Bojuje o své právo, o svůj vývoj, o svou existenci, v rámci nové organisace mezinárodní, dané Společností Národů. (Výborně! - Potlesk.) Podle jejího názoru totiž politika, která jedině může zaručit skutečnou a pravou rovnováhu v Evropě, je jen upřímná politika Společnosti Národů. Faktem, žel, zůstává, že via facti se od r. 1925 začala provádět politika t. zv. nové evropské rovnováhy, chtějící zvrátit dnešní poválečný stav, také proti Malé Dohodě a že poslední její důsledek je právě návrh velmocenského direktoria s plánem o revisi hraničních ustanovení mírových smluv. (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého a Fedora. - Výkřiky posl. Jaroše a Prokeše.)

To je náš závěr úvahy o smyslu celého boje o změnu mírových smluv v poválečné politice evropské. Politika změny mírových smluv je pro Německo přímým cílem, poněvadž je to v jeho bezprostředním zájmu; pro Italii stala se však revisní politika prostředkem a nástrojem celého jejího poválečného boje o změnu poměrů v celé evropské konstelaci ve prospěch Italie jako jedné z velmocí, o změnu poměrů ve střední Evropě, jíž by některé velmoci opět svobodně disponovaly, a tím o vybudování nové evropské rovnováhy. (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého.)

Dlužno však velmi důrazně připomenouti, že v tomto svém postupu dává italská politika stále pozor na to, aby v nové rovnováze středoevropské stará středoevropská politika německá nemohla se uplatnit. Soudí dokonce, že je to právě převaha italská ve Střední Evropě, která jedině tomu může opravdu pro budoucnost zabránit. Toto odmítavé stanovisko k středoevropské politice německé uplatňuje dnešní Italie i vůči Německu Hitlerovu, znajíc všeněmecké plány a programy strany nacionálně socialistické.

Nemůže a nesmí nás mýliti, že v tomto velikém boji se všech stran se mluví o spravedlnosti, o právu, o ideálech míru, ideálech Společnosti národů atd. atd. Ideologie této užívají dnes na podporu svých vlastních plánů i ti dnešní evropští politikové, kteří jsou největšími Realpolitiky ve starém smyslu slova. Než přenechme mravní soud o této kapitole poválečné politiky historii. Sám jsem přesvědčen, že Československo před tímto soudem obstojí velmi dobře. (Výborně! - Potlesk.)

Jak patrno, byl problém revise mírových smluv na programu evropské politiky už od r. 1922, i když se to tak jasně neříkalo; jednalo se o změnu ustanovení, jež byla dočasná, nebo jež vývojem a okolnostmi si změny kvantitativní takřka samy vynutily. (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého.)

Teprve když se vývojem událostí došlo k posledním dvěma kategoriím ustanovení mírových smluv, t. j. k článkům odzbrojovacím a hraničním, začínal se problém revise přesně definovat. Začalo býti jasno, oč vlastně jde, a došlo se k poslední fási tohoto boje, jak se nám jeví ve světle posledních událostí mezinárodních. Říkám zcela otevřeně, že pokládám za správné a pro mezinárodní situaci za dobré, že se konečně mluví jasně, že termín "revisionismus" a "revise" vychází ze svého přítmí, ze své mystické mlhoviny, v níž nacházel tolik často naivních a dobře myslících podporovatelů v pacifistických kruzích, které si vždycky dobře neuvědomovaly, oč vlastně jde: jde tedy o rovnoprávnost ve zbrojení, o revisi hraničních ustanovení mírových smluv, a v důsledcích o podstatnou změnu v dnešní mocenské posici jednotlivých států v Evropě.

Zásluhu o to má nesporně Italie. Je přirozeno, že revisionismus hájilo Německo a Maďarsko, že s revisionismem aspoň v některých jeho formách sympatisovalo Rakousko a Bulharsko. Bylo nám všem jasno, že tyto státy, pokud půjdou otevřeně za revisí mírových smluv, budou klást postupně jednu otázku za druhou, žádajíce z důvodů taktických nejdříve řešení otázek nejsnadnějších nebo těch, jež podle okolností zdály se jim už řešitelné. Taktika ta byla s jejich hlediska správná, neboť tím se pomalu osvobozovaly od hlavních překážek postupného svého posilování, získávaly nových posic k útoku na články další a tak se postupně dostaly, jak jsem již pověděl, k posledním dvěma skupinám ustanovení mírových smluv.

Řekl jsem, že Italie má zásluhu o to, že tato otázka je tak jasně položena před celým světem. Nesdílím po této stránce mínění těch, kdož za to činí Italii výtky, zlobíce se na ni, že prý opustila své válečné spojence, že vše to, co nyní potírá, dělala na konferenci mírové a několik let po válce - téměř až do r. 1925 - že její politika není prý dost upřímná, poněvadž ji dělá jen potud, pokud se týká jiných, a nechce ji uplatnit na sebe samu, že politiku tu bude podporovat jen do jisté míry, stavějíc se na př. proti Anschlussu a proti sousedství s Německem z oprávněné obavy před novou Mitteleuropou a před nezadržitelným tlakem Německa na Terst a na moře Adriatické - atd. atd. A toto stanovisko zaujímá, jak jsem již uvedl, i k Německu Hitlerovu, jehož program zahraničně-politický zná jak z literatury národně socialistické, tak z knihy Hitlerovy samotné.

Od chvíle, kdy v Italii vítězil fašismus, musili jsme tuto politiku očekávat. Politika tato vychází docela logicky ze zásad fašistické filosofie a jeho politické morálky. Fašismus se vyhranil přímo jako protiklad vnitřního i mezinárodního demokratismu poválečného ražení, protiklad principů, vyšlých z francouzské revoluce, o něž se za války v podstatě bojovalo a které v hrubých rysech Čtyřdohoda zastupovala proti centrálně-evropskému absolutismu starého ražení. Fašismus je dále zjevným protikladem všech těch zásad a idejí, které představoval za války a na mírové konferenci president Wilson a z jeho názorů vyšlý poválečný které se projevily v organisaci a v politice Společnosti národů.

Fašismus sám je si toho plně vědom, s hrdostí to konstatuje, pokládaje wilsonovskou politickou filosofii a poválečný demokratismus za pochybené: (Výkřiky posl. dr Jabloniczkého.) i chce býti představitelem své vlastní nové politické teorie a praxe. Jsa proti demokracii vnitropolitické, je přirozeně tím více proti demokracii mezinárodní, t. j. neuznává rovnosti národů podle dnešní mezinárodní doktriny a dává malým národům v politice mezinárodní místo daleko skromnější nežli ideologie demokratická a nežli dnešní organisace Společnosti národů. Také na základní problém poválečné doby, válku, dívá se fašismus zásadně jinak nežli poválečná demokracie, živená ideologií wilsonovskou. I když si zcela upřímně z důvodů oportunity války dnes nepřeje - a to hodně zdůrazňuji - válku nezavrhuje a nepokládá ji ani za odstranitelnou, ani s hlediska politického, kulturního a mravního za zavržitelnou. Pro fašismus je to otázka dané politické oportunity a kriteriem je tu výlučně nacionální prospěch Italie.

Jak patrno, je doktrina fašistická typickým příkladem poválečných teorií speciálního druhu antidemokratismu a nacionalismu. A to musilo míti základní vliv na koncepce zahraniční politiky fašistické Italie.

S hlediska fašismu a fašistické zahraniční politiky Italie vyšla ze světové války neuspokojena. V prvních třech letech měl fašismus příliš mnoho práce doma ve vnitřní politice a nemohl tudíž navenek všechny své plány, cíle a názory dostatečně rozvinout. Od r. 1925 začala býti fašistická Italie mezinárodně aktivnější; překonavši v celku všechny své vnitřní nepřátele, začala postupně uplatňovat zásady své vnitřní politiky i na politiku mezinárodní. Chtěla plně uplatniti své nové velmocenské postavení po pádu svého hlavního historického odpůrce, Rakousko-Uherska, a pokládala se v podstatě ve Střední Evropě a na Balkáně za hlavního jeho dědice. Viděla hned, že hlavní překážkou této politiky je nová celková konstelace kontinentální Evropy poválečné: zeslabené Německo a vyloučené sovětské Rusko dávaly proti Italii příliš silnou posici vítězné Francii, a umožňovaly vedle Polska vzrůst a konsolidaci Jugoslavii a jejím přátelům ve Střední Evropě, kam směřovaly mnohé ambice italské zahraniční politiky.

Přirozeným důsledkem celé fašistické teorie a takto chápané italské posice v Evropě musilo být to, co nastalo po r. 1925: poněvadž podkladem a výrazem této nové konstelace evropské byly mírové smlouvy, bylo nutno se pokusiti o to, aby z nich bylo odstraněno vše to, co tuto novou situaci umožnilo a udržuje. Proto po r. 1925 začíná se Italie zcela rozhodně odkloňovat od své dosavadní prakse, která až dosud udržovala někdy dost úzkou spolupráci s Francií a také s Malou Dohodou. A jestliže Briandova locarnská politika na čas dělila Německo od Italie, po r. 1927 italská politika zahájila zjevnou ofensivu, aby své ideje o nové konstelaci evropské mohla uvádět v politickou skutečnost.

Obsahově je fašistická doktrina, vyložená nejlépe a nejsugestivněji právě v projevech min. předsedy Mussoliniho, v celku jednoduchá, logická, proniknutá silným praktickým realismem Realpolitiky Mussoliniovy a obsahující celou řadu silných a vážných tvrzení, která nemůžeme jen tak přejíti, máme-li býti spravedlivými k sobě, k Italii i k státům jiným, a nemáme-li sebe samy klamat.

Doktrina ta vychází z konstatování, že na konferenci mírové Italie nedocílila toho, nač měla právo jako vítězná velmoc - nezískala ani nových kolonií, ani surovin, ani nových práv v Adriatickém moři; že naopak těžce na ni doléhají válečné dluhy spojencům, a že jí tudíž bylo působením ostatních - podle mínění italského především působením Francie - ukřivděno. Dále, že Italie následkem toho nemá té posice mezi Spojenci v Evropě a ve světě, ani nepožívá prestiže a úcty, jež jí náleží. Už v první své parlamentní řeči ze dne 16. listopadu 1922 Mussolini prohlásil, že Italie chce jít se svými Spojenci z války a respektovat mírové smlouvy, když Spojenci znovu tyto její požadavky vezmou v úvahu. A kdyby se tak nestalo, Italie nabude prý plné svobody a bude uvažovat o změně své politiky.

Tato doktrina se znovu a znovu objevovala v různých obměnách v projevech vlády fašistické. O rok později žádal min. předseda italský ve své řeči z 16. listopadu 1923 už revisi reparací a ovšem jako důsledek toho snížení válečných dluhů pro Italii, ale výslovně podotkl, že nechce žádných územních změn. A následujícího roku podepsal min. předseda Mussolini s Jugoslavií a Československem přátelské smlouvy, jejichž hlavní smysl bylo respektování mírových smluv.

Od r. 1924 začínají se v oficiálních projevech italských objevovati výrazněji další elementy italské doktriny: vláda italská se postavila především proti uskutečnění Ženevského Protokolu r. 1924, poněvadž jím byla ohrožena její národní expanse, a přijala locarnské smlouvy z r. 1925 jako jejich ručitel s odůvodněním, že to zabrání jejímu osamocení, poskytne Německu silnější postavení a přivede je do Společnosti národů, čímž se připraví "nová rovnováha" evropská a zeslabí se posice Francie. Jednání o dohodu s Francií a Jugoslavií r. 1926, pokusy o spojenectví a přátelství s Jugoslavií na jedné straně a přímé vyřízení některých sporných otázek francouzsko-italských na straně druhé nemělo žádoucích výsledků, což způsobilo, že se vývojová linie fašistické mezinárodní politiky nově zdůraznila a ponenáhlu dokončila.

Rozhodujícím mezníkem je tu projev Mussoliniho ze dne 5. června 1928 v italském senátě. Je to dlouhý projev, obsahující celkové výsledky pětileté fašistické zahraniční politiky ve všech směrech a ve všech dílech světa. Probírá všecky podstatné problémy italské velmocenské politiky a doplňuje velmi výrazně dosavadní fašistickou doktrinu politickou zejména ve třech bodech: v otázce mírových smluv, v otázce odzbrojení a v otázce Společnosti národů. V otázce mírových smluv po prvé vykládá jasně fašistickou teorii, že mírové smlouvy nejsou věčné, doplňuje tím ně které své dřívější interviewy. Celkem správně se v této řeči p. Mussolini podivuje tomu, že tyto jeho projevy a názory vyvolaly tolik rozčilení, poněvadž to, co říká, je prý prostá samozřejmost a ta nejobyčejnější pravda. A doslovně dodává také to, co opakuje ve svém posledním článku o Malé Dohodě, že totiž "smlouvy nejsou věčné, protože svět nestojí, protože národy žijí, rostou, upadají a někdy i mrou. Věčnost mírových smluv by znamenala, že lidstvo se stává mumií". Tvrdí dále, že versailleský mír není dokonalý, ukazuje, že v mnohých věcech se už změnil, že ostatně i Úmluva o Společnosti národů předvídá změnu mírových smluv. V mírových smlouvách je prý mnoho dobrého a to zůstane; věci, které nejsou dobré, je nutno revidovat a dát tak míru evropskému nové síly a trvanlivosti. To je prý správná, zdravá a jasná mírová politika fašistické vlády. Ale poněvadž se prý musí vzíti v úvahu také opačná hypothesa, je třeba, aby Italie byla náležitě vyzbrojena a na válku připravena.

Dřívější řeči Mussoliniho doplněny řečí touto representují správně celou doktrinu. V téže řeči vykládá pak Mussolini také stanovisko Italie k odzbrojení: Italie musí míti ve zbrojení paritu s ostatními velmocemi, je ochotna po této stránce přijmouti co nejnižší stupeň zbrojení (odmítajíc při tom kontrolu zbrojení uvnitř svého území) a žádá - podle pozdějšího rozhodnutí po r. 1928 - rovnoprávnost pro zbrojení bývalých států poražených. Na Společnost národů dívá se fašistická vláda jako na dobrý prostředek mezinárodního styku, bez přehánění jejího významu a jejích možností, bez nepřátelství a odporu, ale se smyslem pro úměrnost a pro možnosti historického vývoje. O Malé Dohodě vyslovuje se min. předseda Mussolini při této příležitosti s reservou, bez nepřátelství, i když na adresu Jugoslavie má několik trpkých slov.

Tuto doktrinu vidíme pak masově rozšiřovánu a propagačně využívánu od této doby ve všech možných formách a ve výrazech daleko ostřejších v italském tisku a v italské propagandě. Oficielní činitelé, a min. předseda Mussolini sám, ve svých četných interviewech a článcích se akce té pilně účastní, vraceje se stále a stále ke své tesi o mírových smlouvách; čas od času se výslovně zmiňuje o Maďarsku, dotýkaje se střídavě z důvodů taktických - dle toho, co aktuální situace, spory nebo boje Italie s tím nebo oním státem vyžadují - té nebo oné konkrétní otázky revisní, nejčastěji otázky kolonií. Po této stránce přátelská smlouva Italie s Maďarskem a intensivní styk obou těchto států doplnil italskou akci v Albanii; měl tím býti více zdůrazněn italský revisionismus, jenž se takto od roku 1928 stal výslovně nástrojem italské politiky národní. Min. předseda Mussolini i italský tisk výslovně zdůrazňoval, že tato politická teorie i prakse je především v zájmu Italie, ale dle mínění italského také v zájmu ostatní Evropy, poněvadž jen tak prý lze zachovat evropský mír.

Po dobu své funkce jako ministr zahraničních věcí doplňoval p. ministr Dino Grandi tyto projevy šéfa fašistické vlády projevy stejně výraznými. Po konferenci v Haagu, na níž Italie uplatňovala silně své revisionistické názory a své zásady o nové rovnováze v Evropě, prohlásil p. ministr Grandi v italském parlamentě dne 9. května 1930, že je to zásluhou fašistické Italie, která byla prvním státem, jenž se podjal těžkého úkolu zajistiti "rovnováhu" mezi státy východní Evropy v duchu míru. To je prý koncepce realistického ducha a zdravého smyslu, jenž charakterisuje Italii. Smlouvy prý nejsou věčné - opakuje ministr Grandi. A přejeme-li si, aby trvaly co nejdéle, musíme je čas od času přizpůsobit v duchu spravedlnosti. Fašistická vláda přijala prý tyto principy před osmi lety a zůstane na této cestě s jasnou vytrvalostí.

K doplnění celé ideologie fašistické vlády bych se chtěl dotknouti ještě dvou projevů min. předsedy Mussoliniho; projevu z 28. října 1930 k direktorům fašistické strany a jeho řeči v Turinu ze dne 23. října 1932. V prvním z těchto projevů zdůrazňuje opět, že Italie sama války nevyprovokuje, že však revise mírových smluv není jen zájmem Italie, nýbrž i Evropy a celého světa a vykládá opět známou svou teorii o změnitelnosti mírových smluv a nutnosti rovnoprávnosti států ve zbrojení. Na to pak dodává, že roku 1950 jediným mladým státem bude Italie a že ostatní národy budou se chodit ze zahraničí dívat na tuto její mladost. Italie může prý se rozšiřovat pokojně jen na východ a proto prý lze snadno rozumět italským přátelským a aliančním smlouvám (Albanie a Maďarsko), jež dnes Italie má a jež mají pro ni velikou cenu. Tato italská politika je prý bez postranních myšlenek a Italie prý v ní vytrvá. Obdobné názory projevil pak znovu při výroční oslavě fašistického pochodu na Řím dne 25. října 1931.

Ve své řeči turinské vítá min. předseda Mussolini nejprve výsledky konference lausanneské ve věcech reparačních, žádá ústupky se strany Ameriky ve věci válečných dluhů a vrací se opět k svému mnohokrát opakovanému thematu: Italie jde za politikou míru, onoho míru, jenž má vrátiti Evropě rovnováhu, t. j. míru získaného novou revisí. Zájem světa vzbudila prý diskuse fašistické Velké Rady, zda Italie má zůstat ve Společnosti národů. Mussolini prohlašuje, že tam Italie ještě zůstane, zejména dnes, kdy je Společnost národů těžce nemocna. Dodává však, že pokusy pomoci Evropě příliš universální Společností národů uvízly na písku a on se domnívá, že kdyby zítra na podkladě uznání svatých práv Italie utvořily se dostatečné předpoklady pro spolupráci čtyř západoevropských velmocí, dostala by se Evropa po politické stránce do klidu a snad by se skončila i hospodářská krise. Žádá dále rovnoprávnost ve zbrojení a soudí, že kdyby konference odzbrojovací se nepodařila, Německo by v Ženevě zůstat nemohlo a dnešní nerovnoprávnost by nemohla býti dále udržena; konečně dodává, že Italie je proti každé hegemonii v Evropě.

Tato řeč, pronesená v říjnu 1932, je prostě totéž, co pak bylo předloženo ve formě několika článků min. předsedovi MacDonaldovi dne 18. března 1933 v Ostii - u příležitosti jeho návštěvy v Římě - jako dnes už známý návrh Paktu o evropském direktoriu.

Dlužno podotknouti, že v listopadu r. 1932 v Římě pořádaný kongres "Volta" konal se do jisté míry v ovzduší těchto myšlenek. Důležitý a symptomatický je tu na př. také fakt, že ve své řeči německý delegát nacionálně socialistické strany Hitlerovy Alfred Rosenberg na tomto kongresu mluvil v tomto duchu o politice velmocí a o rozdělení sfér politického vlivu mezi nimi. Ve stejném smyslu mluvilo se tehdy se strany italské o možnostech a podmínkách italského sblížení s Francií, o vybudování nové rovnováhy evropské, o expansi italské v Podunají a na Balkáně atd., a o možné expansi německé v severovýchodní Evropě.

Řekl jsem, že známý, MacDonaldovi odevzdaný návrh min. předsedy Mussoliniho o evropském direktoriu je vyvrcholením této ideologie a této politické prakse, neboť ve svých čtyřech článcích shrnuje syntheticky zásady desetileté zahraniční politiky fašistické vlády.

První článek v podstatě žádá od čtyř evropských velmocí, aby se dohodly o otázkách evropské politiky a aby se zavázaly postupovati tak, aby v případě nutnosti ostatní státy musily tuto dohodu přijmouti. Tu je vyjádřen princip direktoria velmocí.

Článek druhý potvrzuje zásadu revise mírových smluv podle Úmluvy o Společnosti národů. Úmyslem autorů, jak se zdá, tu bylo vypracovat a zdokonalit proceduru článku 19 Úmluvy o Společnosti národů a uplatnit ji - jsem-li správně informován - jen na některé státy, speciálně na Malou Dohodu a Polsko.

Článek třetí v předpokladě, že konference odzbrojovací nebude míti výsledků zcela uspokojivých, uznává pro Německo a ostatní státy mírovými smlouvami odzbrojené, rovnoprávnost ve zbrojení, jejíž provedení se vyhrazuje dohodě čtyř velmocí.

Článek čtvrtý žádá, aby čtyři velmoci se sjednotily na společné politice také v ostatních otázkách evropských i mimoevropských, zvláště v otázkách kolonií.

Jako kompensace za dohodu v těchto otázkách navrhuje se pevné zaručení míru v Evropě na deset let.

Nehledíme-li ke všem těm úvahám italského tisku a italské propagandy o ideálech spravedlnosti a o intencích učiniti plán základnou trvalého a spravedlivého míru, jimiž návrh Paktu je komentován, dlužno konstatovati, že z obsahu navrženého Paktu je patrno, že obsahuje prostě zásady italské politiky v posledních 10 letech hlásané:

1. V koncertu čtyř velmocí má dáti Italii a Německu rovnoprávné místo a zdůrazniti výjimečné postavení velmocí proti státům ostatním, zejména ve střední a jihovýchodní Evropě.

2. Má vytvořiti novou rovnováhu evropskou, která by byla zdůrazněna vojenským oslabením Francie a jejích přátel a vojenským posílením bývalých států poražených.

3. Provedení revise mírových smluv má vytvořiti novou rovnováhu ve střední Evropě, vzhledem ke státům Malé Dohody a Polsku, jejichž postavení mělo by býti zeslabeno.

4. Má docíliti na konec uspokojení Italie v otázkách kolonií.

Poslední projev min. předsedy Mussoliniho ze dne 11. dubna 1933 o Malé Dohodě obsahuje, jak jsem již naznačil, opětné rozvinutí revisní teorie italské, opakuje prostě doslovně tese řeči Mussoliniho v r. 1928. Názory min. předsedy Mussoliniho o přehánění významu Malé Dohody, o síle jejích států, o tom, zdali jsme či nejsme pátou velmocí, zdali jsme či nejsme profitéři a zbohatlíci, nechávám stranou. Lituji jen, že byly proneseny, neboť pokusíme-li se zkoumati středoevropské poměry opravdu objektivně, vidíme hned, že neodpovídají skutečnosti. (Výborně! - Potlesk.)

Odpusťte, vážení pánové, zabývám-li se tak podrobně historií zahraniční politiky italské vlády. Význam všeho toho pro dnešní situaci evropskou je veliký a mám dojem, že se tu po této stránce vliv italské politiky poněkud podceňoval. Já sám jsem ji celá léta pozorně sledoval, podle toho také politiku našeho státu řídil a tam, kde nesouhlasila se zájmy našeho státu, jsem se proti ní bránil. Ale neměli jsme proto nikdy k Italii nějakého odporu nebo zlosti. Litovali jsme jen, že to zabraňovalo vytvořiti mezi námi takový poměr, jakého jsme si vždycky přáli se zřením k našim vřelým citovým vztahům k italskému národu a se zřením k nepopiratelné skutečnosti, že máme dosud a budeme míti i v budoucnosti veliké politické zájmy ve střední Evropě s Italií společné. (Výborně!) Chápal jsem však tuto politiku jako výraz okamžitého italského zájmu, jako výraz ideologie nové Italie fašistické, bral jsem to jako politickou realitu, s níž je prostě třeba se vypořádat, zejména když běží o politiku velmoci, která hraje a bude hrát i nadále velikou úlohu v událostech evropských a světových (Výkřiky posl. Dvořáka a Klimenta.) Zdůrazňuji, že tu nechávám stranou všechny úvahy o doktrinách demokratických a fašistických, všechny sentimenty a všechny otázky prestižní. Po této stránce sdílím plně názory min předsedy Mussoliniho o nutnosti realistické politiky mezinárodní. A přál bych si, aby tak postupovaly i naše politické strany.

Je však nutno říci několik slov o vlivu této politiky na státy ostatní. Německo, Maďarsko, částečně i Rakousko a Bulharsko dívaly se přirozeně sympaticky na vývoj této italské politiky. Až do r. 1926 byly v celku zdrželivé, pak se sbližovaly a od r. 1928 nastala ať vědomá, ať samočinně poměry vytvořená spolupráce. I tyto státy i státy ostatní chápaly, že revisní politika italská má cíle především italské, že je výlučně prostředkem národní politiky italské, vedené ve jménu italsky chápané spravedlnosti, a že tento italský revisionismus je Italii prostředkem k cíli většímu, dalekosáhlejšímu a pro ostatní Evropu podstatnějšímu: k nové konstelaci politické, k novému rozvrstvení evropských sil, v němž by Italie měla lepší posici nežli dosud.

I když německý revisionismus měl v podstatě pro Německo tentýž cíl - t. j. zajistiti mu znovu v Evropě jeho bývalou posici - chápou přece v Německu dobře, že konečné cíle obou se v podstatě hodně různí, že nová konstelace, za níž jde Italie, nebude tou konstelací, které by si přálo Německo, a že tudíž budou tyto státy podporovány Italií ve svých požadavcích jen do určité míry, a pak že naopak nastane naprosto nezadržitelně spor, eventuelně konflikt.

Přes to však sbližování těchto států rychle postupovalo. Když pak bylo ještě v posledním roce posíleno vývojem vnitropolitickým v Německu a vyjádřilo se podobností vnitropolitických režimů diktátorských, což hraje v politice mezinárodní větší roli, nežli se soudívá, objevily se na mezinárodní scéně evropské sklony vytvořiti středoevropský blok protidemokratických vlád a států fašismu a nacionálního socialismu, které zdůraznily tento vývoj a tento směr mezinárodní politiky více nežli kdy dříve. Přes to oba tito důležití činitelé velmocenští i dnes jsou si dobře vědomi, až kam sahá společenství jejich zájmů, a jsou reservováni i dnes všude tam, kde soudí, že může brzo dojít ke konfliktu nebo sporu i mezi nimi.

Anglie v tomto vývoji evropské politiky byla v celku zdrželivá. Zachovávajíc svou tradiční spolupráci s Italií, snažíc se hráti roli prostředníka nebo rozhodčího mezi Francií a Německem, postupovala v těchto otázkách podle své osvědčené tradice: nepřijmouti nových závazků na kontinentě evropském, nevázat se předem pro určité řešení daných problémů a řešit každou otázku podle dané situace a podle okamžitých zájmů britských teprve tehdy, když je událostmi položena. Proto v boji o mírové smlouvy se nikdy dosud nevyslovila oficielně předem rozhodně pro revisionismus - až na poslední řeč MacDonaldovu, která pak za několik dní následujícími projevy MacDonaldovými a Sira Johna Simona byla hodně zeslabena - odmítala utvořit si z revisní politiky nástroj a taktickou zbraň pro svou národní politiku jako Italie, ale když se položila otázka reparací, evakuace území nebo problém odzbrojení, žádala v praxi ústupky z ustanovení mírových smluv, chtějíc vždy vynutiti za to nějakou kompensaci se strany těch, jimž koncese z mírových smluv by prospěly

Snad by se mohlo zdáti, že v posledních událostech, při návštěvě MacDonaldově v Římě a v diskusi v Londýně překročila na okamžik tuto reservu. Jak vidím však z dalších událostí a soudě podle toho, co sám jsem měl příležitost slyšeti se strany zahr. ministra Sira Johna Simona, když jsem mu v Ženevě sdělil naše velmi rozhodné výhrady k Paktu čtyř velmocí a k revisi mírových smluv, pokračuje vláda britská ve své původní tradici a ve své dřívější opatrné politice v těchto věcech.

Budiž mi dovoleno upozorniti tu na diskusi o Paktu čtyř, o mírových smlouvách a jejich revisi a o dnešní mezinárodní situaci v britské sněmovně poslanecké dne 13. dubna 1933. Hlas některých řečníků měl by býti slyšen v celém světě a k slovům bývalého ministra věcí zahraničních Sira Austina Chamberlaina, s nímž jsem měl čest spolupracovati po celá léta přátelsky a v plné shodě v nejvážnějších otázkách poválečné politiky, mohu přičiniti nic jiného než opravdu upřímné blahopřání. (Výborně! - Potlesk.)

Francie se přirozeně bránila celé této linii politiky, žádajíc striktní plnění mírových smluv, jak to vyžadoval zase její národní zájem, a majíc nadto své zvláštní sporné otázky jednak s Německem, jednak s Italií. Tu není třeba uvádět detaily, historie těchto bojů je známa. Za to se musím poněkud šířeji vysloviti o politice Malé Dohody ke všem těmto událostem.

Uvedl jsem již ve svém posledním výkladě o Paktu Malé Dohody v zahraničním výboru ze dne 1. března 1933, jaké byly původní směrnice politiky malodohodových států k Italii. Přáli jsme si vybudovati k Italii týž vztah, jaký jsme měli k Francii. O Malé Dohodě se však časem vytvořily v evropské politice bez naší viny známé legendy, které sice sloužily dobře cílům nepřátelské propagandy, ale nikdy nevyjadřovaly skutečnost ani historickou, ani politickou. A dokud evropské politické kruhy toho nepochopí, nebudou míti správný poměr k poválečné střední Evropě; nebudou k ní dělat správnou politiku a budou škodit především vlastním státním a národním zájmům.