2 1/2 roku vede Československo obchodní válku s Maďarskem. Stále hrozivější stává se situace mezi Německem a Polskem. Horní Slezsko a koridor staly se příčinami sporů, které snad již zítra budou rozhodnuty zbraní. Útok Polska proti Gdansku, zesílení posádky na Westernplatte, válečné hrozby fašistických ministrů Göbbelse a Goeringa jsou výstražným znamením. Spousta nevyřešených, ale k násilnému řešení nutících otázek mezi baltickými státy, mezi Německem s jedné strany, Francií, Belgií a Dánskem s druhé, mezi Francií, Anglií a Amerikou, ukazuje nepokrytě pracujícímu obyvatelstvu, že politický tlakoměr věští bouři.

Společnost národů selhala ve všech těchto otázkách. Ale toto selhání budí takovou pozornost, že se musíme tázati, zdali jeho příčinou jest skutečně jen neschopnost této organisace. Při třebas jen povrchním zkoumání této otázky docházíme však k výsledku, že toto selhání není náhodné. Naopak, Společnost národů plní velmi přesně úkol, jejž jí určili imperialisté. Pomáhá mocným proti slabým, silným proti bezbranným. Společnost národů přidělila vítězným mocnostem svá mandátová území, v nichž nyní surově a bez ostychu provozují politiku útisku. Společnost národů jest strážcem [] smluv, které byly uzavřeny k oddechu mezi dvěma imperialistickými válkami. Úkolem Společnosti národů bylo vzbuditi u dělnictva mírumilovné iluse. Druhá internacionála, jejíž rozpadnutí děje se nikoliv náhodou ve chvíli úplného odhalení imperialistické Společnosti národů, pokoušela se 15 let, poukazujíc na Společnost národů, zdržeti dělnickou třídu od činného boje proti válce. Demokratickými, pacifistickými frázemi o Společnosti národů mají býti zahalena šílená válečná zbrojení imperialistů.

V této souvislosti bych rád nyní promluvil o otázce, kterou dnes s tohoto místa nadhodil soc. demokratický posl. dr Winter. Prohlásil, že soc. demokratická strana v mírových smlouvách utrpěla svou porážku v Německu. Domnívám se, že to jest podceňování stavu německé soc. demokracie. Nelze již mluviti o porážce německé strany, neboť ona, nejdůležitější člen druhé internacionály, prožila zhroucení, které jest větší a významnější než zhroucení, které prodělala německá soc. demokratická strana a druhá internacionála na počátku války. Proti tomuto zhroucení dnes nepomůže, budou-li se do světa vytrubovati obvinění pacifistického rázu, zvláště nikoliv, když většina vůdců otevřeně přešla do tábora třídního nepřítele, fašismu, jak to právě nyní musíme konstatovati o nejvýznačnějším vůdci německého odborového hnutí, o Leipartovi, a velmi mnoho jiných vůdců jest hotovo kráčeti Leipartovou cestou; a vůdcové německé soc. demokracie, kteří nejdou touto cestou, uchýlili se do ciziny, uprchli a nechali masy na holičkách. (Hluk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Hadek (pokračuje): Skutečně jest jen jediná otázka, ve které Společnost národů do dneška neselhala, totiž v soustředění všech protisovětských sil. V této otázce sbíhají se úplně stejně zájmy všech imperialistických mocností, tedy i Společnosti národů. Společnost národů stala se ústřednou imperialistických válečných zbrojení proti SSSR. Společná nenávist všech imperialistů proti SSSR, jejich společná vůle utáhnouti oprátku na krku tohoto nejnenáviděnějšího protivníka, jest konec konců i důvodem, proč se odkládá vyrovnání imperialistických rozporů. Nejdříve má býti zničen socialistický stát a pak se má provésti nové násilné rozdělení světa.

V tomto úsilí jsou všichni kapitalisté zajedno. Fašistické vládce Německa a Italie, demokraty v Československu, bojary v Rumunsku, republikány ve Francii a Americe a královské konservativce a liberály v Anglii, ty všechny nespojuje dnes již nic jiného než nenávist proti dělnickému státu, Sovětskému svazu, vítězně budujícímu socialismus.

Zároveň s politickými rozpory vzrůstají i hospodářské nesnáze kapitalismu. Stále dusivější stává se břímě světové hospodářské krise. 50 milionů nezaměstnaných, nepřehledný zástup omezeně pracujících, stojící tovární hřbitovy, zkrachované banky, nezměrné zříceniny představují dnes kapitalistické světové hospodářství. Všechny dosavadní pokusy kapitalistů, aby vybředli z této pohromy, ztroskotaly. Nescházelo takových pokusů. Sotva před 3/4 roku podnikl takový pokus býv. americký president Hoover. Od vídeňského časopisu "Arbeiterzeitung" až k časopisu "Times" vzbudil tento Hooverův plán jednomyslné nadšení. Zvlášť prozíraví - i v Československu byli tací - viděli již stříbrný proužek, oživění hospodářské situace. Ale tento Hooverův plán nebyl pouze papírovým výrobkem, nikoliv, on byl zbudován na velmi věcných podkladech. Ku provedení tohoto plánu bylo pohotově neméně než 2 miliardy dolarů, tedy při tehdejším kursu 72 miliardy Kč. Nemusím dnes vypravovati, jak se i tento plán rozplynul v niveč. Ovšem ještě rychleji zmizely 2 miliardy dolarů v hlubokých kapsách amerických kapitalistů. Zůstala však zvětšená bída. Činil-li počet nezaměstnaných před Hooverovým plánem 12 milionů, stoupl zatím na 18 milionů, zvětšen ještě bídou několika milionů farmářů a příslušníků středního stavu, z nichž byly ony 2 miliardy vymačkány.

I dokud byl kancléřem nynější místokancléř Papen, podnikl se v Německu pokus s pomocí 1 1/2 miliardy marek podle plánu rozhýbati hospodářství. Němečtí tovární baroni a zelinářská šlechta velmi rychle se zmocnili těchto peněz, ale krise nebyla ani odstraněna, ani zmírněna. Nejsem prorokem, ale ten, kdo by po těchto zkušenostech vážně věřil, že československá půjčka práce bude míti lepší úspěch, může býti jen fantasta nebo blázen.

Otázky světové hospodářské krise nedají se v rámci kapitalismu právě tak řešiti jako neshody politické povahy. Jsou spolu nerozlučně spjaty a mohou býti vyřešeny jen povalením tohoto společenského řádu, proletářskou revolucí.

Ačkoliv ministr zahraničí dr Beneš rozvinul před námi ve svém výkladu četné otázky s kapitalistického hlediska, vyhnul se vůbec, jistě nikoliv neúmyslně, nejpalčivější otázce. Aspoň věnoval této otázce jen otřepanou, nic nepravící větu. Pravil: "Mám dojem, že vydržíme-li tento rok a snad ještě poněkud zlepšený rok příští, dostaneme se do let stoupající konjunktury." Proč tomu dr Beneš věří, čím to zamýšlí odůvodniti, o tom zdvořile mlčí. Ale právě na tuto otázku, kteráž krátce formulována zní: "Má pracující obyvatelstvo v rámci kapitalismu vůbec naději, že nalezne dost chleba a práce?", musíme dáti jasnou odpověď. Tato otázka stává se přímou osudovou otázkou zástupu 2 1/2 milionů nezaměstnaných a členů jejich rodin v Československu. Tito lidé žádají nikoliv o otřepanou otázku, nýbrž o konkrétní odpověď. Jsem přesvědčen, že se řečníci rozličných stran podle Benešova vzoru budou vyhýbati této zásadní otázce.

Ale tím hlasitěji musíme na tuto otázku odpověděti my jako komunisté a odpovíme-li na tuto otázku jasným nikoliv, řekneme-li: "V rámci kapitalistické soustavy není již pro pracující masy dostatečného základu pro existenci", není to laciná agitační fráze, jest to výsledek poznání bezmocnosti spojené s neschopností tohoto společenského řádu. Zabředlo-li kapitalistické hospodářství do tak hluboké krise, zavinila to nikoliv na posledním místě zločinná politika v oboru výměny zboží, obchodu. Jsou ovšem sta jiných příčin, ale v souvislosti s výkladem dr Beneše rád bych poukázal jen na tento vývoj československého zahraničního obchodu.

Obchodní politika Československé republiky, na které má dr Beneš činný podíl, vypadá tak, že v letech 1929 až 1932 ztratila neméně než dvě třetiny odbytu. Když ještě r. 1929 zahraniční obchod činil 24 miliardy Kč, klesl r. 1932 na 8 miliard Kč a r. 1933 bude tento pokles pokračovati. Statisíce dělníků přišlo následkem této politiky o práci.

Od 15 prosince 19 30, tedy od 2 1/2 roku, nemá Československo s nejdůležitějším odběratelem průmyslových výrobků, s Maďarskem, již žádnou obchodní smlouvu. Jak vypadají číslice o bratu s Maďarskem, musíme si dáti říci svými národními hospodáři. Za účasti českých a německých soc. demokratických vůdců, smiřujících národy, vede se tento hospodářský boj dále až k vykrvácení.

Podobné poměry vyvíjejí se znenáhla s Rakouskem a s Německem. Ale obchodní styky nejsou špatné jen s těmi státy, s nimiž podle jednoho dřívějšího Benešova výroku jen sousedíme, nejsou lepší ani se státy které jsou přáteli Československa, s Polskem, Jugoslavií, Rumunskem, Francií, Anglií a Amerikou. Taková tendence ukazuje se nutně i v celé celní politice. Co dovede ještě překročiti hranice přes celní hradby, rozbíjí se devisovými opatřeními. Není to, bohužel, vtip, že tím bylo zničeno jediné ještě kvetoucí průmyslové odvětví v německém pohraničním území, totiž podloudnictví.

Předpokladem skutečného odstranění světové hospodářské krise musila by tedy býti důkladná změna celní a obchodní politiky. Ale kapitalismus na to vůbec nepomýšlí, naopak pomýšlí na nová celní opatření, nové daně, propouštění, snižování mezd a tedy na další zostření krise. Pracující musejí tedy poznati, že jen bojem mohou si na kapitalismu vybojovati svou existenci. Kapitalismus hájí své postavení zuby nehty. V dnešním Německu ukazuje ve své nové formě vlády, ve fašismu, svou celou surovost. - Jak ukazují slova dr Beneše, československá buržoasie nejen nemá, co by namítala proti Hitlerovu směru ve vnitřní politice, nýbrž ještě jej podporuje, o čem bychom mohli uvésti četné příklady. Státní aparáty po té i oné straně hranic pracují velmi dobře společně proti revolučním dělníkům. Zatím co se v Německu jménem fašismu a nacionalismu potlačuje dělnická třída, užívá se v Československu demokracie jako ochranného štítu proti dělnické třídě.

K jakým formám útisku třídně uvědomělých dělníků vede tento boj i u nás, ukazuje nám příklad našich žalářovaných soudruhů v Liberci, kteří nám ohlásili, že od čtvrtka zahajují hladovku. Přes 3 měsíce sedí soudruzi Korb, Ressel a ještě 4 další soudruzi - jedna soudružka byla po 3 měsících propuštěna - ve vyšetřovací vazbě libereckého krajského soudu pro domnělý zločin velezrady podle zákona na ochranu republiky. Soudruhy dodala policie ke krajskému soudu dne 20. ledna 1933. Nalezený materiál však nepostačoval a liberecké policejní ředitelství horečně shánělo další materiál spolu s četnými četnickými stanicemi v severních a východních Čechách. Byly vykonány četné domovní prohlídky a zabaveny celé hromady materiálu, ale soudní vyšetřování přes to nedospělo k usvědčení obviněných pro velezradu nebo dokonce z vyzvědačství. Ale když měli býti propuštěni z vazby, vždy zase došlo doplňující udání policie, takže se konala nová šetření, při čemž se vyšetřovací vazba protahovala do nekonečna. Vždyť jde o komunisty! V takových případech se liberecké policejní ředitelství vždy zvlášť vyznamenává. Právě nedávno, když na policii byl předveden chodec, dal policejní komisař dr Jungwirth pokyn: "To je komunista, ten dostane o tři dny více!" Při prodlužování vyšetřovací vazby Korba, Ressela a soudruhů vyhovuje však liberecké policejní ředitelství také plně intencím prokurátora libereckého státního zastupitelství, - dr. Jiřího Štolly, - který již několik dní po dodání zmíněných k soudu prohlásil: "Ti budou seděti měsíce!" Četným dělnickým deputacím, které se domáhaly propuštění zatčených, hrozilo se konečně pendreky. Vlastní vyšetřování proti Korbovi, Resslovi a soudruhům jest již dávno ukončeno. Spisy putují někde v Praze mezi vrchním státním zastupitelstvím a ministerstvem spravedlnosti. K žalobě pro velezradu a vyzvědačství to zřejmě nestačí, ale poněvadž jsou to komunisté, zůstávají přes to ve vazbě.

Korb, Ressel a soudruzi zahajují tedy hladovku. Dělníci a dělnice, podporujte v nejširší dělnické frontě akci zatčených soudruhů! Rozpoutejte a stupňujte hromadnou kampaň proti systému pronásledování! Propusťte Korba, Ressela a soudruhy!

Jest zřejmo, že se dělnictvo s nejvyšším roztrpčením musí postaviti proti potlačovacímu tažení. Výzva dr Beneše ke všem konstruktivním stranám nalezne v německém území málo ohlasu. Posice oněch stran včetně Svazu zemědělců a sociálních demokratů tají jako sníh na jarním slunci. Pracující obyvatelstvo staví se stále jasněji před rozhodnutí: Zde zkrachovaný kapitalismus se všemi svými stranami od soc. demokratických vůdců až k hakenkrajclerům a fašistům Stříbrného a zde komunismus, výstavba, práce, chléb!

Při tomto rozhodnutí není kompromisů, nýbrž jen smělý, energický, chladnokrevně odhodlaný boj pro socialismus, pro komunismus! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): O slovo se hlásí dále pan posl. dr Ivanka. Prosím, aby se slova ujal.

Posl. dr Ivanka: Slávna snemovňa! Včerajšia reč pána ministra zahr. vecí verne tlumočila mienku celého československého národa. V otázke revízie mierových smlúv neuznáme vôle žiadnej cudzej moci, ale len jedine suverénnu vôľu svojho národa, prejavenú v našom parlamente. Jestli by nám ktorákoľvek cudzia moc chcela nanútiť svoju vôľu v čomkoľvek a teda i vo veci revízie mierových smlúv, to by znamenalo novú svetovú vojnu a neodpustiteľný hriech na celom človečenstve, lebo zlo, ktoré by vojna celkom iste zapríčinila, bolo by tisícnásobne väčšie, ako to zlo, ktoré sa v mierových smluvách údajne skrýva. Neverím, že by sa našiel v Europe politik a diplomat, ktorý by menšie zlo chcel vyháňať väčším zlom, ktorý by jedného čerta vyháňal tisícimi belzebubami.

Ako Slovák ešte zvlášť ďakujem pánu ministrovi za jeho priamé a každé nedorozumenie eliminujúce slová, ktorými dal orbi et urbi na známosť, že najmä v otázke revízie hraníc nie sme náklonní poslúchať cudzie rozkazy. Nad územím štátu rozhoduje len suverénny národ ako držiteľ územia. Povedal som, že bol by veľký hriech vyháňať menšie zlo väčším, naprávať chcieť domnelé alebo skutočné krivdy mierových smlúv ešte väčšími krivdami, novými obeťami milionov životov a stamiliardových hmotných hodnôt. Svetová vojna vyžiadala si za obeť desať milionov mladých zdravých životov, o invalidoch ani nehovoriac, to je viac než ako má Maďarsko všetkých obyvateľov a trikráť toľko ako je Maďarov v nástupníckych štátoch, na majetkových obetiach svetová vojna zničila viac ako je hodnota celého Maďarska. A nemožno veriť, že by rozumný Nemec obetoval za poľský koridor toľko mladých zdravých mužov, než koľko je všetkých obyvateľov vo východných nemeckých provinciách.

A pri tom ešte zostane záhadou, nevyriešenou otázkou, či by sa tá vojna s úspechom skončila pre Maďarov a Nemcov. A keby sa skončila s ich úspechom, zostane ešte vždy otázkou, či to bude pevnejším základom mieru ako dnešný stav, či po revizi vynútenej novou svetovou vojnou nastane pokoj v Europe, alebo či nové upravenie hraníc štátov nebude novou krivdou pre niektoré národy a tak i novou príčinou pre ďaľšiu vojnu.

Terajšie mierové smluvy iste nie sú v každom ohľade najdokonalejším dielom svetovej diplomacie. Ale nikto neupraví europské politické pomery tak, aby ony uspokojily každý národ. Národy sú tu krížom krážom prepletené tak, že etnografické hranice nikdy nebudú sa môcť kryť s politickými štátnymi hranicami a strategickými a hospodárskymi záujmami štátov.

Ale i keď mierové smluvy nie sú najdokonalejšie, či by čiastočné ich opravy uspokojily terajších nespokojencov? Myslím, že nie. Vezmime len na pr. Maďarsko. Keby sa mu vrátily tie pohraničné kraje, ktoré sú čisto maďarské, alebo prevažne maďarské a ktoré sú nástupníckym štátom pridelené zo strategických, politických a hospodárskych príčin, či by to uspokojilo Maďarov? Oni sami na to odpovedajú: Nem, nem, soha! Nie, nie, nikdy! - Oni chcú o mnoho viac, oni chcú i všetky tie kraje, kde sú Maďari v menšine a za takéto kraje oni považujú celé bývalé Uhorsko od Karpat po Adriu. A jestli sa i najdú trochu skrovnejší Maďari, ktorí by sa predbežne uspokojili s vrátením čisto maďarských krajov, i tí to považujú za prvý krok k dosaženiu konečného cieľa, t. j. reštituovania bývalého Uhorska in integrum. Revízia hraníc medzi Maďarskom a malodohodovými štátmi je absolútne nemožná, raz navždy vylúčená lebo ona by neuspokojila ani Maďarov, ani národy malodohodových štátov. A keďže sa vec takto má, škoda je i len teoreticky uvažovať o revízii hraníc, lebo to iba znepokojuje celú Europu a preto je na veľkú škodu všetkých europských štátov. Naopak musíme celkom jasne, rozhodne a radikálne odmietnuť každú nabídku na revíziu hraníc a byť odhodlaní raz navždy, že svoje hranice budeme brániť celou svojou vojenskou silou.

Zlo trianonskej smluvy je tisíckráť menšie než zlo predválečného stavu v Uhorsku, kde okrúhle 9 milionov Maďarov panovalo nad 11 milionmi Nemaďarov a panovalo v pravom smysle slova, nedajúc im ani tie minimálne práva národné, ktoré maly zabezpečené v 44-om zákon. článku z r. 1868. Že ako boly nemaďarské národnosti v bývalom Uhorsku utláčané a orabované o všetky práva, to je tu v Československej republike dobre známe. Ale na lžiach založená a len lžami pracujúca propaganda maďarských revizionistov núti mňa spomenúť z mnohých krivd aspoň jednu, t. j. školskú krivdu Slovákov. 1. septembra 1918 bolo na území terajšieho Slovenska maďarských ľudových škôl 3298, slovenských štátnych pre 2 mil. Slovákov ani jedna. Církevných bolo 140. Naproti tomu 1. septembra 1931 bolo na Slovensku pre 700.000 Maďarov maďarských štátnych, obecných a církevných škôl ľudových 736. (Slyšte!) Meštianskych škôl Slováci do prevratu nemali vôbec ani jednej, maďarských bolo na Slovensku 83. Dnes majú Maďari na Slovensku 18. Pred prevratom Maďari mali na Slovensku 60 stredných škôl, gymnáziá, reálky, vyššie dievčenské školy, učiteľské ústavy, Slováci nemali ani jednej, ba tie 3 cirkevné gymnáziá, ktoré si v rokoch 1860/1870 Slováci z vlastných sil postavili, Maďari jednoducho zavreli a majetok zkonfiškovali. Na maďarských univerzitách slovenčina ani len katedru nemala. V bývalom Uhorsku úradná reč bola len maďarská, i v čisto slovenskom kraji, naproti tomu v Československej republike je úradnou rečou i reč menšiny tam, kde žije aspoň 20% menšinovej národnosti.

Jestli je tedy trianonská smluva krivdou pre asi 3 mil. Maďarov dostavších sa do nástupníckych štátov, predtrianonský stav bol tisícnásobne väčšou krivdou pre 11 mil. Slovákov, Juhoslovanov, Rumunov (Min. dr Dérer: A Nemcov!) a Nemcov. Revízia by teda nenapravila zlo, ale zhoršila by ho a pokazila by i to, čo je v smluvách dobré. Maďari sú voči nemaďarským menšinám i teraz po prevrate práve tak nespravodliví ako pred prevratom. Toho najlepším dôkazom je, že vyše 300.000 Slovákov, ktorí zostali v Maďarsku, nemá ani jednej ľudovej a strednej školy, že reč slovenská neuznáva sa v žiadnom úrade, ba je vytískaná i z kostolov. Nešťastie maďarského národa je, že jeho politiku robia len aristokrati a od nich závisiací úradníci. Maďarský ľud je dobrý, šľachetný, s ním by sme sa ihneď vedeli dohodnúť a smieriť. Ale nedemokratické volebné právo znemožňuje, aby sa ľud dostal k vláde. Maďarských politikov aristokratov nenaučila ani veľká katastrofa ich vlasti, ktorú oni zapríčinili, vyprovokujúc svetovú vojnu šikanovaním Srbska, utláčaním nemaďarských národností a svojou hriešnou megalomaniou. (Tak je!) Maďarskí aristokrati už vo svojom detstve naučili sa rozkazovať a navykli si, že sa ich rozkazy plnily. Túto mentalitu vniesli do politiky. Preto podstatou maďarskej politiky je panovačnosť, nadutosť, megalomania, pomstychtivosť, ukrutnosť a lož. Nikde sa toľko nelže ako v maďarskej politike. Pod touto aristokratickou politikou trpí i sám maďarský ľud. Úrodná zem je v rukách aristokratov. 3768 zemepánov, t. j. 0.1 alebo 16 stotín všetkých hospodárství v bývalom Uhorsku, má 32.29% rolí v majetku, t. j. 11,901.380 kat. jutár. Len na ukázku spomeniem: knieža Esterházy má 402.820 kat. jutár, gróf Schönborn 240.858 kat. jutár, knieža Koburg-Gotha 147.296 kat. jutár, arciknieža Bedrich, bratislavsky, 145.476 kat. jutár, atď. A títo veľmoži veľmi dobre vedia, prečo neslobodno dať maďarskému národu demokratickú ústavu: boja sa o svoje veľkostatky. Preto nechcú dať ľudu všeobecné volebné právo, preto chcú nazpäť uviesť už viackráť detronizovaných Habsburgov a preto štvú ľud do revízie mierových smlúv a do vojny, aby nemal kedy rozmýšľať o svojej biede a hľadať jej príčiny v aristokratickej správe Maďarska.

Preto je ťažko veriť, že by sa pomery v Maďarsku mohly zlepšiť, kým tam niekoľko panovačných aristokratov bude mať kormidlo štátu vo svojich rukách. S panovačným, nepracujúcim, megalomanickým Maďarskom sa my nikdy nevyrovnáme a nedohodneme. S Maďarskom demokratickým, s Maďarskom pracujúcim vyrovnali by sme sa v najkratšom čase, lebo s ním máme jednaké a spoločné zaujmy: mier, demokratickú rovnoprávnosť jednotlivcov i národov, vzájomnú spoluprácu k dosiahnutiu čím všeobecnejšieho blahobytu svojich národov.

Nie je potrebná revízia mierových smlúv, ak chceme odstrániť niektoré ich nedostatky. My môžeme upraviť svoje politické a hospodárske pomery tak, že sa ony nebudú nikde križovať, ale naopak, budú sa vzájomne podporovať. S demokratickým Maďarskom štáty Malej dohody mohly by utvoriť sväz štátov, ktorý by zabezpečoval všetkým jeho členom nielen najväčšie hospodárske výhody, ale i politickú slobodu, neodvislosť, suverenitu. Jestli maďarskí politikovia tvrdia, že bývalé Uhorsko bolo takým geografickým celkom, ktorý, keď mierové smluvy ho roztrhaly, urobily ho hospodársky života neschopným, nuž, pri uprimnej vôli odstrániť túto prekážku hospodárskeho spolunažívania dá sa uzavrieť akákoľvek hospodárska smluva, ba i colná unia. Nič nie je v tomto ohľade nemožné.

Maďari, keď pred tisíc rokmi prišli do dnešnej svojej vlasti, nielen že neviedli žiadnych válok so svojimi súsedmi, ale hľadeli s nimi uzavrieť nielen priateľské, ale i príbuzenské sväzky. Tak z domu Arpádovcov za 300 rokov 30 synov a dcier uzavrelo sňatky s dcérami a synmi súsedných slovanských kniežat českých, poľských, haličských, ruských, srbských, horvatských. Za panovania Ludvíka Veľkého spojené boly zeme poľské, české, uhorské a jugoslávske, a túto dobu volajú Maďari zlatou dobou Uhorska, keď tri moria, Severné, Jaderské a Egejské omývalo brehy kráľovstva Ludvíkovho. Tu máme teda veľký historický precedent pre vytvorenie sväzu Malej dohody s Maďarskom. Potom prišli Jagelonci, Matyáš Korvin. Maďarsko a Česko maly celý rad spoločných kráľov.

Ale ešte zaujímavejšie je v historii Uhorska, že od nastúpenia habsburskej dynastie na uhorský trón začiatkom XVI. stoletia Maďari začali bojovať proti Habsburkom a bojovali proti nim až do vyrovnania z r 1867. Bátory, Bočkay, Bethlen, Rákoczi, Tököly, Wesselényi, Martinovič, Kossuth a Klapka sú len tie najhlavnejšie mená vodcov protihabsburských válok a povstáni. Rákocziho a Kossutha predstavovali nám v školách ako najkrajšie vzory maďarskej historie a politiky, a dnes, keď sa konečne sprostili habsburskej dynastie, maďarská aristokracia a aristokratický klérus robí všetko možné, aby znova dosadili Habsburkov na uhorsky trón. Prečo?. Lebo si myslia, že pomocou Habsburkov podarilo by sa im pritiahnuť zautonomizované zeme, ktoré v mierových smluvách stratili. Preto tak horlive podporujú i všetky snahy po autonomii Slovenska, Podkarpatskej Rusi, Sedmohradska, Horvatska a Slavonska.

Nejeden môj známy z Maďarska mňa uisťoval, že legitimizmus a revizionizmus je snahou len niekoľkých aristokratov a od nich odvislých ľudí, že ale vyše 80% maďarského národa je proti Habsburkom. A to isté procento maďarského ľudu je hotové ihneď smieriť sa s Malou Dohodou a uzavrieť s ňou hospodárský a politický sväz - bezpodmienečne. Veria ovšem, že keď sa po viacročnom spolunažívaní presvedčíme o ich mierumilovnosti a že keď odpadnú príčiny strategické a hospodárske, pre ktoré boly hranice určené v dnešnej forme, že by sme utvorili taký sväz štátov, kde hranice medzi jednotlivými členmi sväzu už nebudú mať toho významu, čo dnes, a že nebude potrebná ani revízia hraníc.

Demokratickí Maďari dobre vedia, že vo spojení s Malou Dohodou oni, ako štát v prostredku ležiaci, mali by z tohoto spojenia najväčšie výhody strategické a hospodárske. Na juh Maďarsko by najlacnejšie vyvážalo svoje priemyselné výrobky, na sever a západ zas svoje zemedelské produkty, jeho územím by sa musely prevážať všetky produkty ostatných štátov. Vedia dobre i to, že vojensky by takýto sväz znamenal sílu, ktorá by mu získala rešpekt v Europe i vtedy, keď by mu dovolila snížiť jeho vojenské výdavky o značné čiastky. Demokratickí Maďari vedia, že v stálom nepriatelskom postoji s nabitou puškou v ruke nie mu je možné dlho existovať, že stálé obavy pred vojnou znemožňujú každé hospodárske podnikanie, hospodárenie, sporenie a že prvý sa musí zrútiť ten, kto je najslabší.

Pán minister zahraničia vo svojom expozé otvorene prehlásil, že náš štát uprimne si želá čím užšie a priateľskejšie sblíženie s Maďarskom. Je vecou maďarskej vlády, aby dala na to jasnú odpoveď. K tomu, aby sme sa mohli jeden druhému sblížiť, nevyhnuteľné je, aby Maďarsko zastavilo svoju nepriateľskú kampaň, ktorú koná proti nám tu doma i v zahraničí. Pán posl. Gejza Szüllö, t. zv. maďarský vládny komisár pre obsadené územie horného Uhorska (Slyšte!) musí byť čím prv odvolaný do svojej materskej Budapešti, aby svojimi rachitickými vtipmi nemýlil poradu serióznych politických pracovníkov jednej i druhej strany. A pán Josef Szentiványi musí sa tiež prestať hnevať na Čechov a Slovákov, keďže jeho ctihodný predok Bogumír, český šľachtic, ako to historické dokumenty dokazujú, prišiel z Čiech do Uhorska (Slyšte!) a jeho potomci až po Jozefa Szentiványiho žijú až po dnes na Slovensku so Slovákmi a po slovensky a ich žily sú naplnené len a len slavianskou krvou. Články, aké napísal pán posl. Szentiványi do Milotay-ho "Magyarságu" neposlúžia ani našej maďarskej menšine, ani Maďarsku, lebo sú len na to dobré, aby v našich dušiach vyvolali najväčší odpor proti každému sbližovaniu s Maďarskom. Pán posl. Szüllő povedal dnes, že ostrie Malej dohody, ktoré dosiaľ smerovalo len proti Maďarsku, namierené je teraz i proti Italii a Nemecku. Pán posl. Szüllő vie, že to nie je pravda, ale rád by bol, keby to bola pravda. Pán minister Beneš vo svojom expozé snáď až priveľmi zdôrazňoval, ako si praje tie najpriateľskejšie vzťahy tak k Italii, ako k Nemecku a naša úradná politika dokazuje to i skutkami všade, kde to má miesto. Sblíženie Československa s Maďarskom malo by zaiste dobré následky a účinky i na záujmy našej maďarskej menšiny. Ale i tu, slávna snemovňa, očakávame, aby snemovní zástupci tejto menšiny prestali zastávať záujmy Maďarska voči československému štátu, ale aby sa postavili otvorene a poctive na pôdu tohoto štátu a hájily jeho záujmy bezpodmienečne, čestne a uprimne. Alebo ak to nie sú v stave, nech nepožadujú pre seba také práva, aké patria len verným občanom tohoto štátu. (Tak jest!)

Strana nár. demokratická s radosťou víta a kvituje pánu ministrovi zahraničných vecí i jeho snahy za sblíženie Československej republiky s republikou Poľskou. Poľský národ je nám i geograficky i rečove i povahove najbližším bratom v slavianskej rodine a každý čin, ktorý nás Slavianov sbližuje, znamená zosilenie i nášho československého štátu. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. de Witte.

Posl. de Witte (německy): Slavná sněmovno! V mezinárodní situaci došlo v posledních týdnech k ohromnému převratu, který nás nutí, abychom ji přezkoušeli a zaujali k ní stanovisko. K převratu v mezinárodní politice došlo pro vítězství fašismu v Německu a pro zápolení o demokracii v Rakousku. Fašismus, který se dosud mohl chopiti moci a udržeti se jen v zemích se zaostalým hospodářským vývojem, zahnízdil se v srdci Evropy. Vnutil svou moc průmyslově nejvíce vyvinuté zemi evropského kontinentu a tato událost vrhá stín na celý svět. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)