Ostatně jest více než zajímavé, když dr Beneš mluví stále o cílech autorů mírových diktátů a při tom neustále jest nucen polemisovati s Italií, která přece byla také tvůrcem tohoto neblahého díla mírových diktátů. Beneš se pokouší zároveň diskreditovati italská úsilí o revisi tím, že je ráčí líčiti tak, jakoby Italii šlo jen o to, místo dosavadního mocenského postavení postaviti své vlastní. Nedovede pochopiti, že revise na podkladě úplné rovnoprávnosti národů byla by dílem skutečného míru, na jehož základě přece může jen dojíti k nové výstavbě evropského hospodářství, v základech otřeseného, jediné vytvořením velkých hospodářských oblastí. Pocity přátelství pro Italii přes ostrou kritiku italské revisní politiky neochladly v jednom bodě; vždyť dr Beneš velice doufá, že Italie stejně jako dříve, jak praví, až pozná všeněmecké plány a programy nár. socialistické strany, jak označuje oprávněné úsilí německého národa o vytvoření jednotného národního státu na celém území národa, zabrání připojení Rakouska k Německu. Jest příznačné, že Beneš jako demokrat usilující o tento nedemokratický cíl, aby se zabránilo připojení Rakouska k Německu podle zásady sebeurčení národů, zase doufá ve spolupráci fašistické Italie, kterou domněle potírá.

Na jiném místě uvedl dr Beneš také slova Mussoliniho, která považuje za namířená jen proti Malé dohodě, která však ve skutečnosti mají všeobecnou cenu a časem bez ohledu nato, budou-li v čele jednotlivých států diktátoři nebo t. zv. demokrati, konec konců proniknou, nemá-li věčně nerozum vládnouti světem a nemá-li náš díl světa býti uvržen do nových válečných hrůz. Zní: "Ani smlouvy nejsou věčné, protože svět nestojí, protože národy žijí, rostou, upadají a někdy i mrou. Věčnost mírových smluv by znamenala, že lidstvo se stává mumií." Proto také právem žádá Mussolini ve svém návrhu na Pakt čtyř velmocí od evropských států, hlavně odpovědných za další vývoj, nového uspořádání na základě skutečné rovnoprávnosti.

Dr Beneš vidí v Paktu čtyř velmocí a prohlášení aspoň 10leté mírové přestávky především jen nebezpečí, které podle bodu 2 návrhu Paktu, jak on jej čte, "má vytvořiti novou evropskou rovnováhu, která by byla zdůrazněna vojenským oslabením Francie a jejích přátel a vojenským posílením bývalých států poražených." Vždyť jest přece jen přirozené, když někdo, jak stále předstírá, poctivě usiluje o úspěch odzbrojovací konference, že přespříliš ozbrojené státy, a to jsou jen státy francouzského bloku, musejí odzbrojiti na stav odzbrojených států, neboť jinak všechno mluvení o odzbrojení nemá žádného smyslu. Světová veřejnost si oddechla, když se MacDonald při své návštěvě v Římě zásadně přiznal k návrhu Paktu čtyř velmocí. Vlivům Francie a Malé dohody se, bohužel, až příliš brzy podařilo prostřednictvím anglického ministra zahraničních věcí revidovati toto stanovisko anglického min. předsedy, uvítané všemi přáteli míru na světě. Znovu tedy podlehla anglická politika vášnivé kampani francouzského tisku a také dr Beneš může se zase chlubiti tím, že se i zakročení Malé dohody podařilo znovu nastavěti velké překážky do cesty uskutečnění praktických základů k odstranění nynějšího neklidného stavu na světě, jejž sám ještě před několika dny označil jako chaos. Dokud Anglie šla s Francií za všech okolností, při úsilí o rozhodné udržení ustanovení mírových diktátů, byla součinnost Anglie vítána. Ve chvíli, kdy Anglie podnikla pokus vystoupiti v úloze zprostředkovatele nebo rozhodčího mezi Francií a Německem, a to by byl její úkol v mezích Paktu čtyř velmocí, hned se proti takové úpravě útočí, poněvadž by s ní snad mohla býti spojena revise neudržitelných ustanovení mírových smluv.

Stejně jako dříve jest největší starostí dr Beneše, aby nedošlo k takové úpravě německo-rakouské otázky, která by nevyhovovala konceptu Malé dohody. Plán francouzského bloku směřuje k tomu, i když se to veřejně nepřiznává, aby se Maďarsko a Rakousko prostřednictvím hospodářského včlenění učinilo zralým pro včlenění politické. Dokud se mohlo počítati se slabým Německem, jejž řídili politikové plnění, doufalo se, že se tohoto konceptu dosáhne jen s pomocí proslavené politiky půjček. Neboť ostatně bylo nejsilnější stranou francouzské politiky využívati hospodářské bídy východních a jihovýchodních států prostřednictvím politiky půjček k dosažení svých přání a požadavků. Ale nikdo nebude moci tvrditi, že touto politikou bylo možno pomoci hospodářské nouzi těchto států, ba naopak ona se stupňuje stále více až ke katastrofě. Výstavba paktu Malé dohody v jednu hospodářskou jednotku, o kterou usiluje dr Beneš, musí v tom nebo onom směru vésti ke zhroucení. Buď jest úmysl udržeti vývozní průmysl v Československu, živící statisíce lidí, a zároveň zvýšiti i vnitřní spotřebu a pak jest hospodářské území, na které se pomýšlí, úplně nepostačitelné, nebo se počítá, nač ukazují i všechny známky, s trvalým zhroucením tohoto vývozního průmyslu - a zde jde především o sudetskoněmecký průmysl - a pak to jest sebevražedná politika, kterou kdyby sudetskoněmecké vládní strany dále podporovaly, páchaly by zločin na svém národě.

Kdo si ovšem uvědomí výpočty dr Beneše, jak posuzuje počet obyvatelstva Československa v letech 1960 až 1970, musí konstatovati hroznou skutečnost, že vládní kruhy posuzují účinek české politiky v hospodářském a sociálním oboru tak, že se v této době počet Čechů, Slováků a Rusínů zdvojnásobí, zatím co sudetští Němci jsou odsouzeni k trvalému klidu, tedy k vymření. Úkolem sudetskoněmeckého vedení musí tedy konečně býti učiniti vše, abychom nezůstali i dále jen předmětem této politiky českého národního státu. Vždyť přece president státu Masaryk jednou řekl, že sudetští Němci jsou podstatnou součástí republiky. Vinou vnitřní a zahraniční politiky dosavadních rozličných vlád však jest, že sudetskému němectví nebyla přiznána příslušející mu práva jako národní osobnosti a jest tedy i od dr Beneše úplně pochybené očekávati, že se sudetské němectví, které jest vyloučeno z jakéhokoliv vlivu na vedení československé zahraniční a vnitřní politiky, může postaviti za tuto politiku, jelikož ona nejen nepřihlíží k důležitým věcem sudetskoněmeckým, nýbrž mimo to ve všech svých účincích směřuje proti zajištěnému trvání naší německé vlasti a naší národní državy. Jest příznačné, že by dr Beneš byl ochoten souhlasiti se spoluprací velmocí, tedy s působností projektu Paktu čtyř mocností, jejž jinak potírá, kdyby se tyto čtyři mocnosti dohodly na definitivním rozhodnutí v otázce rakouské. Každou jinou dohodu těchto čtyř velmocí včetně Francie považuje však dr Beneš za ohrožení míru a připomíná si hned svrchovanost jednotlivých států a také užití článku 19 stanov Společnosti národů činí závislým na souhlasu postižených států. Tento výklad ustanovení čl. 4, že každý v radě nezastoupený člen Svazu může vyslati na schůzi zástupce, je-li na pořadu otázka zvlášť se dotýkající jeho zájmu, přece jen dokazuje, že tvůrci Společnosti národů vůbec nemysleli vážně na to, aby i tehdy umožnili revisi smluvních ustanovení, která se stala neudržitelnými, kdyby jejich udržením měl býti ohrožen světový mír. Rakousko však má zvláštní postavení. Při řešení otázky rakouské dovoluje se dokonce čtyřem mocnostem definitivně rozhodnouti, ovšem toto rozhodnutí nesmí jíti zdravým a rozumným směrem, který ostatně by byl jedině opravdu demokratický - totiž k připojení k Německu.

Jak ostatně smýšlejí angličtí politikové o rakouské otázce, vyplývá z jednání anglické dolní sněmovny při projednávání lausannského protokolu. Vývody četných členů dolní sněmovny jsou také zdrcující kritikou úplně pochybené politiky Společnosti národů, která přece právě v dr Benešovi po této stránce nachází svého nejvřelejšího obhájce. Tak prohlásil Mr. Boothy - cituji z těsnopiseckého zápisu anglické dolní sněmovny: "... francouzská vláda projevila svůj souhlas s doplněním této půjčky a společně s námi se zárukou, která se má poskytnouti, prostě proto, aby Rakousku zabránila učiniti to jediné, co by je činilo schopným zaplatiti dluhy, totiž hospodářsky se spojiti s nějakým větším územím, třebas s Německem. Podmínkou této půjčky jest, že k tomuto připojení nedojde. Tento zmatek jest způsoben přímo smlouvou saint-germainskou. Nynější stav ve střední Evropě jest s hlediska jak politického, tak i hospodářského nemožný." Další člen dolní sněmovny A. Bevan pravil: "Jedna ze slabostí Společnosti národů jest, že Společnost jest pouze spiknutí k udržení hranic, vytyčených mírovou smlouvou. Každý pokus udržeti tyto národy finančně na živu, když jsou hospodářsky mrtvy, musí skončiti zhroucením. Rakouský lid se pokusil rozřešiti tuto otázku celní unií s Německem, s nímž má mnoho dějinných a hospodářských styků, ale to se nehodilo francouzské politice a Francouzi půjčili Rakousku peníze, aby je udrželi zbankrotilé, neboť bankrot jest předmětem francouzské zahraniční politiky. Náš národ, který se vždy vychloubal svou liberální a humánní zahraniční politikou, dovoluje, aby se stal pomocníkem francouzské finanční politiky, jen aby se ve střední Evropě udržela soustava anarchie, která musí konečně vésti k válce."

Z těchto citátů lze pozorovati, že i v anglické dolní sněmovně jsou hlasy, které se na základě podrobné znalosti středoevropských poměrů a účinků politiky Společnosti národů, na kterou vykonávají rozhodný vliv Francie a její vasalové, neostýchají otevřeně označiti ducha nesnášenlivosti a nebezpečí spočívajících v pokračování v této politice. Všech těchto hlasů česká veřejnost úmyslně nedbá a jest nadšena jen uzavřením smlouvy Malé dohody, která nemůže přispěti ani k hospodářskému ozdravění povaleného československého hospodářství, ani v politických otázkách, které se týkají Československa, nýbrž jest jen zatížením Československa, které tím může býti také strženo do případných srážek Jugoslavie a Rumunska a od doby prohloubení styků s Polskem i do případné srážky tohoto státu.

Zvláštní pozornost vzbudilo, že dr Beneš tentokrát neoznačil poměr k Německu již ani jako "loyální a korektní", nýbrž užil tentokráte pro něj výrazů "nadále dobrý vztah", při čemž zdůrazňuje, že jest ovšem vždycky choulostivé býti v sousedství státu, jenž se nachází v revolučním varu. Kdyby Německo v minulých 14 letech proti ustanovením příměří nebylo bývalo tak zotročeno a vykořisťováno, kdyby jeho hospodářství nebylo bývalo rozbito a třetina národa uvržena v bídu a nouzi, bylo by se ozdravění národa, lépe řečeno jeho stmelení v jeden národ a odstranění drobných států, pokud možno, provedlo ještě ve větším klidu a pořádku, než to bylo možno nyní v poslední chvíli, kdy již bolševismus vztáhl svá chapadla k poslednímu objetí, prostřednictvím zřízení národní vlády neměl-li se německý národ a s ním i evropská kultura úplně zhroutiti. Bude vyhrazeno teprve pozdější, klidnější době oceniti velký čin, který provedlo národní Německo v těchto týdnech a měsících pro udržení evropské kultury tím, že povalilo komunismus a jeho veřejné i tiché podporovatele. Pro ty, kdož nemají zájmu na povalení bolševismu, jest sice dnes lehké jásati, že se předpovídané vítězství bolševické revoluce nesplnilo. Ale nikdo nemůže popírati, že kdyby národní Německo nebylo v poslední chvíli zničilo bolševický mor, při čemž dalo v sázku svou mládež, žádná hraniční opevnění sousedních států nebyla by je zachránila, aby nebyly zaplaveny bolševismem.

Pohlížíme klidně a jasně na vývoj poměrů a stále zřetelněji vidíme, že česká vnitřní a především česká zahraniční politika jest úzkoprse usměrněna na nezměnitelnost mírových diktátů a na politiku českého národního státu a tím se stále více dostává do zajetí oné osudné politiky bloků, která stále zřejměji vede Evropu vstříc hrozícímu osudu. Vnitřní politika v této zemi jest jen odrazem zahraniční politiky. Nečeským národům obývajícím tento stát, především nám sudetským Němcům stále se káže, že se s nimi nezamýšlí nic zlého, že nám přece byla přiznána před zákonem rovnoprávnost a že tedy jest přece nevděčné, že se nechceme ukázati hodnými této ochoty tím, že stále ještě nejsme ochotni projeviti svůj souhlas se všemi ranami zasazovanými naší národnosti, našemu hospodářství a především našim prastarým pracovním místům, jichž nám desetitisíce bylo protiprávně odňato. Dr Beneš, který v zahraničně politických otázkách tak rád hájí status quo z r. 1918, měl by přece svým velkým vlivem ve vnitřní politice možnost posíliti poctivost svého požadavku po status quo tím, že by vláda duševně jím řízená především zase obnovila status quo sudetských Němců na jejich národní půdě, jaký byl r. 1918, a aspoň podle klíče obyvatelstva, když již nikoliv podle klíče poplatnosti, zaručila sudetským Němcům v mezích státu příslušející jim podíl na místech u ústředních úřadů, na státním hospodářství, především i u státních podniků, jako vůbec patřící jim vliv na vnitřní a z hraniční politiku.

Ale 15 let děje se právě opak. S tím spojené těžké následky v sudetskoněmeckém hospodářství a pracovním místě, v kultuře, v pozemkové politice jsou přímo ničivé. K tomu se ještě druží již celý rok stále se zostřující vlna pronásledování, vztyčování tisíců Gesslerových klobouků, při čemž se, jako při posledním rozhlasovém výnosu, porušuje dokonce svobodné disposiční právo ve vlastním bytě a v dalším důsledku se vychovává udavačství kterážto opatření jsou sice hodna vysloveného policejního státu, ale nikdy se jich nemá užívati a nemají se vydávati ve státě nazývajícím se demokratickým. Tento stále více se rozšiřující systém potlačování národních sudetských Němců přispěje jen k tomu, že se síla odporu zocelí. I když budou příště vymyšleny nějaké výnosy, náš národ neochabne ve svém spravedlivém boji o udržení své domácí půdy a svého pracovního místa německým. Z lásky k této naší vlasti budeme čerpati sílu, abychom si vybojovali i právo na naši domácí půdu, právo na život, práci a chléb ve své vlasti. Jest marné se domnívati, že se jen krásnými slovy může dosíci souhlasu našeho národa s touto politikou. Strany nejsou národ a kdo se neobává hlasu lidu, ať se, pokud se přiznává k demokracii, nehrozí toho, aby volbami vyslechl mínění lidu o jeho stanovisku k vážným otázkám nás vzrušujícím.

My členové něm. národní strany důvěřujeme ve zdraví našeho lidu, v jeho vůli k životu ve všech jeho údech a víme, že masy nezaměstnaných německých dělníků, právě tak jako německý sedlák, řemeslník a živnostník, stojící před zkázou, právě tak jako úředníci a zaměstnanci, co nejostřeji odsuzují politiku, která nám odnímá domácí půdu a zbavuje nás chleba a práce. My všichni žádáme skutečně demokratické politiky, to jest politiky, která jest i činem hotova přihlížeti nejen k zájmům státního národa, nýbrž stejně i k nečeským státním občanům. Víme však také, že taková politika přirozeně jest možná nikoliv na půdě politiky francouzského bloku, nýbrž jen na půdě skutečné rovnoprávnosti národů v malém i velkém, že jest možná jen na daných zeměpisně politických a hospodářsko-politických základech, které musejí býti řízeny a vyvrcholeny utvořením velkého středoevropského hospodářského území. Srdcem tohoto hospodářského území jest - a tento fakt se nedá popříti - Německo. Zatím co dr Beneš ve své poslední zprávě ještě výslovně prohlásil, že se nemá a nemůže hledati řešení bez Německa a Italie a proti nim, musíme dnes znovu konstatovati, že politika jím hlásaná v praxi jen brzdí a ruší vybudování těchto tak naléhavě nutných styků a ze všech těchto důvodů zamítáme tedy zprávu dr Beneše co nejrozhodněji. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. inž. Žilka.

Posl. inž. Žilka: Slavný sněme! Evropa v současné době je v těžkých, chaotických poměrech. Hroutí-li se dnes celý svět pod těžkou hospodářskou krisí, trpí Evropa pod touto krisí dvojnásobně. Nynější poměry evropské mohli bychom charakterisovati dvojím způsobem: jednak těžkou hospodářskou krisí a jednak hlavně chaosem politickým, který je vyvoláván snahami revisionistickými, jež již vlastně po dobu 15 let zatěžují celou Evropu a tvoří tyto těžké politické situace. Tyto potíže povahy politické a ekonomické se vzájemně prolínají. Tento chaos, veškeré to chaotické jednání, kterého jsme svědky, plyne právě ze spleti těchto dvou hledisk. Studujeme-li ty těžké politické a ekonomické problémy, přicházíme k názoru, že vlastně ani v jednom případě nekryjí se pohnutky z jedné a druhé příčiny v jedné zemi. Jsme dnes svědky, že státy proti veškeré logice porušují zdravé hospodářské styky z pohnutek čistě politických, a stejně na druhé straně zase jsme svědky, jak politické dobré styky jsou rušeny činiteli hospodářskými. Toto vzájemné prolínání je přímo hmatatelné a hlavně to cítíme na každé konferenci, počínaje janovskou a konče posledními neúspěchy odzbrojovací komise. Nelze vysvětliti jiným způsobem všecky neúspěchy jednání jednotlivých komisí, kterých bylo na tucty, nežli právě těmito chaotickými poměry. Jen proto trpíme tím vším, poněvadž příčiny ekonomické zastírají se zájmy politickými a zájmy politické příčinami ekonomickými. Pokud se bude Evropa klamati těmito protichůdnými zjevy, do té doby, dokud hospodářské konference budou mařeny petardami politickými a konference politické petardami hospodářskými, do té doby nebude lépe. To pokládáme za pravou příčinu nynějších těžkých chaotických poměrů v Evropě. Marné všecky konference, dokud bude trvati tento klam, tato lživost. Všichni ti, kteří mají zájem na ozdravění Evropy, musí nalézti odvahu podívati se zlu do očí, a kdyby řešení bylo sebetěžší a sebetrpčí, nelze se mu vyhnouti. V tom spočívá podle našeho názoru první krok k nápravě.

Stojíme, slavný sněme, v dějinné chvíli nejen pro svůj národ, nýbrž podle našeho názoru i pro civilisaci a kulturu celého světa Stojíme v dějinné chvíli, kdy slovo revise v ústech státníků a diplomatů přestalo býti jenom podkladem k diskusi, nýbrž stává se heslem válečným. Bylo by přímo zločinem, kdybychom v tak vážné chvíli, jako je nynější, zastírali mnohými slovy a lesklými frázemi skutečnou a holou pravdu. My, kteří jsme prožili přípravu k světové válce, známe velmi dobře ony řeči, jež předcházely světový konflikt a jejichž úkolem a cílem nebylo, aby bylo zabráněno krveprolití a všem potížím a důsledkům z toho vyplývajícím, nýbrž aby byla zakryta tak zv. diplomatickou mluvou, slovy a frázemi pravá skutečnost a pravý úmysl, aby diplomatickými knihami mohla býti svedena vina za světovou válku na druhé nebo aby aspoň zůstala před světem, veřejností a masami navždy pravda utajena.

Víme velmi dobře, kam vedou dvojsmyslné řeči v diplomacii a politice, kam vede v diplomacii zastírání pravdy, a proto dnes máme za svou povinnost prohlásiti otevřeně a jasně s této tribuny: "Ustaňte s těmito předválečnými metodami! Dnes jest povinností v zájmu velkých ideálů celého lidstva říci lidu úplnou, otevřenou a jasnou pravdu." Proto se stavíme za Společnost národů. (Výborně! - Potlesk.)

Mluviti o míru, o obavách, o ztrátách kultury, civilisace lidské a při tom mluviti zároveň o revisi pokládáme za klam, poněvadž revise ve skutečnosti znamená válku. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.) Každý, kdo mluví tímto způsobem a tónem, musí si býti vědom, že klame sama sebe a celou veřejnost. Revise, touha po sobeckém a násilném měnění stavu, ke kterému došlo mírovými smlouvami, znamenala by casus belli pro ty, kteří získali r. 1918 svoji svobodu a samostatnost. Kdo sleduje s obavami vývin nynějších poměrů evropských, cítí, že do Evropy se vrací opětně duch, který v ní byl před r. 1914, a tu je povinností všech lidí poctivě smýšlejících, všech těch, kteří opravdu chtějí mír a kteří se něčemu naučili ze světové války, aby zabránili soumraku nových diplomatických forem, od nichž očekávalo těžce zkoušené lidstvo pro budoucnost snětí tíživých břemen vyplývajících z války.

Panu ministerskému předsedovi italské vlády Mussolinimu podařilo se na chvíli, byť jen na krátkou, svým revisionistickým programem zatlačiti do pozadí dokonce i zájem o řešení otázek ekonomických, jichž řešení je tak naléhavé. Veřejné mínění světa mělo býti oklamáno tvrzením revisionistického tisku, že záchrana civilisace a kultury lidské, záchrana míru je odvislá od provedení revise mírových smluv. Revisionistický tisk chtěl utvořiti veřejné mínění, že ti, kteří trvají na mírových smlouvách, jsou nebezpečím světového míru, že ti, kteří sledují pokojný vývoj poměrů světových, jsou vlastně rušiteli míru, že ti, kteří byli po staletí utiskováni a vyssáváni svými předpřevratovými vládci, jsou označováni jako příživníci přičinlivých a poctivých občanů.

Revisionistický tisk se domnívá, že se mu podaří zkresliti skutečnost, že se mu podaří utvořiti falešný veřejný názor, že nastolením starých diplomatických metod, zkreslováním pravd podaří se mu svrhnouti odium svých výbojných snah, svých imperialistických záměrů na jiné a zneužíti tak nespokojenosti, vyplývající z hospodářské krise, ve prospěch svých vlastních cílů.

Slavná sněmovno! Nutno litovati krajně po drážděného tónu některých zahraničních listů, zvláště italských, proti Malé dohodě. Prohlásil jsem již jménem své strany v zahraničním výboru a pokládám za svou povinnost učiniti tak opět dnes, že uvítali jsme zpevnění svazku malodohodového opravdu s upřímným zadostiučiněním, a odmítám co nejrozhodněji všecky intence a výklady, jichž cílem je představiti Malou dohodu jako instrument na výboj ve střední Evropě. Všechny tyto výklady mají jediný cíl - mají zmásti neinformovanou veřejnost evropskou a snad neinformovanou světovou veřejnost. Proto prohlašujeme s této tribuny s celou otevřeností a jasností, že československý národ nemá a nebude míti v budoucnosti nikdy žádných výbojných záchvatů a že s tímto přesvědčením vstoupili jsme také do svazku Malé dohody u pevné víře, že cílem tohoto svazku je jediné zachování klidu a míru ve střední Evropě a obhájení práv svobody, nabytých mírem trianonským.

Prohlašujeme, že chceme přispěti všemi silami k udržení míru ve střední Evropě a tak prospěti myšlence míru světového. Prokázali jsme za dobu těchto 15 let, že přes všechny potíže doby vývoj v našem státě dál se způsobem klidným. Sledovali jsme vždycky heslo našeho velikého vůdce Švehly: Klid, mír a pořádek. A prohlašujeme, že i do budoucnosti naše politika jak vnitřní, tak i zahraniční bude diktována těmito hesly. Chvějeme se přímo před myšlenkou, že v této tak vážné době, ve které tolik protrpěla nynější generace, měl by býti ještě ohrožen klidný vývoj poměrů, který nejen ve střední Evropě, nýbrž i v celém světě je tak nezbytný.

Řekl jsem, že revisionistický tisk snaží se líčiti Malou dohodu jako nebezpečí světového míru. My jsme svědky za poslední dobu 15 let, že je to hlavně Maďarsko, které chce líčiti na západě a pak v Italii Malou dohodu a hlavně naše Československo jako kazimíra ve střední Evropě. Víme velmi dobře, že lord Rothermeere byl získáván pro revisionistické snahy Maďarska tím, že mu byl líčen československý národ jako nebezpečí klidu a pořádku ve střední Evropě, že on je tím sudem prachu ve střední Evropě, že povahové sklony československého národa k anarchismu, k neuznávání jakékoli autority, jsou překážkou klidného vývoje ve střední Evropě.

V poslední době vidíme, že nejenom revisionistický tisk snaží se líčiti nebezpečí Malé dohody, ale chtěl bych upozorniti na poslední vystupování maďarského státníka hraběte Bethlena. Hrabě Bethlen kandiduje v maďarském národě na místo, které se uprázdnilo úmrtím velkého tribuna maďarského národa hraběte Apponyiho. Za tím účelem pořádá v poslední době řadu habilitačních přednášek v cizině, ovšem pouze pokud tato cizina má na nich zájem. Vykládá o všem možném, ale hlavně o důležitosti ochrany Evropy před přívalem Slovanů. (Slyšte!) "Nebezpečí slovanské je už za dveřmi, a kdo převezme ve světě úkol zabrániti tomuto slovanskému nebezpečí?" Přirozeně nemůže to býti nikdo jiný nežli Maďaři. Komu hrozí toto nebezpečí? Hlavně Němcům a Italům, tedy světu románskému a germánskému. A toto nebezpečí lze zachrániti jedině Maďary. Poněvadž Malá dohoda musí v této kombinaci přirozeně býti, tedy do tohoto velikého zápasu zatahuje také Rumuny a tak celá ta groteska vypadá asi takto: románskou kulturu ohrožují Rumuni se Slovany a tomuto neštěstí zabrání jediné Maďaři.

A nedosti na tom! Obdobné neštěstí stihne také Němce, avšak Němci nemusí se ničeho obávati, ty rovněž zachrání hrabě Bethlen, a proto již dnes na konto tohoto velikého úkolu zabírá hrabě Bethlen i uherské Šváby a Sasíky, kterým nedává ani školy, ani práva, ale dovoluje, aby se pomaďarštili. (Hlas: To je "ochrana menšin"!) Věc by se spíše hodila pro kabaret než pro vážnou diskusi v politice. Bohužel, dnes jsou poměry již tak chaotické, že podobnými kuriositami musíme se i v parlamentě zabývati.

Jsme povinni tak učiniti z toho důvodu, že šíření podobných fantasií oddaluje nás od vážných pokusů dohody mezinárodní, dohody, bez které nebude ani klidu, ani pořádku a míru v Evropě. Tomuto profesionálnímu kalení vod, tomuto fanatisování mas, šíření nenávisti a nepravd, tomu všemu musí býti učiněna přítrž a pak teprve možno pracovati na dohodě mezinárodní. Nebudeme sami nikde zasahovati do vnitřních poměrů toho kterého národa, stejně ovšem, dokud tato zásada platí, nechceme, aby jiný národ zasahoval do poměrů našich, ale jakmile někdo učiní svým životním posláním šířiti po světě nenávist a nepravdu proti našemu národu, jsme povinni stejně tak rozhodně odmítnouti toto jednání a pronésti o něm úsudek stejně z veřejné tribuny, jako byly všechny tyt útoky učiněny proti nám. (Potlesk.)

Vážený sněme! Litujeme tohoto postupu proto, poněvadž chceme opravdu dohodu mezi stát střední Evropy, neboť jest naším přáním, aby o politice střední Evropy nerozhodoval nikdo jiný než národové střední Evropy. (Výborně!) Na základě znalosti poměrů evropských pokládali bychom skutečně zásah kohokoliv do poměrů středoevropských za nezdravý. Odmítáme s největším rozhořčením všechny snahy a tendence, jichž úkolem není uklidňovati, nýbrž bičovati vášně, zvětšovati rozpory a tím pracovati proti míru.

Pokud se týče Paktu čtyř, dovoluji si jménem své strany prohlásiti, že plně souhlasíme a stavíme se za stanovisko, které včera jménem vlády tlumočil pan ministr dr Beneš. Pokládám za svou povinnost poděkovati s těchto míst rumunskému ministru zahraničí Titulescovi za jeho účinný rozklad ve Francii a Anglii, který učinil z příkazu a jménem Malé dohody. (Výborně! - Potlesk.) Děkujeme mu za tento účinný zásah, jemuž se podařilo rozptýliti tvrzení iniciátorů Paktu, že jedině revisionismem může býti upevněn mír a zachována kultura a civilisace. Jsme opravdu vděčni za tento zásah a proto jej dnes veřejně kvitujeme. (Výborně!)

Iniciátoři Paktu v revisionistickém tisku zdůvodňovali, že právo na diktát ostatním státům Evropy jest podmíněno jednak vyšší kulturou států západních, jednak zvýšenou výbojností západních národů. Dovolte, vážení pánové, abych několika slovy zde reagoval na toto zdůvodnění. Zdá se mi, že dnes nám Evropanům je velmi nebezpečno mluviti o kultuře. Položme si otázku: Máme právo dnes v Evropě dovolávati se hodnot kulturních? Na počátku tohoto století dala si Evropa a civilisované lidstvo hrdý název: Století osvěty, humanity a lidskosti. A sotva uplynulo desetiletí, stala se Evropa dějištěm nejbrachiálnějšího násilí, pošlapáno v prach mezinárodní právo, porušeny nejzákladnější principy smluv, přestalo existovati právo a nastoleno násilí. Jestliže se dnes národové ostatních světadílů dívají s despektem na evropskou kulturu, jestli dnes národové ostatních světadílů vypověděli poslušnost a prohlásili emancipaci, pak je to jistě důsledek poruchy evropské kultury. Myslím, že nemáme práva mluviti o kultuře, když nedovedeme za 20 let ukončiti válku. Za těchto okolností musí, podle našeho názoru, na dlouhou dobu býti vyškrtnuta slova "kultura evropská". Proto argumentace z důvodu kultury vyšší nebo nižší by v dnešní době, soudíme, nebyla na místě a my ji odmítáme.

Přáli bychom si, aby ti, kteří se dnes odvažují mluviti jménem kultury evropské, skutečně vrátili evropskému lidu klid, vrátili mu opravdové a skutečné hodnoty kulturní. Chtěl bych při této příležitosti upozorniti na knížku, kterou před několika lety vydal Oswald Spengler "Der Untergang des Abendlandes". V této knížce provádí autor důkaz, že západní civilisace, západní kultura zdá se býti vyčerpanou a unavenou, že nedovede bez regenerace dát lidstvu nové podněty a nové hodnoty, jichž jest v této době tak mnoho třeba.