Vítam v prejave väčšiny rečníkov, ktorí hovorili dosiaľ, i v prejave p. kol. Rázusa, okázalé priznanie k demokracii. Vieme, že naša demokracia má ešte mnoho nedostatkov a musí ešte mnohé zdokonaľovať a mnohé odstraňovať. Ale nevidím vady našej demokracie v tom, že v nej rozhoduje väčšina, t. j. vôľa strán, ktoré sa "daly do kopy" a vytvorily väčšinu. Práve v demokracii iného riešenia, iného spôsobu vlády nemožno si predstaviť. Ani v tom nevidíme vady demokracie, keď sa bráni proti každému, kto ju ohrožuje; naopak, to je jej povinnosťou. Práve preto dovolávame sa rozhodnej a dôslednej obrany demokraticko-republikánskeho zriadenia, nášho štátu, práve tak ako nedotknuteľnosti jeho hraníc a jeho samostatnosti. Ide nám pri tom o obranu základných pilierov, na ktorých náš štát spočíva a ktoré sú rovnako základmi jeho bytia a trvania. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Knirschovi.

Posl. Knirsch (německy): Slavná sněmovno! Zpráva pana ministra pro věci zahraniční pojednává obšírně o otázkách mezinárodní politiky a zabývá se duchovně-politickými proudy a ideami jednotlivých národů, zvláště státními formami demokracie, fašismu a nacionálního socialismu. Jeho vývody jsou chvályhodně jasné a upřímné. Zpráva pana ministra pro věci zahraniční ztrácí však na ceně a významu tím, že pan ministr pro věci zahraniční přechází, bohužel, přes nejdůležitější problém evropské politiky a úplně o něm mlčí. Pro žádného odpovědného politika není přece pochyby, že nejvážnější zahraničně-politická nebezpečí mají svou nejhlubší příčinu v připravení milionů lidí o národní práva a v jejich potlačení a že v Evropě pro tento stav nemůžeme dojíti k oné důvěryplné práci, která jedině může vyvésti z dnešních katastrofálních hospodářských poměrů a může nás zachrániti před hrozícím zmatkem. Zde v československém národnostním státě můžeme denně najíti potvrzení tohoto svého názoru. Jak docela jiný byl by zde hospodářský a finanční stav, kdyby národové obývající stát, cítíce plnou rovnoprávnost a bezpečnost, vzájemně se ctili a si důvěřovali a spolupracovali o úkolech státu a kdyby duch takovéto státní myšlenky převládal také v naší zahraniční politice. Zde, v národnostní otázce, velevážený pane ministře pro věci zahraniční, tkví poslední rozhodnutí o otázce pokojného a zdárného nebo válečného vývoje Evropy, nikoliv však v tom, je-li stát spravován demokraticky, fašisticky nebo národně-socialisticky. Každý národ a každý stát potřebuje státní formu přizpůsobenou a odpovídající jeho podstatě. Nikoliv vnější státní forma, nýbrž její obsah jest to podstatné. (Souhlas.) Na př. mínění o tom, co jest demokracie, se ku podivu různí. Zde sociální demokrati obou táborů stojí proti dnešnímu Německu s fanatickým záštím, jehož nelze již překonati, poněvadž prý v Říši politická vůle občanova jest zotročena, demokracie se odstraňuje a zavádí se diktatura. Že za dnešní vládní formou a za všemi jejími opatřeními, jak jest jasně prokázáno, stojí většina obyvatelstva, na tom těmto demokratům zde nezáleží. Naproti tomu velebí vládní formu Československé republiky jako demokratickou, zatím co zde po 10 let marně voláme po volbách do byrokraticky spravovaných a řízených nemocenských pojišťoven a sociálních pojišťoven (Souhlas.) a naše většinou jmenovaná okresní a zemská zastupitelstva jsou vše jiné, jen ne demokratické správní orgány. Velmi správně praví ve své zprávě pan ministr pro věci zahraniční, že Evropa roku 1914 byla duchovně dále, nežli to vyznačovaly hranice států, neboť středoevropské národy, upadnuvší průběhem dějin do stínu poloviční anonymity pod vládou Německa, Rakousko-Uherska, Ruska a Turecka, byly zralé k samostatné existenci. My němečtí nár. socialisté byli jsme tenkráte již také téhož mínění a podle toho jsme jednali. My jsme zažili v Rakousku probuzení národů k národnímu sebevědomí a viděli jsme, jak národní boje z toho vyplývající jsou překážkou hospodářského a sociálního pokroku. Již tenkráte hájili jsme tedy pro každý národ právo na vlastní život a samosprávu jeho národních a kulturních statků. Pro dohodu podle slavnostních ujišťování bylo smyslem války také osvobození všech evropských národů z národní nesvobody. Mírové diktáty přinesly sice jednotlivým národům osvobození, ale na druhé straně přinutily miliony lidí v mnohem horší nesvobodu, než na jakou si osvobození národové kdy stěžovali. Pan ministr pro věci zahraniční prohlašuje nyní ve své zprávě, že nový státní řád v Evropě jest pokrokem proti době předválečné a že v zásadě musí býti schvalován. Zde se naše mínění daleko rozcházejí. Nový řád jest upraven tak, že na 40 milionů lidí bojuje o nejprimitivnější národní životní síly a osvobozené národy musí se denně strachovati o svou svobodu, tak jako velcí těžitelé z mírových diktátů o své nynější politické a hospodářské mocenské postavení.

Tímto duševním a politickým stavem vysvětluje se politika většiny evropských států, jakož i politika našeho pana ministra pro věci zahraniční, která podle našeho přesvědčení, jak o tom svědčí stav státu, zvláště po stránce hospodářské, byla nesprávná, jak se stanoviska státně-politického, tak také se stanoviska evropské spolupráce. Jak vysvítá ze zprávy pana ministra pro věci zahraniční, o níž se koná rozprava, velkou část jeho prací pohlcuje obrana proti úsilím směřujícím k revisi mírových smluv. My, němečtí nár. socialisté, naproti tomu hájíme revisi mírových smluv, poněvadž v ní vidíme jedinou možnost zabrániti válečným sporů,. Pan ministr pro věci zahraniční dělá politiku, která směřuje k tomu, aby vyvodila i poslední důsledek proti revisi. Ve své zprávě ovšem praví, že tento poslední důsledek jest myšlen jen proti jednostranné změně smluv. Ale na jednostrannou změnu smluv zajisté nikdo nemyslí. Kdo má na mysli takovouto změnu, jistě si nesedne k vyjednávacímu stolu. Kdo chce mír v Evropě a svobodný vývoj národů, nepotřebuje se vskutku obávati revise mírových smluv, i když beze všeho přiznáváme, že cesta k uspokojení národů jest obtížná. Ale kde jest vůle, tam se najde i cesta.

Chování pana ministra pro věci zahraniční v otázce revise pokládáme za těžkou politickou chybu, která jednou může býti osudná. Ani pan ministr pro věci zahraniční nechce popírati, že na př. německé východní hranice jsou nehoráznost a nemožná věc. Nezůstanou a nemohou tak zůstati. Tázali bychom se jen, co učiní, bude-li se Polsko trvale vzpírati proti revisi a kdyby jednou o vytyčení těchto hranic rozhodovaly zbraně? Připojí se v tomto případě k Polsku a vrhne se Československo do války pro polský koridor? Domnívám se, že by pro takovouto politiku ani u Čechů nenašel všeobecného souhlasu. Zřejmé křiklavé bezpráví musí býti napraveno. Vytyčení hranic na německém východě jest jedním z oněch ustanovení mírových diktátů, které mohlo býti provedeno jen z toho důvodu, že Německo jest jediným vinníkem války. V očích všech slušných lidí tato lež o vině na válce již dávno padla. Jest ke cti panu ministrovi pro věci zahraniční, že také od této lži o vině na válce jasně upouští, když prohlašuje o tom ve své zprávě: "Je přece dnes už dost jasné, že k válce světové došlo pro velmocenský boj o dědictví turecké na Balkáně, pro spory mezi Rakousko-Uherskem, Italií, Ruskem a Německem ve střední Evropě, na Balkáně a v přední Asii a pro obavy habsburské říše před vnitřním rozkladem, které ji vedly tím více k rivalitě s druhými na Balkáně."

Takovéto uznání věci má v zápětí právní a morální závazky. Pan ministr pro věci zahraniční může býti přesvědčen, bude-li správně dělati politiku vyplývající z tohoto jeho mínění, že bude míti za sebou veškeré sudetské Němce. Ale státu prospělo by to daleko více než jeho spolek s Polskem, Rumunskem a Jugoslavií. Pan ministr pro věci zahraniční dnes konstatuje, že v 15. roce po světové válce nemáme ještě skutečného míru, a uznává, že dnešní mezinárodní situace jest velmi vážná a obtížná. My jsme tento vývoj předvídali a předpovídali, my jsme pouze nekritisovali, nýbrž snažili jsme se konstruktivně spolupracovati o novém budování, při němž se od žádného z příslušných států neočekávalo nemožné (Souhlas.), a kdyby se to bylo uskutečnilo, nebylo by došlo k dnešnímu stavu hospodářského úpadku. Malá dohoda brání se dnes proti Paktu čtyř mocností navrhovaném Italií a pan ministr pro věci zahraniční odůvodňuje obšírně toto stanovisko. Shledává poněkud překvapujícím, že se tento plán vynořil na jevišti evropské politiky ve chvíli, kdy se kancléř Hitler, jak pan ministr praví, uchopil diktatury. Tato skutečnost podškrtává podle mínění pana ministra rozpor mezi demokratickou a protidemokratickou Evropou a činí Pakt pro demokratickou část Evropy nepřijatelným. Již s počátku jsem upozornil, jak málo příčiny máme u nás v Československu stavěti vládní formu dnešního Německa k opaku s československou demokracií. Jestliže se však jeden stát za. druhým odvrací od politického systému zastupovaného a hájeného západní demokracií, činí tak proto, poněvadž tento systém selhal ve všech směrech. (Posl. Kasper [německy]: Poněvadž tato demokracie nebyla žádná demokracie!) Zcela správně! V jedné z posledních schůzí přesvědčený demokrat pan kol. dr Bacher byl tak upřímný, že s tohoto místa vyložil, že vina na úpadku a selhání demokracie tkví v ní mé, poněvadž k dosažení svých cílů použila politických činů a opatření, které byly vše jiné než skutečná demokracie. Posl. Kasper [německy]: Pohleďme jen na výjimečná opatření proti nám, pak člověk ví vše!) Jest to jedině vina této demokratické soustavy nebo snad nedemokratické soustavy, že 15 let po válce nemáme ještě míru a že hospodářský vývoj jest charakterisován milionovou armádou nezaměstnaných a zhroucením rolnického a středního stavu. (Posl. Kasper [německy]: Které je žene ke katastrofě!) Zcela správně!

Minulé neděle prohlásil francouzský ministerský předseda v projevu v Paříži: Podlehne-li demokracie, jest proletariát odsouzen k zotročení. Byla-li tato výstraha pana francouzského ministerského předsedy na adresu dělníků v říši, najde tam málo porozumění. (Posl. Kasper [německy]: Vždyť ještě více zotročeni již býti nemohou!) Neboť, kdyby to bylo šlo podle vůle demokratické Francie, ještě dnes vydíraly by se miliony reparací z výtěžku práce německých dělníků. Je tedy úplně a naprosto pochybeno při posuzování Paktu čtyř uváděti demokratická a protidemokratická stanoviska.

Ale i věcné důvody, které namítá pan ministr pro věci zahraniční proti Paktu čtyř, nejsou podle našeho mínění se stanoviska svrchovanosti a nedotknutelnosti republiky dosti správné, aby odůvodnily takovéto ohlášení boje. Vážný mezinárodní a katastrofální hospodářský stav nesnese dlouhého odsunování velkých mezistátních a vnitrostátních problémů.

Sympaticky dotkly se nás také vývody pana ministra pro věci zahraniční o poměru Československa i k novému Německu. Byly korektní a neminou se zajisté s ohlasem ani v sousedním státě. Ale p. ministr pro věci zahran. připojil k nim poznámku, totiž: "Je ovšem vždycky choulostivé býti v sousedství státu, jenž se nachází v revolučním varu; chtěj nechtěj vznikají incidenty, nedorozumění a hořkosti, ať z těch či oněch důvodů." Velectění, kdo zná skutečné poměry v Německu, přizná, že doba revolučního varu v Německu již minula, že v Německu jest pořádek, bezpečnost a klid, a přáli bychom každému státu takový vnitřní pořádek, jaký je skutečně v Německé říši. Jednotlivé zjevy revolučních dnů nesmějí se zevšeobecňovati. (Výkřiky posl. Russa a Kaspera.) A je-li něco, co by mohlo býti příčinou nedorozumění a hořkostí mezi Německou říší a Československou republikou, nejsou to vždy různé jednotlivé zjevy a přehmaty jednotlivců s druhé strany, nýbrž jest to i nezměrná štvanice a propaganda záští, kterou s tohoto místa zde dělají den co den nejneslýchanějším způsobem proti dnešnímu Německu i vynikající osobnosti a část českého tisku.

Včera mluvil zde s tohoto místa vynikající zástupce českých vládních stran, pan posl. dr Winter, a zevšeobecňoval a snižoval věci za hranicemi takovým způsobem, že bych byl očekával, že tento způsob polemiky se sousedním státem také zde bude ihned povolaným místem odmítnut. (Výkřiky posl. Ostrého.) Přecházím zevšeobecňující vývody pana dr Wintra, na jiném místě dostane se jim zaslouženého ocenění. Chci se jen zmíniti, že se pokoušel německé zbrojení líčiti v mezinárodním světě jako bubáka, když řekl: "Ovšem porušuje mírové smlouvy o odzbrojení především Německo, které rozmnožilo vojsko z povolání mimořádným počtem tlup hakenkrajclerských. Že tito neodpovědní živlové jsou evropskému míru nebezpečnější než stálé vojsko, toho důkazem jsou stesky, které zaznívají z naší severní a západní hranice."

Pánové, známe jednotlivé přehmaty, k nimž došlo na hranicích, a neváháme prohlásiti, že nejen že se s nimi neztotožňujeme, nýbrž že jich litujeme. (Výkřiky posl. Russa.) Ale mluví-li pan posl. dr Winter o tom, že oddíly SA nebo SS jsou jakýmsi pomocným vojskem říšské obrany, musím to opraviti a odmítnouti. Buďto pan dr Winter nemá ponětí, co jest vojsko, nebo pronáší tyto vývody k tomu účelu, o němž jsem se svrchu zmínil. Vojsko vedle výcviku musí míti výzbroj a každý může se přesvědčiti a věděti, že oddíly SA a SS nemají venku ani výcviku jako zde Sokol nebo členové střeleckých jednot. Co by řekli pánové z těchto lavic, kdybychom rozkřikovali do celého světa, že zde armáda Sokolů čítající statisíce, že ozbrojení mladí střelci a skautové denně cvičí, aby doplňovali české vojsko. To jsou mé poznámky k vývodům pana posl. dr Wintra a varoval bych pány velmi důrazně, aby nepokračovali dále na této cestě štvaní. Německé říši neuškodí, ta půjde svou cestou pořádku, budování a vzestupu. (Výkřiky posl. Russa.) Budou však míti nepříznivý vliv na sousední stát, s nímž si přeje pan ministr pro věci zahraniční býti v přátelských a korektních stycích.

Vývody pana ministra pro věci zahraniční nemůžeme proto vzíti na vědomí ani dáti k nim svůj souhlas, poněvadž, jak řekl právě řečník přede mnou, kol. Eckert, vnitřní působení ministra vnitra a vnitropolitický a zahraničně-politický postup státu není takový, aby nám mohl poskytnouti důvěru, že postavení našeho národa v tomto státě bude se utvářeti ve směru úplné rovnoprávnosti a že poměr v zahraniční politice bude takový, že stát sousedící s Německou říší, v němž bydlí 3 1/2 milionů Němců, přestane dělati politiku, jejíž ostří je zcela zřejmě namířeno proti německému sousedovi. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Stránský. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! Myslím, že by mohl mezi námi býti při nejmenším souhlas o jedné věci, totiž o té, že nejvážnější a nejpodstatnější částí exposé zahraničního ministra je všecko to, čím se zjišťuje, i při známém optimistickém stanovisku našeho ministra zahraničí, že mezinárodní situace je taková, že nejenom nevylučuje diplomatické obtíže - diplomatické obtíže tu již jsou - ale že situace nevylučuje ani válečné konflagrace. Pan ministr sice výslovně říká, že nečeká nic takového teď, ale zjišťuje, a to již po druhé, stejně jako v nedávném exposé v zahraničním výboru, že válečné nebezpečí tu je, třeba není aktuální. Vzhledem k tomu musí býti, myslím, orientováno všecko, co my o těchto věcech myslíme a mluvíme.

Nový berlínský kabinet se ukázal velice choulostivý při naslouchání toho, co se o něm mluví v evropských parlamentech. Pamatujete se na známý incident po debatě v britské poslanecké sněmovně. Naproti tomu, i když jsme jistě všichni odhodláni šetřiti té zdvořilosti a kurtoasie, které se užívá v mezinárodním styku, nemůžeme v tom jíti tak daleko, abychom zamlčovali prostě pravdy, které jsou, jak se říká, na dlani, a abychom víc mysleli na kurtoasii než na svoji odpovědnost. Demokratické vlády musí pracovati na základě konsensu, souhlasu se svými parlamenty. Demokratické vlády se právě jen o tento souhlas opírají a o nic jiného. Demokratické parlamenty, mají-li to býti parlamenty odpovědné, má-li demokracie pravdu býti odpovědností, musí na tuto odpovědnost mysleti. Kurtoasie je krásná věc, ale my nevidíme jenom parádní pochody, které se teď takovým břeskným způsobem pořádají v německých městech, máme ještě v paměti marš kumpanie, máme ještě v paměti válku světovou, máme ještě v paměti mrtvé, vidíme zmrzačené, zmrzačení chodí ještě mezi námi, chodí osiřelí a ožebračení mezi námi a chodí tu nedoživení mezi námi, vidíme pořád ještě tu degeneraci, mravní rozvrat, vidíme ještě válku a všecko, co se dotýká té otázky, zdali se vývoj mezinárodní pohybuje směrem k míru či zdali stoupá naproti tomu nebezpečí válečné, všecko, co se dotýká této otázky, to všecko musíme pozorovati velmi bedlivě a o tom všem se musíme vyjadřovati docela nezakrytě a docela bez ohledu na nějakou kurtoasii. (Hluk. - Místopředseda Špatný zvoní.) Ostatně pan ministr Göbbels se přece pochlubil a naznačil, že je vhod novému německému režimu, když se o něm ve světě mluví. Řekl, že odpůrci tohoto režimu všechno mu mohou vytknout, jen jedno ne, že totiž by byl nezajímavý. Pochlubil se interesantností tohoto nového režimu. Ano, jest opravdu interesantní, jenom že myslím, že svět netrpí nedostatkem zajímavosti, spíše se zdá, že svět trpí nedostatkem chleba a nedostatkem pokoje. (Potlesk.) Zajímavý byl tento svět až moc! Svět, který prodělal takovou zábavu, jako byla světová válka, prahne po nudě, prahne po práci, prahne po pokoji. Tedy my si musíme spíše přáti, aby zajímavostí tohoto druhu, jakou se chlubil p. ministr Göbbels, bylo ve světě méně. Ostatně byl to německý básník, který jiným způsobem hodnotí význam zajímavosti pro život národů než p. ministr Göbbels, jako vůbec není nic tak charakteristické - a budu mít ještě příležitost ukázati to na jiných příkladech - jaká distance je mezi dnešní německou říšskou politikou a německou kulturou. Byl to německý básník Schiller, který napsal: "Woran erkenn' ich den besten Staat? Woran du die beste Frau erkennst? Daran, mein Freund, daß man von beiden nicht spricht!" - Podle čeho se pozná nejlepší stát, podle čeho se pozná nejlepší žena? Že se totiž nemluví o ní; tedy právě opačné stanovisko, než které zaujímá p. ministr Göbbels, a já jsem si při této příležitosti vzpomenul, jak mě jeden přítel, který ztrávil loni 4 týdny v jižní Francii, když přijel, řekl: "To vám je krásné, když člověk je v cizině a čte tu týdně noviny a nečte v nich ani slovo o Československé republice. To aspoň ví, že je doma všechno v pořádku." Tedy musíme všichni toužiti raději po této nezajímavosti, která znamená mír, než po zajímavosti, která znamená válku. My se proto tážeme - a naše otázka jest jenom ta: zdali náš stát, který od nikoho nic nechce a který každému pokoje přeje, sám bude pokojný. Optimismus, pesimismus, já myslím, slavná sněmovno, že to není rozhodující otázka, zdali se někdo dívá na mezinárodní situaci optimisticky či pesimisticky, my se dnes musíme tázat, ne v co kdo věří - to nerozhodne o situaci, o situaci rozhodne, co kdo chce, jaká jest kde u vlády vůle, a ovšem v souvislosti s tím také, co kdo může, jenom že to, co kdo může, je už otázka, která, bohužel, někdy rozhoduje se také válečným střetnutím.

Co se týče víry a co se týče vůle, jaká je naše vůle a jaká je naše víra? Naše vůle jistě také potřebuje víry. Víra je zdroj: když ten vyschne, vůle umdlí. Vůle národa je vůlí žíti. Vůle vyvíjí se po svém. Za touto vůlí je víra, že národy mají právo žít, že všecky národy mají to právo, že všecky mají to právo stejné. My jsme byli poučeni z Italie p. Mussolinim, že prý národy také umírají, že se také na to musí myslet a že snad dokonce musí národ umírat, nemá-li se svět zmumizovat. Prosím, to není pravda. Vývoj kultury právě chce zabezpečiti národům život. Národy umíraly, ale národy byly také odnárodňovány, národy byly vybíjeny, národy byly dokonce demoralisovány. To není v zákoně člověka, to nemusí tak býti, a má-li kultura nějaký smysl, tedy ten, aby to tak nebylo. A v této vůli žíti a v tom právu žíti není žádného rozdílu mezi velkou mocí a malým národem. (Výborně!) O té vůli žíti nemusí pan min. předseda Mussolini pochybovati. Kdyby bylo možno dynamicky změřiti vůli jednotlivých národů k životu, národ český a slovenský - který přestál všechno to, co je známo, že Češi a Slováci v dějinách prodělali, a který přes to si svou vůli k životu udržel, neumdlel a dočkal se svého osvobození - dokázal, že je zde ta vůle opravdu fenomenální a velmocenská. Ve vůli žíti ať chce každý národ býti velmocí.

Slavná sněmovno! Uvažujeme-li o těchto věcech, nesmíme se dívati jen na sebe, nýbrž na celou mezinárodní situaci. A tu si musíme především konstatovati, že svět je dnes ještě mezinárodně organisován na základě státních suverenit, to znamená přeloženo do neprávnické mluvy, že dnes ještě není žádné právní odpovědnosti jednoho národa nějakému nadřízenému, vyššímu celku, čili že si mohou státy dělati až dosud, podle dosavadních světových řádů, co dělati chtějí, že není ještě v tomto smyslu stanovena žádná jejich závazná a hlavně vykonatelná povinnost. Je zase omyl domnívati se, že tento stav je nezměnitelný a že jiný stav býti nemůže. Zásada, že smlouvy mají býti plněny, také není zde od věčnosti. Byly doby, kdy ani v soukromém právu toto pravidlo neplatilo. Dokud nebylo státně organisovaných právních řádů, dokud byly jen rody a kmeny a dokud nebylo právního státu v moderním slova smyslu, zásada "smlouvy mají býti plněny" také nebyla vykonatelná, ale časem se vykonatelnou stala. Proto chceme, aby tento vývoj šel dále a aby mezinárodní právo, či správně řečeno to, čemu se říká mezinárodní právo, se stalo právem skutečným, právem vykonatelným, a tu ovšem musíme při tom zase pamatovati také na etický základ této otázky. Vždyť pravidlo, že smlouvy mají býti plněny, není přece dnes považováno jen za pravidlo právní, je to také mravní zásada a ta mravní zásada nemá o nic méně síly, i když nemá ještě tolik průbojnosti ve světě práva mezinárodního.

Říká-li pan min. předseda Mussolini, že nezměnitelnost smluv by udělala ze světa mumii, je to - budiž mi dovoleno to nazvati jediným pravým pojmem - vyložené sofisma. Ovšem že se tu pravdou zakrývá nepravda, resp. omyl, že by nezměnitelnost smluv udělala ze světa mumii. Ale vždyť neběží o to, jsou-li či nejsou-li smlouvy nezměnitelné, nýbrž o to, zdali jsou závazné, totiž zda mohou býti měněny jednostranně. (Tak jest!) Změna smluv není vyloučena, ale změna smluv znamená konsens těch, kdo ty smlouvy sjednávali. A tu zase si musíme říci, že nikdo nechce, aby se ze světa stala mumie a aby se mumisovaly jednotlivé státy, ale o to, aby se nestaly mumií, ať se každý stará sám. To je starostí každého státu a on ať tu věc posuzuje sám.

Jestli na př. by jednoho dne pojal pan ministerský předseda Mussolini obavu, že příliš dlouhé trvání oné smlouvy, podle které statisíce a statisíce Slovinců bylo přivtěleno k italskému národu, by zmumifikovalo Italii, nikdo mu nebude brániti, aby nevstoupil v jednání s Jugoslavií o tom, aby byla tato smlouva změněna. (Potlesk.) Ale my říkáme, že je potřebí ke změně smluv souhlasu, jako ho bylo zapotřebí také při jejich sjednávání.

Než jsem se zde chopil slova, dověděl jsem se o velmi pěkném vtipu, který učinil jeden z diplomatů malodohodových, když jiný diplomat, snažící o jakési neutrální a smiřující stanovisko, mu řekl, že by snad přece jenom bylo zapotřebí, aby mírové smlouvy byly jak on se vyjádřil - "rajeunis", omlazený. Na to mu malodohodový diplomat odpověděl: "No, v 15 letech se ještě není potřebí omlazovati!" (Veselost.)

Slavná sněmovno, pro předvídání toho, jak se budou jednotlivé státy chovati k mezinárodním otázkám, je ovšem velmi významná otázka, jakým způsobem jsou jednotlivé státy ustaveny. Troufal bych si tvrditi, že tato otázka není pro mezinárodní politiku otázkou hlavní. Vidíme-li dnes rozdělení evropských států ve státy demokraticky spravované a ovládané a ve státy autokraticky spravované a ovládané, musíme si uvědomiti především, že tento rozdíl autokracie a demokracie má dvě stránky. Především je to rozdíl, řekl bych, čistě technického a mechanického způsobu, jakým si jednotlivé národy resp. státy vládnou, a za druhé je to rozdíl, řekl bych, přímo etického fundamentu. Ale vedle toho může míti určitý etický význam již otázka, jak byly státy ustaveny. Ale přece jenom důležitější je, jak ten nebo který stát, ať už je ustaven autokraticky nebo demokraticky, a s jakým svědomím a s jakým mravním nitrem přistupuje k řešení otázek, které řešiti má. Podívejte se, jaký je vývoj. Viděli jsme, jak ve světové autokracii uzavíraly se a sjednávaly se kompromisy a jak z původní samovlády se ustavovaly jako ústavní jednovlády. To už byl jakýsi krok k demokracii. Potom jsme viděli demokratické republiky, stejně jako jsme viděli, že kritika autokracie, kritika všeho, co bylo špatné v autokracii, vedla ke krisi autokracie a ke zřizování demokracií. Stejně zase je viděti - a prožíváme to - že kritika všeho, co vadí, co je špatné anebo co tlačí v demokracii, vede ke snahám po obnovení autokracie. Vidíme vzájemný relativismus těch různých systémů a vidíme tedy, že pro aktuální mezinárodní otázky nejsou tyto věci hlavní. Obyčejně tam, kde bylo příliš mnoho autority a příliš málo svobody, vyvíjí se snaha po větší svobodě, a zase tam, kde svoboda se stává nevázaností, se eventuálně vyvíjí snaha po nějakém způsobu větší autority. To všecko tedy jest relativní.

To říkám proto, abych dospěl k závěru, že my můžeme býti navzájem naprosto snášenliví. My, kteří jsme pro demokratické řády, kteří neslevíme z těchto požadavků po demokracii ve svém státním zřízení, se nebudeme dívati do žádného státu jako Mesiáši, kteří jsou povoláni zjednávati někde nápravu. My jsme vždy stáli - jak se pamatujete, aspoň velká většina z nás - na stanovisku, že není rozhodně naší věcí, abychom se pletli do vnitřních věcí sovětského Ruska, to je věcí ruského národa; my jsme zrovna tak odmítali plésti se do věcí italského národa a zrovna tak, až bude v Německu nějaký právní řád - dnes, jak se vyjádřil p. ministr ve svém exposé, je tam revoluční var - zase se nebudeme chtíti do něho plést. Ale já jdu ještě dále. Nejen že se nechceme plésti do jeho záležitostí, ale my i tam, kde nějaký právní řád už je resp. bude, i tam si přejeme, aby k určité změně, která je nám sympatická, docházelo jen evolucí a ne zmatky. My jsme si nepřáli nikdy zmatků v sovětském Rusku, my jsme si nepřáli zmatků v Italii, a až Německo bude míti nějaký právní řád, až v něm nebude zmatků, nikdo rozumný si nebude přáti, aby se vývoj toho nového Německa k demokracii, která přijde zase později, dál jinak než evolucí.

O to tu rozhodně nejde. Oč jde, je etický základ určitého režimu. To souvisí s naším demokratickým přesvědčením. My jsme přesvědčeni, že demokratický režim je také nejbezpečnější zárukou mravního podkladu praxe toho režimu, ale to může býti věc teoretického sporu. V tom můžeme býti snášenliví. Všecka moudrost v politice zaleží vlastně na tom, dovést rozpoznat, co je věcí snášenlivosti, co je věcí názoru a co je věcí, která musí býti mimo diskusi a mimo spor, co je věcí prostě nezadatelnou, a to je právě ten etický mravní základ.

Viděli jsme již na příkladě italském, resp. exposé p. zahraničního ministra to ukázalo, že je zde určitá souvislost a že určité předpoklady, řekl bych teoretické - fašismus v Italii - vedou nezbytně potom k určitým nám nevítaným zjevům, v tomto případě k tomu revisionismu, který právě odmítáme. Chci však ukázati tuto věc vydatněji než na příkladě italském, na aktuálnějším příkladě, na příkladě německém. Exposé se zde, jak jste si snad všichni všimli, snažilo býti hodně stručné a řeklo se v něm jenom, že vznikají na některých místech - já se k těmto místům oběma rukama hlásím - obavy, že by nové nacionálně socialistické Německo mělo patrně podle programu strany a svého vůdce některé mezinárodní ambice, které musí vzbuditi znepokojení veřejného mínění ve všech evropských státech. Tu chci právě ukázati, jak odůvodněné jsou tyto obavy právě v tomto případě, ještě daleko odůvodněnější, než v případě italském. Slavná sněmovno, na to se trochu zapomíná. Pro nás tady je Hitler něco jiného než pro ostatní Evropu. Nám při této postavě se najednou vynořila hrůza celé naší rakouské minulosti. To je totiž jeden z oněch Němců rakouských, ne říšských, jejichž mentalita tak strašným způsobem především strhla do válečného víru rakouskouherskou monarchii a jejichž mentalita v důsledku toho potom strhla také do katastrofy říši Německou. Hitler napsal, řekněme to nejstručněji, o sobě velmi obsáhlou knihu; je to skoro 800 stran a je to, věřte mi, svého druhu práce pro vlast, přečísti si těch 800 stran. (Veselost.) Také já jsem podnikl tuto práci a ne bez užitku. Právě z této knihy se ukazují ty rakouské reminiscence. Hitler na př. říká, že se Rakousko mohlo udržeti jenom tuhou centralisací a jednotnou státní řečí. Vzpomínáme zde, čím byla tehdy německá politika a jakým útokům jsme se my tehdy museli brániti. On výslovně říká, že Německo r. 1848 prý prohrálo evropskou revoluci svou demokratičností, tím, že právě nevnutilo všem svým národům státní německou řeč. Rakousko prý muselo zahynouti proto, že v něm stále víc a více mizela "deutsche Vormachtstellung". Tedy vidíte, že tento politik přímo programaticky se hlásí k té staré, bohudík, překonané, ale znovu se k novému životu pokoušející, příšerné politice znásilňování národa národem.