Předseda: dr Staněk.

Místopředsedové: Stivín, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Chalupník, Langr.

245 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři Bechyně, dr Beneš, dr Czech, Černý, dr Dérer, dr Franke, dr Hodža, dr Matoušek, dr Meissner, dr Spina, dr Šrámek, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi ve 3 hod. 15 min. odpol.

dal předseda dodatečně na týden od 15. března t. r. posl. dr Pružinskému pro neodkladné zaměstnání.

nemocí posl. Vančo, Hudec, dr Hajn.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Jaksch, dr Lukavský.

Do výboru imunitního vyslal klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft" posl. Platzera za posl. dr Hodinu; klub poslanců komunistické strany Československa posl. Štětku za posl. dr Sterna.

Do výboru iniciativního vyslal klub poslanců "Deutsche nat.-soz. Arbeiterpartei" posl. Köhlera za posl. Krebse.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft" posl. dr Rosche za posl. dr Bachera; klub poslanců Deutsche Nationalpartei" posl. inž. Kallinu za posl. dr Keibla.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. nár. demokracie posl. Hudce za posl. Petrovického, klub poslancov slovenskej ľudovej strany posl. Čuříka za posl. dr Gažíka; klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeins chaft" posl. Viereckla za posl. Wagnera.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců čsl. nár. demokracie dne 6. dubna t. r. posl. Petrovického za posl. dr Ivanku, dne 7. dubna t. r. posl. dr Ivanku za posl. Petrovického; klub poslancov slovenskej ľudovej strany posl. dr Fritze za posl. dr Gažíka; klub poslanců komunistické strany Československa posl. Kopeckého za posl. Hrušku a posl. Štětku za posl. dr Sterna.

Do výboru zahraničního vyslal klub poslanců "Országos keresztény-szocialista, Magyar nemzeti párt, Zipser deutsche Partei és Deut. Gewerbepartei" posl. dr Szüllöho za posl. Hokkyho.

Do výboru zdravotnického vyslal klub poslanců čsl. nár. demokracie dne 5. dubna t. r. posl. Hudce za posl. Vetterovou-Bečvářovou, dne 7. dubna t. r. posl. Vetterovou-Bečvářovou za posl. Hudce; klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Müllera za posl. Blatnou; klub poslanců komunistické strany Československa posl. Štětku za posl. Kuhnovou; klub poslanců "Deutsche nat.-soz. Arbeiterpartei" posl. Simma za posl. Schuberta.

Předseda senátu NSRČ sdělil:

přípisem ze dne 30. března 1933, k tisku 1014 sen., že senát projednal ve 208. a 210. schůzi dne 29. a 30. března 1933 a přijal osnovu zákona o změně a doplnění některých právních ustanovení o poplatcích a jiných dávkách;

přípisem z téhož dne, k tisku 1019, že senát projednal a přijal ve 210. schůzi dne 30. března 1933 zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu osnovu zákona, kterým se prodlužují a doplňují zákony týkající se bytové péče, ve znění usneseném posl. sněmovnou;

přípisem ze dne 30. března 1933 k tisku 1929 sen., že senát usnesl se ve 210. schůzi dne 30. března 1933 učiniti posl. sněmovně návrh, aby lhůta daná §em 43 úst. listiny k projednání usnesení posl. sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1865-II) o četnickém kázeňském a kárném právu, odnětí četnické hodnosti, přeložení do výslužby v řízení správním a o umisťování superarbitrovaných četnických gážistů mimo služební třídy (tisk 2189-II) byla prodloužena o dalších 7 měsíců.

počátkem schůze:

Vládní návrh tisk 2228.

Usnesení senátu tisk 2226.

Interpelace tisky 2209 (I až XIII), 2211 (I až XIII).

Odpovědi tisky 2210 (I až XVIII), 2221 (I až XXIV).

Zápisy o 258. až 262. schůzi posl. sněmovny, proti nimž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Těsnopisecké zprávy o 254. až 262. schůzi posl. sněmovny.

přikázány počátkem schůze rozdané návrhy tisky 2193, 2212, 2220.

Předseda (zvoní): Slovo vyžádal si pan ministr zahraničních věcí dr Beneš k prohlášení podle §u 64 jedn. řádu.

Dávám mu slovo. (Výkřiky komunistických poslanců. - Výkřiky posl. dr Schollicha. - Předseda zvoní.)

Prosím o klid.

Ministr dr Beneš: Slavná sněmovno! (Výkřiky posl. inž. Kalliny.)

Řada evropských parlamentů zabývala se v posledních týdnech současnými mezinárodními událostmi a zdůraznila jejich vážnost. Mluví se mnoho o blížícím se mezinárodním obratu a o nové fási mezinárodní politiky evropské. (Výkřiky posl. inž. Kalliny.) Jiné kruhy kladou přímo otázku, neblížíme-li se k nějakému novému válečnému konfliktu v Evropě.

Některé význačné události světové a evropské osvětlují podobné úvahy. Odzbrojovací konference octla se na počátku března ve zjevné krisi a britský odzbrojovací návrh, předložený v Ženevě dne 16. března 1933, měl za cíl konferenci oživit nebo aspoň prodloužit její život. (Výkřiky posl. Dvořáka.) V souvislosti s krisí ženevské konference a s dnešními vzájemnými vztahy evropských velmocí vynořil se na scéně evropské politiky italský návrh na spolupráci čtyř velmocí, vyjadřující ideu t. zv. evropského direktoria. Zároveň byla po prvé neočekávaně vhozena do oficiální diskuse otázka revise hranic některých evropských států. Odtud je si možno vysvětlit rozruch, jejž předložení podobného návrhu v Evropě vyvolalo. U přátel ženevské instituce vzbudily návrhy ty obavy, neznamená-li to vlastně první rozhodující krok k odstranění dnešního režimu ve Společnosti národů, kde vliv velmocí je udržován v rovnováze vlivem států středních a malých.

Po odstoupení Brüningově v Německu události ve vnitřní politice německé sledovaly jedna druhou s rychlostí, která překonávala všecko očekávání, a vyvrcholily v režimu nacionálně socialistického kancléře p. Adolfa Hitlera. (Výkřiky komunistických poslanců. - Výkřiky posl. inž. Kalliny.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Ministr dr Beneš (pokračuje): Podepsání Paktu Malé Dohody, jež znamenalo pro Evropu vytvoření nového mezinárodního společenství a zorganisování jedné části Střední Evropy v pevný celek, a konečně sbližování Malé Dohody s Polskem doplňovalo tento rámec událostí konce minulého a začátku letošního roku. President Spojených Států Amerických nastoupil svůj úřad a jeho první činy, vztahující se k světové hospodářské krisi a k připravované světové hospodářské konferenci v Londýně, přičiňují k událostem těm nové pozadí a mohou v mnohých věcech upravovat jejich směr.

O některých z těchto otázek jsem promluvil jménem československé vlády před zahraničními výbory našeho Národního Shromáždění dne 7. listopadu 1932 a dne 1. března 1933; několik řečníků v debatě a tisk ve svých projevech tehdy spravedlivě ukázali na to, že mé výklady ve výborech byly neobyčejně upřímné, bez diplomatického a jiného zahalování. Někteří viděli v tom projevy jakéhosi pesimismu proti mému dřívějšímu optimismu. Nebylo tomu tak a ani dnes mi nejde o to, abych vyvolával dojmy optimistické nebo pesimistické. Půjde mi prostě o to, abych slavné sněmovně pravdivě pověděl, jaká je dnes světová a evropská skutečnost. Povím vše, co lze dnes říci bez poškození zájmů republiky.

Všeobecně se uznává, že dnešní mezinárodní situace je velmi obtížná; v patnáctém roce po světové válce nemáme ještě skutečného míru. Hledají se vinníci a každý přirozeně je vidí ve svých politických odpůrcích. Nemám v úmyslu rozbírati situaci v tomto duchu a vytýkati komukoliv jeho chyby nebo sobecké úmysly. Chci prostě konstatovati fakta a ukázati, jaké z nich vyplývají závěry.

Jako po každé válce, tak i po světové válce z let 1914 až 1918 byl uzavřen mír, v němž vítězové posílili všude, kde jim to bylo možno, své posice, a poražení byli nuceni přijmouti podmínky, které je zeslabily. Vítězové pokládali to za spravedlivé, poražení za nespravedlivé. Je zbytečno příti se o to ve chvíli, kdy chci provésti objektivní rozbor dnešní poválečné situace. Chtěl bych však přece jen zdůraznit dvě nebo tři zásady, kterými autoři mírových smluv právem byli vedeni.

Ustanovení mírových smluv dají se roztříditi na několik skupin. Nejvážnější a nejtrvalejší jsou ustanovení, týkající se hranic, území. Ze mírové smlouvy chtěly vytvořiti trvale nový stav Evropy, poněvadž starý stav byl už jen přežitkem století minulých; Evropa byla v r. 1914 duchovně dále, nežli to vyznačovaly hranice; středoevropské národy, upadnuvší průběhem dějin do stínu poloviční anonymity, pod vládu Německa, Rakousko-Uherska, Ruska a Turecka, byly zralé k samostatné existenci. Nejvýznamnějším, nejpatrnějším a nejtrvalejším výsledkem světové války je totiž právě pád monarchie rakousko-uherské, evropské moci turecké a omezení německé a ruské moci ve střední Evropě. (Výkřiky posl. Jurana.) Tento výsledek byl a je pokrokem a ve svém principu musí býti schvalován.

Druhá skupina ustanovení mírových smluv byla neméně závažná, ale měla se v pozdější době vztahovati i na vítěze: byla to trvalá zatížení a závazky takového rázu jako odzbrojovací ustanovení míru versailleského a mírů ostatních. Byla vložena do mírových smluv se závazkem, že postupem doby také vítězové omezí a zredukují svá zbrojení a přivedou je do rovnováhy se zbrojením poražených.

Třetí skupina ustanovení mírových smluv týkala se závazků ryze dočasných: na př. dočasné obsazení levého břehu Rýna, dočasná správa saarského území, kontrolní komise vojenské, obsazení území plebiscitních atd.

Čtvrtá skupina byly závazky, jejichž plnění se každoročně po nějakou delší dobu opakovalo: typickým příkladem závazků těch byly reparace. A konečně pátá skupina závazků mírových byly ty, které buď jednorázovým vyplněním, anebo prostě časem samy odumíraly.

S toho hlediska je nutno chápati celý smysl poválečné politiky evropské a zejména onu kapitolu této politiky, které se říká boj o revisi mírových smluv. Jak patrno, byla celá stavba mírových smluv vybudována tak, aby určité kategorie závazků samy sebou rychle a co nejdříve odumřely, jiné aby trvaly jen určité časové období, které samo bylo měnitelné, jiné aby byly trvalým předmětem jednání ve Společnosti národů a byly vázány také na nějaké plnění se strany vítězů (odzbrojení), a konečně jiné, které by zůstávaly trvalé nebo téměř neměnitelné.

Tato povaha mírových smluv se vždy jasně neviděla. Tábor poražených protestoval, bojoval a odmítal smlouvy, které prý jej měly navěky spoutat v bezmocnosti a udržovat nedůstojnou nerovnost států a velmocí, provokující stále k revoltě proti mírovým smlouvám; v táboře vítězů nerozlišovalo se vždy mezi různými kategoriemi závazků mírových smluv a nevidělo se vždy jasně, o kterých ustanoveních musí se oba tábory dohodnouti a kde změna smluvních ustanovení je naprosto vyloučena.

Pokládaje to za naprosto zbytečné, neúčastnil jsem se zpravidla osobně oněch známých diskusí, které zkoumaly otázku, jsou-li mírové smlouvy měnitelné či nikoliv, neboť hájím důsledně především zásadu, že smlouvy musí být vždy dodržovány; (Výborně! - Potlesk.) je to otázkou cti, důstojnosti a mezinárodní morálky států, jež daly své podpisy. Budu se tudíž také do důsledků bránit jednostrannému měnění smluv. Protože však někdy dochází ke změnám smluv ať po dobrém, ať po zlém následkem změněné mocenské posice států, vynakládám vše, aby naše mocenská posice nebyla zeslabena (Výborně!) a abychom své smlouvy měnit nemusili ani po dobrém, ani po zlém. (Výborně! - Potlesk.)

Tábor poražených států - jak tomu ostatně bylo vždycky v historii a jak vychází z lidské přirozenosti samo sebou - začal hned po ratifikaci mírových smluv boj o jejich změnu, zmírnění nebo odstranění. Je to boj grandiosní a dějiny nám jednou ukáží jeho veliké obrysy v plném rozsahu. Boj začal o otázky pro okamžik nejtíživější a s hlediska mírových smluv nejsnáze měnitelné. Povinnosti reparační byly přesně stanoveny r. 1921 a už r. 1922 došlo pro odpor Německa k placení k obsazení Poruří. R. 1924 přišla první veliká změna - známý Dawesův reparační plán. Rok 1925 přinesl jednání locarnská, diskusi o možných změnách v obsazení levého břehu Rýna a statutu saarského území. Locarnská ujednání jsou typickým příkladem dobrovolně dohodnutých změn některých ustanovení mírových smluv. Typickým příkladem jsou proto, že jsou to změny dohodnuté po dobrém, v atmosféře klidu a míru a nikoli jako jednostranné koncese Německu, nýbrž na základě oboustranných ústupků. Důsledkem této dohody je také změna mezinárodní posice Německa: Německo vstupuje do Společnosti národů, nabývá nových velikých práv a formálně - i když ne ve všech směrech fakticky - stává se rovnocennou mocí s ostatními evropskými velmocemi.

Ale boj o mírové smlouvy jde i po Locarnu a dál. Ani autoři mírových smluv se nemýlili o tom, že Německo vstoupí opět po určité době do evropské politiky se svými velikými silami; nedomnívali se, že je možno držeti Německo i ostatní poražené státy na trvalo nebo přes příliš dlouho v situaci poraženého a nerovného partnera evropské mírové politiky. Cílem jejich bylo něco, co není třeba tajit, co je dokonce věc velmi čestná a správná a co by mělo býti hodně kde komu známo a jasno: upevnit nové evropské poměry tak, aby nemohlo dojít k vojenské odvetě, pomoci novým evropským státům zkonsolidovati se tak, aby nemohlo dojít k návratu ke staré předválečné politice a ke starému nemožnému a nemravnému stavu před r. 1914, připravit záruky míru a vracet se programově, cílevědomě a důstojně k rovnoprávnosti všech vítězů i poražených, k rovnováze sil v Evropě bez hegemonie kohokoli. Vrátit se tím ke stavu trvalého míru a evropské spolupráce.

To byla asi idea Briandova v jeho známé locarnské politice. Tak se na věc díval také Sir Austen Chamberlain. Nechci zkoumat, kde a jak se Briand mýlil a kde měl pravdu. Nechci také dnes zkoumat, do jaké míry jeho německý partner G. Stresemann - se zřetelem k tomu, co bylo uveřejněno v jeho "Pamětech" - sdílel tyto názory a do jaké míry byl ve svých jednáních upřímný.

Faktem je, že locarnský pokus jako typický příklad poválečné politiky dohodovací byl jen episodou, a že dřívější boj začal znovu. Krise hospodářská a finanční vynucuje si, počínajíc rokem 1928, změnu Dawesova plánu v plán Youngův, změnu obdobných ustanovení mírových smluv saint-germainské, trianonské a neuillyské a jednání o evropské dluhy válečné. K tomu se na konferenci v Haagu připojují jednak ústupky v obsazení levého břehu Rýna, jednak výhodné změny některých ustanovení mírových smluv, nepříznivých vítězným státům středoevropským, Malé Dohodě a Polsku. Tento vývoj reparačního problému byl dovršen r. 1932 na konferenci v Lusanne, kde byl celý ten boj ve spojení s válečnými dluhy evropskými a americkými definitivně vyřešen. Pokus o podstatnou změnu mírových ustanovení ve věci Anschlussu Rakouska, který brzy na to následoval, se nezdařil.

Současně s tím od r. 1925 po podepsání smlouvy locarnské začal boj o jiná ustanovení mírových smluv, o články odzbrojovací. Po dohodě v Locarně byla ustanovena v Ženevě Přípravná komise odzbrojovací, která do r. 1931 prováděla přípravné práce odzbrojovací a vyústila konečně v r. 1932 v ženevskou odzbrojovací konferenci. Už v prvních schůzích této konference Německo dalo najevo, že jeho jediným cílem bude zbaviti se vojenských ustanovení versailleského míru a zeslabiti vojenskou moc všech ostatních svých evropských partnerů.

Chci z tohoto výkladu učiniti důležitý závěr: Dvanáct let bojovalo se o změnu některých ustanovení mírových smluv a výsledkem tohoto boje jsou některé důležité změny v právním stavu evropských mocností, pokud byl určován těmito ustanoveními: řada těchto ustanovení jako v každé smlouvě jiné přirozenou cestou odpadla, ježto byla dočasná nebo byla vyplněna. Téměř všechna opakující se plnění byla ať dobrovolnou, ať vynucenou dohodou podstatně změněna nebo zrušena, při čemž se dostalo táboru vítězů některých cenných kompensací. O nejdůležitější klausule, určující vzájemné vojenské a politické postavení států evropských, se nyní bojuje na odzbrojovací konferenci, a nedotčena zůstávají jedině ustanovení hraniční.

Je tudíž docela vedlejší, uznáváme-li nebo neuznáváme-li propagační heslo, tak často v poslední době se strany italské opakované, že žádná smlouva není věčná. Hlavní je, jsme-li ochotni změnu toho nebo onoho konkrétního článku mírové smlouvy připustiti, anebo za všech okolností a všemi prostředky změně takové se opřít nebo dodržování smlouvy si vynutit.

Tento politický vývoj evropský není nic abnormálního. Obdobný vývoj objevil se ve všech poválečných dobách. Poražený politický partner napjal všechny své síly, aby se dostal zase nahoru a hrál opět svou původní úlohu. Nemyslím také, že vývoj po válce z let 1914 až 1918 šel rychleji nežli v některém obdobném případě dřívějším. Podstatné je, kde se tento vývoj zarazí a v kterém bodě chceme vidět definitivní rovnováhu mezi oběma tábory. To je fundamentální otázka dnešní evropské politiky a také naší politiky. Myslím, že se vlastně už dnes o tom rozhoduje.

První a hlavní příčinou celého toho nevyhnutelného boje byl přirozeně odpor a přímý zájem Německa, 65 milionového národa a státu, jedné z největších velmocí Evropy. Ale neméně podstatným důvodem tohoto boje byly zájmy států jiných, speciálně Italie, a ovšem i Anglie. Charakteristika celkové situace na evropském kontinentě to osvětlí.

V prvních letech po válce na evropském kontinentě Německo ve svém vlivu upadlo, vnitřní jeho revoluční boje je oslabovaly, reparační platy a pozdější hospodářsko-finanční krise je zatlačovala do značné bezvlivnosti. Od r. 1929 hluboká mravní a politická krise rozdrásala je uvnitř úplně. Rusko, jsouc od r. 1917 v revoluci bolševické, octlo se v rozporu s celým světem a jsouc do značné míry boykotováno Evropou, hrálo v evropské politice roli především negativní. Italie od r. 1922 v revoluci fašistické, vnitřním zápasem silně zaměstnaná, výsledkem války nespokojená, o vývoji ve svém sousedství a ve Středozemním moři nejistá, neměla také posici, jež po jejím mínění by příslušela jejímu velmocenskému postavení. Anglie majíc mnoho starostí se svým imperiem, byla ve své politice na kontinentě zdrželivá, a čas od času projevovala touhu po politice isolační, hledíc si především Spojených států severoamerických a světových problémů ostatních a nechávajíc první místo na kontinentě Francii.

Francie zůstala po válce jedinou pevnou a zdravou, konservativní velmocí na evropském kontinentě. Měla svou posici vítěze, který sice nejvíce ve válce vytrpěl, vojensky však nejvíce přispěl k vítězství, a zachoval si největší vojenskou moc a tím i politickou váhu a brzo i hospodářsky a finančně se téměř úplně zotavil. Svou válečnou i poválečnou politikou získala si k tomu Francie upřímné a oddané přátele mezi středními a malými státy: buď tím, že je za války i po válce podporovala a uzavřela s nimi pevné přátelské svazky, buď že svou tradicí se zjevně přiklonila po válce k politice respektující zájmy menších států evropských, nebo konečně tím, že dovedla si jediná z velmocí kontinentální Evropy zachovat politické zásady tradiční demokracie vnitřní a tím i mezinárodní (Výborně! - Potlesk.), získala trvalých sympatií i u těch států, k nimž jinak politicky vázána nebyla - jako na př. u Španělska, Řecka, Holandska, Švýcarska, států skandinávských, států baltických atd. Tak se vytvořila od prvních let poválečných vlastně až do dneška situace, jíž se běžně říkalo nebo říká dosud francouzská hegemonie.

Je zbytečné příti se o to vážené dámy a pánové, je-li či není-li to francouzská hegemonie. Bude to vždy veliká a slavná kapitola v dějinách moderní Francie, i když dnešní francouzští politikové a patrioti se často s jistou úzkostí táží, zdali vývoj nepracuje proti Francii, zdali její posice, po válce tak silná, neupadá a zdali budoucnost její dnešní posici ještě více nezeslabí. Já sám v úpadek skutečné moci francouzské nevěřím, jako jsem nevěřil v její tak zv. dekadenci předválečnou. (Výborně! - Potlesk.) Faktem však je, že celá Evropa tuto posici patnáct let viděla a cítila, že se jí posice ta jevila tak silnou zejména také v celé politice ve Společnosti národů, ježto přirozený zájem i společná politika a společné ideály přiváděly v rozhodujících chvílích většinu středních a menších států evropských na její stranu. Nebylo to vinou Francie, že menší státy evropské nemohly jíti zpravidla v boji ženevském s jinou velmocí.

Tato všeobecná situace v poměru velmocí evropských byla základní příčinou, jež vedla k tak prudkým bojům o mírové smlouvy. Mírové smlouvy svými disposicemi jistě značně přispěly k tomuto silnému postavení Francie, ale jistě mnohem méně, nežli se myslí a říká. Od r. 1919 je Německo v těžkých rozvratech vnitřních. Od r. 1921 se připravuje a pak provádí revoluce fašistická v Italii. Od r. 1917 je sovětské Rusko pro svou vnitřní revoluci v oficielní evropské politice hodně bezvlivné - jak za této situace jediná vnitřně neotřesená kontinentální velmoc neměla míti převahu? Ostatní velmoci viděly prostě v této situaci porušení evropské rovnováhy a tak starý předválečný proskribovaný termín evropské politiky - "evropská rovnováha" - znovu se vrátil a ovládá vlastně už čtrnácte let celou politiku evropského kontinentu, i když se to dosud tak otevřeně neříkalo.

Tento rozpor velmocí byl zesílen novým stavem ve Střední Evropě. Předválečná kombinace Trojspolku a Trojdohody zmizela. Rakousko-Uhersko bylo odklizeno, Turecko přešlo do Asie, Italie se od nich odloučila. Společně s Anglií v prvních dvou, třech letech po válce jakž takž držela solidaritu aspoň v hlavních politických otázkách s Francií, takže válečná Trojdohoda nějaký čas po válce spolupracovala. Ale od r. 1925 nastává zjevný obrat.

Anglie, těžce zasažená i politicky i hospodářsko-finančně událostmi válečnými, stahuje se na svůj ostrov a do svého imperia. Vidouc odpor Německa proti mírovým smlouvám a nechtíc v žádném případě účastnit se znovu nějakého kontinentálního konfliktu, hledá cesty k evropskému vyrovnání, hledá novou evropskou rovnováhu poválečnou - to znamená, že jde ve svém tradicionelním empirismu ve své politice od jednoho kompromisu ke druhému i ve věci smluv mírových. Italie nespokojená s výsledky mírové konference, pokud se dotýkaly jejích požadavků, dotčená ve svém prestiži, zbytečně se obávající o své velmocenské postavení, které jí nikdo nemůže upírati, posuzující podle našeho soudu nesprávně možnosti budoucího vývoje střední Evropy a cíle a plány Malé Dohody, od r. 1925 zcela zjevně mění svou politiku a přikloňuje se k politice poraženého tábora, ve jménu zásady, která se později stane jedním z článků víry fašistické mezinárodní politiky: ve Střední Evropě vládne francouzská hegemonie, je třeba ji zlomit a vytvořit v Evropě novou politickou rovnováhu.

Čím více se však uvolňovala stará válečná Trojdohoda a čím ostřejší útoky byly podnikány na jednotlivá ustanovení mírových smluv, tím více byly odkázány nové středoevropské státy na to, aby se vzájemně sbližovaly a organisovaly v pevný celek, jednak na spolupráci s Francií. Nebylo prostě jiné politiky, ať byla komukoliv sympatická nebo příznivá či nikoliv. To, myslím, nebylo nikdy dost a správně chápáno v Italii a všecky pozdější útoky proti Malé Dohodě nebo kombinace s jejími sousedy v její neprospěch tento vývoj jen urychlovaly a soudržnost států těch automaticky zesilovaly. Při tom bych chtěl zdůraznit jednu podstatnou věc, kterou by měl každý rovněž chápat: státům středoevropským nešlo při tom o mírové smlouvy jako takové; šlo jim tu o jejich nejživotnější zájmy politické, hospodářské, kulturní, národní, šlo jim o zachránění celkového nového stavu Evropy, šlo o celou jejich existenci. (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky posl. Fedora.)

Pověděl jsem již ve svém výkladu o Paktu Malé Dohody, že Francie to první správně pochopila. Proto nové státy s ní přirozeně šly. S tohoto hlediska mluvení o vasalství a o francouzské hegemonii nad těmito státy znamená naprosté neporozumění skutečnostem. Bylo však třeba tuto legendu v Evropě vytvořit. Tvůrcům této legendy se zdálo, že se jí v boji o novou rovnováhu evropskou propagačně dá nejlépe využít, že se nejsnáze dotkne interesovaných států a učiní jejich politiku nejméně sympatickou.

A tak od několika let slyšíte jednou mluvit o státech Malé Dohody jako o vasalech, satelitech atd., se kterými si Francie dělá, co se jí líbí, zásobuje je zbraněmi, penězi a používá jich proti druhým. Po druhé zase slyšíte, že tito vasalové si vynucují na Francii nemožné věci, terorisují ji, nutí ji do politiky, které ona si nepřeje, atd.; jindy slyšíte, že jsou to státy, které svým zbrojením, svými plány, svými možnostmi ohrožují mír, celou Střední Evropu, ne-li Evropu vůbec, a hned na to čtete v tomtéž i světovém tisku propagační články, dokazující, že Malá Dohoda se jen nadýmá, že není tím, zač se vydává, že ani její vojenská moc nestačí na to býti velmocí, že je vnitřně slabá pro své různorodé národnostní, hospodářské a náboženské složení, atd. atd.

Odpor se strany určitých činitelů proti Malé Dohodě a její posici ve Střední Evropě je tudíž v celku logickým důsledkem vývoje evropské politiky poválečné. Na místě staré habsburské říše vyrostl dlouholetou, soustavnou a cílevědomou prací mezinárodně-politický činitel, jehož politická a mocenská síla nemůže býti podceňována. Tento činitel hraje nutně v evropské politice svou roli stejně jako Polsko, s jehož zesílením a vzrůstem Evropa také musí počítat, Malá Dohoda však nechce dělati politiku nové rovnováhy evropské.