bychom dovedli své území ubrániti", ale jestli se dobře pamatuji, před 2 lety bývalý ministr nár. obrany Udržal řekl něco opačného: "hranice státu", pravil, "jsou přespříliš dlouhé k tomu, abychom je v případě války mohli chrániti". Můžeme věřiti, že od té doby jsme na tom lépe s obranou našich hranic? Pochybuji, zvláště když vidím, že ani jediný ze států kolem nás není přítelem republiky, ani Německo, ani Polsko, ani Maďarsko; a spolková věrnost Rumunska jest známa každému právě ze světové války a potom z doby rumunského obsazení Podkarpatské Rusi. Ale co udělala vláda republiky v minulých 14 letech na ochranu hranic státu? Nic. Zvláště u nás na Podkarpatské Rusi neudělala nic. Před 10 lety rozhodla se již zahájiti stavbu strategické železnice z Bardejova přes Prešov a Užhorod do Chustu; několik let se zařazovala tato položka i do státního rozpočtu, ale nyní na to již nikdo ani nemyslí. Francie na svých hranicích vybudovala řadu podzemních pevností, ale u nás se na př. o návrhu na určení hranic mezi Československem a Rumunskem pouze mluví, a dnes ještě se mluví symbolicky o "pohyblivých" hranicích.