Pokud jde o důvodovou zprávu, to zde není vůbec žádná důvodová zpráva, neboť důvodová zpráva má poučovati, co bylo příčinou sepsání jednotlivých ustanovení, jaké důvody mluvily pro a jaké proti nim, takže důvodová zpráva na příklad soudci, který se jednou v konkrétním případě dotáže, co zákonodárci tanulo na mysli, když se tvořil tento zákon, poskytne odpověď o smyslu jednotlivých paragrafů. Příčinou této důvodové zprávy jest jistě i šetření s papírem, ale nehledě k této velmi chvalitebné, zde však nemístné šetrnosti, není to vůbec žádná zpráva o důvodech, které přispěly ke znění toho neb onoho paragrafu v navržené formě, nýbrž jde zde pouze o docela povrchní parafrázi obsahu zákona.

Jen na jednom místě pokouší se důvodová zpráva uvésti odůvodnění, a tu se již musí čtenář přece jen poněkud zaraziti nad způsobem, jak se zde hospodaří s penězi.

Jde o odůvodnění oněch 10 milionů Kč, které byly v tomto zákoně povoleny pro nejmenší byty. Smysl důvodové zprávy jest asi tento: "Než budou tyto nejmenší byty, na které byl povolen tento úvěr, postaveny a kolaudovány, nastane již rok 1934. Až do konce roku 1933 nebude uvolnění těchto 10 milionů Kč asi vůbec ožehavé. Nač tedy máme zapotřebí starati se již v tomto zákoně o jejich úhradu, přenechejme to klidně roku 1934, časem najde se i rada a pan ministr financí ať se o to stará v roce 1934." Formálně dá se tato věc jistě odůvodniti, když mermomocí chcete; ale smyslu svědomitého zákonodárství, plného odpovědnosti, nemůže naprosto vyhovovati takový způsob, který velice připomíná slova "Apr@es mous le déluge". Budeme-li takto dále vydávati na rok 1933 zákony a břemena prostě ponechávati roku 1934, pak nedosáhneme s tímto zákonodárstvím žádného slavného výsledku. Domnívám se, že takové užití peněz a takový způsob péče o úhradu musí vzbuditi příliš velké pochybnosti - a zde bych přece rád připomenul římský citát "Principiis obsta! - Střez se před špatným počátkem!", než se bude pokračovati v této methodě úhrady a neuhrazování.

Pokud jde o specielní obsah zákona, nezpůsobí tento zákon ve všech vrstvách, kamkoliv s ním přijdete, nic než zklamání. Musí způsobiti zklamání, poněvadž zase nepřináší toužené konečné úpravy, nýbrž zase jen zatímní, poněvadž jde zase jen o příštipkaření a poněvadž nejistota, která po léta tíží na této spletité věci, potrvá i dále za panování tohoto zákona. Základní chyba tohoto zákona tkví v obavě a starosti, aby se konečně jednou tato věc nevyřídila důkladně, a to radikálnějšími prostředky. Kdybychom byli v roce 1926, tedy v době, kdy jsme stáli na prahu hospodářské konjunktury, vytvořili definitivní zákon se sedmi obdobími rušení ochrany nájemníků, měli bychom dnes již pokoj. Dnes, v roce 1933, byli bychom zase zavedli normální pořádek v nájmech. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) To bylo r. 1926, v době konjunktury zanedbáno a dnes, v době krise, jsou ovšem překážky pro vydání některých radikálnějších opatření tím větší. To lze pochopiti. Ale co vlastně nelze pochopiti, a čím více kdo o tom přemýšlí, tím méně to chápe, jest fikce, na které jest tento zákon vybudován.

Tato fikce záleží v tom, že prý jsou staří nájemníci, kteří potřebují ochrany, a nájemníci v nových domech, kteří ochrany nepotřebují. Co však platilo v roce 1918, kde pro přímé poválečné poměry byl vytyčen požadavek, aby se pečovalo o nájemníky, pro které nebylo nových domů s novými byty a pro které vystavěti nové domy bylo přímo nemožné při tehdejším nedostatku peněz, - tehdy stát vyčerpal všechno pro sebe, v poukázkách atd. - co platilo pro lidi z roku 1918, nesmí pro tytéž osoby platiti dále dnes, v roce 1933.

Stojíme před faktem, že nová generace vznáší své požadavky na naši dobu a stojíme před faktem, že tehdejší nedostatek bytů byl v uplynulých 15 letech hojně napraven. Jaký jest nyní následek udržování tohoto rozdílu podle starého zákonodárství z roku 1918? Zákon navrhuje a projednává se ve smyslu sociální spravedlnosti, ve skutečnosti však vznikají nejtěžší sociální nespravedlnosti. Neboť kdo jest vlastně chráněn a kdo zůstává bez ochrany? Chrání se osoby, které žijí ve starých domech, ve starých bytech. To jsou částečně obchodníci - co říkám o bytech, platí i o provozovnách - živnostníci, kteří časem zestárli a nabyli zkušeností, jsou to zaměstnanci, kteří se dostali do vyšších hodnostních tříd, kteří za 15 let přes všechno snižování dosáhli vyšších platů, osoby, jejichž děti již dávno staly se způsobilými k výdělku a odstěhovaly se od rodičů. Tato stará generace se chrání. Nechrání se však nové pokolení obchodníků, živnostníků, úředníků a zaměstnanců, pokolení lidí, kteří činí oprávněné nároky na život, a tak tvoří se nyní ohromný rozdíl v živobytí, ale i v obchodní režii takto chráněných nájemníků a nájemníků nechráněných. Co jest velmi zlé, jest toto: V boji o život, v soutěži se tímto rozdílem ztěžuje novému pokolení boj o zápolení. Nejen tedy že se mladým lidem život neusnadňuje, nýbrž ztěžuje se jim tím, že se opominutím zásad spravedlnosti nadržuje starým nájemníkům. Právě dnes dopoledne vypravoval kol. Chloupek jako zpravodaj rozpočtového výboru o případu, že jistý lahůdkář na nejlepším místě Žižkova platí nájemné 1.900 Kč, zatím co mladý lahůdkář na periferii Žižkova za poloviční krám musí platiti nájemné 9.000 Kč. Ano, člověk se táže, jak stát, který hájí stanovisko rovnosti všech státních občanů, může svým zákonodárstvím tvořiti takové rozdíly, že zavedený lahůdkář získává takový obchodní náskok před mladším konkurentem, který si takto sotva může pomoci k existenci?

Tak se projevuje tento zákon na ochranu nájemníků - a tento zákon liší se jen velmi nepodstatně od svých předchůdců - nikoliv sociálně, nýbrž naopak velmi nesociálně. Dožíváme se toho dnes při rozličných příležitostech, jak se noví nájemníci staví proti starým a jak tyto dva druhy lidí, staří a noví nájemníci, uvádějí proti sobě své důvody. (Posl. Geyer [německy]: A jejich advokáti!) To platí pro všechna povolání, pane kolego! Vždy jest ten, kdo má starý byt, ať k bydlení nebo k provozování živnosti, neobyčejně privilegován, v jistých okolnostech monopolisován proti tomu, kdo jest odkázán na nový dům, poněvadž pro tento rozdíl v nájemném nový člověk proti starému nemůže často v soutěži proraziti. To jest základní chyba, která se táhne i tímto novým zákonem, který nepřináší zrušení těchto poměrů, nýbrž zamýšlí je prodloužiti ještě dále přes rok 1934. Jsou známy nesmyslnosti, které se v tomto oboru dějí v neprospěch majetníka domu, denně o nich slyšíme a čteme. Přiléval bych jen vodu do moře, kdybych ještě dále o nich mluvil.

Pokud pak jde o další paragraf, totiž o zabránění exekuci nebo vyklizení, stojíme před velice vážným úkolem. Ve čl. II se zde prostě dovoláváte zákona ze dne 28. března 1928, č. 45 Sb. z. a n., který stojí na tomto stanovisku: Když si někdo z nějakého důvodu nemůže opatřiti náhradní byt, může dosíci toho, že se exekuce proti němu odloží o čtvrt roku; trvají-li poměry v jeho neprospěch, o další čtvrt roku, a souhlasí-li vyšší úřad, ještě o třetí čtvrt roku, takže může dosíci odkladu vyklizení o 3/4 roku. Tento odklad děje se podle zákona na útraty majetníka domu. Majetník domu platí útraty za to, že nájemník není schopen platiti nájemné a opatřiti si náhradní byt. A po těchto 3/4 roku se sice majetníkovi domu byt uvolní, ale o osoby bez přístřeší není nikterak postaráno. Máme nyní bohužel tolik nezaměstnaných, že jejich počet není velice vzdálen od jednoho milionu, a příjmy těchto nezaměstnaných jsou takové, že většina z nich může uhájiti sotva holý život. Četní z nich nejsou schopni platiti sebe menší nájemné. Kdo má zakročiti? V četných případech, když jde o bohaté obce, poskytuje obec příspěvek na činži. Víme však, jak se obcím vede, jak to vypadá s jejich financemi a že mnoho z nich vyčerpá brzy své síly, jestliže se to již dnes nestalo. Otázka vystěhování nezaměstnaných, kteří se zároveň stávají osobami bez přístřeší, není pouze otázkou humanity, není ani čistou hospodářskou otázkou, nýbrž jest zároveň sociální otázkou velkého významu. Nesmíme zapomínati, že nezaměstnanost a rozšiřující se bída znamená ohrožení celé sociální struktury naší společnosti a nesmíme tedy zavírati oči před touto otázkou tak, jak jest tomu v zákoně dnes předloženém. Ale podle mého mínění by to znamenalo úplně zneuznávati fakta, úplně mylně to řešiti, kdybychom přesunovali celé břemeno na bedra majetníků domů, onoho stavu, který již dávno přestal býti zástupcem bohatství nebo třeba jen zámožnosti.

Vždyť dnes jest často nájemník stojící pod ochranou nájemníků v příznivější hmotné situaci než majetník domu, který musí trpěti účinky ochrany nájemníků. Ovšem i po této stránce jsou poměry neobyčejně odlišné a pestré a odlišnost případů právě tak neobyčejně ztěžuje zákonné vyřešení této otázky a vede k tak velikým rozpravám, když se zamýšlí nalézti konečné, aspoň poněkud uspokojující řešení. Ale pokud jde o tento bod, musíme si přece jen říci: Otázka nezaměstnaných, lidí bez bytu nesmí býti řešena na útraty jednoho stavu, ale ještě méně se smí před ní strkati hlava do písku, nýbrž musí se vyřešiti na útraty veškerenstva v tom smyslu, že by ti, kteří mají byt, přispěli k tomu, aby ti, kdož pro nezaměstnanost zůstali bez přístřeší, byt dostali. Za nynějších finančních poměrů státu a samosprávných sborů a se zřetelem na to, že máme dnes již přece jen zcela značný počet domů a bytů, nepovažoval bych za výhodné, abychom se vrhali do velkých podniků ve prospěch bytů pro osoby bez přístřeší, že by se totiž vystavělo množství nových domů, nýbrž považoval bych za výhodnější zříditi fond, ovšem fond velmi pečlivě spravovaný, do kterého by něčím přispívali bydlící a s jehož pomocí by se platilo nájemné za nebydlící.

Ovšem po zkušenostech s jistými fondy, zvláště po zkušenostech, které jsme učinili na příklad s fondem pro umělá hnojiva, vyslovuji slovo fond s největší opatrností, s jistou pochybností, poněvadž nekontrolované fondové hospodářství, jaké máme zde v Československu, musí vzbuzovati velké starosti. Proto vyslovujeme-li v této souvislosti slovo "fond", musíme zároveň projeviti naději, že se bude pečovati o nejpečlivější hospodaření s penězi plynoucími do tohoto fondu a o nejodpovědnější a nejsvědomitější jejich užívání.

Něco, čemu v tomto zákoně vůbec nerozumím, jest to, že se v §u 2 článku IV, který mluví o zřízení a podporování stavby nájemných domů s malými byty částkou 10 milionů Kč, asi úplně zapomnělo na družstva.

Při těchto 10 mil. Kč jde o to, aby se zřizovaly domy s byty o 40 m² obyvatelné plochy a aby zřizování těchto bytů podporoval stát zúročením a umořováním efektivní částkou 2 1/2%. S těmito 2 1/2%, předpokládaje, že se jinde najde zbytek, dá se poměrně velmi mnoho udělati. To je jisté. Ale nyní vidíme v tomto zákoně, že ke stavbě takových nejmenších domů se opravňují země, okresy, obce, pak veřejné sbory a veřejné ústavy. Zatím co se ve dřívějších zákonech zde vždy uváděla i družstva, tentokrát se nejmenují. Podal jsem včera večer v sociálně politickém výboru návrh na doplnění tohoto §u 2 článku IV připojením slov "všeobecně prospěšná družstva" Můj návrh však většina bez udání důvodu zamítla. Můžeme tedy uvažovati, že buď z nějakého formálního důvodu, z nějakého opominutí, z nějaké nedbalosti bylo zde vynecháno uvedení družstev, ale mohli bychom míti i za to, že obecně prospěšná družstva nebyla v této souvislosti uvedena proto, že snad s tím nebo oním družstvem se udělaly špatné zkušenosti. Jsou tedy jistě družstva dobře hospodařící, méně dobře hospodařící a také špatně hospodařící. Zákon má beztoho chybu, že se vůbec nepostaral o tvoření reserv u stavebních družstev. Družstvu se neobyčejně ztěžuje utvořiti si v dobrých dobách reservu. Při tom se nyní v této krisi octla některá družstva v nesnázích. Ale přece musíme uvážiti, že takové podpory dostávají jen družstva, která státu zaručují řádné a svědomité hospodaření a úřad má kdykoliv ve své moci přesvědčiti se o hospodaření takového družstva a případně říci: "Ty, družstvo, ručíš mi po své dosavadní minulosti za to, že se peníze nebudou vyhazovati oknem", a může pak jinému družstvu zase s poukazem na nedostatek důvěry podporu odepříti. Ale zemi na příklad s jejím neobyčejně spletitým správním aparátem poskytnouti právo činiti si nárok na takovou podporu na stavbu domů s nejmenšími byty a toto právo odníti družstvu, které má zkušenosti a které může v mnohem kratší době takové nejmenší byty postaviti, než na př. země Česká nebo Moravská, zdá se mi přece naprosto nepraktické, naprosto neúčelné a musím říci, že konec konců přičítám to jen proslavené koaliční kázni, že sociálně politický výbor zamítl včera můj návrh, aby byla v zákoně zahrnuta i družstva.

Čemu také nerozumím, jest, že v tomto zákoně bylo úplně upuštěno od státní záruky. Státní záruka jest ona forma podpory, která má nejméně co dělati s proslaveným státním protekcionářstvím. My jsme se právě nedávno zasazovali o státní záruku, a to velmi důrazně, při ručení za vývozní úvěry a bylo by bývalo velmi dobře, kdyby v důvodové zprávě bylo zde také něco o tom, jaké zkušenosti učinil dosud stát se svým ručením za hypotéky. V r. 1931 ustanovili jsme takové záruky ve výši 350 mil. Kč, v listopadu 1930 650 mil. Kč a r. 1932 byla pak číslice těchto státních záruk ustanovena na 1100 mil. Kč. Praví se, že tyto záruky jsou úplně vyčerpány. Tato záruka vztahuje se na onu druhou hypotéku, kterou lze, jak známo, velmi těžce dostati a která se nyní za panování nového zákona o úrokové míře dá opatřiti ještě tíže než dosud. Ale pojem záruky naprosto neznamená, že tím fiskus musí přijíti o peníze, a jsem přesvědčen, že počet případů, kdy záruku byl skutečně donucen efektivně platiti, jest mimořádně nebo poměrně jen velmi omezený. Ale právě opatření druhé hypotéky jest neobyčejně důležité.

Pohlížíme-li nyní na zákon s hlediska podpory stavebního ruchu a s hlediska stavební živnosti, vidíme, že zachováním rozdílu mezi starými a novými nájemníky, fikcí, týkající se starého a nového pokolení, o nichž jsem právě mluvil, zachováním všech těchto norem naprosto se nepodporuje stavební živnost, že naopak mnoho boháčů, kteří mají dnes své peníze v bance a zcela dobře by si mohli vystavěti dům, si říká: Vzdyť jsem pod ochrannou nájemníků a bylo by ode mne přímo šílenstvím, kdybych se pouštěl do stavby; zde žiji zpola zadarmo, mám své důchody ze svého bankovního účtu, nač se mám pouštěti do risika? Po této stránce pracuje zákon nikoliv pro stavební ruch, nýbrž proti němu. Ale i tím, že již vůbec neponechává nejnevinnější formy státního protekcionářství, mohu-li tak říci, ručení za hypotéky, záruky za druhou hypotéku, zcela neobyčejně překáží stavebnímu ruchu. V případě, jejž jsem uvedl, jde o soukromníka, který má peníze v bance a může stavěti dům. Ale když na př. obecně prospěšné družstvo chce stavěti dům bez jakékoliv přímé podpory, když je ho na některém místě zapotřebí, nemůže přece postrádati této záruky za druhou hypotéku, poněvadž neposkytne-li záruky za druhou hypotéku, nemůže nic počíti s první hypotékou, kterou sice dostane. Tedy i po této stránce dlužno tento zákon nepochybně označiti jako velmi vadný.

Další velká vada zákona souvisí s tím, že nepřináší konečného rozřešení, jak bychom si byli přáli, nýbrž zase jen prozatímní, a tato vada záleží v další nejistotě úvěrových poměrů; dokud nebude upravena ochrana nájemníků, dokud její zrušení nebude uvedeno na stálou cestu, nevědí nejen nájemníci a pronajimatelé, jak na tom jsou, nýbrž ani peněžní ústavy, které mají poskytovati stavební a hypoteční úvěry, nevědí, co počít, a ani po této stránce není zákon právě nijakou podporou hospodářství.

Rád bych zdůraznil dva další body, které kromě jiných nedostatků v tomto zákoně postrádám. Kolik se již namluvilo o regresu! Víte, kolik lidí si, zvláště na počátku posledního desetiletí, tedy v letech 1921 až 1925, se státní podporou postavilo domy. Tehdy se jim poskytla podpora, aby se oživil stavební ruch, ale majetníci těchto domů nebyli ani na chvíli ponecháni v nejistotě stran toho, že jim stát nehodlá poskytnouti definitivní dar, nýbrž že stát zamýšlí peníze, do těchto domů nastrkané, zase jednou dostati zpět. Tento regres vypadá jinak a má docela jiný význam, podle toho, jde-li o uplatnění regresu u takových jednotlivých soukromníků, kteří se zatím octli v dobrých poměrech, nebo je-li to tak zvaný regres, jako u obecně prospěšných stavebních družstev, kde není vlastně vůbec regresem, nýbrž záleží v tom, že slíbená výpomoc na zúročení a umořování hasne. Mluvím zde o prvním druhu regresu a byl bych považoval za správné, kdyby stran toho regresu bylo bývalo do zákona pojato nějaké ustanovení, že se vrací aspoň část výdajů, které tehdy učinil stát ve prospěch těchto soukromých bytů, soukromých domů a vil. Státní pokladna by to mohla potřebovati, mohl by to potřebovati zvláště onen fond, o němž jsem se zmínil, ve prospěch osob bez přístřeší a bez výdělku. O tom není v zákoně nic. To jest ovšem za daných poměrů mezera, která se pocítí v nejširších vrstvách a která v nejširších vrstvách obyvatelstva způsobí nikoliv nepatrný úžas a údiv. Mohli bychom si jen přáti, aby se po této stránce brzy stala náprava, poněvadž se skutečně s tehdejšími podporami stavebního ruchu natropilo velmi mnoho neplechy.

Ještě bych se měl zmíniti o dalším bodu a ten došel svého výrazu v resolučním návrhu, který bude pravděpodobně předložen i sněmovně. Jde o to, že v někdejším zákoně na ochranu nájemníků a o podpoře stavebního ruchu, který nám byl posledního jara předložen, byla obsažena i ustanovení o t. zv. stavebních spořitelnách. Tento odstavec o stavebních spořitelnách není, jak se právem zdůrazňovalo, v žádném organickém spojení, v žádné organické souvislosti s ustanoveními o ochraně nájemníků a o podpoře stavebního ruchu. Ve skutečnosti patří úprava stavebních spořitelních jednot - měli bychom říkati raději stavební spořitelní jednoty, než stavební spořitelny - do zvláštního zákona a mohlo by nás jen těšiti, kdyby vláda zároveň s návrhem na prodloužení bytové péče byla předložila i zvláštní zákon o zacházení s těmito stavebními spořitelními jednotami, poněvadž jednotlivé tyto stavební spořitelní jednoty jsou přece ještě příliš silně vybudovány na lavinovém systému a příliš mnoho počítají s náhodou a neopírají se o ten hospodářský základ, jehož si musíme přáti. Že otázka stavebních spořitelních jednot potřebuje zákonité úpravy, o tom není pochybnosti. Ten, kdo vstupuje do stavební spořitelní jednoty, musí vždy věděti, že jest vždy chráněn před tím, aby byl vydán všanc nějakému slepému lavinovému systému, při kterém i kdyby dosáhl věku 80 let, nedostane nikdy bytu, jejž si sliboval a pro nějž své peníze strčil do této stavební spořitelní jednoty.

Chci skončiti tím, že tento zákon, jak nám byl předložen, ani v nejmenší míře nesplňuje naděje, které byly původně kladeny v tento návrh. Po jisté stránce jsou ovšem ustanovení o pětipokojových a čtyřpokojových bytech úlevou. Stran hranice 50.000 Kč se nám zvláště v malých venkovských městech bude namítati, že to má pro majetníky domu jen příliš nepatrný význam. Ale hlavní otázka, hlavní požadavek definitivní úpravy zůstal zase nevyřešen. Četné námitky, které zde byly uvedeny, přednášejí se nám marně skoro již celé desetiletí. Jde o to, abychom se osvobodili od myšlenky, že státní hospodářství může přinésti spásu. Vždyť jsme na tuto ideu státního hospodářství již příliš mnoho doplatili a ti, kdož přímo po válce se zřetelem na tehdejší zjevy mohli uvítati každou ochranu nájemníků, musejí dnes konstatovati, že jde o anachronismus, který se zde prodlužuje.

Musíme si tedy přáti, aby nám příště bylo předloženo definitivní vyřešení, které by učinilo přítrž těmto fikcím, těmto nespravedlnostem definitivním zrušením ochrany nájemníků skutečně vyhovujícím sociálním poměrům, a abychom získali řešení, které se neopírá o čachrování stran, které z ochrany nájemníků usilují vytlouci pro sebe své stranické výhody, nýbrž aby se našla úprava, která odpovídá požadavkům spravedlnosti, požadavkům moderního života, požadavkům rovnoprávnosti a požadavkům všeobecného blaha. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Simm.

Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Jménem své strany mám učiniti k podanému zákonu toto prohlášení:

Německá nár. socialistická strana dělnická zaujala již několikráte zásadní a směrodatné stanovisko k problému bytové péče, zvláště ve svém stanovisku k zákonu o bytové péči v roce 1929. Rovněž tak mnohokráte konstatovala, že poměry na bytovém trhu vyžadují důkladné změny. Strana pak vždy positivně ukazovala a žádala, aby byla provedena taková opatření, která jsou způsobilá, aby také v tomto hospodářském odvětví bylo možno vybudovati pravidelné hospodářské poměry. Ani při projednávání vládního návrhu tisk 2203, jímž se prodlužují a doplňují zákony o bytové péči, nepotřebuje strana zásadně revidovati těchto stanovisek.

Tak jako před tím žádáme promyšleného pokračování ve veřejném podporování stavební činnosti s úkolem, aby stále vzrůstala zásoba takových bytů, které si mohou najmouti sociálně slabí nájemníci. Tím jediné lze se vyhnouti jakémukoliv nebezpečnému risiku, které může případně vzniknouti ze zákonodárných reforem pro tyto nájemníky. I kdyby po této stránce bylo dosaženo vyrovnání, musí se tento stav neustále udržovati pokračováním v této činnosti. Nemohou-li nižší veřejné svazky, jako jest tomu dnes, pro své finanční předpisy stačiti již na záměrné podporování stavební činnosti, musí v této věci býti korektorem stát. Stát musí toto veřejné podporování stavební činnosti zařaditi účinně a bez národohospodářských ztrát do programu produktivní péče o nezaměstnané.

Otázka ochrany nájemníků jest tak jako dříve spojena s ožehavou otázkou - a to i v zájmu nájemníka - otázkou vytváření výnosnosti starých domů. Jak velice se stala z této otázky otázka naléhavá, dokazují neudržitelné poměry majetníků malých domů. Z jejich memoranda se statistikami, které předložili politickým stranám, jest patrno, že starým domům hrozí zkáza, poněvadž majetníci sami nemohou dáti prováděti nezbytně nutné opravy na svém majetku. My také přiznáváme, že majetníci starých domů ve 14letém vývoji až ke dnešnímu stavu na bytovém trhu přinesli velmi těžké oběti. Kdežto novostavbám byly poskytnuty státní podpory a dlouhodobá osvobození od daní, majetníci starých domů musili platiti činžovní daň se všemi přirážkami. Tito majetníci malých domů nemohou již dnes z vlastních příjmů vynakládati peníze na tento majetek, poněvadž mnoho set jich bylo postiženo hospodářskou krisí tak dalece, že tato krise zničila jejich existenci.

Jest tedy jen slušné, dáváme-li svůj souhlas k opatřením, která zlepšují stav majetníků starých domů. Po této stránce poukazujeme neobyčejně rozhodně, že výnosnost starých domů dala by se zvýšiti slevou daní pro staré domy. I když není možno staré domy úplně osvoboditi od daní a dávek, poněvadž by toto zařízení velmi silně postihlo finanční vedení státu a rovněž i podřízených svazků, mírná akce tohoto druhu přece by jen způsobila velké ulehčení a přinesla by oprávněné výhody majetníkům starých domů.

Tím by bylo možno aspoň po dobu trvání hospodářské krise vyvarovati se vlivům na kontinuitu právního řádu v tak závažných věcech, jako jest zvláště ochrana nájemníků - lex Meissner - a podpora stavebního ruchu.

Nájemné lze zvýšiti zákonem, což postihne sociálně slabé nájemníky, jen tehdy, je-li vyrovnáno nějakým ekvivalentem pro osoby tím postižené. Jestliže nyní v souvislosti s tím není možné vyrovnání mezd, jak se o tom častěji mluvilo při úmyslech, jak reformovati platné bytové zákony, jiné ekvivalenty, pokud jde o jejich provedení, nesetkávají se s nepřekonatelnými potížemi. Moje strana doporučuje tedy ke studiu požadavky svazů nových nájemníků, které byly včas oznámeny vládě, jako podklad pro přípravná jednání o projednávaném vládním návrhu:

1. Zvýšení existenčního minima osvobozeného od daní pro nové nájemníky a pro osoby nepodléhající ochraně nájemníků.

2. Povinné přiznání výhod ustanovených v §u 21 daňového zákona z r. 1927 při vyměřování daně důchodové novým nájemníkům a osobám nepodléhajícím ochraně nájemníků.

3. Snížení těmto kategoriím nájemníků přirážky po dobu krise k dani důchodové.

4. Osvobození jejich platů, mezd a pensí ze snižovacích akcí, jde-li o zaměstnance a dělníky státu a korporací.

5. Snížení hypotekární úrokové míry a snížení nechráněného nájemného zákonem na týž poměr.

Posuzujíce vládní návrh tisk 2203 sám, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n., o ochraně nájemníků ve znění zákona ze dne 27. března 1930, č. 30 Sb. z. a n., čl. I zákona ze dne 26. listopadu 1930, č. 166 Sb. z. a n., čl. I, § 2 zákona ze dne 19. prosince 1931, č. 210 Sb. z. a n. a čl. I zákona ze dne 27. října 1932, č. 164 Sb. z. a n. do 31. prosince 1933, prohlašujeme, že toto nové provisorium tak jako jeho předchůdci nepřinese rozřešení, nýbrž že pro všechny vrstvy činí poměry nyní trvale příliš neudržitelnými. Konstatujíce toto litujeme, že při parlamentním projednávání otázky ochrany nájemníků byla provozována opět stará nedůstojná hra. Tak jako u mnoha jiných podnětů i zde se ukazuje, že není iniciativy k zákonnému postupu nového druhu, kteréžto okolnosti nejvíce litujeme.

Německá nár. socialistická strana dělnická jest k této kritice oprávněna tím spíše, že včas - a to od r. 1923 - navrhovala v posl. sněmovně svrchu zmíněné záměrné akce, které, kdyby se jich bylo použilo včas, byly by již dávno rozřešily otázku bytové péče. Z těchto akcí připomínáme dnes opětovně návrh podaný naší frakcí v poslanecké sněmovně roku 1923 na vystavění rodinných domků pro jednu rodinu, pro dělníky průmyslové a zemědělské, který byl znovu podán roku 1925, návrh Wenzela a druhů na vydání zákona k zajištění stavebně právních pohledávek, jakož i četné návrhy a podněty z našich řečí ze dne 15. března 1927 a 13. března 1928. Ale i později jsme se nepřetržitě snažili upozorniti vládu na naše reformní návrhy.

Německá nár. socialistická strana dělnická volá vážně, aby se dbalo jejích návrhů. Strana hájí stanovisko, že nečinnost k doléhajícím hospodářským a sociálním otázkám a bytové nouzi nejen je ponechá nerozřešené, nýbrž k neštěstí tisíců a tisíců lidí promění je v katastrofu.

Pres všechny nedostatky provisoria a požadavek, aby byl konečně předložen definitivní zákon, budeme hlasovati pro návrh. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pí. posl. Hodinová-Spurná.

Posl. Hodinová-Spurná: Nově předložený návrh zákona o bytové péči je dalším průlomem do ochrany nájemníků. Tento průlom vyjádřen je tím, že z ochrany jsou vypuštěny tentokráte 4 až 5pokojové byty a dále, že se snižuje hranice příjmová u těch, kteří podléhají ochraně nájemníků. Jsme pro to, aby bohatí nájemníci platili vysoké činže, a také v tomto smyslu podáváme návrh. Jsme však proti tomu, aby tato zvýšená činže plynula do kapes domácích pánů, a navrhujeme, aby jí bylo použito aspoň z 50% pro obce, ke stavbě levných bytů. Navrhujeme, aby majitelé domů byli nuceni aspoň 50% této zvýšené činže odváděti obcím, které mají těchto peněz použíti ke stavbě levných bytů pro nebydlící a nezaměstnané.

Pan zpravodaj zde ve svém úvodu konstatoval, že ochrana nájemníků má býti postupně odbourána a na konec úplně zrušena. Konstatoval zde, že je jen problémem vyřešení otázky bydlení pro sociálně slabé. Ochrana nájemníků má být postupně odbourána do r. 1938. Od r. 1930 se ustavičně slibuje pracujícímu lidu, že hospodářská krise bude brzy u konce a že se jeho situace zlepší. Na základě toho také v návrzích, které nám předkládá vláda, a podle plánu, kterým vláda hodlá odbourat ochranu nájemníků, vidíme, že provedení plánu odbourání ochrany nájemníků má se díti takovým způsobem, aby se u proletářských nájemníků a u pracujícího lidu vzbudil dojem, jako by krise měla býti v brzké době překonána a tím že se také zlepší situace pracujícího lidu. My však říkáme, že není žádné vyhlídky na zlepšení krise, že se situace pracujícího lidu zhoršuje den ode dne. Odbourání ochrany nájemníků je jen součástí celého útoku, který vláda dělá na pracující lid a hlavně v poslední době na nezaměstnané.