Jaká ideologie jest podkladem pro vše, co se v Německu děje? Jest to myšlenka o méněcennosti každé cizí rasy a každého jiného smýšlení, kterážto myšlenka v novém německém zákonodárství po prvé jest uplatňována. A tu jest vysvětlitelno, že Evropa poznává, že věci ty dotýkají se základů a organisace právního společenského řádu, že vzniklo nebezpečí, že celé lidstvo by bylo vehnáno do periody nových válek, jestliže nacionalismus by stavěl na thesi, že jeden národ anebo jedna vrstva lidí jest povýšena nad druhou. Vznikl by z toho chaos, nastalo by bellum omnium contra omnes a stáli bychom na prahu soumraku západní kultury. Toto tvrzení o méněcennosti nezůstalo by státi před pojmem Žida, nýbrž nutným způsobem by se rozšířilo na vše, co je jiné a cizí, obrátilo by se proti všem menšinám, jak ve skutečnosti se již projevilo proti Lužickým Srbům zastavením jejich tisku a rozpuštěním jejich Sokola, jak se projevuje proti všem cizincům, Čechoslovákům, Polákům, Francouzům a všem jiným. Tento jed by nutným způsobem překročil hranice třetí říše a byl by uplatňován proti všem menšinám, ať národnostním nebo náboženským, ba i dokonce proti menšinám vlastní krve, které však mají jiný světový názor. Tato nebezpečná hra nutným způsobem přináší v sobě rozvrat a proto my Židé jsme přesvědčeni, že v tomto směru nejde pouze o otázku židovskou, nýbrž o otázku všeho lidství.

Všichni lidé dobré vůle, všichni idealisti a přívrženci myšlenky národní musí zastávati stanovisko o rovnocennosti všech ras a národů, musí si vážiti lidského života a volnosti myšlenky. Láska k vlastnímu národu nesmí býti projevována opovržením a nenávistí k národům ostatním a jenom tím způsobem bude možno, abychom jako lidé mohli společně žíti.

To jsou principy, na nichž jest vybudována myšlenka humanity a myšlenka demokracie, kteréžto naprosto nestojí v rozporu se vznešenými ideály národnostními.

Jakožto zástupce menšiny, která tento osud prožívá již po dva tisíce let, prohlašuji, že my Židé všichni a bez rozdílu stran byli jsme a budeme zastánci principu demokracie. Z tohoto důvodu nalezne nás svět všude tam, kde budeme moci spolupůsobiti na utužení demokratických řádů, a budeme vždy mezi těmi, kteří budou brániti se proti methodám nedemokratickým, teroru a nenávisti, ať nápor přichází zprava, nebo zleva.

Nepochybuji o tom, že tato moje slova najdou porozumění u většiny této slavné sněmovny, poněvadž zde mluvím před zástupci národa, který na svých bedrech po 300 let snášel osud býti menšinou.

Během své diaspory ztratili jsme Židé svůj národní jazyk, i když s radostí můžeme konstatovati, že v době obrozené staré naší vlasti Palestýně novohebrejský jazyk oživnul. Zde, v této republice svého vlastního jazyka nemáme a z tohoto důvodu nedožadovali jsme se a nedožadujeme se jazykových práv, až na skrovné otázky školské, týkající se východní části naší republiky. Generace předešlé podlehly historickým vývojem v jazykovém smyslu germanisaci, která měla důvod vnitřní a vnější. Vnitřní důvod projevil se v asimilaci německé, kdy Mojžíš Mendelssohn překladem bible nahradil hebrejskou toru německým textem a od těchto dob celá literatura židovská z převážné většiny sepsána byla v jazyku německém. Jest hříchem generací předcházejících, že naše literatura národní nevyšla také v jazyku českém a v tomto směru bude nutno zjednati nápravu.

Vnější důvod pro germanisaci židovstva v českých zemích počal od dob josefinismu tím způsobem, že Josef II dal tolerančním patentem Židům svobodu a právo na školy, ale toto právo vázal na podmínku, že toto školství musí býti německé.

Z těchto dvou důvodů Židé zemí rakouských jazykově a i kulturně z valné míry přilnuli k němectví a vždycky dožili se nevděku, který vyvrcholil v Německu r. 1933.

Pro Židy v českých krajinách z části již před válkou, obzvláště v době převratu nastal důvod pro novou orientaci jazykovou i kulturní a v tomto směru není žádného důvodu, abychom tento vývoj nepodporovali a aby nenastal onen ideální stav, aby Židé v českých krajích používali jazyka českého a v něm nalezli klíč ke kulturním statkům tohoto národa. Tomuto snažení se stanoviska židovského nestojí nic v cestě. Sám jsem vyrostl v českých školách a z českého kulturního ovzduší a nic to nebylo na úkor mému přesvědčení židovskému a mé lásce k vlastnímu svému národu. Naopak! Jest možno a žádoucno, abych s porozuměním a láskou ke svému českému prostředí sdružoval věrnost a lásku k svému vlastnímu národu židovskému, a zajisté se nenalezne poctivý Čech, který by byl s to činiti tomuto stanovisku nějakou výtku.

Jakožto menšina máme zájem na tom, aby kultura a pokrok v tomto státě se rozvíjely, poněvadž jenom tam, kde je kultura, mohou býti snesitelné poměry pro každou loyální menšinu. Ovzduší kulturní jest však podmíněno vyrovnáním a upevněním hospodářských poměrů. V tomto směru vidíme na poli hospodářském vzhledem k stávající světové krisi velikou rozháranost, i když poměry v naší republice jsou mnohem ustálenější nežli v zemích sousedních. Za účelem konsolidování našich hospodářských poměrů odhlasovali jsme zákon o půjčce práce a nepochybuji, že Židé v republice Československé bez rozdílu stran učinili a učiní své povinnosti zadost ve správném porozumění, že tak vykonávají nejenom svoji státoobčanskou povinnost, nýbrž že tím zároveň slouží svým nejvlastnějším zájmům.

Proti těmto poměrům u nás stavím poměry v Německu a to se stanoviska hospodářského, kdežto dříve jsem tak učinil se stanoviska politického. Se stanoviska hospodářského pokládám dokonce poměry, jak se vyvíjejí v Německu, za ještě nebezpečnější nežli se stanoviska politického.

Zneprávněním pokrokových a židovských lékařů, advokátů, úředníků a zaměstnanců a jich vyhoštěním z veřejných i soukromých služeb vzniká nový reservoir pauperisovaných a zproletarisovaných mas čítající několik set tisíc. Co se dnes v Německu děje, není nic jiného než expropriace skupiny lidí z důvodu jejich politického smýšlení anebo z objektivních důvodů, jejich původu anebo přináležitosti k určité rase. Tato expropriace děje se bez náhrady a dotýká se určitých společenských tříd takovým způsobem, že expropriace v bolševickém Rusku jest jí překonána. Kdežto v bolševickém Rusku jest možný vzestup z kapitalistické třídy do privilegované třídy dělníků a sedláků po uplynutí určité doby, má proletarisace postižených vrstev v Německu character indelebilis, který z těchto lidí dělá parie pro věčnost. Jest symptomatickým, že tato proletarisace se děje hlavně u chudých židovských intelektuálů, u mladších advokátů, lékařů, učitelů a malých zaměstnanců. Kam až tento vývoj dospěje, nelze předem určiti. Z tohoto důvodu musí veškerý svět s největšími obavami přihlížeti k radikalisaci hospodářského vývoje v Německu. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Co se má státi se statisíci těchto lidí, k nimž přistupují ještě další statisíce cizinců, kteří v Německu sice ještě bydlí, ale sotva tam naleznou pro budoucnost možnost k existenci. Z tohoto důvodu apeluji na pana ministra zahraničních záležitostí, aby společně se státy, které jsou především postiženy, totiž Polskem, Švýcarskem, Belgií, Holandskem, Francií, Dánskem, v rámci Svazu národů působil k odvrácení hrozícího nebezpečí a jakožto jeden z prostředků k tomu sloužících dovoluji si poukázati na půjčku vydanou Svazem národů pro repatriaci řeckých uprchlíků z Malé Asie a na podobnou akci ve prospěch arménských vyhoštěnců.

Prosím pana ministra zahraničních záležitostí, aby laskavě uvažoval, zda tato otázka by mohla býti jedním z předmětů jednání na připravované světové hospodářské konferenci, a nepochybuji o tom, že pan ministr Beneš pro tuto věc projeví takové porozumění, jako v tuzemsku i na foru mezinárodním již často projevil pro snahy sionistické. Používám této příležitosti, kdy po prvé v tomto domě mluvím o věcech patřících do ressortu ministerstva zahraničí, abych za toto porozumění panu ministrovi dr Benešovi vyslovil dík židovské menšiny, a vzhledem ke svým vývodům prohlašuji, že budeme hlasovati, aby poslanecká sněmovna exposé pana ministra vzala na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. Gottwald.

Posl. Gottwald: I s této tribuny platí naše první slovo německému proletariátu a jeho straně - komunistické straně Německa. Zdravíme německé komunisty, obdivujeme jejich heroické a obětiplné zápasy s [ ] režimem hitlerovským a vyslovujeme s nimi plnou solidaritu. Současně však také zdravíme německé soc.-demokratické dělníky, kteří opuštěni a zrazeni svými vůdci bok po boku s komunistickými kamarády hrdinně se bijí. Náš revoluční pozdrav platí vůdci německého proletariátu soudr. Thälmannovi (Potlesk komunistických poslanců.) a těm ostatním desetitisícům proletářů, které Hitlerova horda uvrhla do kriminálů a koncentračních táborů.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Volám p. řečníka k pořádku. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Posl. Gottwald (pokračuje): Vyslovujeme svůj nejhlubší odpor a opovržení krvavým katanům, kteří dnes v Německu vládnou. Co nejostřeji protestujeme proti zvěrstvům Hitlerova režimu a spolu s proletariátem celého světa slibujeme, že učiníme vše, abychom německým dělníkům pomohli svrhnout barbarské jařmo fašismu a buržoasie. (Potlesk komunistických poslanců.)

Co se dnes odehrává v Německu, znovu se strašlivou jasností ukazuje, čeho je buržoasie schopna. Aby udržela své panství, aby rozmnožila své profity, neštítí se buržoasie ničeho. Vražda, žhářství, loupež, zkrátka všechny prostředky jsou jí dosti dobré k boji proti proletariátu. Holé, brutální, krvavé násilí - to jsou její argumenty. Pro dělníky celého světa je německý příklad poučením, co také oni mají od své buržoasie k očekávání, ale zároveň je také pro dělníky poučením, jak oni musí proti své buržoasii bojovati.

Pro dělnickou třídu i tohoto státu má mimořádnou důležitost správná odpověď na otázku, proč se v Německu dostal fašismus k moci. Správné pochopení této věci usnadní dělníkům správnou orientaci také u nás, v našich československých poměrech. Kapitalisté a i jejich t. zv. socialisté ovšem usilují, aby dělníky i v této věci co nejvíce popletli. Tím spíše je nutno nalíti dělníkům čistého vína.

Po světové válce byl německý kapitalismus rozvrácen. Hohenzollernská monarchie padla jako shnilý sloup, celý její státní aparát se zhroutil jako domek z karet. Současně pod vlivem ruské revoluce rostly v zemi jako houby po dešti sověty, rady dělníků a vojáků, sověty, zárodky to nové moci, zárodky a orgány proletářské moci. A v těch měsících na sklonku r. 1918 a začátkem r. 1919, kdy německý proletariát měl v rukou zbraně, kdy německá buržoasie byla bezradná, kdy její mocenský aparát byl desorganisován, kdy spontánně začaly se tvořiti v celé zemi sověty, nebylo v Německu moci, která by se mohla pokusiti zabrániti uskutečnění hesla "všechna moc sovětům". Anebo správněji řečeno: buržoasie sama této moci tehdy neměla.

Ale přispěchala jí na pomoc německá sociální demokracie. Ta se postarala o to, aby zárodky německých sovětů se samy likvidovaly a, pokud tak učiniti nechtěly, aby byly násilím rozehnány. Německá soc. demokracie povolala prchající již kaiserovské generály, oficíry, úředníky a jiné monarchistické stvůry, pomocí nich zorganisovala bílé kontrarevoluční bandy a začala pouštět žilou ne monarchistům, junkerům a kapitalistům, nýbrž oné revoluční části proletariátu, která hájila heslo "všechna moc sovětům". V prosinci r. 1918 konal se ještě kongres rad, na němž vůdcové soc. demokracie prosazovali sebevraždu těchto rad a už 15. května 1919 byli zavražděni Liebknecht a Luxemburgová hordou bílých oficírů, jejichž komandantem byl německý sociální demokrat Noske.

Německá soc. demokracie tak puškami, kulomety a handgranáty rozštěpila jednotu německého proletariátu, zavlékla jeho většinu do služeb buržoasie, proti revoluční menšině zahájila vyhlazovací boj a v létě r. 1919 presentovala německé buržoasii ve Výmaru znovu restaurovanou buržoasní moc ve formě výmarské měšťácké republiky. A tím už byl položen základní kámen fašismu. Kolébka Hitlerova stála vedle rakví Liebknechta a Luxemburgové. Postavili ji tam ti, kdož dali Karla a Rosu zavražditi, to jest němečtí soc. demokraté. A kojnou Hitlerovi dělali titíž lidé.

Pak už to šlo od stupně ke stupni, ale vždy důsledně, mnohdy ohněm i mečem proti jediné aktivní a bojovné protiburžoasní a protifašistické síle, proti komunismu. Pod vedením německé soc. demokracie byla v únoru 1919 povalena vláda dělníků v Brémách, v květnu 1919 krvavě likvidována bavorská komuna a vláda dělníků v Lipsku, v červenci 1919 pak v Hamburku. V březnu 1920 byl krvavě zardoušen boj porúrských dělníků, kteří povstali se zbraní v ruce proti Kappovým pučistům, proti nimž Ebert poslal Kappovy generály. (Posl. Štětka: "Právo lidu" psalo o tom, že je to návrat k demokracii!) R. 1921 bylo poraženo středoněmecké povstání, r. 1923 dal soc. demokratický president Ebert rozehnati socialisticko-komunistickou vládu v Sasku a Duryňsku a potlačil povstání v Hamburku. Na 1. máje 1929 dal do berlínských dělníků stříleti soc. dem. policejní president Zörrgiebel a ještě v červnu 1932 uspořádala soc. demokracie masakr mezi altonskými dělníky, kteří demonstrovali proti hakenkrajclerským provokacím.

Zároveň však pod ochrannými křídly soc. demokracie rostly a formulovaly se síly fašistické kontrarevoluce. Do Reichswehru nasadili soc. demokraté staré wilhelmovské generály a oficíry. Spolu s nimi tvoří také illegální monarchistickou "Schwarze Reichswehr". Policie a četnictvo byly pod dozorem soc. demokracie a za pomoci reakčních důstojníků zdokonalovány, důkladně ozbrojeny a cvičeny pro "boj s místním nepřítelem". Hindenburgův Stahlhelm, Hitlerovy Sturmabteilungy a Sturmstaffle a řada jiných ozbrojených fašistických formací se těšily plné svobodě a ochraně soc. demokratických ministrů, vládních radů a policejních presidentů.

A tak jsme viděli takový obraz: Výmarská republika jakožto republika kapitalistická se nedotkla výsad německé buržoasie a junkerů. Soc. demokracie spolupracovala s buržoasií a pomáhala upevňovati mocenský aparát měšťáckého státu. Proletariát byl soc. demokracií rozštěpen a jeho revoluční předvoj soustavně potlačován. Maloměšťácké vrstvy městské i venkovské, zklamané výmarskou republikou, staly se kořistí fašistické nacionální i sociální demagogie. Buržoasie loupila dělnictvu jednu revoluční vymoženost za druhou a soc. demokracie ze všech sil zdržovala dělníky odboje pod heslem "menšího zla". "Demokratická" republika výmarská se pak za aktivní pomoci soc. demokracie soustavně fašisovala, až nyní buržoasie sáhla k otevřeným formám fašistické diktatury. Německá soc. demokracie celou svou politikou za posledních 15 let urovnala cestu dnešní fašistické diktatuře Hitlerově.

Můžeme tedy na otázku, proč se Hitler dostal k moci, odpověděti takto: Proto, poněvadž německá soc. demokracie v letech 1918 a 1919 zardousila rodící se sovětské hnutí v Německu; proto, poněvadž za tím cílem rozštěpila jednotu německého proletariátu, větší jeho část zavlekla do služeb buržoasie a proti druhé, revoluční části vedla se zbraní v ruce vyhlazovací boj; proto, že soc. demokracie restaurovala rozvrácenou moc měšťáckou a spolubudovala mocensky aparát buržoasie; proto, poněvadž podporovala všechny síly buržoasie, všechny útoky buržoasie na revoluční vymoženosti proletariátu; proto, poněvadž svou kapitalistickou politikou, rozbitím dělnické třídy a zdržováním většiny dělníků od boje proti buržoasii vehnala kolísající střední vrstvy do náruče fašistickým demagogům; proto, poněvadž i v hodině dvanácté, kdy německému proletariátu už skoro seděl na šíji Hitler, zdržela většinu dělnictva od boje. Proto dnes německý proletariát krvácí pod nožem Hitlerových banditů.

Tím však nejsou hanebnosti německé soc. dem. u konce. To nejodpornější divadlo vidíme teprve teď. Věc, která musí otřásti svědomím každého soc. demokratického dělníka. Neboť to, čeho se nikdo z nich nenadál, stalo se skutkem: německá soc. demokracie otevřeně přechází k Hitlerovi do tábora fašismu. Po léta balamutila německé dělníky tím, že hrází proti fašismu jsou měšťácké "demokratické" strany výmarské koalice. Dnes všechny tyto strany se klaní Hitlerovi. Po dlouhou dobu uspávala německé dělníky tím, že před fašistickým nožem je uchrání "demokratická" republikánská policie, četnictvo a Reichswehr. Dnes celá tato moc spolubudovaná soc. demokracií přísahá na hakenkreuz. Drahný čas namlouvala německým dělníkům, že před Hitlerem je zachrání Hindenburg. Dnes je Hitler říšským kancléřem Hindeburgovým.

Ale nedosti na tom všem. Když soc. dem. dělníci stále bouřlivěji volali po boji proti fašismu, utvořila soc. demokracie s velkou pompou "železnou frontu" a vydávala tuto za nejpevnější baštu proti hitlerismu. Dnes, kdy Hitler jest u moci, tato "železná fronta" se sama rozpouští. Prý své dílo vykonala, nemá už žádných úkolů. Věru, pravdivé slovo! Zdržela dělníky od boje proti Hitlerovi, urovnala mu cestu a když Hitler přišel k moci, bylo i poslání "železné fronty" skončeno. Dále: Wels, vůdce německé soc. demokracie, prohlašuje Hitlera za legální vládu a vystupuje z vedení II. internacionály proto, poněvadž tato internacionála přijala proti Hitlerovi resoluci. Dále: Tentýž Wels veřejně v parlamentě prohlašuje, že zahraniční noviny křivdí Hitlerovi tím, že přinášejí o Německu "přehnané zprávy" - a veřejně Hitlera ujišťuje, že německá soc. demokracie proti tomu zakročila. Soc. demokraté v Potsdamu udělují Hitlerovi čestné občanství. Soc. demokratické družstevní organisace ujišťují Hitlerovu vládu svou loyalitou a nabízí jí spolupráci. Podobné prohlášení vydávají také vůdcové soc. demokratických odborových organisací a otevřeně nabízejí Hitlerovi své služby. A vrchol všeho: Tytéž soc. demokratické špičky odborových organisací vyzývají dělníky k účasti na hitlerovských májových oslavách. Věru, hnus, hnus jímá člověka při pohledu na toto odporné plazení se německých soc. dem. vůdců před Hitlerem.

Ale nynější politika těchto lidí není náhodná, je důsledným pokračováním jejich politiky dřívější. Napřed Hitlerovi upravili cestu a nyní přecházejí otevřeně do jeho tábora, zatím co desetitisíce soc. demokratických dělníků bojují proti Hitlerovi a krvácí. Zdejší vůdcové soc. demokracie se drží hesla, že lepší je drzé čelo než poplužní dvůr. Proto před našimi soc. demokratickými dělníky pokud možno zatajují zbabělé kapitulování německé soc. demokracie a tím zuřivěji prskají své jedovaté sliny na německé komunisty. Když už nemohou úplně zatajiti, že Welsové a Leipartové zbaběle zalezli, vyplazují jazyk na německé komunisty. Prý komunisté také proti Hitlerovi nebojují. Je to drzá, nestoudná lež, vypočítaná na to, vyvolat u soc. demokratických dělníků pocit bezmocnosti a beznaděje. Ve skutečnosti jsou němečtí komunisté jedinou silou, která ani na okamžik nepřerušila boj proti Hitlerově diktatuře. Za úžasně těžkých podmínek, za krvavého teroru, riskujíce životy znovu sbírají němečtí komunisté rozražené šiky německého proletariátu a organisují jeho odpor. Celá společnost okolo II. internacionály není hodna, aby rozvázala řemínky u obuvi posledního německého komunisty. A všechna čest také těm soc.-demokratickým dělníkům - a těch je stále více - kteří nad novou zradou svých vůdců neupadli do paniky, nezahodili flintu do žita, nýbrž se svými komunistickými kamarády obětavě bojují proti nenáviděnému fašistickému nepříteli.

V dělnické třídě Německa probíhá nyní důležitý proces. To, co nyní oficiální soc. demokracie dělá, je ranou do hlavy soc.-demokratickým dělníkům. Tím bude urychlen jejich přestup k revoluční frontě, která pod vedením komunistů přes řadu bojů a za pomoci objektivních činitelů nakonec podryje základy Hitlerova režimu. A krvavá lekce, kterou nyní Hitler německé dělnické třídě dává, nebude zapomenuta. Až se naplní čas - a ten přijde dříve, než mnozí očekávají - pak nic na světě nezadrží tvrdou pěst německé dělnické třídy. Německá buržoasie střílela první, ale poslední rány vypálí německý proletariát. (Potlesk komunistických poslanců.)

Prozatím však vítězství Hitlerovo v Německu vyvolává nové fašistické záchvaty buržoasie a novou vlnu zvýšeného fašistického nebezpečí ve všech kapitalistických státech, mimo jiné i v Československu. Buržoasie všech směrů a národností Československa křepčila radostí nad Hitlerovým pučem. Některé věci mu sice vytýkala, ale v jednom, v tom hlavním, byla s ním úplně za jedno: v tom, jak "zatočil" s komunisty a s veškerým revolučním hnutím. Přímo labužnicky se olizovala nad zprávami o Hitlerových krvavých "úspěších" proti komunistům a marxistům. A nebyli to pouze zdejší Jungovi hakenkrajcleři a Stříbrného a Gajdovi fašisté, byla to i celá buržoasní "demokratická" fronta, která více méně otevřeně zastávala a zastává názor, že hitlerovské způsoby boje proti komunismu jsou pozoruhodné, že nejsou k zahození, naopak, že zasluhují byť i "demokratického" napodobení. Zkrátka: buržoasii v Československu se sbíhají sliny v hubě a cuká jí v prstech napodobit Hitlera v boji proti proletářskému hnutí. Slyšeli jsme zde mnoho dutých frází a přísah na "demokracii". Je-li vůbec možno z těchto slov něco si vybrat, pak pouze to, že československá buržoasie se dohodla zaváděti fašistické metody pod firmou demokracie, že i čsl. proletariátu hrozí na dosah ruky kruté nebezpečí fašismu. Že je vůbec možno vykonávati hlavní práci fašistické diktatury - to jest pokoušeti se o násilné, fysické zničení revolučního předvoje proletariátu - také pod pláštíkem "demokracie", pak je to pouze důkazem, jak měšťácká demokracie je rodnou sestrou fašistické diktatury, jak se tato demokracie může velmi snadno a rychle změnit v nezahalenou fašistickou diktaturu. Tak rychle, že ani změny kulis nepotřebuje. Tak důkladně, že i dnešní humanisté mohou zítra dělat práci fašistických katů. Vždy podle starého "demokratického" hesla, že někdo tím krvavým psem musí být. Takovou tedy ozvěnu vyvolaly německé události u čsl. buržoasie: využít příznivé konjunktury a ostrý kurs k fašismu, byť i pod vlajkou demokracie.

Opačnou ozvěnu vyvolal německý příklad u dělníků v Československu. Socialističtí dělníci viděli z blízka, jak hanebně se hroutí to, co jim jejich vůdcové kladli za vzor a vydávali za záchranu: německá soc. demokracie, její odbory, družstva a jiné její organisace. S hrůzou pozorovali, kam vede politika "menšího zla" a věčného ustupování před stále drzejší buržoasií. Na dosah ruky se mohli přesvědčit, jakých zvěrstev je tato buržoasie v boji proti proletariátu schopna. A řadami dělnické třídy v Československu jde jeden hlas: Dost! Přehodit výhybku! Pryč od buržoasie! Pryč od spolupráce s pány! Dělníci do houfu! A jako jeden muž proti kapitalistům, proti jejich fašistům, proti celému jejich režimu! Sjednotit se, bojovat a zvítězit!

Vycházejíc ze skutečnosti hrozivého fašistického nebezpečí a vyjadřujíc touhu velké části čsl. proletariátu po sjednoceném a nebojácném nástupu dělnické třídy proti tomuto nebezpečí, jakož i proti nynějšímu režimu bídy a hladu, učinila komunistická strana Československa oněm stranám, které se nazývají stranami socialistickými, nabídku společného boje proti hladu, fašismu a válce a za nejnaléhavější požadavky všeho pracujícího lidu. Tyto t. zv. socialistické strany odmítly naši nabídku. Zatím co jejich dělníci volají: Pryč od pánů, boj kapitalistům - odpovídají vůdcové: Ještě blíže k buržoasii, ještě hlouběji do jejích služeb! Zatím co jejich dělníci žádají: Sjednotit se, do houfu proti buržoasii!, odpovídají vůdcové: Ještě více rozbíjet a rozrážet dělnickou třídu! Ba jdou tak daleko, jak si nikdo ze socialistických dělníků nedovedl dosud představiti: Chtějí zbavit legálních práv, chtějí zatlačit do illegality třičtvrtěmilionovou stranu proletariátu, stranu komunistickou. Socialističtí dělníci volají po boji proti fašismu a kapitalismu, jejich vůdcové připravili vyhlazovací tažení proti komunismu. Ano, od stupně k stupni, podobně jako v Německu.

Od kolegů těch lidí, kteří v Německu urovnali cestu Hitlerovi a nyní mu lížou paty, lze se věru nadít všeho. Ti jsou schopni každého zločinu, každé velezrady na zájmech dělnické třídy. Toť odporná kasta chlapů, na hony vzdálená všemu proletariátu, na život a na smrt spjatá s vykořisťovatelským systémem kapitalistickým. Jak pán bičem práská, tak lokaj tancuje. Co pán nakomanduje, sluha provede, i s přídavkem drzosti a neomalenosti servilního podomka. Je ovšem potřeba podrobněji se zabývati jejich licoměrnou a pokryteckou argumentací, pomocí jíž se oni snaží své činy před dělnickou třídou ospravedlniti a socialistické dělníky udržeti pod svým vlivem. Jejich these je, že dělnictvo se zachrání před fašismem tím, bude-li bojovat za demokracii a proti rozvratníkům z prava i z leva. Specielně usilují vtlouci socialistickým dělníkům do hlavy věc zřejmě absurdní, že totiž bojovati proti fašismu nezbytně znamená bojovati proti komunismu. Posviťme si na tato tvrzení.

Především, co je fašismus? Ministerští socialisté říkají dělníkům, že fašismus je něco principielně protichůdného měšťácké demokracii. Skutečnost je ovšem jiná. Fašismus je vládní formou téže třídy jako měšťácká demokracie, to jest třídy buržoasní. Fašismus je formou otevřené, brutální, krvavé buržoasní diktatury. A jako takový vyrůstá z měšťácké demokracie, která je jednou z forem zahalené fašistické diktatury. K otevřené fašistické diktatuře nedochází přes noc. Ona se rodí a vyvíjí v lůně měšťácké demokracie, která se postupně fašisuje, až nastává okamžik náhlého přelomu, kdy podle známého dialektického zákona přechází kvantita ve kvalitu. Tak se vyvíjela i německá "demokracie". Od Eberta k Hindenburgovi, od Hermana Müllera přes Brüninga, Papena, Schleichera až k Hitlerovi. Už tedy tento poznenáhlý přechod od "demokracie" k fašismu je jedním z důkazů, že měšťácká demokracie a fašismus jsou dětmi téhož otce, buržoasie. Nehledě ani na stejný základní sociální obsah obou těchto forem buržoasní diktatury jak za "demokracie", tak za fašistické diktatury zůstávají výrobní prostředky v rukou buržoasie. Z tohoto poznání plyne pak velmi důležitý závěr: To, že boj proti fašismu není myslitelný v jednotné frontě s buržoasií, to, že bojovat proti fašismu s buržoasií znamená vyhánět ďábla belzebubem, to, že bojovat proti fašismu znamená bojovat proti buržoasii, proti kterékoli, i demokratické formě buržoasní vlády, to, že boj proti fašismu znamená nejíti zpět, ani nezůstati stát, nýbrž jíti vpřed, v boj za vládu dělníků a rolníků, za demokracii sovětskou, za diktaturu proletariátu.

V tomto světle pozorováno se ukáže v celé velikosti zhoubnost - zhoubnost pro dělníky ovšem - taktiky, kterou čsl. dělníkům doporučují vládní socialisté. Oni odmítají jednotnou frontu s komunisty a prohlašují, že nejlepší obranou proti fašismu je jejich jednotná fronta s měšťáckými stranami. Představte si, že za protifašistické bojovníky jsou zde puncováni takový Kramář, Staněk, Hodža, Šrámek, Spina, Hlinka a podobná společnost. Jako bychom neměli čerstvý příklad z Německa, který ukazuje, kde lidé tohoto druhu končí, totiž Hitlerovi pod šosem. Podobně je tomu s měšťáckým státním aparátem. Ten je u nás stejně skrz na skrz fašisován, a když si toho buržoasie bude přát, přejde třeba už zítra s vlajícími prapory ke Stříbrnému. Může tedy jenom podvodník tvrditi dělníkům, že toto jsou spojenci v boji proti fašismu. Opak je pravdou. To jsou ti, kteří fašismus připravují.

Nebo podívejme se na věc z jiného konce. Erární socialisté říkají dělníkům, že v boji proti fašismu nutno bránit demokracii. Co se zde dělníkům namlouvá? To, že dělníci musí býti spokojeni s daným stavem, ba že tento daný stav musí dokonce obhajovat, nebo by jinak přišlo - inu větší zlo. To je ovšem věrná kopie německé kritiky menšího zla, která tak promptně skončila u zla největšího, u Hitlera. Dělníci mají klidně trpět ohromnou nezaměstnanost. Mají si dáti líbit snižování mezd a vyhazování z práce. Mají bez odporu připustit zhoršení nebo zrušení podpor v nezaměstnání a nucenou práci. Mají se dat zavírat, bít a pronásledovat. Rolníci a živnostníci mají platit jako mourovatí nesnesitelné daně a úroky, anebo klidně snášeti exekuce. Utlačované národy mají českým pánům za to vše, co jim nadělují, poděkovat. A tak dále. Vskutku rozšifrujeme-li frázi o obraně demokracie, pak z toho vyjde uvedené, neboť to vše jsou u nás dary oné "demokracie"