Na nezaměstnané je veden útok, který spočívá v tom, že jim je odbourávána i mizerná podpora, která byla zavedena jen pod tlakem bouří nezaměstnaných dělníků, jen ze strachu vládnoucí třídy před hněvem nezaměstnaných dělníků - ústupek před rozbouřenými masami. Právě dnes, v těžké době, kdy se nezaměstnaní dělníci ocitají se svými rodinami v hrozné bídě, přichází vláda s útokem na tyto mizerné podpory, na t. zv. žebračenky. Vedle odbourání a vyřadění řady nezaměstnaných dělníků z těchto podpor mají být nezaměstnaní zapřaženi ne jinak než otroci za žebračenky do práce, mají z nich být nadělány pracovní kolony a v takovýchto formacích mají být hnáni na práci v rámci obcí i okresů. Ministerstvo soc. péče vydalo oběžník, kde naznačuje jen, že prý je možno, aby v některých obcích bylo použito nezaměstnaných dělníků, aby za žebračenky vykonávali různé práce a aby byli zařazováni do pracovních kolon. Okresní úřady však tohoto pokynu ministerstva soc. péče používají již k tomu, že vydávají vyhlášky, kde přímo stanoví, že nezaměstnaní dělníci nedostanou poukázek, jestliže se nezúčastní práce v pracovních kolonách a jestliže přímo za žebračenky nebudou pracovat. - Uvedu zde jednu takovou konkretní vyhlášku (čte):

"Okresní úřad Praha-venkov výměrem čj. 19.120 ze dne 17. t. m. nařídil obci, aby využila možnosti dané jí vládním usnesením a prováděla práce veřejně užitečné a při těchto pracích použila jako pracovních sil účastníků státních stravovacích akcí, a to tak, že každý příjemce poukázky na 10 Kč pracuje půl dne (4 hodiny) a příjemce poukázky na 20 Kč jeden den (8 hodin) v týdnu a dále odstupňovaně podle počtu přidělených poukázek.

Provádění práce musí býti tak uspořádáno, aby takovým způsobem při obecních pracích vystřídaly se všechny osoby na státní stravovací akci zúčastněné. Dále jsou obecní úřady, mimo zprávy týkající se druhu prací, povinny jednou týdně hlásiti Okresnímu úřadu jména účastníků státní stravovací akce, kteří pracovati odmítli. V důsledku tohoto nařízení bude práce v naší obci praktikována takto:

Denně budou vypsány skupiny účastníků státní stravovací akce, a to po 10 dělnících, jimž bude přidělena práce podle doby, kterou mají podle výše uvedeného vykonati. Pro tento týden je nezaměstnaným odpracovati si příděl poukázek vydaných v sobotu 18. t. m. podle výše uvedených směrnic."

Zde je nejlepší důkaz, jak ministerstvo soc. péče dalo ve svých vyhláškách přímý podnět k tomu, aby nezaměstnaní dělníci byli přitahováni do pracovních kolon, aby jejich nezaměstnanosti bylo využíváno k tomu, aby bez nároku, plynoucího z pracovního poměru, byli nuceni vykonávat práce, na kterých až doposud byli zaměstnáni dělníci na nouzových pracích aneb dělníci za mzdu.

Uvádím to proto, abych zde ukázala, jak právě zrušení ochrany nájemníků je součástí celého tohoto plánu útoku vládnoucí třídy na pracující lid a hlavně na nezaměstnané.

Problém bydlení je dnes vedle nasycení hladových krků v proletářských rodinách a hlavně v rodinách nezaměstnaných nejtěžším problémem. Snížením životní úrovně a zbavením práce jsou pracující lidé zbavováni chleba a vystavováni bídě a hladu, a teď béřete jim zároveň ještě možnost bydlení. Nezaměstnaní dělníci, kteří nemohou zaplatiti činži, jsou bezohledně vyhazováni na dlažbu.

Nejlepším důkazem toho, jakým způsobem se s nezaměstnanými dělníky nakládá v otázce bydlení, vidíme na městu Praze. Město Praha, které je největším majitelem domů v republice, stěhuje měsíčně desítky nezaměstnaných dělníků, kteří nemohou platiti činži, exekučně, aniž by se nějak staralo, co s těmito rodinami nezaměstnaných dělníků bude dále.

Při jednání o prodloužení ochrany nájemníků bylo zde po několik týdnů nezaměstnaným dělníkům slibováno a byla zde dělána nálada, jakoby se vláda vážně zabývala otázkou ochrany proti exekučnímu vystěhování nezaměstnaných. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Soc. demokratičtí dělníci a také dělníci indiferentní se z části ještě těšili, že tento problém, skutečně tak ohromně ožehavý v dnešní době, bude řešen současně s prodloužením ochrany nájemníků, s novým předkládaným zákonem. Ale předloha nám ukazuje něco docela jiného, že právě vůdcové těchto stran, kteří pomocí dělníků se dostali na tato místa, a kteří namlouvají dělníkům, že jen na parlamentní půdě je možno řešiti jejich problémy, jak je zjevno z provolání soc. demokratické strany ke komunistické straně na její nabídku po sjednocení, že oni už dávno na půdě parlamentu v zájmu dělnictva pracují a že komunisté mohou se připojiti k této práci v zájmu pracujících. (Výkřiky poslanců strany komunistické.)

Dělníci soc. demokratičtí domnívali se, že tento problém bude zde vyřešen, ale jak, toho důkaz vidíme na předloženém vládním návrhu. Soc. demokraté spolu s českými socialisty ustoupili na celé čáře i v této tak ožehavé otázce pro všechny vrstvy pracujícího lidu, tedy nejen pro nezaměstnané, nýbrž i pro dělníky zaměstnané, kteří při snížených mzdách dnes těžko shánějí na činži, kterou jsou nuceni platiti. Kolik bezesných nocí v proletářských rodinách prožívají před placením činží! Každý týden proletářská rodina je nucena odkládati největší část svého příjmu na činži proto, aby se zajistila před exekučním vystěhováním. A jestliže tato obava je u proletářských rodin vesměs, pak je tomu právě u nezaměstnaných dělníků dvojnásob, poněvadž, jak jsem již uvedla v dřívější své řeči, nezaměstnaní dělníci jsou z bytu pro neplacení činže houfně vystěhováváni.

Na jedné straně vidíme, že je zde ohromná spousta prázdných bytů, že není snad města a vesnice, kde by tomu tak nebylo; již i v novostavbách, právě tak jako ve starých domech, je ohromná spousta bytů prázdných. Setkáváme se s tím také v Praze. Město Praha má na jedné straně armádu dělnických rodin, které nebydlí, a na druhé straně armádu dělnických rodin nezaměstnaných, které každý den vstávají s obavou, že budou vystěhovány. Avšak obec pražská má také 20.000 bytů prázdných, do kterých se nikdo nestěhuje pro velké činže. (Výkřiky poslanců strany komunistické.) Jenom obec vršovická podle přiznání jednoho příslušníka vládní strany má 400 prázdných bytů, do kterých se nikdo nestěhuje. Ale naproti tomu vidíme, že ve městech příslušníci proletářských rodin jsou nuceni často bydliti v děrách a v boudách zbitých z prken.

Staré přísloví praví, že je těžko žíti bez chleba, ale ještě hůře bez bytu! Právě dnes u nezaměstnaných rodin se ukazuje zvláště pravdivým toto staré přísloví a tíha nebydlení dvojnásob, poněvadž nezaměstnaní dělníci jsou zbaveni nejenom chleba, možnosti obživy, ale ještě toho posledního, to znamená bydlení.

T. zv. Meissnerovým návrhem, který měl býti a byl také po několik týdnů takovou zástěrkou, která měla přikrýti to, co se v zákulisí peklo, měla býti mezi nezaměstnanými vzbuzena iluse, že se skutečně vážně pracuje na vyřešení problému ochrany nezaměstnaných před exekučním vystěhováním. Pan ministr Meissner a všichni ostatní s ním, podle toho, jak noviny oznamovaly, projednávali tuto ochranu, ale tak, aby tíži placení činží za nezaměstnané rozložili na široké vrstvy pracujícího lidu, a to tak, že činže za nezaměstnané měli platiti nájemníci, kteří ještě bydlí a kteří činže mohou platiti. Všechny noviny přinesly zprávu, že se sice pracuje na ochraně nezaměstnaných před exekučním vystěhováním, avšak tak, aby na činži za nezaměstnané byli nuceni proletářští nájemníci platiti ještě 1 1/2%ní dávku ke své činži.

Bytový problém jest dnes otázkou celé pracující třídy a není jen otázkou majitelů domů. Musíme se zamysliti nad tím, za jakých okolností a proč vznikla ochrana nájemníků. Zákon o ochraně nájemníků nebyl udělán proto, že ve vládě po převratu seděli socialisté, kteří pracujícímu lidu tento zákon vymohli, nýbrž proto, že lidové hnutí r. 1919 postoupilo tak daleko, že se prostě zabíraly prázdné byty a do nich byli bez povolení nastěhováni nebydlící dělníci. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický. - Výkřiky.) Také r. 1919 byla obdobná doba jako dnes. Také tehdy byla armáda dělníků, kteří nebydlili, a armáda těch, kteří bydleli s několika rodinami pohromadě. Na druhé straně však byly rovněž byty prázdné. Bytový zákon byl uskutečněn jenom proto, poněvadž zde byla obava z vyvlastnění domovního majetku rozbouřenými masami, které žádaly bytů. Bytový zákon byl udělán proto, aby byl regulován bytový trh. Dnes, kdy dělnictvo, pracující třída, se ocitá v obdobné situaci, jako tomu bylo r. 1919, zbývají pracujícímu lidu tytéž prostředky k vyřešení tohoto problému, jakých použili r. 1919 dělníci k tomu, aby mohli bydleti. I dnes již vidíme, že pracující lid se učí používati těchto prostředků, a že tam, kde nájemníci těchto prostředků používají, setkávají se s úspěchem, že tedy tyto prostředky jsou opravdu úspěšné. Viděli jsme to na několika stávkách nájemníků. Viděli jsme, že se nájemníci dnes brání proti ohromným činžím a to tím, že se prostě smluví, bez ohledu na své politické nebo náboženské přesvědčení, zahájí stávku v placení činže v domech, nebo prostě všichni najednou dají domácímu výpověď a tím docilují snížení činže. V mnohých případech již docílili snížení činže až o 20%.

Zrušení ochrany nájemníků je součástí celého toho útoku, který vládnoucí třída dnes na pracující masy podniká. Nyní, když se zrušuje podpora nezaměstnaným, jsou tito nuceni společně se svými rodinami utahovat dál opasek, jsou nuceni ukládati si nedobrovolný půst dále. Snad se vám ještě podaří i tento útok na pracující lid, poněvadž od jídla dělnická rodina může se na den nebo dva dny zdržeti, bydleti však musí každá z těchto rodin. A proto nezaměstnaní dělníci spolu se všemi ostatními nájemníky začínají dnes právem houževnatý boj proti tomuto chystanému útoku na pracující masy, organisují boj proti zrušení ochrany nájemníků a za snížení činží ve všech domech.

Nezaměstnaní dělníci čekali, že vláda při sdělávání tohoto zákona aspoň částečně bude řešiti otázku nezaměstnaných. Jak jsem však již uvedla, byli tito dělníci zklamáni a bylo jim znovu dokázáno, že t. zv. socialistické strany v parlamentě mají jiný zájem nežli pracovati ve prospěch těch (Posl. Štětka: Nechali se znásilnit ve vládě!) - ano! - kteří ještě na jejich pomoc čekají. My dělníkům a hlavně nájemníkům ukážeme cestu, jakým způsobem velmi účinně mohou používati hlavně těch prostředků, kterých používali v r. 1919, a dále, jakým způsobem - poněvadž dnes je stejně těžká doba, snad ještě těžší než tehdy - mohou sobě a svým rodinám bydlení zajistiti. Tehdy zvítězila pevná vůle, rozhodnost a síla dělnické třídy, a dnes zvítězí také! (Výkřiky posl. Štětky.)

Ohromné činže, které platí nájemníci v nových domech, nutí i tyto nájemníky přemýšleti, přesto že je jim namlouváno, že zrušením ochrany nájemníků budou jejich vysoké činže sníženy. My říkáme, že je to naopak, že právě uvolnění ochrany nájemníků znamená zároveň útok na tyto nájemníky nechráněné ochranou nájemníků, kteří jsou nuceni platiti tak vysokou činži.

Setkáváme se s tím, že právě v těchto nových domech 60 až 70% svého výdělku jsou tyto rodiny nuceny věnovati na zaplacení činže. (Výkřiky posl. Štětky.) Proto je nutno, aby nájemníci v nových domech pochopili, že jejich místo je po boku všech těch ostatních nájemníků a hlavně nezaměstnaných, aby společně s nimi bojovali proti uvolnění a zrušení ochrany nájemníků, a aby pochopili zároveň, že tím bojují za své vlastní požadavky, za snížení činže.

Nejsou prý peníze na stavbu levných bytů. V nynějším vládním návrhu je dáváno jen 10 mil. Kč na další stavbu malých bytů. - Bylo zde mluveno také o regresu. Regres má býti řešen tak, že má býti vymáháno vrácení na všech stejně, jak na těch, kteří si postavili za státní subvence malý domek, tak i na těch, kteří si postavili za ohromné státní subvence vily, ohromné paláce. Všichni nyní prý mají vracet státu, co jim stát propůjčil. My navrhujeme po této stránce, aby sice otázka vymáhání subvence byla rozvířena, ale aby to bylo řešeno tak, aby ti, kterým byly dány ohromné desetitisícové a stotisícové subvence, byli nuceni vraceti státu tyto subvence okamžitě, a to nejen jednotlivci, nýbrž i silní jedinci zařazení v t. zv. družstvech, kteří rovněž za tyto subvence postavili si nádherné vily a příbytky. Dále žádáme, aby právě těchto peněz bylo použito na stavbu levných, zdravých bytů pro nebydlící a nezaměstnané. Odůvodňujeme to tím, že i když, jak jsme zde uváděli, je místy ohromná spousta bytů prázdných, na př. v Praze 20.000, v Olomouci, malém to městě, 3000 prázdných krásných bytů, přes to přese všechno nemůžeme říci, že otázka zdravých bytů je vyřešena, poněvadž mnohem větší armáda dělníků nebydlí vůbec. Je potřebí, mají-li všichni pracující lidé opravdu bydlet, aby byla postavena ještě řada nových domů, aby zde bylo opatřeno ještě několik desítek tisíců nových zdravých bytů. Proto navrhujeme, aby z těchto peněz, získaných regresem, byla postavena řada nových, zdravých bytů a do nich nastěhováni dělníci nebydlící a nezaměstnaní. Dále žádáme aby se plná ochrana vztahovala také na domovníky, tak jako se vztahuje na nájemníky.

Dále navrhujeme, aby byla uskutečněna ochrana kolonistů, jejichž počet se dnes nezmenšuje, naopak následkem hospodářské tísně se stále rozšiřuje. Důkazem toho je, že stavební kolonie dnes už nejsou jenom specielně otázkou velkých měst, nýbrž že se s nimi setkáváme ve všech malých městech. Kamkoliv v republice zapadneme, vidíme, že tyto speciality Prahy, Brna atd. se rozšiřují i na malá města, jako Holešov, Prostějov, Zábřeh atd. Všude vidíme, kamkoliv se podíváme, že jsou dále stavěny kolonie, i přes zakročení policie a četnictva atd.; pracující lidé staví si dále boudy, aby se do nich nastěhovali, poněvadž nemohou platit tak vysoké činže. Proto také žádáme, aby bylo konečně přikročeno ke skutečné ochraně těchto kolonistů. - Dále žádáme plnou ochranu pro deputátní dělníky, kteří rovněž bydlí strašlivým způsobem.

Naše návrhy k dnešní předloze směřují k tomu, aby ochrana nájemníků nebyla zrušena, nýbrž dalekosáhle rozšířena. Žádáme, aby 50% zvýšení činže bylo dáno obcím pro stavbu bytů pro nebydlící a nezaměstnané. Další náš návrh jest, aby nezaměstnaní dělníci nesměli býti vystěhováni z bytů po celou dobu nezaměstnanosti, aby byli chráněni před exekučním vystěhováním z bytu. Navrhujeme, aby drobní majitelé domků byli zproštěni povinnosti placení domovní a činžovní daně, ježto jsou z velké části rovněž nezaměstnaní. Žádáme, aby za nezaměstnané dělníky platila činži obec a stát.

Zdůrazňuji ještě jednou, že pracující lidé nájemníci, rekrutující se z řad proletářských, nemohou očekávati, že otázku bytovou vyřeší v jejich prospěch parlament a strany, které jim stále jen slibují, nýbrž že otázka bydlení, tak jako otázka chleba a zachování života proletářských rodin leží v rukou pracujícího lidu samého, leží v rukou těch, kteří dnes hladoví. Jen společným, sjednoceným bojem nájemníků, nezaměstnaných a všech proletářů za jejich požadavky bude otázka nájemníků rovněž vyřešena. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): K debatě je dále přihlášen p. posl. Nájemník. Uděluji mu slovo.

Posl. Nájemník: Vážená sněmovno! K předložené osnově, jíž činí se zase vážný průlom do ochrany nájemní, musím zaujmouti stanovisko dvojí: jednak stanovisko po stránce všeobecné, jednak po stránce speciální.

Po stránce všeobecné musím konstatovat, že nerozhodnost, bezradnost, váhavost, vnitřní slabost a nejednotnost velmi jasně se ukazuje právě při řešení otázky bytové. Ač tato věc zajímá a musí zajímati téměř veškeré vrstvy našeho státu, není jí někdy věnována taková pozornost, jakou by skutečně zasloužila. Naopak hledí se vždy jen prozatímním řešením odsunouti, hledí se provisorně vyřešiti, hledí se krátce a moudře vždy poslanecká sněmovna této předlohy zbaviti, odsunouti ji na dobu pozdější. A toto odsunutí doposud vždy dálo se na účet interesentů slabších, to jest vrstev nájemnických. Já sám jsem poměrně nedávno v této síni o tom mluvil a již dvakrát se o této věci jednalo, a to vždy - jak lze vidět - jen provisorně. V posledních 3 letech nebylo půlletního období, aby se zde tato záležitost neprojednávala, a vždy to dopadlo provisorně a vždy, jak jsem již konstatoval, na účet vrstev sociálně slabších, t. j. vrstev nájemnických. Při tom se však všeobecně uznává, že brzké a konečné vyřešení ochrany nájemníků a všech otázek s tím souvisících je velmi nutné. Vždyť je to jedna z těžkých bolestí našeho státu už od převratu. Bytový nedostatek sice byl před válkou také, obzvláště ve větších městech a průmyslových obcích, ale tehdy se to ztratilo, poněvadž tehdejším stavebním ruchem se docílilo poměrně takového počtu bytů, jakého bylo potřebí. Po válce se poměry změnily a u nás se tento nedostatek bytů projevil z různých důvodů zvláště silně. Lidé si ovšem z nedostatku bytů různě pomohli. Jsou známy případy, že si lidé místo řádných příbytků postavili boudy, vagony, nebo bydleli ještě hůře. Proto v té době zároveň zákon o stavebním ruchu z prvních dob chtěl tomuto stavebnímu ruchu pomoci, ale, bohužel, dovedly této pomoci zase využíti určité bohaté, majetné vrstvy lidí mocných a bohatých, kteří si na úkor a z kapes všeho poplatnictva nastavěli luxusní vily, kde i draho pronajímali byty, vydělávajíce tak na lidské bídě. Také soukromí spekulanti vydělávali na bytové nouzi a když se časem počaly výhody správně omezovati jen na obce a družstva a zbyly jen výhody daňové, snažili se soukromí podnikatelé lichvářskými činžemi dostati svůj kapitál zpět v několika letech. Toho použili po 1. dubnu 1928, kdy uvolněné byty počaly vypadávati z ochrany, také majitelé starých domů a využívali bytové tísně, aby požadovali za byty ve starých domech takové činže, jaké se platily v domech nových. Už tehdy na to upozorňovaly, jistě zcela správně, organisace nájemnické a varovaly, ale marně. Byla konjunktura, té se hledělo využíti a noví nájemníci musili platiti. Utrhovali si na všem možném, neboť jejich příjmy rozhodně nemohly stačiti na takové činže. Nájemnické organisace počaly tehdy hájiti nové nájemníky a při tom bránily proti ožebračení i nájemníky dosud chráněné.

Nejjistějším prostředkem zdál se jim býti dlouhodobý zákon, jenž by se řídil zásadou: docíliti v nových domech nižších činží, ovšem nikoli vyrovnáním činží ve starých domech s činží v nových domech, jak to doposud parlamentní většina předpokládala. Důvodové zprávy sněmovní také dlouho nechtěly uznati tuto spravedlivou zásadu a nechtěly se k ní přizpůsobiti. Ale přece r. 1931 se tak stalo a bylo nařízeno vypracovati zákon konečný, jenž by upravoval a řešil vše, co jakkoli souvisí s otázkou bytovou. Návrh byl předložen r. 1932, ale, jak jsem měl čest již jednou zde prohlásiti, nedošlo k projednávání trvalého bytového zákona, nýbrž zase jen k provisoriu, ačkoli nájemníci uvítali úmysl vypracovati trvalý zákon nejen k vůli nájemníkům pod ochranou, nýbrž i k vůli nájemníkům novým.

Proč jej uvítali k vůli nájemníkům pod ochranou? Při dnešní nejistotě bydlení a používání provozoven neví nájemník, zda může do bytu nebo do provozovny něco investovati, zda může třeba si dáti byt vymalovati, ježto se zřetelem k tomu, že dosud se zákony prodlužovaly na tak krátkou dobu, každá investice zdála se nájemníkovi zbytečnou, neboť nevěděl, jak to s ním za krátkou dobu dopadne.

Proč pro nové nájemníky vítáme a chceme dlouhodobý zákon? Trvalou úpravou bytových poměrů se vyjasní celková situace a odpadne spoléhání majitelů domů starých i nových na nynější mlhavé a nejasné poměry a zřetelně se ukáže pro budoucnost, jaké poměry býti mohou, a tím bytová spekulace, která hlavně dovede nejistoty využíti, octla by se na suchu. Bohužel, právě tyto důvody, které mluví pro trvalé řešení, jsou, zdá se, příčinou, proč organisacím majitelů domů je milejší nynější nejistý stav, v němž se dá vždy něco výhodného urvati, jak to vidíme na př. i nyní. Že nedošlo k projednání trvalého zákona, je tím více zarážející, neboť když nestranný člověk sleduje psaní listů vládních stran, vidí, že zakrytě vlastně horují pro zrušení ochrany. Zakrývají to sice líbivými hesly

jako: Ochrana nájemníků jen pro nemajetné! Pomozte mladým lidem k levným bytům a pod., ale nic se pro nové nájemníky nikdy neudělalo, nic se pro ně nedělá, jen to, že se chce zrušiti jejich ochrana a tím prý se jim vlastně již pomůže. Veřejnost se tím přece nedá přesvědčiti, že se provádí užitečná akce pro řešení bytové otázky a dosud trvající bytové krise. Tato obojetná hra ovšem bude na konec prohlédnuta, ale jen aby nebylo pozdě!

Dovoluji si skromný dotaz na strany, jichž listy takto soudí: Jak si představujete ochranu nemajetných nových nájemníků, když dojde ke zrušení ochrany starých nájemníků? Což jste nesledovali činnost majitelů domů po uvolnění chráněných bytů v dubnu 1928? Nejsou vám známy vysoké činže, jaké se tam požadovaly a žádají? Parlament přece tehdy doufal, že budou majitelé domů rozumní a že se přizpůsobí tehdejším poměrům tak, že budou požadovati činže asi takové, jaké se požadovaly podle poměrů předválečných za valutárně spravedlivé, tedy činže 6, 7násobné. Ale, co vidíme? Nikoliv šesti nebo sedminásobné činže, nýbrž činže deset, patnáct i dvacetkrát větší.

Při nynějším jednání časopis "Domov" jako důkaz, že je dosti volných bytů, předložil, jak říkal, panu ministru soc. péče kytičku těchto bytů, ovšem ne tolik, jak tvrdil, nýbrž jen několik set, které jistě dosti pracně sehnal. Neuvedl však, proč jsou tyto byty volné. Nájemnické organisace se dotazují po volných bytech a proto jim byla ovšem tato vyhláška v časopise "Domov" milá, že hledí opatřiti byty a dáti tímto způsobem na jevo, že je dostatek bytů. Dotázali se proto někteří naši zástupci na podmínky a zjistili, že jsou tyto byty cenami nepřístupné. Uvádím zde několik ukázek. Tak na př. na Vinohradech, Římská ul. č. 32, jednotlivá místnost v přízemí bez příslušenství, kloset společný, měla státi 3.000, ale nájemnice z toho utekla, poněvadž platila. 4.000. Římská ulice č. 28 ve IV. poschodí v nástavbě 2 pokoje a kuchyň pod uzavřením 6.000 Kč, k tomu obecní dávky, voda, popel, úklid. Korunní třída č. 14, 7.000 Kč, 2 pokoje a kuchyň, Smíchov č. 409 Preslova ulice, 2 pokoje a kuchyň, 6.200 Kč, Zborovská ul. č. 62 v souterrainu, pokoj, kuchyň, 3.600 Kč, Palackého tř. č. 42, 2 pokoje, kuchyň, 10.000 Kč atd. atd. To jsou ty laciné byty, které nelze majitelům domů obsaditi, a ty uvádí "Domov" jako kytičku, kolik lze bytů a jak levných dostati, při tom však nemohou je majitelé domů obsaditi. Tak to vypadá po uvolnění starých bytů. V tom spatřuje se zlepšení situace nemajetných, že se stále chráněný nájemník, o němž dnes nikdo neví, zda se z něho nestane v krátké době nemajetný člověk, z bytu vyhodí a byt nabídne se novému za cenu rozhodně lichvářskou. Noví nájemníci nemajetní vám za takovou starost jistě hodně uctivě poděkují. Ano, tvrdíme, že je nutno pro nové nájemníky, a jak vidno, i pro staré něco pronikavého vykonati, ale organisace nájemnické nejsou toho názoru, že by to bylo možné podle dosud obvyklého systému, nýbrž vidí to v úpravě občanského zákona a v definitivním zákoně bytovém.

Pan posl. Dubický na schůzi majitelů domů řekl: "My chceme pořádek v otázkách bytových, my chceme pořádek ve věci bytové." Nevím, jak si představuje tento pořádek strana, za niž mluvil, ale nájemníci vědí, jak si to představují majitelé domů. Jen ve zrušení ochrany, aby se byty mohly, pokud to jde, draho pronajímati bez ohledu na poměry, na bídu, na nezaměstnanost, na finanční vyčerpání, krátce bez ohledu na všecky pronajímati za ceny, jak jsem zde uvedl.

Také organisace nájemnické říkají stejně, jako pan posl. Dubický: My chceme pořádek ve věcech bytových, ale chtějí to podle poměrů ku prospěchu všeho obyvatelstva, chtějí snížení činží v domech nových a uvolněných bytech, chtějí vnitřní klid a rozvoj, chtějí zajištění klidného domova a žádnou revoluční náladu. Proto směřuje jejich snaha k doplnění občanského zákona. Budou se tudíž domáhati, aby v budoucnosti byl každý nájemník chráněn proti bezdůvodné výpovědi a lichvářským činžím, budou dále bojovati za obranu nájemníků pod ochranou a zároveň budou všemožně pracovati pro obranu nájemníků nových. Jest na stranách politických, aby prohlédly a poznaly, že nemajetným nájemníkům se nepomůže zbavováním ochrany, nýbrž rozumnou a účelnou politikou bytovou s ohledem na poměry, v nichž se žije. Dnes lid bedlivě sleduje činnost zástupců. Nehrajte si s lidskou bídou, důvěra se ztrácí, v prázdné sliby se přestává věřiti a konečné zúčtování této politiky si lid vyžádá sám!

Co se týče speciální stránky předložené osnovy, uvádím: Uvolnění 4 a 5pokojových bytů, zdá se, stalo se právě z důvodů, že jde o vrstvy majetné a bohaté. Upozorňuji, že je mezi nimi řada vdov, starých slečen, jsou zde dnes málo vydělávající lékaři, advokáti, řada lidí, kteří mají ty byty a živoří. Ti se považují za majetné a zbavují se ochrany. Neříká se, co s nimi bude dál, jen se říká: Půlletní, nejdéle 3/4roční výpověď. Co dále bude hlavně s těmito starými osobami, se slečnami, které mají hudební a podobné školy? Je jich tu v Praze značný počet, všechny k nám přišly do organisace, víme, jak to s nimi smutně vypadá, ptaly se, co s nimi dnes bude. My jim poradit nemůžeme.

Odstavec, jenž mluví o uvolnění důchodců s 50.000 Kč, je celkem zase nepromyšlený. Kolik jich zbude letošního roku, kolik jich bude míti takový důchod? Ovšem, zákon říká, že se proti tomu mohou bránit, ale neříká to tak jasně, aby to soud nemohl leckde dvojím způsobem vykládat. Bude nutno se bránit, vznikne tím řada útrat, sporů naprosto zbytečných, poněvadž nejasnost zákona bude vyvolávat nutně spory. Neříká se také, jakým způsobem se má zvýšení použíti, ovšem ze všeho plyne jasně, že uvolněné byty budou majitelé domů pronajímati za libovolnou činži a že tato činže poplyne do jejich kapes; jde o zvýšení, jak jsem uvedl, 15 až 20násobné, ale celek z toho nebude mít nic.

Docela se žádala i nižší hranice než 50.000 Kč, sám pan zpravodaj kol. Chloupek uvedl, že se jednalo o 40.000 Kč, ba i o méně. Odvaha jde dnes tak daleko, že se pomalu mají tímto způsobem zbaviti ochrany všichni pracující lidé a lidé, kteří dohromady žádného majetku nemají. A to se nazývá ochranou nemajetných nájemníků!

Stať o vyloučení družstev ze státní záruky a podpory se projeví také jistě jako nedomyšlená a chybná. Obce, jak známo, stavějí draho. Mám potěšení znáti, jak stavěla pražská obec. Tam poměry vyvolaly - kol. posl. Hodinová-Spurná to uvedla - revoluci nájemníků a požadavky, aby jejich činže byly upraveny. Bránili se proti tomu, ale dosud ta otázka rozřešena není. Tak stavějí obce, draho, draho! A právě dnes se má zákonem dostati podpory jen obcím, které, jak máme zkušenosti, stavějí draho, a ne těm, pro něž doposud aspoň tak dalece podporou stavebního ruchu, stavební činností bylo přece jen dosaženo přibližně levnějšího bydlení.

Konečně bych se dovolil zeptat - již p. kolega, který mluvil za německou stranu, se o tom zmínil - co jsou veřejnoprávní korporace a ostatní ústavy. Kdo je to? Jsou to pojišťovny, pensijní ústavy? Krátce a moudře: vysvětlení tu není, v zákoně se nic nepraví, a jak je známo, vykládání bude ponecháno libovůli rozhodujících činitelů. (Posl. Dubický: Kol. Biňovec myslí, že to jsou družstva! My říkáme, že nejsou!) Říkám právě, že je to nejasné.

Při řeči p. kol. Dubického jsem si udělal několik poznámek a jistě promine, že se o nich několika slovy zmíním. (Posl. Tyl: Jen se omluvte! Musíte poprosit!) To nemusím. Dovolával jsem se i kol. posl. Hodinové. Buďte tak laskav a vezměte to na vědomí. Děkuji vám uctivě, vašnosti.

"Z otázky čistě hospodářské," řekl p. posl. Dubický, "se stala otázka mocenská, politická." To nepopírám, to je vyložená pravda. Ano, je to skutečně otázka hospodářská, ale doposud se hospodářsky neřešila, nýbrž vždy se řešila politicky. Nastane vždy, abych tak řekl, Kuhhandl mezi politickými stranami, a jak jsem uvedl na počátku svého projevu, někdo to odnese. Pravidelně to jsou vrstvy sociálně slabší, vrstvy nájemnické.