Kdyby u nás bylo více smyslu pro zájmy veřejné, pro posílení důvěry občanstva ke státu a pro tvoření hospodářských hodnot, pak by byl bytový zákon dávno likvidován a na bytovém i stavebním trhu nastaly by poměry normální. Naříká se, že lid pozbývá důvěry v parlamentarismus a demokracii. Nedivte se tomu. Jaký pocit je na př. v duších statisíců majitelů domů, z nichž většina je chudých lidí, když vidí, že po 14letém utrpení musí jejich zástupci svádět dlouhé a úmorné zápasy o prostá jejich práva? Jakou důvěru v zákonodárství může míti poplatný a spolehlivý stav v národě, majitelé domů, když vidí, že zatím co v jiných státech spěje vývoj bytových poměrů ke stavu normálnímu, drží se u nás násilně a bez příčiny zákon, který je degraduje na občany druhého řádu a béře jim výsledky práce a úspor jejich života a celých generací? Je-li předpokladem důvěry občanstva ve stát positivní práce a odpovědnost, pak se to musí objeviti v řešení všech otázek, a tedy i v problému bytovém.

Levicové strany neměly žádných věcných ani mravních příčin stavěti se proti našim požadavkům. Stojí za nimi i velká řada dělníků a zřízenců, kteří viděli smysl svého rodinného života v postavení krovu nad hlavou a v zabezpečení svého stáří. Komu ublíží, ptám se, uvolnění 4- a 3pokojových bytů? Kdo má zdanitelný důchod 50.000 Kč ročně, nepočítajíc v to členy rodiny, jsou-li výdělečně činní? Je to dělnická třída? Nikoliv! A proč tedy ty stálé obtíže? Je snad nespravedlivé, aby člověk, který má svůj dům, mohl se do něho nastěhovat a dát byt i svému dítěti? Proč tedy byly tyto požadavky zamítnuty, proč se neukáže kousek dobré vůle v této vážné době, kdy republika volá, aby se upisovala půjčka práce, z níž bude mít přece prospěch především vrstva dělnická?

I když bylo, slavná sněmovno, zásluhou naší strany dosaženo podstatných změn v zákoně, přece je nutno konstatovati, že tyto změny neodpovídají oprávněnosti předložených požadavků a že je nutno bez odkladu přistoupiti k další práci a zavésti v bytových otázkách normální stav. Při jednání o bytové osnově jsme vznesli požadavek, aby majitelům domů a domků byla dána možnost prováděti opravy. Domovní majetek chátrá, poněvadž majitelé starých domů, nemajíce příjmů, nemohou opravy prováděti. Dokazovali jsme, že povolením oprav a rozvrhem jejich nákladů na nájemníky získala by se jenom v Praze práce pro 10.000 dělníků. Dokazovali jsme, že toto opatření směřuje hlavně ve prospěch malých majitelů domků dělnických, kteří přicházejí o celý svůj majetek, ale marně. Socialistické strany tento požadavek odmítly zrovna tak, jako můj další návrh, aby pro byty do 2 pokojů bylo stanoveno osvobození od daně činžovní. Pro chudé a malé majitele domů, kteří se rekrutují z řad dělnických a úřednických na periferii města, není učiněno nic, a to vinou těch, kdož naše spravedlivé návrhy odmítli.

Za dnešních okolností nemůže se nikdo diviti, že povážlivou měrou roste zadluženost starého majetku domovního, která činila na př. r. 1911 1.500 mil. Kč a r. 1925 stoupla již na 12 miliard Kč. Dnes je situace arciť ještě mnohem zhorší.

Návrhem vládním zvyšuje se částka na poskytování státního příspěvku o 10 mil. Kč na podporu staveb nájemních domů s nejmenšími byty, které budou stavěti obce a jiné veřejnoprávní korporace.

I k tomu chci říci několik slov. Není druhého státu v Evropě, který by přinesl pro oživení stavebního ruchu takových miliardových obětí, jako stát náš. Překotný stavební ruch, který se u nás vyvinul úměrně s ochranou nájemníků, způsobil na našem bytovém trhu úplnou anarchii, která se nedotýká jen samotné otázky bytové, nýbrž i státních a obecních financí a celého peněžního trhu vůbec. Stavební ruch není u nás postaven na zdravý základ soukromopodnikatelský, jako v době předválečné, nýbrž spočívá více na spekulaci do budoucna. Ústředna společenstev stavitelů v republice Československé ukazuje ve svém podání za leden t. r. velmi vážně na nebezpečí, které z překotného podporování stavebních družstev vzniká pro finance státní, pro státní pokladnu. V dobách mírových odpovídal stavební ruch potřebám bytového trhu, kdežto po válce stavělo se bez zřetele na potřebu, často bez rozpočtu a více z důvodů stranických. I v této věci dlužno udělati nápravu.

Souhlasím s p. zpravodajem kol. Langrem, který ve svém referátě volal po vyřešení otázky t. zv. postihového práva státu, t. j. regresu. Je nutno, aby záležitost regresu byla vyřešena urychleně samostatným zákonem, poněvadž toho vyžaduje nejen smysl pro právo a spravedlnost, nýbrž také obtížná finanční situace naší státní pokladny.

Odmítli jsme návrh, který podalo ministerstvo soc. péče ve příčině dalších odkladů exekučního vyklizení tam, kde nájemník je bez zaměstnání, neboť šlo o nový zásah do svobody a disposičních práv majitelů domů. Chápeme, že v důsledcích hospodářské krise je mnoho lidí bez prostředků, ale to není problém bytový, to je důsledek rozvráceného hospodářství, které může býti léčeno buď specielním opatřením státu nebo dobročinností veřejnosti, tedy nikoli jen na útraty skupiny jedné, kterou beztak dosavadní zákony stigmatisují jako stav druhořadý.

Řešení bytových otázek nesmí býti tedy komplikováno nějakými novými zásahy, naopak je nutno dívati se na problém tak, jak vypadá. Zájem pořádku, klidu a hospodářské stability velí, aby politika státní vycházela z principu ochrany a svobody zdravého soukromého majetku, a tím je dán i směr pro naši příští práci ve věcech bytových.

Lituji, slavná sněmovno, že není u nás v republice zavedeno referendum jako ve Švýcarsku. Kdyby se mohlo provésti hlasování v národě o bytových zákonech, vyslovila by se jistě převážná majorita pro zrušení ochrany a pro svobodu domovního majetku, poněvadž je to příkazem práva a prosté spravedlnosti. Jinak při stranické a krátkozraké politice některých stran je možné, že budeme bytové zákony prodlužovati tak dlouho, až nutně padnou samy. Varuji před touto politikou. Posuzujme tyto věci se zdravým a vyrovnaným klidem i rozumem, nikoli s politickou a stranickou zaslepeností, a dojdeme i v bytové otázce k výsledkům spravedlivým a prospěšným nejenom určitým vyvolencům, nýbrž všem a zejména veřejnému hospodářství. Čím dříve se tak stane, tím lépe pro veškeré občanstvo, národ i stát. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Šalátovi.

Posl. Šalát: Slávna snemovňa! Urputný koaličný boj, okolo bytového zákona v týchto dňoch sa odohravší, je klasicky smutným príkladom toho, ako sa nemajú riešiť celoštátne veci, ako sa nemá vládnuť a pracovať v parlamente.

Nám, slovenským ľudákom dovolí si hociktorý vládny mudrák vyhadzovať na oči, že vraj robíme politiku jalovú, neosožnú, ba vraj republike škodlivú, že sme si "zvolili cestu síce na oko pohodlnú, v podstate však cestu slepca, potácajúceho sa v temnotách." Tak to tvrdí v "Lidových novinách" 27. marca t. r. pán "bh." z Bratislavy v článku o "Terajšej opozičnej taktike slovenských ľudákov."

Nás takéto zlomyseľné výroky nezarmucujú, bo bez samochvály možno konštatovať neodškriepiteľný fakt, že náš ubiedený slovenský ľud si s uznaním hovorí takto: Aspoň tí ľudáci sa ešte zastávajú Slovenska a Slovákov. Bez nich a bez ich neohroženého boja už by všetci Slováci boli na mizine, povyhadzovaní z verejných služieb a na dražbách zničení majetkove. - Len z ohľadu na ľudácký smelý boj sa dostáva kde-tu nejaká omrvinka zo štátnej kasy a vlády pre Slovensko. Skúpa a sebecká centralistická Praha nerada dáva Slovensku a Slovákom toľko, koľko im právom patrí, ale len a len vždy toľko, koľko si roztrpčeným krikom, interpeláciami a sťažnosťami vyrvú zo skúpych pazúrov protislovenských. (Tak je!) Takéto a podobné úsudky ľudu sú nám svedoctvom, že spôsob nášho boja za ohrožený chlieb Slovákov je správny, spravodlivý, odôvodnený, že nie je "cestou slepca, potácajúceho sa v temnotách", lež je trnistou síce, ale pravou, dobre premyslenou a správne vyvolenou cestou, ktorou sa nateraz pracne a hrdinsky musí a má bojovať za chlieb, existenciu, práva a ochranu Slovákov voči terajšej protislovenskou zášťou a neprajnosťou nasiaknutej vláde marxistov a hmotárskych liberálov.

Uznanie a mienka ľudu slovenského je nám smerodajnejšia, než jedovatá kritika protislovenských šplhavcov, lebo však "hlas ľudu je hlasom božím" dľa demokratickej ideologie. A tento "hlas boží" nám dáva za pravdu a nie utlačovateľom a krivditeľom Slovákov.

Ale ten istý "hlas ľudu, hlas boží" dnes všeobecne odsudzuje hriešnu politiku terajšej česko-nemeckej koalície, ktorá nieže sa len potáca, ba zrovna hnusne váľa, plazí po ceste politických zvád, korupcií, mrhania štátnych peňazí, zlostných intrík, politických procesov, čo všetko ženie štát do hmotného a morálneho úpadku.

A že ľud správne súdi o tejto bahnistej ceste koaličných mocipánov, netreba pre dôkazy bežať do minulosti, alebo citovať prejavy a úsudky roztrpčených rodoľubov Slovákov alebo Čechov opozičných. Veď i sami koaličníci si vzájomne a neprestajne vyhadzujú na oči svoje chyby, prechmaty a štát humpľujúce zámery. Môj predrečník to isté robil. Ale čo by si ani vzájomne nevykričaly koaličné strany všetky svoje slabiny a špiny štátu škodné, už sám jedovatý boj, sohratý v parlamente a pred širokou verejnosťou v otázke predĺženia tak zv. bytového provizoria, dostatočne mohol presvedčiť každého o tom, že cesta a spôsoby tejto zhnitej koalície sú hriešne, štátu a občianstvu nesmierne škodné. S roka na rok sa sľubuje, že ministerstvo soc. pečlivosti vypracuje už definitívny, zmeneným pomerom zodpovedajúci zákon o bytovej otázke. (Výkřiky.) Nestalo a nestáva sa tak pre samé koaličné ruvačky, vyjednávačky a pohodlné odďaľovania plodnej, tvorivej práce. (Výkřiky: Každá strana chce z toho těžiti!) Hej! Vždy v poslední chvíľu sa vymyslí nejaká prabiedna cigoria, náhražka, zodratá záplata zákonného opatrenia, provizoria na pár mesiacov, z čoho sa občianstvo len vysmieva a roztrpčeno repce hovoriac: "To má byť štátotvorná práca snemovne a senátu? To že je zákonodarná práca dvoch draho platených zákonodarných sborov?"

Nehľadí sa na záujem štátu, na dobro väčšiny občianstva pri ničom. V koaličných domácich bojoch hlavné je, ktorá strana koľko si vie vyfechtovať pre seba a pre svojich stúpencov na úkor štátu. Márne posielajú parlamentom rôzne sbory, odborníci zdravé, naliehavé návrhy, prosby, protesty, rezolúcie, pre jedovaté koaličné spory putuje všetko do košov, je nepovšimnuté.

Zostal koalíciou nepovšimnutý aj svedomite vypracovaný návrh zákona, memorandum a rezolúcia "Poradného sboru pre otázky bytové v Prahe". Tento sbor síce nepribral k sebe ani jediného zástupcu Slovenska, čo mu zazlievame, vzdor tomu však prizvukujeme, že ministerstvo soc. pečlivosti dopúšťa sa hriešnej nedbalosti, keď ihneď neprikročí k meritornému vypracovaniu definitívneho zákona bytového, a to na podklade námetov tohoto "Poradného sboru".

Stále počuť koaličnú slabúšsku výhovorku, že pre iné súrné práce niet stihu k vypracovaniu vážneho návrhu zákona bytového, a hľa, podajú odborníci vážny námet - a cynicky ho odhodí vládna moc. Návrh "Poradného sboru pre otázky bytové v Prahe" je asi tej tendencie, ktorú prizvukuje aj naša strana, tvrdiac, že chudobných mnohodetných nájomníkov treba i naďalej zákonom chrániť, aby im nehrozilo vyhadzovanie z bytov alebo veľké povyšovanie bytného, ale zámožnejším prenájomníkom je škoda poskytovať ochrany zákona, lebo tým ztráca štát na príjmoch z činžovej dane, ztrácajú i samosprávne sväzky na prirážkových príjmoch, obmedzuje sa stavebný ruch, do ktorého sa nechcú púšťať mnohí dobre situovaní chránenci zákona, nastáva tým krikľavý nepomer v bytnom za staré a nové byty, v ťarchách prenájomníkov bytov a pracovní, zákonom chránených a nechránených. Čo má veľké následky na poli sociálnom a živnostensko-obchodnom.

Ako má konkurovať živnostník, obchodník, bydliací a pracujúci v miestnostiach, zákonom čo do nájomného nechránených s tým, ktorý na základe zákonnej ochrany hodne ušetrí na platení nájomného? Akým pocitom má hľadieť skromne platený úradník, zamestnanec, alebo ktokoľvek na to, že kým on musí platiť bežnej výšky nájomné a k tomu primeranú činžovú daň, zatiaľ iný, od neho lepšie situovaný, so slušným platom si hovie v lacnom, zákonom chránenom byte, a samozrejme menej prispieva štátu i v činžovej dani?

Z takýchto nesrovnalostí povstáva peklo spoločenskej závisti. (Hlasy: Oni hovoria o tom, že je to sociálna spravedlivosť!) Nie, to je ten ich raj marxistický! - Pri dnešnom všeobecnom úpadku, pri množení sa druhov daní a stonaní daňovníkov je to priamo protisociálnou provokáciou, keď vláda svojím bytovým provizoriumom ide a miení ešte zákonom chrániť socialistických zbohatlíkov, prenájomníkov starých bytov, chránených zákonom.

Ochrana zákona mala byť odňatá nielen prenájomníkom, majúcim predpísanú daň dôchodkovú z dôchodku aspoň 50.000 Kč ročne, ako to návrh vlády hovorí, lež mala byť hranica ochrany hodne snížená - a to pri prenájomníkoch slobodných asi na 20.000 Kč, pri bezdetných manželoch na 25.000 Kč a pri familiárnych prenájomníkoch asi na 30.000 Kč. Keď zákonné opatrenie vlády nemieni, nechce mať ohľadu na zárobkové, sociálne, rodinné rozdiely prenájomníkov, na nesnesiteľné ťarchy majiteľov starých domov, na spravodlivejšie rozdelenie platenia daní, zvlášť činžovej, nech sa vláda nečuduje, keď toto jej "bytové provizorium" nazve občianstvo protisociálnym paškvilom, odporným dielom marxistickej rozpínavosti a hanobného slabúšstva vládnych občianskych strán.

Je to dielo hriešneho koaličného kompromisu stáleho, ktoré jedných depce až k zemi, druhých však, ač sú zámožní, nechá pomocou zákona spupne sa rozpínať v cudzom majetku. Táto biedna koaličná vypotenina vo svojej povrchnosti nespomína ani len to, čo robiť s takým zámožným prenájomníkom, ktorého ročný dôchodok nečiní síce 50.000 Kč, ale má dôchodok aj jeho žena, alebo iný, s ním spolubydliací člen rodiny.

Koalícia si nevšíma tej požiadavky daňujúceho občianstva, aby zákon o daňovom oslobodení novostavieb bol novelizovaný v tom smysle, že by maly byť odanené nové vily a paláce poprevratových zbohatlíkov, trebárs boly stavané i so štátnou, stranícky vymoženou podporou. Nevšimla si a nevšíma si koalícia ani memoranda mesta Bratislavy, podaného vláde straniva bytovej otázky. Memorandum znie (čte):

"Od starostu mesta Bratislavy. Číslo 32697/soc. 1933.

Slávnej vláde republiky čsl. v Prahe. Na podklade usnesenia rady mesta Bratislavy zo dňa 3. marca 1933 obraciam sa na vládu republiky čsl. a žiadam, aby zákon na ochranu nájomníkov bol pozmenený v tom smysle, že by z ochrany boly vypustené:

a) byty 3 izbové (inclusive) a väčšie, b) veľké obchodné miestnosti a živnostenské provodzovne, c) a bez ohľadu na druh, veľkosť miestností a na ích používanie domy, ktoré sú vo vlastníctve štátu, verejnoprávnych sväzkov územnej alebo odborovej samosprávy a dobročinných spolkov.

Dôvody: Zákon na ochranu nájomníkov už svojou povahou je zákonom rázu mimoriadneho, ktorý bol vynesený pod tlakom povojnových špeciálnych pomerov na bytovom trhu. Je teda iba rázu provizorného a postupným pominutím predpokladov a okolností, ktoré ho odôvodňovaly, stráca svoj raison d'@etre.

Pomery, ktoré podmieňal tento zákon a z ktorých sa zrodil, sú dnes už podstatne iné než boly v dobe jeho prvého uzákonenia. Za occasio legis slúžil hlavne absolutný nedostatok bytov po vojne, čo bol dôsledkom toho, že po čas vojny stavebný ruch bol úplne ochromený. Dnes už nemožno vlastne, obzvlášť čo sa týka väčších než 3 izbových bytov a obchodných miestností, hovoriť o absolutnom nedostatku. Na bytovom trhu v Bratislave totiž nabídka väčších bytov a obchodných miestností je väčšia, než poptávka po nich. To dokazujú aj denné početné inzercie v tunajších novinách.

Pri zákone na ochranu nájomníkov ako ratio legis sa zdôrazňuje hlavne moment sociálny. Vo väčších bytoch však bývajú obvykle nájomníci, ktorí nepatria do skupiny sociálne slabých občanov, takže ochrana vrstvy občianstva zámožného, bývajúceho v najväčších, často v luxusných bytoch, nie je odôvodniteľná ohľadmi sociálnymi.

Zákon na ochranu nájomníkov znamená viazané bytové hospodárstvo a je nesporné, že za určitých okolností táto ochrana, obzvlášť čo sa týče väčších bytových objektov, podväzuje stavebný ruch, stavebný priemysel, je zjavom rušivým, disharmonickým a spôsobuje národohospodársku škodu.

Je taktiež všeobecne známe, že umelé stlačenie cien na trhu vyvoláva nadspotrebu zbožia. V danom prípade je samozrejmé, že o nadkonzume bytového zbožia možno v prvom rade hovoriť u väčších, a následkom zákonnej ochrany umele zlacnených bytov a obchodných miestností.

Bytový trh v Bratislave sa už skoro úplne uvoľnil. Kým v iných väčších mestách čsl. republiky 40 až 60% bytov spadá pod ochranu, zatiaľ v Bratislave už iba 19˙64%; v absolutných číslach: počet všetkých bytov v Bratislave 31.466, z toho chránených 6.179, počet chránených trojizbových bytov 834, 4 izbových 403, 5 izbových 159. Úhrnny počet, incl. trojizbových a väčších bytov v Bratislave činí teda u chránených bytov iba 1400. Predmetná petícia, ako vidno, dotýka sa iba 2˙1% všetkých bytov v Bratislave.

V ďaľšom uvádzam štatistiku iných chránených miestností než bytových, menovite k objasneniu nutnosti vypustiť z ochrany väčšie obchodné miestnosti a provodzovne v Bratislave: obchody 909, úradné miestnosti 158, skladištia 165, iné miestnosti 351.

Rozvrstvenie bytov v Bratislave je nasledovné: (k 1. januáru 1933): obytné kuchyne 707, 1 izba a kuchyňa 15.237, 2 izby a kuchyňa 8.595, 3 izby a kuchyňa 4503, 4 izby a kuchyňa 1.648, 5 izieb a kuchyňa 526, 6 izieb a kuchyňa 140, 7 izieb a kuchyňa 62, 8 izieb a kuchyňa 19, 9 a viac izieb a kuchyňa 20, úhrnom 31.458 bytov.

Z tejto štatistiky je patrné, že polovica nájomníkov v Bratislave býva v malom byte, pozostavajúcom z jednej izby a kuchyne. Bytová kultúra v našom meste je teda veľmi nízka. V páde uvoľnenia bytového trhu čo do väčších bytov došlo by iste k stavbe takýchto bytových objektov a zdvihla by sa úroveň bytovej kultúry v našom meste. Ovšem to sa vzťahuje i na iné mestá na Slovensku.

Nedostatočnosť a hatenosť stavebného ruchu a nízkosť bytovej kultúry dokazujú aj štatistické číslice, udávajúce bytové pomery podľa polohy bytov: Byty podzemné 1.504, byty prízemné 11.965, byty na I. poschodí 5.730, byty na II. poschodí 4.986, byty na III. poschodí 3.429, byty na IV. poschodí 1.750, byty na V. poschodí 467, byty vyššie než na V. posch. 23, byty vo viac poschodiach 715, byty mansardové 897, úhrnom 31.466.

Ako vidno, v Bratislave je ešte stále veľa vôbec nevyhovujúcich podzemných bytov a skoro polovica všetkých bytov sa nachádza buď v starých a nehygienických prízemných domoch a čiastočne v nových núdzových domkoch na periferii mesta. Vzhľadom na to, že ku dňu 1. jan. 1933 v Bratislave bolo okrúhle 130.000 obyvateľov, pripadá na 1 byt 4˙13 obyvateľov.

Z uvedených štatistických dát jasne vyplýva, že v Bratislave iba každý piaty byt podlieha zákonnej ochrane, takže rozsah viazaného bytového trhu v Bratislave je úzky.

Bratislavský spolok majiteľov domov previedol začiatkom t. r. štatistické šetrenie v tom smere, že akého povolania sú nájomníci, bývajúci vo väčších než 3 izbových bytoch. Tieto dáta sú síce rázu súkromného, ale predsa vychádza z nich najavo, že vo veľkom procente bývajú v týchto bytoch obchodníci, lekári, advokáti, penzisti, a vyšší úradníci ponajviac s príjmami vyššími. Je tiež nesporné, že medzi týmito nájomníkmi je veľa takých, ktorí sami sú majiteľmi domu.

Z uvedených je plne opodstatnené, že dnes už bytová potreba v Bratislave sa zväčša ukojuje na voľnom bytovom trhu, ktorý je spôsobilý, najmä čo sa týče väčších bytov, vyhovovať všetkým oprávneným požiadavkám. Zvlášť zdôrazňujem, že dnes už i v mnohých bytových družstvách v Bratislave nachádzame väčšie neprenajaté byty.

Shrnujúc všetky dôvody našej petície konštatujeme v krátkosti toto: "1. Oslobodenie 3izbových a väčších bytov v Bratislave zpod zákona na ochranu nájomníkov nedotýka sa sociálne slabých vrstiev obyvateľstva, bývajúcich v menších než 3izbových bytoch. 2. Taktiež nie je už treba zákonnej ochrany pre väčšie obchodné miestnosti a živnostenské provodzovne v Bratislave. 3. Oslobodenie domov zpod zákonnej ochrany, keď majiteľom je štát alebo verejnoprávny sväzok územnej alebo záujmovej samosprávy a dobročinných spolkov, je odôvodnené tým, že tieto korporácie sú zárukou, že budú chrániť záujmy sociálne slabých. Zákonná ochrana nad domami spomenutých korporácií často znamená iba zbytočnú obťaž pri vykonávaní ich dôležitých úkolov, na ktorých je zainteresovaná široká verejnosť. 4. Ďaľšia ochrana väčších bytov by len podväzovala a prekážala rozvoju stavebného ruchu, obzvlášť družstevnému a taktiež priemyslu stavebnému; ďalej môže viesť k nadkonzumu špecielne veľkých bytov a väčších obchodných miestností. 5. Podľa dnešného stavu žiadané uvoľnenie 3izbových a väčších bytov by sa dotýkalo iba posledného zbytku nepatrného počtu veľkých bytov a obchodných miestností, spadajúcich ešte pod ochranu."

Memorandum zakončuje pán starosta bratislavský tou pevnou nádejou, že ho vláda vyslyší. Ako je videť z vládneho návrhu, v nádejach svojich sa veľmi sklamal on a celé mesto Bratislava.

Referent rozpočtového výboru p. posl. Chloupek vo svojom prejave teraz práve v pléne snemovne výslovne doznal, že bytovým zákonom boli dosiaľ chránení mnohí sociálne silní občiania a že sa toto terajším provizoriumom len čiastočne ide zamedziť. Pýtame sa vlády, prečo nemá odvahy odstraniť krikľavú chybu zo svojho návrhu už vtedy, keď je ešte pred odhlasovaním? Čože osoží občianstvu a štátu to, keď pozdejšie dozná sama vláda, že staly sa a páchaly sa krivdy, nesprávnosti?

Pán referent Chloupek poukázal aj na krikľavú chybu vládneho návrhu ohľadom termínu platnosti zákona. Jedných prestane chrániť tento zákon len od 1. januára 1934, druhých však už 1. oktobra 1933. Prečo sa nemeria rovnako? Keď sa o niekom už teraz vie, že je dobre situovaný, na čo mu ešte i po 1. oktobri t. r. poskytovať 3mesačnej zákonnej ochrany, ktorá patrí len sociálne slabým?

Keďže si koaličná vláda nevšíma spravedlivých požiadaviek daňujúceho občianstva a keďže jej návrh č. 2203 je priamo provokáciou pod ťarchou daní klesajúcich občanov, zaň hlasovať nemôžeme, ba nesmieme. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. dr Bacherovi.

Posl. dr Bacher (německy): Slavná sněmovno! Měl jsem již včera příležitost v soc.-politickém výboru zabývati se parlamentním projednáváním tohoto návrhu. Není pochybnosti, že zde jde o návrh, který velmi hluboce zasahuje do hospodářského života a od něhož by se tedy dalo očekávati, že zvláště se zřetelem na všechno, co se dříve stalo, bude co nejpečlivěji zkoumán, než se stane zákonem. Času k projednávání bylo dosti. Než přes to byl tento tak důležitý zákon včera rozdán ve sněmovně a teprve večer v 9 hodin mohl soc.-politický výbor začíti projednávati tuto látku. Ukázalo se, že koaliční sedmička musila ještě učiniti některé změny. Nuže, žádný člověk nemůže ovšem míti něco proti tomu, aby se sešly jednotlivé strany - ať to jsou již vládní strany nebo jiné - a jednaly o návrhu nějakého zákona; ale v tomto případě bylo by jistě bývalo parlamentárnější, více by bylo vyhovovalo smyslu parlamentarismu, kdyby věc byla přišla nejprve do soc.-politického výboru a teprve pak se "sedmička" dohodla na změnách, kterých by snad bylo třeba, místo aby se i tohoto tak důležitého zákona chtělo užíti k tomu, aby se oposice odsoudila k naprosté nečinnosti nebo aspoň k neúspěšnosti a aby se jí znovu uvedla na oči zbytečnost její existence.

Soc.-politický výbor stál skutečně před smluvenou věcí, takže již naprosto nebylo možno učiniti sebe menší změnu. Přirozeně nemohlo býti řeči o tom, že by předem byla vyslechnuta některá ze zúčastněných korporací, aby se vyžádal posudek k tomuto zákonu. Nově utvořený hospodářský poradní sbor byl takto zase přehlédnut a tak se opakovalo to, čeho jsme se posledně dožili při zákonu o automobilové dopravě, opakovalo se, čeho jsme se dožili při zákonu o úrokové míře, že jedna z nejdůležitějších věcí byla prostě ve 24 hodinách oddrmolena, jen proto, že se řeklo, že do té a do té lhůty musí to býti hotovo. Pak se sněmovna pošle zase domů na dny nebo na měsíce a nestane se nic. (Posl. Geyer [německy]: Ale zde zatím uplyne provisorium!) Pak se zase bude musiti něco udělati ve 24 hodinách.

Tím si ovšem parlamentarismus neobyčejně škodí. Čte-li někdo noviny, zvláště české noviny, nalezne v nich celé odstavce stížností o ohrožování demokracie zleva a zprava, čte o prostředcích, jak by se mohlo tomuto nebezpečí čeliti. Jest obava před fašismem, jest obava před bolševismem, jest obava před příklady z ciziny a člověk přemýšlí, jakými prostředky by se demokracie mohla udělati bojovnou, aby byla schopna předem se brániti proti útokům zleva nebo zprava. Nechce se mysliti na to, že síla demokracie musí býti založena na sobě samé, že demokracie musí dokázati svými činy svůj nárok na postavení ve státě (Souhlas na levici.) a že svou cenu pro státní občany může dokázati jen tím, bude-li moci ukázati na své činy a že jen tehdy může na demokratické činy ukázati, užije-li nástrojů demokracie daným, přiměřeným způsobem, užije-li těchto nástrojů tak, jak byly myšleny. A nejvýznačnějším nástrojem demokracie jest a zůstává parlamentní zastoupení. Ale když někdo sám pracuje k tomu, aby cenu parlamentního zastoupení podkopal tím, že se jeho jednání proměňují ve frašku, pak se nesmí diviti, když důvěra v demokracii klesá stále víc a více; a připomínám vám, že kterýsi německý básník užil v nadpisu slov, která se od těch dob stala okřídlenými slovy: "Nikoliv vrah, nýbrž zavražděný jest vinen." Když se takto pracující demokracii, která lpí jen na nejformálnějších věcech demokracie, stane jednou něco zprava nebo zleva, pak se nesmí diviti, nenalezne-li v nejširších vrstvách té obrany, na kterou se domnívá míti nárok. Když sama tak špatně koná svou povinnost, jak se zde děje při zacházení s parlamentarismem, pak se nesmíme diviti ani úpadku demokracie. Domnívám se, že to musím říci ve chvíli, kdy každému upřímnému demokratu, každému, kdo věří v hodnotu demokracie, musí záležeti na tom, aby demokracii chránil takovými prostředky, které jsou v ní obsaženy a které jsou nejlépe způsobilé, aby ji udržely tím, že každý den a každou hodinu znovu jí dodávají věrohodnosti.

Pokud jde o formální vybavení tohoto zákona, musím zde vysloviti stížnost, která byla vznesena již několikráte. Přečtěte si jen první paragraf prvního článku! Uvidíte tam množství poukazů na paragrafy a dřívější zákony, a chce-li někdo věděti, co jest v těchto zákonech a jaký jest jejich obsah, musí stále vláčeti s sebou malou knihovnu Sbírky zákonů a nařízení. Dnes jest vyškolenému právníku z povolání těžko vyznati se ve změti paragrafů, a mnohý z pánů kolegů v této sněmovně by se dostal do rozpaků, kdyby byl za dvě hodiny dotázán, o čem vlastně hlasuje. Bylo by možno upraviti zákon tak, že když již se nevytvoří jednotný, skutečně všechno obsahující nový zákon, že by se prostě vzaly paragrafy z dřívějšího zákona, poněvadž by pak nemohla nastati pochybnost, a to podle všeobecné zásady: Lex posterior derogat priori. Ale aspoň bylo by možno v důvodové zprávě říci něco o tom, jak dalece byly převzaty uvedené zákony a jaký jest jejich obsah. Totéž, co se pociťovalo u bankovního zákona a později u zákona o úpravě úrokové míry, opakuje se i u tohoto zákona, který pro množství hromadících se poukazů stává se prostě nesrozumitelným. Laikovi jest ovšem takto sepsaný zákon naprosto nesrozumitelný.