Nechci se ztotožňovati s touto analysou, ale chci jenom upozorniti, že kultura západních mocností byla kulturou racionalisace, kulturou rozumu. Všechna veliká hnutí západoevropská, ať liberalismus, ať socialismus, vyvěrají čistě z chladného rozumu. Ve skutečnosti však masy nehledají jenom rozumové závěry. Nechávají se vésti i vznětem citovým.

Proto, zdá se, že i marxismus selhal, poněvadž Marx se domníval, že vývoj lidstva a společnosti je výhradně ovlivňován hmotou. A přece bychom mohli z dějin národů uvésti tolik různých příkladů, že ne rozum, ne hmota, nýbrž cit a ideové pohnutky byly příčinou vývoje kultury a lidské civilisace. Jsme přesvědčeni, že právě v této těžké době je třeba přijíti s novými podněty, přinésti nové prvky, prvky citové, jež správně sloučeny s prvky racionalismu by daly světu lepší život. A zde soudím, že bude mít jistě místo právě Slovanstvo, slovanský zemědělec a venkov. (Výborně! - Potlesk.)

Podle návrhu Paktu čtyř o osudech ostatních evropských národů mělo by rozhodovati direktorium čtyř nejen o národech malých, nýbrž i o Polsku, o tom Polsku, které svou početností obyvatelstva, svou kulturou, svou národní tradicí má a mělo jistě mimořádný význam v historii Evropy. Dovedli jsme proto pochopiti rozhořčení polského národa nad rámcovým programem Paktu čtyř, kde nebylo s Polskem počítáno. Jsou nám velmi dobře známy vnitřní poměry Polska. Víme o potížích našich přátel v polském státě, ale musíme prohlásiti, že jsme s největší radostí uvítali, že v této osudové chvíli zmizely všechny rozpory ve státě polském, že v otázce revise projevila se jednota názorů a jednota vůle celého národa a státu, jež musí imponovati celému světu a před kterou musí smeknouti přítel i skloniti se nepřítel. Tato jednota je v této dějinné chvíli důstojnou velikých dějin a tradice velikého národa polského, který dovedl v historii nejen pro sebe, nýbrž i pro ostatní civilisovaný svět zachrániti kulturní hodnoty, který když ochránil Vídeň, když zastavil Tatary, dovedl by jistě v rozhodné chvíli ochrániti své vlastní zájmy, svoji vlastní svobodu. (Výborně! - Potlesk.) Vítáme prohlášení pana ministra Beneše a přejeme si srdečně co nejužší spolupráci s polským státem. Jsme přesvědčeni, že přátelství s polským národem, jehož si tak vážíme, přinese vzájemný prospěch oběma bratrským národům, proto vítáme vzájemné sblížení, budeme je prohlubovati a utužovati v každém směru. (Výborně!) Společné nebezpečí dává společnou sílu. (Výborně! - Potlesk.)

Na začátku své řeči jsem prohlásil, že cítíme všichni duch předválečné Evropy. Veškerý politický život je zmilitarisován. Politické přesvědčení není opřeno o argumenty, nýbrž o "úderné oddíly". Bolševismus, fašismus, hitlerismus nepřesvědčily, nýbrž dobyly a obsadily státy a počínají si jako váleční uchvatitelé. Nakládají s nepřítelem jako s poraženým. Pro něho není práv. Idea, když dobývá, neříká co chce, ale jen co nechce, je tedy negativní. Teprve po dobytí a po dosažení cíle pokoušejí se hledati formu vládnutí a sahají k experimentům nejodvážnějším. Hlavním cílem je dosažení moci, zničení nepřítele, obsazení území a placení válečné kontribuce. Vše odpovídá válce v nejbrutálnější formě, jakou známe z dějin, tvrdší o to, že se provádí v milionových masách a s rafinovanými prostředky.

Politické strany těchto hnutí jsou formulovány vojensky: kroj vojenský, disciplina vojenská, mluva rozkazová, žurnalistika, umění, literatura, divadlo, radio, vše postaveno do služeb války uvnitř státu. Občané rozděleni jsou na dvě skupiny: Vítězové a poražení. Nejprimitivnější pojmy práva lidskosti jsou pošlapány, poplivány, vše stojí v znamení "svatého násilí".

"Běda poraženým!" neznělo nikdy tak krutě a tvrdě, jako dnes ve 20. století, v století lidskosti, osvěty, humanity, jak jsme je chlubně při jeho zrození nazvali. Proto dnes třídění duchů, názorů a ideí nesmí se podle našeho názoru díti podle toho, je-li národ nebo stát velký či malý, je-li pro udržení míru či pro revisi. Nikoliv, dnes jsou jen dvě měřítka, jen dvě idee, podle kterých se musí třídění díti: Buď jsme pro demokracii, nebo pro diktaturu, buď jsme pro mír, nebo pro válku, buď jsme pro právo, nebo pro násilí! (Výborně! - Potlesk.)

Tak a ne jinak musíme provésti třídění mezi státy a národy: přesné a přísné přiznání se k jedné nebo druhé straně. Dnes jest třeba hlavně pravdy, neboť jsme krutě zaplatili světovou válku a všechnu tu diplomatickou mluvu plnou floskulí, ale postrádající pravdy. Nesmí se více opakovati tato hra a proto nemluvme o malých a velkých, o důležitých a méně důležitých, mluvme o tom, kdo chce mír, kdo chce válku, kdo násilí, kdo právo a z toho čiňme závěry.

Ve chvíli, kdy celá střední Evropa, až na malé výjimky, a celá východní část jsou ve stavu válečném, v době, kdy ze států se stala území okupační, v této době musí evropská západní demokracie, zvláště francouzská a anglická, všechen zřetel k tomu obrátiti, aby byl ukončen tento válečný stav, který jest v rozporu s nejpodstatnějšími právy a pojmy demokracie. Dokud se tak nestane, není žádné jistoty, není pevné základny pro jakékoliv jednání mezinárodní trvalejší hodnoty.

Pod každým násilím dříme vždy zárodek reakce, která objeví se s tím větší intensitou, čím větší a tvrdší jest násilí. Proto předpokladem trvalého míru v Evropě není revise smluv, nýbrž vytvoření základny pro klidné a mírové soužití národů uvnitř států, aby tak staly se schopnými soutěžiti mezi státy.

Státy spravované násilně, státy, které pošlapaly právo vůči svým vlastním občanům, nemohou bez násilí žíti a přenášejí své methody i do života mezinárodního.

Kdo chce ozdravění Evropy a ostatního světa, nesmí tento fakt pustiti se zřetele, neboť jinak jde vstříc jistému zklamání. Mnohé nezdary v obnově mezinárodního soužití, v obnově mezinárodní politiky je tomuto omylu nutno přičísti na vrub. Ne se klamati - viděti věci, jak jsou, a zlo obnažiti v plné jeho podstatě, toť prvý úkol nápravy.

Velmi často se užívá tvrzení, že na vnitřní uspořádání poměrů v tom kterém státě nemá se vykonávati žádný vliv zevní, neboť t. zv. suverenita státu nemá býti porušována. Tak a podobně zní toto vysvětlení a já sám ve své řeči jsem tuto zásadu, pokud jest platna, i pro náš stát reklamoval. Na první pohled vysvětlení jednoduché a jasné - ale při bližším ohledání shledáváme, že stanovisko toto velmi často není ani poctivě míněno. Každé uspořádání mezinárodních vztahů mezi státy a národy je vždy jistým zásahem v práva toho kterého státu a toho kterého národa. Každá smlouva, každá dohoda, každý pakt, ba i události na mezinárodní konferenci, každá konvence zavazuje. Všechno to znamená, že stát upravuje své vnitřní právo podle norem sjednaných na foru mezinárodním. Řekne se sice, že je to dobrovolné a prosto vší diktatury, ale to jsou zase jenom slova; ve skutečnosti víme velmi dobře, jaké tlaky dovedou se vykonávati, aby docíleno bylo přijetí různých konvencí, úmluv a dohod. Donucují se státy, aby do svého zákonodárství pojaly jistá ustanovení - o sociální péči, o osmihodinové době pracovní. A jak malý krok je jen k tomu, aby tytéž zásady nebyly uplatňovány i stran práv politických a občanských? Ostatně vždyť i v tomto směru již je v mezinárodním právu určitý prejudic; mám na mysli ochranu menšin. Je přesně formulována a upravena v každém směru, ale táž práva nejsou zabezpečena obrovským milionům příslušníků národa, když jsou znásilňováni druhou skupinou, nebo často menšinou svého vlastního národa, jako je tomu v Rusku. (Tak jest!)

Jaká to ironie osudu, když Německo nebo jiný stát jde zastupovati nebo žalovati na světové forum na zkrácení práva německé menšiny v cizím státě, ale ve vlastním státě znásilňuje miliony občanů počtem přesahující všechny Němce za hranicemi říše. Až bude jednou psána historie dnešní doby, budou jistě historikové kroutiti hlavou a žasnouti nad těmito mnohými protichůdnostmi, které zde jsou. Chaos, v němž žijeme, je právě výsledkem těchto protichůdných zásahů a náprava je možná jen tím, když si uvědomíme tento stav a přiznáme si zvrácenost a neudržitelnost těchto omylů.

Bez výčitek a bez msty, chladně a klidně chceme analysovati dnešní stav, odpouštěti a zapomínati, toť jsou jediné cesty, které vyvedou nás z temna a chaosu dnešní doby.

Poznati příčinu choroby, určiti směr léčby, toť úkol, před kterým stojíme a kterému se musíme podrobiti. Bez tohoto odhodlání není pomoci. Nemocná Evropa si musí pomoci sama, aby nejen sobě, nýbrž i ostatním razila cestu. Jen tak udrží své postavení ve světě, jinak jde záhubě vstříc, záhubě neúprosné a snad i nezasloužené. Nemá-li se tak státi, je povinností všech těch, kteří vidí, kteří chtějí odhodlaně jíti na kořen zla, nebáti se nejodvážnějších činů, poněvadž dnes skutečně jest v sázce nejen osud toho kterého státu, dnes je v sázce veškerá kultura lidstva, všechno to bohatství, vyvstalé z tisíciletého vývoje anticko-křesťanské éry, a jsme toho názoru, že tyto veliké hodnoty kulturní jsou hodny každé oběti. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Otázka demokracie stává se v této dějinné chvíli skutečně aktuální. Zdviháme proto tento program demokracie, abychom znovu právě v této době před celým světem prohlásili, že přes všechny potíže demokracie nic v nás nezviklá tento fundament našeho státu a že přes všechny nesnáze nedáme se ničím mýliti ve svém přesvědčení. Pravíme dnes i pro budoucnost, že na tomto fundamentu, na tomto základu, který jsme si dali po převratě, budeme dále budovati pro všecky časy příští. Zdůrazňujeme a pokládáme za svou povinnost právě v dnešní době toto prohlásiti veřejně. Právě v této době chaosu, kdy mnohých zmocňuje se pochybovačnost, právě dnes je třeba jasně říci a jasně věděti, co chceme. Nebylo by v této dějinné chvíli osudovějšího omylu nežli hledati, tápati, ztráceti víru a půdu pod nohama. Toho se nesmíme v tak rozhodných okamžicích dopustiti nikdy. Dnes ani pro budoucnost nesmíme opustiti tuto základní linii svého státu. Nesmíme se ani na okamžik státi pochybovači. Pro nás jest jenom tato jediná cesta, cesta demokracie.

Ale musíme si uvědomiti, že v této těžké době, má-li demokracie skutečně obstáti, je potřeba, abychom dnes dvojnásobným, ba několikanásobným úsilím věnovali se tomu, čeho tato vážná doba vyžaduje. Není dnes chvíle na potácení ani na experimentování. Nutno počítati s tím, že každý národ i stát má jenom svou vlastní sílu a že jenom s touto vlastní silou musí především počítati, s touto vlastní silou musí pracovati, na této vlastní síle může jedině stavěti.

Povinností všech, kteří v těchto dějinných dobách vedou stát, jest odpovědnost ta největší. Musí si býti vědomi, že právě nyní nesmí se nic promeškati, nesmí se nic prohospodařiti, nesmí se ničím plýtvati, že v těchto těžkých dobách nesmí se plýtvati právě tím, co je pro každý národ nejcennější, to je plýtvati energií širokých mas lidových, plýtvati důvěrou lidu. Proto je v této rozhodné chvíli dvojnásobnou povinností otevřeně říci v každém případě lidu jasnou pravdu, připoutati pravdou nejširší vrstvy a masy k tvořivé práci, neboť jedině tím můžeme podepříti opravdu svůj stát, posílíme-li jeho fundament, jeho základ, t. j. demokracii. Žádná negace, ale tvořivost místo rozkladu, aktivní činnost místo plané kritiky, usilovná práce jest v této těžké době dvojnásobným příkazem pro parlament a pro všechny, kteří odpovídají. A po této stránce každý, kdo má toto hluboké přesvědčení a přísahá na lidovládu, je povinen jíti s sebou a přiložiti ruku k dílu. Dnes musí býti na všech stranách jasno: buď pro demokracii, anebo proti ní. Není nic třetího. Dnes není doba pro ramenářství, dnes není doba pro plané kritikaření a hubování, dnes nastala chvíle, kdy je třeba vzájemné spolupráce a vzájemné podpory.

Jsme si velmi dobře vědomi, že mnohé úkoly, které naši demokracii čekají, budou státi mnoho práce a mnoho bojů, bojů těžkých, ale tyto zápasy musí býti sváděny na podkladě zásad demokratických, to je, že nebudou diktovány násilím, nýbrž vzájemnou dohodou těch, kteří v této historické chvílí budou si vědomi odpovědnosti, že jde o průkaz, že lidovláda dovede skutečně vládnouti a že všechny námitky nepřátel demokracie, že vláda demokracie změní se buď v anarchii nebo oligarchii, jsou námitkami planými.

Víme také, že demokracie nebude žádným svatým mírem. Bude zápasem tak jako každé lidské žití. Nelze si představiti život bez bojů. Avšak tento životní boj musí býti bojem skutečně civilisovaného národa, bojem civilisovaného lidu a nesmí býti projevem brutálního násilí, nýbrž bojem argumentů vzájemně se přesvědčujících. Odmítáme proto co nejrozhodněji všecky methody hrubého násilí, ať přicházejí zleva či zprava.

Slavná sněmovno, soudíme, že nestačí podle našeho názoru demokracii dnes pouze hlásati, nýbrž že je povinností demokracii brániti. (Výborně! Potlesk.) Musíme si uvědomiti, že evropská demokracie je ohrožena, je napadena, že jde o boj, v němž parola zní: buď pro demokracii nebo proti ní. Tak jasně dnes nutno vésti demarkační čáru, aby bylo provedeno třídění duchů úplně a důsledně. Všecka polovičatost by se v dnešní době vymstila. Nepřátelé demokracie postupují bezohledně a proto je také nutno, aby v obraně bylo zjednáno jasno a učiněno všechno potřebné na záchranu demokracie. Proto říkáme: V této době není místa pro váhavce, pro ramenáře, pro konjunkturalisty a pro demagogy. My se prohlašujeme pro demokracii bezvýhradně a bezpodmínečně. Jsme pro demokracii důslednou, pro demokracii v důsledku tradic našich dějin v pevné víře, že jen demokracie je cestou, která vyvede Evropu z dnešního chaosu. V tomto směru půjdeme za velikými západními demokraciemi Francie a Anglie, které jsou a zůstanou nám jedině vzorem a příkladem. Víme o těžkostech demokracie, víme o jejích slabinách, o jejích obtížích, které nutno překonati. Nechceme je také zastírati. Jsme si velmi dobře vědomi, že záchrana demokracie spočívá v tom, poznati její chyby a míti upřímnou vůli i odhodlání a sílu je napravovati. Víme také, že se mnoho lidí cítí zklamáno. Víme, že doba a také lid právem žádá od demokracie rychlejší tempo ve vyřizování těžkých úkolů dnešní doby. Mnozí se cítí unaveni odpovědností a rádi by ji přenesli na někoho jiného. To všecko víme, poněvadž to sami prožíváme a sami tím také těžce trpíme. A přece trváme na demokracii, věříme v ni, neopustíme ji a budeme ji brániti.

Tři sta let těžkého utrpení našeho národa nešlo přes naše hlavy bez účinku. My poznali na vlastním těle, jak řekl Tyrš, že "co lid nemá, nikdo nemá", my příliš zakusili tíhu osudu, než abychom si nevzali z toho poučení. My nikdy nebudeme osud svůj spojovati s osobou, s náhodnou konstelací, my budeme spoléhati jen a jen na uvědomělé masy lidu, tohoto základu, tohoto fundamentu státu. Lid musí býti a zůstati základem, tím zdravím naší drahé republiky. Proto jsme demokraty z přesvědčení, v pevné víře odhodláni brániti demokracii až do vítězství. Československý národ je si vědom této dějinné chvíle, v níž se jedná nejen o osud jeho, nýbrž i o kulturu celého světa.

Chceme v budoucnosti, tak jako v minulosti, pracovati pro mír, klid a pořádek, zůstaneme na této linii a prohlašujeme, že budeme vším, co jest nám drahé, hájiti svoji svobodu, svoji drahou vlast, svoji půdu, skropenou potem a slzami našich předků. (Potlesk.) Toto jest naše víra, toto jest naše pevné odhodlání. (Potlesk.)