Neviem, akou pozornosťou sleduje sa francúzska tlač v parlamente pražskom, chcem tu však k vôli orientácii verejnosti poukázať na to, ako sa zasadzujú list francúzskeho generálneho štábu "Echo de Paris", ďalej listy "Journal des Débats", "Matin" a iné noviny o zúčtovanie zbraňou, a ako bazírujú toto ozbrojené zúčtovanie tiež na to, že Malá dohoda je Francúzom k dispozícii. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Situácia je tedy taká, že alebo je to pravda, a vtedy republika dostáva sa do prostredia tých, čo rinčia šabľami, čo žiadnym spôsobom neposlúži hospodárskej situácii, alebo chce sa z toho republika vymaniť, čo zasa žiadnym pádom neposlúži vzrastu sympatií francúzskych. Avšak obidve alternatívy dosvedčujú, že pán minister Beneš pochodí tak, ako ten, čo vyliezol na vež a hľadí tam na všetko s výšky veže; čo je pod ním, to vidí malým a vo výške veže vzmáha sa ho závrať. Za dnešnej situácie, kde Československá republika je sem tam zmietaná rozmarmi osudu, nemaly by sa honiť veľmocenské fantomy a nemal by sa nikto odovzdávať ukojeniu osobných ambícií, lež bolo by treba sledovať múdru a dobre založenú politiku. A touto je: hľadať spôsoby, ako by mohly byť zabezpečené garancie blahobytu a prosperity. Drsnou skutočnosťou je dnes, že tuná, v tejto republike je asi 1,000.000 nezamestnaných, čo znamená, že sú tu 3,000.000 ľudí bez živobytia, t. j. jedna pätina republiky nezarába.

Tomu možno čeliť len tak, poskytneme-li možnosť zárobku. Príležitosť zárobku bude tu vtedy, prestane-li ten bezosmluvný stav, v ktorom sa ocíta Československá republika voči súsedom. Lebo dotiaľ, kým sú znemožnené riadné obchodné styky so súsedmi, nemôže ani priemysel, ani obchod prosperovať. Chcete-li však zjednať obchodnú smluvu tak, že o tom, s kým sa chcete dohodnúť, stále plané zprávy rozširujete a stále ho dráždite, nuže, tak to nepojde. V československom ministerstve zahraničia je isté propagačné oddelenie, ktoré pri všetkej svojej chytrosti má istú vadu: je netaktné. Prijíma informácie od živlov a z prameňov, ktoré jemu škodia a nie tomu, komu škodiť chcú, čo činí nemožným sblíženie medzi súsedmi. Nám musí byť jasné, že Československo vo svojej dnešnej sile fyzickej i štátnej nie je v stave krízy prekonávať. Musíme si byť na čistom, že republika nemôže sledovať politiku protinemeckú, veď s troch strán je Nemcami obkľúčená a najinteligentnejšou i najsilnejšou časťou jej obyvateľstva je živel nemecký, a že republika nemôže sledovať ani politiku protimaďarskú, lebo Maďarsko i pri dnešnej svojej ujarmenosti v dôsledku v ňom skrytých kultúrnych a fyzických síl nie je quantité négligeable. Báza dobrého súsedstva záleží však v obapolnej úcte.

V propagande československej niet taktu, lebo ona nechápe, že krvácajúca rana je citeľnejšia než zacelená, lebo nikdy neuvažuje o tom, že v tomto svete sú zjavy rôznych prírodopisných pováh. Ako je vrabec vtákom demokratickým, kdežto sokol nie, ako je zajac ssavcom demokratickým, a pardal nie, tak je tomu aj u národov. Sú národy, ktoré chcú byť demokratické a nedovedú to, a sú národy, ktoré nechcú byť demokratickými a nedovedú to. Avšak brať na všetko to zreteľ: to je politika. My tunajší Maďari pociťujeme najmä, že nás vláda republiky nepochopí, ale my dovedieme ju pochopiť.

Rozdmýchanie prípadu hirtenberského, farizejská forma ozbrojeného harašenia a rozširovanie poplašných zpráv, jednak opiové opájanie duší tunajších Maďarov, drobné popichovanie ihlou a obviňovania, pôvodiace z nízkych vášní: všetko to nehodí sa k tomu, aby sa vytvoril stav, ktorý by bol vhodný ku sjednaniu smlúv.

A práve preto tento návrh zákona, táto reč ministra a celé chovanie vlády nehodí sa k vytvoreniu konsolidácie a s tohoto miesta poukazujem znova na to, že vládna správa Malypetrova vo svojej forme je o veľa hrubšia, než bola vláda predchádzajúca, avšak v podstate je o veľa slabšia, než aby sa hodila k budovaniu konsolidácie.

Vláde Malypetrovej vytýkam tu vinu, že ona oproti akejkoľvek demokracii chce udusiť myšlienky a nerozumným používaním cenzúry chce utlačiť naše voľné prejavy. Tu poukazujem na to, že táto vláda s veľkým aplombom prehlašovala v dobe, keď sa k nám svet podíval pri príležitosti shromaždenia Penklubu, a Čapek, ten veľký spisovateľ, prehlásil, že v Československu budú odstránené duchovné šraňky a na budúce budú u nás prípustné vedecké i literárné diela z Maďarska; v dôsledku toho bola i vláda oslavovaná, avšak ja teraz volám k verejnosti, že to nie je pravda. Tento zátvor trvá práve tak ako pred tým a odtiaľto poukazujem tiež na to, že vládna správa dnes dáva cenzúru svojimi orgány prevádzať tak, že je to až pod kritiku. List "Prágai Magyar Hirlap" bol v najnovšej dobe pre články naprosto nevinné už štyrikráť konfiškovaný. Slovenský list kresťansko socialistickej strany "Vôľa ľudu" bol do jedného roka pätnásťkrát konfiškovaný. Avšak nech vládna správa nezabúda, že duša je sťa by vzduch, čím viac sa naň tlačí, tým väčšia bude jeho expanzívna sila, a cenzúre nikdy sa nezdarilo docieliť prajných výsledkov.

Jeden z najväčších štátnických mudrcov, Macchiavelli, učí, že každý je v stave udržať si moc tak, ako jej nadobudol. Je bez pochyby, že tí, čo republiku Československú stvorili, nenadobudli jej cenzúrou, nie tyranizmom a nie imperializmom; ubierajte sa len ďalej touto cestou, táto politika neprinesie vám kýženého ovocia.

Návrh neprijímam.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest p. posl. dr Rosche.

Posl. dr Rosche (německy): Velectění pánové! Prodělali jsme strašlivou světovou válku a nyní již téměř 15 let žijeme v době po válce. V této době bylo zajisté nejnebezpečnějším zjevem, že veškeré hospodářství bylo vybudováno na konjunktuře okamžité potřeby, které ve skutečnosti nebylo, a že po jejím uspokojení veškeré hospodářství musilo se ihned opět navrátiti zpět a dnes musí hospodářství fakticky prodělávati proces, totiž s největšími obětmi uvésti nesprávný rozvoj do starých kolejí. Obětmi této poválečné doby, které musíme nazvati hrdiny, jest veliká armáda nezaměstnaných, která na celém světě činí 35 milionů a s příslušníky rodin dohromady 70 až 90 milionů. Pozorujeme-li věci správně, jest vývojový proces způsobený krisí mnohem strašlivější než vyvlastňování zákonem. Žádný zákonodárce nebyl by mohl jednati tak krutě jako krise.

Zabýváme-li se vážně tímto problémem, musíme nezbytně dojíti k tomu, že celá politika nedovede zajisté správně hodnotiti jednak pojmy stát a obyvatelstvo, jednak státní hospodářství a národní hospodářství, politika a hospodářství. Neboť většinou se setkáváme s přepětím potřeb státního hospodářství, které jest konec konců přece jen vybudováno na národním hospodářství. Zapomínáme, že stát představuje přece obyvatelstvo a na konec zapomínáme vybudovati správný poměr mezi politikou a hospodářstvím. Na prvním místě zůstává vždy pojem národního hospodářství a žije-li státní hospodářství nad potřeby národního hospodářství, musí to míti v zápětí škodu pro národní hospodářství a na konec pro státní hospodářství. Zdá se, že my zde u nás ve státě nedovedeme správně rozlišovati pojmy politika a hospodářství, poněvadž všechna opatření pro hospodářství, které podléhá tomuto tlaku, dělá politika a veškeré hospodářství jest pod tlakem zákonodárství, pod tím, co zde obstarává politika. Proto musíme postaviti hospodářství do popředí hospodářského myšlení.

Spokojili jsme se tím, že politika jest moc, ale nemyslíme, že politika jest osudem hospodářství a že se hospodářství stane obětí politiky. V podstatě musíme přece konstatovati, že politika nestačila následovati technického vývoje, pravého hnutí veškerého styku, že vývoj, tak zvaná racionalisace, ji předstihl a že politika za ním pokulhává. Ale v této souvislosti musíme vysloviti jako stěžejní zásadu: ať soudíme o věcech, jak chceme, se stanoviska jednotlivého státu můžeme krisi skrovnými prostředky na krátkou dobu nanejvýš zmírniti, ale samostatně nemůžeme krisi zdolati. Musíme si uvědomiti, že nejsme s to, abychom věci rozhodli samostatně, že jsme naopak závislí mezinárodně a že jest jen dvojí volba: buď spolupráce národů a států nebo zhroucení jednotlivých států a národních hospodářství.

Vidíme, že krise budí různé zjevy. Pohleďme přece dnes na poměry v Americe. Tam se dnes daří hůře než kdy jindy, situace jest charakterisována stavem veškerého peněžnictví, který jest jedinečný v dějinách financí. Vidíme dnes, že Evropa stojí téměř ve znamení propukající války. V Německu vidíme národní hnutí, které se v podstatě zrodilo většinou také ve znamení nouze. Tu by bylo vlastně velmi žalostné, kdybychom viděli, jak mizí v celém tomto počínání ony paprsky naděje, které přece svět vidí. Odzbrojovací konference jest úplně zmařena. Domnívám se, že tento neúspěch dosti silně otřese místem zpravodajství v osobě pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše. Neboť od odzbrojovací konference se mnoho očekávalo a nyní selhala úplně. Proroci tvrdí, že nejinak bude se dařiti světové hospodářské konferenci, rovněž i měnové konferenci, od nichž od obou ostatně velmi mnoho očekává i náš ministr financí dr Trapl. Malá Dohoda jest politický pakt, ale hospodářský rozpor, sdružení států, které hospodářsky vlastně k sobě nikdy nepatří, byť byly sebe většími politickými přáteli. Proti politickým smlouvám schvalovaným nyní většinou, nemůžeme zajisté nic vážnějšího namítati, ale musíme upozorniti, že tento politický spolek ve formě paktu Malé Dohody velmi omezuje samostatnost Československa a nedovoluje mu samostatně uzavírati smlouvy, poněvadž musí míti souhlas obou druhých smluvních stran, a dále, že hospodářsky bude Československo touto smlouvou ohromně trpěti, poněvadž Rumunsko a Jugoslavie jsou přece hospodářsky složeny docela jinak, jsou to čistě agrární státy proti smíšenému Československu a Československo nikdy nebude moci převzíti přebytek zemědělských výrobků těchto států.

Československo je krisí ohromně postiženo. Tážeme se: činí vláda vše, abychom k ní mohli míti plnou důvěru? Nepotřebujeme mnohem ostřejšího hospodářského odzbrojení ve formě odstranění různých překážek a potíží, jakými jsou devisové předpisy atd.? Jest velmi podivuhodné, že jsme v nejposlednější době musili zjistiti zostření platebního styku s Německem ve formě hromadného účtu u československých velkobank, zatím co na druhé straně došlo k odvetným opatřením a v Berlíně byl škrtnut záznam české koruny. Nesmíme totiž sahati k jednostranným opatřením, i když pro tu chvíli obchodní bilance jest na československé straně jen pasivní. Nesmíme přece ustanovovati takové normy, poněvadž musíme počítati s odvetnými opatřeními a zvláště Německo s cizineckým a lázeňským ruchem má v ruce moc, jak se nám pomstíti. Při tom právě Německo jest stát, jehož nejvíce potřebujeme a který i v době krise jest naším hlavním zákazníkem. Pro Německo nebudeme naopak nikdy procentně znamenati to, co jest ono pro nás. Otázka pro Československo a hospodářství jest tato: zkoumáme-li správně poměry a napětí a přetížení hospodářství veřejnými dávkami, musíme si dáti konkretní otázku, jak dlouho vydrží československé hospodářství toto zatížení. Budete-li naslouchati na venkově u obchodu, živností, průmyslu a zemědělství, u úřednictva a zaměstnanců, uslyšíte, jak se všem špatně daří, jak všechny prostředky a síly, které musí býti shromažďovány k nouzovému udržování státního hospodářství a veřejného hospodářství, jsou již čerpány ze základů a nikoliv s povrchu, že se musí jíti do hloubky, aby bylo možno odčerpati poslední zbytky. V Československu snad jsme vždy příliš přepínali pojem přednosti státu, zde u nás se vždy volalo: "Stát, stát, stát!" To bylo heslo bez ohledu na obtížné hospodářské poměry, v nichž obyvatelstvo žije. Kořeny státu neohrožuje okolnost, pro kterou byli vydáni němečtí národní socialisté. Stát jest ohrožen nynější krisí a bude záležeti pouze na tom, jak dlouho bude moci československé hospodářství snášeti takovéto poměry.

Máme před sebou ohromné otázky. Vezměte železnice, jejichž schodek sám vyžaduje ročně 1 miliardy. Otázka nezaměstnaných! Dnes jest již statisticky zachyceno přes milion nezaměstnaných s příslušníky rodin 2 až 2 1/2 milionu lidí, kteří ročně vyžadují 2 až 2 1/2 miliardy, při čemž nemůžeme tvrditi, že tím konáme tolik, abychom zajistili nezaměstnaným živobytí. Posuzováno vnitropoliticky, záleží dnes všechno na stabilitě měny. Beze všeho přiznávám, že jest to zajisté správné. V dřívějších dobách, v letech 1922 a 1923, měla snad býti měna upravena, poněvadž tenkráte byly po ruce ještě různé zálohy. Dnes nelze na úpravu měny ani pomýšleti, to je úplně vyloučeno. Proto musíme dnes činiti vše, abychom měnu udrželi, poněvadž za žádných okolností nemůžeme souhlasiti s tím, abychom prodělávali inflační proces, jaký prodělalo Německo a jiné státy. Nemůžeme žádati od našeho obyvatelstva, aby vedle veškeré bídy prodělávalo ještě hrůzu inflačního procesu.

Máme před sebou dva návrhy, jejichž projednání vyžaduje jemnosti a opatrnosti, pro něž podstatně rozhodující jest chvíle, v níž jsou vydávány. Máme zkoumati, zda tato chvíle jest psychologicky správná, není-li pozdě nebo příliš brzo. Ministr financí dr Trapl provázel návrhy svým výkladem, který lze nazvati střízlivým a věcným. Ovšem mluvil až příliš pouze o obou návrzích, ačkoliv doba přece vyžaduje, aby se obyvatelstvu vysvětlil stav věcí a aby se mu se stanoviska finančního hospodářství nalilo čistého vína. Bylo by se velmi doporučovalo následovati příkladu politiků v říši a rozhlasem a jinými rozšiřovacími prostředky častěji promluviti k obyvatelstvu, aby se s ním navázal styk. Zdá se, jako by se pan ministr financí toho hrozil. Beze všeho připouštím, že dnes nejsou poměry takové, v podstatě obyvatelstvo má stále ještě mnohem více důvěry k tomu ke všemu než politikové stojící v čele.

Jest zajisté správné, že střediskem úvah jest rovnováha státního rozpočtu. Jednu věc bych uvítal, a to se mi zdá býti nejcennějším z celého výkladu ministra financí, totiž místo, kde se praví, že cesta příjmů k úhradě výdajů, uvážíme-li stav veškerého hospodářství, jest většinou již uzavřena. Toto poznání přichází velmi pozdě a snad právě v nynější době bylo by nutno a dobře vyložiti to obyvatelstvu ještě poněkud přesněji. Finanční správa říkala to sice již několik let, ale nevyvodila důsledky z toho, z přetížení hospodářství veřejnými dávkami, jež vidíme již několik let. Československé hospodářství žije nad poměry. Musíme vítati, že ministr financí konečně dnes dospěl k tomuto hmatatelnému poznání, že cesta příjmů při nynějším stavu veškerého hospodářství jest většinou uzavřena, jinými slovy, že sama finanční správa nepokládá za možné, aby mohla z obyvatelstva vymačkati ještě další příjmy.

Finanční správa bude musiti ještě v mnohém směru zkoumati výdajovou stranu státního hospodářství, jak pokud jde o věcné výdaje, tak také musí se ještě zabývati stránkou osobní. My, kteří stojíme v hospodářském životě, musíme již říci, že hospodářství spěje k vykrvácení. Národní důchod zmenšil se již o více než 50% a naděje kladené ve světovou hospodářskou konferenci, v měnovou konferenci, poznání, že nám může pomoci jen mezinárodní spolupráce, jsou menší. V celé hospodářské soustavě jest jistě správná souvislost mezi cenami i se ziskem pro meziobchod, platy, mzdami, veřejným zatížením a úroky z dluhů. Jest jistě oprávněno, říká-li ministr financí, byly sníženy příjmy, mzdy, musí býti také sníženy úroky z dluhů nebo výtěžek z kapitálu. Ale jest otázka, zda se problém rozřeší půjčkou, zda zákonem o dani kuponové bude ona otázka rozřešena. Finanční správa i dnes ještě při všech daních zůstává při zúročení 7% plus exekuční poplatky. To nesmí finanční správa sama žádati, žádá-li na druhé straně snížení od různých odvětví soukromého hospodářství.

Chyba byla přece r. 1922 a 1923, když státní hospodářství nenásledovalo měnových poměrů a stavu národního hospodářství. Úroková míra soukromého hospodářství má se nyní upraviti zákonem o úrokové míře, který byl nedávno usnesen. Jak slyšíme, soukromé hospodářství hodlá upraviti otázku úrokové míry úmluvou. Úroková míra z úvěru byla již dohodou ustanovena a nyní se má ještě ustanoviti debetní úroková míra. Kuponovou daní snižuje státní hospodářství úrokovou míru cenných papírů a tímto způsobem ji upravuje. Ale táži se, zda státní hospodářství po této stránce skutečně činí vše, aby vyřadilo konkurenci, kterou dělá soukromému hospodářství, a tvrdím, že konkurence přes opatření a přes zákon o kuponové dani jest stále ještě velmi veliká.

Když jsem těmito poznámkami pojednal o výkladu ministra financí, táži se opět jednou slavné sněmovny, co je s úspornou a kontrolní komisí. Zřídili jsme ji již před několika měsíci, ale pokud jsem slyšel, ještě se ani nesešla. A přece byla by měla ve zpolitisované správě velmi mnoho na práci, aby šetřila, a také nyní byla by se měla ujmouti funkce při zákonu o půjčce, na které veřejné práce státu a samosprávných svazků se vydají peníze. Bylo by věcí nejen Národního shromáždění, nýbrž i úsporné a kontrolní komise, aby se o to starala. To by jistě příslušelo do nejužšího rámce komise a žádal bych, aby tato instituce konečně zahájila činnost.

Zkoumáme-li oba návrhy, musíme se tázati, jsou-li dány předpoklady pro oba návrhy. Tímto předpokladem jest především obnovení důvěry ke státu, jeho hospodářství a peněžnictví. Domnívám se, že nynější doba není příliš příznivá pro půjčku, poněvadž podle mého mínění vláda nečiní vše, aby získala důvěry obyvatelstva, poněvadž naopak stále ještě vydává mnoho opatření, která mohou vzbuditi u obyvatelstva nedůvěru. Již celý způsob, jak se projednávají tyto návrhy, nemůže vzbuditi důvěry. Viděli jsme tuto ostrou censuru, než přišly návrhy do sněmovny. Vidíme, že je zde diktatura malé kliky lidí, kteří nevešli ve styk ani s parlamentem, ani s Poradním sborem pro otázky hospodářské. Vidíme, jak se nakládá s oposicí, která se o tom o všem vůbec nic nedoví. Má-li útěchu, jest to hubená útěcha, že tentokráte ani vládní strany nic nevědí, a včera bylo rozkošné, když jsme si ve výboru stěžovali, že nám nebylo o návrzích nic sděleno, když nás většina ujišťovala, abychom si z toho nic nedělali, že oni nevědí také nic. Ale to se přece silně příčí pojmu demokratické soustavy, soustavy, která dnes zasahuje daleko do řad koalice, která v podstatě rovněž podléhá diktátu několika lidí, k němuž musí dáti souhlas z důvodu kázně.

Nemůžeme pochopiti, proč oba tyto návrhy, které mají tak pronikavý význam pro hospodářství státu, musí býti vyřízeny tak rychlým tempem. V úterý do sněmovny, ve středu do výboru, ve čtvrtek k projednání v plénu. To připomíná německou píseň: "Včera ještě na pyšném oři, dnes s prsy prostřelenými, zítra v chladný hrob." Doufejme, že této moudrosti nelze použíti na projednávané zákony. Pánové, nezapomínejte, že to není v příliš velkém souladu spojovati dva návrhy, které žádají pravý opak. Podává se návrh na půjčku a na druhé straně se zároveň zavádí daň. To jest psychologicky za všech okolností nesprávné. Již slovo kuponová daň jest nepraktické, zvláště v souvislosti s půjčkou. Již slovo daň nemůže vzbuditi důvěry, i když se tato kuponová daň v podstatě rovná nucené konversi. Jisto je, že kuponová daň, musila-li býti podána, měla býti zavedena již před několika měsíci. Neměla přijíti v souvislost s půjčkou. Pánové, to je vyloučeno! Působí to tak nepříznivým dojmem, že vláda bude musiti vynaložiti velmi mnoho dobrých slov, aby obyvatelstvu vysvětlila, že se jedním dechem vykládá půjčka a zavádí daň. Před několika měsíci, při snížení úrokové míry bylo by bývalo možno zavésti kuponovou daň v psychologicky správné chvíli.

Dnes jsou však věci venku velmi kritické. To nesmíte přehlížeti. Již na pražské periferii posuzují se věci podstatně jinak než uvnitř. Ale kdo žije na venkově a stýká se s lidmi, kteří musí ukojovati své primitivní potřeby, uhlídá, že si většina lidí musí vybrati z peněžních ústavů poslední ušetřené peníze. Kdo naslouchá nepředpojatě, uzná, že většina obyvatelstva pozbyla důvěry ve vládní opatření a počíná vybírati peníze a že na druhé straně opět lidé, kteří se zabývají lidovým peněžnictvím, říkají, že nebezpečí tkví právě v této nedůvěře. Nesmí se přece přehlížeti, že to není možno takto dále vydržeti. Vklady mizejí a na druhé straně peněžní ústavy nemohou nakupovati cenné papíry a realisovati je. Nabídne-li se na burse 500.000 Kč, pan odb. přednosta Brabenec z obavy kurs opět škrtne, takže onen ústav nemůže cenný papír ani prodati. Nesmí se přehlížeti, že téměř ze 100% jest veškeré lombardování cenných papírů vyloučeno. Pusťte přece jednou ony ústavy k Národní bance nebo Zemské bance a k jiným ústavům a uhlídáte, že na papíry nelze si nic vypůjčiti a, půjčí-li se na ně, žádá se tolik, že jest to opět ohromným omezením úvěru. O vklady přicházejí, cenné papíry nemohou realisovati, cenné papíry nemohou většinou lombardovati a při tom vidí, že vlastní věřitelé a vlastní dlužníci jsou immobilní pro hypoteky, a na druhé straně mají plniti své závazky - takovýto kousek musí nám ukázati Pán Bůh! Tu se nesmí tak nesmyslně věřiti, že je možno na hospodářství uvaliti určitý tlak. K tomu třeba rozumu, nechcete-li se automaticky octnouti v nejbližších dnech v moratoriu.

Mluvím o tom proto, poněvadž na konec svých vývodů musím se dotknouti thematu, které pro vás znamená nebezpečnou smyčku, thematu, které vás snad s jednostranným moratoriem, které chcete naříditi, zavede do vlastního moratoria peněžních ústavů. Kuponová daň zavedená tímto způsobem jest porušením uzavřených smluv, opět se zpětnou platností. Státní papír není přece nic jiného než pravoplatně uzavřená smlouva tou chvílí, kdy přechází na kupce. On dává své dobré peníze, naproti tomu stát béře na sebe závazek, že je bude úrokovati 6%, jak to vykázal. A nyní stát, aniž se dotázal věřitele, prostě snižuje. To jest pojem nucené konverse. Zákon to nazývá kuponová daň, ve skutečnosti jest to však nucená konverse a právě Československo vůbec ani neučinilo pokus dosíci dobrovolné konverse. Při projednávání rozpočtu upozornil jsem na příklad Francie. Ve Francii bylo dobrovolně konvertováno 85 miliard franků ze 7, 6 a 5% na 4 1/2% a v Anglii bylo konvertováno 228 miliard Kč ze 6 a 7% na 5 1/2%. Víte, proč se to nedělá u nás? Vytýkal jsem to finanční správě, proč to nedělá. Bylo mi odpověděno: "My si neuděláme ostudu." To jest znamením, že ještě není důvěry a že se nelze dovolávati onoho vlastenectví a tradic, jichž jest k tomu nutno. Ale nejdůležitější věcí jest, že finanční správa nemá na takovouto konversi peněz. Kdyby dnes chtělo Československo dobrovolně konvertovati a kdyby nepatrná část držitelů rent žádala splacení v hotovosti, finanční správa by to nemohla vyplatit.

Zákon o kuponové dani dělá v §u 2 řadu výjimek. Proč dělá tyto výjimky? Není k tomu naprosto žádného oprávnění. Pan kol. dr Nosek uvedl ve výboru částečně velmi správný moment. Půjčka se snižuje na 5% kuponovou daní, touto nucenou konversí mají se v podstatě snížiti státní papíry na 5%. V §u 1 se praví: "Dani kuponové podléhají úroky vnitřního státního dluhu, jejichž splatnost nastane poté, co tento zákon nabude účinnosti." Stát jde však mnohem dále a zároveň konvertuje i půjčky se 3%, 3 1/2% a 4% a snižuje úroky o 16 2/3%. Tento výsledek nebyl žádaný a byl by se měl ze zákona určitě vyjmouti.

Na co musíme dáti pozor, jest, aby se tato úspora, jíž se dosáhne konversí, skutečně také projevila v rozpočtu. Účel této konverse záleží v tom, snížiti úrokovou službu státu a nyní musíme také dostati skutečně nižší částku bez nebezpečí, že se tato uspořená částka vydá na jiné účely.

Několik slov o půjčce. Zkoumáme-li zákon o půjčce, třeba si všimnouti tří vět, a tu přes účast ve vládě budete snad se mnou také souhlasiti. Půjčku musíme vítati za všech okolností, snad bylo by jí bývalo možno uzavříti již dříve. Půjčky nesmí se použíti k žádnému jinému účelu než k zaměstnání nezaměstnaných. Pracemi z investiční půjčky nesmí býti zaměstnán žádný dělník, který již má práci. Má-li míti půjčka práce nějaký výsledek, dosáhnete ho jen tehdy, dáte-li prováděti skutečné práce, jimiž nezaměstnaní najdou zaměstnání. Neučiníte-li to, více celé věci uškodíte než prospějete. Praha-venkov: Praha stane se časem vodnatelnou hlavou republiky. V Praze se provádějí investice nejen s největším přepychem, nýbrž v Praze se také všechno soustřeďuje, takže vlastně o celém venkově rozhoduje jen Praha. Venkov musí platiti a Praha staví. (Posl. Najman: Tak to dělali ve Vídni!) Pane ministře Najmane, jděte na venkov a uhlídáte, že milion nezaměstnaných není v Praze, nýbrž na venkově. Proto docházíme k tomu, že mnohem větší důraz třeba klásti na investice samosprávných svazků. Samosprávné svazky jsou ony instituce, které se musí přímo starati o nezaměstnané.

Proti čemu se však musím postaviti za všech okolností, jest spojování půjčky s daňovými nedoplatky. Půjčka neměla býti za žádných okolností spojována s daňovými nedoplatky. Tato otázka se dá jistě rozřešiti, ale nemůže a nemá býti nikdy řešena tak, že se spojuje s půjčkou z tohoto prostého důvodu: Prvá část, § 6, chceme-li to říci zřetelně, pojednává v podstatě o blahovůli k daňovým defraudantům, blahovůli k lidem, kteří by byli mohli daně zaplatiti, ale se svými penězi nějak prchli - jest tak nemravná, že ji vláda nemůže téměř ospravedlniti. Druhá část týká se tak zvaných daňových nedoplatků. Také o daňových nedoplatcích platí totéž. Zabývejme se jednou takovouto praktickou úvahou. Dlužníci daní, kteří podle §u 235 zákona z r. 1924 nebo podle §u 276 dnešního daňového zákona podali žádost o slevu daní, nemohou půjčku upsati, poněvadž nemají peněz, žádali berní úřad o slevu, poněvadž jejich hospodářské poměry jsou takové, že žadatelé mohou se právem dožadovati slevy. Ale tomu, kdo mohl zaplatiti daně, ale nezaplatil je, říká se: "Upíšeš-li 40%, promine se ti 25%. Zaplatíš polovici v cenných papírech, polovici v hotovosti". Také v tom jest velká nemravnost. Ten, kdo daně přesně zaplatil, jest trestán a ten, kdo je zůstal dlužen a mohl platiti, jest odměňován. Berní správa jest na velkém omylu, jestliže poněkud licoměrnicky tvrdí, že to vše jest děláno na ochranu slabého dlužníka daní. To jest nesmysl, poněvadž slabý dlužník daní nemůže půjčku upsati, a zde se projevuje silně nadržování kapitálu. Ale jest nemravné, říká-li se: Ten, kdo zaplatil daně, může si jistě opatřiti zisk jiným způsobem - myslí se to totiž takto: musí prokázati těch 40%. Tohoto průkazu není třeba tak, že ten, kdo o to žádá, upíše půjčku sám, nýbrž zde začíná tahání a smlouvání o upisovací certifikáty. Finanční správa chce býti mravná, chce vychovávati poplatníky k morálce, a zde vidíme skutečně nejhorší kapitolu velké nemravnosti. Proto se stavíme rozhodně proti spojování půjčky s daňovými nedoplatky.

Také u daňových nedoplatků jde o klam. Kol. Hodáč ve své důkladnosti zjistil, že daňové nedoplatky přímých daní činí do r. 1926 1347 milionů, za dobu od roku 1927 do r. 1930 1 miliardu, že nedoplatky na dani obratové činí do konce r. 1926 306 milionů a od roku 1927 do roku 1930 1151 milionů. Řekněte mi přece jednou, k čemu se toho všeho použije? Lidé, kteří mají zaplatiti nedoplatky daně z obratu, použijí toho k tomu, aby si opatřili prospěch 25%, a vlastně jde o zaplacení daní, které tito lidé vlastně dostali zaplaceny od jiných. Právě u daně obratové mělo by se toho použíti nejméně. Klam záleží také v tom, že tyto částky naprosto nesouhlasí. V těchto daňových nedoplatcích jsou obsaženy ještě také jiné částky, tak zvané dubiosní. Předloží-li obchodník nějaké bance bilanci, v níž své špatné a pochybné stavy uvede 100%, bude případně obviněn z padělání bilance. Ale finanční správa dělá toto: Ve výkazu daňových nedoplatků jsou obsaženy konkursy, kdy stát nedostal ani haléře. Tyto částky vedou se však po léta dále jako 100%ní. Částky, kdy byly vedeny již několikráte, často desetkráte, bezvýsledné exekuce, kde nebylo nic dosaženo, jsou vedeny dále jako 100%ní. Ve výkazu jsou obsaženy částky, kde byly podány žádosti o slevu daní, částky, proti nimž byla podána odvolání a rekursy, ale budou tam i pravidelné nedoplatky, jaké se vyskytují v každém obchodu. Nuže táži se vás, je-li možno trvale ospravedlniti, že se může dále pracovati s těmito fiktivními čísly závěrečného účtu a dělati s tím neplechu. Při nejmenším třeba výši fiktivních částek o mnoho snížiti.