A přece revise hranic je problém obzvláště ožehavý. Hranice jsou netykavka každého státu, každého národa. K jakékoli nové úpravě hranic je v demokraciích, jak také připomíná včerejší exposé, potřeba kvalifikovaných většin v parlamentě. Pakt Společnosti národů předpokládá v těchto otázkách jednomyslnost, to jest předběžnou dohodu, než by se v tomto směru něco podniklo. Není snad v dějinách příkladu, aby některý stát odstoupil velkou část svého území, nebyl-li poražen. Sousedskou dohodou mohou se snad řešiti jen malé místní opravy. Kam by vedl popud Mussoliniho, který se týká nejen států Malé dohody, nýbrž také Polska a řady států jiných, jako na př. Bulharska, nelze ani domysliti. Bezpochyby však k nepopsatelnému zmatku.

Než proti pokusu o převedení mezinárodní politiky na vedlejší kolej postavila se zavčas nová evropská velmoc Malá dohoda s Polskem, velmoc o osmdesáti milionech obyvatel, která své stanovisko, aby pro mezinárodní jednání zůstaly zachovány koleje ženevské, také uhájila, třebaže po ostrém diplomatickém zápasu. Návrat Titulescův z Paříže a Londýna, tolik oslavovaný v Bukurešti, byl znamením, že Mussoliniho klub čtyř velmocí je v rozvalinách. Nechť si nyní Mussolini píše o Malé dohodě sebe ironičtěji, Malá dohoda se po své nedávné šťastné transformaci už jako velmoc prosadila. Roosewelt ji pozval na konferenci do Washingtonu. Malá dohoda, tolikráte již pochovávaná, hraje dnes úlohu nejen při jednáních evropských, nýbrž také světových.

Plán Mussoliniho zvířil mnoho prachu, ale dnes už pozornost světa od Paktu čtyř velmocí je obrácena k Americe a jejímu dolaru, jakož i k nové Rooseweltově liberální hospodářské politice mezinárodní spolupráce a otevření hranic, k politice zabezpečující především mír, aby mezinárodní důvěra mohla býti obnovena. V ženevské politice se tedy bude pokračovati společně snad s Amerikou a revise hranic je odsunuta na vedlejší kolej.

Revisionismus, k němuž za naši stranu jsem už několikráte zaujal odmítavé stanovisko v zahraničním výboru, měl dlouho význam více akademický, až se situace změnila, když Mussolini a potom Hitler se otevřeně postavili za revisi mírových smluv, aby splněny byly územní požadavky, zvláště Maďarska a Německa. Pro revisi mírových smluv získána byla značná část veřejnosti anglické a také jistá část veřejnosti francouzské jako pro domnělou podmínku dalšího zachování míru.

Nás týká se požadavek Maďarska, jež chce nazpět linii Komárno-Nové Zámky-Košice. Maďarská hranice má býti upravena také vůči Rumunsku a Jugoslavii. Německý revisionismus žádá vrácení především polského koridoru. Odstranění jeho má na západě dosti stoupenců. Než nesmí se zapomenout, že přesně etnografická úprava hranic je ve střední Evropě nemožná. Ať by se hranice státní vedly jakkoli, menšiny by vždycky zůstaly. Jsou přece také jiné zřetele na rozhraničení států než pouze jazykové, jak ostatně to nejlépe dokazuje nová úprava severních hranic Italie, které se neohlížejí ani na Slovince v Gorici, ani na Němce v Tyrolsku. Proto také Československo má za hranici Dunaj až po Komárno.

Ostatně etnografické hranice vždy se pohybovaly podle politické nadvlády. Slované sahali kdysi v dnešním Německu až za Labe. A tak se měnila, mění a bude měniti jazyková hranice mezi Čechoslováky a Maďary, kteří jsou národem na ústupu, zatím co na Slovensku obyvatelstva přibývá. Polsko má už dnes více novorozených než Německo. A tak možno říci, že dnešní hranice středoevropských států vyhovují plně vitalitě národů (Výborně!) a že se srovnávají s rozvojem národů pro nejbližší budoucnost a právě tím zabezpečují do budoucnosti mír. Maďarsko-německý revisionismus chtěl by středoevropské a hlavně slovanské národy zatlačiti do hranic z doby jejich politické poroby a pranic nedbá na to, že národy tyto v novém období své politické svobody stojí také před novým rozkvětem. V Polsku na př. přibývá každý rok půl milionu obyvatel, takže není daleká doba, kdy bude počtem obyvatelstva konkurovati Německu. Polské Přímoří proto také zůstane polským a otázka koridoru musí se řešiti s tohoto hlediska.

S hlediska vitality středoevropských národů nelze proto než odmítnout maďarsko-německý revisionismus, i když je podporován italským fašismem. Říká se nám, že šaty, které nám ušily mírové smlouvy, jsou nám velké a že proto musí býti přistřiženy. Ale my odpovídáme, že nám již nijak nejsou velké, ježto jsme do nich zatím už dorostli.

Stanovisko toto tlumočil také Titulescu jménem Malé dohody v Paříži a v Londýně, právě tak jako u těchže vlád Polsko ústy svých vyslanců prohlásilo své rozhodné a nekompromisní "nikdy". Proti revisionismu, který se opírá o předválečné statistiky, nemohla také československá zahraniční politika zaujati jiného stanoviska, než důsledně negativní a prohlásiti, že s jakýmkoli direktoriem západních států nebude o revisi hranic jednati vůbec. Revisionismus, který obnovuje dějinné anachronismy, není podmínkou dalšího míru, nýbrž počátkem nových mezinárodních nebezpečí. Proto také ono místo v exposé, které se co nejdůrazněji ohradilo proti jednostranné revisi hranic, bylo včera aklamováno skoro celou sněmovnou.

V souvislosti s revisionismem zasluhuje největší pozornosti zahraniční politika Italie, oblečené dnes od paty do hlavy ve vojenské uniformě. Kdyby Italie měla dostatek uhlí a petroleje, museli bychom se málem podle jejího vojenského postoje obávati války, jejíž možnost, bohužel, opět se připouštěla. Zahraniční politika Italie sleduje dnes docela otevřeně imperialisticko-diktátorské cíle fašismu, jak jsme to vycítili i z exposé p. zahraničního ministra. Chce evropské národy roztříditi na národy vládnoucí, které Evropu učinily slavnou, bohatou a civilisovanou, a na národy ovládané, jez nehrály za války žádné hlavní role, nýbrž válkou teprve byly osamostatněny a které prý dnes chtějí hráti jako "pátá velmoc" důležitou roli v evropské diplomacii. Italie za vedení Mussoliniho odmítá tuto "pátou velmoc", to jest Malou dohodu, a chce v hierarchii čtyř západních evropských velmocí míti za každou cenu ctižádostivou iniciativu a tak rozhodovati v Evropě na m sto Francie. Pokud se Italii podařilo toto prestižní úsilí, býti vedoucí velmocí, bylo viděti z mezinárodních Velikonoc v Římě. Sebevědomí Italie velmi stouplo. Náš boj proti "mírovému klubu" velmocí jeví se pyšnému fašistickému tisku jako "arogance a provokace".

Nelze upříti, že fašistický režim se v Italii upevnil, i když její rozpočet je deficitní. Zřetel její se obrací proto za hranice, spěje za velkým cílem nejen obnoviti starořímské dominium mediterraneum, nýbrž ještě dále. A tu naráží především na posici Francie. Střetá se s ní všude, ať v Africe, ve Středozemním moři, v Ženevě, nebo ve střední Evropě. Do svého imperialistického vozu zapřáhl také mírový revisionismus, aby získal na svoji stranu Maďarsko, Rakousko, Bulharsko, Řecko a Turecko, a když v Německu zvítězil Hitler, podal mu hned okázale ruku. Svět však nemůže míti ve fašistický revisionismus důvěry, ježto Italie nereviduje svých severních hranic a ježto revisionismus jest jí jenom nástrojem vlastních teritoriálních ambicí a imperialismu (Výborné!), který upírá žádostivé oči nejenom na velké oblasti v Africe, na Středozemní moře, na Korsiku a Savojsko, nýbrž také na Dalmacii a na Dunaj. Italie podporuje německý požadavek polského Pomoří, ačkoli do poslední chvíle do očí to Polákům popírala.

Italská politika takto napadá celý poválečný systém středoevropský. Mussolini chce býti Napoleonem XX. století a po případě proti vůli středoevropských států překládati a měniti jejich hranice podle potřeb a nápadů válečného italského fašismu. Je proto pochopitelno, že nastal záchvěv především u středoevropských Slovanů a že Malá dohoda, k níž se připojilo Polsko, zahájila otevřený boj proti italské politice, proti diktatuře velmocí a pro demokracii také v životě mezinárodním. (Výborně!) Nemůžeme uznávati dělení na národy vládnoucí a ovládané (Výborně! - Potlesk.), známe jen národy sobě rovné. Italská politika ve střední Evropě probudila znovu myšlenku slovanské vzájemnosti a přiměla hlavně Polsko, aby upustilo od dosavadní linie italsko-polské politiky, sjednané v letech 1928 až 1930 mezi Zaleskim a Grandim, a aby se zjevně postavilo po bok Malé dohody, jíž se dosud vzdalovalo.

Je potěšitelné, jak ochotně zapřádají se všestranné styky československo-polské a s jakou radostí chystají se výpravy od nás do Polska a z Polska k nám, aby se obnovilo staré bratrství československo-polské, neboť všecky velké zájmy nás vespolek spojují. Italská politika ve střední Evropě hledí dnes do minulosti a nedbá změn, jež tu způsobilo osvobození slovanských národů na Balkáně a na Dunaji, změn to, jež jsou neseny živelnou vitalitou těchto národů, které nebyly zničeny ani staletým politickým útiskem. Tyto změny a nové poměry ve střední Evropě jsou proto na dlouho zabezpečeny a prečkají všecky plány namířené proti nim. Malá dohoda bude v Evropě činitelem čím dále významnějším, zvláště když nová mezinárodní situace postavila po její bok také důležité Polsko. Malodohodové státy nebudou již nikdy sférou zájmů kterékoli velmoci. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Vedle Italie je Hitlerovo Německo, které odložilo Stresemannovy a Brüningovy smířlivé ohledy a příkře prohlásilo, že trhá mírové smlouvy a že jediným jeho zřetelem je vybudování třetí říše, všeněmeckého imperia, obnovení, ano převýšení slávy německé světové velmoci, jakou byla druhá říše pod žezlem Hohenzollernů. Utopie třetí říše, právě tak jako nové italské imperium mediterraneum nechce počítat s důsledky slovanské emancipace středoevropské a zapomíná, že sláva hohenzollernského Německa předpokládala německo-maďarskou nadvládu na Dunaji a že s koncem Ostmarky ve Vídni nastalo nutně seslabení bývalé posice německého národa v Evropě. Ani rakouský Anschluß, ani rasové sjednocení všeho němectva nebylo by takovým podstavcem pod velikost Německa, jako bylo Rakousko-Uhersko. "Drang nach Osten" je definitivně odbyt jak zastavením číselného rozvoje německého národa, tak zvláště vzestupem obyvatelstva Polska.

Utopisté "třetí říše" nesmějí dále zapomínat, že druhá říše nesena byla k velikosti všeobecným rozmachem evropského hospodářství v letech 1850 až 1914, zatím co dnes Hitler bude muset těžce zápasit s hospodářsko-sociálním poklesem vůbec. Hitler se zatím zařizuje doma a kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než bude mít ruce uvolněny pro venek.

Nadvláda "třetí říše" na východě by předpokládala, aby německo-sovětské spojenectví dělilo trvale Slovany na dva tábory. Tato situace se však dnes změnila. Hitlerismus, který za prvý svůj úkol považuje rozdrcení marxismu a který zahájil ostrou persekuci především komunismu, musil vésti ke konci dosavadního německo-sovětského spojenectví a k dohodě sovětsko-polské, jakož i sovětsko-francouzské.

Hitlerismus, který chce vládnouti s mečem v ruce každého sedmnáctiletého Němce, vynutil novou situaci v Evropě, vedl k obnově spolupráce mezi východní Evropou a Francií. Jako stromy druhé říše nedorostly do nebe, tak tam nedorostou ani stromy třetí říše. Vlády nad Německem domohla se znovu ona vrstva, která je vehnala do prohrané války. Vrstva tato znemožnila německý národ v očích celého světa již jednou, mravně ho isolovala a tím způsobila jeho strašnou politickou porážku. A z historie lze souditi, že vrstva tato, která se ničemu nenaučila, povede Německo k nové isolaci a důsledně i do nebezpečí nové porážky. Hitler chce se opřít o Mussoliniho, ale mezi Římem a Berlínem stojí otázka rakouského anšlusu a ožehavá věc jižních Tyrol. Utopismus Hitlerovy "třetí říše" může se vymstít německému národu velmi zle.

První zahraniční vystoupení německého hitlerismu bylo o Velikonocích v Římě, ale noví němečtí státníci nezachránili "pakt čtyř", který přes spojenectví Mussolini-Hitler sám musí vidět svou vlastní neproveditelnost. Nacionální socialismus může v Německu samém vykonati mnohé, jako fašismus v Italii, ale ani italský fašismus, ani německý hitlerismus nebudou trvale hledaným zbožím exportním. Československá demokracie nedá se proto másti ať skutečnými, ať domnělými úspěchy hitlerismu v sousední říši a zůstane si věrna, i když si uvědomí, že nutnost konkurence s diktaturami jí ukládá vážnou povinnost zasahovat rychle a účinně do dnešní těžké hospodářsko-sociální krise. I v demokracii žádá lid pevného a cílevědomého vedení. (Výborně!) Československá demokracie dosud se dovedla uvarovat chyb oněch nových demokracií ve střední Evropě, jež byly rozvaděny až do vlastního znemožnění, a dovedla se vždycky dohodnout. Je dnes potřebí, aby se dovedla dohodovat co nejrychleji.

Pád plánu na direktorium velmocí způsobil roztrpčení nejenom pro svoji nepřipravenost, nýbrž i z toho důvodu, že odvracel pozornost od toho, co je dnes nejdůležitější, od hospodářsko-sociální krise. Není pro Evropu důležitějších otázek než revise hranic? - musil se tázati kde kdo. Nezaměstnanost, zemědělská a průmyslová nadvýroba, úprava mezinárodních dluhů, odzbrojení, hospodářská spolupráce nejsou to všecko problémy daleko důležitější, má-li býti zachována slušná životní úroveň a sociální vymoženosti evropským národům? Jakákoli revise hranic neobnoví blahobytu. A tak už z tohoto důvodu časové neoportunity musíme odmítnouti pokus o zavedení mezinárodní politiky na vedlejší kolej a musíme žádati, aby se pokračovalo v reálné ženevské mezinárodní politice. Musíme se postaviti proti diktátorským metodám v mezinárodním životě a musíme žádat, aby se v mezinárodním životě rozhodovalo podle demokratických principů, ježto většina států v Evropě a ve světě jsou demokracie a většina tato i nadále zůstane. (Výborně! - Tak jest!) Ne evropské direktorium, nýbrž demokratická Společnost národů je náš program. (Výkřiky posl. dr Jabloniczkyho a dr Markoviče.) Lid v Evropě... (Stálé výkřiky čsl. soc. demokratických a maďarských poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.)... nevolá po změnách hranic, nýbrž po práci a žádá další úsilovné pěstění pacifické a hospodářsko-sociální politiky mezinárodní. A tak, i když mezinárodní diktátorské plány zvýšily naši bdělost, k tomuto volání se připojujeme a budeme hlasovati pro vyslovení důvěry zahraniční politice naší vlády. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dávám slovo p. posl. Rázusovi.

Posl. Rázus: Vážený snem! (Stálé výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.) Vážený snem! Výklad ministra dr Beneša o zahraničnej situácii bol v tomto parlamente iste na čase. Stav Europy hospodársky i politicky je stále chmúrny a vážny. Občianstvo tohoto štátu, rozrušované událosťmi, i najrozličnejšími zvesťmi spytuje sa y celkom oprávnene, čo nás čaká v najbližšej budúcnosti. Povedať na našom najvyššom demokratickom fore, v parlamente, na čom sme, môže len uľaviť napätie a tak štátnemu životu nášmu osožiť. Preto som výkladu rád a hoci z radov opozičných, ochotne uznám kladné výsledky našej zahraničnej politiky, jej cieľom je - zaistiť pokojným vývojom pomerov v Europe i budúcnosť Československej republiky. Pri dnešnom záujmovom rozvrstvení europských štátov kruh francúzskej koncepcie je v daných pomeroch pre nás iste najvhodnejším. Malá dohoda je pre nás pozitívum, alebo by aspoň mohla byť na vážkach europskej politiky, čo by vhodný pomer s Poľskom ešte prevážil v prospech. Samozrejme my Slováci autonomisti hľadíme na cesty a prostriedky našej zahraničnej politiky ako so štátneho, tak i so špecielne slovenského stanoviska. A niet z nás jedného, kto by dr Benešovi pri zabezpečení budúcnosti tohoto štátu neželal úplného zdaru. Ak je v čom rozdiel medzi nami - a dnes po rozličných skúsenostiach azda menší, ako včera - to je: ako vystupňovať dynamickú silu nášho slova v koncerte národov a naše záujmy bezpečnejšie zaistiť.

Zahraničná politika má mať svoj betonový základ v dobrej, spravodlivej, vnútornej politike - doma. Bez tohoto visí vo vzduchu a pri všetkej kurtoázii medzinárodných stykov nebude ju svetová diplomacia vážne brať. Na túto základnú pravdu a podmienku diplomatickej práce dovolil som si upozorniť pána ministra zahraničia pred troma rokmi v súvislosti s primeranou úpravou vládnej politiky vzhľadom na záujmy celé, tedy i východnej čiasti našej republiky. Išlo mi o slovenský a ruský problém, od nichž vnútorná vládna politika očividne odbočuje. Nespomínam, ako som predpovedal isté sklamanie na doterajšej linaji politiky českonemeckej. Stačí mi konštatovať, že pán minister Beneš vyslovil sa i sám, tuším najprv v zahraničnom výbore ale vyslovil i vo svojom včerajšom expozé potrebu oprieť zahraničnú politiku na vhodnejšiu - naše politické sily koncentrujúcu politiku vnútornú.

Žial, dosiaľ je to len slovom, skutky vlády čakáme. Nebolo by správné nechať nás dlho čakať. Veď ostáva pravdou zásada: spoliehať sa musíme najprv sami na seba a ak to má čo znamenať, musíme byť medzi sebou najmä my Slováci a Česi, ale uznávam loyálne, i ostatní občania vyrovnaní a tak silní. Na zástupcu zriadeného, života schopného hospodárstva hľadí sa s náležitou vážnosťou. Rešpekt vzbudzuje v zahraničí, kto je silný doma. Doma je zas v tomto smysle sila tam, kde sa robí politika poctivá a spravodlivá. A táto zásada platí i, keď ide o uplatnenie politiky najmä malého štátu v zahraničí. Veľký a mocný štát má oporu predne v svojej sile a jeho diplomacia môže si dovoliť všeličo; malý a slabý, ba práve ani ešte nie dobre konsolidovaný štát a jeho diplomacia majú svoju oporu v poctivosti a dôslednosti: hľadať priateľov, vážiť si priateľov a nerobiť si nepriateľov. (Posl. dr Jabloniczky: Tak je!)

Ako sa uplatňuje naša oficiálna politika vzhľadom na tieto smernice? Politika táto nie je politikou českého národa, ale vládnych českých kruhov. (Posl. dr Jabloniczky: Tak je!) Českou menujem ju len preto, keď ju nemôžem pomenovať československou. Slabá stránka tejto politiky, čo strhla a infikovala aj istú časť Slovákov, je hrôza pred priamou a poctivou cestou. Dokladom sú nerozriešené životné problémy tohoto štátu, ako je problém československý, slovenský a ruský. Česká politika postavila proti týmto stavovský triedný problém v nádeji, že to stačí. Skutočnosť a nepomerný biedny stav Slovenska a Podkarpatskej Rusi dokazuje opak toho. Tu sú i národné a teritoriálné problémy, od nich závisí nekonečne viac - i keď ide o chlieb stavov a tried - než od medzinárodnej stavovskej alebo triednej politiky. Tu je veľký omyl, alebo premeškanie politiky, čo udrela svoju pečať i na našu zahraničnú politiku do vysokej miery. Je v českej politike i prúd tak zv. slovanský, reprezentovaný dr Kramářom. Nedostatok tohoto smeru je zas tá skutočnosť, že slovanskú politiku prizvukuje pre zahraničie, a nerobí ju doma. Skoro 15ročný stav na Slovensku a Podkarpatskej Rusi nesvedčí len o nedostatkoch politiky u českých ľavých strán, alebo v strede, ale i na českej pravici rovným spôsobom. Na metody tejto politiky poukázal som už tu teraz. To sú, žialbohu, metody niekdajšej Viedne, metody nie mravnej, ale mocenskej politiky. (Posl. dr Jabloniczky: Tak je!) Keď si predstavím i len cez čo prešiel v ohni tejto politiky slobodu si vydobyvší slovenský, ale i ruský národ, hlava sa mi zatočí. Čo bola pre túto politiku Pittsburská dohoda, čo Martinská deklarácia, koľko falše nahromadilo sa i len okolo listu americkým Slovákom a uzákonenia samej ústavy, čo je s autonomiou Podkarpatskej Rusi - no, kto si to všetko rekapituluje, všimnúc si popri rozbitosti občianstva i na východe na základe výhod, zabezpečených českými stranami, ba i na základe ich nesplniteľných sľubov - kto si toto rekapituluje, ten sa nebude stydlivo mračiť, keď poviem, že táto politika nemá mravného, len mocenského základu, a to je málo. (Posl. dr Jabloniczky: Tak je!)

V jarmočnom hluku takejto politiky krásné heslo "pravda víťazí", zneje veru ako zvon z olova. Čo je tu pravdou? Pravdou je to odôvodnené slovenské i ruské sklamanie vo vyšších mravných kvalitách oficiálnej českej politiky, pravdou povznášanie vládnucích strán i bez náležitého ohľadu na záujmy štátu, pravdou panický strach o demokraciu, ktorú ak čo tu vážne ohrožuje, to je nemožný režim sám, pravdou je chorobná rozbitosť občianstva, i samého českého a slovenského štátotvorného elementu.

To sú, vážený snem, všetko smutné výsledky mocenskej politiky, čo i pri heslovitom prizvukovaní demokracie a hoci slovanskej myšlienky nevystihla pri budovaní štátu to najhlavnejšie: suum cuique. Moc, vliv, groš - to sú prostriedky tejto obnovenej viedenskej politiky, vyjadrovanej dosť často heslem: koľko si vydobyjete, toľko budete mať. Kde tu môže potom byť aký mrav? Kde pravá demokracia? Kde humanita? Kde mierumilovnosť? Kde pravá konsolidácie pomerov i duší? Demokracia bez mravných zásad, stavaná len na princípe väčšiny pri heterogénnosti národných složiek v štáte, vedie a musí viesť napokon k rakúskemu heslu: rozdeľ a panuj! Rakúsko opieralo sa na Nemcov a Poliakov proti vám Čechom, dnešný režim opiera sa, - odhliadnúc od všetkými možnými výhodami získaných Slovákov, Rusov, - na Čechov a Nemcov, ba i na Maďarov proti nám Slovákom a Rusom. Česká predprevratová politika ideove i v metodách bola iná, než je oficiálna politika tohoto režimu tu dnes. Opierala sa na zásady a dôvody, čo sú dnes naše proti tejto poslednej a úradnej. Podľa mojej skrovnej mienky je to rana na odolnosti tohoto štátu. Z takejto vnútornej politiky nevyrastie zdravo ani politika zahraničná. Preto som nástojil, sotva som sa pred troma rokmi obrátil v parlamente, zásady tejto politiky zmeniť, naplniť ju nielen mocenským, ale i mravným obsahom. Tak by bolo iste ľahčie vyrovnať Slovákov a Rusov s Čechmi a východnú časť republiky s historickými krajinami. Myslel som na to nie z nejakého sentimentálneho lokálpatriotizmu, ale z obavy o tento štát, čo je i štátom naším.

Na nesprávny základ vnútornej politiky opretá zahraničná politika má a musí mať svoje slabiny. Oporou pre nás je francúzska koncepcia, do jej zájmového kruhu pekne sa vmestí popri Poľsku Malá dohoda. Smer tento nie je zlý, Francia je hmotne i politicky silná a štáty Malej dohody stavia na jednotnú linaj spoločný záujem proti maďarským revizionistickým snahám. Smluvne a teoreticky bola by vec v poriadku. Nedostatky tejto stavby sú i v nedostatkoch našej oficiálnej politiky. Vnútorné pomery v malodohodových štátoch trpia skoro radom na tú istú nemoc. Keď Rumunsko, ktorého ťažkosti s vnútornými pomerami sú všeobecne známé, ani nespomínam, Jugoslávia, náš najbližší spojenec, má svoj rozožratý hrvatský a slovinský problém celkom tak, ako je u nás problém slovenský a ruský. A tu si dovolím vyzdvihnúť: vyriešiť slušne a po ľudsky vnútorné problémy malodohodových štátov je rozhodným záujmom našej spoločnej váhy v zahraničí a tým i našej zahraničnej politiky. Problémy tieto sú raz takej povahy, že sa umlčaním nedajú odbaviť, ale štátnickou múdrosťou sa dajú. Keď si chcem sadnúť na stoličku, prv musím sa pozrieť, či nemá nalomené nohy. Keď chcem stavať na Malej dohode istotu mierových smlúv a budúcnosť svojej vlasti, musia byť štáty tejto dohody predne samy v sebe vyrovnané a pevné. A tu nášmu ministrovi zahraničia ostáva predchádzať dobrým príkladom, nástojiť na vnútornom vyrovnaní doma a radiť podobné vnútorné vyrovnanie a tým i zosilnenie našim spojencom. Tak budeme mať oporu v spriatelenej Francii, oporu v našich najbližších spojencoch, oporu i sami v sebe. Našim spojencom a predne Francii tiež ide a musí ísť o to, aby sme my boli smluvnou stránkou, ktorá má svoju váhu pre seba i pre nich a vnútornými rozpormi sa nezožierá.

Ďalej je tu palčivá potreba smluvného pomeru so slovanským Poľskom. Keby sme my robili slovanskú politiku doma i v zahraničí, náš pomer s najsilnejším nateraz súsedným slovanským štátom bol by už dávno mal svoje prirodzené formy. My sme si však ako Slovania založili štát, tento štát však nie je slovanským, lebo je nie národným. Takto sa dá vysvetliť a ľahko pochopiť, že poľsko-československý pomer nebol upevnený prv a nestal sa pevnejšou oporou našej zahraničnej politiky. Českonemecká linaj našej oficiálnej politiky prirodzene nemôže poľskú diplomaciu nadchnúť. My Slováci vycítili sme už dávno inštinktívne, že nám je poľskej opory treba a túto nedosiahneme len tak, keď i my budeme Poľsku oporou v jeho existenčnom boji podľa hesla: vernosť za vernosť. Preto sme s Poľskom a poľským národom nadpriadali styky a je len potešením pre nás, keď naša diplomacia všíma si dnes našich životných potrieb i týmto smerom. Hľadajme si priateľov, vážme si priateľov, lebo časy sú privážne a nepriateľov máme už priveľa. A tu vystríham pred tendenciami smerov u nás, čo sa vynorujú i dosť hlasitým výrazom v okolí ministerstva zahraničia, ako by sme my, Československo, či desinteresmentom v otázke poľského koridoru, alebo ústupčivosťou pri revízii hraníc voči Maďarsku vládali vlívať režim týchto štátov v demokratickom smere. To je myšlienka megalomanická - my sme na ňu primalí. My demokraciu, ak jej raz štáty majú dosť, pre celý svet - neobránime, lepšie keď si ju budeme chrániť pre seba a zdokonaľovať jej formy tu doma. Ináč čo znamená evropská demokrácia pre náš štát a naše záujmy, videť z chovania Macdonaldovho, ktorého porady s Mussolinim rozvírily hladinu svetovej diplomácie a nie nám na osoh. Manevrovanie ústupčivosťou nepomôže nám v ničom. Nemecká a maďarská demokracia, keby i prišla k moci, nebola by nám nijako blahovoľná len preto, že sme my demokratickým štátom. To je proste omyl vo výpočte. Takýto sklon v našej zahraničnej politike nepriateľov nám nezíska, priateľov zas neudrží. Predstavme si Poľsko v tom páde, nech je naše politika - politikou dvoch želiezok. Čo by mali Poliaci za záujem na nás, keď ich my v životnej otázke rezolútne nepodoprieme? A my Poľsko potrebujeme iste viac, než ono nás. Z toho vidieť, ako naša vnútorná politika má byť poctive národná a demokratická, tak naša zahraničná politika má zas byť priamočiarna, poctivá a slovanská. Ak sa naša oficiálna politika obrodí týmto smerom, bude jej úloha doma i v zahraničí o toľko ľahšia.

Nedostatky oficielnej českej politiky nespomínam len pre nejaké dráždenie mysle. My Slováci všímame si týchto veľmi bedlive od prevratu a sme na ne i dôkladne doplatili. Táto oficiálna česká politika vyrovnala sa svojho času s Poľskom o Tešínsky kraj za našu Oravu a Spiš, tedy na náš slovenský účet. Táto politika tou istou taktikou vyrovnáva si hospodárske i sociálne záujmy historických krajín - udrženie veľkého priemyslu v malej republike - na účeť Slovenska. Po takýchto skúsenostiach nech sa nikto nediví, keď my Slováci tejto politike v otázke zabezpečenia integrity Slovenska a Podkarpatskej Rusi nedôverujeme. Nedávny článok Weinerov v "Přítomnosti" pripúšťajúci možnosť revízie maďarských hraníc vyletel ako pokusný balon, a tlačou ministra Beneša nebol zahriaknutý. Zahriakla ho naša slovenská autonomistická tlač. "Esti kurýr" budapeštianský liberálny časopis, a iste aj iné maďarské časopisy vrhajú sa na Hlinku a slovenských autonomistov, že kým v poloúradných československých novinách vychodia už zore čo do myšlienky revízie, zatiaľ Hlinka a s ním všietci slovenskí autonomisti nechcú popustiť ani piaď zeme. Ako z toho vidieť, veci sú pomaly na hlavu postavené. Oficiálna česká politika tápala a tápe vo tme v tejto - pre Slovensko takej vážnej otázke. Exposé ministra Beneša bolo by to malo rozptýliť. Nám však i po jeho prednesení ostal trň v našej slovenskej duši. Odučili sme sa bezvýhradne dôverovať a miesto slov, hoci z najkompetentnejších úst, čakáme skutky. Česká oficiálná politika robila za 14 rokov voči východnej čiasti republiky, tedy proti Slovensku a Podkarpatskej Rusi, politiku, čo smelo môžeme nazvať koloniálnou a dnes nemáme garancie, či by sa naša užšia vlasť nestala ľahko vyrovnávajúcim artiklom, ako v spore česko-poľskom. Naproti tomu my, autonomistickí Slováci, nepoznáme zásady, "kdyby se něco stalo". Keby sme si my dovolili enunciácie, čo si vy v českej tlači označujete v páde nesúhlasu proste, poraženectvom, bolo by to iredentizmu, hungarizmu, možno i rozsudkov v smysle zákona na ochranu republiky. Dnes je tento duch tu v Prahe, nehovorím, že v slovanskej Prahe, v tlači vašej, českej, netvrdím, že v národnej tlači. Dnes my - vláčení a všelijako upodozrievaní Slováci - môžme hovoriť nielen o talianských, nemeckých, maďarských, ale i o českých revizionistoch. Vina našej zahraničnej politiky je v tom, že dopustila veciam až potiaľ prísť. Kategoricky zavrátiť revizionismus nepočuli sme ani v terajšom ministrovom expozé, keď je totiž i proti násilnej revízii, revíziu na základe dohody a primeraných rekompenzácií nevytvára. Teoreticky znie to celkom pekne, kto však vie, ako sa dá na štát spraviť nátlak zvonku i pod rúškom najväčšieho pokoja, prejdú mu ilúzie.