A potom - tie rekompenzácie! Ako som už poukázal, my Slováci máme už v tomto smere u oficielnej českej politiky veľmi trpké skúsenosti, na čo som už poukázal. Zo všetkého toho, čo sa stalo a čo nepovažujem za vhodné dnes tu rozoberať podrobnejšie - vznikol i v historických krajinách, najmä však na Slovensku dojem, ako by si isté kruhy osobovaly právo robiť rozhodnutia i čo do teritoriálných zmien na Slovensku a to prv, než sa spýtajú samého parlamentu alebo samého Slovenska, o ktoré tu vlastne ide v prvom rade. Minister Beneš proti tomu stavia kompetenciu parlamentu. Správne! Keď však my Slováci vidíme, že Slovensko pri terajšom volebnom poriadku prišlo i tu o 7 poslancov, a smutnú skutočnosť, že je i v svojej ostatnej parlamentnej delegácii rozbité, neraz centralistickou politikou proti sebe stavané a na pokon zakriknuté, nemôžeme mať absolutnej dôvery ani v tento parlament.

Preto vyhlašujem a dúfam, tak spravia i ostatní slovenskí poslanci, ako my autonomisti: Žiadame od našej vlády a od ministerstva zahraničia rezolútnu obranu integrity Slovenska. Na nejaké handlovanie teritoriom a to spôsobom "o nás bez nás" nepristaneme. Roztrhať sa nedáme veď opätovanie tragedie niekdajšej Poľsky pre náš malý slovenský národ znamenalo by smrť ako aj ohroženie českého národa a štátu. Základ našej obrany, čo nech na to prijde, ľahko pochopí aj Europa je v našej národnej slovenskej samobytnosti. Amputáciou by tento národ v strednej Europe zahynul a dnes nie je už azda na čase zabíjať národy. V záujme obrany Slovenska považujeme za potrebné vytvoriť samostatnú slovenskú národnú radu, čo by mala rozhodujúce slovo v slovenských veciach. Tiež by bolo na čase vnášať slovenského národného ducha do armády na Slovensku.

Najúčinnejším obranným prostriedkom proti revizionistickým snahám je zmeniť režim a doterajší systém správy. Skutočne ho zdemokratisovať a spraviť vhodným i pre východnú časť republiky. Politiku moci, proti ktorej staviame sa v zahraničí doplniť i doma politikou mravu a spravodlivosti v smysle zásady: suum cuique.

Dobrý výsledok konečného riešenia všetkých týchto otázok medzinárodných môže jedine priviesť aj uspokojivé riešenie otázok vnútropolitických - hovoril Beneš. Myslím, postup má byť opačný. Spravodlivé usporiadanie našich vnútorných otázok posilní nás doma a tak i v zahraničnej politike, čo je dosiaľ v svojich výsledkoch naskrze nie rožová. Vyrovnať životné záujmy Slovenska s historickými krajinami, slovenského národa s českým, potom vyriešiť menšinové otázky, a nie naopak.

Nie je možná zdravá politika, čo hľadá vyrovnanie so všetkými, od sovietskeho Ruska až po Vatikán, ale slovenskej otázky nepozná. Nie je správna politika, čo delí slovenský národ, keď chce nad ním vládnuť podľa svojej vôle, a nás Slovákov, autonomistov, reprezentujúcich ohromnú časť, práve nepodkupnú časť slovenského národa, pozná vždy len vtedy, keď je s ňou samou zle. Nie je správna politika, čo na vonok v Europe hľadá oporu demokracie, doma však pod rúškom tejto robí čiročistú mocenskú politiku za každú cenu.

A tu prosím, vážený snem, musím sa pristaviť opravdu; práve v terajšie časy naraz čítame v novinách, že ako hitlerizmus robí náladu aj u nás a kto ten hitlerizmus chce robiť. Vážený snem, naša demokracia, ako som už poznamenal, môže byť ohrožená len pomermi, ktoré by neboly demokratické. Pozrite, nedávno vynorila sa otázka zmocňovacieho zákona. Odpusťte, ale to je preca vec nedemokratická. Vidíte ďalej, ako sa pomery u nás v našej republike vyvinujú. Je tu otázka shromažďovacieho práva. Dodržiava sa to? Je tu otázka slobody tlače. Dodržiava sa? Odpusťte, páni, my hovoríme o demokracii. Dnes - zajtra nebudeme jej mať v našej republike. Hľadáme ľudí, na ktorých bysme ukázali, že sú proti demokracii. Páni, my všetci máme brániť tú demokraciu. To je isté, páni, že demokracia je pre náš stát najvhodnejšou formou. (Výkřiky.) Náš štát pozostáva s heterogénnych složiek národných. (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) Každý rozumný politik, ktorý praje tomuto štátu, sa proti demokracii nepostaví. Chceme mať demokraciu a chceme mať demokraciu čistú, demokraciu pre všetkých. (Výkřiky posl. Hatiny.) Priatelia, nemôžte mi nič vytýkať. Kebych chcel tento demokratický režim kritisovať, mohol bych ho kritizovať až do pozdného večera. (Výkřiky.) Ja najlepšie vidím, akú demokraciu máme. (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) Vidím, čo je za demokraciu u nás, kde 3, 4 strany sa dajú do kopy a rozkazujú celej republike. (Potlesk mad´arských poslanců.) To nie je žiadna demokracia. (Posl. Hatina: Hleďte, kdo vám tleská! - Místopředseda Špatný zvoní.) Nech tlieska ktokoľvek, mňa nikto nediskvalifikuje ani v národnom, ani v demokratickom ohľade. Tak by ste sa mali zachovať vy. To je pravda, tí páni mne tlieskajú, ale pravda je, že ako Slovákovi by ste mali tlieskať vy a vy netlieskate. (Potlesk maďarských poslanců. - Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) My chceme mať v našej republike demokraciu čistú a pravú, demokraciu proti Čechom, veď pomalu bojujú Česi proti Čechom, v národe máte rozpory a na koniec sa nebude bojovať proti t. zv. rozkladným živlom, leč proti nacionalistom Čechom. (Potlesk maďarských poslanců.) Odpusťte, to má byť demokracia? To žiadna demokracia nemôže byť. Opätujem: Naša republika, to je podmienka sine qua non našej budúcnosti, má byť a musí byť demokratická. Nie je jednolitým štátom, my sme z heterogénnych složiek složený štát a preto potrebujeme demokraciu.

Nie je správna politika, čo sa snaží pochopiť europský politický zápas ako prirodzený boj o rovnováhu, doma však ostáva hluchá a slepá proti tým najprirodzenejším snahám o rovnováhu východnej a západnej časti republiky, jej národov a celého občianstva. Nie je správna politika, čo dôrazne vypovie pre Europu: "smluvy sa musia dodržať, lebo je to otázka cti", doma však nechce vedieť o Pittsburghskej dohode, smluvných závazkoch pre Podkarpatskú Rus a pod. A najmä nie je správna politika, čo si je vedomá, že potrebuje spoluprácu všetkých štátotvorných živlov a strán, ale nepričiní sa o to, aby tie mohly vziať zodpovednosť za stav vnútorný, i za samú zahraničnú politiku nášho štátu. Naša oficielná politika musí sa najprv zriecť všetkých záludných úmyslov a výpočtov, veď len ako politika poctivá a spravodlivá stane sa silnou a tým i váženou doma i za hranicami. Ak nenastúpi túto cestu, riskuje nesmierne mnoho, ani nezbadá, ako sa octne v splendid isolation, k čomu má - vidieť i z doterajšieho - určité sklony. Rečiami - nech si každý najde niečo pre seba - dôvera sa nezväčší. Pochopme reálnu skutočnosť: nie sme štátom milovaným vo svete, len potrebným, mimo nás Slovákov a Čechov, ešte pre niekoľkých. Využijme aspoň túto skutočnosť a jej možnosti! Využijme dôkladne a rozumne. Hľadajme si priateľov, vážme si ich, ale i keď tých chceme mať, vynasnažme sa vytvoriť silnú oporu pre našu národnú i štátnu budúcnosť predne sami v sebe!

Slávna snemovňa! Ja som, žialbohu, nútený čítať to všetko, hoci mne to neodpovedá. Nútený som preto, že my Slováci ani dnes nemáme postarané ani o jedného stenografa. Naše reči sú znetvorené. Nedávno sa stalo, že tlačová kancelária našej snemovne vydala obsah o mojej reči celkom skrútene. Ako viete, to sú pomery, ktoré tak trochu zarážajú.

Vážený snem! Končím. Poukázal so na chyby našich pomerov. Neupoukázal som na to preto, abych chcel dráždiť. Uverte, vážený snem, sám cítim veľkú vážnosť týchto chvíľ. Sám myslím na to, že pre nás prídu ešte ťažšie časy. Ja chcem videť Slovákov a Čechov čím skorej sjednotených, chcem videť štátnu myšlienku podporovanú vnútornou spravodlivou politikou, ja bych chcel rád videť uspokojené i menšiny. Ale odpusťte, keď budete hľadať cestu k menšinám a k nám Slovákom ju nebudete hľadať, preboha, kedy sa stretneme? Sídeme a stretneme sa, až budeme mať vojnu?

Ráčte nás pochopiť, vysokoctená snemovňa, my sme ustali pomalu tu hovoriť, veď sa nám k tým stľpom nedá hovoriť, vy nás vážne neberete, nám je bôľno, nám je to ľúto, lebo vieme, že sme vaši bratia a chceme, aby ste vedeli, že sme vašimi bratmi. Nám ide o túto republiku, lebo pravdu povedal pán minister Beneš, že predovšetkým máme tu zabezpečenú našu budúcnosť, ale budeme ju mať zabezpečenú len vtedy, keď tu budú pomery vyrovnané a spravodlivé. To prajme pre svoj národ, pre československý pomer, to prajme i ministrovi Benešovi. (Posl. dr Jabloniczky: I menšinám!) I menšinám. Vtedy nebudeme sa báť revízie budeme mať náš štát konsolidovaný, pevný a ani brány pekelné nás nepremôžu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Winter. Dávám mu slovo. (Výkřiky.)

Posl. dr Winter: Vážený sněme! (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) Pamatuji-li se dobře, mluvil p. ministr zahraničí v plenu poslanecké sněmovny naposled, když referoval o jednání týkajícím se jednání o reparacích na konferenci v Haagu. Od té doby mluvil pouze v zahraničním výboru. Nechci podceňovati skutečnost, že i tím se lišil prospěšně od mnohých jiných pánů členů vlády, kteří činí své projevy pouze jednou za rok v rozpoč. výboru. Mám však za to, že tento zvyk je na škodu jednotlivých resortů a zejména na škodu resortu zahraničního ministerstva a že je ovšem i na škodu parlamentu. Mám za to, že pozornost, kterou věnovala včerejší schůze slavné sněmovny (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) výkladu pana ministra zahraničních věcí, je dokladem, že postup, který tentokráte zvolil, aby podal zprávu plenu poslanecké sněmovny, jest správný a že je potřebí, aby byl následován. Rozsah projevu pana ministra věcí zahraničních pak svědčí o tom, že přikládá mimořádnou důležitost předmětu, o kterém včera mluvil.

My jsme až dosud od počátku existence republiky podporovali politiku zahraničního ministerstva bez ohledu na to, byli-li jsme součástí vládní většiny či byli-li jsme v oposici. Sociální demokracie snažila se vždy, nejen u nás, zabrániti všemu, co by mohlo znovu vésti lidstvo na jatky. My jsme se hlásili a dosud se hrdě hlásíme k myšlenkám sblížení národů, k myšlenkám pacifismu. Činíme tak i dnes, ačkoli tyto myšlenky v některých státních útvarech dnešní Evropy byly přímo proskribovány a i u nás jsou předmětem úsměšku. Mám za to, že tyto myšlenky jsou zvláště významné pro malé národy. Lze pochopiti, že v německém národě, v národě o 70 mil. duší, haraší se mečem a že se tam přímo zbožňuje vítězství síly. Lze pochopiti, že u takového národa, který má za to, že je soběstačný, mluví se o povýšenosti rasy a rasa se přímo zbožňuje; ale méně pochopitelné by bylo u malého státu, kdyby pacifismus byl u něho předmětem posměšku.

Naše zahraniční politika sledovala v podstatě vždycky linii míru, politiku, kterou považuje sociální demokracie a jistě i jiné socialistické skupiny za naprosto nezbytnou, zejména pro malý národ a stát. Proto jsme s ní projevovali vždycky souhlas a projevujeme jej i dnes po včerejším exposé p. ministra zahraničních věcí, který zdůraznil, že chceme nadále žíti s celým světem, zejména se všemi svými sousedy, naprosto v míru a klidu, a sledujeme ho v tom, když prohlásil, že se chceme brániti proti eventuálním útokům a proti rušitelům klidu, a jsme přesvědčeni, že vnitřní konstrukce státu založená na demokracii nám zabezpečuje, že se opravdu ubráníme.

Slavný sněme! Je přirozené, že p. ministr zahraničních věcí věnoval největší část své včerejší řeči návrhu paktu o direktoriu, kterýžto pakt má za účel stlačiti malé státy k bezvýznamnosti a učiniti z nich vasaly několika evropských velmocí. My jsme povděčni p. ministru zahraničních věcí spíše z vnitropolitických důvodů, že konstatoval naprosto jasně, že plán tohoto direktoria čtyř velmocí pochází z fašismu, že se zrodil přímo pod jeho vlivem a že se vylíhl z jeho myšlenkového okruhu.

Pan ministr zahraničních věcí řekl s obvyklou diplomatickou zdvořilostí, že prý je vděčen p. Mussolinimu a MacDonaldovi, že jasně vyslovili stanovisko revise. My jsme upozorňovali již od řady let, od té doby, kdy se fašismus dostal v Italii k moci, že fašismus není pouze nepřítelem dělnické třídy jako třídní jeho odpůrce, že to není pouze, jak se ještě o tom zmíním, určitá brachiální forma třídního boje buržoasie proti dělnictvu, nýbrž že je to také nebezpečí pro evropský mír. Toto nebezpečí vyniká dnes jasněji, když se fašismus zmocnil vlády ve druhé a snad svou geografickou polohou nejdůležitější velmoci v Evropě a kdy má za to, že není už potřebí, aby nadále nesl masku mírumilovnosti, kdy má za to, že může tuto masku bez jakéhokoli nebezpečí odhoditi.

Vězí totiž nebezpečí války ve fašismu v přímém způsobu, jak fašismus se může dostati k moci a jak se konkretně v naší době také k moci dostal. Mohli jsme to pozorovat velmi dobře na událostech v Německu, jak se fašismus vyvíjel, jak postupně nabýval půdy a jak na konec dosáhl absolutní, diktátorské moci. V Německu, kde tíseň hospodářských poměrů, rozvrat hospodářství jasněji se objevil, jasněji byl vytyčován a jasněji byl vyznačován ve veřejnosti doma i v cizině, než tomu bylo v jiných zemích, které jsou spíše na periferii evropského hospodářství, byl inflací - zamýšlenou, nezamýšlenou, o tom nechci rozhodovat - takřka naprosto zničen a zproletarisován střední stav. Německo má již řadu let miliony nezaměstnaných, nyní 6 milionů nezaměstnaných, z nichž několik milionů je nezaměstnáno už 2, 3 i více let. V Německu veškerá mladá inteligence, všichni intelektuálové, kteří opouštějí nyní školy, jsou v nebezpečí, že nedostanou na nedohlednou dobu nijakého zaměstnání. Fašismus dovedl vytvořiti přesvědčení - a já se o německém fašismu ještě zvláště zmíním - že změna hospodářských poměrů může nastati nikoli z vnitřního stavu země, nýbrž pouze změnami vnějšími. Sám nebyl - což mu nevytýkám není a nebude schopen, aby v jednotlivé zemi rozvrácené hospodářství uvedl znovu v rozkvět. Žádná jednotlivá země není dnes s to uvésti své hospodářství do předválečného stavu a vůbec do nějakého normálnějšího chodu. Svět je rozvrácen hospodářsky všeobecně a je potřebí, aby všeobecně byly hospodářské zmatky upravovány, než se bude svět moci dostati zase do normálního, ať takového či onakého, pořádku. Tedy uvnitř země není možno, aby fašismus splnil naděje, které v něj skládaly vrstvy, jež dovedl získati a za sebou strhnouti, a tak se vzbuzené vnitřní vášně musejí přelévati do politiky zahraniční, aby hledaly úspěchy tam, poněvadž jich nemohou nalézti doma. Řím i Berlín nevycházejí proto ze společných zájmů evropských, nýbrž ze svých vnitřních radikalismů, jež se rozcházejí se zájmy celoevropskými. Fašismus je nucen slibovati, že změna, způsobená revisí mírových smluv, bude míti za následek změnu hospodářských i politických poměrů domácích.

Pan ministr zahraničních věcí včera velmi jemně rozlišil jednotlivé druhy revise, které časově jsou od sebe odlišné, a dospěl k tomu, že nyní, když už skoro všechny tyto druhy byly více méně důkladně a definitivně vyřízeny, dochází k poslední etapě revisní politiky, totiž k otázce revise hranic. Německý fašismus domáhá se ztraceného území, domáhá se kolonií, italský fašismus domáhá se Dalmacie a kolonií, maďarský fašismus domáhá se integrálního velkého Uherska, zkrátka je vidět, že fašismus a revisionismus v zahraniční politice představují jednu a tutéž myšlenku, jeden a tentýž proud.

Kdyby fašismus ve vnitřní politice nebyl, jak již jsem řekl, násilnou formou třídního boje, ke které se některé skupiny buržoasie utíkají, bylo by přímo zrůdností, když můžeme i u nás nacházet fašistické proudy, neboť, znamená-li fašismus politiku revisí a není-li sporu, že politika revise, jak ji propaguje fašismus, byla by politikou zájmové sebevraždy našeho státu, pak fašismus u nás musí býti skutečně nemožností.

Slavný sněme! Tento proud, který fašismus vyvolal, ztížil ovšem politiku, která nejenom podle názoru našeho je jedině schopna vyvésti Evropu z nynějších rozporů i z budoucích, hrozících rozporů, oddálil politiku smíření a přátelství mezi Německem a Francií. Tento přátelský poměr považoval za úhelný kámen světového míru již Marx a všichni vynikající myslitelé socialističtí; o tomto problému stejným způsobem se nedávno vyjádřil náš president republiky. Je to politika, která byla označována v posledním desetiletí jako politika Briandova, ke které se hlásila také československá zahraniční politika za všeobecného souhlasu naší veřejnosti. Od této politiky byli jsme na čas zatlačeni.

Pan kol. Světlík, myslím, správně již zdůraznil, že revisionistická politika, jak je fašismem propagována, neměla by naprosto žádného hospodářského příznivého významu a zejména že by neměla výsledku, který slibuje svým stoupencům. Je pravda, co již pan posl. Světlík řekl, že revise, i kdyby byla provedena v nejdalekosáhlejším směru, jak ji revisionistické proudy v dnešní Evropě sledují, neměla by za následek zlepšení hospodářství v žádném úseku. Evropský obchod by ani o haléř nevzrostl; Amerika, která má dnes na 15 mil. nezaměstnaných ve Spojených státech, neopatřila by ani jedinému nezaměstnanému práci, kdyby byl odstraněn polský koridor, nebo kdyby byl vytvořen nějaký německý koridor přes něj. Anglie trpí krisí již od r. 1922; na jejím kritickém stavu nezměnilo by se naprosto nic, i kdyby byly změněny hranice středoevropských států sebe víc. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Nynější tíseň hospodářská není způsobena politickou úpravou střední Evropy, jak byla vytvořena mírovými smlouvami, nýbrž vězí v chybné a destruktivní skladbě výrobních poměrů panujícího kapitalistického, společenského i hospodářského systému, vězí v neorganisované produkční racionalisaci, vězí v nemožné hospodářské politice autarkie, kterou právě fedrují fašistické režimy, vězí v měnovém rozvratu států, v jejich finančním vysílení, přivoděném hlavně také tím, že se stále zbrojí, neboť každý stát počítá a musí počítati s možností porušení evropského míru, ke kterému porušení fašistické režimy docela plánovitě pracují.

Je charakteristické pro politiku fašismu, že porušuje mezinárodní závazky, přijaté právě v oboru zbrojení resp. odzbrojení. Já sám jsem měl příležitost mluviti již s tohoto místa o tom, jak Maďarsko docela soustavně porušuje své závazky o odzbrojení, jak má armádu, převyšující mnohonásobně mez, dovolenou mírovými smlouvami; od té doby jsme několikráte měli možnost viděti, kterak různí, rozumí se samo sebou, pouzí soukromníci italští rozmnožují maďarské zbrojení, ať již letadly, ať již způsobem, který vyznačila aféra svatogotthardská, ať způsobem, který ukázala aféra hirtenberská, ať nyní podle posledních zpráv přes bulharské přístavy, jak všemožným způsobem - věříme-li oficiálním zprávám, že to činí jen soukromníci v Italii, kteří mají zájem na maďarském zbrojení - se snaží fašismus ozbrojiti tohoto našeho souseda na naší jižní hranici.

Ale nejen Maďarsko, teď už i Rakousko od té doby, kdy pluje ve fašistických vodách, porušuje ustanovení mírové smlouvy o svém zbrojení. Nepotřebuji v tomto slavném sněmu znovu zdůrazňovati aféru hirtenberskou, jen bych chtěl oproti tvrzením, která podávala vláda rakouská v domnění, že jim bude uvěřeno, že totiž zbraně, které byly poslány do Hirtenberka, byly zase do Italie vráceny, zdůrazniti - a myslím, že mohu důkazně tvrditi - že tyto zbraně do Italie nebyly vráceny (Slyšte!), že jsou buď v držení Heimwehrů rakouských nebo že jsou ve skladištích na pohraničí rakousko-maďarském, aby v případě určité eventuality mohly býti dodány tam, kam je italští soukromí lidumilové chtěli původně dodati.

Rakousko však porušuje mírovou smlouvu, pokud jde o ustanovení o odzbrojení také tím způsobem, že pomocí ozbrojených tlup soukromých, pomocí Heimwehrů a hakenkrajclerských tlup rozmnožuje policii a armádu, která mu byla mírovými smlouvami dovolena. A ovšem porušuje ujednání mírové smlouvy o odzbrojení především Německo, které rozmnožilo povolené množství svého vojská mimořádným počtem tlup hakenkrajclerských, které nyní byly ozbrojeny, i jiných formací, které byly zařaděny do t. zv. výpomocné policie. Že tito neodpovědní živlové jsou potom evropskému míru nebezpečnější než stálé vojsko, za které je odpovědný alespoň ministr války a min. předseda, toho jsou důkazem stesky, které zaznívají s naší severní a západní hranice, mluvící o tom, že jednotlivé součástky těchto tlup vnikají ozbrojeny i na naše území a zakročují zde proti lidem, kteří jsou jim v jejich obvodu nemilí. A podle staré osvědčené zásady, že určitý člověk, chtěje se vyhnouti pronásledování, křičí velmi hlasitě: Chyťte zloděje!, vidíme, že právě ty státy, které porušují své závazky mírové o výši zbrojení, vytýkají Československu - prosil bych pány z řad komunistických, aby se k těmto výtkám nepřipojovali poněvadž, nechtějíce, by podporovali jejich hru - že Československo je vinno na zbrojení ve střední Evropě, že Československo zásobuje nevím kde co všecko v Evropě, zejména Malou dohodu, zbraněmi. To je mírovými smlouvami dovoleno, proti tomu nemůže nikdo nic míti. (Výkřiky komunistických poslanců.) To je, pánové, mírovými smlouvami... (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Taub zvoní.) Prosím, pánové, docela rozumně a bez vášně o tom uvažujte, nikoli teoreticky, nýbrž za dnešní situace. (Výkřiky.) Prosím, já tvrdím, že státy fašistické, o kterých jsem mluvil, porušují mírové smlouvy, a všichni jim to právem vyčítáme. Když Československo prodává ze Škodovky zbraně, zdali je to politicky správné čili nic, to nechme zatím stranou, ale Československo tím neporušuje mírové smlouvy. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Winter (pokračuje): Já se právě chci o té Škodovce zmíniti. Italský list začal tvrditi (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.), že v naší Škodovce je zaměstnáno 42.000 dělníků na zbrojení a že Škodovka zásobuje celou Evropu zbraněmi. Organisace italského tisku umožnila, poněvadž musí psáti podle diktátu, že toto tvrzení bylo rozšířeno v celé Italii. Je docela přirozeno, že vniklo jako ve spojitých nádobách do tisku maďarského a do určité části tisku rakouského a říšsko-německého, a nyní se v polovici Evropy věří tomu, že Škodovka zaměstnává 42.000 dělníků, kteří pracují na kanonech a munici. My všichni, kteří máme poněkud co činiti s dělnickým hnutím, víme, bez ohledu na stranické zabarvení, že toto tvrzení je docela nepravdivé, vědí to také ti, kteří to píší a rozšiřují. Víme, že dnes je ve Škodovce zaměstnáno nanejvýše 7000 (Hlasy: 6000!) dělníků, kteří ještě k tomu nejsou zaměstnáni nepřetržitě, nýbrž jsou ve střídavém zaměstnání, takže tvrzení, že Škodovka je tak rozsáhlým způsobem zaměstnána, jako byla v největším rozkvětu za války v letech 1916 a 1917, je vědomě nesprávné; opakuji, je rozšiřováno jenom proto, aby byla odvrácena pozornost od toho, že fašistické režimy zbrojí proti ustanovením mírových smluv.

Jest pochopitelno, že za takové situace je odzbrojovací konference ve velmi těžkém postavení.

Chápu, když pan ministr zahraničí mluvil o odzbrojovací konferenci, že nevyslovoval se již s takovým optimismem, jako činil ve svých dřívějších projevech; ale jsme povděčni, že ani on, ani předseda odzbrojovací konference soudr. Henderson neopouští myšlenku odzbrojovací konference, že naléhají nadále na pokračování v jednání a že se snaží dojíti aspoň částečného uspokojení přání a nadějí, které jsme všichni do odzbrojovací konference skládali. Mám za to, že všechny vlády, i ty, které nechtějí odzbrojovati, ale které nechtějí, aby docházelo k novému zbrojení dalšímu, musí se snažiti o to, aby se odzbrojovací konference neminula s výsledkem, poněvadž jinak by to bylo záminkou zejména pro hitlerovské Německo k novému zbrojení; tomuto novému zbrojení sotva by bylo lze zabrániti násilím, takže bychom za dva roky mohli býti zase tam, kde jsme byli r. 1913, se všemi důsledky, které rok 1913 vlekl za sebou.

Pan ministr zahraničí věnoval ve svém včerejším exposé velikou část své řeči výkladu o našem postavení k Malé dohodě a o politice Malé dohody v nynější evropské konstelaci. Zmínil se již o tom také pan posl. Světlík, který prohlásil za svůj klub, že s touto politikou může souhlasiti. Také já mohu sděliti, jako jsem to učinil již několikráte při dřívějších příležitostech jménem svého klubu, že souhlasíme s vytvořením Malé dohody a s udržováním tohoto politického společenství. Měl jsem čest říci asi před 3 lety u příležitosti nějaké rozpočtové debaty s tohoto místa, že nevidíme v Malé dohodě pouze útvar, který měl brániti Československo, Rumunsko a Jugoslavii před eventuelními revindikačními snahami maďarskými, nýbrž že v dobách, kdy jsme měli za to, že ty snahy jsou již utlumeny, přáli jsme si, aby tento útvar byl nejen nadále udržován, nýbrž i vnitřně zesilován, poněvadž v něm vidíme, jak jsem se již několikráte vyjádřil, prostředek proti "balkanisaci" střední Evropy, to jest proti politickému stavu, za kterého jednotlivé velmoci zneužívají malých států, zatahujíce je do svých zájmových sfér, používajíce jednoho proti druhému a ovládajíce na konec všechny malé státy a malé národy. Mohu opakovati, co jsem tenkráte řekl, že v dřívější době to byl císař se svou armádou, který chránil tuto oblast střední Evropy a zejména Podunají proti zásahu a rivalským vlivům velmocí, a že to teď musí býti národové se svými demokratickými institucemi.

Jsme si vědomi, že zahraničně-politické vztahy nemohou býti vždycky v přímé souvislosti s poměry vnitropolitickými. Viděli jsme na př. před válkou, že republikánská Francie byla ve velmi úzkém politickém i hospodářském vztahu k carskému absolutistickému Rusku. Mezinárodní poměry dovedou však vykonati tak mimořádně silný tlak, že nyní znovu republikánská Francie sjednává pakt o neútočení se sovětským Ruskem, ačkoli režimy obou států jsou naprosto od sebe odchylné a ačkoli mezi Francií a Sověty visí pořád nevyřízená otázka válečných dluhů, která je pro francouzskou politiku stále velmi ožehavá. Přes tuto ožehavost nevyřízené otázky a přes tuto různost režimů našly dnes tyto dva státy, zrovna tak jako před válkou, společné zájmy, našly způsob, jak upraviti přátelsky svoje vzájemné vztahy.

Přesto však nemůže býti žádnému státu, který je součástkou určitého mezinárodního společenství, úplně lhostejno, jak vypadají vnitřní poměry ostatních smluvních stran. Zmínil se o tom již pan řečník přede mnou poněkud jiným způsobem, nežli já se o tom chci zmíniti, že bychom totiž měli věnovati určitou pozornost vnitřním poměrům v Jugoslavii.

Jistě nikomu z nás nemůže napadnouti, abychom se míchali oficiálně do vnitropolitických věcí jihoslovanských, ale vnitropolitické věci mají za následek, že mezinárodní váha určitého mezinárodního politického souručenství je buď větší nebo menší podle toho, jak vypadají vnitřní poměry jednotlivých složek takového souručenství. A tu v posledních třech letech je Jugoslavie opravdu předmětem pozornosti evropské, nikoli zrovna nejpříjemnější. Poměry jihoslovanské jsou pohříchu opravdu neupraveny, takže vyvolávají v odpůrcích Malé dohody vůbec a speciálně ovšem i v odpůrcích Jugoslavie naděje, že by tento státní útvar nebyl dosti pevný a že by následkem toho nebylo pevné také souručenství, jehož Jugoslavie je součástkou. My proto máme zájem na tom, abychom mohli počítati s tím, že poměry v Jugoslavii budou tak pevné, že Jugoslavie bude partnerem, na nějž můžeme spoléhati, jako on může spoléhati na nás.

Když někdo přijde nyní do západní Evropy, o kom se má za to, že se poněkud zabývá zahraničními otázkami, narazí velmi často na otázku, co je pravda na obsahu spisu Svetozara Pribičeviče o jihoslovanských poměrech. Kdo tohoto politika zná a kdo ví, co všechno v posledních letech protrpěl osobně v Jugoslavii - ať vinou, či bez viny, to nedovedu posouditi - ten chápe, že je roztrpčen proti nynějšímu politickému režimu, a dovede si i představiti, že různé žaloby a stesky, které proti tomuto režimu pronáší, jsou asi subjektivně značně zabarvené, jistě na základě jeho osobních obtíží. Nicméně vyvolávají pozornost a pochybnosti o tom, zdali v Jugoslavii jsou poměry opravdu aspoň z části takové, jak je líčí, nebo jsou-li tam poměry zdravé. Jistě diktatura krále Alexandra je jiná, nežli diktatura Hitlerova, ačkoli Jugoslavie je podle všeobecného mínění "balkánský stát" a ačkoli Hitler vykonává diktaturu ve státě "myslitelů a básníků". Ale bez ohledu na to, jaký má tato diktatura ráz, je nesporno, že v Jugoslavii vládne jistá nespokojenost, že jsou tam jisté nesrovnalosti, které právě vyvolávají naděje u odpůrců Jugoslavie a také u odpůrců Malé dohody, že Jugoslavie by byla snadným předmětem útoku, že by neodolala poněkud silnějšímu náporu.