Zákon si aspoň částečně představuje, že všechny tyto věci budou placeny hotově. Rád bych se tázal: Jest zde ještě skutečně tolik hotových peněz, jsou ještě takové hromady hotových peněz v pokladnách, že se mohou tak beze všeho vybrati? Zajisté, v bankách a velkých ústavech hromadí se hotové peníze, ale naprosto nejsou znamením zdravého hospodářství, nejsou snad výrazem toho, že to jest případ, že se šetří, nýbrž to není, jak již zde často bylo řečeno, nic jiného, než zaražená krev hospodářství a hospodářská krise, ve které nikdo neví, kam vlastně má peníze uložiti. Ale na venkově mají lidé velmi málo hotových peněz po ruce, tam se vaří z vody a zdá se, jakoby poměry, které jsou zdánlivě aspoň zde v Praze, stále sváděly pány, aby se na věci dívali odtud a domnívali se, že tytéž poměry jsou i na venkově. Praha jest snad bohatá, neboť Praha zbohatla po válce a skvěle se dovedla obohacovati na útraty venkova. Ale na venkově jest bída domovem a zvláště německé pohraniční území chudne den ze dne a týden po týdnu stále více.

Namítá se, že možnost vykonati zase jednou jakousi daňovou zpověď, jest prý premií pro daňové defraudace a tím že vlastně ten, kdo přesně platí, na tom ztrácí. Jistě jest něco pravdy na tom. Ale jest přece příliš lákavé promluviti si zase jednou i o této otázce, totiž: Jest vůbec tolik daňových defraudantů, jak si ministerstvo financí vůbec představuje? I zde jest rozdíl mezi Prahou a venkovem. Snad v Praze, kde jsou spousty bohatých lidí, jest dosti daňových defraudantů, ale na venkově nejsou. Neboť tam pečuje již berní správa o to, aby se zvláště německým poplatníkům, německým živnostníkům, německým občanům vytáhlo z kapsy to poslední, a tu jim jistě nic nezbude. Poukazuji na to, že jsme již jednou měli zákon, jehož účelem mělo býti dostati zase domů peníze prý přesunuté do ciziny. Nuže, tento pokus nedopadl velkolepě. Zcela nepatrná část byla přihlášena a vrátila se zase do republiky. Zajisté tak mnohý člověk ponechal své peníze zase venku, ale vždy musíme konstatovati, že to byla mýlka domnívati se, že do ciziny bylo přesunuto bůhví kolik kapitálu.

V zákoně se navrhuje, aby byly možné daňové odpisy u celé řady daní. Zcela zvláštní při tom jest, že jest vyňata dávka z majetku. Musím i to vytknouti. Dějiny dávky z majetku nejsou slavným listem finanční správy tohoto státu. Jak se doznává, celá dávka z majetku minula se s účelem. Dnes, 14 let po válce, nemělo by se toho slova vůbec užívati, nemělo by se již vůbec ukazovati. Že jsou zde nezaplacené dávky z majetku, jest správné, ale proč? (Posl. Babel [německy]: Poněvadž velcí nezaplatili!) Nikoli, poněvadž byla předepsána příliš pozdě, poněvadž berní správy vlastní a cizí vinou nedospěly k tomu, aby včas řekly lidem, kolik mají zaplatiti, a proto dobrá léta, kdy mohli platiti, dávno uplynula a dnes, kdy nastala hubená léta, vůbec již nikdo nemůže takové peníze zaplatiti. Dnes zde nic není a staré majetky, které tu kdysi byly, zmizely a z těchto dnes mizejících majetků žádati ještě dávku z majetku jest nesmysl a tento nesmysl se platí tím, že je zde spousta žádostí o odepsání daní a že se nahoře v ministerstvu a v zemském finančním ředitelství musejí vším tím prokousávati a nebudou nikdy hotovi. Kdyby se jednou udělala čára pod těmito věcmi a udělala zde nějaká daňová dohoda, bylo by to pro obě části to nejlepší a prvním krokem k takovému daňovému vyrovnání by bylo, kdyby se tento odpis daně, který se zde propaguje a chce se lidem poskytnouti, připustil i při dávce z majetku.

Ale to všechno jsou více nebo méně chybičky. Nejtěžší pochybnosti vzbuzuje jistě § 4, který mluví o tom, jak se užije výtěžku této půjčky. Tento § 4 má vlastně, ačkoli jest rozdělen na několik odstavců, přece jen dva odstavce a lidově řečeno ustanovuje, že se výtěžku užije vlastně k zaplacení starších dluhů, které již byly nadělány. Že se mají ucpati takové díry, které již povstaly. Známe tento způsob, setkávali jsme se s ním až do nynějška stále tam, kde se zaváděly nové daně nebo dělaly nové půjčky. Obyvatelstvo se udržuje ve víře, že jde o něco budoucího, a přece každý z nás ví, že jde o něco minulého. Dluhy, které se mají platiti, nebudou teprve udělány, nýbrž byly již udělány, ucpávají se staré díry. To jest tedy jedním účelem této půjčky. Za druhé ustanovuje vláda vlastně absolutně, k čemu užije peněz, a jen tak mimochodem se vyslovuje naděje, že i samosprávné sbory něco z toho dostanou. Do takových věcí se nemůžeme pouštěti. Když jsme kdysi podávali návrh, o němž jsem se již zmínil, představovali jsme si, že se o užití těchto peněz bude usnášeti sbor, správní rada, a že se tato správní rada nemá skládati jen z úředníků ministerstva financí, nýbrž i z členů sněmoven a že zvláště i oposice má podle zákona právo v ní zasedati, aby se mohla pánům dívati na prsty. Takové myšlenky jsou zde ovšem kacířské a již napřed se zamítají. Proto zase přichází zákon, o němž již dnes víme, že Němci, že německé pohraniční území, němečtí podnikatelé, němečtí živnostníci a němečtí dělníci z něho asi vůbec nic nebudou míti. To jest taková kapitola, jak stát zachází s německým hospodářstvím, kapitola, která přímo vyrůstá v čistě sudetskoněmeckou hospodářskou krisi, jejímž základem jest zvláštní chování zdejší státní správy k našemu sudetskoněmeckému hospodářství, chování, které se opírá o zásadu: Zde se musí udupati i poslední jiskřička života. My, kdož pocházíme z pohraničního území, víme, že tamější hospodářství jest mrtvé, známe hřbitov, který se tam rozprostírá, a víme také, že stát nemá pro nás vůbec nic, ani tam, kde by bylo svatou povinností státu přispěti svou hřivnou ke zmírnění nouze. Míním zde především státní práce a státní dodávky. Stalo se přímo zásadou české vlády, že práce, které vykonává stát v sudetskoněmeckém území, dává vykonávati jen českými firmami, že jen českým firmám, které jsou příslušníky menšiny, zadává dodávky, aby takto Němce zbavila ještě i výdělku a možnosti práce a také posilnila českou menšinu.

Při této příležitosti musím poukázati na konkrétní případ, který mi byl teprve nedávno oznámen. Jde o to, aby se skleníky, které dříve patřily knížeti Thunovi na děčínském zámku a nyní patří státu, částečně přenesly do držby libverdské akademie, tedy rovněž státního ústavu, aby se tam konečně jednou mohly pro studenty postaviti i skleníky a vytápěné skleníky, aby se studenti mohli něčemu naučiti. Dlouho se vyjednávalo, než se podařilo, aby stát jako vojenský majetník zámku vyslovil souhlas, aby stát jako vlastník akademie libverdské tyto skleníky převzal. Nyní jde o rozebrání skleníků a převezení jich ze zámku do Libverdy a o jejich postavení tam. Ovšem musila na to býti vypsána soutěž. Když se řeklo, že přece především jde o německé stavitele a německé dělníky, byl dán rozkaz, že k podání nabídky musí býti pozvána i jistá česká firma z České Lípy a musilo se to státi. Když pak byly nabídky otevřeny, ukázalo se, že tato firma proti všem jiným německým firmám žádala pouze polovičku toho, co žádaly německé firmy, totiž částku, za kterou tato firma není s to, aby mohla řádně tuto práci vykonati. Není možné, když 5 stavitelů žádá za jistou práci 60.000 Kč, aby pak přišla česká firma a tvrdila, že může tutéž práci vykonati za 25.000 Kč. Jest zcela jasné, že tato firma byla asi již dříve upozorněna, že se jí řeklo: Můžeš žádati, kolik chceš, i 2000 Kč, nebude ti to na škodu, vyděláš na tom. Neboť česká vláda má černý fond, zelený, žlutý a kdoví ještě jaké fondy a má spojení přes Severočeskou jednotu a jiné jednoty, aby nahradila českému staviteli to, co by v řádném ofertním řízení jistě musil ztratiti. Praktický následek jest, že němečtí dělníci zase nedostanou práci, že německý dělník nemůže pracovati, že zde vystoupí český zaměstnavatel a opatří si dělníky z vnitřních Čech, jak se to děje vždy a všude a že německému dělníku vezme před nosem jeho pracovní místo. (Výkřiky.)

Mluvím právě o německém hospodářství venku, o kterém jest domnění, že se snad význačně účastní této půjčky. Nejnovější kousek státní správy jest nařízení velkých finančníků o hromadném účtu marky. Víte, že v téže chvíli, kdy jste zavedli hromadný účet a za hranicemi německá vláda jako odpověď škrtla kurs české koruny, takže i zde kurs marky jest jen nominální, že od této doby vázne venku celý život, že není možno udržeti vzájemné hospodářské styky? Ba, což se domníváte, že to zůstane bez následků? Co řekne pak v létě cizinecký ruch, co tomu řeknou naše lázně, jak to tam bude vypadati? A odraz pocítí zase fiskus. To byl krásný umělecký kousek a tvrdím, že nevyrostl ani na duševním květinovém záhoně pana ministra financí Trapla a jeho pánů, nýbrž že mu vedl ruku belzebub Beneš. Vidím belzebuba Beneše státi za Traplem, jak má svůj ocásek koketně přehozený přes své levé rámě a ozdobený bělo-modro-červenou mašličkou. Málo mu to pomůže. Německá říšská vláda jest již dnes s to, aby to mohla přiměřeně odplatiti.

Poněvadž jsem právě dospěl k poměru Československa k Německu, který prý jest tak korektní a přátelský, ohrazuji se jménem své strany proti hanobení německého říšského presidenta a nynější říšské vlády českým tiskem a marxistickými stranami obou národností, zvláště proti nejnovější řeči sen. Niessnera v senátě. Ony všechny nezadrží národního obrození v Německu a Rakousku. My Němci pozdravujeme je jako první sluneční paprsek lepší budoucnosti. (Souhlas a potlesk německých poslanců.)

Nejistota stran užití půjčky již sama působí, že ji nemůžeme přijmouti. A nyní několik slov o dani kuponové.

Veškeré hospodářské vrstvy jsou jednotny v tom, že úroky musejí býti sníženy. Někde se musí udělati počátek. Jest jasné, že jej nejlépe lze udělati u aktivních úroků, především u úroků z veřejného dluhu. Jest nutno snížiti úroky, a to jak úrokovou míru dlužníků, tak i věřitelů, a musí to býti pokud možno všeobecné. Tato kuponová daň působí jako nucená konverse státních papírů asi o 1%. Jen nenahlížíme, proč tomu mají býti podrobeny jen důchody a nikoli také papíry přinášející dividendy. Státní papíry nemají soutěžiti se vklady spořitelen a všechny tyto úrokové míry mají býti vzájemně vyrovnány, aby zvláště v nynější době mohlo hospodářství kráčeti spořádanou cestou. Jen musí státní správa, když již zavádí kuponovou daň, od nynějška věnovati větší pozornost ukládacímu trhu, neboť není možné, aby se prostě nechalo všechno v dosavadním stavu, a když se dnes kurs mění, zvláště když klesá, aby se prostě na burse nezakročilo; jinak kursy poklesnou, když nyní budou úroky postiženy novou daní, tedy sníženy, kurs klesne a za nízkého kursu se automaticky zase dosáhne staré úrokové míry. Kromě toho všichni víme, že se v pozadí hospodářského života připravují velké věci, o kterých nechci otevřeně vůbec mluviti. Ale zasvěcenci asi vědí, co mám na mysli, a že to, až to jednou bude známé, a konec konců musí to proniknouti do veřejnosti, bude míti pravděpodobně asi následek, že lidé budou vybírati své peníze ze spořitelen. Jistý run na spořitelny přece zde již nedávno byl a může se jednou opakovati ještě mnohem ostřeji. Spořitelny musejí tedy míti možnost opatřiti si peníze pro tento případ a mohou to učiniti jen tak, že budou lombardovati u Národní banky státní papíry, které mají ve svém držení. Národní banka to aspoň až dosud stále zamítala. Bude to věcí vlády a dovoluji si upozorniti vás s tohoto místa, abyste konečně jednou obrátili svou pozornost na tuto otázku, abyste donutili Národní banku, aby v takových dobách, jako jsou nynější, lombardovala státní papíry, které jsou v držení spořitelen.

Jsme tedy vlastně zásadně srozuměni s kuponovou daní. Jen musíme při tom konstatovati, že i kuponová daň jest jen prostředkem, aby si stát opatřil peníze pro pokračování ve svém systému, který se nám naprosto nezdá správným, a poněvadž cítíme, že k tomu nejsme povoláni, budeme hlasovati i proti této dani. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Geyer.

Posl. Geyer (německy): Pánové! S příznačným gestem překvapení byly včera sněmovně podány dva návrhy, o nichž nevěděly ani koaliční strany, co obsahují. Musíme tedy v opaku k věčnému nářku nad ohrožováním demokracie zvěděti z úst samotných čistokrevných demokratů, že oba návrhy jsou diktátem, a to kompromisním diktátem a proto je zbytečné zabývati se zde všemi stížnostmi přednesenými v poslední době na jiné diktátory.

Včera ve výboru mluvilo se až do jedné hodiny proti původním disposicím, podle nichž měly býti návrhy vyřízeny ve sněmovně již včera. Po 6. hodině se výbor opět sešel a čekal až do 8. hodiny, dokud se nedohodne "sedmička" nebo přibraní referenti ministerstva financí o několika paragrafech, o nichž koaliční strany nedospěly ještě k žádné dohodě. V podstatě však k předneseným námitkám nebyly usneseny žádné změny ve formě skutečných doplňovacích nebo pozměňovacích návrhů. Co přišlo do §§ 4 a 5, není nic jiného, než slohové doplňky, jejichž smysl obsahoval již původní návrh. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Tak také celá veřejnost byla překvapena a stojí před nutností. Naši demokrati nalézají vždy v poslední chvíli východisko v nějakém donucovacím zákonu, aby na několik týdnů nebo dní - většinou to stačí jenom na dny - vzbudili opět poněkud lepší náladu. Připomínám, že loňského roku právě v tuto dobu projednávala se francouzská půjčka, od níž se také očekávalo jakési oživení hospodářství. Připomínám, že za krátkou dobu po té t. zv. zákonem na ochranu měny se vše, co se chtělo učiniti na jedné straně pro měnu, u hospodářství zvrátilo v opak. Chtělo se zabrániti útěku kapitálu a dosíci, aby se kapitál opět vrátil. Marně. Dále připomínám zákon o drobných penězích, u něhož se opět šlo mimo jádro otázky. Před tímto jádrem, před odvratem od zlaté měny varoval nejen předseda nynější vlády, nýbrž i ministr financí a mnoho jiných vynikajících lidí, neboť ti všichni nechtěli přiznati zmatky nynějšího hospodářského dění, spojené se zlatou měnou, nebo odmítli řešení nebo změnu této soustavy jako pokus.

A přesto oba tyto dnešní návrhy nejsou nic lepšího než pokus, který může dopadnouti dobře nebo špatně a jejž předcházelo minulého týdne jiné opatření; opatření ministra financí a Národní banky, jímž se veškeré obchodní spojení mezi tuzemskem a Německem podrobuje novému pokusu hromadného účtu. V rozporu se zákonem o nekalé soutěži v peněžnictví poskytuje se šesti zdejším bankám bez zřetele, kolik starých spojení se tím přetrhá a nebude již možno opět je navázati, dominující monopol. Právě tak i zde u obou návrhů třeba se až příliš obávati, že se jednou rukou něco dává, co se však druhou opět béře.

Tedy koaliční strany stály včera nebo předevčírem před hádankou a zaretušování v demokratickém smyslu se vůbec nepodařilo a tak jádrem obou návrhů není nic jiného než pokračování v deflační politice, jejíž následek pocítí opět dělnictvo, polozaměstnaní a nezaměstnaní. K obětem budou patřiti také obce a okresy, na jejichž útraty se projeví část ustanovení, zavedených jednotlivými paragrafy. Svádí to k předpokladu, že se čert vyhání ďáblem.

V posledních týdnech a měsících se velmi mnoho mluvilo o obnovení důvěry. Oba návrhy staví se k tomu jako oheň k vodě. Jsou opakem opětného získání důvěry, otřásají důvěrou a mravností a skončí to tak, že oba donucovací návrhy budou míti různé následky a způsobí nový rozvrat, mluvíme-li však dnes o tom koalici, jako bychom házeli hrách na stěnu, takže pak zakrátko musí dojíti k novému zákonu nebo k novému vládnímu nařízení, aby se aspoň částečně opět zastřely špatné následky tohoto pokusu.

Jestliže se nyní na důkaz toho, co jsem řekl, zabývám zákonem, nemohu opominouti, abych nepromluvil o jednom z našich návrhů, který kdysi právě páni komunisté, ale hlavně soc. demokrati líčili jako vzorný příklad demagogie. Onen návrh byl zde ve sněmovně podán v době, kdy nezaměstnanost podle státního sčítání nečinila jeden milion, nýbrž jen 252.000 a který sice v mnoha obecních zastupitelstvech byl přijat jako resoluční návrh i s podporou komunistické strany, ale zato se o něm v tisku, hlavně v soc. demokratickém, psalo se všemi možnými citáty a neslušnými poznámkami.

Zvláště soc. demokrati by nyní učinili dobře, kdyby si vzali do ruky časopisy "Sozialdemokrat" a "Volkswille", zvláště ona čísla svých časopisů, v nichž náš návrh zesměšnili, kdyby se podívali zvláště na čísla 250 a 274, a kdyby to, co tenkráte napsali, porovnali s tím, co je uvedeno v důvodové zprávě a v návrhu zákona nebo ve výkladu p. předsedy vlády nebo ministra Trapla. Kdyby to vše porovnali, pak bychom také věděli, kde je ten, jejž políčkují. Buďto jsou to ti, kdo podávají dnešní návrh, nebo sociální demokrati se svou polemikou v říjnu 1931 a později. Zde se ukazuje, že my jsme přece poněkud dále viděli do budoucnosti a že náš návrh ani zdaleka není tím, zač byl vydáván, demagogickou fraškou, neboť již před lety byl stát v rozpacích a nyní jest ještě více. Není to žádným tajemstvím: 1. duben je přede dveřmi a pomocí tohoto zákona o půjčce musí se také sehnati do pokladny peníze, jichž se má použíti na scházející výplatu platů za měsíce duben a květen. Odbýval-li "Sozialdemokrat" tenkráte naše resoluční návrhy v obcích výsměšnými a cynickými poznámkami, nerad bych zatajoval a nepřipomenul to či ono místo. "Sozialdemokrat" ze dne 25. listopadu 1931, čís. 274, poznamenává: "Poněvadž obecní zasedací síně podle našeho mínění nejsou k tomu, aby byly reklamními kancelářemi pro nár. socialisty, ještě k tomu, když si tím dělají ostudu, pokládáme za nutné nár. socialistický návrh poněkud prozkoumati, při čemž pokusy o jazykové zlepšení opomíjíme pro jejich beznadějnost. V čele vykračuje si ovšem parádní kousek, bezúročné peníze, fantasie, vybujelá z naprosté hospodářské neznalosti, která si představuje, že si stát může svémocně dělati peníze, které nepodléhají hospodářskému zákonu." (Výkřiky posl. inž. Junga.)

Zde bylo by třeba opravy u každého bodu. Vydává-li je t. zv. Národní banka, která byla založena mnohem později než stát, a za právo, za koncesní oprávnění tisknouti bankovky, vybírá od každého jednotlivce z hospodářství, ale i od dělníka 5% a více úroků, jest to dar státu za odevzdání svého prvorozenství: své mincovní výsosti. To ovšem poznati jest pro sociální demokraty nepochopitelné a nesnesitelné, poněvadž jsou inspirováni vrstvami, které mají za svůj cíl zachování této soustavy, které potřebují ochranného sboru, potřebují lékaře u lůžka nemocného kapitalismu. Ale všecko toto fušerství ukázalo se také jako nemoc lékaře. (Posl. Höhnel [německy]: V Německu jste našli dobrého lékaře!) Jděte do Ruska, neboť Rusko je ostrovem kapitalistů, ostrovem blažených. Prohlédněte si mzdové lístky svých dělníků v Rusku, 20 až 50%ní srážku z týdenní mzdy a prémiové půjčky 10, ba 30 až 40%.

V časopisu "Sozialdemokrat" praví se pak dále: "Pokud pak soukromé vlastnictví, hájené hakenkrajclery, trvá na výrobních prostředcích, jsou bezúročné stavební peníze jen stydlivým názvem pro neuhrazené státovky, o jejichž významu jsme byli náležitě poučeni v době inflace. Hlavním jejich následkem jest znehodnocení pracovního důchodu, nedosáhne se jimi zlomení, nýbrž zesílení panství bank." Podle mého mínění jest zbytečné, abych zde dále uváděl, jaké omyly jsou opět zde obsaženy, poněvadž páni nejsou přítomni. Ale na jedno místo musím přece ještě poukázati. V uvedeném časopise praví se dále: "Otázka, na kterou se musí odpověděti, nemá-li se dělati demagogie, nýbrž politika, jest spíše, odkud má stát vzíti ony 3 miliardy!"

Dnes bychom se mohli soudruhů otázati tímto konstatováním: Tenkráte, v říjnu 1931, bylo nezaměstnaných 252.000, a dnes, v březnu, podle státních záznamů je jich 1 milion. Jestliže tenkráte podle mínění sociálních demokratů bylo nesmysl žádati, aby stát vypsal půjčku, jest to dnes nesmysl na čtvrtou, poněvadž hospodářství jest dnes čtyřikrát slabší než tenkráte! "Sozialdemokrat" praví dále: "Neboť než je dá, musí je nejdříve míti. I národní socialisté musili snad již dojíti k poznání, že stát po 3 letech krise - zatím přišel k tomu r. 1932 - nemá finančních záloh, naopak musí vynakládati největší úsilí, aby udržel v rovnováze vlastní hospodářství." Že se zatím poměry zhoršily, neukázal jen závěrečný účet, nýbrž ukazuje to i rozpočet na r. 1933, velká snížení rozpočtu a účely použití zde veřejně přiznané v §u 4, odst. 4 a všechny schodky a pohledávky ze státních podniků i s pozemkovým úřadem a úmysl tyto schodky uhraditi nepřímo.

V "Sozialdemokratu" praví se pak dále: "Stát by si tedy musil ony tři miliardy vypůjčiti, což za dnešních úvěrových potíží, o nichž národní socialisté snad již také někdy slyšeli, bylo by možno jen za nejtíživějších podmínek, bylo-li by to vůbec možno. Samozřejmě sanace samosprávných financí jest vážným problémem a vážnou starostí. Ale vážné problémy neřeší se tím, že se na papíře podávají nevážné návrhy, jejichž hlavní myšlenkou je asi to, aby stát placení úroků potíral tím, že se sám zadluží." Náš návrh musil si tuto kritiku r. 1931 dáti líbiti. Táži se sociálních demokratů: Co jest tento vládní návrh, porovnáme-li 3%ní půjčku podle našeho návrhu s tímto koaličním návrhem? Ještě krásnější jest to, co píše o nás "Sozialdemokrat" v předcházejícím čísle 250 ze dne 27. října 1931.

K našemu návrhu na rozdělení výtěžku mezi stát a obce se tam praví: "Není nezajímavé, že se v návrhu praví, že se musí nastoupiti cesta uzavření státní půjčky, poněvadž podle dosavadních zkušeností nelze předpokládati, že velkými úsporami ve státním hospodářství bylo by možno reservovati takovéto peníze, jichž jest třeba ke zmírnění nouze." Má to znamenati, že není možno omeziti militarismus? "Z hakenkrajclerského návrhu, zkoumáme-li jej podrobněji, vyklube se hrozná demagogie, která jest patrna také z toho, že miliardových úvěrů za dnešních poměrů i při nejlepší vůli lze dosíci jen těžko anebo vůbec nikoli. Jen tak mimochodem poznamenáváme, že páni Krebs a druhové mohli také místo tří miliard právě tak žádati pěti miliard, zvláště když také agrárníci žádají pro zemědělské účely tak vysoký úvěr." A na jiném místě "Sozialdemokrat" shrnuje a praví: "Kapitalisté přijmou tyto ťmoudréŤ národohospodářské ideje (myšlena jest důvodová zpráva našeho návrhu) hakenkrajclerů s uspokojením a budou se zmíněným návrhem souhlasiti, neboť při tom skvěle pochodí."

Nechci se pouštěti dále do této polemiky, nechť postačí, že náš návrh, který byl odsouzen a vylíčen jako demagogie, vrací se dnes v tomto mnohem nepříznivějším návrhu a že "Sozialdemokrat", trvá-li na svých důvodech, jest dnes mravně zpoličkován. (Posl. Horpynka [německy]: Kdo pak vůbec ještě dnes čte časopis "Sozialdemokrat"?) Pravda, již jsme na to téměř zapomněli . . .

Návrh zákona sám, tak jako všecky tyto věci, jest návrh usnesený ad hoc, v poslední chvíli, z různých názorů, jest to spousta nedůsledností. Říkám předem, kdyby nějaký správní sbor, na př. obce nebo okresy tak ledabyle, povrchně a nepromyšleně podaly nějaký návrh na schválení půjčky u nadřízených úřadů, byl by tento návrh vrácen pro formální vady. Od sněmovny se troufale očekává, že jej přijme beze změny. § 1 zmocňuje ministra financí, aby uzavřel půjčku. Její výše se neuvádí. Připouštím, snad z nejistoty, nechce si udělati ostudu, zmýlí-li se. Jestliže však ostatní správní sbory jako první předpoklad musí uvésti výši půjčky, nesmí býti ani sněmovna hodnocena níže než nadřízený úředník okresního úřadu, který rozhoduje o žádosti nějaké obce za půjčku. Tak § 1 začíná nejistotou. Cíl, který si vytyčil ministr financí, byl více nebo méně oznámen neúředně, zasvěcenci počítají s 2 1/2 miliardou Kč, jichž se má dosíci, ale není odvahy tento cíl přiznati úředně. § 2 jedná o úrokování a mluví o tom, že půjčka se úrokuje 5 ze 100 a má se splatiti ve 20 letech, při čemž se se splácením má začíti r. 1935. Chybí - a to jest opět povážlivá mezera - jakékoliv upozornění, zda tyto papíry musí se platiti 100 nebo pod tuto hranici, zda jde o t. zv. přejímací kurs. Neboť o tom se mluví ve zmocnění ministra financí. Dojde-li skutečně k takovému přejímacímu kursu, jest již opět opraven bod 2, pak kursová diference připadá ve prospěch úrokové míry a zásada vyslovená v zákonu, že na příště nesmějí býti vypisovány půjčky s úrokem výše než 5%ním, byla již opět zmařena, poněvadž otřásá důvěrou v upřímnost zákonů.

Bod 2 §u 2 osvobozuje úroky z této státní půjčky od kuponové daně, která se zavádí s půjčkou. Kdežto dřívější půjčky jsou zatěžovány kuponovou daní a jedna šestina dosavadní úrokové míry vrací se opět státní pokladně ve formě daně, tedy konvertuje, dělá se zde pro tuto půjčku nová výjimka. Proto podle toho, jde-li o větší nebo menší části, dělají se opět podstatné rozdíly ve vnitrní struktuře státní půjčky, čímž pro budoucnost může vzniknouti u lidí, kteří dnes upisují, obava, že se později dnešní sliby nedodrží. Kuponová daň musí vsak vzbuditi nejistotu a pochybnost stran znění bodu 2 a zadržeti popud upisovati novou půjčku, poněvadž je v rozporu s dřívějšími půjčkovými zákony. Zajímavý a příznačný je také bod 3 §u 2, že se při každoročním slosování dlužné půjčky poskytuje na každých 100 Kč 10 Kč zvláštní prémie. Tím znovu docházíme k zásadě nestejnoměrného nakládání s titry jednotlivých dluhů. Neboť, poskytuje-li se v roce 1935 po prvé při slosování ke 100 Kč jmenovité hodnoty ještě dar 10 Kč, není to zúročení 5%ní, nýbrž podle toho, kdy byla půjčka upsána, 12 až 15%ní. Ale i v posledním umořovacím roce tato 10%ní prémie ještě postačí, aby zvýšila úrokovou úroveň za celou dobu o 1/2%, na 5 1/2%, takže § 2 stipuluje se bodem 3 jako nepravda. Zajímavý jest bod 4. Obsahuje novinku, na kterou u nás nepotřebujeme býti pyšní, poněvadž opět může zavésti nestejné nakládání s jednotlivými držiteli těchto půjčkových titrů. Lidé, kteří jsou v nouzi, kteří snad musí koupené půjčky prodati, umožňují ministrovi financí, aby koupil tyto půjčky pod normální hodnotou za kurs 60 nebo 70 nebo snad ještě levněji. Proto jsou poškozeni nuceným prodejem. Tato škoda nebo tento prospěch, posuzováno se stanoviska finanční správy, nejde však ve prospěch státní pokladny, nýbrž započítává se držitelům zbývajících titrů půjček jako superdividenda nebo jako mimořádné úroky a vyplácí se s nejbližším kuponem. Tímto způsobem jest zavedena čtvrtá odchylka od zákonně zavedené maximální úrokové míry. Touto půjčkou jsou tedy dány všechny možné druhy ustanovení úroku a přes to se v §u 2 ustanovuje, že úroková míra má činiti 5 ze 100 a v dalším paragrafu v rozporu s tím zakazuje se každému podnikateli a každému ústavu, aby šel nad to, při této půjčce se však naprosto schvaluje nekalá soutěž.

Tím dochází k různému nakládání nejen s půjčkami, nýbrž i s osobami a pouštíme se na půdu nové právní nejistoty, otřásající dosavadní důvěrou, která snad ještě byla u některých vlastenců a omezuje úspěch půjčky, neboť prospívá jen spekulaci.

Někteří lidé říkají, že znění bodu 4 jest podnětem ke stabilisaci kursu této půjčky při prodeji, neboť tím, že ti, kdo tyto papíry ještě budou míti, dosáhnou zisku ze ztráty nuceného prodeje, poněvadž tím výtěžek z úroků stoupne o 1 až 2%, stoupne i kurs a kurs musí se vrátiti k východiskovému kursu 100. Tedy automatické vlastní upravování kursu pomocí úrokové míry. Jak dalece jest tato domněnka oprávněná či nikoliv, o tom třeba ještě promluviti. Nesrozumitelná jest myšlenka vyjádřená v §u 3, že ministr financí jest oprávněn určiti bližší podmínky, za kterých by přijímal na úhradu upisovací hotovosti některé druhy dluhopisů z dřívějších emisí. Tedy ani zde nevidíme pevných ustanovení, tedy i zde jest opět jen bianco plná moc a proto nejistota. Držitelé níže zúročitelných papírů od 3 do 5% budou tím zneklidněni, čemuž by se však zabránilo, kdyby zde v zákoně byly již ustanoveny pevné přejímací částky.

§ 4 mluví o použití půjčky. Již řečník přede mnou poznamenal, že toto znění naprosto nedostačuje, má-li se dosáhnouti nejvyššího účelu půjčky, totiž má-li sloužiti k "opatření práce". Neboť v bodu 1 se ministr financí zmocňuje, aby z půjčky uhradil ony úvěrové operace, které připadají na státní podniky, železnice a poštu, meliorace, státní lázně atd. Spočítáme-li vše dohromady, co jest obsaženo v rozpočtu, docházíme ke strašlivé částce 720 milionů. Při tom jest ještě možno, že k těmto 720 milionům přijdou ještě schodky z loňského roku a tím pohltí většinu půjčky, takže pro novou práci zůstane již jen zlomek. V bodu 2 jest malá stilistická změna, o níž jsem se již zmínil v úvodu, že vedle těchto věcných prací, nutných ve státních podnicích, uvedených v bodu 1, má se použíti půjčky na národohospodářsky důležité a obecně prospěšné investice. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)