Zdá se, že v okolí králově vznikla domněnka, že právě toto mezinárodní nebezpečí stmelí více všechny jednotlivé kmeny jihoslovanské v jeden celek. Snad je to pravda, snad je toto domnění správné: ale přes to nesmí jíti toto přesvědčení dále, nežli národ může snésti. A právě proto, že celý československý národ - myslím, že mohu říci: bez rozdílu politického přesvědčení - smýšlí s Jugoslavií přátelsky, právě proto jsme oprávněni a přímo povinni vzkázati s veškerou vážností do Bělehradu, že máme obavu o to, zdali směr, který je tam vnitropoliticky sledován, je správný. Právě toto naše přátelství nám dává právo i povinnost snažiti se o to, aby Jugoslavie se zase vrátila do západoevropské sféry, ze které se před několika lety vyřadila.

Slavný sněme, jistě je společenství zájmů jednotlivých států Malé dohody tak silné a tak zřejmé, že poslední konference Malé dohody mohla vytvořiti větší pevnost tohoto útvaru politického, dokonce vyvrcholiti ve stálý orgán jakéhosi nadstátu Malé dohody. Ale trvalost tohoto svazku by byla ohrožována, kdyby hospodářský život byl v rozporu s těmito politickými zájmy. Chceme-li udržeti toto zájmové společenství, chceme-li udržeti Malou dohodu na trvalo - mám za to, že ji musíme udržeti - musíme také spolupracovati na hospodářském sblížení malodohodových států. My na to upozorňujeme už řadu let. Tentokráte upozornil na to a zdůraznil to také p. ministr zahraničních věcí ve svém exposé. Četli jsme den před tím, že pan ministr Beneš podával o zamýšleném exposé zprávu v ministerské radě a že ministerská rada ji schválila. Jsme přesvědčen, že se tak stalo jednomyslně. Schválil ji samozřejmě také pan ministerský předseda, jehož strana až dosud činila velmi často obtíže při sjednávání bližšího hospodářského styku mezi státy Malé dohody. Skutečnost, že pan min. předseda a všichni ostatní páni členové vlády, kteří příslušejí ke straně republikánské, schválili důraz, který klade p. ministr zahraničních věcí na soužití jednotlivých součástí Malé dohody, vyvolává v nás naději, že nyní bude opravdu i se strany naší vlády působeno k hospodářskému sblížení s Jugoslavií a Rumunskem, že bude položen nový pilíř pod budovu, jejíž existenci hájíme a jejíž existence si přejeme. Prospěje to také do jisté míry některým oborům našeho průmyslu, který může býti nyní ve zvlášť prekérní situaci, když bude míti co činiti na mezinárodních trzích s konkurencí snížené hodnoty dolaru.

Musíme také počítati s tím, slavný sněme, že hospodářská konference mezinárodní, která je svolána, myslím, na červen tohoto roku, narazí na stejné obtíže jako odzbrojovací konference, že její výsledky nebudou příliš veliké a zejména že nebudou příliš rychlé, že se nedostaví úspěchy, které snad mezinárodní hospodářská konference přinese, tak brzy, jak by toho naše hospodářství vyžadovalo. Musíme proto činiti všecko, co je v našich silách, abychom odstraňovali překážky, které jsou našemu mezinárodnímu obchodu kladeny v cestu, abychom poněkud opět pohnuli s pokleslým mezinárodním obchodem. (Tak jest!)

Mám za to, že je naší povinností, abychom při této debatě upozornili na nutnost, aby Československá republika rozšířila svůj hospodářský styk se sovětským Ruskem. Pan ministr zahraničních věcí vyslovil naději, že i s tímto státem dojde v brzku k úpravě přátelských poměrů. Mám za to, že věcně by k tomu nebylo zapotřebí žádných formalit; avšak formality, zejména v mezinárodním životě, nejsou bezvýznamné a proto je nutno opět naléhati, když jsme si vyřídili jiné otázky mezinárodního rázu, na pokračování jednání o vzájemném uznání, a že obě strany musí k tomu pracovati. Je to nyní daleko snazší, než bylo dříve, nehledíc k vnitropolitickým potřebám, které se vyskytují u nás i na straně sovětů. Posice sovětského Ruska je dnes jiná, než byla před několika lety. (Výkřiky komunistických poslanců: To máte pravdu!) Ano, sovětské Rusko sjednalo nyní pakt o neútočení s docela zřejmě kapitalistickými státy, jako je Francie; sjednalo pakt o neútočení se státem, který byl vlastně vytržen z jeho těla, s republikou Polskou; není proto naprosto žádného důvodu, aby se nesnažilo také s Československou republikou a s jinými státy dostati se do téhož poměru, v jakém je s Francií a s Polskem.

Ale pozoruji ještě další zjev, který se mi zdá příznivý pro nové jednání o úpravu poměrů mezi námi a sovětskou vládou, zjev, který je v mezinárodní politice poměrně docela mladého data. Asi od půl roku v mezinárodních institucích se sovětští zástupci až nápadným způsobem přibližují k západoevropské koncepci politické, zvláště od té doby, kdy nebezpečí fašismu v Německu tak vzrostlo, kdy se přiblížilo téměř na dosah ruky. Snad u příslušníků komunistických stran v jednotlivých státech vzbuzuje to spíše podiv, že sovětská vláda nyní svým vystupováním v Ženevě podporuje snahy, které směřují nejenom k zachování Společnosti národů, nýbrž i k posílení jejímu a jejího významu, ačkoli před tím na Společnost národů dala dštít přímo oheň a síru. A mnozí, kteří pochybovali i v jiných skupinách o významu Společnosti národů byli takoví i u nás - změnili v poslední době svůj názor na Společnost národů a začínají jinak rozuměti jejímu významu. Zdá se mi to tak, jako to řekl zavražděný italský soudr. Matteoti nějaký den před svou smrtí: "S demokracií je to tak, jako s vodou a vzduchem. Dokud je člověk má, neváží si jich, teprve když jsou mu odňaty, když je jich zbaven, chápe jejich význam a cenu." Zrovna tak on to razil na demokracii - myslím, že se rozšiřuje již nyní přesvědčení i o významu Společnosti národů. Dokud existence, význam a vliv Společnosti národů byly takřka nesporné, do té doby kdekdo nad ní pokrčoval rameny, dělali si z ní úsměšky, poněvadž všecko nesplnila okamžitě, co od ní bylo očekáváno. Nyní však, když právě intrikami fašisticko-revisionistickými Společnost národů byla opravdu silně pošramocena, když její význam značně utrpěl, začínají chápati ti, kteří mají zájem na jejím udržení, co to znamená, když tato instituce existuje, a co by znamenalo, kdyby její význam byl podvrácen nebo dokonce kdyby byla odstraněna.

Vážený sněme! Těmi, kdo mají zájem na udržení tohoto mezinárodního útvaru, byli ovšem ti, kteří nechtějí řešiti mezinárodní konflikty násilím; jsou to především všechny malé státy, které mají tento zájem, poněvadž nemohou věřiti, že by mezinárodní konflikty mohly vyřešiti ve svůj prospěch spíše násilím, nežli mohou učiniti pomocí Společnosti národů. Jsou to dále státy západoevropské demokracie, které si odvykly domnívati se, že je lépe používati násilí než přesvědčení a rozsudku; a jsou to nyní sověty, které v době, kdy jejich východní hranice je velmi nebezpečným způsobem ohrožena, nemají naprosto žádného zájmu, aby se zaplétaly v Evropě do nějaké války, a následkem toho stávají se podporovateli myšlenky a instituce Společnosti národů.

Jsem povděčen tomu, že p. ministr zahraničních věcí znovu zdůraznil víru ve Společnost národů. Není podle mého názoru důvodu, abychom byli tuto víru ztratili. Jako rozumní lidé, kteří přece nejsme nováčky v politickém životě, musíme si býti vědomi: že jde o instituci poměrně novou, jejíž myšlenkový základ je v naprostém rozporu s dosavadními představami o suverenitě státu; že jde o docela nový mechanismus s novými metodami, které i nám, stoupencům a přátelům Společnosti národů, jsou leckdy naprosto cizí a často velmi nesrozumitelné; že tento útvar začal působiti v době úplného světového rozvratu, v době, kdy každý den vytváří nové problémy, kdy každý jev stává se obratem ruky problémem, a že tedy nemohl zvládnouti všechny problémy, které nynější doba přinesla. Není to žádnou hanbou. Jsem proto přesvědčen, že svět bude za čas povděčen těm, kteří vytrvali ve víře ve Společnost národů.

Slavný sněme! Tuto víru ve Společnost národů má i nadále socialistické dělnictvo. Má víru v součinnost národů, v možnost harmonické spolupráce mezi nimi. Zachovává tuto víru, poněvadž věří v mezinárodní demokracii, o které se jeden z řečníků přede mnou zmínil, tak jako chce spolupracovati se všemi demokratickými živly bez rozdílu stavu i v jednotlivých státech a tedy konkretně i u nás, v Československé republice.

Ale když se zmiňuji o poměru socialistického dělnictva ke Společnosti národů, dovolte mně, abych se zmínil ještě v závěru svých vývodů o postavení, do kterého se dostal nyní socialismus. Zrovna tak, jako o úpadku Společnosti národů, o bezvýznamnosti této mezinárodní instituce, šíří se v poslední době představy o úpadku socialismu, o jeho bezvýznamnosti, ovšem také u nás. My jsme už jednou zažili, že po rozkolu soc. demokracie významný list naší buržoasie mluvil o soc. demokracii pod názvem "chcíplá mrcha" a myslil, že může do ní jenom ještě kopnouti. Netrvalo dlouho a tato mrcha jako nezmar znovu oživla. Nyní po porážce soc. demokracie v Německu znovu se o tom mluví, a mluví se o tom i u nás. Dovolte tedy, abych na to reagoval se zřetelem na naše vnitropolitické poměry, ačkoli vím, že mluvím o exposé zahraničního ministra. Ale jako páni řečníci přede mnou, jsem také toho názoru, že na zahraniční politiku vykonává vliv politika vnitřní a že nemůže býti rozporu mezi podstatou politiky zahraniční a vnitřní. U nás se často podceňuje, co se děje v sousední říši, v Německu; často se považuje za bezvýznamné, co se tam odehrálo. Ale nyní najednou jakoby se u určité části naší buržoasie názory byly úplně převrátily: tomu, co se tam stalo, zejména porážce soc. demokracie se přikládá naprosto mimořádný význam a posuzuje se to už jako nějaký zjev věčnosti a generalisuje se: co se stalo soc. demokraici v Německu, stane se socialismu v celé Evropě, v celém světě, socialismus je považován za quantité negligéable, se socialismem už není potřebí počítati...

Dovolte, abych upozornil na to, že, nečítáme-li ani komunistickou vládu sovětského Ruska, máme v Evropě dvě vlády soc. demokratické. V dalším státě sociální demokracie jest podstatným činitelem podílejícím se na státní moci, v 8 evropských státech jsou socialisté první politickou stranou, v 7 státech tvoří druhou politickou největší stranu v zemi, takže není naprosto možno mluviti o tom, že socialismus se stal bezvýznamným činitelem. Socialismus zaujímá stále důležité, významné místo právě v té části Evropy, kterou Delaisi ve svém známém spise "O dvou Evropách" nazval Evropou A, která jest pro osudy Evropy směrodatnou a která jest také významnou pro náš stát, poněvadž stále stojí po jeho boku. Je proto značně neopatrné a nepolitické, když určitá část naší buržoasie myslí, že již bylo by možno děliti se o kůži soc. demokracie.

Ovšem německá sociální demokracie byla poražena. Dovolte, abych řekl, proč. Čteme i u nás, že se to stalo pro "zbabělost sociální demokracie". To šíří nyní tisk p. Hitlera, když se mu nepodařilo přesvědčiti svět o tom, že sociální demokracie německá byla spoluvinna na zapálení budovy říšského sněmu německého, že byla spoluvinna na různých zločinech, které snad v Německu byly spáchány. Toto tvrzení pak; o němž se domnívá, že spíše najde ve světové veřejnosti sluchu, nemůže býti dementováno, protože tisk v Německu jest úplně potlačen. Zřejmá jest z toho pravdivost slova, kterého užil náš francouzský soudruh Renaudel proti italskému fašismu: "Není spravedlnosti, kde není svobody a kde není veřejného mínění!"

Skutečnost byla jiná: Německá sociální demokracie dostala významné postavení v německé říši v době, kdy říše byla od ostatního světa - podle mého názoru právem - po světové válce úplně isolována a sociální demokracie musila považovati za svůj hlavní úkol přivésti Německo zase z této isolace do evropského společenství. To bylo možno jen tím, že nejen převzala oběti, že podepsala svými representanty versailleskou mírovou smlouvu, nýbrž především tím, že byla ochotna a odhodlána splniti tuto smlouvu a zejména provésti opravdu odzbrojení Německa na míru, jak mírové smlouvy nařizovaly. Byla oslabena hned počátečním rozkolem, takže nevyvrátila včas panství junkerů a mocných průmyslových koncernů - podle našeho názoru hlavní její chyba - kterážto okolnost stala se jí osudnou. Kdyby bylo bývalo v Německu provedeno odzbrojení opravdu tak, jak mírové smlouvy nařizovaly a jak německá sociální demokracie chtěla splniti, bylo by se to dotklo ovšem v nejkrajnější míře těžkého zbrojařského průmyslu německého. Všichni pánové vědí, co tento průmysl v říši Německé před válkou a za války znamenal, ale svého významu nepozbyl ovšem ani po válce. Tento německý těžký průmysl mohl snadno přesvědčiti německý národ, že hospodářský úpadek říše Německé je zaviněn mírovými smlouvami, které podepsali a které plní sociální demokraté. On snadno mohl strhnouti na svou stranu mládež středních stavů, která již nemohla býti napříště umístěna ani ve vojště, ani v úřadech teritoriálně omezeného Německa, kterému byly odňaty mírovými smlouvami také kolonie. Tato nemožnost zaměstnání mládeže intelektuální mohla býti svalena na soc. demokracii, poněvadž ta podepsala mírové smlouvy a chtěla mírové smlouvy poctivě plnit.

Na druhé straně 6 mil. nezaměstnaných dělníků. Je snad srozumitelné, že mnozí z nich uvěřili, že nemohou najíti zaměstnání pro stav, jaký byl vytvořen mírovými smlouvami, a že by našli zaměstnání, kdyby zase mohl pracovat zbrojní průmysl, jako pracoval před válkou, kdyby mohl dodávat své výrobky do kolonií, jež byly mírovými smlouvami Německu odňaty, kdyby nebylo Německo ztratilo Alsasko-Lotrinsko, kdyby nebylo ztratilo Horní Slezsko a kdyby nebylo oddáleno od Pomoří polským koridorem a kdyby zkrátka nebyly existovaly mírové smlouvy, které podepsali soc. demokraté a které soc. demokraté chtěli plnit a také plnili.

Když takto půda byla připravena, když byly odborové organisace rozleptány několikaletou nezaměstnaností milionů svých členů a ohroženy neustále touto milionovou reservní armádou, když byla strana sociálně-demokratická oslabena několikaletým zápasem s komunismem, jehož politice ani mnozí z jeho příslušníků nemohli už rozuměti, tu se mohla potom buržoasie vzchopit ke konečnému útoku a provedla útok na posice soc. demokracie v zemi pruské. Sesazení Brauna z ministerského presidia, sesazení Severinga z ministerstva vnitra v Prusku bylo pouze závěrečným aktem velikého procesu, ve kterém soc. demokracie německá (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.) tak těžce doplatila na svoji politiku míru a na svoji politiku plnění mírových smluv. Je to přímo nevděk od těch, kteří u nás (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) vysmívají se německé soc. demokracii, že se do tohoto stavu dostala. Německá soc. demokracie by se nebyla do tohoto stavu dostala, kdyby byla vyla s ostatními německými vlky, kdyby nebyla dělala politiku mírovou, jakou jsme vyžadovali také my. (Výborně!)

Německá soc. demokracie dopustila se jedné chyby. (Posl. Vallo: Len jednej?) Řekněme, několika chyb. (Výkřiky.) Ona propagovala myšlenky míru, ale ponechala kulomety svým odpůrcům (Tak jest!) a odpůrcům míru. Ukázalo se, že tenkráte ještě kulomet v rukou odpůrců byl silnější než myšlenky, za které soc. demokracie pracovala. Ale, slavný sněme, opakuji, nerozumím tomu, že porážku soc. demokracie německé si pochvalují některé kruhy u nás, neboť my si přece musíme býti vědomi, že velcí národové a také ti, kteří nám nejsou přátelští, budou míti konec konců vždycky více kulometů, nežli jich budeme míti my. A i kdyby u nás, jak se tu a tam projevuje, se rozšířilo to zbožňování síly strojních pušek, pak by se národ před světem proti argumentům násilí stěží mohl dovolávat argumentů myšlenky a spravedlnosti, v jichž jménu došlo k probuzení a konečnému osvobození československého národa. (Výborně!)

Slavný sněme! Nakonec mi dovolte říci ještě jednu větu. Po vzoru německém se u nás najednou vytyčuje jako nepřítel marxismus, heslo marxismu; pozorujete, že nyní se v určitých kruzích nepolemisuje proti socialistům, proti soc. demokracii, nýbrž proti marxistům. Toto slovo našlo takové obliby i u některých částí složek koaliční majority této sněmovny, že i v některých listech majoritních stran čteme, co všecko marxism způsobil, jak marxism upadá a jak je nutno marxism potřít.

Před několika nedělemi jsme vzpomínali 50. výročí Marxovy smrti. Když Marx zemřel, byl to člověk v širších kruzích dosti neznámý. Jeho pohřbu se zúčastnilo několik lidí; zejména v Londýně, ve kterém bydlil a psal svá hlavní díla, byl mimo docela malý kruh nejbližších zájemníků naprosto neznám. A dnes je nutno používati největších mocenských sil, kterými disponují velmoci, Italie a Německo, aby potlačily jeho myšlenky, aby proskribovaly nejdůležitější jeho myšlenku mezinárodního sblížení, sblížení národů, harmonického soužití mezi národy. Jsem přesvědčen a my všichni, naše hnutí naskrze, že tato snaha je marná. Dělnické hnutí, ať bude míti v budoucnosti jakoukoli formu, bude se vždy domáhati společenského zřízení, ve kterém nebude námezdně sloužiti soukromému kapitálu, a vždy, při vší lásce k národu a zemi, bude pociťovati osudově spříznění s dělnictvem všech ostatních národů a přímo pudově bude tíhnouti ke spolučinnosti národů, bude tíhnouti k dorozumění mezi národy, bude tíhnouti k míru mezi civilisovanými národy, tedy k evropskému míru, bude tíhnouti k politice, kterou chceme, aby byla linií našich vnitřních poměrů i naší zahraniční politiky. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. inž. Kallina.

Posl. inž. Kallina (německy): Pánové! Projednávaná velmi obšírná zpráva pana ministra pro zahraniční věci dr Beneše, jak přece nebylo lze od něho jinak očekávati, jest vybudována na staré, ztrnulé základní thesi nezměnitelnosti ustanovení mírových diktátů, trvale dělících Evropu na dva tábory. Dokud Francie a její vasalové budou provozovati tuto vítěznou politiku, zabraňující, aby nenastal pravý mírový stav, jest všechno mluvení o práci pro mír jalové plácání a nelze spoléhati, že dojde k uklidnění světa, k nápravě strašné hospodářské krise a k odstranění milionového zástupu nezaměstnaných. Kdo doufal, že se pan ministr pro zahraniční věci dr Beneš, který po několikaleté přestávce našel zase cestu do pléna sněmovny, bude zabývati velkými, naléhavými otázkami hospodářskými, možnostmi, jak hospodářsky zase vybudovati střední Evropu, byl důkladně zklamán. Dr Beneš jest totiž více odborníkem v čistě politických otázkách moci a především obhájcem osudné politiky mírových diktátů, jejichž tragiku sám sice více nevědomky, ale přes to nikoliv méně vhodně označil slovy, "že v 15. roce po světové válce nemáme ještě skutečného míru".

Poválečná demokracie totiž prokázala, jak jsme již stále předpovídali, že je neschopna vytvořiti spořádané poměry, poněvadž násilné poměry vytvořené ve válečném opojení nedaly se trvale udržeti ani pod pláštíkem demokracie. Toto označení zhroucení poválečné demokracie projevilo se ještě mnohem ostřeji v poslední rozhlasové řeči dr Beneše, když prohlásil: "Mezinárodní svět budí dojem zmatku a zdá se, jakoby nikdo nevěděl, jak by se mohl z těchto těžkých otázek na konec dostati bez těžkých srážek. Jest dokonce mnoho lidí, kteří se táží, zdali z toho všeho na konec nevznikne válečná srážka." My jsme v minulých letech jak s tohoto místa, tak i v zahraničním výboru ukazovali na strašné následky této politiky mírových diktátů a musíme jen litovati, že svět a především československá veřejnost tak rychle zapomíná. Vzpomeňme si jen na ohromný optimismus, jejž dr Beneš stále projevoval, když šlo o to, aby na př. po potlačení zdravého a hospodářskému vybudování Evropy sloužícího záměru německo-rakouské celní unie přesvědčil československou veřejnost o účelu a nutnosti této své politiky. Tu nešetřil krásnými slovy a prohlásil, že hospodářské poměry jsou tak konsolidovány, že se klidně můžeme dívati vstříc každému vývoji. Sotva po roce byly dvě třetiny především sudetskoněmeckého vývozního průmyslu zničeny a počet nezaměstnaných stoupl o více než 100%. Hospodářské zájmy republiky byly a jsou totiž trvale podřízeny politickému cíli dr Beneše a všechny české a německé vládní strany je schvalují, neohlížejíce se na stále vzrůstající hospodářskou a sociální nouzi, aby se jim nevyčetlo, že nejsou ochotny sloužiti zájmům národního státu. Jak dlouho hladovějící masy postižených národů budou trpěti pokračování v této politice, jest jedna z nejvážnějších otázek, které se, což jest jistě více než nápadné, hledíte za tak zvaného demokratického režimu vyhnouti tím, že proti ustanovením zákonů a proti zásadám pravé demokracie pokoušíte se uniknouti hlasům státních občanů, odkládajíce lhůty jednotlivých voleb. Jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice českého státu mluví se sice mnoho o tom, že jest nutno hájiti demokracii, zatím co se v praksi poskytuje demokracii místa jen potud, pokud slouží k dosažení vytyčených mocenských cílů. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Pan dr Beneš předložil nám ve své zprávě rozbor mírových diktátů, ve kterém jednotlivá ustanovení shrnul podle pěti hledisek. Byl také tak laskav, že přiznal, že to jest přirozený vývoj, jaký se přece již vždy projevoval v dějinách, že poražený usiloval dosíci změny, zmírnění a konec konců zrušení takových nadiktovaných ustanovení. Nyní jest dr Beneš ochoten připustiti revisi jistých ustanovení aspoň s obezřele klausulovanými frázemi, ale toto své stanovisko činí závislým na předpokladu pro jeho politiku typickém, který velmi dobře ukazuje, že v tomto ohromném zápolení od r. 1918 o revisi mírových diktátů, které způsobily tak velké neštěstí evropským národům a světu, jde státům francouzského bloku jediné o to, aby udržely bez omezení své vojenské prvenství a tím i hegemonii Francie. Předpoklad dr Beneše směřuje totiž k tomu, že jen určité druhy ustanovení mírových diktátů, jako dočasné obsazení levého břehu Rýna, dočasná správa Saarského území, závazek k placení poplatků a podobná smějí býti měněna, zatím co, jak výslovně prohlašuje, jsou i jiná smluvní ustanovení - uvádím doslovně: "která trvale nebo skoro mají zůstati nezměnitelná", nebo jak se po několika větách vyjadřuje ještě srozumitelněji: "kde změna smluvních ustanovení jest naprosto vyloučena". To však panu dr Benešovi nebrání, aby prohlásil, že úsilím politiky Společnosti národů jest "cílevědomě a důstojně vrátiti se k rovnoprávnosti všech vítězů a poražených, k rovnováze sil v Evropě bez hegemonie kohokoliv."

Jak málo vážně dlužno hodnotiti toto přiznání, vysvítá z jiného místa, v němž jako směrnici své politiky, a to jest přece zároveň i politika států francouzského bloku, doslova uvádí: "Protože však někdy dochází ke změnám smluv ať po dobrém, ať po zlém následkem změněné mocenské posice států, vynakládám vše, aby naše mocenská posice nebyla zeslabena a abychom své smlouvy měnit nemusili ani po dobrém ani po zlém." Kdo si přidrží před očima tuto poslední větu, pochopí, že na základě tohoto jednostranného mocenského stanoviska, opírajícího se ovšem o nesmírně ozbrojené státy francouzského bloku, tak dlouho nemůže dojíti k uvolnění napětí až příliš vážné evropské situace, dokud Anglie nebo Amerika svým mocenským výrokem nezamezí pokračování v této politice spějící jen k válečné srážce, nebo dokud Italie, opírajíc se o zesílené Německo, neučiní přítrž tomuto ohrožování světového míru. Poslední poznání svedlo asi i pana dr Beneše k tomu, že vystoupil ze své dosavadní přes 1 1/2 desítiletí trvající reservy a neslýchaně ostře zaútočil proti italské zahraniční politice. Prokázal-li tím svému státu dobrou službu, ukáže teprve příští vývoj. Na nás udělal tento postup spíše takový dojem, jakoby se zde v zoufalství vynášela poslední trumfová karta, na kterou jest ochota vsaditi všechno. Zbývá jen otázka, jak dalece sama třetí smluvní strana Malé Dohody, Rumunsko, bude ochotno dělati také tuto politiku trumfování proti velkému státu Italii. Že se dr Beneš pokouší rozčleniti evropské státy jednak na demokratické státy a jednak na státy s diktaturou nebo fašistické, toho příčinou jest jistě jen to, aby pro své politické myšlenky získal anglosaskou demokracii, jakoby zde šlo zásadně o hájení demokratického duševního statku. Dr Beneš při tom jen úmyslně zamlčuje, že dokonce oba účastníci jeho malodohodového bloku jsou absolutní království a že jak v Rumunsku, tak i v Jugoslavii po léta vykonávají vládní moc vojenské diktatury nejhoršího druhu, zatím co demokratické poválečné Německo po 15letém surovém udržování nesmyslných ustanovení mírových diktátů, které vedly ke zhroucení hospodářství a katastrofální nezaměstnanosti, vycházejíc z bídy národa a opírajíc se o absolutní demokratickou většinu národa teprve vytvořilo národní vládu, které říšský sněm dvoutřetinovou většinou na přísně demokratickém základě dal zmocnění, aby v nejbližších 4 letech učinila vše, aby se konečně udělala přítrž nouzi národa.

Kdo se skutečně přiznává k demokracii, musí uměti ctíti i vůli většiny jiného národa v jeho státě. (Souhlas.) Každý, kdo to nestranně posuzuje, musí se mnou souhlasiti, že jednu z nejdůležitějších překážek uklidnění Evropy dlužno hledati v politice, kterou soustavně provozují státy francouzského bloku a která na základě poválečného systému spolků znovu rozděluje Evropu na dva tábory, kterýžto vývoj, nepodaří-li se včas dosíci dohody mezi čtyřmi evropskými velmocemi, přirozeně musí vésti k nové krvavé válce. Zde tedy jde o to, že se nechtějí pochopiti fakta. Vyrovnání mezi Německem a Francií jest totiž prakticky myslitelné a možné jen v mezích Paktu čtyř velmocí, jehož rozhodující hodnota nesnižuje se ani tím, když se s určitým úmyslem mluví jen o direktoriu velmocí, jehož úkolem by prý jen bylo provésti revisi ustanovení, týkajících se hranic. Dr Beneš velice se stará totiž jen o to, aby zabránil utvoření "evropské rovnováhy". Vidí v tom klamně ohrožení drobného národa. Zde jest velký rozpor. Jednak prohlásil, že jest až příliš přirozené, že poražené státy usilují o revisi mírových smluv, která ovšem má přece vésti ke zrovnoprávnění všech vítězů a poražených. Ba on se dokonce k tomu přiznává - uvádím doslova: "ani autoři mírových smluv se nedomnívali, že je možno držeti Německo i ostatní poražené státy na trvalo nebo přespříliš dlouho v situaci poraženého a nerovného partnera evropské mírové politiky." Ale z dalších jeho vývodů lze pozorovati, že jest ochoten přiznati jim rovnoprávnost jen pokud se tím nikdo nedotkne vojenské nadvlády států francouzského bloku. Příznačné jest, že italská politika probudila špatně zakrývaný hněv politiků států francouzského bloku tím, že se italští státníci odvážili prohlásiti, že žádná smlouva není věčná. V této souvislosti odhodlává se dr Beneš ke špatně zakryté hrozbě válkou, jakou jsme slyšeli již při otázce hospodářské celní unie mezi Německem a Rakouskem, když praví, uvádím zase doslovně: "Je tudíž docela vedlejší, uznáváme-li nebo neuznáváme-li propagační heslo, tak často v poslední době se strany italské opakované, že žádná smlouva není věčná. Hlavní je, jsme-li ochotni změnu toho neb onoho konkrétního článku mírové smlouvy připustiti, anebo za všech okolností a všemi prostředky - tedy válkou - změně takové se opřít nebo dodržování smlouvy si vynutit."

V této souvislosti se člověk mimovolně táže, co dosud podnikly státy Společnosti národů se zřetelem k válečnému útoku Japonska na bezbrannou Čínu, aby byl zachován pakt o Společnosti národů a pakt Kelogův. Jakého druhu jest demokracie, kterou hájí dr Beneš a druhové, vysvítá ostatně i z jeho přiznání, "že my - tedy státy francouzského bloku - budeme určovati definitivní rovnováhu mezi oběma skupinami států v Evropě", zatím co krátce před tím ještě slavnostně prohlásil, "že úsilím autorů mírových smluv jest cílevědomě a důstojně dojíti k rovnoprávnosti všech vítězů i poražených v Evropě bez hegemonie kohokoliv."

Zde vidíme jeden rozpor za druhým, poněvadž se totiž sebevíce krásnými slovy nedá popříti fakt, že Francie opírajíc se o Malou dohodu a jiné vasalské státy usiluje jen o to, aby za všech okolností udržela své přednostní postavení.

Za jedno doznání můžeme býti vděčni dr Benešovi, že totiž i on konečně se zříká lži o vině na válce připisované Německu, neboť doslova praví: "Je přece dnes už dosti jasné, že k válce světové došlo pro velmocenský boj o dědictví turecké na Balkáně, pro spory mezi Rakousko-Uherskem, Italií, Ruskem a Německem ve střední Evropě, na Balkáně a v přední Asii a pro obavy habsburské říše před vnitřním rozkladem, které ji vedly tím více k rivalitě s druhými na Balkáně." I zde vidíme, že si pomalu, ale jistě, část pravdy razí cestu.