Tento vývoj byl nevyhnutelným následkem těžké krise, která nyní již přes 3 léta otřásá základy ústrojí kapitalistického hospodářství. Krise svým ohromným rozsahem, svým dlouhým trváním, ohromnou mírou omezení výroby způsobila nejen milionovou armádu nezaměstnaných a tím hromadnou bídu mezi pracujícími vrstvami, o jaké se nikdy nezdálo, nejen omezením aparátu a rozvrácením měn rozbila hospodářství v částice a tím nesmírně posílila hospodářský, ale i politický nacionalismus, nýbrž způsobila největší sociální otřesy tím, že střední stavy hospodářsky rozvrátila. Velké masy drobného měšťáctva, rolnictvo, intelektuálové, kteří pro svá privilegia majetku a vzdělání patřili dosud k pevným sociálním vrstvám kapitálu, byli krisí oloupeni o svou bezpečnou existenci, deklasováni a uvrženi do bídy. Dorůstající generaci uzavřela však krise cestu ku práci. Miliony lidí bylo hospodářsky a duchovně vyvráceno z kořenů, vyšinuto ze své dráhy, nanejvýš pobouřeno a dohnáno ke vzpouře proti nynějším poměrům.

Ale tyto vrstvy, které neprodělaly jako organisovaný proletariát dlouhou a krutou politickou školu, nenašly cestu k socialistickému názoru. Neviděly svého nepřítele v kapitalismu, který právě ve svém úpadku zostřuje vykořisťování a stále širší vrstvy vrhá do bídy, nýbrž viděly svého nepřítele v socialismu, příčinu své bídy ve vzestupu třídně uvědomělého proletariátu. Tak mohl antimarxismus rozsévati svou jedovatou setbu, tak mohl kapitalismus odvrátiti od sebe hněv a pobouření deklasovaných vrstev a obrátiti je proti dělnické třídě, tak mohl se fašismus po zádech těchto středních vrstev povznésti a chopiti se moci, ovšem nikoliv, aby osvobodil masy, které svedl a ošálil, nýbrž aby je, jako poslední mocenská výzva kapitalismu, zotročil zároveň s dělnickou třídou. Všichni ti, kdo viděli v německém nacionálním socialismu hnutí za svobodu, nechť nezapomínají, že nepřišel k moci v boji proti kapitalismu, nýbrž že mu pomohli do sedla junkeři a těžcí průmyslníci. Buržoasie, která se vrhla do náručí fašismu, zapřela vše, co bylo její historickou tradicí a dějinným dílem: demokracii, v jejímž jménu překonala feudalismus, politickou svobodu, v jejímž jménu porazila absolutismus, ale i duchovní svobodu, kulturu a humanitu.

Ale znamená-li fašismus vnitropoliticky potlačení a zotročení, zahraničně-politicky znamená osudné zostření všech mezinárodních rozporů. Prokázal to italský fašismus za dobu svého desítiletého trvání svým neustálým zneklidňováním, svým dovážením zbraní, svými pokusy o vybudování útočného fašistického bloku, dokazuje to nikoliv menší měrou i německý fašismus v krátkých týdnech svého trvání. Ovšem v této krátké době také již prokázal, že jeho zahraniční politika znamená nejen ohrožení mezinárodního míru, nýbrž že jest i neštěstím pro vlastní národ.

Císařské Německo uvrhlo kvetoucí říši do nejstrašnější války a do nejhroznější porážky. Německo vyšlo z války vojensky poraženo, hospodářsky nanejvýš rozvráceno, politicky stiženo klatbou. 14letou nadlidskou prací, která ovšem nenalezla u evropských mocností nutného pochopení a ochoty, právě dnes tak hanobená republikánská demokracie vyvedla Německo z klatby a osamocení a zařadila je opět jako rovnoprávného člena do společnosti států.

Byla to právě soc. demokracie, dnes v Německu pronásledovaná a potlačovaná, která přivedla Německo opět k vážnosti a zjednala mu význam ve světě, byl to demokrat Rathenau, jehož vrahové jsou dnes v Německu oslavováni, který vydobyl Německu, které se stalo pouhým předmětem zahraniční politiky, opět zahraničně-politickou aktivitu, byl to soc. demokratický kancléř Hermann Müller, který osvobodil Porýní od cizí posádky. Byla to právě dělnická třída, prodchnutá mezinárodním smýšlením, která jest dnes v Německu týrána a zotročována, byli to vedoucí duchové v umění a ve vědě, vyhánění dnes z míst, v nichž působili, kteří získali a vydobyli v celém světě pochopení, úctu a uznání Německu. Jim bude jednou skutečně probuzené Německo vzdávati dík, který jim přítomnost zůstává dlužna. Naše srdce a srdce veškerého mezinárodního proletariátu, všech svobodně myslících lidí na celém světě jsou s nimi.

Dnes ovšem jest dílo jejich práce zničeno. V několika týdnech zavedl fašismus Německo do osamocení, které jest horší než osamocení hohenzollernského Německa. Dokazuje to zřetelně a jasně jednomyslný projev anglické dolní sněmovny, slova francouzského ministerského předsedy, jasné odmítnutí německého fašismu právě národy nefalšovaného severského plemene. Ale i z Italie vrátili se němečtí státníci neuspokojeni. Italský a německý fašismus, ač jsou tak duševně zpřízněny v ničení politické svobody, v potlačování dělnické třídy, tím méně přes stále a stále zdůrazňované přátelství mohly se dohodnouti o svých zahraničně-politických cílech. Rakousko leží mezi nimi jako jablko sváru a bude patřiti k nejdůležitějším úkolům skutečné mírové politiky zabrániti, aby se Rakousko nestalo hříčkou soupeřících fašistických mocí.

Již několikráte jsme upozornili na nebezpečí vyvěrající z italské politiky k Rakousku. Také dnes úsilí Italie zavléci Rakousko do sféry svých zájmů, učiniti z Rakouska exponenta italského fašismu, tím že podporuje hnutí Heimwehrů, placených italskými penězi, vyzbrojených italskými zbraněmi, jest nejvážnějším nebezpečím pro evropský mír. Proto zprávy, že hirtenberské transporty zbraní stále nebyly úplně vráceny, mají důležitý význam. Vítáme tedy prohlášení pana ministra pro věci zahraniční, že si Československo přeje, respektujíc naprosto rakouskou neutralitu, prohloubiti přátelské styky s Vídní, a jeho konstatování, že při dobré vůli a pravidelném vývoji v obou státech není sporné otázky mezi vládami na obou stranách. K nejdůležitějším předpokladům normálního vývoje patří zajisté zachování demokracie. Proto hájí rakouští dělníci ve svém obranném boji proti vybudování fašismu v Rakousku, v němž stojíme na jejich straně se všemi svými sympatiemi a celou svou solidaritou, nejen vlastní svobodu, nýbrž slouží míru v Evropě. (Souhlas.)

Ovšem, i když Německo a Italie nedovedly se dorozuměti o vytyčení svých zájmových sfér, jsou však zajisté zajedno ve vůli podříditi celou mezinárodní politiku fašistickému vedení. Z tohoto úsilí vznikl návrh Mussoliniho na utvoření Paktu čtyř velmocí, jímž se mělo zříditi direktorium velmocí nad Evropou. Není pochyby, že Italie a Německo počítají při tom s tím, že toto direktorium ovládnou a že tím budou moci určovati osud mezinárodní politiky.

Plným právem odmítl pan ministr pro věci zahraniční rozhodně tuto koncepci a my prohlašujeme, že s ním úplně souhlasíme v tomto odmítnutí Paktu čtyř mocností. (Souhlas.) Z toho však vyvěrá také naléhavě nutnost samostatné politiky malých s tátů, a vidím, že nejnovější vývoj jen potvrdil vše, co jsme v tomto bodu prohlásili před několika týdny v zahraničně-politickém výboru. Více než kdy jindy jest nutno soustřediti na obranu proti fašismu všechny síly, abychom nebyli zataženi do nebezpečných konfliktů.

Při tom nesmíme ani zneuznati, že fašismus co nejhůře brzdí a ohrožuje, aby se ze Společnosti národů nevyvinul účinný nástroj mezinárodní spolupráce a skutečné mírové politiky. Dnešní bezmocnost Společnosti národů a její zřejmé selhání ve všech oborech mezinárodní politiky a hospodářství není nic jiného než výraz této skutečnosti. Potvrzuje se tím opět již několikráte prohlášené naše mínění, že podporu míru lze očekávati jen od společné práce demokracií. Proto vidíme dnes, že vítězství fašismu úplně ohrozilo beztoho nepatrné naděje v positivní výsledek odzbrojovací konference. Proto vidíme, že dokonce jest ohroženo sejití mezinárodní hospodářské konference. Jaký to výsměch jménu socialismu, který si dnes přisvojil německý fašismus, k zahalení svých temných účelů. Ale je to také výstraha dělnictvu celého světa, aby se tím pevněji spojilo pod prapory demokratického socialismu. (Souhlas.) Všechny tyto zjevy v rámci politiky Společnosti národů ukládají všem odpovědným činitelům opět se vší důrazností povinnost aby vynaložili všechny síly pro demokracii, aby nedovolili, aby mez dní vztahy v politice a v hospodářství úplně ovládl fašismus, aby aspoň připravovali příští společnou práci celé Evropy, která zůstává naším cílem tak jako dříve.

S tohoto stanoviska můžeme s dostiučiněním zdůrazniti, že pan ministr pro věci zahraniční tak zřetelně odůvodňuje odmítnutí evropského direktoria rozporem mezi demokratickou a protidemokratickou Evropou. Vítáme jeho přiznání k demokracii a prohlašujeme jménem německé dělnické třídy v tomto státě, že jest připravena chrániti a hájiti demokracii. (Potlesk.)

Vím, že nás komunisté opět napadnou pro toto přiznání. Pokládám za nutné, abych i po této stránce pronesl několik slov. Komunisté nepotřebují nás poučovati, že politická demokracie sama ani zdaleka ještě neznamená zrušení kapitalistické hospodářské soustavy. (Výkřiky.) Komunisté nemusí nám vykládati, že politická demokracie sama nemůže ukojiti nároky dělnické třídy vůči společnosti. Ale domnívali jsme se, že komunisté, když již nepochopili za 10 let cenu demokracie, aspoň nyní dostanou nutné poučení z následků rozvrácení demokracie. Byli bychom očekávali, že ze zkušeností v poslední době konečně pochopí, že jejich boj proti demokracii neslouží nahrazení demokracie vládou dělnické třídy, nýbrž porážce dělnické třídy. Proto jest odpírání komunistů, aby s jasně a bez výhrady přihlásili k hájení ohrožené demokracie, neodpustitelným prohřešením na životních zájmech dělnické třídy. (Potlesk.) Taktika komunistů, to třeba říci úplně otevřeně, nemůže naprosto změniti politiku dělnické třídy v pohotovou ofensivu, ale za to může ochromiti proletářskou defensivu, obrannou sílu dělnictva proti politické reakci a tím přímo pomáhati fašismu.

Téměř ještě nepochopitelnější než toto stanovisko komunistů k problému demokracie jest chování oněch německých stran v tomto státě, které více nebo méně otevřeně koketují s fašismem, aniž se byť i jen na chvíli vzpamatovaly a přemýšlely o tom, co by znamenal fašismus pro národní menšiny! Plným právem prohlásil pan ministr pro věci zahraniční ve svém výkladu, že svobodu a právo menšin na jejich svobodný politický život lze hájiti jen v demokratickém režimu. Vždy jsme se hlásili k tomuto názoru, vždy jsme nedbajíce výtky národní zrady, která nám byla činěna, pracovali a bojovali za pokojné spolužití národů tohoto státu na půdě této demokracie. Také dnes a dnes teprve náležitě stojíme za tímto názorem. Ovšem pro politiku, která má potlesk pro zničení demokracie v Německu, ale zde požaduje pro sebe všechna demokratická práva, která s nadšením souhlasí s pronásledováním a potlačováním menšin jiného plemene a jiného světového názoru v Německé říši, ale zde se domáhá pro menšiny svobody národního rozvoje, pro takovou politiku neupřímnosti a dvojakosti pochopení nemáme. Takováto politika souží nejméně zájmům Němců v tomto státě. Proto jest právě naše politika dorozumění, na které důsledně trváme, jediná cesta, kterou se může ubírati německé obyvatelstvo tohoto státu, chápe-li správně své zájmy. Proto také naše politika úzké spolupráce s českým proletariátem jest pravá a jedině možná politika v zájmu dělnické třídy, ale i pevná a spolehlivá opora demokracie a státu. (Potlesk.)

Jen tak můžeme učiniti přítrž vlně fašismu, uhájiti politickou svobodu dělnické třídy jako zbraň pro budoucí boje, jako nástroj pro její vzestup. Jakkoli smutný jest v nynější době pohled do světa rozvráceného hospodářskou krisí, politicky zpustošeného fašismem, tak pevná a neochvějná jest naše důvěra v sílu dělnické třídy, naše vědomí, že hospodářský rozvoj nelze zadržeti a že proto dějinně nutný vzestup dělnické třídy i metodami nejsurovějšího násilí lze zabrzditi jen přechodně. Neboť fašismus může potlačiti dělnické strany, zakázati jejich tisk, týrati jejich vůdce a zavírati je do vězení, se vším tím nemůže však sprovoditi se světa rozpory kapitalistického hospodářství, překonati krisi kapitalismu, odstraniti bídu, která zachvátila svět. Nechť poskytne ošáleným masám pochodňovými průvody, rozhlasovými podniky, bojkotováním Židů a politickými tendenčními procesy sebe více gladiatorských her: chléb jim dáti nemůže. A proto musí ztroskotati. (Souhlas.)

Proto se také musí zlomiti jeho moc, poněvadž právě vláda fašismu poučí široké a stále širší vrstvy lidu, že krisi a nouzi, válku a nebezpečí války může překonati jen proletářský socialismus!

Proto proletariát, který může vzdorovati všem odražením nazpět a vždy je opět překonati, nepodrobí se vývoji posledních měsíců a nedá se jím zmýliti.

Den proletářského socialismu vzejde! (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Jabloniczky.

Posl. dr Jabloniczky (německy): Velectění! Jak jest všeobecně známo, mírové smlouvy projednával zde parlament roku 1922. Tenkráte osmělil jsem se zde ve sněmovně prohlásiti, že ti, kdo vypracovali tyto mírové smlouvy, byli všechno jiné, jen žádní státníci. Neboť nejdůležitější vlastností státníkovou jest prozíravost, jíž se však mimořádně nedostávalo, jak ukazují dnešní poměry, těm, kdo vypracovali mírové smlouvy. Ovšem pracovníkem o mírových smlouvách rozuměl jsem také našeho ministra pro věci zahraniční, což zvlášť musím zdůrazniti, abych zabránil případným nedorozuměním.

Tenkráte jsem si však také dovolil tyto mírové smlouvy, které nám pan ministr pro věci zahraniční doporučil k laskavému přijetí jako pro věčné časy, prohlásiti za cáry papíru. Byl jsem za to volán k pořádku, než přes to jsem dosud ještě na živu a těším se radostně, že mírové smlouvy dožívají. Neboť život, jímž dnes žijí, není již životem. Za 14 let musily býti několikráte amputovány a operovány a kdyby mastičkáři, kteří je vybudovali, nemohli již ve světě nic mluviti, byly by již smlouvy mrtvy a přešly by na onen svět, kde by pak mohly dále žíti svým papírovým životem jako strašidla budoucích kormidelníků států, na výstrahu, jak se mírové smlouvy nedělají.

Dnes, kdy vše tak krásně nastalo, jak jsem si to dovolil roku 1922 předpověděti, nelichotím si, že jsem tím projevil velkou míru moudrosti a proroctví. Naprosto nikoliv. Já jsem si jen pročetl mírové smlouvy a našel jsem tam tolik nerozumného a nepřirozeného, že jsem byl rychle hotov se svým formulováním budoucnosti. Věc byla velmi jednoduchá: jen ta věc má dlouhé trvání, která jest rozumná a přirozená, a také jsem právě dospěl ke své teorii o cáru papíru v rozporu s teorií věčnosti našeho ministra pro věci zahraniční.

Těší mne neobyčejně, že pan ministr pro věci zahraniční aspoň nyní - vždyť to trvalo dosti dlouho - konečně s námi v tom souhlasí, neboť svým posluchačům vlastními ústy oznámil - nikoliv po odborovém přednostovi nebo zplnomocněném ministrovi - že mírové smlouvy nejsou věčné. Neboť byl tak laskav a řekl nám, ovšem s výhradami a podmínkami, že s ním lze mluviti o změně mírových smluv. Nazval to krásným a laskavým výrazem "dohoda". O dohodě a Společnosti národů lze s ním mluviti. Nátlak a násilí znamenají však válku.

Kdybych nebyl již dlouhá léta členem této sněmovny, byl bych se téměř lekl, ale, jak znám dobrou duši pana ministra pro věci zahraniční, vím: on jen tak dělá, válčiti zcela určitě nebude. Ví to velmi dobře, proč nebude válčiti, a ví, že já to také vím.

Pokud jde o stanovené podmínky dohody, zdá se, že dohodu vylučují. Ale při tak neobyčejné životní zkušenosti pana ministra jest odůvodněn předpoklad, že podmínky nebyly vytyčeny nezměnitelně. Vsadil bych jednu proti desíti: kdyby se někdo našel, kdo by chtěl na základě pozvání k dohodě vyjednávati, pan ministr by ho ujistil, že to dá levněji, než jaké ceny udává jeho cenník pro dohodu. Bože, co dnes člověk nemusí vše udělati, aby uzavřel nějaký obchod nebo nějaký státní obchod! Neboť pan ministr dohody potřebuje. Upozorňování, že Malou dohodu spojil nyní ještě lépe, platí jen pro bojácné. Musí něco dělati, aby podpořil firmu, která již téměř ohlásila nucené vyrovnání. Dříve to byla společnost s ručením omezeným, nyní se z ní dělá akciová společnost. Ale naprosto se nezlepšila, neboť se jí dosud nedostalo nového kapitálu, ale doufá, že zvýší akciový kapitál a že nové akcie přenechá Polsku.

Úsilí zatáhnouti Polsko do firmy Malé dohody trvá již dlouho, ale Polsko znalo ztrátovou bilanci Malé dohody a lákání sirén bylo marné. Polsko přivázalo se raději jako Odyseus ke sloupům svého koridoru a uzavřelo raději smlouvu o neútočení se sovětským Ruskem bez Rumunska, než aby sedělo s Rumunskem v téže společnosti. Nyní, kdy Hitler šilhá na koridor, a zvláště od té doby, kdy Pilsudského vojenští spisovatelé písemně rozšiřují, že účelem války není vítězství, nýbrž vraždění, zdá se, že zlepšily se naděje všeslovanského sbratření v duchu lásky k bližnímu v rámci Malé dohody.

O stav, kdy rakousko-uherské mocnářství jest zničeno, jest lepší než dřívější, musím mu namítnouti, že s tímto míněním jest Malá dohoda osamocena a ostatní kulturní svět, nejvíce Francie, hluboce želí, že kdysi naletěla dr Benešovi a rozbila rakousko-uherské mocnářství. Nejvíce lituje této své někdejší slabosti Francie, neboť starosti o rakouské připojení nedovolují klidně spáti. Za tuto vzpomínku nebudou Francouzové panu ministrovi Benešovi příliš vděční, neboť dovolávání se spáchané hlouposti bolí ještě i po mnoha letech. Může býti, že se každé české srdce cítilo povzneseno, když se uskutečnilo, že české úsilí rozbilo ono Rakousko, od něhož Češi získali tolik dobrého. Dnes ovšem i Češi litují, že bylo Rakousko-Uhersko rozbito, tak především dr Kramář a mnoho jeho druhů. Ale mnohem těžší jest hloupost napraviti, než ji spáchati. Lze utvořiti Malou dohodu, lze ji točiti a obraceti; lze ujišťovati, že to, co bylo stvořeno, jest lepší: zůstává faktem, že i se stanoviska Čechů hospodářské roztříštění rakouskouherského mocnářství bylo největší chybou od staletí. A nyní za následky této chyby pyká hospodářství korunních zemí. Na Slovensku nedá se již dávno nic hospodářsky ztratiti, o to se již postaral český centralismus.

Kdyby mírové smlouvy byly spravedlivé, jak prohlašuje pan ministr, ale způsobily takový mravní a hospodářský zmatek, jehož svědky jsme, pak každý, kdo není zaslepen svým vlastním činem, musil by si přiznati, že Evropa má pravdu, snaží-li se, aby vybudovala opět něco podobného jako bylo Rakousko-Uhersko; a právě že Francouzi v čele s Tardieuem se snažili - ovšem povzbuzováni Malou dohodou na nesprávném podkladu - vybudovati opět něco podobného jako Rakousko-Uhersko, lze to jasně rozpoznati. Ale osobám, které jsou zatíženy vysezením mírových smluv, se to nepodaří, poněvadž k nim není důvěry.

Co však ve výkladu schází a co jest neobyčejně důležité, jest, že pan ministr mluvil o všem možném, ale nikoliv o základním zlu nedůvěry všech ke všem. Proto ani mnoho mezinárodních konferencí nedospělo k žádnému výsledku, poněvadž tam byli posláni lidé, jejichž účelem bylo napáliti druhou stranu. Po skončení války byl svět klamán tím, že se slíbilo, že stará, prý prolhaná diplomacie bude pohřbena. Slíbila se úplná otevřenost v diplomacii, která vylučuje lhářství. Jisto jest tolik, že dnešní demokratická diplomacie lže tím více, čím jest demokratičtější, při čemž jest ještě přitěžující, že demokratické diplomacii nedostává se brzdy dobré diplomatické výchovy, poněvadž nemá tradice. Výjimky rád připouštím. Společnosti národů předkládají se nic neříkající prázdné smlouvy a vojenské a jiné tajné smlouvy, které se za tím skrývají, musí býti vypátrány odvážnými a dobře placenými vyzvědači. Nezůstalo tedy vše při starém?

Dr Beneš nám sdělil, že Malá dohoda je životní nutností. To je možné pro její členy, ale pro ostatní Evropu jest Malá dohoda živoucí pohrůžkou války, umělou překážkou k ozdravění politických a hospodářských poměrů v Evropě. Vznikla ze strachu, že jednotlivec nebude moci podržeti získanou kořist, spojuje síly, vzájemně se ujišťuje, že v ní vznikl mezinárodní mocenský činitel. Na papíře se to ovšem tak jeví. Lituji, že bychom mohli býti zataženi do něčeho, čeho pak budeme všichni litovati. Bylo by mnohem moudřejší, jsme-li malým státem, kdybychom dělali politiku malého státu, než pěstovali velikášství.

Konstatuji, že pan ministr i v jiných směrech pevně vězí v chybě velikášství. Jeho dlouhý výklad působil na mne dojmem, že se mísí do všech věcí, zvláště do takových, do nichž mu vůbec nic není. Všude strká svou ruku, pronáší úsudek o vnitropolitických zřízeních všech zemí, kritisuje, dává rady, chválí a haní. Kdyby nás to nic nestálo, nerad bych mu kazil radost, ale kdo chce míti všude ruku, také tam, kde ji větším právem mají již jiní, tomu hrozí nebezpečí, že jednou přes ni dostane, a to musíme zaplatiti my poplatníci. Co je nám do toho, jak se zařizuje Italie, chce-li býti šťastna prostřednictvím fašismu nebo demokracie? Jak k tomu přijde pan ministr, aby kritisoval spřátelenou zem, jako Italii? Domnívá se, že republika může lehce postrádati přátelství Italie, že se může hašteřiti s Mussolinim a že si může dovoliti odvrhnouti fašismus do politické propasti? Mussolini zajisté nepotřebuje ani pochvaly pana ministra, když potupil jeho systém. Nechť se pan ministr poněkud informuje u Lloyda George a jiných anglických vynikajících osobností, jak posuzují Mussoliniho a fašismus, a nechť raději pomlčí o vnitřních zřízeních jiných států podle zásady: "Co mne nepálí, nehasím". Nechť je spokojen, že má svou zdánlivě dobře pracující demokracii, nechť se těší, že sama nic nepozoruje, že není žádnou demokracií, a nechť nechá na pokoji vnitřní zřízení cizích států, i kdyby byly lepší než vlastní demokracie, tím spíše, když na příklad, pokud jde o vlastní svrchovanost, bývá velmi citlivý, ovšem dosud jen ke slabším.

Ale bolí-li pana ministra italský fašismus, pak jest velmi podivné, že se mu docela dobře líbí jugoslávská diktatura. Proč neměl slov proti krutostem této diktatury? Zdá se, že pan ministr má několik duší, které se dají docela dobře naříditi podle potřeby. Dotklo se mne, když nám pan ministr ze svého výkladu přečetl, že Češi v letech 1960 až 1970 budou míti 14 milionů duší. Především dnes nevíme, co bude zítra, a není dobře přemýšleti @a la longue, dopředu na 20 až 30 let. Pak se také nedoporučuje prorokovati. Vzpomínám si, že p. ministr, když po 4 letech různých bludných cest vstoupil opět na požehnanou půdu republiky, prorokoval, že v 10 letech nebude v republice jediného Maďara. A nepočítám-li ty, které jeho sčítači lidu ukradli Maďarům, zmenšil se počet maďarské menšiny ve 14 letech velmi kruté tísně sotva o 10%. Ale úřední statistika dokazuje, že právě Češi nespěchají, aby zdvojnásobili počet duší. Proč? Poněvadž sám p. ministr dává špatný příklad. Až dosud české hlasy legitimně nerozmnožil: nechť si vezme příklad z Mussoliniho, který má pět dětí. Ovšem, demokracie jen mluví a mluví, nanejvýš předčítá, naproti tomu fašismus jedná a plodí děti. Snad, aspoň pokud jde o lásku v této zemi, měl by se přece zde nechati zakořeniti poněkud fašismus, pak by se uskutečnil sen pro léta 1960 až 1970, či kalkuluje snad pan ministr jako roku 1918, že si všechny menšiny pro dobrodiní, kterých se jim dostalo, pospíší, aby svou budoucí generaci rodily na svět již jako Čechy? Musím otevřeně přiznati, že jsem od výkladu pana ministra očekával více než kritisování a malování smělých obrazů budoucnosti. Domníval jsem se, že nám oznámí, čeho všeho se již dosáhlo pro mír. Tu byla by na příklad otázka odzbrojení, kterou zpracovává jako hlavní referent. Snad proto se jí daří tak špatně, poněvadž ji zpracovává on. Tu mi napadlo, že při jedné příležitosti pokusil se vpašovati do protokolu opatření, které by bylo všechny mocnosti zavázalo zaručiti status quo republiky. Velmi chvalitebné! Ale byl bych rád slyšel více o tom, jak se bdělý anglický předseda odzbrojovací komise odvážil takovýto chvalitebný čin zmařiti. Téměř bych zvolal: "Bůh potrestej Anglii!"

Pak byl bych rád zvěděl něco praktického, jak by hospodářství republiky ozdravělo, jak by se nezaměstnanost mohla úspěšně potírati s vyššího stanoviska ministerstva pro věci zahraniční. Či nedomnívá se pan ministr, že tyto dvě otázky mají také zahraničně politický charakter? Podle mého skromného mínění patří také do zahraniční politiky. A pak jest přece jisto, že dobrou zahraniční politiku lze dělati jen tehdy, jsou-li v zemi všichni klidní a spokojení. Ale, jak se zdá, na globu Malé dohody tomu tak není, nebo nač by bylo bývalo nutno, aby se do smlouvy Malé dohody zařadilo znění, že státy Malé dohody chtějí si pomáhati vzájemným nastoupením vojska.

Dá-li se státním občanům práce a umožní život, lze kouti také zahraničně-politické plány, ale nikoliv dříve. A co nejvíce ve výkladu schází a co vedle ostatních jeho slabostí jest jeho největší slabostí, jest nedostatek jakéhokoliv podnětu k vybudování spořádaných politických poměrů s Maďarskem. Jen pohrůžky, jen vojenské svazky proti Maďarsku! A přece mělo by býti právě jádrem zahraniční politiky Československé republiky, aby zjednala pořádek s Maďarskem. Diktáty a odstrašujícími podmínkami se to nepodaří. Ale ani republika nebude moci dojíti klidu, pokud po této stránce nebude míti čistý stůl. To jest požadavek prvého řádu, na něm závisí budoucnost republiky, nikoliv na Malé dohodě. Přinutiti Maďarsko na kolena diplomaticky nebo celní válkou se již nepodaří, to jest jednou pro vždy pryč, naproti tomu Malá dohoda může žíti, jen bude-li spolupracovati s Maďarskem, poněvadž má výhodu vnitřní linie. To by se mělo přece uvážiti. Ovšem tohoto cíle lze dosíci jen politicky, nikoliv hospodářsky. Nadarmo na české straně hudou: Především hospodářství, pak politika! Poměry se zhoršily v neprospěch republiky, zmeškal se psychologický moment inflace v Maďarsku.

Ale to vše je marné, menšiny mohou přednášeti nejlepší ideje, ihned se dostanou na český index a tak se mnoho kulturních hodnot ničí. Co přečetl pan ministr o zamýšleném direktoriu čtyř evropských velmocí, dráždilo mne k smíchu. Vzpomněl jsem si na čarodějníka a jeho sluhu. Světové mocnosti učinily Malé dohodě a Polsku velké dary a když nyní dárci vidí, že jednali nemoudře a velkomyslně, křičí obdarovaní: "Ruce pryč!" Z toho plyne naučení: "I v politice třeba dělati dary moudře, opatrně a zajistiti si lepší postranní dvířka, než se to stalo v paktu o Společnosti národů."

Přece jsem však přesvědčen: Bude-li v Evropě všechno praskati - beztoho jest jen velmi málo věcí, které nepraskají - pak velmoci udělají své direktorium a budou disponovati. Moudrý ministr zahraničních věcí malé republiky jest povinen odvrátiti včas takové nebezpečí, když dům státu již v takovéto době zahraničně-politicky sjednanými dohodami a vybudováním vnitřní spokojenosti všech státních občanů uvede do pořádku, než se stane nebezpečí prakticky účinné.

Poněvadž výklad neobsahuje po této stránce nic uklidňujícího, vyplývá pro mou stranu samočinně nutnost, abych výklad ministra pro věci zahraniční odmítl. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Mičura. Dávám mu slovo.

Posl. dr Mičura: Slávna snemovňa! Nemožno poprieť, že dosial ešte ani raz neočakávala naša verejnosť s tak všeobecným napnutím výklad pána ministra zahraničných vecí o medzinárodnej situácii a o našom stanovisku k nej, ako práve teraz. Nielen otázka zachovánia evropského mieru, ale aj kľud duší bol značne dotknutý poslednými udalostiami a ja hneď na začiatku ochotne kvitujem, že expozé pána ministra plne upevnilo dôveru v dobrú stráž nad vývojom vecí a predovšetkým upevnilo dôveru v nás samých.

Tvrdím, že táto dôvera, v ktorej spočíva naša mravná výzbroj, je nám jednou z hlavných záruk, že si uhájíme naše životné právo a pravdu. Veríme v túto pravdu a dôverujeme v jej víťaznej sile preto, lebo sme odhodlaní brániť ju do posledného dechu a aj preto, lebo v tom neostávame sami, ale že sa na tejto ceste stretáme s každou opravdovou a poctivou snahou, ktorá chce zabezpečiť europský mier.