Dějiny 19. a začátku 20. století příliš jasně poučovaly odpovědné politiky menších středoevropských národů o tom, co by se stalo, kdyby nepochopili, že pád monarchie habsburské, pád evropské moci říše otomanské a nový stav věcí na Balkáně si imperativně vynucuje novou pevnou organisaci těchto malých národů. (Tak jest! - Hluk. - Předseda zvoní.) Došlo by znovu ke stálému soupeření velmocí ve střední Evropě a na Balkáně. Je přece dnes už dost jasné, že k válce světové došlo pro velmocenský boj o dědictví turecké na Balkáně, pro spory mezi Rakousko-Uherskem, Italií, Ruskem a Německem ve střední Evropě, na Balkáně a v přední Asii a pro obavy habsburské říše před vnitřním rozkladem, které ji vedly tím více k rivalitě s druhými na Balkáně.

Politikové jako Masaryk, Pašič, Take Jonescu, Venizelos a ti, kdo po nich následovali, dobře to chápali už za války, jak jsem již pověděl ve svém posledním výkladu, podávaje krátce historii vytvoření Malé Dohody.

Bylo by podceňováním politického smyslu a politické prozíravosti i schopnosti těchto politiků a nás všech, kdož jsme tyto ideje uváděli v praksi, souditi, že jediným nebo hlavním cílem této nové středoevropské organisace bylo jen prosté a slepé hájení mírových smluv ve všech jejich ustanoveních až do podrobností, anebo dokonce, že jsme byli v této akci nástrojem té neb oné velmoci. Řekl jsem už minule, že mluvení o tom, jakoby Malá Dohoda byla vytvořena proti Maďarsku nebo jako kdyby byla inspirována z Paříže, jako by byla vasalem pařížské politiky a nástrojem francouzské hegenomie, jsou směšné legendy, které dokazují jen naprostou neznalost potřeb a tužeb osvobozených národů a vůbec středoevropských poměrů u těch, kdož tyto názory šíří.

Idea a smysl Malé Dohody - jež si přeje, aby její dnešní konstelace byla eventuelně rozšířena i státy jinými ve smyslu Společnosti národů středoevropských - dá se shrnouti ve dvou podstatných bodech:

1. Usilujeme o to, aby se nemohly vrátiti předválečné doby, kdy menší středoevropské a balkánské státy byly objektem politiky velmocí, které na jejich území a ve styku s nimi vybíjely své vzájemné řevnivosti a vytvářely skutečně pokusy o různé hegemonie. (Výborně! - Potlesk.) Nepřejeme si, aby po pádu ideje Mitteleuropy vznikaly ve střední Evropě nové podobné koncepce se strany velmocí jiných, nebo aby se vracely koncepce staré (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého.) Byla by to cesta k nové strašné válce evropské. Budeme se proti nim všemi silami bránit a jsem jist, že se ubráníme. (Výborně! - Potlesk.) To je skutečná naše služba evropskému míru, která na konec bude přece jen oceněna.

2. Jsme si vědomi toho, že menší státy středoevropské se musí mezi sebou dohodnouti, aby neměly zájem volati velmoci na pomoc jednomu proti druhému. (Výborně!) Ani Rakousko, ani Maďarsko, ani Bulharsko nemají konec konců zájmu na tom, aby se staly předmětem politiky kteréhokoli většího státu, stejně tak jako Malá Dohoda dala to, myslím, naprosto nepochybně najevo celému světu. (Výborně!) Československá politika tyto zásady hlásá už od r. 1921, od chvíle, kdy začala společně s druhými svou cílevědomou akci k vybudování Malé Dohody, ke smíru s Maďarskem a ke spolupráci s Rakouskem a Polskem. (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého.)

S našeho hlediska není možno stále neopakovat před celou evropskou veřejností, že si konečně západní Evropa musí uvědomit, že revoluce z r. 1918 vytvořila ve střední Evropě totéž, co francouzská revoluce znamenala pro boj o sjednocení Italie a Německa, že tento boj o sjednocení a konečné umístění Poláků, Čechoslováků, Rumunů, Jihoslovanů, Řeků v nové poválečné Evropě - i když zatím podrobněji nemluvím o obdobných snahách Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy, které přirozeně sledujeme s největší sympatií a přáním plného zdaru (Výborně!) - musí býti stůj co stůj vybojován, že boj ten je vědomým odvratem od toho, co bylo před válkou, a že konečně, kdyby se kterákoliv velmoc postavila proti tomuto vývoji, přivodí to ve svých důsledcích novou evropskou konflagraci. (Výborně!)

Mezi těmito novými státy Polsko a státy Malé Dohody jsou nejlepším příkladem tvořící se nové Evropy. Na místě staré habsburské monarchie vyrostl dvanáctiletou soustavnou a uvědomělou mezinárodní politikou malodohodovou nový politický činitel, jehož politická, hospodářská i kulturní a vůbec mocenská síla nebude moci býti dlouho podceňována. Je tu veliké území o 680.000 km2, s velikými možnostmi vývojovými po stránce hospodářské a s velkým bohatstvím přírodním, s obyvatelstvem bezmála 50ti milionovým a s důležitou zeměpisnou polohou. A toto území sousedí se spřáteleným Polskem, s nímž žádný ze států Malé Dohody nemá sporů, s kterým doufáme navázati spolupráci ještě užší, nežli je dnes, a jež samo ve svém vlivu a významu v Evropě v posledních deseti letech neobyčejně vzrostlo.

Nechci se pouštěti do nějakých vzdálených kombinací, ale se zřením k problému, o který jde - neboť v dnešních sporech o věci direktoria a mírových smluv jde skutečně o vývoj Evropy na několik desetiletí - nesmíme ani my ani ostatní Evropa zapomínat, že zahraniční politika se nedělá ze dne na den a z jednoho roku na druhý, nýbrž na celá desetiletí napřed. Jen tak je možno budovat budoucnost národa a státu. A tu si jen vzpomeňme, že v letech 1960 až 1970 bude míti Československo nejméně asi 19 až 20 milionů obyvatel, že z nich bude asi 14 mil. Čechoslováků a přes 800.000 Rusínů, že v té době Rumunsko bude míti asi 23 až 24 miliony obyvatel a Jugoslavie také asi 20 mil. lidí. (Výkřiky komunistických poslanců.) To nebudou už státy malé: pro nás to znamená, že už pak nebude také v naší historii a v našich úvahách politických řeč o problému malého národa a že pak obavy o naši budoucnost definitivně zmizejí před jistotou a pevností naší národní i státní budovy. (Výkřiky posl. Dvořáka.)

Jsme po této stránce státy a národy opravdu mladými, a jestli v jiných otázkách ne vždy souhlasím s názory p. min. předsedy Mussoliniho, v této souhlasím úplně: také my jako Italie díváme se do světa s pevnou nadějí a jistotou (Výborně! - Potlesk.), také my jsme mladí a plni vývojových sil (Výborně!) a máme při tom tu výhodu, že máme dost značné území, nevyužité dosud možnosti vývoje, přírodní bohatství a biologicky i intelektuálně neobyčejně schopné obyvatelstvo. Přáli bychom si, abychom do tohoto společenství velikých nadějí mohli brzo počítat i dnešní Maďarsko.

Idea vytvořiti společenství velmocí, které by vnutilo svá rozhodnutí ostatním státům, náleží tudíž, po našem soudu, nenávratně minulosti. (Výborně! - Potlesk.) Velmoci mohou si jistě vytvořit společný organ a metodu, jimiž budou řešit výlučně své vlastní problémy. Cítíme se však dosti silnými a víme naprosto určitě, že máme za sebou ohromnou většinu středních a malých států evropských - jsouce s nimi v tom duchovně i věcně spřízněni a vedouce s nimi společně boj v táboře mezinárodní a světové politiky demokratické - které by se stejně tak jako my podobnému direktoriu nepodřídily. (Výborně!) Vidíme v podobném plánu pokus o návrat k dřívějším metodám politickým, uplatňovaným na Balkáně před pádem říše otomanské, který má zabrániti našemu normálnímu vývoji, vybudování Malé Dohody a celé organisace centrální Evropy podle našich potřeb, vývojových možností a oprávněných a spravedlivých našich nároků. Vedla by tedy taková politika jen k novým sporům. V tom smyslu najdeme jistě pochopení v Italii, poněvadž ona sama po dlouhá léta si stěžovala na totéž, čeho se dnes obáváme my.

Nežádáme a nežádali jsme místo velmoci v evropské politice. Velmocenské místo si každý veliký stát nebo spolek států vynutí svou politikou, svou vahou a vážností, svou mocí, bohatstvím a kulturní silou, nikoliv nějakými deklaracemi a diplomatickými akty. Jsme si vědomi stejně své síly jako svých nedostatků, a uznáváme plně, že velmoci mají v evropské politice větší povinnosti, větší odpovědnost a tím i více vlivu a větší místo mocenské. Jestliže však světový tisk spontánně mluvil o "páté velmoci" po podepsání Paktu Malé Dohody, tu prostě vyjadřoval jednu velikou pravdu: že státy Malé Dohody jako celek představují skupinu velikou rozsahem území i počtem obyvatelstva, jež je naprosto jednotno v tom, že tyto tři státy jsou politicky státně i mezinárodně vyspělé, že s hlediska mezinárodního práva jsou činiteli naprosto rovnocennými s každým státem a tudíž i s každou velmocí a že neuznávají a neuznají nad sebou žádné jiné autority kromě Společnosti národů, pokud tato bude postupovat přísně podle ducha a podle procedury dnešní své Úmluvy tak, jak vedle jiných také Malá Dohoda k ní dala svůj souhlas. (Výborně! - Potlesk.) To je také, vážené dámy a pánové, smysl naší společné deklarace ženevské ze dne 25. března 1933 o Paktu čtyř velmocí a problému revise mírových smluv.

Obávám se, že v posledních deseti letech evropské politiky a zejména od r. 1925 tento smysl a cíl Malé Dohody nebyl správně chápán, zvláště v Italii a v Německu. My jsme chápali Malou Dohodu jako činitele obnovy střední Evropy, který se dohodne o společné politické linii nejdříve s Italií, pak s Německem a konečně i se sovětským Ruskem. Od r. 1921 do r. 1925 vztahy Malé Dohody s Italií vyvíjely se normálně a přátelsky. Od r. 1926 se vzrůstajícím vzdalováním italské politiky od této linie směrem k revisionismu a k vytvoření t. zv. nové rovnováhy v Evropě v duchu oficielních projevů, které jsem právě citoval, začínaly se objevovati zjevné rozpory; od chvíle, kdy italská politika vyhlásila revisionismus jako doktrinu své politiky mezinárodní a učinila z ní prostředek k svým zvláštním cílům, a od oficiálních projevů, počínajíc r. 1928, kdy přímo naznačila, že jimi míří na státy Malé Dohody, ocitla se samočinně v bloku těch, kdož potírali snahy Malé Dohody o novou organisaci Střední Evropy v duchu právě vyloženém.

Tento rozpor vyvrcholil ovšem v posledních dvou letech a zejména v posledních měsících. Mezi Československem a Rumunskem na jedné a Italií na druhé straně byl sice poměr stále dobrý, ale poměr s Jugoslavií se horšil. Jugoslavie si sice přála a v dohodě s Francií nabídla Italii změnu své spojenecké smlouvy s Francií na smlouvu tripartitní tak, aby z ní jakýkoli osten proti Italii zmizel. Jednání neměla však výsledku. Mimo to v posledních letech útoky tisku, propaganda a různé intriky ztěžovaly situaci obou stran; z Italie se šířily tiskem zprávy o brzkém rozpadu Jugoslavie, dokazovalo se, že Srbové a Chorvati nemohou žíti v jednom státě, tu a tam se objevily plány na odloučení Chorvatů a Slovinců od Jugoslavie a vytvoření "nového" Rakousko-Uherska z Maďarska, Rakouska a Chorvatska pod habsburskou dynastií, plány to, jež zjevně by měly za cíl překazit malodohodovou koncepci střední Evropy, rozložit Malou Dohodu a vrátit střední Evropu a Balkán desorganisaci, v níž by stará předválečná politika velmocenská znovu ožila až do té doby, nežli by z toho vznikla opět veliká evropská válka.

Přes to se dívám optimisticky na vývoj vztahů Italie k Malé Dohodě, poněvadž věřím v realistický smysl politický Italie. I když vyvinuje velikou energii v různých středoevropských kombinacích, i když uplatňuje veliký vliv v akcích v Maďarsku, Rakousku a na Balkáně, i když vyvíjí velikou propagandu a pěstuje soustavně polemiky proti Malé Dohodě, chápe dnes už dobře situaci a ví, že Malá Dohoda nemůže svou vývojovou linii změnit a že ji nezmění, jdouc za svými oprávněnými zájmy a právy s klidem a nezadržitelně, a je si vědoma stejně jako Malá Dohoda sama toho, že zájmy ty se dají při dobré vůli se zájmy Italie vyrovnat. (Výborně!)

Snad tudíž nebude třeba dlouho čekati a nastane pokus o definitivní vyrovnání všech sporů a o trvalou a přátelskou spolupráci Italie, Francie a Malé Dohody v organisaci nové střední Evropy. Československá vláda by si toho upřímně přála a nezmění tudíž svou klidnou, věcnou a přátelskou politiku k Italii (Potlesk.), přecházejíc prostě všechny dnešní zbytečné polemiky o Malou Dohodu, o odzbrojení, revisionismus a věci ostatní. Svá práva a své zájmy bude jinak i proti Italii hájit jako dosud spravedlivě, důstojně, důsledně a rozhodně. (Výborně! - Potlesk.)

V Německu stejně po celá léta nechápali správně poslání Malé Dohody; stejně jako v posledních letech v Italii nejčastěji i v Německu v ní viděli jen strážce mírových smluv a někdy také možnou překážku své expanse do Střední Evropy. Nejvíce ovšem obav z ní bylo proto, že se v ní viděl prostředek francouzské politiky ani ne tak k hegemonii ve střední Evropě jako spíše k vytvoření nové politické konstelace středoevropské, která by pojala v sebe Rakousko a tím na nedohlednou budoucnost znemožnila připojení Rakouska k Německu.

Naproti tomu je řada německých politických činitelů, kteří koncepci Malé Dohody posuzují správně a chápou možnost velmi dobrých styků Malé Dohody s Německem v budoucnosti. A to tím spíše, že Malá Dohoda pokládá problém Rakouska za jeden z těch, jež by budoucí mírová spolupráce čtyř velmocí opravdu mohla rozřešiti v zájmu evropského míru. Malá Dohoda ráda přijme konečné řešení, jez by zde bylo společně s velmocemi a v plné dohodě s Rakouskem připraveno. Vždyť pro Československo právě Malá Dohoda je garancií pro všecky eventuality. A pak Anschluss není otázka týkající se jenom Československa; je to otázka především Rakouska samého a pak otázka celé Evropy. (Výborně!)

Není tudíž vlastně mezi Německem a Malou Dohodou podstatných rozporů, tím spíše, že není, a doufáme, že nebude také v budoucnosti žádných podstatných sporů mezi Československem a Německem.

Jak už jsem dříve pověděl, má Malá Dohoda podobné přání i vzhledem k sovětskému Rusku a soudí, že i s ním v příštích dobách dojde ke stykům zcela normálním. (Výkřiky posl. Štětky.) Přeje si upřímně, aby se to stalo co nejdříve, a bude k tomu loyálně pracovat. (Potlesk.)

Z vyložených důvodů vychází jasně najevo, proč státy Malé Dohody pokládají návrh Paktu čtyř ve znění italském za veliký krok zpět ve vývoji Evropy po válce, proč nevěří, že by se mohl v tom duchu uskutečniti a že by mohl býti opravdu nástrojem míru. Chápou návrh ten především jako pokus o návrat do dob předválečných, jako pokus zarazit přirozený vývoj nových středoevropských států, Malé Dohody a Polska k jejich plnému uplatnění v evropské politice budované na základně mezinárodní demokracie a k jejich národnímu plnému životu. Chápou jej konečně jako pokus vzíti Společnosti Národů podstatnou část její kompetence a změniti jednostranně proceduru jejího jednání.

Je jistě poněkud překvapující, že plán direktoria objevil se na scéně politiky evropské ve chvíli, kdy diktatury v Německu se ujal p. kancléř Hitler. (Výkřiky komunistických poslanců.) I když se otázka vnitřních režimů nesmí mechanicky přenášet do sféry politiky mezinárodní, rozpor obou Evrop, demokratické a antidemokratické, fakt tento neobyčejně zdůrazňuje a Pakt takový dělá pro demokratickou část Evropy tím nepřijatelnější. (Výborně!)

Dovolíte mi, vážené dámy a pánové, abych se nyní vyslovil zcela otevřeně o nejchoulostivější otázce tohoto mezinárodního sporu, o revisi hraničních ustanovení mírových smluv. Řekl jsem už výše vše, co lze všeobecně říci o revisní poválečné politice vůbec, co máme soudit o prohlášeních, že mírové smlouvy nejsou věčné, a co máme soudit o revisi jednotlivých skupin článků mírových smluv.

O revisi odzbrojovacích ustanovení v mírových smlouvách se nyní bojuje na odzbrojovací konferenci při projednávání otázky t. zv. rovnoprávnosti ve zbrojení. Vyslovil jsem se jménem Československa pro zásadu rovnoprávnosti ve zbrojení uplatněnou s určitými zárukami už v květnu r. 1932, jsa v této věci za jedno s Herriotem. Chápal jsem tento požadavek Německa. Ale stavěl jsem se a stavím se proti oné politice odzbrojovací, jež dovolávajíc se zásad rovnoprávnosti, spravedlnosti a důstojnosti národní, ve skutečnosti sleduje cíle, které jsem podrobně vyložil, mluvě o snahách po nové rovnováze evropské a po návratu k dobám před r. 1914.

Má-li výsledek konference odzbrojovací připravit situaci evropskou tak, aby takovéto cíle umožnila a aby pak některé státy mohly za změněných poměrů mocenských násilím a nátlakem vymáhat změny hraničních článků mírových smluv, je konference odzbrojovací odsouzena předem k neúspěchu; vždyť by pak byla v tom případě její činnost nejrychlejší prací k vyvolání války. Má-li naproti tomu skutečně připraviti takovou situaci, aby na mnoho let anebo na trvalo byl zajištěn evropský klid, v němž by se evropské národy ještě více sblížily a provedly tak opravdu po etapách odzbrojení a tím automatickou rovnoprávnost a vyrovnání ve zbrojení všech, bude Malá Dohoda na prvním místě k tomu pracovat. (Výborně!)

Malá Dohoda to ukázala při posledních pracích v Ženevě. Zaujala k odzbrojovacímu návrhu britskému hned kladné stanovisko, vzala jej za podklad diskuse a s určitými změnami, které nejsou nijak dalekosáhlé, je ochotna návrh ten pro sebe přijmouti. Se zadostučiněním konstatovala, že britský návrh v poměru k jiným státům posuzuje celkem dost objektivně její možnosti, potřeby a práva ve věcech zbrojení.

V názorech na revisi hraniční vládne dnes v Evropě opravdový chaos. Lituji, že poslední iniciativou Paktu čtyř byly vzbuzeny v jistých kruzích naděje, které v žádném případě nebudou splněny. (Potlesk.) Ale na druhé straně, jak jsem již řekl, musíme býti vděčni pp. min. předsedům Mussolinimu i MacDonaldovi, že měli odvahu otázku tu před mezinárodní veřejností tak otevřeně položit. My všichni jsme nyní nuceni veřejně na iniciativu tu odpověděti (Tak jest!), naše parlamenty a naše veřejná mínění to na nás vyžadují. Ježto je známo, že iniciativa tato mířila na docela konkretní případy revise hranic, t. j. na Polsko ve věci koridoru a na Malou Dohodu ve věci hranic s Maďarskem, jsem povinen i já našemu parlamentu v této otázce dáti zcela jasné vysvětlení. (Čujme!)

K návrhu o revisi hranic v Paktu čtyř velmocí formuluji naše stanovisko takto:

1. Nechápeme, jak by mohl někdo jen okamžik věřit, že kterýkoliv samostatný stát připustí, aby několik jiných států, byť by to byly i velmoci, disponovalo přímo nebo nepřímo silou svého vlivu politického nebo mravního, dohodnuvše se prostě o tom předem, jeho územím, tedy něčím, co je každému státu přímo předpokladem jeho života a nejzákladnější podmínkou jeho bytí. (Výborně! - Potlesk.) Ve všech téměř státech mají v ústavách zvláštní ustanovení o zcizení části národního území, což samo ukazuje na podstatu této otázky. Historie ukazuje, že o zcizení území vždy vznikaly nejkrvavější války, a nepochybuji o tom, že by tomu tak bylo opět za dnešního mezinárodního myšlení a napjetí. Diskutuje tuto otázku v Ženevě v rozmluvě se Sirem Johnem Simonem o Paktu čtyř, musil jsem mu konstatovati, že se nedá jinému státu změna hranic vnutit, a že kdyby někdo něco podobného chtěl podniknouti stran Československa, musil by si pro toto území přijít se svým vojskem. (Výborně! - Hlučný potlesk.) A my bychom dovedli své území ubránit. (Výborně! - Potlesk.) Disponovat územím bylo možno na konferenci mírové. Od chvíle, kdy je v pravoplatném vlastnictví toho nebo onoho státu, je prostě absurdní chtít si disposiční právo znovu osvojit. To je naše zásadní stanovisko a s toho neslevíme nikomu nic. (Výborně! - Potlesk.)

2. Nedovedeme stejně pochopit, jak by bylo možno, aby se utvořil Spolek Států na dělení území států ostatních, při čemž - jsem-li správně informován - územní otázky států jiných, také států spolku se účastnících, by patrně byly vyloučeny, neboť o nich by k dohodě nedošlo. Toto konstatování musí se zvláště dotknouti hluboce nezaujatého politika, neboť by to bylo nejen neoprávněné disponování statkem Cizím, nýbrž i zároveň nespravedlivým rozlišováním opravdu do nebe volajícím. A to a priori béře komukoliv právo chtít uplatňovat na jiné Národy zásady, jež na sebe uplatniti nemíní. (Potlesk.) A jak by bylo potom možno zabránit, aby se nevytvořil jiný takový spolek, který by si počínal stejně ve věci hranic států ostatních a rozséval tak spory a anarchii dále do celého světa? Souhlasím plně s tím, co o těchto věcech řekl v uvedené již diskusi britské dolní sněmovny Sir Austin Chamberlain (Výborně! - Potlesk.)

3. Pokládáme podobné plány ve věci revise hranic za nedostatečně Promyšlené. Vezměme na př. případ Československa. Řekl jsem zcela otevřeně p. britskému zahraničnímu ministru toto: Pro zcizení kterékoli části československého území bylo by třeba zvláštní konstituční většiny třípětinové. Kdyby se nám kdokoli pokusil něco podobného vnutit, nikdy většiny té nedostaneme. Budou nám některé velmoci za těchto okolností radit anebo dokonce nás nutit, abychom u nás provedli převrat nebo diktaturu? Anebo nám vypovědí válku? Neuvědomují si zde všichni, že v této nedomyšlenosti se pracuje pro vnitřní rozvraty států jedněch, pro neuskutečnitelné naděje druhých, pro zesílení vnějších konfliktů a pro přípravu válek? A to by měla býti práce pro lepší mír a pořádek v Evropě?

4. Nemyslíme, že se touto cestou dá pracovat pro trvalý mír. Jestliže trváme na svých hranicích, je to proto, že je za dnešních okolností pokládáme za spravedlivé a správné, za odpovídající životním zájmům našeho státu. Sebe menší změna by dnes nespokojenost a spory neodstranila, jen by je přemístila na stranu druhou a boj by trval dále. Vynucování takových změn ze zahraničí vzbuzuje za této situace jen ještě ostřejší zdůraznění nezměnitelnosti hranic v každém státě, jehož se to týká - jak od deseti let pod vlivem propagandy maďarské máme toho přímo skvělé doklady. Byl tudíž pokus Paktu čtyř položiti otázku revise hranic pochybený i po stránce taktické a psychologické. (Výborně!)

5. Závěr z těchto úvah je zcela jasný: změniti hranice bylo by lze jediné přímou dohodou mezi zúčastněnými státy, eventuálně v rámci článku 19 Úmluvy Společnosti národů. Žádným jiným vnějším nátlakem nedá se jakákoli změna hranic, jejichž nedotknutelnost je garantována rovněž Úmluvou Společnosti národů, provésti, leda že by ne chtělo sáhnouti ke zbraním. Náš stát, pro který se otázka změny hranic vlastně vůbec neklade, odmítá ze zásady kategoricky každý takový nátlak zvenčí a žádnému se nepodrobí. (Výborně! - Potlesk.) Absolutním pánem je tu jediné jeho parlament. (Tak jest! - Výborně!) a také žádná vláda a žádný ministr nemohou tu bez parlamentu nic podniknouti. (Potlesk.)

Proti těmto námitkám se naznačuje, že za těchto okolností není vyhnutí a že musí dojíti znovu ke krvavým válkám o území, poněvadž Úmluva Společnosti národů ve svém článku 19 nedává prý dostatečných možností k revisi hranic po dobrém.

Odpovídám, že tomu tak není: Původci Úmluvy o Společnosti národů daleko rozvážněji promýšleli otázku revise smluv a zejména jejich hraničních ustanovení, nežli dnešní bojovníci za revisionismus. Především jim bylo docela jasno, že revise hranic se nedá nikomu vnutit, ať tento nátlak přijde odkudkoli - každý stát bude se proti tomu bránit se zbraní v ruce. Proto správně kladli jako podmínku čl. 19 souhlas dotčeného státu. Chtíti tuto podmínku odstraniti vymyšlením nějaké nové procedury nebo hlasováním většinovým, nebo hlasováním bez účasti stran se prostě nepodaří, poněvadž by pak státy dotčené raději opustily Společnost národů, nežli by nechaly o této otázce rozhodovat suverenně jiné. (Tak jest!)

Jestli při některém článku Úmluvy autoři zdůrazňovali ideu, že v určitých věcech má býti Společnost národů především činitelem pro působení na mravní mínění světa a tím působiti na změnu názorů v určitých státech, tedy to bylo právě u článku 19. Společnost národů je tu prostě myšlena jako orgán pomocný, jako veliká mravní autorita, jež nic nebude násilím vnucovat ani jedné, ani druhé straně. Podá jí však pomocnou ruku, dá jí k disposici svou mašinerii, svou rozvahu a cit spravedlnosti i svou autoritu pro případ, že by se dva státy o revisi chtěly dohodnouti. Autoři Úmluvy o Společnosti národů prostě dobře věděli, že revise hranic, kdyby se ukázala někde nutnou, dá se provádět jediné a výlučně dohodou obou interesovaných států. (Výborně!)

Byli si toho vědomi do té míry, že vnutili všem státům, u nichž by spory o hranice mohly vzniknouti, smlouvy pro ochranu menšin, právě proto, aby se otázka změny hranic nemusila klásti a aby nebylo důvodů pro revisi. Já sám se domnívám, že měli vnutit takové smlouvy nejen státům novým. Dnes po patnácti letech máme už dosti zkušeností a všichni vědí, že mají pravdu ti, kdož volají po zevšeobecnění a po zostření ochrany menšin v Evropě vůbec, (Výborně!) za zostřené kontroly menšin, aby zase naopak tyto musily zůstati ke svým státům loyálními. Dnes je každému jasno, že svobody menšin a právo na svobodný jejich politický život dá se zachránit jen v režimu demokratickém (Výborně! - Potlesk.) a že efektivní ochrany menšin je třeba téměř ve všech státech, které menšiny mají. Československo se bude o tuto politiku ve Společnosti národů rozhodně zasazovat. (Výborně! - Potlesk.)

Československá politika zahraniční byla vždy věrnou těmto zásadám. Pokládala za jediné správnou politiku metodu přímé dohody se svými sousedy. Tam, kde byly obtíže, obracela se sama nejednou na velmoci, aby tyto svou mravní autoritou diskretně pomáhaly nás menší národy sbližovat. V tom smyslu jednával jsem s vládou francouzskou; ale stejně rozhodně, ne-li rozhodněji, jsem několikrát jednal s italskými oficiálními kruhy, zdůrazňuje, jak krásnou práci mírovou by mohly vykonati společně s Francií, kdyby se jim podařilo společnou prací s Maďarskem a Malou Dohodou vytvořiti definitivní organisaci střední Evropy. Také s vládou berlínskou jsem v roce 1928 v tomto smyslu hovořil a i na vládu britskou jsem se obrátil v letech předcházejících s podobným přáním. Po mém soudu je to jediná cesta k míru ve Střední Evropě. Žádný diktát velmocí, ani nátlak s kterékoli strany zde nepomůže.

Mělo-li by se tudíž vůbec všeobecně kdekoli pomýšlet na nějakou menší změnu nebo přizpůsobení hraničních ustanovení smluv po dobrém, bylo by to možno pod třemi podmínkami:

a) Nesmí býti nátlaku vnějšího, jenž naopak vzbudí protiklad a výsledek opačný; dohoda taková byla by možná jen přímo mezi národy interesovanými a jen s podmínkou jejich svobodného souhlasu, daného na základě jejich vnitřního konstitučního práva. Pod takovou dohodu vsunuji i užití článku 19 Úmluvy o Společnosti Národů, poněvadž ten souhlas interesovaného státu vyžaduje.

b) Dohoda taková byla by možná jen v ovzduší klidu, po řadě let pokojné spolupráce dotčených národů, aby to nebyla kapitulace jednoho či druhého, aby to nebyl výsledek terorismu, nátlaku či šantáže jednoho proti druhému. (Výborně!)

c) Taková dohoda byla by možná jen za rovnocenné kompensace, aby byl zájem obou interesovaných stran plně respektován a aby parlamenty a veřejná mínění mohla jí dáti svobodný souhlas.

Řekl jsem, že musíme býti iniciátorům plánu revise vděčni za to, že otázku jasně položili. Jasná odpověď, již na otázku musíme dáti, vyjasní také všeobecnou situaci, ukáže snad po prvé zcela nezastřeně mezinárodní veřejnosti, co se v této obtížné otázce dělat dá a co se dělat nedá. Je také dobře, že máme příležitost o těchto věcech mluvit upřímně, bez přehnané zdrželivosti a bez obav. Jasná situace v politice jest vždycky mnohem lepší nežli přání, v němž se rodí zbytečné obavy, intriky a fantastické dohady a kombinace. Je také nutno, aby naše veřejnost měla v těchto otázkách úplně jasno a aby byla zbavena jednou pro vždy všech zbytečných obav o naše hranice. (Výborně! - Potlesk.)